30.8.2008   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 223/19

1)

Bylo-li přijato rozhodnutí o nenavrácení dítěte a byl-li o něm uvědomen soud původu, nemá pro účely vydaní osvědčení stanoveného v článku 42 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 žádný dopad, že toto rozhodnutí bylo pozastaveno, změněno, zrušeno nebo se za jakýchkoli okolností nestalo pravomocným nebo bylo nahrazeno rozhodnutím o navrácení dítěte, jestliže ke skutečnému navrácení dítěte nedošlo. Jelikož nevyvstala žádná pochybnost, pokud jde o pravost uvedeného osvědčení, které bylo vyhotoveno podle formuláře, jehož vzor se nachází v příloze IV uvedeného nařízení, opravný prostředek proti uznání rozhodnutí je zakázán a dožádanému soudu přísluší pouze konstatovat vykonatelnost osvědčeného rozhodnutí a vyhovět okamžitému navrácení dítěte.

2)

Kromě případu, kdy se řízení týká osvědčeného rozhodnutí podle článku 11 odst. 8 a článků 40 až 42 nařízení č. 2201/2003, může každá dotčená osoba navrhnout neuznání soudního rozhodnutí, i když předtím nebyl podán návrh na uznání rozhodnutí.

3)

Článek 31 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 se v rozsahu, v němž stanoví, že osoba, vůči níž je výkon navrhován, ani dítě nejsou v tomto stadiu řízení oprávněny podat k návrhu jakékoli připomínky, nepoužije na řízení o neuznání soudního rozhodnutí zahájené, aniž by ve vztahu ke stejnému rozhodnutí byl předtím podán návrh na uznání. V takové situaci odpůrce, který se domáhá uznání rozhodnutí, může předložit vyjádření.