1

Článek 3 nařízení Rady (ES) č. 994/98 ze dne 7. května 1998 o použití článků [87 ES] a [88 ES] na určité kategorie horizontální státní podpory (Úř. věst. L 142, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 312, dále jen „základní nařízení“), nazvaný „Transparentnost a kontrola“, zní takto:

„1.   Při přijímání nařízení podle článku 1 Komise uloží členským státům prováděcí pravidla pro zajištění transparentnosti a kontroly podpory vyňaté z oznamovací povinnosti v souladu s těmito nařízeními. Takováto pravidla se budou skládat zejména z požadavků stanovených v odstavcích 2, 3 a 4.

2.   Při uskutečňování režimů podpory nebo jednotlivé podpory poskytnutých mimo jakýkoliv režim, které byly vyňaty podle takových nařízení, předloží členské státy Komisi vzhledem k jejich zveřejnění v Úředním věstníku Evropských společenství souhrny informací o režimech podpory nebo jednotlivých podporách, na které se nevztahuje vynětí.

3.   Členské státy budou zaznamenávat a shromažďovat veškeré informace týkající se uplatnění skupinových výjimek. Pokud bude mít Komise informace, které ji povedou k pochybám o tom, zda je nařízení o vynětí patřičně používáno, členské státy jí poskytnou veškeré informace, které Komise považuje za nezbytné k posouzení, zda je dotyčná podpora v souladu s daným nařízením.

4.   Členské státy předloží Komisi nejméně jednou za rok zprávu o uplatňování skupinových výjimek v souladu se specifickými požadavky Komise, pokud možno v elektronické podobě. Komise zpřístupní tyto zprávy všem členským státům. Poradní výbor uvedený v článku 7 tyto zprávy jednou ročně přezkoumá a vyhodnotí.“

2

Dvacátý bod odůvodnění nařízení Komise (ES) č. 70/2001 ze dne 12. ledna 2001 o použití článků [87 ES] a [88 ES] na státní podpory malým a středním podnikům (Úř. věst. L 10, s. 33; Zvl. vyd. 08/02, s. 141), v tehdy platném znění (dále jen „nařízení o vynětí MSP“), přijatého na základě článku 1 základního nařízení, zní takto:

„Za účelem zajištění transparentnosti a účinnosti dohledu v souladu s článkem 3 [základního] nařízení je vhodné vytvořit standardní tiskopis, ve kterém by členské státy poskytovaly Komisi souhrnné informace, kdykoliv se na základě tohoto nařízení uskutečňuje režim podpor nebo se poskytuje jednotlivá podpora mimo rámec těchto režimů, za účelem zveřejnění v Úředním věstníku Evropských společenství. Ze stejných důvodů je vhodné vytvořit pravidla týkající se záznamů, které by členské státy měly vést o podpoře vyňaté tímto nařízením. Pro účely výročních zpráv, které mají členské státy předkládat Komisi, je vhodné, aby Komise stanovila zvláštní požadavky, včetně, s ohledem na širokou dostupnost nezbytné technologie, poskytování informací v elektronické podobě.“

3

Článek 9 nařízení o vynětí MSP, nazvaný „Transparentnost a kontrola“, ve svém odstavci 2 stanoví:

„Členské státy vedou podrobné záznamy o režimech podpory vyňatých tímto nařízením, jednotlivých podporách poskytovaných v rámci těchto režimů a jednotlivých podporách vyňatých tímto nařízením, které jsou poskytovány mimo kterýkoli stávající režim. Takové záznamy obsahují všechny informace nezbytné k ověření, že podmínky pro vynětí stanovené v tomto nařízení jsou splněny, včetně údajů o postavení podniku jakožto malého až středního podniku (MSP). Členské státy vedou záznam týkající se jednotlivých podpor po dobu deseti let ode dne, kdy byly poskytnuty, a týkající se režimu podpor po dobu deseti let ode dne, kdy byla v rámci takového režimu poskytnuta poslední jednotlivá podpora. Na písemnou žádost poskytnou dotyčné členské státy Komisi ve lhůtě dvaceti pracovních dnů nebo v delší lhůtě případně stanovené v žádosti všechny informace, které Komise považuje za nezbytné k posouzení, zda byly splněny podmínky tohoto nařízení.“

4

Dvěma dopisy ze dne 26. července 2006 požádala Komise Evropských společenství Spolkovou republiku Německo, aby jí sdělila informace týkající se režimů podpor XS 24/2002 a XS 29/2002 pro účely ověření, zda jsou tyto režimy v souladu s nařízením o vynětí MSP. Komise zejména žádala, aby jí byl poskytnut seznam příjemců, kteří na základě těchto režimů obdrželi v roce 2005 podporu vyšší než 200000 eur, jakož i informace týkající se těchto příjemců. Spolková republika Německo vyhověla těmto žádostem dne , pokud jde o režim podpor XS 24/2002, a dne a , pokud jde o režim podpor XS 29/2002.

5

Ve dvou dopisech ze dne 30. října 2006 týkajících se režimů podpor XS 24/2002 a XS 29/2002 Komise uvedla, že se zdá, že tyto režimy jsou v souladu s ustanoveními nařízení o vynětí MSP. Poté, co připomněla svůj záměr vyjádřený ve svých dopisech ze dne ověřit dodržení uvedeného nařízení, co se týče omezeného počtu podpor, požádala Komise pro režimy podpor XS 24/2002 a XS 29/2002 o poskytnutí informací týkajících se pěti příjemců, kteří obdrželi největší podpory v roce 2005.

6

Co se týče režimu podpor XS 24/2002, dopisem přijatým Komisí dne 10. listopadu 2006 odmítla Spolková republika Německo poskytnout nové informace o dotčených záměrech. Komise znovu zaslala dne Spolkové republice Německo žádost o informace, poté dne upomínací dopis. Dne potvrdila Spolková republika Německo své odmítnutí sdělit požadované informace.

7

Co se týče režimu podpor XS 29/2002, jelikož Spolková republika Německo písemně neodpověděla na její dopis ze dne 30. října 2006, Komise jí zaslala dne upomínací dopis. Dne odmítla Spolková republika Německo poskytnout požadované informace. Toto odmítnutí bylo potvrzeno dne .

8

Dne 18. července 2007 přijala Komise rozhodnutí K(2007) 3226 ukládající Spolkové republice Německo povinnost poskytnout určité informace týkající se režimů podpor XS 24/2002 a XS 29/2002 (dále jen „napadené rozhodnutí“).

9

Dopisem ze dne 30. srpna 2007 sdělila Spolková republika Německo Komisi požadované informace, přičemž však trvala na tom, že Komise nemá pravomoc jí nařídit sdělení těchto informací, nemá-li pochyb o dodržení povinností uvedených v nařízení o vynětí MSP.

10

V bodech 14 až 25 napadeného rozhodnutí se pod názvem „Obecné poznámky“ uvádí:

11

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 26. září 2007 podala Spolková republika Německo tuto žalobu.

12

Spolková republika Německo navrhuje, aby Soud:

13

Komise navrhuje, aby Soud:

14

Na podporu své žaloby se Spolková republika Německo dovolává dvou žalobních důvodů vycházejících z neexistence pravomoci Komise přijmout napadené rozhodnutí a z porušení „zásady ‚non venire contra factum proprium‘ “.

15

Spolková republika Německo tvrdí, že Komise neměla pravomoc k přijetí napadeného rozhodnutí, jelikož čl. 9 odst. 2 čtvrtá věta nařízení o vynětí MSP, vykládaný ve světle čl. 3 odst. 3 druhé věty základního nařízení, jí nepřiznává pravomoc požadovat sdělení informací týkajících se režimů podpor spadajících do nařízení o vynětí MSP, neexistují--li skutečnosti vyvolávající pochyby o dodržování podmínek uvedeného nařízení.

16

Je nezbytné vyložit čl. 9 odst. 2 čtvrtou větu nařízení o vynětí MSP ve světle čl. 3 odst. 3 druhé věty základního nařízení z důvodu nejednoznačnosti tohoto ustanovení. Spolková republika Německo uvádí, že čl. 9 odst. 2 čtvrtá věta nařízení o vynětí MSP pouze stanoví, že Komise může požádat dotyčný členský stát o informace za účelem kontroly dodržování podmínek vynětí. Toto ustanovení samo o sobě tudíž neumožňuje určit, zda žádost o informace je možná pouze tehdy, existuje-li důvod pro tuto žádost, nebo bez ohledu na jakýkoliv důvod.

17

Spolková republika Německo se přitom domnívá, že čl. 3 odst. 3 druhá věta základního nařízení umožňuje Komisi požadovat na členském státě sdělení informací pouze tehdy, když Komise disponuje poznatky umožňujícími pochybovat o dodržování podmínek stanovených v nařízení o vynětí.

18

V důsledku toho, s ohledem na znění čl. 3 odst. 3 druhé věty základního nařízení, se posuzovací pravomoc přiznaná Komisi čl. 9 odst. 2 čtvrtou větou uplatní pouze s ohledem na objem informací, které mají být sděleny, a nikoliv s ohledem na důvody odůvodňující tuto žádost o informace.

19

Mimoto Spolková republika Německo tvrdí, odkazujíc se zejména na dvacátý bod odůvodnění nařízení o vynětí MSP, že účelem článku 9 uvedeného nařízení není obecně napomoci uskutečnění účinné kontroly, nýbrž uskutečnění účinné kontroly ve smyslu článku 3 základního nařízení. Z toho vyvozuje, že rozsah kontrolních pravomocí Komise musí být posuzován ve světle jediného skutečného kritéria, jímž je článek 3 uvedeného nařízení.

20

Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

21

Úvodem je třeba konstatovat, že úvahy Spolkové republiky Německo týkající se údajné neexistence pravomoci Komise k přijetí napadeného rozhodnutí neobsahují, ať výslovně či implicitně, žádnou námitku protiprávnosti čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP vycházející z toho, že tento článek je v rozporu s čl. 3 odst. 3 druhou větou základního nařízení, což Spolková republika Německo uznala na jednání a což vzal Soud na vědomí. Argumentace Spolkové republiky Německo se tak zakládá pouze na údajně nejednoznačné povaze čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP a nezbytnosti, která z toho vyplývá, vykládat ho ve světle základního nařízení.

22

Z ustálené judikatury sice vyplývá, že pokud text sekundárního práva Společenství vyžaduje výklad, musí být v co největším možném rozsahu vykládán tak, aby byl slučitelný s ustanoveními Smlouvy. Prováděcí nařízení musí být rovněž pokud možno vykládáno tak, aby bylo slučitelné s ustanoveními základního nařízení (rozsudky Soudního dvora ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C-61/94, Recueil, s. I-3989, bod 52, a ze dne , Dr. Tretter, C-90/92, Recueil, s. I-3569, bod 11). Nicméně tato judikatura se nepoužije v případě ustanovení prováděcího nařízení, jehož smysl je jasný a jednoznačný, a které tedy nevyžaduje žádný výklad.

23

Je přitom nutno konstatovat, že znění čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP neobsahuje žádnou nejednoznačnost, co se týče jeho přesného smyslu. Jasně z něho plyne, že Komise je oprávněna požadovat na členských státech sdělení všech informací, které považuje za nezbytné k posouzení, zda byly splněny podmínky nařízení o vynětí MSP.

24

Z jasného a jednoznačného znění čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP tudíž nutně vyplývá, že na základě tohoto ustanovení je Komise oprávněna požadovat sdělení informací na členském státě za jakýchkoliv okolností.

25

Co se týče odkazu Spolkové republiky Německo na dvacátý bod odůvodnění nařízení o vynětí MSP, ten nemůže tento závěr vyvrátit. Z tohoto bodu odůvodnění totiž nevyplývá jakýkoliv rozpor s čl. 9 odst. 2 čtvrtou větou nařízení o vynětí MSP, který by mohl vytvářet nejednoznačnost, co se týče smyslu tohoto ustanovení. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že uvedený bod odůvodnění neobsahuje žádný odkaz na okolnosti, za kterých je Komise oprávněna požadovat na členském státě sdělení informací týkajících se režimů podpor, na něž se vztahuje vynětí.

26

V důsledku toho z jasného znění čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP vyplývá jednak to, že není namístě vykládat toto ustanovení ve světle čl. 3 odst. 3 druhé věty základního nařízení, a jednak to, že Komise tím, že přijala napadené rozhodnutí, nepřekročila pravomoci, které jí přiznává toto ustanovení.

27

První žalobní důvod tedy musí být zamítnut, aniž by bylo třeba analyzovat rozsah pravomocí přiznaných Komisi čl. 3 odst. 3 druhou větou základního nařízení.

28

Spolková republika Německo tvrdí, že Komise zveřejnila v rámci reformy práva státních podpor několik pozměňovacích návrhů, z nichž lze vyvodit, že neměla pravomoc k provádění kontrol, pokud neexistovaly důvody, které by je odůvodňovaly.

29

Zaprvé z bodů 52 a 54 akčního plánu pro státní podpory, na který Komise odkazovala ve svých dopisech ze dne 26. července 2006, vyplývá, že jeho předmětem je umožnit „Komisi ověřovat slučitelnost podpor v případě pochybností nebo stížnosti“.

30

Zadruhé Spolková republika Německo odkazuje na pozměňovací návrh základního nařízení, jehož cílem je přiznat Komisi možnost provádět namátkové kontroly, aniž by měla důkazy, které vyvolávají pochyby, zda je nařízení patřičně používáno. Z toho nutně vyplývá, že tuto možnost pozitivní právo nenabízí.

31

Zatřetí musí být tentýž závěr vyvozen z předlohy obecného nařízení o blokových výjimkách v oblasti státní podpory předložené Komisí v roce 2007 (Úř. věst. C 210, s. 14). Spolková republika Německo totiž uvádí, že Komise navrhuje zavést nový odstavec 7 v článku 9, který stanoví, že Komise „pravidelně sleduje opatření podpory, o nichž byla informována podle odstavce 1“.

32

Spolková republika Německo z výše uvedeného vyvozuje, že Komise porušila „zásadu ‚non venire contra factum proprium‘ “. V replice dodává, že Komise porušila zásadu ochrany legitimního očekávání tím, že se odchýlila od tohoto dřívějšího postoje. Na jednání rovněž odkázala na praxi Komise spočívající v provádění kontrol jen v případě pochybnosti o splnění podmínek nařízení o vynětí MSP.

33

V odpovědi na tvrzení Komise, že zásada „non venire contra factum proprium“ není zásadou práva Společenství, Spolková republika Německo tvrdí, že soudy Společenství několikrát na tuto „zásadu“ odkázaly. Připomíná rovněž, že tato zásada je věcně blízká nejen zásadě ochrany legitimního očekávání, nýbrž i zásadě právní jistoty.

34

Krom toho Spolková republika Německo odmítá tvrzení Komise, že projednávaný žalobní důvod není podložen argumentací umožňující prokázat existenci legitimního očekávání.

35

Co se týče argumentu Komise vycházejícího z toho, že zásada ochrany legitimního očekávání nemohla být porušena, jelikož čl. 9 odst. 2 čtvrtá věta nařízení o vynětí MSP umožňuje kontroly při neexistenci pochyb, Spolková republika Německo připomíná svou argumentaci uplatněnou v rámci prvního žalobního důvodu týkající se smyslu, který je třeba přiznat tomuto ustanovení. Z toho vyvozuje, že změna praxe Komise představuje porušení zásady ochrany legitimního očekávání.

36

Co se týče tvrzení Komise vycházejícího z toho, že cílem jejího pozměňovacího návrhu základního nařízení bylo pouze upřesnit, že je oprávněna k provádění kontrol nezávisle na jakýchkoliv pochybách, Spolková republika Německo se domnívá, že není přesvědčivé. V podstatě tvrdí, že potřeba tohoto upřesnění znamená, že Komise se nedomnívá, že článek 3 základního nařízení jí umožňuje provádět tyto kontroly.

37

Konečně, co se týče důsledků, které Komise vyvozuje z okolnosti, že její návrh obecného nařízení o vynětí se opírá o základní nařízení, Spolková republika Německo se v podstatě domnívá, že se zakládají na nesprávném výkladu posledně uvedeného nařízení.

38

Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

39

V rámci tohoto žalobního důvodu Spolková republika Německo v podstatě tvrdí, že sama Komise vyložila čl. 9 odst. 2 čtvrtou větu nařízení o vynětí MSP tak, že ji neopravňuje k provádění kontrol při neexistenci pochyb o dodržování stanovených podmínek, což se odrazilo v její rozhodovací praxi. Není tedy oprávněna odchýlit se od tohoto výkladu. To může být totiž vyvozeno z jejích tvrzení vycházejících z porušení zásady „non venire contra factum proprium“, poté ve stadiu repliky z porušení zásady ochrany legitimního očekávání.

40

Tato argumentace není přesvědčivá. S ohledem na jasné znění čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP nemohla mít totiž Spolková republika Německo žádnou pochybnost o přesném rozsahu pravomocí Komise na základě tohoto ustanovení. Nemůže se tudíž dovolávat porušení zásady ochrany legitimního očekávání pro účely omezení rozsahu pravomocí, které Komisi z tohoto ustanovení plynou.

41

V každém případě nemohou jednotlivé skutečnosti uplatněné Spolkovou republikou Německo vyvolat legitimní očekávání, pokud jde o způsob, jakým Komise hodlá použít své pravomoci na základě čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP.

42

Zaprvé, co se týče argumentace, kterou Spolková republika Německo rozvinula na jednání, že mezi vstupem nařízení o vynětí MSP v platnost a žádostmi o informace, které byly základem napadeného rozhodnutí, uplatňovala Komise praxi spočívající v provádění kontrol jen v případě pochybnosti o splnění podmínek uvedeného nařízení, je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury nelze legitimně očekávat zachování stávající situace, která může být Komisí změněna v rámci její posuzovací pravomoci (viz v tomto smyslu obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P až C-208/02 P a C-213/02 P, Sb. rozh. s. I-5425, bod 171 a citovaná judikatura).

43

Zadruhé odkazuje Spolková republika Německo na okolnost, že Komise v bodě 52 svého akčního plánu pro státní podpory napsala, že „[č]lenské státy by se však měly aktivněji angažovat při zajištění toho, že podmínky pro výjimky budou dodrženy v plném rozsahu a že nezbytné informace budou uchovány […], aby v případě pochybností nebo stížnosti měla Komise příležitost ověřit slučitelnost“. Nicméně, jak sama Spolková republika Německo uznává, toto znění musí být čteno ve spojení s článkem 54 téhož plánu, v němž Komise zdůrazňuje posílení své kontroly. V důsledku toho ze znění těchto dvou bodů ve vzájemném spojení nevyplývá žádný jasný projev vůle Komise omezit výkon své pravomoci kontroly dodržování podmínek nařízení o vynětí MSP pouze na okolnosti, kdy má pochyby.

44

Zatřetí skutečnost, že Komise ve své předloze přijetí obecného nařízení o blokových výjimkách zamýšlela vymezit jiným způsobem pravomoci, které má ohledně kontrol vyňatých podpor, nemá vliv na jasný smysl čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP, který je jediným použitelným na okolnosti projednávaného případu.

45

Začtvrté, co se týče okolnosti, že účelem pozměňovacího návrhu základního nařízení Komise je přiznat jí pravomoc na základě tohoto nařízení provádět namátkové kontroly, je třeba uvést, že se týká výkladu čl. 3 odst. 3 druhé věty základního nařízení, a nelze ji tudíž brát v úvahu. Vzhledem k neexistenci námitky protiprávnosti čl. 9 odst. 2 čtvrté věty nařízení o vynětí MSP a s ohledem na jasné znění tohoto článku nemá totiž smysl čl. 3 odst. 3 druhé věty vliv na výsledek projednávané žaloby.

46

V důsledku toho je třeba zamítnout druhý žalobní důvod, a tudíž zamítnout žalobu v plném rozsahu.

47

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Spolková republika Německo neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (pátý senát)

rozhodl takto: