Žaloba podaná dne 17. dubna 2007 – Hitachi a další v. Komise

(Věc T-112/07)

(2007/C 129/38)

Jednací jazyk: angličtina

Účastníci řízení

Žalobkyně: Hitachi Ltd (Tokio, Japonsko), Hitachi Europe Ltd (Maidenhead, Spojené království), Japan AE Power Systems Corp. (Tokio, Jakonsko) (zástupci: M. Reynolds, P. Mansfield a D. Arts, advokáti)

Žalovaná: Komise Evropských společenství

Návrhová žádání žalobkyň

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Žalobkyně podaly žalobu na neplatnost podle článků 225 ES a 230 ES proti rozhodnutí Komise ze dne 24. ledna 2007 (věc COMP/F/38.899 – plynem izolované spínací přístroje – C(2006) 6762 konečné), na jehož základě Komise došla k závěru, že žalobkyně, spolu s jinými podniky, porušily článek 81 ES a článek 53 EHP v oblasti plynem izolovaných spínacích přístrojů (dále jen „PISP“) řadou dohod a jednání ve vzájemné shodě spočívajících v a) rozdělení trhů, b) přidělení kvót a zachování příslušných tržních podílů, c) přidělení jednotlivých PISP projektů (bid-rigging) určeným výrobcům a manipulaci nabídkového řízení na tyto projekty, d) stanovení cen, e) dohodách o ukončení licenčních smluv s nečleny kartelu a f) výměně citlivých tržních informací. Podpůrně se žalobkyně domáhají, na základě článku 31 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 (1), zrušení nebo snížení pokut uložených každé z nich.

Důvody, z nichž žalobkyně vycházejí, mohou být shrnuty následovně. Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila základní pravidla ochrany práv obhajoby, článek 2 nařízení č. 1/2003 a článek 81 ES, jakož i obecné zásady práva Společenství v následujících bodech:

Zaprvé je uplatňováno, že Komise porušila práva obhajoby žalobkyň tím, že jim neumožnila přístup k některým důkazům údajně svědčícím proti nim, ani k některým dokumentům, které potencionálně mohly svědčit v jejich prospěch.

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise neprokázala existenci porušení čl. 81 odst. 1 ES právně dostačujícím způsobem požadovaným článkem 2 nařízení č. 1/2003. V tomto ohledu žalobkyně konkrétně uvádějí, že Komise neprokázala existenci obecné dohody dotyčných evropských a japonských podniků způsobem tvrzeným v rozhodnutí, nebo že jakákoli společná dohoda představovala omezující dohodu nebo omezující jednání.

Zatřetí žalobkyně tvrdí, že Komise neprokázala, že se žalobkyně účastnila jediného a pokračujícího protiprávního jednání.

Začtvrté se Komise údajně dopustila zjevně nesprávných posouzení při stanovení pokut uložených žalobkyním, když nezhodnotila konkrétní závažnost tvrzeného protiprávního jednání, kterého se dopustily žalobkyně.

Zapáté se podle žalobkyň Komise dopustila zjevně nesprávných posouzení tím, že při stanovení pokut žalobkyním nevzala v úvahu faktory týkající se doby trvání.

Konečně žalobkyně tvrdí, že metoda použitá Komisí pro stanovení pokut s ohledem na odrazující koeficient porušuje obecné zásady práva Společenství, a to zásady rovného zacházení a proporcionality, jak co se týče rizika, že by žalobkyně mohly způsobit významnou škodu na evropském trhu, tak co se týče toho, že nebylo zohledněno opakovaní protiprávního jednání.

(1)  Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (Úř. věst. L 1, 4.1.2003, s. 1-25).