1.

Projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou Korkein oikeus (Nejvyšší soud) (Finsko) podal rozhodnutím ze dne 6. února 2008, Korkein oikeus žádá o výklad směrnice Rady 98/59/ES ze dne o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění ( 2 ). Základem projednávané žádosti je spor mezi Akavan Erityisalojen Keskusliitto AEK ry a dalšími (dále jen „žalobci v původním řízení“) a Fujitsu Siemens Computers Oy (dále jen „žalovaná v původním řízení“) ohledně povinnosti zahájit projednání se zástupci zaměstnanců v případě hromadného propouštění.

2.

Probíhající řízení Soudnímu dvoru poprvé poskytuje možnost objasnit dosah povinnosti projednání stanovené směrnicí 98/59 v případě skupiny podniků, pokud rozhodnutí o „zrušení“ nebo o uzavření podniku vydala dozorčí rada mateřské společnosti podniku.

3.

Podle druhého bodu odůvodnění směrnice 98/59 „[…] je důležité posílit ochranu zaměstnanců v případě hromadného propouštění a současně přihlédnout k potřebě vyváženého hospodářského a sociálního rozvoje uvnitř Společenství“.

4.

Podle jedenáctého bodu odůvodnění směrnice 98/59 „[…] je třeba zajistit, aby se povinnosti zaměstnavatele v oblasti informování, projednání a oznamování uplatňovaly nezávisle na skutečnosti, zda rozhodnutí o hromadném propouštění vydal zaměstnavatel nebo podnik, který zaměstnavatele kontroluje“.

5.

Článek 2 odst. 1 směrnice 98/59 stanoví:

„Pokud zaměstnavatel zamýšlí provést hromadné propouštění, musí včas zahájit projednání se zástupci zaměstnanců s cílem dosáhnout dohody“.

6.

Článek 2 odst. 2 první pododstavec téže směrnice stanoví:

„Tato projednání se týkají alespoň možností, jak se vyhnout hromadnému propouštění nebo jak ho omezit, jakož i možností zmírnit jeho následky využitím doplňujících sociálních opatření, jež jsou zaměřena zejména na pomoc při přeřazení nebo při přeškolování propuštěných zaměstnanců“.

7.

Podle čl. 2 odst. 3 prvního pododstavce směrnice 98/59:

„Aby zástupci zaměstnanců měli možnost předložit konstruktivní návrhy, je zaměstnavatel povinen jim včas během projednání:

8.

Článek 2 odst. 4 téže směrnice stanoví:

„Povinnosti stanovené v odstavcích 1, 2 a 3 se uplatňují nezávisle na skutečnosti, zda rozhodnutí o hromadném propouštění činí zaměstnavatel nebo podnik, který zaměstnavatele kontroluje.

Je-li porušena povinnost informování, projednání a oznámení stanovená v této směrnici, není možné brát ohled na vysvětlení zaměstnavatele, že mu podnik, jenž přijal rozhodnutí o propouštění, neposkytl nezbytné informace“.

9.

Článek 3 odst. 1 první pododstavec směrnice 98/59 stanoví povinnost zaměstnavatele písemně oznámit příslušnému orgánu veřejné moci veškeré návrhy na hromadné propouštění. Podle třetího pododstavce téhož odstavce musí oznámení obsahovat veškeré související údaje týkající se návrhu na hromadné propouštění a konzultací se zástupci zaměstnanců.

10.

Podle čl. 7 odst. 1 zákona platného v rozhodné době z hlediska skutečností v původním řízení, a sice zákona o spolupráci uvnitř podniků [yhteistoiminnasta yrityksissä annettu laki (725/1978)], ve znění zákonů 51/1993 a 906/1996 (dále jen „zákon o podnikové spolupráci“), je zaměstnavatel před rozhodnutím o záležitosti podle článku 6 [provedení hromadného propouštění] povinen projednat se zaměstnanci a zmocněnci nebo zástupci dotčených zaměstnanců důvody, účinky a alternativy opatření.

11.

Podle čl. 7 odst. 2 zákona o podnikové spolupráci je zaměstnavatel povinen před zahájením řízení o podnikové spolupráci dotčeným zaměstnancům, jakož i zástupcům dotčených zaměstnanců poskytnout informace, které jsou nezbytné pro projednání záležitosti. Výše uvedené informace, jako například informace o důvodech plánovaného propouštění, odhadu počtu zaměstnanců jednotlivých kategorií, kteří mají být propuštěni, odhadu doby, kdy se má zamýšlené propouštění uskutečnit, jakož i informace o zásadách, podle nichž jsou zaměstnanci dotčení propouštěním vybíráni, musí být sděleny písemně, pokud zaměstnavatel zamýšlí propustit, uložit volno na více než 90 dnů nebo zaměstnat na částečný pracovní úvazek alespoň deset zaměstnanců.

12.

Podle čl. 7a) odst. 1 zákona o podnikové spolupráci musí být návrh na projednání záležitosti podle čl. 6 odst. 1 až 5 uvedeného zákona předložen písemně alespoň pět dní před zahájením projednání, pokud opatření, které je třeba projednat, pravděpodobně povede k částečnému pracovnímu úvazku, propuštění nebo uložení volna jednomu nebo více zaměstnancům.

13.

Nebyl-li podle článku 8 zákona o podnikové spolupráci mezi zaměstnavatelem a zástupci zaměstnanců dohodnut jiný postup, má se za to, že zaměstnavatel splnil povinnost projednání, pokud záležitost byla projednána způsobem stanoveným v článku 7. Pokud opatření, které je třeba projednat, pravděpodobně povede k částečnému pracovnímu úvazku, propuštění nebo uložení volna na více než 90 dní alespoň deseti zaměstnancům, povinnost projednání zaměstnavatele se nepovažuje za splněnou, dokud neuplyne alespoň šest týdnů od zahájení projednání. Krom toho, není-li dohodnuto něco jiného, jednání o alternativách k opatření může začít nejdříve sedm dní po projednání důvodů a účinků.

14.

Podle článku 15a zákona o podnikové spolupráci bylo-li rozhodnutí přijato úmyslně nebo s hrubou nedbalostí bez zohlednění pravidel podle čl. 7 odst. 1 až 3, článku 7a nebo článku 8 a je-li zaměstnanec na základě důvodů, které souvisejí s rozhodnutím, zaměstnán na částečný úvazek, je mu uloženo volno nebo je propuštěn, má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nárok na odstupné ve výši nejvýše 20 měsíčních platů.

15.

V návaznosti na spojení některých obchodních činností týkajících se výpočetní techniky společností Fujitsu Ltd a Siemens AG do společného podniku zahájila dne 1. října 1999 svou činnost skupina Fujitsu Siemens Computers.

16.

Žalovaná v původním řízení se stala dceřinou společností Fujitsu Siemens Computers (Holding) BV (Nizozemsko) (dále jen „mateřská společnost“). K tomuto datu měla skupina výrobní závody v Kilo ve správním obvodu obce Espoo (Finsko), jakož i v Augsburgu, Paderborn a Sömmerda (Německo).

17.

Představenstvo mateřské společnosti složené z výkonných členů její dozorčí rady uskutečnilo dne 7. prosince 1999 telefonickou konferenci. Při této konferenci bylo rozhodnuto navrhnout dozorčí radě mateřské společnosti zrušení závodu v Kilo.

18.

Na jednání dozorčí rady mateřské společnosti dne 14. prosince 1999 bylo rozhodnuto postupovat podle návrhu představenstva. Podle zápisu z jednání však nebylo přijato žádné konkrétní rozhodnutí o závodu v Kilo.

19.

Téhož dne žalovaná v původním řízení navrhla projednání v rámci podnikové spolupráce. Tato projednání se uskutečnila mezi 20. prosincem 1999 a 31. lednem 2000, tj. během šesti týdnů.

20.

Dozorčí rada žalované v původním řízení pod vedením místopředsedy dozorčí rady mateřské společnosti rozhodla dne 1. února 2000 o ukončení činnosti společnosti, s výjimkou prodeje počítačů ve Finsku. Žalovaná v původním řízení začala dne propouštět své zaměstnance. Celkem bylo propuštěno asi 450 ze 490 zaměstnanců.

21.

Někteří zaměstnanci žalované v původním řízení se domnívali, že posledně uvedená rozhodnutími na přelomu roku 1999–2000 o uzavření výrobního závodu v Kilo porušila zákon o podnikové spolupráci. Na základě článku 15a zákona o podnikové spolupráci převedli zaměstnanci na žalobce v původním řízení, mezi kterými je Akavan Erityisalojen Keskusliitto AEK ry, který je jedním z největších odborů ve Finsku, své pohledávky na zaplacení odstupného i s úroky stanovené podle uvedeného zákona, pokud bylo rozhodnutí o hromadném propouštění přijato protiprávně, za účelem vymáhání žalobci v původním řízení.

22.

Žalobci v původním řízení navrhli, aby Espoon käräjäoikeus (soud prvního stupně v Espoo) určil, že žalovaná v původním řízení je povinna jim zaplatit odstupné podle zákona o podnikové spolupráci. V řízení v prvním stupni žalobci v původním řízení uvedli, že dozorčí rada mateřské společnosti ve skutečnosti nejpozději do 14. prosince 1999 přijala konečné rozhodnutí ukončit činnost výrobního závodu žalované v původním řízení v Kilo předtím, než se uskutečnila projednání se zaměstnanci v rámci podnikové spolupráce. Žalovaná v původním řízení tedy úmyslně nebo s hrubou nedbalostí porušila zákon o podnikové spolupráci.

23.

Espoon käräjäoikeus se domníval, že žalobci v původním řízení neprokázali, že dozorčí rada mateřské společnosti rozhodla o uzavření výrobního závodu v Kilo tak, že projednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci v rámci podniku žalované v původním řízení nemohlo být provedeno způsobem stanoveným zákonem o podnikové spolupráci. Podle tohoto soudu se skutečně usilovalo o nalezení alternativ k uzavření uvedeného závodu a tyto alternativy byly projednány v rámci podnikové spolupráce. Poté, co Espoon käräjäoikeus dospěl k závěru, že rozhodnutí o uzavření výrobního závodu v Kilo bylo přijato na jednání dozorčí rady žalované v původním řízení dne 1. února 2000 poté, co se ukázalo, že není možné nalézt jiné alternativy a opravdu se uskutečnila náležitá projednání v rámci podnikové spolupráce, žalobu zamítl.

24.

Helsingin hovioikeus (odvolací soud v Helsinkách) potvrdil v meritu věci rozsudek vydaný v prvním stupni.

25.

Korkein oikeus, ke kterému byl podán kasační opravný prostředek, se domnívá, že mezi ustanoveními směrnice 98/59 a zákona o podnikové spolupráci existují strukturální a obsahové rozdíly.

26.

Jelikož měl Korein oikeus za to, že pro vydání jeho rozsudku je nutný výklad ustanovení směrnice 98/59, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

27.

V souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora žalobci v původním řízení, žalovaná v původním řízení, finská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Komise Evropských společenství předložily písemná vyjádření. Rovněž řeči těchto účastníků řízení byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 14. ledna 2009, s výjimkou vlády Spojeného království, která se na jednání nedostavila.

28.

Podle žalované v původním řízení jsou první čtyři otázky nepřípustné, jelikož nejsou relevantní pro účely řešení sporu v původním řízení. Podle jejího názoru je cílem těchto otázek stanovit okamžik, kdy je podnik povinen zahájit projednání v rámci podnikové spolupráce ohledně propouštění, třebaže tato právní otázka nebyla předmětem původního řízení, jelikož žádný z účastníků řízení neuplatnil, že by zaměstnavatel nezahájil projednání včas.

29.

Námitku nepřípustnosti prvních čtyř otázek nelze podle mého názoru přijmout.

30.

Je třeba nejprve připomenout, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy stanovené článkem 234 ES je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru ( 3 ).

31.

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu práva Společenství položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance ( 4 ). Tato domněnka relevance může být vyvrácena jen ve výjimečných případech, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jestliže se jedná o hypotetický problém nebo pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 5 ).

32.

V projednávaném případě není na rozdíl od toho, co navrhuje žalovaná v původním řízení, cílem prvních čtyř otázek pouze stanovit přesný časový okamžik, ale spíše stanovit, jaký úkon nebo záměr mateřské společnosti nebo zaměstnavatele, kterého posledně uvedená kontroluje, lze kvalifikovat tak, že by je bylo možné považovat za úkon nebo záměr, kterým jeden či druhý zamýšlel provést hromadné propouštění, v důsledku čehož vznikla povinnost zahájit projednání se zaměstnanci ve smyslu směrnice 98/59. Ze spisu vyplývá, že tento výklad je nutný k rozhodnutí, zda záměr zrušení zpracovaný mateřskou společností týkající se žalované v původním řízení lze kvalifikovat jako rozhodnutí o hromadném propouštění, jak tvrdí žalobci v původním řízení, nebo jako rozhodnutí, na základě kterého případně vznikla povinnost projednání týkající se hromadného propouštění stanoveného zákonem o podnikové spolupráci, který provádí směrnici 98/59. Nejedná se tedy ani o hypotetický problém, ani o otázku, která by neměla žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení.

33.

Z toho vyplývá, že na první čtyři předběžné otázky je třeba odpovědět.

34.

Jak bylo uvedeno při přezkumu přípustnosti, jednou ze základních otázek pro řešení sporu v původním řízení je otázka právní kvalifikace „rozhodnutí“ mateřské společnosti a definice následků v oblasti projednání se zástupci zaměstnanců stanovených směrnicí 98/59. Tato otázka ostatně vyvolala určité rozpaky ve vyjádřeních účastníků řízení, která byla Soudnímu dvoru předložena.

35.

Před přezkumem jednotlivých předběžných otázek se tudíž jeví jako užitečné přezkoumat osobní působnost směrnice 98/59 ( 6 ) a konkrétněji otázku uvedenou při jednání, zda tato směrnice ukládá povinnosti nejen zaměstnavateli, ale také podniku, který tohoto zaměstnavatele kontroluje.

36.

Odpověď na tuto otázku lze podle mého názoru nalézt přímo na základě znění relevantních ustanovení dotčené směrnice.

37.

Je totiž třeba konstatovat, že znění směrnice 98/59, zejména čl. 2, odst. 1, 3 a 4, jakož i čl. 3 odst. 1 a 2, neponechává žádnou rozumnou pochybnost, pokud jde o nositele povinností v oblasti informování, projednání a oznamování.

38.

Článek 2 odst. 1 uvedené směrnice výslovně stanoví, že pouze zaměstnavatel musí včas zahájit projednání se zástupci zaměstnanců. Článek 2 odst. 3 první pododstavec téže směrnice činí pouze zaměstnavatele odpovědným za poskytnutí veškerých souvisejících informací zástupcům zaměstnanců. Podle ustanovení tohoto odstavce 3 druhého pododstavce je zaměstnavatel povinen předat příslušnému orgánu veřejné moci kopii písemného sdělení podle prvního pododstavce.

39.

Článek 2 odst. 4 směrnice 98/59 nestanoví žádnou povinnost k tíži mateřské společnosti. Tento článek pouze stanoví, že povinnosti v oblasti informování a projednání stanovené směrnicí 98/59 se uplatňují nezávisle na skutečnosti, zda rozhodnutí o hromadném propuštění činí zaměstnavatel nebo podnik, který tohoto zaměstnavatele kontroluje. Druhý pododstavec tohoto odstavce 4 stanoví odpovědnost zaměstnavatele za rozhodnutí přijatá mateřskou společností, i když o těchto rozhodnutích nevěděl.

40.

Ačkoliv uvedený čl. 2 odst. 4 druhý pododstavec výslovně nestanoví žádnou povinnost k tíži mateřské společnosti v oblasti informování, projednání a oznamování, nic to nemění na tom, že v případě, kdy mateřská společnost přijme rozhodnutí vedoucí k hromadnému propouštění, je posledně uvedená povinna poskytnout nezbytné informace dotčenému zaměstnavateli, kterého kontroluje, aby tento zaměstnavatel byl schopen řádně splnit veškeré povinnosti v oblasti informování, projednání a oznamování stanovené směrnicí 98/59. Tato povinnost mateřské společnosti spočívající v poskytnutí nezbytných informací tedy existuje pouze ve vztahu zaměstnavatel-mateřská společnost. Netýká se povinnosti projednání jako takové.

41.

Článek 3 směrnice 98/59, který stanoví pravidla oznamování, stanoví, že tuto povinnost oznamování má pouze zaměstnavatel, který je povinen oznámit příslušnému orgánu veškeré návrhy na propouštění (čl. 3 odst. 1) a který je povinen předat kopii tohoto oznámení zástupcům zaměstnanců (čl. 3 odst. 2).

42.

Žádná skutečnost, kterou lze vyvodit z vykládaných ustanovení, mi tak neumožňuje se domnívat, že směrnice 98/59 stanoví povinnosti k tíži mateřské společnosti v oblasti informování, projednání a oznamování vůči zástupcům zaměstnanců zaměstnavatele nebo vůči orgánům veřejné moci ( 7 ). Konkrétněji, pokud jde o povinnost projednání, je třeba poznamenat, že respektovat tuto povinnost je povinen pouze zaměstnavatel, a to i tehdy, pokud mateřská společnost, která posledně uvedeného kontroluje, přijme rozhodnutí vedoucí k hromadnému propouštění.

43.

Po učinění těchto poznámek je nyní třeba přezkoumat šest předběžných otázek.

44.

I přes poněkud nesrozumitelný text ze strany předkládajícího soudu je ve skutečnosti cílem první otázky objasnit význam výrazu „zamýšlí provést hromadné propouštění“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59. Činí tak za účelem definice okamžiku, ve kterém zaměstnavatel zamýšlí toto opatření vzhledem k tomu, že povinnost projednání vzniká v tomto přesném okamžiku. Předkládající soud navrhuje dvojí výklad. Podle prvního možného výkladu tento okamžik nastává tehdy, pokud ze strategických rozhodnutí nebo změn týkajících se obchodní činnosti vyplývá nezbytnost hromadných propouštění. Podle druhého možného výkladu uvedený okamžik splývá s okamžikem, kdy zaměstnavatel zamýšlí taková opatření nebo změny týkající se obchodní činnosti, v jejichž důsledku lze očekávat nezbytnost hromadných propouštění zaměstnanců ( 8 ).

45.

Je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59 stanoví povinnost zaměstnavatele „včas“ zahájit projednání se zástupci zaměstnanců, pokud „zamýšlí provést hromadné propouštění“.

46.

Když toto ustanovení stanoví, že povinnost projednání vzniká tehdy, pokud zaměstnavatel zamýšlí provést hromadné propouštění, používá sloveso „zamýšlet“, které samo o sobě není schopné stanovit přesný okamžik, kdy povinnost projednání vzniká. K určení tohoto okamžiku je třeba použít výkladu.

47.

Tento výklad musí vycházet nejprve ze zohlednění jednotlivých jazykových verzí čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59. Dále musí být zohledněn rozsudek Soudního dvora, který ve věci obdobné té, která je předmětem probíhajícího řízení, měl příležitost toto ustanovení a jeho účel vyložit.

48.

V jiných jazykových verzích směrnice 98/59 než ve verzi francouzské je sloveso „zamýšlet“ vyjádřeno takovými výrazy, jako je „tener la intención“ (španělská verze), „beabsichtigen“ (německá verze), „contemplate“ (anglická verze) a „prevedere“ (italská verze).

49.

Zdá se tudíž, že již ze srovnání těchto jednotlivých jazykových verzí čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59 vyplývá, že zákonodárce Společenství chtěl spojit vznik povinnosti stanovené tímto ustanovením s existencí úmyslu zaměstnavatele provést hromadné propouštění.

50.

Takový výklad čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59 lze přijmout s přihlédnutím k rozsudku Dansk Metalarbejderforbund a Specialarbejderforbundet i Danmark ( 9 ), ve kterém Soudní dvůr rozhodl o tom, zda se čl. 2 odst. 1 směrnice 75/129 použije, pokud měl zaměstnavatel z důvodu své finanční situace zamýšlet hromadné propouštění, ale neučinil tak. Soudní dvůr konstatoval, že toto ustanovení se použije jen tehdy, pokud zaměstnavatel skutečně zamýšlel provést hromadné propouštění nebo vypracoval plán hromadného propouštění ( 10 ).

51.

Tento výklad je navíc potvrzen účelem povinnosti projednání, jejíž vznik směrnice 98/59 spojuje s okolností, že zaměstnavatel zamýšlí provést hromadné propouštění.

52.

Jak totiž vyplývá z upřesnění obsaženého v čl. 2 odst. 2 směrnice 98/59, daná povinnost není stanovena pouze „s cílem dosáhnout dohody“ se zástupci zaměstnanců o zamýšleném hromadném propouštění. Jejím cílem je rovněž zmírnit následky hromadného propouštění využitím doplňujících sociálních opatření, jež jsou zaměřena zejména na pomoc při přeřazení nebo při přeškolování propuštěných zaměstnanců.

53.

Za tím či oním účelem má projednání v zásadě umožnit uskutečnění vyjednávání ( 11 ); je stanoveno, že zaměstnavatel jej zahájí včas, tedy v okamžiku, kdy z důvodu jeho role poskytne zástupcům zaměstnanců možnost účinně se tohoto vyjednávání účastnit.

54.

Nicméně právě proto, aby tato účast byla účinná, je třeba, aby k ní došlo v okamžiku, kdy může mít vyjednávání dostatečně určitý předmět; takový okamžik může splývat pouze s okamžikem, kdy lze konstatovat, že existuje záměr zaměstnavatele provést hromadné propouštění, nebo alespoň s okamžikem, kdy již zaměstnavatel předpokládá možnost provést hromadné propouštění v návaznosti na zamýšlená opatření. Teprve v tomto okamžiku se lze domnívat, že zaměstnavatel je povinen zahájit projednání. Před tímto okamžikem nemohou skutečná účast zástupců zaměstnanců na přijímání rozhodnutí o jejich zaměstnání a skutečné alternativy k hromadnému propouštění existovat; v důsledku toho by projednání nebylo užitečné.

55.

Vzhledem k tomu, že, jak jasně vyplývá ze znění čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59, důsledek, který vyplývá ze záměru provést hromadné propouštění, je automatický a k tomuto důsledku dochází pouze tehdy, pokud existuje záměr nebo plán zaměstnavatele provést hromadné propouštění, je třeba se domnívat, že k této skutečnosti, a sice skutečnosti zamýšlet toto propouštění, dochází pouze tehdy, pokud tato skutečnost může vést k projednání, ke kterému může dojít prostřednictvím vyjednávání s dostatečně určitým předmětem.

56.

S ohledem na účel povinnosti projednání a na nutnost zjistit existenci záměru zaměstnavatele provést hromadné propouštění se na rozhodnutí vedoucí k pravděpodobné nutnosti v budoucnu provést hromadné propouštění nemůže vztahovat výraz „zamýšlet“, protože toto rozhodnutí je charakterizováno nedostatkem záměru zaměstnavatele provést hromadné propouštění nebo neexistencí přesného plánu tak učinit.

57.

V důsledku toho se domnívám, že první výklad navržený předkládajícím soudem v jeho první otázce týkající se situace, kdy zaměstnavatel přijme opatření, ze kterých vyplývá nezbytnost hromadného propouštění zaměstnanců, se blíží případu, kdy by pravděpodobně zaměstnavatel měl předvídat hromadné propouštění, ale nezamýšlí jej dosud provést. S ohledem na výše uvedený rozsudek Dansk Metalarbejderforbund a Specialarbejderforbundet i Danmark a na význam, který je třeba přiznat výrazu „zamýšlet“ s přihlédnutím k roli povinnosti projednání, se domnívám, že se směrnice 98/59 v takové situaci ještě nemůže použít. Zdá se mi totiž, že výraz „ze kterých vyplývá nezbytnost“ použitý předkládajícím soudem odkazuje na předčasnou fázi, kdy zaměstnavatel ještě neplánoval nebo nepředvídal hromadné propouštění.

58.

S přihlédnutím k tomu je třeba poznamenat, že druhý výklad navržený předkládajícím soudem v jeho první otázce, podle kterého by čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59 měl být chápán v tom smyslu, že povinnost projednání vzniká v případě, kdy zaměstnavatel zamýšlí přijmout opatření, v jejichž důsledku lze očekávat nezbytnost hromadného propouštění zaměstnanců, popisuje situaci ještě vzdálenější než je situace, které se týká první alternativa. V takové situaci nejenže zaměstnavatel dosud neplánoval nebo nepředvídal hromadné propouštění, ale uskutečnění takové události existuje dosud pouze na úrovni pouhé pravděpodobnosti.

59.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že jak první, tak druhá alternativa navržená v první otázce se týkají situací, ve kterých se směrnice 98/59 nemůže použít.

60.

S přihlédnutím k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na první otázku položenou předkládajícím soudem odpověděl tak, že čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59 musí být vykládán v tom smyslu, že na situaci, kdy zaměstnavatel přijme opatření, ze kterých vyplývá nezbytnost provést hromadné propouštění zaměstnanců, ani na situaci, kdy zaměstnavatel zamýšlí přijmout opatření, v jejichž důsledku lze očekávat nezbytnost hromadného propouštění zaměstnanců, se nemůže vztahovat výraz „zamýšlí provést hromadné propouštění“. Tento výraz musí být chápán v tom smyslu, že odkazuje na okamžik, kdy lze konstatovat, že existuje záměr zaměstnavatele provést hromadné propouštění, nebo alespoň na okamžik, kdy již zaměstnavatel předpokládá možnost provést hromadné propouštění v návaznosti na zamýšlená opatření.

61.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda povinnost včas zahájit projednání, pokud se zamýšlí provést hromadné propouštění, vyžaduje, aby projednání bylo zahájeno již předtím, než je zaměstnavatel schopen poskytnout informace uvedené v čl. 2 odst. 3 písm. b) směrnice 98/59. Týká se tedy vztahu mezi okamžikem zahájení projednání a povinností sdělit informace uvedené v čl. 2 odst. 3 směrnice 98/59 zástupcům zaměstnanců.

62.

Je třeba konstatovat, že znění čl. 2 odst. 3 prvního pododstavce směrnice 98/59 jasně uvádí, že informace musí být zaměstnavatelem poskytnuty „včas během projednání“, aby „zástupci zaměstnanců měli možnost předložit konstruktivní návrhy“.

63.

Vzhledem ke skutečnosti, že podle čl. 2 odst. 3 prvního pododstavce uvedené směrnice musí být informace uvedené v uvedeném odstavci 3 písm. b) bodech i) až vi) poskytnuty během projednání, je možné se logicky domnívat, že povinnost poskytnout veškeré požadované informace nemusí být nutně dodržena v okamžiku zahájení projednání, ale může být dodržena v jeho průběhu.

64.

Podle tohoto ustanovení je totiž zaměstnavatel povinen informovat zaměstnance o vývoji a poskytovat jim veškeré relevantní informace během celého projednání. Tato flexibilita se jeví nezbytná s ohledem na skutečnost, že se informace mohou stát dostupnými v různých okamžicích projednání, což předpokládá, že zaměstnavatel musí mít možnost během projednání informace uvedené v čl. 2 odst. 3 písm. b) směrnice 98/59 doplnit.

65.

Tato flexibilita je o to nezbytnější, jelikož, jak výslovně vyplývá z uvedeného odstavce 3, sdělení informací „včas“ má za účel, aby „zaměstnanci měli možnost předložit konstruktivní návrhy“ během projednání. V důsledku toho musí být sdělení informací chápáno jako povinnost, jejímž cílem je umožnit co možná nejúplnější a nejúčinnější účast zaměstnanců na projednání, a aby tomu tak bylo, informace musí být poskytovány až do posledního okamžiku projednání.

66.

Z toho vyplývá, že okamžik zahájení projednání nezávisí na skutečnosti, zda je již zaměstnavatel schopen poskytnout zaměstnancům veškeré informace uvedené v čl. 2 odst. 3 písm. b) směrnice 98/59.

67.

S přihlédnutím k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou otázku položenou předkládajícím soudem tak, že vznik povinnosti zaměstnavatele zahájit projednání ohledně hromadného propouštění nezávisí na skutečnosti, zda je již zaměstnavatel schopen poskytnout zástupcům zaměstnanců veškeré informace vyžadované v čl. 2 odst. 3 písm. b) směrnice 98/59.

68.

Třetí otázkou se předkládající soud Soudního dvora táže, zda musí být čl. 2 odst. 1, ve spojení s čl. 2 odst. 4 směrnice 98/59, vykládán v tom smyslu, že povinnost projednání se zástupci zaměstnanců vzniká tehdy, pokud zaměstnavatel nebo mateřská společnost, která jej kontroluje, zamýšlí provést hromadné propouštění. Svou čtvrtou otázkou se předkládající soud táže, zda vznik povinnosti zahájit projednání v případě skupiny podniků vyžaduje, aby posouzení nezbytnosti hromadného propouštění zamýšleného mateřskou společností bylo upřesněno natolik, aby se týkalo zaměstnanců určitého zaměstnavatele.

69.

Je třeba nejprve připomenout, že podle čl. 2 odst. 4 prvního pododstavce směrnice 98/59 se povinnosti zaměstnavatele v oblasti informování, projednání a oznamování uplatňují nezávisle na skutečnosti, zda rozhodnutí o hromadném propouštění činí zaměstnavatel nebo podnik, který tohoto zaměstnavatele kontroluje.

70.

Ve vztahu ke znění tohoto ustanovení předkládající soud upozorňuje jednak na rozdílné formulace odstavců 1 a 4 uvedeného článku 2 (odstavec 1 odkazuje na případ, kdy zaměstnavatel „zamýšlí“ provést hromadné propouštění, zatímco odstavec 4 uvádí „rozhodnutí“ o hromadném propouštění), a jednak na různé časy sloves vztahujících se k „rozhodnutí“ v některých jazykových verzích odstavce 4 [například minulý čas průběhový v němčině („getroffen wurde“), přítomný čas průběhový v angličtině („is being taken“), přítomný čas ve francouzštině („émane“) a jednoduchý čas minulý ve finštině („on päättänyt“)].

71.

Pokud jde o rozdíl ve formulacích uvedených odstavců 1 a 4, mám za to, že je třeba zohlednit zaprvé systematický výklad směrnice 98/59 a zadruhé cíl čl. 2 odst. 4 této směrnice.

72.

Pokud jde o systematický výklad směrnice 98/59, je třeba poznamenat, že hlavní pravidlo týkající se vzniku povinnosti projednání je stanoveno čl. 2 odst. 1 uvedené směrnice; odstavec 4 tohoto článku 2 má ve vztahu k uvedenému odstavci 1 pouze pomocnou funkci. Cílem tohoto odstavce 4 je totiž potvrdit dosah povinnosti projednání zaměstnavatele stanovené v čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59, je-li posledně uvedený dceřinou společností podniku. Z tohoto důvodu nemůže rozdílné znění, které vyplývá z pomocného ustanovení uvedeného odstavce 4, změnit význam hlavního pravidla. Naopak, pomocné ustanovení je třeba chápat s přihlédnutím k hlavnímu pravidlu.

73.

V důsledku toho musí být výraz „rozhodnutí“ použitý v čl. 2 odst. 4 směrnice 98/59 chápán v širokém smyslu s přihlédnutím k čl. 2 odst. 1 této směrnice, který, jak bylo zdůrazněno v bodě 54 tohoto stanoviska, když používá sloveso „zamýšlet“, odkazuje na okamžik, kdy se plánuje nebo předpokládá provést hromadné propouštění a který předchází přijetí rozhodnutí o propouštění.

74.

Domnívám se proto, že čl. 2 odst. 4 směrnice 98/59 nesmí být vykládán tak, že povinnost projednání vzniká tehdy, pokud mateřská společnost přijala rozhodnutí o hromadném propouštění, ale naopak že vzniká v okamžiku, kdy zaměstnavatel nebo podnik, který jej kontroluje, zamýšlí, tedy plánuje nebo předpokládá, provést hromadné propouštění.

75.

Tento výklad je potvrzen cílem směrnice 98/59, tak jak je vyjádřen v čl. 2 odst. 2 této směrnice, vyhnout se hromadnému propouštění nebo alespoň omezit počet zaměstnanců dotčených tímto opatřením. Uskutečnění tohoto cíle by bylo ohroženo, pokud by projednání následovalo po rozhodnutí o hromadném propouštění mateřské společnosti, která kontroluje zaměstnavatele, který má toto propouštění provést ( 12 ).

76.

S ohledem na předcházející poznámky není nutné přezkoumat rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi, pokud jde o časy sloves vztahujících se k výrazu „rozhodnutí“, a použití minulého času v některých jazykových verzích čl. 2 odst. 4 směrnice 98/59 je třeba považovat za irelevantní.

77.

V důsledku toho je třeba čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59, ve spojení s čl. 2 odst. 4 této směrnice, vykládat v tom smyslu, že v případě skupiny podniků povinnost projednání se zástupci zaměstnanců vzniká, pokud zaměstnavatel nebo podnik, který jej kontroluje, plánuje nebo předpokládá provést hromadné propouštění.

78.

Je však třeba připomenout, že tuto povinnost projednání má, jak bylo zdůrazněno v bodech 38 a 40 tohoto stanoviska, zaměstnavatel nezávisle na skutečnosti, zda je hromadné propouštění plánováno nebo předpokládáno zaměstnavatelem nebo mateřskou společností.

79.

Z tohoto zjištění je podle mého názoru třeba vyjít za účelem zodpovězení čtvrté otázky předkládajícího soudu, kterou se táže, zda vznik povinnosti zahájit projednání se zástupci zaměstnanců v případě skupiny podniků vyžaduje, aby již byla určena dceřiná společnost, jejíchž zaměstnanců se hromadné propouštění bude týkat.

80.

S ohledem na skutečnost, že povinnost projednání se zástupci zaměstnanců je uložena zaměstnavateli, jsem toho názoru, že tato povinnost vzniká jen tehdy, pokud mateřská společnost vykonávající kontrolu určila dceřinou společnost, ve které je hromadné propouštění zamýšleno. Pouze tato dceřiná společnost jakožto zaměstnavatel může zahájit projednání, jehož cílem je dosáhnout dohody se zástupci zaměstnanců.

81.

Tento účel povinnosti projednání, který má, jak bylo zdůrazněno v bodě 53 tohoto stanoviska, zajistit skutečnou účast zástupců zaměstnanců na přijímání rozhodnutí o jejich zaměstnání, by byl ohrožen v případě, že by povinnost projednání vznikla v okamžiku, kdy mateřská společnost dosud neurčila dceřinou společnost, které se bude zamýšlené hromadné propouštění týkat. V tomto případě by všechny dceřiné společnosti skupiny podniků byly povinny zahájit současně projednání v situaci, kdy ještě není znám předmět tohoto projednání, ani zda je toto projednání skutečně nezbytné. V takovém případě by tudíž účinná účast zástupců zaměstnanců nebyla možná.

82.

V důsledku toho se domnívám, že povinnost projednání vzniká tehdy, pokud mateřská společnost vykonávající kontrolu určila dceřinou společnost, které se bude zamýšlené hromadné propouštění týkat.

83.

S přihlédnutím k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na třetí a čtvrtou otázku položenou předkládajícím soudem odpověděl tak, že čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59, ve spojení s čl. 2 odst. 4 této směrnice, je třeba vykládat v tom smyslu, že v případě skupiny podniků povinnost projednání se zástupci zaměstnanců vzniká tehdy, pokud zaměstnavatel nebo podnik, který jej kontroluje, zamýšlí nebo předpokládá provést hromadné propouštění. V případě, kdy hromadné propouštění předpokládá mateřská společnost, povinnost projednání vzniká pouze tehdy, pokud určila dceřinou společnost, které se bude zamýšlené hromadné propouštění týkat.

84.

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda projednání stanovené v čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59 musí být zaměstnavatelem ukončeno předtím, než je v mateřské společnosti přijato rozhodnutí o hromadném propouštění. V případě kladné odpovědi se předkládající soud v šesté otázce táže, před jakým druhem rozhodnutí mateřské společnosti musí být projednání ukončeno. Navrhuje dvě možnosti, a sice jednak rozhodnutí, jehož přímým důsledkem je hromadné propouštění v dceřiné společnosti, a jednak obchodní nebo strategické rozhodnutí, na jehož základě je hromadné propouštění v dceřiné společnosti pravděpodobné, avšak není ještě definitivně jisté.

85.

Mám za to, že odpověď na pátou otázku lze vyvodit z výše uvedeného rozsudku Junk. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr potvrdil, že výpověď pracovní smlouvy může být uskutečněna pouze následně po ukončení projednání, tedy poté, kdy zaměstnavatel dodržel povinnosti stanovené v článku 2 směrnice 98/59 ( 13 ). Z toho vyplývá, že projednání musí být ukončeno před přijetím rozhodnutí o hromadném propouštění.

86.

Pokud jde o případ, kdy je rozhodnutí o hromadném propouštění v dceřiné společnosti přijato mateřskou společností, připomínám, že čl. 2 odst. 4 směrnice 98/59 stanoví, že povinnost projednání se uplatňuje nezávisle na skutečnosti, zda rozhodnutí o hromadném propouštění činí zaměstnavatel nebo podnik, který tohoto zaměstnavatele kontroluje, nebo, jak bylo uvedeno v odpovědi na třetí otázku, nezávisle na skutečnosti, zda je toto propouštění zamýšleno zaměstnavatelem nebo podnikem, který jej kontroluje.

87.

V důsledku toho se domnívám, že jakékoliv rozhodnutí mateřské společnosti provést hromadné propouštění v dceřiné společnosti, které vede dceřinou společnost jakožto zaměstnavatele k výpovědi pracovních smluv zaměstnanců, smí být přijato až po ukončení projednání stanoveného v čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59.

88.

Tento výklad je potvrzen cílem směrnice 98/59, tak jak je vyjádřen v čl. 2 odst. 2 této směrnice, vyhnout se hromadnému propouštění nebo alespoň omezit počet zaměstnanců dotčených tímto opatřením. Uskutečnění tohoto cíle by bylo ohroženo, jak již bylo zdůrazněno v bodě 75 tohoto stanoviska, pokud by projednání následovalo po rozhodnutí o hromadném propouštění mateřské společnosti ( 14 ).

89.

Pokud jde o šestou otázku, kterou se předkládající soud táže, před jakým druhem rozhodnutí mateřské společnosti musí být projednání ukončeno, podle mého názoru z odpovědi na první a pátou otázku již vyplývá, že se jedná o rozhodnutí o hromadném propouštění, které je předmětem první možnosti navržené předkládajícím soudem.

90.

Pokud jde o druhou možnost navrženou předkládajícím soudem, podle které musí být projednání ukončeno předtím, než je přijato obchodní nebo strategické rozhodnutí, na jehož základě je hromadné propouštění v dceřiné společnosti pravděpodobné, avšak není ještě definitivně jisté, připomínám odpověď na první otázku.

91.

S ohledem na zjištění učiněné v bodě 60 tohoto stanoviska, podle kterého se na rozhodnutí zaměstnavatele, ze kterého vyplývá nezbytnost provést hromadné propouštění zaměstnanců, nemůže vztahovat výraz „zamýšlí provést hromadné propouštění“, lze konstatovat, že toto rozhodnutí, které nemůže být použito jako okamžik pro zahájení projednání, nemůže být tím spíše kvalifikováno jako ukončení projednání.

92.

Vzhledem k tomu, že z hlediska povinnosti projednání je podle čl. 2 odst. 4 směrnice 98/59 irelevantní, zda rozhodnutí o hromadném propouštění činí zaměstnavatel nebo podnik, který tohoto zaměstnavatele kontroluje, je třeba poznamenat, že zjištění učiněné v předchozím bodě tohoto stanoviska ohledně rozhodnutí přijatého zaměstnavatelem je rovněž platné, pokud jde o rozhodnutí přijaté mateřskou společností, ze kterého vyplývá nezbytnost hromadného propouštění zaměstnanců tohoto zaměstnavatele.

93.

S přihlédnutím k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na pátou a šestou otázku položenou předkládajícím soudem odpověděl tak, že čl. 2 odst. 1 směrnice 98/59, ve spojení s čl. 2 odst. 4 této směrnice, je třeba vykládat v tom smyslu, že v případě skupiny podniků musí být projednání zaměstnavatelem ukončeno předtím, než je v mateřské společnosti přijato rozhodnutí o hromadném propouštění. Obchodní nebo strategické rozhodnutí mateřské společnosti, na jehož základě je hromadné propouštění v dceřiné společnosti pravděpodobné, avšak není ještě definitivně jisté, nemůže být rozhodující pro určení okamžiku ukončení projednání se zástupci zaměstnanců.

94.

S přihlédnutím ke všem předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Korkein oikeus takto: