Věc C-567/07

Minister voor Wonen, Wijken en Integratie

v.

Woningstichting Sint Servatius

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State)

„Volný pohyb kapitálu — Článek 56 ES — Omezení — Odůvodnění — Politika bydlení — Služby obecného hospodářského zájmu“

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 1. října 2009   I ‐ 9025

Shrnutí rozsudku

1. Volný pohyb kapitálu – Omezení operací s nemovitostmi

   (Článek 56 ES)

2. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Zjevně nerelevantní otázky a hypotetické otázky položené v kontextu, který vylučuje užitečnou odpověď

   (Článek 86 odst. 2 ES a článek 234 ES)

3. Předběžné otázky – Přípustnost – Otázky položené bez dostatečného upřesnění skutkového a právního rámce

   (Článek 234 ES; statut Soudního dvora, článek 23)

1.  Článek 56 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje výkon přeshraničních činností registrovaných subjektů v oblasti bydlení získáním předchozího správního povolení, jestliže se taková právní úprava nezakládá na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, která mohou stanovit pro výkon posuzovací pravomoci vnitrostátními orgány dostatečné meze, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

   Povinnost uvedených subjektů získat předchozí povolení příslušného ministra, aby mohly investovat do nemovitostí v jiném členském státě, než ve kterém mají svoje sídlo, je totiž omezením volného pohybu kapitálu.

   Požadavky spojené s politikou sociálního bydlení členského státu a jejím financováním mohou zajisté být naléhavými důvody veřejného zájmu, a tedy odůvodňovat dotčené omezení. Takové úvahy mohou být ještě posíleny některými zvláštnostmi charakterizujícími situaci na vnitrostátním trhu, jako je strukturální bytová nouze nebo zvlášť vysoká hustota obyvatelstva.

   V tomto ohledu může být režim předchozího povolení zajisté v určitých případech nezbytný a přiměřený ve vztahu ke sledovaným cílům, pokud nemohou být dosaženy méně omezujícími opatřeními, zejména vhodným systémem prohlášení. Předchozí kontrola vykonávaná příslušným orgánem by však patrně mohla být vhodnější pro zajištění toho, aby zdroje registrovaných subjektů byly určeny přednostně k uspokojení potřeb bydlení v dotyčném členském státě, zatímco při použití systému následného ověřování by vznikalo nebezpečí příliš pozdního zásahu, zejména pokud už byly vynaloženy značné výdaje, jež jsou obtížně vymahatelné zpět.

   Aby však mohl být režim předchozího správního povolení oprávněný, přestože se od základní svobody odchyluje, musí se zakládat na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, která zajišťují, aby pro výkon posuzovací pravomoci vnitrostátními orgány byly stanoveny dostatečné meze. To není splněno, pokud dotčená vnitrostátní ustanovení podmiňují vydání předchozího povolení příslušným ministrem jedinou podmínkou, a sice že zamýšlený projekt musí být uskutečněn v zájmu sociálního bydlení v dotyčném členském státě, a pokud jde o to, zda je taková podmínka splněna, jestliže takové ověřování probíhá případ od případu, aniž by to bylo upraveno právním předpisem a aniž by existovalo jakékoliv další specifické a objektivní kritérium, které by dotčeným subjektům umožnilo seznámit se předem s podmínkami, na základě kterých bude vyhověno jejich žádosti o povolení, a soudům, kterým bude případně žaloba proti zamítnutí povolení předložena, vykonávat plně jejich soudní přezkum.

   (viz body 24, 30, 33–35, 37, 39 a výrok)

2.  Vzhledem k rozdělení příslušnosti v rámci řízení o předběžné otázce je pouze vnitrostátní soud příslušný k tomu, aby vymezil předmět otázek, které zamýšlí podat Soudnímu dvoru, ale za výjimečných okolností přísluší Soudnímu dvoru, aby za účelem ověření své vlastní pravomoci přezkoumal podmínky, za kterých se na něj vnitrostátní soud obrátil. Tak je tomu zejména tehdy, jestliže problém předložený Soudnímu dvoru je pouze hypotetický nebo jestliže výklad pravidla Společenství požadovaný vnitrostátním soudem nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení. Pravomoc Soudního dvora je tak vyloučena, pokud je zřejmé, že ustanovení práva Společenství, které je předmětem výkladu Soudního dvora, nelze použít.

   V tomto ohledu se čl. 86 odst. 2 ES nepoužije na situaci, která se netýká udělení zvláštních nebo výlučných práv registrovanému subjektu v oblasti bydlení ani kvalifikace činností tohoto subjektu jako služeb obecného hospodářského zájmu, ale týká se pouze zákonnosti omezení uloženého tomuto subjektu ve formě povinnosti podrobit se správnímu řízení o vydání předchozího povolení.

   (viz body 42–43, 46–47)

3.  Nezbytnost dospět k výkladu práva Společenství, který bude užitečný pro vnitrostátní soud, vyžaduje, aby tento soud definoval skutkový a právní rámec, do kterého se začleňují otázky, které pokládá, nebo aby přinejmenším vysvětlil skutkové předpoklady, na nichž se tyto otázky zakládají. Je také důležité, aby vnitrostátní soud uvedl přesné důvody, které ho vedly k tomu, aby si kladl otázky ohledně výkladu práva Společenství, a usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžné otázky. V tomto kontextu je nezbytné, aby vnitrostátní soud podal alespoň určité minimální vysvětlení k důvodům výběru ustanovení práva Společenství, o jejichž výklad žádá, a k souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor v původním řízení. Informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích slouží totiž nejen k tomu, aby umožnily Soudnímu dvoru podat užitečné odpovědi, ale rovněž poskytují vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit svá vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, že tato možnost bude zachována, s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí. Krom toho požadavek přesnosti, zejména ohledně skutkového a právního kontextu věci v původním řízení, platí zejména v oblasti hospodářské soutěže, jež je charakterizována komplexními skutkovými a právními poměry.

   V důsledku toho je otázka položená předkládajícím soudem nepřípustná, vychází-li z předpokladu, že by státní podpora mohla být poskytnuta, jestliže ani předkládací rozhodnutí, ani vyjádření stran v původním řízení neobsahují skutečnosti, ze kterých by bylo možné usoudit, že taková výhoda byla skutečně poskytnuta, a spor v původním řízení se netýká podmínek, za kterých tato podpora mohla být nebo může být poskytnuta, ale pouze zcela odlišné a nezávislé otázky.

   (viz body 49–55)