1.

Toto řízení poskytuje Soudnímu dvoru opět příležitost, aby v jednom významném bodě upřesnil svou judikaturu týkající se přičtení odpovědnosti podle kartelového práva v rámci skupin podniků. Na rozdíl od věci ETI ( 2 ), která byla rozhodnuta nedávno, se však v tomto případě nejedná o problém nástupnictví podniku, nýbrž o otázku, za jakých podmínek mateřská společnost ručí za kartelový delikt svých dceřiných společností.

2.

Základem této věci je kartelové řízení, v němž Komise konstatovala, že čtyři 100% dceřiné společnosti Akzo Nobel NV porušily účastí na dohodách odporujících kartelovému právu v odvětví cholinchloridu čl. 81 odst. 1 ES, jakož i čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP ( 3 ). Ačkoli mateřská společnost Akzo Nobel NV se sama kartelové dohody neúčastnila, byla jí a jejím dceřiným společnostem uložena společně a nerozdílně pokuta. Dotčené rozhodnutí Komise ze dne 9. prosince 2004 ( 4 ) (dále jen „sporné rozhodnutí“) bylo Soudem prvního stupně rozsudkem ze dne  ( 5 ) (dále jen „napadený rozsudek“) v plném rozsahu potvrzeno.

3.

Soudní dvůr se nyní zabývá kasačním opravným prostředkem podaným společností Akzo Nobel NV a čtyřmi dalšími společnostmi skupiny Akzo Nobel. V podstatě se účastnice řízení shodují na tom, že mateřská společnost může být shledána odpovědnou za kartelový delikt svých dceřiných společností, pokud má na tyto společnosti rozhodující vliv. Je však velmi sporné, zda takový vliv může být předpokládán, pokud mateřská společnost vlastní 100% podíl ve svých dceřiných společnostech nebo zda krom toho musí existovat konkrétní indicie o vlivu mateřské společnosti na obchodní chování jejích dceřiných společností; ohledně tohoto je judikatura Soudu prvního stupně nejednotná ( 6 ). Krom toho je třeba objasnit, na co konkrétně se musí rozhodující vliv mateřské společnosti vztahovat (předmět rozhodujícího vlivu).

4.

Právní rámec tohoto případu představují čl. 81 odst. 1 ES, čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP, jakož i čl. 23 odst. 2 nařízení (ES) č. 1/2003 ( 7 ).

5.

Znění čl. 81 odst. 1 ES je následující (výňatek):

„Se společným trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu, zejména ty, které

[…]“

6.

Článek 53 odst. 1 Dohody o EHP obsahuje ustanovení, které je v podstatě obsahově totožné s čl. 81 odst. 1 ES, které se však vztahuje na obchod mezi smluvními stranami Dohody o EHP a na její územní působnost.

7.

V čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 se stanoví následující:

„Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

[…]

Pokuta u každého podniku a sdružení podniků podílejících se na protiprávním jednání nesmí přesáhnout 10 % jeho celkového obratu za předchozí hospodářský rok.

[…]“

8.

Podle zjištění Komise, na která odkazuje Soud v napadeném rozsudku ( 8 ), vychází projednávaný z následujícího skutkového stavu:

9.

Poté, co Komise v dubnu 1999 obdržela žádost o shovívavost od jednoho amerického podniku, zahájila šetření v celém výrobním odvětví cholinchloridu.

10.

Cholinchlorid patří do skupiny ve vodě rozpustných vitaminů B-komplex (vitamin B4), který se používá převážně v průmyslu výživy zvířat jako běžný potravinový doplněk. Kromě výrobců zahrnuje trh cholinchloridu jednak zpracovatele, již od výrobců odebírají výrobek v tekuté formě a přeměňují jej na cholinchlorid s nosnou látkou, buď na účet výrobce, nebo na vlastní účet, a jednak distributory.

11.

Rovněž navrhovatelky, pět společností skupiny Akzo Nobel, jsou činné na trhu s cholinchloridem. Akzo Nobel NV se sídlem v Nizozemsku je mateřskou společností skupiny Akzo Nobel a vlastní (jako ryzí holdingová společnost) 100 % kapitálu svých dceřiných společností Akzo Nobel Chemicals International BV a Akzo Nobel Nederland BV. Posledně uvedená vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti Akzo Nobel Chemicals BV, která vlastní všechny podíly své dceřiné společnosti Akzo Nobel Functional Chemical BV.

12.

Po skončení šetření konstatovala Komise v článku 1 sporného rozhodnutí, že navrhovatelky se zúčastnily jak na celosvětové, tak i evropské úrovni dohod a jednání ve vzájemné shodě, které se týkaly stanovování cen, rozdělení trhů a chování vůči soutěžitelům v odvětví cholinchloridu v EHP, a tím porušily čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP ( 9 ).

13.

Kvůli zjištěným protiprávním jednáním uložila Komise v článku 2 sporného rozhodnutí společnostem Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Nederland BV, Akzo Nobel Chemicals International BV, Akzo Nobel Chemicals BV a Akzo Nobel Functional Chemicals BV společně a nerozdílně pokutu ve výši 20,99 milionů eur.

14.

V článku 3 sporného rozhodnutí Komise navrhovatelkám uložila, aby bezodkladně ukončily protiprávní jednání uvedené v článku 1 a v budoucnosti se zdržely zjištěného protiprávního jednání, jakož i všech opatření stejného účelu nebo účinku.

15.

Jako odůvodnění Komise uvedla, že její rozhodnutí musí být na základě chybějící hospodářské nezávislosti dceřiných společností určeno i mateřské společnosti Akzo Nobel NV, ačkoli se tato společnost – na rozdíl od uvedených dceřiných společností – sama nezúčastnila kartelové dohody ( 10 ). Ze stejného důvodu vycházela Komise v celém rozhodnutí, a zejména při výpočtu výše pokuty, z podílu na trhu, resp. obratu společnosti Akzo Nobel jako skupiny ( 11 ).

16.

Proti spornému rozhodnutí Komise podaly společnosti Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Nederland BV, Akzo Nobel Chemicals International BV, Akzo Nobel Chemicals BV a Akzo Nobel Functional Chemicals BV společně žalobu k Soudu prvního stupně a navrhovaly, aby zrušil toto rozhodnutí a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Komise naproti tomu navrhovala, aby Soud odmítl žalobu jako nepřípustnou či zjevně neopodstatněnou, pokud jde o společnosti Akzo Nobel Nederland, Akzo Nobel Chemicals International a Akzo Nobel Chemicals, zamítl žalobu ve zbývající části a uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

17.

Napadeným rozsudkem potvrdil Soud dne 12. prosince 2007 sporné rozhodnutí v plném rozsahu. Žalobu zamítl a uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

18.

Svým společným kasačním opravným prostředkem, který došel kanceláři Soudního dvora dne 3. března 2008, navrhují společnosti Akzo Nobel NV, Akzo Nobel Nederland BV, Akzo Nobel Chemicals International BV, Akzo Nobel Chemicals BV a Akzo Nobel Functional Chemicals BV, aby Soudní dvůr

19.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr

20.

Před Soudním dvorem byl kasační opravný prostředek projednán písemně. Žádná účastnice řízení nenavrhovala jednání.

21.

Komise napadá nejprve přípustnost kasačního opravného prostředku ve dvou ohledech.

22.

Svou první výtkou zpochybňuje aktivní legitimaci, resp. právní zájem na podání kasačního opravného prostředku většiny navrhovatelek. Uvádí, že kasačním opravným prostředkem je zpochybněna pouze společná a nerozdílná odpovědnost společnosti Akzo Nobel NV, takže společnostem Akzo Nobel Nederland BV, Akzo Nobel Chemicals International BV, Akzo Nobel Chemicals BV a Akzo Nobel Functional Chemicals BV chybí „locus standi“.

23.

Tuto výtku Komise nelze přijmout. Aktivní legitimace všech navrhovatelek vyplývá podle čl. 56 odst. 2 první věty statutu Soudního dvora již z okolnosti, že neměly úspěch ve svých návrhových žádáních před Soudem ( 12 ).

24.

Co se týče právního zájmu na podání návrhu, je podle ustálené judikatury nezbytné, aby kasační opravný prostředek ve svém důsledku mohl zajistit prospěch účastníku řízení, který jej podal ( 13 ). Rovněž tuto skutečnost je třeba s ohledem na společnosti Akzo Nobel Nederland BV, Akzo Nobel Chemicals International BV, Akzo Nobel Chemicals BV a Akzo Nobel Functional Chemicals BV přijmout: i když kasační opravný prostředek v tomto případě směřuje pouze proti společné a nerozdílné odpovědnosti společnosti Akzo Nobel NV, může však všem ostatním kasačním opravným prostředkům rovněž zajistit konkrétní prospěch.

25.

Rozsudkem Soudu byla totiž pokuta ve výši 20,99 milionu eur, kterou uložila Komise navrhovatelkám společně a nerozdílně, potvrzena. Pokud by se situace nezměnila, mohla by Komise podle zásad solidární odpovědnosti požadovat zaplacení celkové výše pokuty od jakékoli navrhovatelky. Pokud by však byl rozsudek Soudu v řízení o kasačním opravném prostředku s ohledem na odpovědnost společnosti Akzo Nobel NV zrušen, nemohl by být při stanovení pokuty zohledněn podíl na trhu, resp. obrat celé skupiny Akzo Nobel, což by vedlo k tomu, že pokuta uložená společně a nerozdílně dceřiným společnostem by musela být mnohem nižší. Z této skutečnosti by tak ostatní navrhovatelky měly podstatný prospěch spočívající v tom, že celková výše pokuty, kterou Komise může podle zásad solidární odpovědnosti od každé z nich požadovat, by musela být značně snížena. Tím by se snížilo případné riziko, že by vypořádání solidární odpovědnosti v rámci skupiny podniků skončilo neúspěchem.

26.

Ve své druhé výtce proti přípustnosti kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že části důvodu kasačního opravného prostředku představují nepřípustný nový opravný prostředek. Navrhovatelky tak nezpochybnily před Soudem prvního stupně platnost domněnky jako takové, že mateřská společnost má na 100% dceřinou společnost rozhodující vliv. Krom toho navrhovatelky neuvedly v řízení v prvním stupni, že široké chápání předmětu rozhodujícího vlivu – jak uvádějí nyní – je v rozporu se zásadou osobní odpovědnosti.

27.

Rovněž tuto výtku Komise je třeba odmítnout.

28.

V řízení o kasačním opravném prostředku podle čl. 42 odst. 2 ve spojení s článkem 118 jednacího řádu Soudního dvora je sice nepřípustné uplatnit nové důvody. Navrhovatel však může ohledně svého důvodu uplatněného v řízení v prvním stupni předložit nové argumenty, zejména jako reakci na právní názor Soudu vyjádřený v napadeném rozsudku ( 14 ). Není rozhodné – na rozdíl od názoru Komise –, zda navrhovatelky vůbec předloží nový argument, nýbrž zda nově předložený argument představuje samostatný důvod, nebo pouze přípustné rozšíření důvodu, který byl již uplatněn ( 15 ).

29.

I za předpokladu, že by navrhovatelky skutečně napadly teprve v řízení o kasačním opravném prostředku platnost domněnky jako takové, rozšířily by tím pouze žalobní důvod uplatněný již v řízení v prvním stupni. Již v řízení v prvním stupni totiž navrhovatelky mimo jiné uvedly, že Akzo Nobel NV byla nesprávně označena za společně a nerozdílně odpovědnou, jelikož vzhledem k tomu, že nemá rozhodující vliv na tržní chování svých dceřiných společností, netvoří s těmito společnostmi žádnou hospodářskou jednotku a tedy žádný podnik ve smyslu článku 81 ES. Pokud nyní v řízení o kasačním opravném prostředku zpochybňují výslovně použitelnost domněnky jako takové, uplatňují pouze další argument na podporu neexistence „rozhodujícího vlivu“ společnosti Akzo Nobel NV. Tato domněnka totiž slouží ve skutečnosti pouze praktickému použití a stanovení kritéria „rozhodující vliv“, s nímž je tedy úzce spojena.

