1

Dne 25. dubna 1996 společnost Café Tal de Costa Rica SA u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) požádala o zápis slovní ochranné známky Společenství JURADO pro kávu a jiné výrobky spadající do třídy 30 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků.

2

Poté, co OHIM přihlášenou ochrannou známku zapsal pod číslem 240218, společnost Café Tal de Costa Rica (dále jen „majitelka ochranné známky“) dne 5. srpna 1998 s žalobkyní, společností Jurado Hermanos, SL, uzavřela smlouvu o výlučné licenci, jejímž předmětem byla sporná ochranná známka. Tato smlouva, která spadala do rámce jiné smlouvy o výlučné licenci uzavřené mezi týmiž smluvními stranami dne 15. dubna 1996, týkající se dvou španělských ochranných známek, jakož i jedné polské ochranné známky, stanovila, že licence potrvá 48 let, tedy do roku 2046. Poskytnutí této licence bylo zapsáno do rejstříku ochranných známek Společenství v souladu s čl. 22 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů.

3

Dopisem ze dne 26. září 2005 OHIM v souladu s čl. 47 odst. 2 nařízení č. 40/94 informoval jak majitelku ochranné známky Společenství, tak žalobkyni jakožto majitelku výlučné licence ke sporné ochranné známce, že doba platnosti zápisu této posledně uvedené ochranné známky uplyne dne 25. dubna 2006. V tomto dopise OHIM vysvětlil podmínky obnovení zápisu a uvedl, že žádost za tímto účelem musí být podána do 30. dubna 2006, nebo nejpozději do 1. listopadu 2006, přičemž je však v posledně uvedeném případě třeba zaplatit příplatek.

4

Vzhledem k tomu, že OHIM ve stanovených lhůtách žádnou žádost o obnovu zápisu neobdržel, dopisem ze dne 24. listopadu 2006 informoval majitelku ochranné známky, že tato ochranná známka byla vymazána z rejstříku ochranných známek s účinností ke dni 25. dubna 2006.

5

Dne 23. března 2007 žalobkyně podala žádost o navrácení do původního stavu na základě článku 78 nařízení č. 40/94. Uvedla, že dopis ze dne 26. září 2005 neobdržela a že se o neobnovení zápisu sporné ochranné známky dozvěděla zcela náhodně, když konzultovala internetovou stránku OHIM.

6

Rozhodnutím ze dne 21. května 2007 oddělení OHIM „Ochranné známky a rejstřík“ žádost o navrácení do původního stavu zamítlo, když mělo za to, že žalobkyně neprokázala zachování péče vyžadované okolnostmi.

7

Dne 31. května 2007 podala žalobkyně k OHIM proti rozhodnutí ze dne 21. května 2007 odvolání na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94.

8

Rozhodnutím ze dne 3. září 2007 (dále jen „napadené rozhodnutí“) druhý odvolací senát odvolání zamítl, a to aniž by přezkoumal, zda žalobkyně splňuje podmínku prokazatelného zachování péče vyžadované okolnostmi. Odvolací senát měl totiž v podstatě za to, že jelikož k tomu žalobkyně nebyla majitelkou ochranné známky výslovně zmocněna, nebyla oprávněna požádat o obnovu zápisu sporné ochranné známky ani za tímto účelem požádat o navrácení do původního stavu.

9

Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

10

Na jednání žalobkyně v návaznosti na otázku Soudu uvedla, že její druhý bod návrhových žádání má být chápán tak, že se týká toho, aby Soud napadené rozhodnutí změnil.

11

OHIM navrhuje, aby Soud:

12

Žalobkyně uplatňuje dva žalobní důvody, vycházející zaprvé z porušení práv obhajoby a práva být vyslechnut, a zadruhé z nesprávného právního posouzení při výkladu nařízení č. 40/94. Soud má za to, že je třeba provést nejprve přezkum druhého žalobního důvodu.

13

Žalobkyně v podstatě uvádí, že odvolací senát v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil čl. 78 odst. 1, vykládaný ve vzájemném spojení s čl. 47 odst. 1 nařízení č. 40/94, v rozsahu, v němž měl odvolací senát za to, že žalobkyně není účastníkem řízení o obnově zápisu ochranné známky, jelikož majitelkou ochranné známky nebyla výslovně zmocněna k tomu, aby požádala o obnovu jejího zápisu.

14

OHIM argumenty žalobkyně popírá.

15

Na základě čl. 78 odst. 1 nařízení č. 40/94 navrácení do původního stavu u OHIM předpokládá zaprvé, že je žadatel účastníkem dotyčného řízení, zadruhé, že i přes prokazatelné zachování péče vyžadované okolnostmi nebyl schopen dodržet vůči OHIM lhůtu, a zatřetí, že toto zmeškání lhůty mělo za následek přímo na základě ustanovení nařízení č. 40/94 ztrátu práva.

16

Pokud jde o první podmínku, v souladu s čl. 47 odst. 1 nařízení č. 40/94 může o obnovu zápisu požádat majitel ochranné známky nebo jakákoli osoba jím výslovně zmocněná. Z toho vyplývá, že pouze majitel ochranné známky nebo osoby jím výslovně zmocněné mohou být považováni za účastníky řízení o obnově zápisu.

17

Konkrétně na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z povinnosti OHIM podle čl. 47 odst. 2 první věty nařízení č. 40/94 informovat osoby, které mají v rejstříku zapsané právo k dotyčné ochranné známce, o uplynutí doby platnosti zápisu nevyplývá, že jsou uvedené osoby účastníky řízení o obnově zápisu. Jak totiž vyplývá z čl. 47 odst. 2 druhé věty nařízení č. 40/94, který stanoví, že neposkytnutí informace nezakládá odpovědnost OHIM, a z pravidla 29 druhé věty nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), které uvádí, že neposkytnutí této informace nemá vliv na uplynutí doby platnosti zápisu, čl. 47 odst. 2 první věta nařízení č. 40/94 stanoví pouze informační povinnost OHIM, která je čistě akcesorická ve vztahu k řízení, avšak jejím cílem není přiznat práva majiteli ochranné známky ani jiným osobám.

18

Stejně tak je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého korespondence mezi ní a OHIM ve věci zápisu licence k ochranné známce a ve věci sporu mezi ní a majitelkou ochranné známky prokazuje, že měl OHIM za to, že je „účastnicí v rámci spisu týkajícího se ochranné známky“. Nařízení č. 40/94 totiž zaprvé nezná pojem „účastník v rámci spisu týkajícího se ochranné známky“. Zadruhé lze skutečnost, že si OHIM s žalobkyní vyměnil korespondenci, vysvětlit tím, že žalobkyně byla majitelkou licence k ochranné známce, a tudíž účastnicí řízení týkajícího se zápisu této licence. Zatřetí, ustanovení nařízení č. 40/94 jsou pro OHIM kogentní. I když by se tedy ukázalo, že měl OHIM nesprávně za to, že žalobkyně je účastnicí řízení o obnově zápisu, tato okolnost by nemohla stačit k tomu, aby jí přiznala toto postavení.

19

Konečně je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle něhož metodické pokyny týkající se řízení před OHIM (část E, oddíl 6, nazvaný „Obnova zápisu“), které žalobkyně předložila a které obsahují zmínku „Konečné znění (27.11.2003)“, pokládají z právního hlediska, pokud jde o obnovení zápisu, majitele licence k ochranné známce za majitele této ochranné známky.

20

Zaprvé je třeba konstatovat, že řízení před OHIM je upraveno ustanoveními nařízení č. 40/94 a č. 2868/95. Pokud jde o metodické pokyny týkající se řízení před OHIM, které jsou zveřejněny na jeho internetové stránce, představují pouze kodifikaci chování, které má sám v úmyslu přijmout, takže s výhradou jejich souladu s právními předpisy vyšší právní síly z nich vyplývá sebeomezení OHIM v rozsahu, v němž mu přísluší se podřídit těmto pravidlům, která si uložil. Naproti tomu se tyto metodické pokyny nemohou odchylovat od nařízení č. 40/94 a č. 2868/95, a možnost žalobkyně podat žádost o obnovu zápisu sporné ochranné známky je tedy třeba zvážit pouze s ohledem na posledně uvedená nařízení.

21

Zadruhé metodické pokyny předložené žalobkyní nemají obsah, který jim žalobkyně chce přiznat, nezávisle na otázce, zda byly použitelné ratione temporis na skutkové okolnosti projednávané věci. Konkrétně žalobkyně bod 6.3.1 metodických pokynů citovala pouze částečně, když opomněla zejména pasáž, podle které „[o]soba, která má v rejstříku zapsané právo k ochranné známce Společenství, nemůže podat sama žádost o obnovu zápisu, ledaže […] by byla výslovně majitelem ochranné známky Společenství zmocněna k podání žádosti o obnovu zápisu“. Z těchto metodických pokynů tedy nijak nevyplývá, že žalobkyně je jakožto majitelka licence k ochranné známce pokládána z právního hlediska za majitele ochranné známky, pokud jde o obnovení zápisu, ale právě naopak z nich vyplývá, že jako každá jiná osoba musí být výslovně majitelem ochranné známky zmocněna k tomu, aby mohla podat žádost o obnovu zápisu, a prokázat existenci takového zmocnění.

22

Proto vzhledem k tomu, že žalobkyně pouze v důsledku svého postavení majitelky licence k ochranné známce není účastnicí řízení o obnově zápisu této ochranné známky, je třeba přezkoumat, zda byla majitelkou ochranné známky zmocněna k tomu, aby požádala o obnovu jejího zápisu.

23

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že v žádném okamžiku řízení před OHIM nebo před Soudem žalobkyně takové výslovné zmocnění vydané majitelkou ochranné známky nepředložila. Skutečnost, že OHIM výslovně žalobkyni o předložení takového zmocnění nepožádal, v tomto ohledu postrádá relevanci, neboť příslušelo žalobkyni, aby prokázala, že jsou splněny podmínky použití ustanovení, která zamýšlela uplatnit, a to aniž by ji k tomu OHIM musel vyzývat.

24

Dále je třeba odmítnout tvrzení žalobkyně, podle kterých měla jakožto majitelka výlučné licence během doby platnosti licence právo požádat o obnovu zápisu ochranné známky, jestliže to majitelka ochranné známky neučinila. Je pravda, že výslovné zmocnění může být v zásadě obsažené v licenční smlouvě. V projednávaném případě však licenční smlouva v tomto ohledu neobsahuje žádné ustanovení. Krom toho za předpokladu, že by žalobkyně tvrdila, že smlouva o výlučné licenci s sebou nese zmocnění pro nabyvatele licence, aby požádal o obnovu zápisu, případně že jí toto zmocnění musí být přiznáno jakožto sankce za zneužití práva a obcházení zákona, kterých se údajně dopustila majitelka ochranné známky, je třeba konstatovat, že toto tvrzení naráží na jasné znění a účel čl. 47 odst. 1 nařízení č. 40/94, který stanoví, že zmocnění musí být výslovné, a jemuž je cizí jakákoli idea sankce vůči soukromým stranám.

25

Stejně tak postrádá relevanci argument žalobkyně týkající se toho, že se před uplynutím „dodatečné lhůty“ stanovené v čl. 47 odst. 3 třetí větě nařízení č. 40/94 nelze domoci soudního rozhodnutí, které by majitelce ochranné známky uložilo, aby jí poskytla výslovné zmocnění k podání žádosti o obnovu zápisu. I za předpokladu, že by taková nemožnost byla prokázána, by to totiž nemohlo vést k neuplatnění podmínky výslovného zmocnění uložené čl. 47 odst. 1 nařízení č. 40/94.

26

Konečně pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že správní prostředky jsou více způsobilé chránit její zájmy než občanskoprávní žaloba, neboť poskytují možnost zachovat platnost ochranné známky, ze strany žalobkyně jde o úvahy ohledně účelnosti v rámci volby právních prostředků použitých na ochranu jejích obchodních zájmů, přičemž tato volba spadá výlučně pod její vlastní odpovědnost. Naproti tomu taková volba nemůže vázat OHIM, co se týče procesního postavení, které je třeba přiznat žalobkyni v rámci správního řízení, ani co se týče výsledku takového správního řízení. Jestliže tedy žalobkyně učinila volbu, že pro získání zmocnění k podání žádosti o obnovu zápisu nevyužije soudních prostředků, nepřísluší OHIM, aby toto opomenutí zhojil tím, že jí toto právo přizná v rozporu s nařízením č. 40/94.

27

S ohledem na předcházející je třeba konstatovat, že žalobkyně vzhledem k tomu, že od majitelky ochranné známky neměla výslovné zmocnění k podání žádosti o obnovu zápisu ochranné známky, nebyla účastnicí řízení o obnově zápisu, a nemohla tedy podat žádost o navrácení do původního stavu v tomto řízení. Odvolací senát tedy nijak nepochybil, když odvolání žalobkyně z tohoto důvodu zamítl.

28

Vzhledem k tomu, že první podmínka uložená v čl. 78 odst. 1 nařízení č. 40/94 tedy splněna nebyla, je třeba druhý žalobní důvod žalobkyně zamítnout, aniž by bylo nezbytné přezkoumávat ostatní podmínky uvedené v tomto ustanovení.

29

Žalobkyně uvádí, že odvolací senát napadené rozhodnutí založil zejména na tom, že jí odmítl přiznat postavení zúčastněné strany v rámci řízení o obnově zápisu sporné ochranné známky. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí oddělení „Ochranné známky a rejstřík“ naproti tomu její postavení zúčastněné strany nijak nezpochybnilo, nedomnívala se, že je v jejím odvolání nezbytné se k této otázce vyjadřovat. Odvolací senát, který věděl o rozhodnutí oddělení „Ochranné známky a rejstřík“, tedy měl získat její vyjádření před tím, než její odvolání zamítl z důvodu, že není zúčastněnou stranou.

30

OHIM argumenty žalobkyně popírá.

31

Podle čl. 73 druhé věty nařízení č. 40/94 mohou být rozhodnutí OHIM založena pouze na důvodech, ke kterým měli účastníci možnost se vyjádřit. Toto ustanovení zakotvuje v rámci práva ochranných známek Společenství obecnou zásadu ochrany práv obhajoby. Na základě této obecné zásady práva Společenství musí být adresátům rozhodnutí veřejných orgánů, která se znatelným způsobem dotýkají jejich zájmů, umožněno, aby náležitě vyjádřili své stanovisko. Právo být vyslechnut se vztahuje na všechny skutkové nebo právní okolnosti, které jsou základem aktu rozhodnutí, ale nikoli na konečné stanovisko, které správní orgán zamýšlí přijmout [viz rozsudek Soudu ze dne 7. února 2007, Kustom Musical Amplification v. OHIM (Tvar kytary), T-317/05, Sb. rozh. s. II-427, body 24, 26 a 27 a citovaná judikatura].

32

Navíc z judikatury vyplývá, že práva obhajoby jsou porušena v důsledku procesní vady pouze tehdy, pokud tato vada měla konkrétně vliv na možnosti obrany podniků, proti nimž je řízení vedeno (rozsudek Soudu ze dne 14. prosince 2005, General Electric v. Komise, T-210/01, Sb. rozh. s. II-5575, bod 632 a citovaná judikatura). Nedodržení platných pravidel, jejichž účelem je chránit práva obhajoby, tak může způsobit vadu správního řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že by toto řízení mohlo vést k jinému výsledku, pokud by tato pravidla byla dodržena (výše uvedený rozsudek General Electric v. Komise, bod 632; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky Soudu ze dne 17. prosince 1991, Hercules Chemicals v. Komise, T-7/89, Recueil, s. II-1711, bod 56, a ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise, T-191/98, T-212/98 až T-214/98, Recueil, s. II-3275, bod 340).

33

Jak přitom bylo konstatováno při přezkumu druhého žalobního důvodu, OHIM měl právem za to, že žalobkyně není účastnicí řízení o obnově zápisu, neboť nepředložila výslovné zmocnění k podání žádosti o obnovu zápisu, které by vydala majitelka ochranné známky. V tomto ohledu je třeba dodat, že žalobkyně nikdy neuvedla, že by takové zmocnění byla schopna předložit, pokud by po ní bylo požadováno. Z toho vyplývá, že řízení před OHIM v každém případě nemohlo vést k jinému výsledku než k zamítnutí odvolání odvolacím senátem.

34

První žalobní důvod žalobkyně je tedy třeba zamítnout, a to aniž by bylo nezbytné přezkoumávat, zda žalobkyni bylo před přijetím napadeného rozhodnutí umožněno náležitě vyjádřit své stanovisko k otázce, zda je účastnicí řízení o obnově zápisu.

35

Vzhledem k tomu, že oba žalobní důvody vznesené žalobkyní musejí být zamítnuty, je třeba zamítnout jak hlavní návrhová žádání, tak podpůrná návrhová žádání žalobkyně.

36

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že OHIM požadoval náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, včetně těch souvisejících s řízením o předběžném opatření.

Z těchto důvodů

SOUD (druhý senát)

rozhodl takto: