1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku
(Článek 226 ES)
2. Životní prostředí – Ochrana volně žijících ptáků – Směrnice 79/409 – Výběr a vymezení zvláště chráněných oblastí
(Směrnice Rady 79/409, čl. 4 odst. 1 a 2)
3. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Předmět sporu – Určení během postupu před zahájením soudního řízení – Soudržné a podrobné vylíčení žalobních důvodů – Nedostatek – Nepřípustnost
(Článek 226 ES)
4. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Postup před zahájením soudního řízení – Odůvodněné stanovisko – Obsah
(Článek 226 ES)
5. Životní prostředí – Ochrana volně žijících ptáků – Směrnice 79/409 – Zvláštní opatření ochrany – Povinnosti členských států
(Směrnice Rady 79/409, čl. 4 odst. 1a 2, a směrnice Rady 92/43, čl. 6 odst. 2, a článek 7)
1. V rámci žaloby podle článku 226 ES se existence nesplnění povinnosti musí posuzovat vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku, a změny, ke kterým došlo následně, nejsou Soudním dvorem brány v úvahu.
(viz bod 22)
2. Vzhledem k tomu, že právní režimy směrnice 79/409 o ochraně volně žijících ptáků a směrnice 92/43 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin jsou odlišné, členský stát se nemůže vyhnout svým povinnostem, které pro něj vyplývají z čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 79/409, tím, že se bude dovolávat jiných opatření, než jsou opatření stanovená uvedenou směrnicí. Kromě toho okolnost, že oblast, ohledně které členský stát podléhá povinnosti označení oblasti v souladu s touto směrnicí, nebyla poškozena, nemůže zpochybnit povinnost uloženou členským státům, aby oblasti označily za zvláště chráněné oblasti.
(viz bod 24)
3. Předmět žaloby pro nesplnění povinnosti je vymezen odůvodněným stanoviskem Komise, takže žaloba musí být založena na stejném odůvodnění a žalobních důvodech jako toto stanovisko. Výzva dopisem zaslaná Komisí členskému státu a odůvodněné stanovisko vydané Komisí vymezují předmět sporu, který již nemůže být následně rozšířen. Možnost dotčeného členského státu předložit vyjádření – i když se jí tento stát rozhodne nevyužít – totiž představuje základní záruku zamýšlenou Smlouvou a dodržování této záruky je podstatnou procesní náležitostí řízení pro nesplnění povinnosti členským státem. V důsledku toho musí být odůvodněné stanovisko a žaloba Komise založeny na stejných vytýkaných skutečnostech, jako byly skutečnosti vytýkané ve výzvě dopisem, kterou se zahajuje postup před zahájením soudního řízení. V případě, že tomu tak není, nemůže být taková vada považována za zhojenou z důvodu skutečnosti, že se žalovaný členský vyjádřil k odůvodněnému stanovisku.
Odůvodněné stanovisko a žaloba musejí uvádět výtky soudržně a přesně, aby členský stát a Soudní dvůr mohly přesně pojmout rozsah vytýkaného porušení práva Unie, což je podmínka nezbytná k tomu, aby zmíněný stát mohl užitečně uplatnit důvody na svou obranu a Soudní dvůr ověřit existenci tvrzeného porušení povinnosti.
(viz body 40–42)
4. I když odůvodněné stanovisko musí obsahovat soudržný a podrobný výklad důvodů, které Komisi vedly k přesvědčení, že dotčený členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají ze Smlouvy, není Komise povinna uvést v tomto odůvodněném stanovisku opatření, která by umožnila odstranit vytýkané nesplnění povinnosti. Komise rovněž není povinna uvádět taková opatření ve své žalobě.
(viz bod 50)
5. I když je pravda, že správnost provedení má v případě směrnice 79/409 o ochraně volně žijících ptáků zvláštní důležitost, jelikož správa společného dědictví na území jednotlivých členských států je svěřena těmto státům, v žádném případě nemůže posledně uvedeným uložit, aby zahrnuly povinnosti a zákazy vyplývající z čl. 4 odst. 1 a 2 této směrnice a čl. 6 odst. 2 směrnice 92/43 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin do právního aktu, který pro každou zvláště chráněnou oblast (ZCHO) stanoví chráněné druhy a stanoviště, stejně jako cíle ochrany.
Pokud jde o uvedené povinnosti, přijetí pozitivních opatření směřujících k ochraně a zlepšení stavu ZCHO nemá systematickou povahu, ale závisí na konkrétní situaci dotyčné ZCHO.
Ačkoli je například pravda, že ochrana ZCHO proti činnostem jednotlivců vyžaduje, aby jim bylo preventivně zabráněno provozovat potenciálně škodlivé činnosti, nezdá se, že dosahování takového cíle nutně vyžaduje stanovení zákazů specifických pro každou ZCHO, a tím méně pro každý konkrétní druh.
Pokud jde o identifikaci chráněných druhů a stanovišť v každé ZCHO, stejně tak jako vymezení ZCHO musí mít nezpochybnitelnou závaznou formu, musí identifikace druhů, které odůvodňují označení uvedené ZCHO, splňovat stejný požadavek. V opačném případě by totiž existovalo riziko, že cíle ochrany vyplývajícího z čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 79/409, jakož i z čl. 6 odst. 2 směrnice 92/43, ve spojení s jejím článkem 7, nebude plně dosaženo.
Pokud jde o cíle ochrany, právní režim ochrany, který mají mít ZCHO, neznamená, že takové cíle musí být stanoveny pro každý druh odděleně. Krom toho nelze mít v žádném případě za to, že cíle ochrany musí být obsaženy ve stejném právním aktu, jako je ten, který se týká chráněných druhů a stanovišť konkrétní ZCHO.
Pokud jde o režim právní ochrany ZCHO, který se týká existující přírodní rezervace nebo jiného chráněného území, které jsou chráněny národními nebo regionálními opatřeními, článek 4 směrnice 79/409 stanoví konkrétně zaměřený a posílený režim jak pro druhy uvedené v příloze I směrnice, tak pro stěhovavé druhy. To je zvláštnost režimu ochrany, který musí mít ZCHO, v protikladu k méně striktnímu obecnému režimu ochrany stanovenému v článku 3 uvedené směrnice pro všechny druhy ptáků, kterých se týká. Z toho však nevyplývá, že pouze specificky definovaný právní režim zavedený pro každou ZCHO může efektivně chránit takový druh lokality.
(viz body 61–66)