30.

To vše platí zejména s ohledem na to, že kasační opravný prostředek se podle článku 225 ES, čl. 58 odst. 1 statutu Soudního dvora a čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora nesmí omezit na opakování žalobních důvodů a argumentů, které byly již uplatněny před Soudem, avšak musí obsahovat tvrzení, která se týkají konkrétně tvrzeného právního omylu Soudu ( 16 ). Jelikož se Soud ve svém napadeném rozsudku domněnkou dostatečně zabýval ( 17 ), musely se navrhovatelky ve svém kasačním opravném prostředku touto domněnkou rovněž zabývat. V řízení v prvním stupni však toto ještě nezbytné nebylo, jelikož se Komise ve sporném rozhodnutí – na rozdíl od toho, co následně učinil Soud v napadeném rozsudku – konkrétně domněnkou nezabývala.

31.

Rovněž smysl a účel článku 118 jednacího řádu Soudního dvora nevyžaduje v projednávaném případě žádné další právní posouzení. Podle ustálené judikatury má toto ustanovení zamezit tomu, aby Soudní dvůr projednával spor v širším rozsahu než spor, který projednával Soud; v rámci kasačního opravného prostředku je pravomoc Soudního dvora omezena na posouzení právního řešení důvodů projednávaných u Soudu prvního stupně ( 18 ). V tomto případě se však Soud již podrobně zabýval předpoklady a použitelností domněnky s ohledem na společnost Akzo Nobel NV ( 19 ).

32.

Stejně tak nepředstavuje argumentace navrhovatelek, že široké chápání předmětu rozhodujícího vlivu je v rozporu se zásadou osobní odpovědnosti, žádný nepřípustný nový důvod. Navrhovatelky totiž již před Soudem prvního stupně uvedly, že rozhodující vliv mateřské společnosti je třeba zohlednit pouze tehdy, pokud se vztahuje na určité stránky obchodní politiky dceřiné společnosti ( 20 ). Soud – který v tomto ohledu vychází z širokého chápání předmětu – v napadeném rozsudku tento argument odmítl. Když navrhovatelky nyní kritizují důsledky – podle jejich názoru příliš širokého – výkladu, odpovídají pouze na zjištění Soudu v tomto ohledu.

33.

Jejich argument tedy představuje přípustný nový argument s ohledem na důvod, který již byl předmětem řízení v prvním stupni. Rovněž v tomto rozsahu neexistuje žádné riziko, že by Soudní dvůr mohl překročit své pravomoci v řízení o kasačním opravném prostředku, jelikož se Soud již podrobně zabýval otázkou předmětu rozhodujícího vlivu mateřské společnosti ( 21 ).

34.

Kasační opravný prostředek je tedy přípustný v plném rozsahu.

35.

Navrhovatelky mají za to, že sporné rozhodnutí je určeno neprávem rovněž společnosti Akzo Nobel NV, čímž byla posledně uvedená jakožto mateřská společnosti skupiny Akzo Nobel neprávem shledána odpovědnou za kartelový delikt svých dceřiných společností. Na základě tohoto tvrzení napadají rozsudek vydaný v prvním stupni jediným důvodem kasačního opravného prostředku. Uvádějí, že Soud nesprávně vyložil a použil pojem „podnik“ obsažený v článku 81 ES, resp. čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, když považoval Akzo Nobel NV a její dceřiné společnosti za jeden podnik.

36.

Základní problém přičtení kartelových deliktů spočívá v tom, že adresáti pravidel hospodářské soutěže a adresáti rozhodnutí orgánů pro hospodářskou soutěž nejsou nutně totožní ( 22 ).

37.

Zatímco se totiž pravidla hospodářské soutěže obracejí na podniky a použijí se na ně nezávisle na jejich organizaci a právní formě přímo ( 23 ), rozhodnutí orgánů pro hospodářskou soutěž, které sankcionují porušení pravidel hospodářské soutěže, směřují pouze vůči osobám, v neposlední řadě proto, že taková rozhodnutí musejí být případně vykonána ( 24 ). Proto se v každém případě, ve kterém orgán pro hospodářskou soutěž stíhá kartelový delikt, nabízí otázka přičtení tohoto deliktu konkrétní osobě ( 25 ).

38.

Při volbě kritérií pro přičtení musí být brán zřetel na sankční charakter uložených opatření a přihlédnuto k jejich smyslu a účelu.

39.

Ze sankčního charakteru opatření uložených orgány pro hospodářskou soutěž k potrestání kartelových deliktů – zejména peněžitých pokut – vyplývá, že se jedná o oblast, která je přinejmenším příbuzná trestnímu právu. Pro přičtení kartelových deliktů je proto rozhodující zásada osobní odpovědnosti ( 26 ), která je jako taková zakotvena v zásadě právního státu a v zásadě zavinění ( 27 ). Osobní odpovědnost znamená, že kartelový delikt je třeba přičíst té fyzické nebo právnické osobě, která provozuje podnik podílející se na kartelové dohodě ( 28 ); jinými slovy je odpovědný subjekt práva zastupující tento podnik.

40.

Co se týče smyslu a účelu uložených opatření, je třeba mít na paměti, že slouží účinnému uplatnění pravidel na ochranu hospodářské soutěže před jejím narušováním [čl. 3 odst. 1 písm. g) ES]; proto mají odradit hospodářské subjekty od toho, aby se dopouštěly kartelových deliktů ( 29 ).

41.

Orientací na osobní odpovědnost je zpravidla rovněž přispíváno k účinnému uplatnění pravidel hospodářské soutěže, neboť provozovatel podniku má rozhodující vliv na jeho chování na trhu; toto chování má pod vlivem uložených sankcí nově usměrnit tak, aby se podnik v budoucnu choval v souladu s pravidly hospodářské soutěže. Sankce má zároveň obecně preventivní účinek, který spočívá v tom, že odrazuje ostatní hospodářské subjekty od toho, aby se dopouštěly kartelových deliktů.

42.

Vzhledem ke stále komplexnější organizační struktuře hospodářských subjektů může ovšem nastat situace, že se podnik skládá z více než jedné společnosti a že fyzická nebo právnická osoba, která je skutečně odpovědná za kartelový delikt, není tou osobou – nebo jedinou osobou – která se navenek jeví jako účastník kartelové dohody. Pro účely použití pravidel hospodářské soutěže není rozhodující formální oddělenost mezi smluvními stranami vyplývající z jejich oddělené právní subjektivity, rozhodujícím kritériem je existence jednoty v jejich tržním chování ( 30 ).

43.

Má-li mateřská společnost ve struktuře skupiny rozhodující vliv na své dceřiné společnosti, z nichž se některé – společně se třetím osobami – zúčastnily kartelové dohody, je v souladu jak se zásadou osobní odpovědnosti, tak i s cílem účinného provedení pravidel hospodářské soutěže, aby všechny společnosti skupiny, které se účastní kartelové dohody společně s mateřskou společností, byly za účelem sankcionování kartelového deliktu shledány za společně a nerozdílně odpovědné. Jenom tak lze zajistit, že při stanovení výše pokuty, kterou je třeba uložit, bude správně zohledněna skutečná hospodářská síla podniku jako celku a že vymáhání pokuty nebude ohroženo případnými přesuny majetku mezi mateřskou společností a jejími dceřinými společnostmi.

44.

V tomto smyslu konstatuje Soudní dvůr v ustálené judikatuře, že mateřské společnosti lze přičíst chování jejích dceřiných společností, a sice zejména tehdy, pokud dceřiné společnosti i přes svou vlastní právní subjektivitu neurčují své jednání na trhu samostatně, ale v zásadě provádějí pokyny vydané mateřskou společností ( 31 ).

45.

V projednávaném případě je totiž tato problematika obzvláště významná. Je třeba objasnit, zda Akzo Nobel NV jakožto mateřská společnost byla právem shledána odpovědnou za kartelové delikty svých dceřiných společností ( 32 ). Navrhovatelky jednak uvádějí, že Soud vycházel z nesprávných důkazních požadavků s ohledem na rozhodující vliv společnosti Akzo Nobel NV na její dceřiné společnosti (první část důvodu kasačního opravného prostředku). Krom toho se Soud dopustil omylu, pokud jde o předmět tohoto vlivu, když měl za to, že je třeba zohlednit všechny organizační, hospodářské a právní vazby mezi podniky, zatímco správně je třeba vycházet pouze z obchodní politiky v úzkém slova smyslu (druhá část důvodu kasačního opravného prostředku).

46.

První část důvodu kasačního opravného prostředku se týká důkazních požadavků ohledně rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na její dceřiné společnosti. Navrhovatelky vytýkají Soudu, že v bodech 60 až 62 napadeného rozsudku nesprávně stanovil důkazní požadavky vyplývající z dosavadní judikatury.

47.

Účastnice řízení se nejprve shodují na tom, že přičtení kartelového deliktu dceřiné společnosti mateřské společnosti je možné při splnění dvou kumulativních podmínek. Jednak musí být mateřská společnost schopna mít rozhodující vliv na svou dceřinou společnost, a jednak musí tento vliv skutečně vykonávat ( 33 ).

48.

Aby byla mateřská společnost schopna mít rozhodující vliv na její dceřinou společnost, musí existovat více než jen hospodářská závislost dceřiné společnosti na mateřské společnosti ( 34 ). V projednávaném případě však není nezbytné podrobněji přezkoumat, jaký druh vazby mezi oběma společnostmi je za tímto účelem nezbytný ( 35 ). Mateřská společnost totiž může mít bezpochyby každopádně rozhodující vliv na svou dceřinou společnost, pokud ji – jako v tomto případě Akzo Nobel NV – 100% kontroluje ( 36 ), ať už prostřednictvím přímé účasti nebo nepřímo prostřednictvím svých podílů na jiných společnostech.

49.

Naproti tomu je značně sporné, které důkazní požadavky je třeba vyžadovat ohledně skutečného uplatnění rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na její dceřinou společnost. Na rozdíl od Komise se navrhovatelky domnívají, že přičtení odpovědnosti podle kartelového práva – alespoň v tomto případě – přichází v úvahu pouze tehdy, pokud kromě 100% podílu existují konkrétní indicie, že dceřiná společnost je skutečně ovlivňována svou mateřskou společností. Zjednodušeně lze říci, že z pohledu navrhovatelek musí důkazní požadavky ohledně rozhodujícího vlivu odpovídat vzorci „100 % + X“.

50.

Tento názor navrhovatelek mě nepřesvědčuje. Jak uvedu níže, nemá oporu v dosavadní judikatuře Soudního dvora. Podle této judikatury naopak existuje vyvratitelná domněnka, že mateřská společnost, která ovládá 100% dceřinou společnost, vykonává na ni skutečně svůj rozhodující vliv [viz níže, oddíl a)]. Podle mého názoru krom toho neexistuje rovněž žádný důvod nepoužít tuto domněnku a zpřísnit důkazní požadavky ve smyslu navrhovatelek na vzorec „100 % + X“. [viz níže, oddíl b)].

51.

Podle judikatury Soudního dvora existuje domněnka, že mateřská společnost rovněž skutečně vykonává svůj rozhodující vliv na svou 100% dceřinou společnost.

52.

Již z rozsudku AEG například vyplývá, že v rámci přičtení chování porušujícího pravidla hospodářské soutěže v rámci skupiny není nezbytné přezkoumat, zda mateřská společnost využila možnosti ovlivnit rozhodujícím způsobem obchodní a cenovou politiku svých 100% dceřiných společností; 100% dceřiná společnost totiž podle Soudního dvora vykonává „nutně politiku, která je stanovena stejnými statutárními orgány“ jako politika mateřské společnosti ( 37 ).

53.

V rozsudku Stora je tato judikatura potvrzena. Podle tohoto rozsudku opravňuje již 100% kapitálový podíl mateřské společnosti na dceřiné společnosti přijmout závěr, že mateřská společnost vykonává skutečně rozhodující vliv na chování této dceřiné společnosti ( 38 ).

54.

Skutečnost, že se v případě tohoto závěru jedná o vyvratitelnou domněnku, lze z rozsudku Stora rovněž vyvodit. Podle názoru Soudního dvora bylo povinností dceřiné společnosti (jako navrhovatelky) vyvrátit závěr o rozhodujícím vlivu pomocí dostatečných protidůkazů ( 39 ).

55.

Navrhovatelky se však s odkazem na body 28 a 29 rozsudku Stora snaží prokázat, že Soudní dvůr v těchto bodech omezil domněnku a zpřísnil podmínky přičtení chování mezi dceřinou společností a mateřskou společností. Sporná část tohoto rozsudku zní následovně:

56.

Na rozdíl od názoru navrhovatelek nelze z této části rozsudku Stora v žádném případě vyvodit, že Soudní dvůr se odklonil od své dosavadní judikatury a zpřísnil podmínky přičtení odpovědnosti podle kartelového práva mezi mateřskou a dceřinou společností.

57.

Soudní dvůr sice v tomto rozsudku skutečně v rámci svého přezkumu zjištění Soudu prvního stupně uvedl, že Soud „nevycházel ze skutečnosti, že odpovědnost mateřské společnosti vyplývá již ze 100% kapitálové účasti“ ( 40 ). Z toho však nelze vyvodit, že orgán hospodářské soutěže musí sám poskytnout indicie o konkrétním vlivu mateřské společnosti na její 100% vlastněnou dceřinou společnost, aby bylo možno mateřské společnosti přičíst kartelový delikt dceřiné společnosti. Tato formulace v rozsudku Stora spíše pouze objasňuje, že mateřská společnost může ve sporném případě napadnout existenci rozhodujícího vlivu předložením protidůkazů, a tak zpochybnit domněnku ohledně vlivu existující v případě 100% kapitálové účasti.

58.

Obzvláště jasné je toto při pohledu na další zjištění Soudního dvora v rozsudku Stora. To objasňuje, že Soud „na základě existence 100% kapitálové účasti byl oprávněn přijmout závěr, že mateřská společnost skutečně vykonávala rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti“ a že navrhovatelka – tj. mateřská společnost – měla „vyvrátit tento závěr pomocí dostatečných důkazů“ ( 41 ).

59.

Okolnost, že ve věci Stora vystupovala mateřská společnost skupiny Stora jako jediný zástupce v jednání s Komisí, nelze nesprávně vykládat jako omezení domněnky. Soudní dvůr sice zdůrazňuje, jako již předtím Soud, tuto okolnost ve svém rozsudku ( 42 ). Slovo „zejména“ však objasňuje, že výhradní zastoupení skupiny Stora ve správním řízení prostřednictvím mateřské společnosti bylo považováno pouze za dodatečnou indicii, která neomezuje beztak existující domněnku o výkonu rozhodujícího vlivu ( 43 ), nýbrž ji může nanejvýš posílit.

60.

V žádném případě nestanoví Soudní dvůr v rozsudku Stora kromě 100% kapitálové účasti ještě další podmínky pro použitelnost domněnky. To ukazuje rovněž srovnání se stanoviskem generálního advokáta Mischa v této věci, který nepovažoval pro přičtení chování mateřské společnosti 100% podíl za dostačující a vyžadoval ještě „dodatečnou skutečnost“ ( 44 ). K jeho argumentaci se Soudní dvůr v rozsudku Stora právě nepřiklonil.

61.

Soud se tak držel dosavadní judikatury Soudního dvora, když ve svém napadeném rozsudku vycházel z vyvratitelné domněnky, že mateřská společnost, která vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, vykonává určující vliv na její chování ( 45 ). Protichůdná argumentace navrhovatelek je tedy neopodstatněná.

62.

Je třeba ještě přezkoumat, zda Soudní dvůr měl využít projednávaný případ k tomu, aby zpřísnil důkazní požadavky ve smyslu tvrzení navrhovatelek na vzorec „100 % + X“. Jeví se, že tato diskuse je nezbytná rovněž a právě ve světle nedávné judikatury Soudu prvního stupně; je třeba uvést zejména rozsudky DaimlerChrysler ( 46 ) a Bolloré ( 47 ), na které poukázaly navrhovatelky na podporu svého tvrzení.

63.

Předesílám, že rozsudky Soudu prvního stupně DaimlerChrysler a Bolloré na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, v žádném případě nesledují stejný směr.

64.

Co se týče nejprve rozsudku DaimlerChrysler, se sice zdá, že Soudu – v každém případě při povrchním přezkumu – nestačil 100% podíl mateřské společnosti v její dceřiné společnosti a požadoval ještě další indicie o důkazu rozhodujícího vlivu. Uvádí totiž, že „vlastnictví 100 % kapitálu jako takové […] nepostačuje k prokázání odpovědnosti mateřské společnosti […]“ ( 48 ). Přímo po tomto zjištění však Soud objasňuje: „V případě vlastnictví celého kapitálu dceřiné společnosti totiž Komise může […] předpokládat, že mateřská společnost skutečně rozhodujícím způsobem ovlivňuje chování své dceřiné společnosti […]“ ( 49 ). Krom toho Soud zdůrazňuje, že ve sporném případě přísluší mateřské společnosti, aby tuto domněnku vyvrátila dostatečnými důkazy ( 50 ).

65.

Okolnost, že mateřská společnost vystupovala ve správním řízení jako jediný zástupce společností skupiny, je – jak ukazuje slovo „zejména“ – považována pouze za dodatečnou skutečnost, která neomezuje beztak existující domněnku o výkonu rozhodujícího vlivu, nýbrž ji nanejvýš posiluje ( 51 ).

66.

Na rozdíl od prvního dojmu se tak Soud v případě DaimlerChrysler neodklání od judikatury stanovené Soudním dvorem ve věcech AEG a Stora. Soud se spíše v rozsudku DaimlerChrysler – jako ostatně rovněž v některých svých dalších rozsudcích ( 52 ) – drží přesně rozsudků AEG a Stora a používá výhradně vyvratitelnou domněnku o rozhodujícím vlivu, kterou Soudní dvůr uznal. V tomto ohledu nezpřísňuje v žádném případě důkazní požadavky ve smyslu vzorce „100 % + X“.

67.

Jinak však Soud prvního stupně postupuje v rozsudku Bolloré. Zde uvádí: „[…] skutečnost týkající se vlastnictví celého kapitálu dceřiné společnosti, i když je výrazným ukazatelem existence rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na chování dceřiné společnosti na trhu, nepostačuje sama o sobě k přičtení odpovědnosti mateřské společnosti za chování dceřiné společnosti. […] Je nezbytná existence dalšího poznatku o míře účasti, který však může vyplývat z nepřímých důkazů.“ ( 53 )

68.

Tato tvrzení Soudu prvního stupně ve věci Bolloré se odklání od rámce stanoveného Soudním dvorem ve věcech AEG a Stora ( 54 ). Soud se řídí spíše – v tomto bodě Soudním dvorem nesledovaným – stanoviskem generálního advokáta Mischa ve věci Stora, které rovněž výslovně cituje. Toto stanovisko vyžaduje konečně „dodatečnou skutečnost kromě míry účasti“, která může spočívat v nepřímých důkazech ( 55 ). Ve svých dalších zjištěních Soud v rozsudku Bolloré přezkoumává různé prvky skutkového stavu v tom ohledu, zda obsahují nepřímé důkazy pro nebo proti rozhodujícímu vlivu společnosti Bolloré na dceřinou společnost, a vychází jak ze zjištění Komise ve správním řízení, tak z argumentace stran v soudním řízení ( 56 ). Soud tak v rozsudku Bolloré zpřísnil důkazní požadavky ohledně rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na dceřinou společnost ve smyslu pravidla „100 % + X“.

69.

Nedomnívám se, že Soudní dvůr by měl přijmout takový právní názor Soudu prvního stupně, jaký vyplývá z rozsudku Bolloré. Pokud chtěl Soud v tomto rozsudku pouze pokračovat v dosavadní judikatuře, porušil rámec stanovený Soudním dvorem ve věcech AEG a Stora ( 57 ), a rovněž setřel rozdíl mezi existencí kontroly a jejím skutečným výkonem ( 58 ). Pokud naproti tomu chtěl Soud vědomě překročit rámec dosavadní judikatury, přinejmenším tento krok neodůvodnil.

70.

Krom toho nevidím žádný přesvědčivý důvod pro zpřísnění důkazních požadavků na vzorec „100 % + X“.

71.

Účinné provedení práva hospodářské soutěže vyžaduje jasná pravidla. Taková domněnka, jakou Soudní dvůr uznal ve věcech AEG a Stora, která Komisi jako orgánu hospodářské soutěže umožňuje, aby přičetla mateřské společnosti odpovědnost za kartelový delikt její 100% dceřiné společnosti, zavádí právní jistotu a je v praxi snadno proveditelná.

72.

Zcela obecně nejsou domněnky právu hospodářské soutěže v žádném případě neznámé ( 59 ). Ze zvláštnosti provádění důkazů v případě porušení pravidel hospodářské soutěže spíše vyplývá, že pro orgány nebo jednotlivce, kteří nesou důkazní břemeno, musí být možné vyvodit závěry na základě zkušeností vyplývajících z obvyklého průběhu věcí ( 60 ).

73.

Vlastní-li mateřská společnost ve skupině podniků 100 % podílů své dceřiné společnosti, může mateřská společnost – jak již bylo uvedeno ( 61 ) – mít rozhodující vliv na svou dceřinou společnost. V takovém případě totiž má výhradní právo jmenovat členy představenstva dceřiné společnosti a nezřídka jsou v obou společnostech tytéž osoby. Krom toho ze 100% podílu vyplývá, že ani při strategických rozhodnutích ani při běžné provozní činnosti dceřiné společnosti nemohou být rozhodující zájmy jiných vlastníků podílu. Dochází tedy k úplnému souběhu zájmů mezi mateřskou společností a její 100% dceřinou společností. Za těchto okolností lze dospět k závěru, že dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, nýbrž jedná v souladu s přáními své mateřské společnosti ( 62 ).

74.

Využití takové domněnky, o jakou se jedná v projednávaném případě, nevede k obrácení důkazního břemena, které by bylo v rozporu s presumpcí neviny ( 63 ). Spíše je pouze stanovena úroveň důkazů ( 64 ), kterou je třeba respektovat při přičtení odpovědnosti podle kartelového práva mezi mateřskou a dceřinou společností. Jelikož 100% podíl mateřské společnosti v její dceřiné společnosti prima facie umožňuje přijmout závěr, že rozhodující vliv je skutečně vykonáván, přísluší mateřské společnosti, aby vyvrátila tento závěr předložením rozhodných protidůkazů; jinak tento závěr splňuje požadavky týkající se důkazního břemene ( 65 ). Jinými slovy dochází k rozložení důkazního břemene, které předchází otázce objektivního důkazního břemene ( 66 ).

75.

Zájmy mateřské společnosti nejsou dotčeny takovou domněnkou, jaká je projednávána v tomto případě. Mateřská společnost může vyvrátit v konkrétním případě domněnku o rozhodujícím vlivu, která je založena na závěrech vyplývajících ze zkušeností, tím, že prokáže, že jednala zdrženlivě a nepůsobila na chování své dceřiné společnosti na trhu ( 67 ). Skutečnosti a informace, které jsou k tomu nezbytné, pocházejí beztak z oblasti vlastní mateřské a dceřiné společnosti. Je tedy odůvodněné jim uložit důkazní břemeno.

76.

Z tohoto důvodu by měl Soudní dvůr potvrdit, že pokud mateřská společnost má 100% podíl ve své dceřiné společnosti, lze vycházet z vyvratitelné domněnky, že mateřská společnost má rozhodující vliv na svou dceřinou společnost.

77.

Závěrem přezkoumám dvě výtky navrhovatelek, které se týkaly důkazu o existenci nebo neexistenci autonomie 100% dceřiné společnosti na její mateřské společnosti.

78.

Zaprvé navrhovatelky uvádějí, že Soud nesprávně vyhodnotil požadavky, které vyplývají z práv na obhajobu pro správní řízení před Komisí. Podle nich přísluší Komisi, aby předložila důkazy ohledně chybějící autonomie dceřiné společnosti již ve svém oznámení námitek. V tomto případě se však Komise zabývala touto otázkou teprve ve sporném rozhodnutí.

79.

Vychází-li se, jak navrhuji, z domněnky, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na svou 100% dceřinou společnost, je tato výtka neopodstatněná. Uvedená domněnka totiž zprošťuje Komisi toho, aby sama předložila případné důkazy o chybějící autonomii 100% dceřiné společnosti a vyslechla účastníky řízení v tomto ohledu.

80.

Komise ve svém oznámení námitek pouze musí jasně uvést, které právnické osobě by mohly být uloženy pokuty, a oznámení námitek musí rovněž být této osobě určeno ( 68 ). Aby byla odpovědnost mateřské společnosti za kartelový delikt její 100% dceřiné společnosti založena, postačí obecně, aby Komise popsala v oznámení námitek skutečnosti týkající se rozdělení podílu.

81.

Mateřská společnost potom musí vyvrátit domněnku o rozhodujícím vlivu pomocí přesvědčivých protidůkazů. Pokud takové protidůkazy nepředložila již během šetření, má k tomu příležitost v rámci své písemné odpovědi na oznámení námitek i během případného jednání. Komisi naproti tomu přísluší, aby posoudila tyto protidůkazy a na jejich základě přezkoumala předběžné závěry přijaté v oznámení námitek ( 69 ).

82.

Je nesporné, že tyto podmínky byly v projednávaném případě splněny.

83.

Zadruhé kritizují navrhovatelky tvrzení Soudu prvního stupně, že mateřská společnost může být uznána společně a nerozdílně odpovědnou, s výjimkou situace, že prokáže, že její dceřiná společnost „v podstatě neuplatňuje pokyny, které jí dává, a tedy jedná na trhu nezávisle“ ( 70 ). Soud tak protiprávně omezuje možnost protidůkazu pouze na případy, v nichž mateřská společnost udělila dceřiné společnosti pokyny a ta je nesplnila.

84.

Ani toto tvrzení není přesvědčivé. Vychází ze zjevně nesprávného výkladu napadeného rozsudku, který vytrhává ze souvislosti jednu polovinu věty v části odůvodnění rozsudku – i když je pravda, že nejasnou. Zohlední-li se zbývající odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývá tak jasně, že Soud chtěl připustit všechny protidůkazy předložené mateřskou společností, „které mohou prokázat samostatnost její dceřiné společnosti“ ( 71 ). To zahrnuje rovněž případy, v nichž mateřská společnost neudělila své dceřiné společnosti žádné pokyny.

85.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám je první část důvodu kasačního opravného prostředku neopodstatněná.

86.

Druhou částí svého důvodu kasačního opravného prostředku napadají navrhovatelky body 64 a 65 napadeného rozsudku. Podle nich zde Soud nesprávně posoudil, k čemu se musí rozhodující vliv mateřské společnosti na dceřinou společnost vztahovat, aby přičtení odpovědnosti za kartelový delikt dceřiné společnosti bylo odůvodněno. Nesprávně odkazuje v této souvislosti Soud na „hospodářské, právní a organizační vazby“ mezi mateřskou a dceřinou společností. Ve skutečnosti je rozhodující pouze vliv na obchodní politiku v úzkém slova smyslu, tj. na určování chování dceřiné společnosti na trhu.

87.

K tomu je třeba poznamenat, že chybějící samostatnost dceřiné společnosti s ohledem na její chování na trhu je pouze možná indicie, na níž může být založeno přičtení odpovědnosti podle kartelového práva mateřské společnosti. Nejedná se o jedinou indicii. Podle judikatury Soudního dvora je totiž přičtení chování mateřské společnosti možné „zejména“ tehdy, pokud dceřiná společnost i přes vlastní právní subjektivitu neurčuje samostatně své chování ( 72 ). Již tato okolnost hovoří proti názoru navrhovatelek, že v případě přičtení chování podle kartelového práva záleží pouze na tom, jaký vliv má mateřská společnost na dceřinou společnost s ohledem na její obchodní politiku v úzkém slova smyslu.

88.

Zcela obecně je přičtení chování mezi mateřskou a dceřinou společností možné vždy tehdy, pokud obě tvoří hospodářskou jednotku, pokud je tedy třeba je považovat za jediný podnik; přičtení odpovědnosti podle kartelového práva mateřské společnosti jinými slovy nastane „kvůli jednotě takto tvořené skupiny“ ( 73 ).

89.

I kdyby však byla samostatnost dceřiné společnosti přezkoumána s ohledem na její obchodní politiku v úzkém slova smyslu, nemusí rozhodující vliv mateřské společnosti vyplývat nezbytně z konkrétních pokynů, příkazů nebo spolurozhodovacích práv při určování cen, výrobních a prodejních činnostech nebo podobných otázkách významných pro chování na trhu. Takové pokyny jsou pouze obzvláště zjevnou indicií o existenci rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na obchodní politiku její dceřiné společnosti ( 74 ). Jejich neexistence neumožňuje žádný nutný závěr o případné samostatnosti dceřiné společnosti.

90.

A fortiori nemůže záležet na tom, zda mateřská společnost ovlivnila běžnou provozní činnost své dceřiné společnosti, a stejně tak nezáleží na tom, zda činnosti dceřiné společnosti odporující právu hospodářské soutěže byly provedeny na pokyn mateřské společnosti nebo jí byly známy ( 75 ).

91.

Mateřská společnost může vykonávat rozhodující vliv na svou dceřinou společnost i tehdy, pokud nemá žádná konkrétní spolurozhodovací práva a neuděluje konkrétní pokyny nebo příkazy k jednotlivým prvkům obchodní politiky. Tak může být přijat závěr o jednotné obchodní politice v jedné skupině rovněž nepřímo z celkových hospodářských a právních vazeb mezi mateřskou společností a jejími dceřinými společnostmi ( 76 ). V opačném případě lze konstatovat neexistenci takové jednotné obchodní politiky mezi mateřskou a dceřinou společností pouze na základě posouzení všech celkových hospodářských a právních vazeb existujících mezi nimi ( 77 ).

92.

Vliv mateřské společnost na její dceřiné společnosti s ohledem na strategie podniku, podnikovou politiku, plány podniku, investice, kapacity, finanční možnosti, lidské zdroje a právní záležitosti může mít například nepřímo dopad na chování dceřiných společností a celé skupiny podniků na trhu. Komise krom toho správně poukazuje na to, že dokonce pouhá příslušnost společnosti ke skupině může mít vliv na její chování na trhu, např. na otázku, komu má tato společnost aktivně konkurovat.

93.

V konečném výsledku je rozhodující, zda mateřská společnost na základě intenzity svého vlivu může určovat chování mateřské společnosti v takové míře, že je třeba obě považovat za hospodářskou jednotku.

94.

Jelikož tedy záleží na obecném vztahu mateřské a dceřiné společnosti, zdůraznil Soud v bodě 65 napadeného rozsudku právem význam „hospodářských, právních a organizačních vazeb“ mezi nimi, místo aby se omezil pouze na obchodní politiku v úzkém slova smyslu.

95.

Navrhovatelky namítají, že takovým způsobem byla založena objektivní odpovědnost („strict liability“) mateřské společnosti skupiny za kartelový delikt její dceřiné společnosti, což je v rozporu se zásadou osobní odpovědnosti.

96.

Tento argument mě nepřesvědčuje.

97.

Skutečnost, že mateřská společnost skupiny, která má rozhodující vliv na své dceřiné společnosti, může být společně a nerozdílně odpovědná za jejich kartelový delikt, není v žádném případě výjimkou ze zásady osobní odpovědnosti ( 78 ), nýbrž je výrazem této zásady. Mateřská společnost a dceřiné společnosti, které spadají pod její rozhodující vliv, jsou totiž společně právními nositeli jednotného podniku ve smyslu práva hospodářské soutěže a jsou za něj odpovědné ( 79 ). Poruší-li tento podnik úmyslně nebo z nedbalosti pravidla hospodářské soutěže, zejména článek 81 ES a článek 53 Dohody o EHP, vede to ke vzniku společné osobní odpovědnosti všech jeho právních nositelů ve struktuře skupiny bez ohledu na to, zda se jedná o mateřskou nebo dceřinou společnost ( 80 ).

98.

Tato forma odpovědnosti mateřské společnosti podle kartelového práva nesouvisí s objektivní odpovědností („strict liability“). Spíše je mateřská společnost, jak již bylo uvedeno, právním nositelem podniku, který porušil zaviněně právo hospodářské soutěže. Zjednodušeně by bylo možno říci: je (společně se všemi dceřinými společnostmi, které spadají pod její rozhodující vliv) právním zosobněním podniku, který porušil zaviněně právo hospodářské soutěže.

99.

Účast mateřské společnosti sice nemusí být v případě protiprávního jednání – např. účastí vlastních zaměstnanců na schůzce účastníků kartelové dohody – zjevná na první pohled. To však nic nemění na její osobní (spolu)odpovědnosti za protiprávní jednání. Jako mateřská společnost, která má rozhodující vliv na své dceřiné společnosti, má rozhodující slovo ve skupině podniků. Její odpovědnost za protiprávní jednání, ke kterým došlo v rámci této skupiny podniků, nelze přenést jednoduše pouze na jednotlivé dceřiné společnosti.

100.

Závěrem je třeba ještě dodat, že navrhovatelky vytýkají Soudu nedostatek odůvodnění. Považují za „neurčité“ a je jim „nesrozumitelné“, které údaje musí předložit Soudu mateřská společnost, aby mohla prokázat, že neexistuje hospodářská jednota mezi ní a jejími dceřinými společnostmi. ( 81 )

101.

Rovněž tato výtka je neopodstatněná. V případě pojmu „jediná hospodářská entita“ se jedná o obvyklý právní pojem, který se používá v souvislosti s článkem 81 ES a článkem 53 Dohody o EHP. Co se týče důkazů, které je třeba předložit, nemohl Soud samozřejmě předložit vyčerpávající výčet, jelikož podle jeho údajů závisí na okolnostech konkrétního případu ( 82 ). Z dalších úvah v napadeném rozsudku je však naprosto jasné, jaký druh údajů Soud v projednávaném případě očekával ( 83 ).

102.

Ve skutečnosti se totiž tato poslední výtka navrhovatelek netýká nedostatku odůvodnění, ale spíše opodstatněnosti tvrzení Soudu. Jak jsem již uvedla, nemůže tato výtka obstát.

103.

Druhá část důvodu kasačního opravného prostředku je tedy rovněž neopodstatněná.

104.

Celkově je tedy argumentace navrhovatelek přípustná, avšak neopodstatněná. Jejich kasační opravný prostředek musí být tedy zamítnut.

105.

Podle čl. 122 prvního pododstavce jednacího řádu, jestliže je kasační opravný prostředek zamítnut, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 69 odst. 2 první věty ve spojení s článkem 118 tohoto jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 69 odst. 2 druhé věty jednacího řádu Soudní dvůr rozhodne o rozdělení nákladů, je-li neúspěšných účastníků řízení více.

106.

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení ve svém návrhu a navrhovatelky byly ve sporu neúspěšné, je důvodné jim uložit náhradu nákladů řízení. Navrhovatelky ponesou náklady řízení společně a nerozdílně, jelikož podaly kasační opravný prostředek společně.

107.

Na základě výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl následovně: