1.

Francouzský Cour de cassation v této žádosti Soudnímu dvoru předkládá otázky týkající se výkladu nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 ( 2 ).

2.

Tyto otázky mají vést k objasnění toho, jestli je maďarský nebo francouzský soud příslušný rozhodnout o rozvodu manželství, jestliže mají oba manželé své obvyklé bydliště ve Francii a mají jak maďarskou, tak i francouzskou státní příslušnost.

3.

Vyvstávají v souvislosti s uznáním rozhodnutí o rozvodu manželství vydaného maďarským soudem ve Francii. Rozhodnutí bylo vydáno předtím, než nařízení vstoupilo v platnost, a v návaznosti na řízení, které bylo zahájeno před přistoupením Maďarska k EU. V takovém případě závisí použitelnost nařízení č. 2201/2003 podle příslušného přechodného ustanovení na tom, zda byly soudy země původu podle nařízení příslušné k rozhodnutí.

4.

Článek 3 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 („Obecná příslušnost“) stanoví:

„1.   Ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu,

5.

Článek 19 odst. 1 a 3 stanoví toto pravidlo pro překážku litispendence ve věcech manželských:

„1.   Je-li u soudů různých členských států zahájeno mezi týmiž stranami řízení ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

[…]

3.   Pokud je určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, prohlásí se soud, který řízení zahájil později, za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu. […]“

6.

Článek 21 upravuje uznávání zahraničních rozhodnutí a zní takto (vybrané části):

„1.   Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.

[…]

3.   Aniž je dotčen oddíl 4 této kapitoly, může kterákoliv dotčená osoba postupy uvedenými v oddílu 2 této kapitoly požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí.

[…]

4.   Je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud rozhodnout.“

7.

Článek 22 stanovuje mj. tyto důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rozvodu:

8.

Podle článku 24 však nesmí být příslušnost soudu země původu přezkoumávána. Zejména nelze přezkum slučitelnosti s veřejným pořádkem podle čl. 22 písm. a) uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14.

9.

Článek 64 odst. 1, 3 a 4 obsahuje tato přechodná ustanovení:

„1.   Toto nařízení se použije pouze na soudní řízení zahájená, na veřejné listiny přijaté nebo na dohody uzavřené mezi stranami po dni použitelnosti tohoto nařízení stanoveném v článku 72.

[…]

3.   Rozhodnutí vydaná přede dnem použitelnosti tohoto nařízení v řízeních zahájených po vstupu nařízení (ES) č. 1347/2000 v platnost jsou uznávána a vykonávána v souladu s kapitolou III tohoto nařízení, jestliže se týkají rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné nebo pokud se jedná o rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem vydaného při příležitosti některého z těchto řízení ve věcech manželských.

4.   Rozhodnutí vydaná přede dnem použitelnosti tohoto nařízení, ale po dni vstupu nařízení (ES) č. 1347/2000 v platnost, v řízeních zahájených přede dnem vstupu nařízení (ES) č. 1347/2000 v platnost jsou uznávána a vykonávána v souladu s kapitolou III tohoto nařízení, jestliže se týkají rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, nebo pokud se jedná o rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem vydané při příležitosti některého z těchto řízení ve věcech manželských a jestliže příslušnost soudu byla určena na základě pravidel, která jsou v souladu s pravidly uvedenými buď v kapitole II tohoto nařízení, nebo v nařízení (ES) č. 1347/2000, nebo ve smlouvě uzavřené mezi členským státem původu a dožádaným členským státem, která byla platná v době zahájení řízení.“

10.

Podle článku 72 vstoupilo toto nařízení v platnost dnem 1. srpna 2004 a použije se ode dne 1. března 2005, s výjimkou článků 67, 68, 69 a 70, které se použijí ode dne 1. srpna 2004.

11.

Nařízení č. 2201/2003 navazuje po obsahové stránce na jím nahrazené nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 ( 3 ) ze dne 29. května 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem ( 4 ). Článek 2 nařízení č. 1347/2000 se doslovně shoduje s článkem 3 nařízení č. 2201/2003. Nařízení č. 1347/2000 vstoupilo podle svého článku 46 v platnost dne 1. března 2001.

12.

Nařízení (ES) č. 1347/2000 převzalo do značné míry úpravu obsaženou v úmluvě o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských založené na článku K.3 Smlouvy o Evropské unii ze dne 28. května 1998 ( 5 ) (dále jen „úmluva Brusel II“). Tato úmluva už poté nevstoupila v platnost. Při přijímání nařízení č. 1347/2000 vzala Rada na vědomí vysvětlující zprávu k úmluvě, kterou vypracovala prof. Dr. Alegría Borrás (dále jen „zpráva Borrás“) ( 6 ) ( 7 ).

13.

Pan Iaszlo Hadadi a paní Csilla Marta Mesko jsou maďarskými státními příslušníky. V roce 1979 uzavřeli v Maďarsku manželství a v roce 1980 emigrovali do Francie. V roce 1985 získali navíc francouzskou státní příslušnost. C. Mesko uvedla, že byla mezi lety 2000 a 2004 opakovaně obětí násilí, kterého se dopouštěl její muž. I. Hadadi podal dne 23. února 2002 u soudu v Pešti (Maďarsko) návrh na rozvod. C. Mesko se o tomto řízení podle své výpovědi dozvěděla až o šest měsíců později. Soud rozvedl manželství pravomocným rozsudkem ze dne 4. května 2004.

14.

C. Mesko podala dne 19. února 2003 u soudce pro rodinné záležitosti Tribunal de grande instance de Meaux (Francie) vlastní návrh na rozvod z důvodu viny. Usnesením ze dne 8. listopadu 2005 soudce prohlásil tento návrh za nepřípustný. Proti tomu podala C. Mesko opravný prostředek ke Cour d’appel Paris, který toto usnesení soudu prvního stupně zrušil. Cour d’Appel své rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudek o rozvodu vydaný maďarským soudem nemůže být ve Francii uznán a že shledal návrh na rozvod podaný C. Mesko přípustným.

15.

Proti tomuto rozsudku podal I. Hadadi opravný prostředek ke Cour de cassation, který rozsudkem ze dne 16. dubna 2008 předložil Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES a 68 ES tyto otázky:

16.

V řízení před Soudním dvorem podali svá stanoviska I. Hadadi, C. Mesko, francouzská, německá, finská, polská, slovenská a česká vláda, jakož i Komise Evropských společenství.

17.

Předmětem právního sporu v původním řízení je návrh na rozvod manželství podaný C. Mesko. Předpokladem přípustnosti její žaloby se přitom zdá být okolnost, že manželství ještě nebylo rozvedeno rozsudkem vydaným soudem jiného členského státu, který musí být uznán francouzskými soudy. Uznání rozsudku o rozvodu manželství ze dne 4. května 2004 vydaného maďarským soudem tedy představuje předběžnou otázku v rámci přezkumu přípustnosti návrhu na rozvod manželství, jímž se zabývají francouzské soudy.

18.

K tomu je třeba předeslat, že čl. 21 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 vychází ze zásady uznávání. Nepříslušnost soudů členského státu původu rozhodnutí neopravňuje podle článku 24 tohoto nařízení za normálních okolností k odepření uznání.

19.

K podání návrhu na rozvod manželství a k rozhodnutí, jímž se manželství rozvádí, však došlo v Maďarsku v době, kdy ještě nařízení č. 2201/2003 nebylo použitelné. Uznání rozsudku o rozvodu na základě tohoto nařízení tedy přichází v úvahu jedině podle přechodných ustanovení. Předkládající soud se v této souvislosti správně odvolával na čl. 64 odst. 4 nařízení týkající se rozhodnutí o rozvodech manželství, která

20.

Rozhodná ustanovení nařízení č. 2201/2003 jsou podle jeho článku 72 použitelná ode dne 1. března 2005. Nařízení č. 1347/2000 vstoupilo v platnost dne 1. března 2001. V případě Maďarska je však třeba vycházet z data 1. května 2004, neboť pravidla společného acquis podle článku 2 Aktu o přistoupení ( 8 ) se pro nové členské státy stávají závaznými a uplatňují se tam teprve počínaje tímto dnem. I. Hadadi podal v Maďarsku návrh na rozvod dne 23. února 2002, tedy před datem použitelnosti nařízení č. 1347/2000. Rozsudek o rozvodu byl potom vydán dne 4. května 2004, tedy poté, co nařízení č. 1347/2000 nabylo v Maďarsku účinnosti a před datem použitelnosti nařízení č. 2201/2003.

21.

C. Mesko se sice podle své výpovědi dozvěděla o řízení teprve šest měsíců poté, co bylo zahájeno, nicméně neuvedla, že by I. Hadadi opomněl přijmout opatření požadovaná pro doručení listiny, v důsledku čehož by soud podle článku 16 nařízení k tomuto datu nebyl považován za soud, který zahájil řízení. Ze spisu ostatně vyplývá, že se angažovala v řízení před soudem v Pešti.

22.

Zahájení řízení, jakož i vydání rozhodnutí tedy spadají do období, na která se vztahuje čl. 64 odst. 4. Rozhodnutí je proto podle nařízení č. 2201/2003 třeba uznat, jestliže byla pro určení příslušnosti použita pravidla, která jsou v souladu s pravidly uvedenými buď v kapitole II tohoto nařízení, nebo v nařízení č. 1347/2000, nebo ve smlouvě uzavřené mezi Maďarskem a Francií, která byla platná v době zahájení řízení.

23.

Ze spisu nevyplývá, ze kterých ustanovení soud v Pešti odvodil svou příslušnost, ani jak tato ustanovení znějí. Soulad použitých pravidel určování příslušnosti s článkem 3 nařízení č. 2201/2003, stejně znějícím ustanovením článku 2 nařízení č. 1347/2000 nebo s použitelnými ustanoveními úmluvy lze předpokládat již tehdy, pokud by z uvedených norem rovněž vyplynula příslušnost maďarských soudů. Příslušné úpravy není třeba dále srovnávat. Článek 64 odst. 4 má totiž zabezpečit širokou působnost ustanovení o uznávání obsažených v nařízení na rozhodnutí všech soudů, které by při použití harmonizovaných úprav nebo úprav dohodnutých v úmluvě rovněž byly příslušné.

24.

Otázka, zda tomu tak bylo v projednávaném případě, tj. zda by soud v Pešti byl příslušný také podle čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003, má být objasněna v rámci uvedených předběžných otázek.

25.

Podle čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 jsou ve věcech týkajících se rozvodu příslušné soudy toho členského státu, jehož státními příslušníky jsou oba manželé nebo, v případě Spojeného království a Irska, se jedná o zemi domicilu obou manželů. Pro případ, že mají oba manželé dvojí státní příslušnost týchž členských států, neurčuje dané ustanovení žádné zvláštní pravidlo ( 9 ). Tři uvedené předběžné otázky berou v potaz různé alternativy, jak má být v takovém případě určena příslušnost podle čl. 3 odst. 1 písm. b).

26.

V případě kladné odpovědi na druhou otázku by měla být dána přednost té z obou státních příslušností, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti. V této souvislosti by se zřejmě jednalo o tu státní příslušnost, která vytváří na základě podpůrných hraničních určovatelů, jakým je například obvyklý pobyt, nejužší spojení k soudům toho členského státu, jehož státními příslušníky jsou manželé. Podle čl. 3 odst. 1 písm. b) by tedy byl příslušný jedině soud členského státu se státní příslušností, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti. Příslušnost soudů členských států s těmi státními příslušnostmi, které odpovídají skutečnosti méně přesně, by byla podle tohoto ustanovení vyloučena.

27.

Jinou alternativu představuje možnost nastíněná v rámci třetí otázky, a sice, že na základě obou společných státních příslušností si navrhovatel může libovolně zvolit jednu z rovnocenných soudních příslušností. V důsledku toho by byl příslušný soud toho členského státu, kde bylo zahájeno řízení jako první. Soud v jiném členském státě, kde bylo řízení zahájeno později, by se podle čl. 19 odst. 3 nařízení měl prohlásit za nepříslušný.

28.

Na prvním místě pokládá Cour de cassation otázku, zda nemá vnitrostátní soud v případě osob s dvojí státní příslušností vždy dát přednost tuzemské státní příslušnosti, bez ohledu na to, která státní příslušnost nejpřesněji odpovídá skutečnosti.

29.

Při hledání odpovědi na první předběžnou otázku je třeba vzít v úvahu, že francouzské soudy se zabývají netypickou situací, neboť v rámci použití čl. 64 odst. 4 nařízení č. 2201/2003 nemají posuzovat vlastní příslušnost, ale naopak příslušnost soudů jiného členského státu.

30.

Běžně soud, který zahajuje řízení, zkoumá naopak jen vlastní příslušnost a případně se prohlásí za nepříslušný podle článku 17 nařízení. Pokud se považuje za příslušný a rozhoduje-li ve věci samé, musí být jeho rozsudek s výhradou důvodů pro neuznání rozhodnutí upravených v článku 22 nařízení uznán v jiném členském státě. Otázka, zda byla příslušnost soudu členského státu původu opravdu dána, již nesmí být podle článku 24 nařízení ve státě uznání zpochybněna.

31.

Tato zásada se projevuje rovněž v pravidle lis pendens obsaženém v čl. 19 odst. 1 nařízení. Podle něj musí soud, který zahájil řízení v téže manželské věci, přerušit řízení až do doby, než se soud jiného členského státu, kde bylo zahájeno řízení jako první, prohlásí za příslušný. Soud, který řízení zahájil jako druhý, nesmí v zahájeném řízení pokračovat jen proto, že považuje soud, který řízení zahájil jako první, za nepříslušný. Toto pravidlo se v projednávaném případě ovšem nepoužije, neboť řízení byla zahájena přede dnem použitelnosti nařízení (čl. 64 odst. 1 nařízení č. 2201/2003).

32.

Otázkou zůstává, jak má postupovat soud členského státu uznání, který má podle čl. 64 odst. 4 výjimečně zkoumat, zda by byl soud členského státu původu příslušný podle čl. 3 odst. 1 písm. b), pokud jsou manželé státními příslušníky nejen členského státu původu, ale i členského státu uznání.

33.

Cour d’appel k tomu zaujal patrně toto stanovisko: otázka, kterou (společnou) státní příslušnost ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) mají oba manželé, se má posuzovat výlučně podle vnitrostátního práva. Podle francouzského práva musí být s osobami s několika státními příslušnostmi včetně té francouzské zacházeno pouze jako s francouzskými státními příslušníky, bez ohledu na to, že jsou navíc státními příslušníky jednoho nebo několika dalších států. Maďarské soudy tedy podle čl. 3 odst. 1 písm. b) nejsou příslušné rozhodnout o rozvodu manželství Hadadiových, neboť se – z pohledu francouzských soudů – jedná o francouzské, a nikoli o maďarské státní příslušníky.

34.

Tento názor nemohu sdílet.

35.

Jak uvádí německá a polská vláda, jakož i Komise, pro účely použití čl. 3 odst. 1 písm. b) není určení, jakou státní příslušnost má osoba s dvojím státní příslušností, respektive ke které z několika státních příslušností se má přihlížet, možné výlučně podle předpisů vnitrostátního práva. V tomto kontextu je naopak potřeba vykládat pojem „státní příslušnost“ autonomně. Jedině autonomní výklad totiž zajišťuje, že pravidla pro určování příslušnosti obsažená v nařízení se budou ve všech členských státech používat jednotně ( 10 ).

36.

Ve zprávě Borrás se sice uvádí, že úmluva nepojednává o účincích dvojí státní příslušnosti, a tudíž by soudy každého státu měly v mezích příslušných obecných ustanovení obsažených v právu Společenství vždy použít příslušné předpisy vnitrostátního práva ( 11 ).

37.

I kdyby se připustilo, že tento výrok platí pro úmluvu, nelze jeho platnost bez dalšího přenést na nařízení č. 2201/2003. V případě úmluvy členských států opírající se o Smlouvu o EU lze totiž otázky, které tam nejsou výslovně upraveny, pravděpodobně spíš vyřešit odkazem na vnitrostátní právo než v případě, že se jedná o nařízení Evropského společenství. U aktů Společenství se v takových případech má dát přednost autonomnímu výkladu, orientovanému na smysl a účel daných ustanovení. Zpráva navíc obsahuje poznámku, že předpisy vnitrostátního práva se musí držet v mezích obecných ustanovení obsažených v právu Společenství.

38.

V této souvislosti odkázali někteří účastníci řízení na rozsudky Micheletti a Garcia Avello ( 12 ), v nichž se Soudní dvůr zabýval významem základních svobod a všeobecného zákazu diskriminace v případech týkajících se dvojí státní příslušnosti. V projednávaném případě ale otázka významu základních svobod nevyvstává, protože již z nařízení lze dovodit dostatečné požadavky pro návaznost na státní příslušnost.

39.

Článek 3 odst. 1 písm. b) nařízení tak vylučuje, aby s osobami s dvojí státní příslušností bylo zacházeno jako s výlučně vlastními státními příslušníky. Takové zacházení by totiž vedlo k tomu, že by se tyto osoby nemohly před soudem členského státu – zde před francouzským soudem – odvolávat na čl. 3 odst. 1 písm. b) s cílem založit příslušnost soudů jiného členského státu – zde Maďarska, přestože jsou příslušníky státu, jehož soud zahájil řízení.

40.

Soudy tohoto jiného členského státu by se ovšem podle čl. 3 odst. 1 písm. b) musely prohlásit za příslušné rozvést dva vlastní státní příslušníky, kdyby – jako tomu je zpravidla – samy musely přezkoumávat vlastní příslušnost ( 13 ). Pokud musí soud v členském státě uznání výjimečně posuzovat příslušnost soudu členského státu původu rozhodnutí, musí vzít v úvahu, že manželé jsou rovněž státními příslušníky členského státu původu, a tudíž mohly také tamní soudy předpokládat vlastní příslušnost na základě státní příslušnosti. Toto je v souladu také se zásadami vzájemné důvěry a vzájemného uznávání, z nichž nařízení vychází.

41.

Zde prezentovaný výklad neodporuje článku 3 Haagské úmluvy ze dne 12. dubna 1930 o jednotlivých otázkách, které vyvstávají v rámci konfliktu právních předpisů o státní příslušnosti ( 14 ). Toto ustanovení kodifikuje pravidlo z oblasti obyčejového práva, podle něhož osoba, která je státním příslušníkem dvou nebo více států, může být každým z těchto států považována za vlastního státního příslušníka. Toto pravidlo však v situaci, o jakou jde v projednávaném případě, nenabádá k ignorování toho, že jiný stát, jehož státním příslušníkem je osoba také, s ní rovněž nakládá jako s vlastním státním příslušníkem ( 15 ).

42.

Na první otázku je proto třeba odpovědět takto:

„Pokud má soud členského státu podle čl. 64 odst. 4 nařízení č. 2201/2003 zkoumat, zda by byl soud členského státu původu rozhodnutí příslušný podle čl. 3 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, pak nesmí považovat manžele, kteří jsou oba příslušníky jak členského státu, v němž soud zahájil řízení, tak i členského státu původu, výlučně za své vlastní státní příslušníky. Naopak musí zohlednit, že manželé jsou rovněž státními příslušníky členského státu původu, a že tamní soudy by proto byly příslušné vydat v dané věci rozhodnutí.“

43.

Vztah druhé a třetí otázky je vztahem alternativním: buď se má při určování příslušnosti v rozvodových věcech osob, které jsou příslušníky dvou států, přihlížet pouze k té státní příslušnosti, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti, takže je dána jen jedna soudní příslušnost na základě této státní příslušnosti, nebo se má přihlížet k oběma státním příslušnostem s výsledkem, že na jejich základě mohou být založeny soudní příslušnosti v obou členských státech. S cílem vyhodnotit pro a proti obou možných řešení je tedy třeba pojednat o obou otázkách společně.

44.

C. Mesko a polská vláda se zasazují o to, aby se přihlíželo ke státní příslušnosti, která nejlépe odpovídá skutečnosti. Za ni považuje C. Mesko francouzskou státní příslušnost, a to vzhledem k jejímu přes dvacet let trvajícímu pobytu ve Francii. Zdůrazňuje, že postavení obou státních příslušností na roveň by podněcovalo k nepřiměřenému spěchání k soudu a umožnilo zneužití v rámci jevu „forum shopping“.

45.

Ostatní účastníci řízení naopak zdůrazňují, že čl. 3 odst. 1 písm. b) vychází výlučně ze společné státní příslušnosti manželů. Podle nich nelze soudní příslušnost podmiňovat naplněním doplňujícího předpokladu, že se jedná o státní příslušnost, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti. Dále se zdůrazňuje, že čl. 3 odst. 1 písm. a) stejně připouští další soudní příslušnosti opírající se o hraničního určovatele obvyklého pobytu, které jsou postaveny na roveň soudní příslušnosti založené na základě společné státní příslušnosti.

46.

Je třeba předeslat, že nařízení č. 2201/2003 upravuje pouze soudní příslušnost, a nikoli kolizní právo určující, které hmotné právo se na rozhodnutí použije. Soud příslušný podle nařízení č. 2201/2003 tedy musí určit rozhodné právo podle předpisů vnitrostátního práva. Pokud normy vnitrostátního kolizního práva – jako zjevně i ty maďarské – určí jako rozhodné právo přednostně právo soudu, kde bylo zahájeno řízení (lex fori), může z určení soudní příslušnosti ovšem vzejít předběžné rozhodnutí týkající se rozhodného práva.

47.

„Kolizní slepota“ (negace conflits de lois) ( 16 ), nařízení kritizovaná v literatuře, tedy opravdu může napomáhat k nepřiměřenému spěchání manželů k soudu. Místo aby si zahájení rozvodového řízení v klidu promysleli, mohou být manželé ve při svedeni k rychlému zahájení řízení u jednoho z příslušných soudů s cílem zajistit si výhody plynoucí z hmotného rozvodového práva rozhodného podle mezinárodního práva soukromého platného v místě soudu. Pokud je totiž řízení zahájeno před dvěma soudy, pak je podle pravidla přednosti zakotveného v článku 19 příslušný ten soud, který řízení zahájil jako první.

48.

Tytéž negativní účinky toho, že je nařízení omezeno pouze na úpravu příslušnosti, spatřuje i Komise. Ta už proto navrhla zavedení společných pravidel pro určování rozhodného práva ( 17 ).

49.

Shora uvedené úvahy se ovšem týkají pouze samotného rozvodu, ale nikoli následků rozvodu, mezi něž patří zejména pohledávky výživného. Příslušné pravidlo určování příslušnosti obsažené v čl. 5 bodě 2 nařízení (ES) č. 44/2001 ( 18 ) bylo právě nahrazeno speciálním nařízením ( 19 ), které kromě toho odkazuje na Haagský protokol ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti. Ani příslušnost rozhodovat o svěření dítěte do péče se podle článku 12 nařízení č. 2201/2003 automaticky neshoduje s příslušností v rozvodových věcech. A konečně, pro majetkoprávní následky rozvodu neexistuje v právu Společenství žádná úprava.

50.

C. Mesko se sice formálně ohrazuje proti příslušnosti soudu v Pešti, ale v jádru věci se zdá, že jí především nepřipadá vhodné, že se na rozvod použilo maďarské, a nikoli francouzské právo. Vychází z toho, že její manžel podal žádost o rozvod v Maďarsku záměrně, aby se vyhnul následkům rozvodu z důvodu viny podle francouzského práva, přestože manželé už prakticky neměli takřka žádný vztah k Maďarsku.

51.

Vzhledem k těmto okolnostem je třeba zkoumat, zda se má čl. 3 odst. 1 písm. b) vykládat tak, že je soudní příslušnost v případě osob s více státními příslušnostmi založena výlučně na základě společné státní příslušnosti, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti.

52.

Zásada přednosti státní příslušnosti, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti, je již dlouho známa v mezinárodním právu veřejném ( 20 ) a projevuje se tam v rámci práva států poskytovat diplomatickou ochranu ( 21 ). Za nejpřesněji odpovídající skutečnosti se považuje příslušnost toho státu, kde má osoba svůj obvyklý pobyt ( 22 ).

53.

Do jaké míry zamezují základní svobody přenesení tohoto konceptu ( 23 ) není v tomto případě třeba zkoumat, pokud již samotné nařízení brání tomu, aby bylo přednostně přihlédnuto ke státní příslušnosti, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti. Zato je třeba zkoumat, zda lze pojem „státní příslušnost“ obsažený v čl. 3 odst. 1 písm. b) vykládat tak, že se v případě osob s více státními příslušnostmi musí vycházet z příslušnosti k tomu členskému státu, k němuž existuje skutečné pouto.

54.

Takový výklad předně nelze opřít o znění čl. 3 odst. 1 písm. b). Jak správně poznamenává německá vláda, nařízení uvádí na řadě dalších míst jako hraničního určovatele státní příslušnost, aniž by tím byla myšlena pouze státní příslušnost, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti. Pokud by si naopak zákonodárce v čl. 3 odst. 1 písm. b) kladl za cíl, aby se přihlíželo pouze ke státní příslušnosti nejpřesněji odpovídající skutečnosti, pak by bylo možné očekávat odpovídající výslovnou úpravu.

55.

Samotné znění ovšem není rozhodující. V úvahu musí být vzat i smysl a účel dané úpravy, historie jejího vzniku, jakož i souvislosti, do jakých je zasazena.

56.

Jak vyplývá z prvního bodu odůvodnění nařízení č. 2201/2003, přispívá toto nařízení k vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zajištěn volný pohyb osob. V úpravě manželských věcí sleduje i nadále ty cíle, z nichž vycházelo již nařízení č. 1347/2000 a úmluva Brusel II ( 24 ).

57.

Jak objasňuje zpráva Borrás, vycházela ustanovení pro určování příslušnosti obsažená v úmluvě Brusel II z myšlenky, že se přihlíží k zájmům účastníků řízení a umožní se flexibilní úprava adekvátní mobilitě osob. Tato ustanovení měla znamenat zjednodušení pro občana při současném zachování právní jistoty ( 25 ). Kritéria zvolená ke stanovení příslušnosti jsou tedy objektivní, alternativní a výlučné povahy ( 26 ).

58.

Takto vytyčené cíle směřují k tomu, aby si osoby, které využily svého práva volného pohybu, mohly flexibilně vybrat příslušný soud. Pro takové osoby je například jednodušší obrátit se na soudy toho členského státu, kde obvykle pobývají. Taktéž si ale lze představit, že by se raději obrátily na soudy svého domovského státu, jehož řeč lépe ovládají a v jehož systému soudnictví a právním řádu se lépe vyznají. Proto čl. 3 odst. 1 písm. a) a písm. b) nařízení č. 2201/2003 připouští vícero příslušných soudů, které na rozdíl od několika soudních příslušností podle úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Bruselská úmluva) záměrně nejsou seřazeny podle priorit ( 27 ).

59.

Pokud by se u osob s dvěma státními příslušnostmi v rámci čl. 3 odst. 1 písm. b) přihlíželo pouze ke státní příslušnosti, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti, vedlo by to k omezení možností volby. Protože by pro určování státní příslušnosti, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti, sehrál významnou roli obvyklý pobyt, příslušný by byl tentýž soud jak podle čl. 3 odst. 1 písm. a), tak i podle písm. b) téhož článku a odstavce. To by fakticky u osob se dvěma státními příslušnostmi směřovalo k seřazení soudních příslušností podle priorit v rámci písm. a) a písm. b), což právě nebylo zamýšleno. Nebo by se naopak manželský pár jen s jednou společnou státní příslušností mohl obrátit na soudy ve svém domovském státě, i když v tomto státě již dlouho neměl obvyklý pobyt a ve skutečnosti ho s ním už takřka nic nepojí.

60.

Skutečnosti rozhodné pro určení příslušnosti mají zabezpečit skutečné pouto k příslušnému členskému státu, jak zdůrazňuje dvanáctý bod odůvodnění nařízení č. 1347/2000 ( 28 ). Toto pouto se vytvoří buď na základě obvyklého pobytu ve státu fóra, nebo na základě společné státní příslušnosti. Zákonodárce přitom v typizovaném ohledu vychází z toho, že spolu se státní příslušností kráčí ruku v ruce i skutečné pouto, a opírá se tak o skutečnost, která je snadno zjistitelná a umožňuje určení příslušného soudu bezpochyby.

61.

Další kvalitativní skutečnosti, jako například okolnost, jak přesně státní příslušnost odpovídá skutečnosti, nespadají pod čl. 3 odst. 1 písm. b). Zjišťování toho, jak přesně státní příslušnost odpovídá skutečnosti, by totiž zaprvé nadbytečně zatěžovalo přezkum soudní příslušnosti a zadruhé by bylo v rozporu s cílem nařízení zabezpečit právní jistotu ohledně soudní příslušnosti.

62.

Zjišťování státní příslušnosti, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti, by doprovázely značné nejistoty už jen proto, že chybí definice tohoto neurčitého pojmu. Navíc by se přitom možná musela brát v úvahu celá řada skutkových okolností, které ne vždy povedou k jednoznačnému výsledku. V nejhorším případě by mohl vzniknout negativní kompetenční spor, kdy oba soudy svorně považují příslušnost k jinému členskému státu za tu, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti. Nařízení neobsahuje žádné ustanovení týkající se takových kompetenčních sporů, na jehož základě by soud členského státu mohl řízení závazně postoupit soudu jiného členského státu ( 29 ).

63.

Takovému výsledku nestojí v cestě to, že podle čl. 3 odst. 1 písm. b) je v případě Spojeného království a Irska rozhodující domicil manželů namísto jejich státní příslušnosti. Domicil sice může vykazovat určitou podobnost se státní příslušností, která nejlépe odpovídá skutečnosti. Především může mít každá osoba podle příslušných norem vnitrostátního práva vždy pouze jeden domicil ( 30 ). Z této speciální úpravy platící pro tyto dva členské státy, která jim umožňuje zachovat tradiční hraniční určovatele rozhodné pro určení příslušnosti, však nelze vyvozovat všeobecné závěry týkající se výkladu pojmu státní příslušnosti.

64.

Jak navíc správně zdůrazňuje slovenská vláda, mohou při spojení společného domicilu v témže členském státě a společné státní příslušnosti dalšího členského státu vyvstat tytéž problémy jako při spojení dvou různých státních příslušností. Nařízení neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by v tomto případě bylo možno založit jedinou soudní příslušnost na základě společného domicilu a bylo by vyloučené zahájit řízení před soudy státu, k němuž dotyčné pojí společná příslušnost.

65.

Souhrnně lze konstatovat, že omezení pojmu „státní příslušnost“ obsaženého v čl. 3 odst. 1 písm. b) pouze na tu státní příslušnost, která nejpřesněji odpovídá skutečnosti, neodpovídá ani znění, ani cílům nařízení č. 2201/2003. Systém určování příslušnosti podle nařízení se v rozvodových věcech vesměs nezakládá na myšlence vyloučení možnosti několika soudních příslušností. Nařízení naopak výslovně vychází z několika soudních příslušností postavených vedle sebe na roveň.

66.

S tím je nutně spjato právo volby navrhovatele. V rozporu s nařízením není to, že osoby s dvojí státní příslušností mohou v tomto případě volit mezi soudy dvou členských států, jejichž soudní příslušnost je založena výlučně na základě státní příslušnosti. Jelikož čl. 3 odst. 1 písm. b) předpokládá, že oba manželé jsou příslušníky toho státu, jehož soud zahájil řízení, je při použití tohoto ustanovení zabezpečeno, že oba manželé mají stejný přístup k tomuto příslušnému soudu a že řízení nelze zahájit u soudu, jehož příslušnost by jeden nebo druhý z manželů vůbec nemohl předvídat anebo který se nachází daleko.

67.

Možnost volby příslušející navrhovateli nevede ani ke zvýšené právní nejistotě. Ze zásady právní jistoty vyplývá, že právní předpisy Společenství musejí být určité a jejich použití pro procesní subjekty předvídatelné ( 31 ). Zde uvedený výklad čl. 3 odst. 1 písm. b) těmto požadavkům vyhovuje, neboť na základě společné státní příslušnosti lze určit soudní příslušnost bezpochyby. V případě osob s více státními příslušnostmi sice připadají v úvahu soudy několika členských států jako příslušné soudy, ale pokud by měla být zahájena řízení u soudů v několika členských státech, jednoznačné řešení tohoto kompetenčního sporu nabízí článek 19.

68.

Jak se ukazuje v projednávaném případě, ve vztahu k soudní příslušnosti nejsou negativní doprovodné projevy, jakým je například nepřiměřené spěchání k soudu, ve skutečnosti samy o sobě až tak problematické. Přestože C. Mesko žije již dlouho ve Francii a účast na řízení probíhajícím v Maďarsku je pro ni náročnější než účast na řízení konajícím se před soudem v místě pobytu, přece se v prvé řadě neohrazuje proti místní příslušnosti soudu jako takové. Brání se spíš proti použití maďarského rozvodového práva, namísto rozvodového práva francouzského. To však nevyplývá přímo z nařízení č. 2201/2003, nýbrž z norem maďarského mezinárodního práva soukromého. Nebylo by správné kompenzovat neexistenci jednotných kolizních norem výkladem, který je v rozporu s cíli a systematikou stávajících ustanovení sloužících určování soudní příslušnosti.

69.

A konečně, zahájení řízení před soudem příslušným podle čl. 3 odst. 1 písm. b) také nelze považovat za zneužívající, jak uvedl zástupce C. Mesko na jednání. Podle ustálené judikatury se sice procesní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat norem Společenství ( 32 ). Konstatování, že se jedná o zneužití, však vyžaduje, aby bylo dovolání na tato ustanovení i přes formální dodržení podmínek stanovených právními předpisy Společenství v rozporu s cíli sledovanými těmito ustanoveními ( 33 ).

70.

Jak bylo uvedeno, zahájení řízení před soudem nacházejícím se na území členského státu, jehož jsou oba manželé příslušníky, ale není v rozporu s cíli čl. 3 odst. 1 písm. b) ani tehdy, když se příslušnost tohoto soudu určila na základě státní příslušnosti, která odpovídá skutečnosti méně přesně.

71.

Jinak je třeba povšimnout si toho, že u ustanovení týkajících se soudní příslušnosti hraje významnou roli právní jistota, která vyžaduje, aby použití právních předpisů Společenství bylo pro procesní subjekty předvídatelné ( 34 ). Proto může myšlenka zneužití práva vést nanejvýš ve výjimečných případech k tomu, že je zahájení řízení u soudu, jehož příslušnost byla určena podle použitelných ustanovení, třeba považovat za zneužívající.

72.

Na základě těchto úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky předložené Cour de cassation takto: