Věc C-269/07

Komise Evropských společenství

v.

Spolková republika Německo

„Nesplnění povinnosti státem — Volný pohyb pracovníků — Nařízení (EHS) č. 1612/68 — Bonusy důchodového spoření — Neomezená daňová povinnost“

Stanovisko generálního advokáta J. Mazáka přednesené dne 31. března 2009   I ‐ 7816

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 10. září 2009   I ‐ 7847

Shrnutí rozsudku

1. Volný pohyb osob – Pracovníci – Rovné zacházení – Sociální výhody – Pojem

   (Nařízení Rady č. 1612/68, čl. 7 odst. 2)

2. Volný pohyb osob – Pracovníci – Rovné zacházení – Sociální výhody – Bonus důchodového spoření, který má kompenzovat snížení úrovně státních důchodů v budoucnosti – Přiznání bonusu pouze osobám s neomezenou daňovou povinností

   (Článek 39 ES; nařízení Rady č. 1612/68, čl. 7 odst. 2)

3. Volný pohyb osob – Pracovníci – Rovné zacházení – Sociální výhody – Bonus důchodového spoření, který má kompenzovat snížení úrovně státních důchodů v budoucnosti – Použití finančních prostředků uspořených na základě smlouvy o důchodovém spoření na nákup nebo stavbu nemovitosti určené pro vlastní bydlení pouze na nemovitosti, které se nachází v tuzemsku

   (Článek 39 ES; nařízení Rady č. 1612/68, čl. 7 odst. 2)

4. Volný pohyb osob – Pracovníci – Rovné zacházení – Sociální výhody – Bonus důchodového spoření, který má kompenzovat snížení úrovně státních důchodů v budoucnosti – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví vrácení uvedeného bonusu v případě zániku neomezené daňové povinnosti v dotyčném členském státě

   (Články 18 ES a 39 ES; nařízení Rady č. 1612/68, čl. 7 odst. 2)

1.  Pojem „sociální výhoda“ podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství zahrnuje všechny výhody, které, ať jsou spojeny, či nikoli s pracovní smlouvou, jsou obecně přiznávány tuzemským pracovníkům, zejména z důvodu jejich objektivního postavení pracovníků nebo pouze z důvodu jejich obvyklého bydliště na území daného státu, a jejich rozšíření na pracovníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, se proto jeví jako usnadnění jejich pohybu uvnitř Společenství.

   Uvedený pojem zahrnuje bonus důchodového spoření, který byl zaveden, aby kompenzoval snížení úrovně státních důchodů v budoucnosti, a představuje tedy finanční pomoc, která má pobídnout jednotlivce, aby si vytvořili prostředky na doplňkovém spoření po dobu jejich produktivního věku, který se přiznává zpravidla zaměstnancům pojištěným ve státním systému důchodového pojištění a bez ohledu na příjem příjemce bonusu, přičemž částka bonusu závisí jak na příspěvcích zaplacených z titulu smlouvy o důchodovém spoření, tak i na počtu dětí, na které příjemce pobírá přídavky na dítě.

   (viz body 39, 41–43)

2.  Členský stát tím, že zavedl a ponechal v platnosti ustanovení o doplňkovém důchodovém spoření, nesplnil v rozsahu, ve kterém tato ustanovení odmítají přiznat příhraničním pracovníkům a jejich manželům bonus důchodového spoření, pokud nemají neomezenou daňovou povinnost v tomto členském státě, povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 39 ES a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.

   Ustanovení vnitrostátního práva musí být totiž považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může ve své podstatě dotýkat migrujících pracovníků více než tuzemských pracovníků, a pokud v důsledku toho existuje riziko, že prvně uvedení budou obzvláště znevýhodněni, ledaže by takové ustanovení bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli. Co se týče příhraničních pracovníků, jejichž příjem podléhá dani výhradně ve státě jejich bydliště podle dvoustranných smluv o zamezení dvojího zdanění, tito pracovníci nemohou v členském státě zaměstnání získat postavení osob s neomezenou daňovou povinností. Za těchto okolností je podmínka neomezené daňové povinnosti v členském státě zaměstnání rovnocenná podmínce bydliště. U dotčených příhraničních pracovníků, kteří mají již pojmově bydliště v jiném členském státě, je tudíž vyloučeno, aby jim byl přiznán bonus důchodového spoření. Skutečnost, že přiznání uvedeného bonusu je vázáno na podmínku, která je rovnocenná podmínce bydliště, představuje tedy porušení článku 39 ES a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. Je tomu tak i v případě, kdy dotčená vnitrostátní právní úprava váže přiznání bonusu důchodového spoření manželům na podmínku, aby měli neomezenou daňovou povinnost v členském státě zaměstnání.

   Takové vnitrostátní opatření nemůže být odůvodněno soudržností daňového systému v dotyčném členském státě, jelikož tato soudržnost je zajištěna na základě dvoustranných smluv o zamezení dvojího zdanění uzavřených tímto členským státem s jinými členskými státy.

   (viz body 54, 56–57, 59, 63, 65–69 a výrok)

3.  Členský stát tím, že zavedl a ponechal v platnosti ustanovení o doplňkovém důchodovém spoření, nesplnil v rozsahu, ve kterém tato ustanovení zakazují příhraničním pracovníkům použít dotované finanční prostředky na nákup nebo stavbu nemovitosti určené pro vlastní bydlení, pokud se uvedená nemovitost nenachází na území členského státu zaměstnání, povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 39 ES a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.

   Taková právní úprava, která má za následek zacházení, které je méně příznivé ve vztahu k příhraničním pracovníkům než k pracovníkům, kteří mají bydliště v členském státě zaměstnání, představuje nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jelikož nemůže být odůvodněna cílem spočívajícím v zajištění přiměřené nabídky bytů a ochraně státního systému sociálního zabezpečení. Co se týče zaprvé cíle zajistit přiměřenou nabídku bytů, i když lze připustit, že takový cíl představuje naléhavý důvod obecného zájmu, podmínka, na základě které se pořízená nemovitost k bydlení musí nacházet na území členského státu zaměstnání, jde totiž v každém případě nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle, jelikož tohoto cíle lze rovněž dosáhnout, pokud se příhraniční pracovníci rozhodnou zřídit své bydliště na území jiného členského státu, a nikoli na území členského státu zaměstnání. Co se týče zadruhé ochrany státního systému sociálního zabezpečení, tohoto cíle lze dosáhnout stejným způsobem, pokud finanční prostředky na důchodovém spoření bude možné použít na pořízení nemovitosti k bydlení mimo území členského státu zaměstnání.

   (viz body 80–82, 84–85 a výrok)

4.  Členský stát tím, že zavedl a ponechal v platnosti ustanovení o doplňkovém důchodovém spoření, nesplnil v rozsahu, ve kterém tato ustanovení stanoví povinnost vrátit bonus důchodového spoření v případě zániku neomezené daňové povinnosti v tomto členském státě, povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 39 ES a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, jakož i z článku 18 ES.

   Vzhledem k tomu, že tato ustanovení ukládají příjemci bonusu, který již nemá trvalé bydliště nebo místo obvyklého pobytu na území dotyčného členského státu, a tedy již v tomto státě nemá neomezenou daňovou povinnost, povinnost vrátit bonus důchodového spoření, jsou to totiž migrující pracovníci, kteří jsou obvykle cizími státními příslušníky, kteří s větší pravděpodobností opustí území členského státu zaměstnání kvůli práci v jiném členském státě, a tedy přestanou mít neomezenou daňovou povinnost v členském státě zaměstnání. U zahraničních pracovníků je tedy více pravděpodobné než u tuzemských pracovníků, že s nimi bude zacházeno znevýhodňujícím způsobem. Z toho vyplývá, že dotčená ustanovení představují nepřímou diskriminaci ve vztahu k migrujícím pracovníkům.

   Taková povinnost vrácení má mimoto odrazující charakter ve vztahu k státním příslušníkům dotyčného členského státu.

   Vzhledem k tomu, že dotčená ustanovení ukládají příjemcům bonusu důchodového spoření povinnost při zániku neomezené daňové povinnosti v tomto státě tento bonus vrátit, všichni pracovníci, kteří jsou příslušníky tohoto členského státu a kteří chtějí využít svého práva na volný pohyb podle článku 39 ES, a zejména ti, kteří se chtějí usadit v jiném členském státě, se totiž nacházejí v situaci, která je méně příznivá než je situace pracovníků, kteří si ponechají své bydliště v tuzemsku a mají nadále neomezenou daňovou povinnost v tomto členském státě. Tento rozdíl v zacházení může odradit pracovníky, kteří jsou příslušníky tohoto členského státu, aby vykonávali pracovní činnost mimo jeho území a tudíž může narušit volný pohyb pracovníků. Co se týče osob, které nejsou ekonomicky aktivní, tento závěr se použije na základě stejných důvodů, pokud jde o porušení článku 18 ES.

   Takovou překážku nelze odůvodnit soudržností daňového systému dotčeného členského státu, jelikož tato soudržnost je zajištěna na základě dvoustranných smluv o zamezení dvojího zdanění uzavřených tímto členským státem s jinými členskými státy.

   (viz body 101–102, 104, 109, 112–113, 115–116 a výrok)