1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána Nejvyšším správním soudem České republiky v rámci řízení mezi Milanem Kyrianem („žalobce“) a Celním úřadem v Táboře (Česká republika) („žalovaný“) ve věci, v níž žalovaný vymáhá vůči žalobci zaplacení nedoplatku spotřební daně podle daňového výměru vydaného Hauptzollamt Weiden (Hlavní celní úřad ve Weidenu, Německo), který byl doručen českým Ministerstvem financí – Generálním ředitelstvím cel.

2.

Předkládající soud si přeje získat odpověď na otázku, zda je podle čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (v úplném znění) ( 2 ) příslušný k přezkoumání vykonatelnosti předmětného daňového výměru a ověření, zda byl tento výměr žalobci řádně doručen. Předkládající soud rovněž žádá o vyjasnění otázky, zda s ohledem na obecné zásady práva Společenství, zejména zásady spravedlivého procesu, řádné správy a právního státu, způsobuje doručení daňového výměru žalobci v jazyce jiném než jemu srozumitelném, který zároveň není úředním jazykem České republiky, vadu, která umožňuje odepřít vymáhání dané pohledávky.

3.

Článek 6 směrnice 76/308 stanoví:

„1.   Na žádost dožadujícího orgánu vymáhá dožádaný orgán v souladu s právními a správními předpisy týkajícími se vymáhání obdobných pohledávek vzniklých v členském státě, ve kterém má dožádaný orgán sídlo, pohledávky, pro které byl vydán doklad o vymahatelnosti.

2.   Za tímto účelem je s každou pohledávkou, která je předmětem žádosti o vymáhání, zacházeno jako s pohledávkou členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, s výhradou článku 12.“

4.

Článek 12 směrnice 76/308 stanoví:

„1.   Napadne-li dotyčná osoba v řízení o vymáhání pohledávky pohledávku nebo doklad o vymahatelnosti vydaný v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán, podá žalobu k příslušnému orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, v souladu s právními předpisy platnými v tomto státě. Tento úkon oznámí dožadující orgán dožádanému orgánu. […]

2.   Jakmile dožádaný orgán obdrží oznámení podle odstavce 1 od dožadujícího orgánu nebo od dotyčné osoby, přeruší řízení o vymáhání pohledávky až do rozhodnutí příslušného orgánu v této věci, pokud dožadující orgán nevyžaduje v souladu s druhým pododstavcem jinak. […]

Odchylně od prvního pododstavce odstavce 2 může dožadující orgán v souladu s právními a správními předpisy platnými v členském státě, ve kterém má sídlo, požádat dožádaný orgán, aby vymáhal napadenou pohledávku, pokud to dovolují právní a správní předpisy platné v členském státě, ve kterém má dožádaný orgán sídlo. Jestliže výsledek sporu poté vyzní ve prospěch dlužníka, je dožadující orgán povinen nahradit všechny vymožené částky a všechny případné náhrady, jež je nutno zaplatit podle právních předpisů platných v členském státě, ve kterém má dožádaný orgán sídlo.

3.   Jsou-li napadena opatření k vymáhání pohledávky přijatá v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, bude žaloba podána k příslušnému orgánu tohoto členského státu v souladu s jeho právními předpisy.

[…]“

5.

Dne 2. července 1999 vydal Hauptzollamt Weiden (hlavní celní úřad ve Weidenu, Německo) rozhodnutí „Steuerbescheid“ („daňový výměr“) určené příjemci „Milan Kyrian, Studnicni 836, 39811 Protivin/Tschechien“, kterým uvedené osobě uložil zaplatit spotřební daň z lihu ve výši 218520 DM. Daňový výměr byl doručen prostřednictvím českého Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel dne .

6.

Dne 28. září 2004 požádal Hauptzollamt Regensburg (hlavní celní úřad v Řezně, Německo) podle článku 6 směrnice 76/308 české Ministerstvo financí – Generální ředitelství cel (dále jen „dožádaný orgán“) o vymáhání daňového nedoplatku na základě daňového výměru. V žádosti o vymáhání je jako dlužník označen žalobce, a to jménem, příjmením, bydlištěm a datem narození, a daňový nedoplatek je vyčíslen spolu s penále na 3258625,30 CZK.

7.

Dožádaný orgán vymáhání nedoplatku delegoval přípisem ze dne 6. prosince 2004 na žalovaného. Žalovaný vydal dne (ve vztahu ke spotřební dani) a dne (ve vztahu k penále) výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v dodatečné lhůtě. Proti uvedeným výzvám podal žalobce odvolání, která Celní ředitelství České Budějovice zamítlo rozhodnutími ze dne a ze dne .

8.

Žalovaný vydal dne 6. března 2006 exekuční příkaz, kterým nařídil provedení exekuce daňového nedoplatku srážkami ze mzdy žalobce. Proti exekučnímu příkazu podal žalobce námitky, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne (dále jen „napadené rozhodnutí“).

9.

Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal správní žalobu, ve které zejména namítal, že identifikace příjemce v daňovém výměru (jménem, příjmením a adresou) je nedostatečná, neboť tyto údaje jsou shodné pro tři osoby, mimo žalobce ještě pro jeho otce a syna. Z tohoto důvodu daňový výměr není vykonatelný a žalovaný není oprávněn z více osob, které splňují charakteristiky uvedené v daňovém výměru, vybrat právě žalobce a vést exekuci právě vůči němu. Ze shodných důvodů daňový výměr nemůže být považován ani za řádně doručený žalobci, když z dokladu o doručení předloženého dožádanému orgánu toliko vyplývá, že daňový výměr byl předán příjemci „Milan Kyrian, Studniční 836, 39811 Protivín“, což podle žalobce nemůže být důkazem řádného doručení daňového výměru do vlastních rukou právě žalobce. Žalobce dále namítal, že dokumentům, které mu byly zasílány německými celními orgány v německém jazyce, nerozuměl a nemohl podniknout příslušné právní kroky k ochraně svých práv. Domnívá se, že není jeho povinností zajišťovat si na vlastní náklady překlad písemností německých celních orgánů.

10.

Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 10 Ca 239/2006 – 40 (dále jen „napadený rozsudek“). Proti napadenému rozsudku podal žalobce kasační stížnost u předkládajícího soudu. V této kasační stížnosti žalobce namítal, že daňový výměr je nevykonatelný, protože neoznačuje dlužníka dostatečně určitým způsobem, který by vyloučil jeho záměnu s jinými osobami. Není v pravomoci žalovaného, aby tuto vadu daňového výměru napravoval vlastním úsudkem o tom, které osobě daňový výměr uložil povinnost. Tato vada dle žalobce nemůže být zhojena ani tím, že žalobce je jako příjemce daňového výměru označen v žádosti o vymáhání (kde se poprvé objevilo datum narození žalobce). Dále žalobce namítá i to, že daňový výměr mu nebyl doručen řádným způsobem, který by mu umožnil podniknout kroky na obranu svých práv, neboť na doručence založené ve spisu je jako adresát označen jménem, příjmením a bydlištěm, což nepostačuje k prokázání, že daňový výměr byl doručen právě žalobci, a nikoli jiné osobě odpovídající tomuto označení. Žalobce popřel, že by podpis na doručence byl jeho podpisem. Mimoto nikdy dosud neměl příležitost se seznámit s daňovým výměrem v českém jazyce. Žalovaný má za to, že ani jemu ani českým správním soudům nepřísluší zkoumat daňový výměr z hlediska podmínek pro jeho vydání a jeho náležitostí. Z žádosti o vymáhání vystavené dožadujícím orgánem jasně vyplývá přesná identifikace žalobce jako dlužníka. Pokud by datum narození v žádosti o vymáhání chybělo, žalovaný by požádal dožadující orgán o doplnění tohoto údaje. Žalovaný má za to, že daňový výměr byl žalobci doručen, což vyplývá i z jeho vlastního tvrzení, že obdržel listiny německých celních orgánů, které však nedostatečně identifikovaly adresáta a byly vystaveny pouze v jazyce německém, bez překladu do českého jazyka, a žalobce jim nerozuměl.

11.

Předkládající soud uvádí, že podle ustálené judikatury českých vysokých soudů je ustanovení § 261a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, třeba vykládat tak, že u označení dlužníka se musí jednat o „přesnou individualizaci“ osoby dlužníka. Označení dlužníka musí být přesné a nezaměnitelné nebo alespoň z dokladu o vymahatelnosti pohledávky (exekučního titulu) musí být možno bez jakýchkoli pochybností dovodit, komu byla uložena povinnost. Předkládající soud má za to, že z práva na spravedlivý proces a v něm zahrnutého práva na obhajobu lze dovodit to, že české soudy by v předmětném řízení měly přihlédnout k námitce žalobce týkající se nedostatečného označení příjemce (dlužníka) v samotném daňovém výměru. Pokud by totiž byl akceptován názor žalovaného – že české orgány jsou zcela vázány označením dlužníka, a to až v žádosti o vymáhání – žalobce by byl zcela připraven o možnost bránit svá práva. Pokud by české správní soudy nebyly oprávněny posoudit otázku vykonatelnosti daňového výměru, došlo by k odepření spravedlnosti. Pokud jde o doručení daňového výměru v německém jazyce, předkládající soud má za to, že z práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu vyplývá obecná zásada, podle které se v rámci ochrany zájmů příjemce doručované písemnosti provádí doručování v úředním jazyce státu, ve kterém se doručuje, nebo v jiném jazyce, kterému příjemce rozumí.

12.

Na základě těchto úvah Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 5. května 2008 přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

13.

Písemná vyjádření předložily Česká republika, Spolková republika Německo, Portugalská republika, Řecká republika, Polská republika a Komise. Jednání se konalo dne 13. května 2009.

14.

Česká republika má za to, že soud členského státu, v němž má sídlo dožádaný orgán, není oprávněn zkoumat, zda je doklad o vymahatelnosti pohledávky vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi. Tyto okolnosti je oprávněn zkoumat pouze příslušný orgán členského státu, v němž má sídlo dožadující orgán. Spolková republika Německo má za to, že čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308 je třeba vykládat v tom smyslu, že jsou-li u soudu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, není tento soud oprávněn v souladu s právními a správními předpisy tohoto členského státu přezkoumat to, zda je doklad o vymahatelnosti pohledávky vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi. Portugalská republika má za to, že čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308 musí být vykládán tak, že dožádaný orgán není příslušný k přezkumu platnosti exekučního titulu vyhotoveného dožadujícím orgánem, který je v okamžiku, kdy je dožádanému orgánu zaslána žádost o vymáhání, konečný a vykonatelný.

15.

Řecká republika má v odpověď na obě předběžné otázky za to, že čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308 musí být ve světle zásady účinné soudní ochrany, která je podle ustálené judikatury Soudního dvora obecnou zásadou práva Společenství vyplývající z ústavních tradic společných členským státům zakotvenou v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), vykládán tak, že pokud jsou u soudu členského státu, v němž má sídlo dožádaný orgán, napadena opatření k vymáhání pohledávky, je tento soud oprávněn podle právních a správních předpisů tohoto členského státu přezkoumat, zda byl doklad o vymahatelnosti pohledávky dlužníkovi řádně doručen v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků členského státu, v němž má sídlo dožádaný orgán. Polská republika se domnívá, že čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308 je třeba vykládat tak, že pokud jsou u soudů členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, nejsou uvedené soudy oprávněny v souladu s právními a správními předpisy tohoto členského státu zkoumat to, zda zahraniční doklad o vymahatelnosti pohledávky je vykonatelný a zda byl příslušným orgánem dožadujícího členského státu řádně doručen.

16.

Komise má za to, že čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308 je nutno vykládat tak, že jsou-li u soudu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, není tento soud oprávněn v souladu s právními předpisy tohoto členského státu zkoumat to, zda doklad o vymahatelnosti pohledávky je vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi. Avšak v případech, kdy dožádaný orgán poskytl dožadujícímu orgánu pomoc při doručování daného dokladu o vymahatelnosti podle článku 5 směrnice 76/308 nebo podle případných dvoustranných či vícestranných dohod nebo ujednání, jimiž jsou dotčené členské státy vázány, je soud členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, oprávněn přezkoumat, zda byly při doručení dokladu dodrženy právní předpisy platné pro doručování obdobných aktů v tomto členském státě. Obdobně v případech, kdy byl, ve smyslu čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice, doklad o vymahatelnosti pohledávky potvrzen, uznán, doplněn nebo nahrazen dokladem o vymahatelnosti platným na území členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, mohou být takovéto akty předloženy k soudnímu přezkumu v dotyčném členském státě.

17.

Směrnice 76/308 stanoví společná pravidla vzájemné pomoci s cílem zajistit vymáhání pohledávek týkajících se mimo jiné určitých dávek, cel a daní ( 3 ). V tomto ohledu směrnice 76/308 stanoví tři samostatné a rozdílné formy vzájemné pomoci, kterou je dožádaný orgán ( 4 ) v zásadě povinen poskytnout nebo vykonat na účet dožadujícího orgánu ( 5 ). Dožádaný orgán musí dožadujícímu orgánu v souladu s článkem 4 směrnice 76/308 na jeho žádost sdělit informace, které jsou pro něj užitečné pro vymáhání pohledávky. Podle článku 5 směrnice 76/308 musí dožádaný orgán doručit dlužníkovi veškeré dokumenty vztahující se k pohledávce ( 6 ) vydané v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán ( 7 ). Doručení, které zajišťuje dožádaný orgán, se tak může týkat pohledávky nebo jejího vymáhání ( 8 ). Podle článku 6 směrnice 76/308 vymáhá dožádaný orgán na žádost dožadujícího orgánu „pohledávky, pro které byl vydán doklad o vymahatelnosti“.

18.

Článek 7 směrnice 76/308 stanoví podrobná pravidla a požadavky týkající se žádosti o vymáhání pohledávky, kterou dožadující orgán zasílá dožádanému orgánu. Krom toho čl. 8 odst. 1 směrnice 76/308 stanoví pravidlo národního zacházení s dokladem o vymahatelnosti pohledávky ( 9 ) ze strany členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán. Členský stát, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, tak musí doklad o vymahatelnosti pohledávky přímo uznat a bez dalšího s ním jako s takovým nakládat ( 10 ), aniž by byl nutný jakýkoliv zvláštní postup.

19.

Je tedy zřejmé, jak uvedl Soudní dvůr ve svém rozsudku Tsapalos a Diamantakis, že směrnice 76/308 obsahuje procesní pravidla upravující uznání a vymáhání určitých kategorií pohledávek vzniklých v jiném členském státě, aniž by stanovila pravidla týkající se jejich vzniku nebo jejich rozsahu ( 11 ).

20.

Kromě pravidel o vzájemné pomoci zavádí směrnice 76/308 rovněž pravidla pro určení členského státu, v němž má být podána žaloba, jestliže touto žalobou dotyčná osoba v řízení o vymáhání pohledávky napadá pohledávku nebo doklad o vymahatelnosti pohledávky nebo jsou-li zpochybněna opatření k vymáhání pohledávky. Podle článku 12 směrnice 76/308 závisí volba soudu na tom, zda je napadána pohledávka nebo doklad o vymahatelnosti na straně jedné, anebo opatření k vymáhání pohledávky na straně druhé. Podle čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308, napadne-li dotyčná osoba v řízení o vymáhání pohledávky pohledávku nebo doklad o vymahatelnosti, podá žalobu k příslušnému orgánu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán. Podle čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308, jsou-li napadena opatření k vymáhání pohledávky přijatá v členském státě, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, bude žaloba podána k příslušnému orgánu tohoto členského státu. Mimoto čl. 12 odst. 2 směrnice 76/308, za účelem úplného zajištění práva osoby napadnout pohledávku nebo doklad o její vymahatelnosti v řízení o vymáhání pohledávky, vyžaduje, aby dožádaný orgán, jakmile obdrží oznámení, že byla podána žaloba napadající pohledávku nebo doklad o její vymahatelnosti, přerušil řízení o vymáhání pohledávky až do rozhodnutí příslušného orgánu v této věci v členském státě, ve kterém má sídlo dožadující orgán. Navzdory povinnosti přerušit řízení o vymáhání pohledávky může dožadující orgán za určitých okolností požádat dožádaný orgán, aby vymáhal napadenou pohledávku. Jestliže výsledek sporu poté vyzní ve prospěch dlužníka, je dožadující orgán povinen nahradit všechny vymožené částky a všechny případné náhrady.

21.

Článek 12 směrnice 76/308, který vyjasňuje otázku příslušnosti soudu, ke kterému má být podána žaloba, a ukládá povinnost za určitých okolností přerušit řízení o vymáhání pohledávky nebo nahradit všechny vymožené částky a všechny případné náhrady, tím skutečně směřuje k tomu, aby byla zajištěna právní jistota a ochrana práva dotyčných osob na obhajobu. Ačkoliv by tedy mohla dotyčná osoba snadněji podat žalobu například v členském státě svého bydliště nebo sídla, skutečnost, že jí pravidla upravující příslušnost obsažená v článku 12 směrnice 76/308 ukládají, aby podala žalobu v jiném členském státě, této osobě neodepírá přístup k soudu ani nepřiměřeně nezasahuje do jejího práva na obhajobu. Tím, že článek 12 směrnice 76/308 zajišťuje předvídatelnost volby soudu, ve skutečnosti podle mého názoru posiluje zásadu účinné soudní ochrany.

22.

Domnívám se proto, že článek 12 směrnice 76/308 zcela harmonizuje pravidla upravující příslušnost soudu, ke kterému má být podána žaloba týkající se pohledávek ( 12 ) nebo opatření k jejich vymáhání v rámci směrnice 76/308.

23.

Za účelem zodpovězení první otázky předkládajícího soudu je nezbytné vyložit slova „pohledávku nebo doklad o vymahatelnosti“ obsažená v čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308. Domnívám se, že tato slova nemohou být vykládána z pohledu vnitrostátních norem upravujících občanské řízení, ale musí být vykládána autonomně, aby článek 12 směrnice 76/308 mohl být používán jednotným a předvídatelným způsobem. Jinak by tato slova mohla být vykládána rozporuplně, což by narušilo předvídatelnost volby soudu, která je zásadním cílem článku 12 směrnice 76/308.

24.

Ze znění samotného čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308 podle mého názoru jasně vyplývá, že žaloby týkající se „pohledávky nebo dokladu o vymahatelnosti“ zahrnují žaloby vztahující se jak k platnosti, tak k vymahatelnosti pohledávky. Výraz „doklad o vymahatelnosti“ obsažený v čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308 označuje právní akt, který může být vykonán vůči dlužníkovi, tedy situaci, která podle mého názoru vyžaduje, aby již byla pohledávka dlužníkovi oznámena. Opatření k vymáhání pohledávky nelze začít uplatňovat, aniž by byla dlužníkovi pohledávka řádně oznámena.

25.

Navíc se domnívám, že dosažení cílů směrnice 76/308 by bylo ohroženo, kdyby platnost a vymahatelnost pohledávky mohly být podruhé přezkoumány příslušnými orgány členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, neboť tato pohledávka by pak musela odpovídat jak právu členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, tak právu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, což je výsledek, kterému se čl. 8 odst. 1 uvedené směrnice snaží zabránit. ( 13 )

26.

Z pravidel upravujících příslušnost stanovených v článku 12 směrnice 76/308 tedy jasně vyplývá, že příslušným orgánem, u něhož má být zpochybněn předmětný daňový výměr v projednávané věci a jeho doručení v roce 1999, je příslušný orgán členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, tedy příslušný orgán Spolkové republiky Německo. Žalobce ve skutečnosti zpochybňuje platnost i vykonatelnost samotného daňového výměru, když tvrdí, že v něm nebyl dostatečně označen jako dlužník a že mu v roce 1999 nebyl tento výměr řádně doručen.

27.

V souladu se zněním čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308 se tedy od žalobce vyžaduje, aby podal žalobu týkající se platnosti a vykonatelnosti daňového výměru u příslušného orgánu Spolkové republiky Německo. Skutečnost, že byl daňový výměr doručen prostřednictvím českých orgánů na účet orgánů německých na základě žádosti posledně uvedených, nemění podle mého názoru jasná pravidla upravující příslušnost stanovená v článku 12 uvedené směrnice. Pouhá skutečnost, že členský stát poskytl jinému členskému státu na jeho žádost praktickou pomoc tím, že kromě jiného poskytl informace nebo doručil dokumenty, tato pravidla upravující příslušnost nemění ( 14 ).

28.

Mám tedy za to, že čl. 12 odst. 3 směrnice 76/308 musí být vykládán tak, že jsou-li u soudu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, není tento soud oprávněn zkoumat, zda je doklad o vymahatelnosti vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi.

29.

Svou druhou otázkou se předkládající soud táže, zda doručení daňového výměru žalobci v němčině, které zjevně nerozumí a která zároveň není úředním jazykem České republiky, způsobuje vadu, která umožňuje odepřít vykonání předmětného výměru.

30.

V souladu s ustálenou judikaturou je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy stanovené v článku 234 ES věcí pouze vnitrostátních soudů, kterým byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak i relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené předběžné otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout ( 15 ).

31.

Soudní dvůr však také rozhodl, že je za výjimečných okolností povinen přezkoumat podmínky, za kterých mu vnitrostátní soud věc předložil, aby určil, zda má pravomoc. Podle ustálené judikatury může být žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená vnitrostátním soudem odmítnuta pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 16 ).

32.

Podle mého názoru je otázka, zda musí být žalobci doručen překlad daňového výměru, otázkou vykonatelnosti uvedeného výměru, a musí být tedy přezkoumána příslušným orgánem členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, v projednávané věci příslušným orgánem Spolkové republiky Německo. Domnívám se proto, že v souladu s čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308 není předkládající soud orgánem příslušným k přezkumu vykonatelnosti daňového výměru a že druhá otázka položená uvedeným soudem je hypotetická, a tedy zjevně nepřípustná.

33.

Z výše uvedených důvodů tedy navrhuji, aby Soudní dvůr na první otázku odpověděl takto:

„Článek 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (Úř. věst. L 73, s. 18; Zvl. vyd. 02/01, s. 44) (v úplném znění) musí být vykládán tak, že jsou-li u soudu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, není tento soud oprávněn zkoumat, zda je doklad o vymahatelnosti vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi.“