12.9.2009   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 220/7

1)

Článek 6 směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění ve spojení s článkem 2 této směrnice je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která zavádí postupy umožňující zástupcům zaměstnanců i jednotlivým zaměstnancům kontrolovat dodržování povinností stanovených touto směrnicí, ale která omezuje individuální právo zaměstnanců podat žalobu pokud jde o žalobní důvody, které mohou uplatnit, a toto právo podmiňuje předchozím vznesením námitek ze strany zástupců zaměstnanců vůči zaměstnavateli, jakož i předchozím vyrozuměním zaměstnavatele dotčeným zaměstnancem o tom, že napadá dodržení postupu informování a projednání.

2)

Skutečnost, že vnitrostátní právní úprava stanovící postupy, které zástupcům zaměstnanců umožňují kontrolovat, zda zaměstnavatel dodržel všechny povinnosti informovat a provádět konzultace stanovené směrnicí 98/59, podřizuje omezením a podmínkám individuální právo podat žalobu, které ostatně přiznává každému zaměstnanci dotčenému hromadným propouštěním, nemůže porušit zásadu účinné soudní ochrany.

3)

Článek 2 směrnice 98/59 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ve srovnání s povinnostmi stanovenými v článku 2 omezuje povinnosti zaměstnavatele, který zamýšlí provést hromadné propouštění. Při použití vnitrostátního práva je vnitrostátní soud na základě zásady konformního výkladu vnitrostátního práva povinen přihlédnout k veškerým pravidlům vnitrostátního práva a vykládat je v co možná největším rozsahu ve světle znění a cíle směrnice 98/59, aby bylo dosaženo výsledku sledovaného touto směrnicí. Vnitrostátní soud tudíž musí v rámci své pravomoci zajistit, aby povinnosti takového zaměstnavatele nebyly ve srovnání s povinnostmi stanovenými v článku 2 této směrnice omezeny.