—

za Caffaro Srl G. Barcellonou a R. Crincolim, avvocati,

—

za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci se S. Fiorentinem, avvocato dello Stato,

—

za Komisi Evropských společenství C. Zadrou a S. Schønbergem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. L 200, s. 35; Zvl. vyd. 17/01, s. 226).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Caffaro Srl (dále jen „Caffaro“), věřitelem, a Azienda Unità Sanitaria Locale RM/C (dále jen „Azienda“), orgánem italské státní správy, dlužníkem, ohledně nuceného výkonu prostřednictvím zabavení pohledávek tohoto orgánu vůči Banca di Roma SpA (dále jen „Banca di Roma“), poddlužníkovi, u nějž bylo zabavení provedeno.

3

Patnáctý bod odůvodnění směrnice 2000/35 upřesňuje:

„Tato směrnice pouze definuje pojem ‚exekuční titul‘, neupravuje však různé druhy výkonu rozhodnutí na základě tohoto titulu, ani podmínky, za nichž může být výkon rozhodnutí práva na základě tohoto titulu zastaven nebo odložen.“

4

Článek 2 směrnice 2000/35 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

5

Dvacátý třetí bod odůvodnění téže směrnice uvádí:

„Článek 5 této směrnice požaduje, aby vymáhání nesporných pohledávek bylo ukončeno v krátké době v souladu s vnitrostátními právními předpisy, nepožaduje však po členských státech, aby přijaly zvláštní řízení nebo konkrétním způsobem měnily své platné právní postupy.“

6

Článek 5 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby exekuční titul, bez ohledu na výši dluhu, mohl být získán zpravidla ve lhůtě 90 kalendářních dnů od podání žaloby věřitelem nebo podání návrhu soudu nebo jinému příslušnému orgánu, za předpokladu, že dluh nebo okolnosti řízení nejsou předmětem sporu. Tuto povinnost musí členské státy splnit v souladu se svými vnitrostátními právními a správními předpisy.

2.   Vnitrostátní právní a správní předpisy musí stanovit stejné podmínky pro všechny věřitele usazené v Evropském společenství.

[…]

4.   Tímto článkem nejsou dotčena ustanovení Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.“

7

Článek 14 nařízení s mocí zákona č. 669 ze dne 31. prosince 1996, které se stalo zákonem po změně provedené zákonem č. 30 ze dne 28. února 1997, ve znění článku 147 zákona č. 388 ze dne 23. prosince 2000 (běžný dodatek ke GURI č. 302 ze dne 29. prosince 2000 (dále jen „nařízení s mocí zákona č. 669/1996“), stanoví:

„Státní správa a neziskové veřejné instituce ukončí postup vedoucí ke splnění soudních rozhodnutí a rozhodčích nálezů, které jsou vykonatelné a obsahují povinnost k zaplacení peněžní částky, do 120 dnů od doručení exekučního titulu. Před uplynutím této lhůty nemůže věřitel přistoupit k nucenému výkonu ani nelze provést úkony směřující k výkonu rozhodnutí.“

8

Caffaro, která obdržela exekuční titul v souladu s italskou právní úpravou provádějící směrnici 2000/35 do vnitrostátního práva, zahájila řízení o výkonu rozhodnutí proti Azienda.

9

Nucený výkon byl učiněn formou zabavení pohledávek Azienda vůči Banca di Roma na základě předvolání k předkládajícímu soudu oznámeného oběma výše uvedeným.

10

Banca di Roma se dostavila na jednání konané dne 13. června 2006 u předkládajícího soudu, jemuž předložila kladné prohlášení o existenci částek patřících Azienda na jí vedených účtech, a prohlásila, že provedla zabavení.

11

V průběhu téhož jednání předkládající soud zjistil, že nucený výkon byl zahájen, aniž by uplynula lhůta 120 dnů počítaná ode dne doručení exekučního titulu stanovená článkem 14 nařízení s mocí zákona č. 669/1996.

12

Vzhledem k tomu, že Caffaro měla za to, že článek 14 nařízení s mocí zákona č. 669/1996 není v souladu se směrnicí 2000/35, požadovala, aby uvedené ustanovení nebylo použito, a podpůrně, aby bylo vydáno předkládací rozhodnutí žádající o výklad Soudním dvorem za účelem toho, aby se Soudní dvůr mohl vyslovit ke slučitelnosti uvedeného vnitrostátního ustanovení s výše zmíněnou směrnicí.

13

Za těchto podmínek se Tribunale civile di Roma rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, jejíž znění může být shrnuto takto:

„Má být směrnice 2000/35 vykládána v tom smyslu, že brání článku 14 nařízení s mocí zákona č. 669/1996, podle kterého věřitel, jenž má exekuční titul vztahující se k nesporné pohledávce, kterou má vůči veřejné správě a která představuje úhradu za obchodní transakci, nemůže zahájit řízení o výkonu rozhodnutí proti této správě před uplynutím lhůty 120 dnů ode dne doručení exekučního titulu uvedené správě?“

14

Úvodem je třeba uvést, že směrnice 2005/35 musí být vykládána s ohledem na cíl sledovaný touto směrnicí a na systém, který zavádí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 23. března 2006, Honyvem Informazioni Commerciali, C-465/04, Sb. rozh. s. I-2879, bod 17).

15

V tomto ohledu je nesporné, že cílem směrnice 2005/35 je pouze harmonizovat, nakolik je to možné, některá pravidla a praxi provádění plateb v členských státech za účelem postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.

16

Jak již totiž měl Soudní dvůr příležitost upřesnit, upravuje uvedená směrnice pouze některá specifická pravidla vztahující se k takovým opožděným platbám, a sice úrok z prodlení v případě opožděné platby (článek 3), výhradu vlastnictví (článek 4) a vymáhání nesporných pohledávek (článek 5) (viz rozsudek ze dne 26. října 2006, Komise v. Itálie, C-302/05, Sb. rozh. s. I-10597, bod 23, a ze dne 3. dubna 2008, 01051 Telecom, C-306/06, Sb. rozh. s. I-1923, bod 21).

17

Navíc tato směrnice odkazuje v několika bodech na použití vnitrostátní právní úpravy. Jak vyplývá z jejího patnáctého bodu odůvodnění, jde zejména o případ různých druhů výkonu rozhodnutí na základě exekučního titulu, jakož i podmínek, za nichž může být výkon rozhodnutí práva na základě tohoto titulu zastaven nebo odložen (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Itálie, bod 24).

18

Konkrétně, v rámci systému zavedeného směrnicí 2000/35 článek 5 vyžaduje pouze to, aby členské státy zajistily, aby exekuční titul, tak jak je definován v čl. 2 bodě 5 této směrnice, mohl být získán zpravidla ve lhůtě 90 kalendářních dnů od podání žaloby věřitelem nebo podání návrhu soudu nebo jinému příslušnému orgánu, za předpokladu, že dluh nebo okolnosti řízení nejsou předmětem sporu. Z toho vyplývá, že pokud jde o vymáhání nesporných pohledávek, směrnice harmonizuje pouze délku lhůty pro získání zmíněného exekučního titulu, aniž by upravovala řízení o výkonu rozhodnutí, na něž se nadále vztahuje vnitrostátní právo členských států.

19

Přitom je nutno konstatovat, že takové vnitrostátní ustanovení, jako je vnitrostátní ustanovení dotčené v původním řízení, nijak neovlivňuje lhůtu, v níž může být získán exekuční titul. Naopak, takové ustanovení právě předpokládá, že věřitel již disponuje takovým titulem.

20

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentací Komise Evropských společenství, podle níž článek 14 nařízení s mocí zákona č. 669/1996, který stanoví odklad nuceného výkonu o 120 dnů, se týká fáze vymáhání pohledávky předcházející řízení o výkonu rozhodnutí, takže spadá do působnosti směrnice 2000/35.

21

I kdyby totiž, jak tvrdí Komise, uvedený článek 14 oddaloval začátek řízení o výkonu rozhodnutí, nijak by to neovlivnilo lhůtu pro získání exekučního titulu. Přitom, jak vyplývá z bodu 18 tohoto rozsudku, tato lhůta představuje jediný aspekt vymáhání nesporných pohledávek, který je harmonizován článkem 5 uvedené směrnice.

22

Krom toho, i když z výše uvedeného vyplývá, že podle článku 14 nařízení s mocí zákona č. 669/1996 může být exekuční titul dočasně nevykonatelný, přesto z toho nevyplývá, jak tvrdí Komise, že je v rozporu se směrnicí 2000/35 zpochybněna účinná ochrana věřitele.

23

Nejenže totiž mohou probíhat postupy nezbytné k provedení platby, jak uvedla generální advokátka v bodě 38 svého stanoviska, ale také, jak potvrdila italská vláda na jednání, nejsou nijak pozastaveny kroky Azienda, nezbytné k zaplacení jejího dluhu. Zcela naopak, tento orgán státní správy, který je dlužníkem, je totiž povinen na základě uvedeného článku 14 provést vše k tomu, aby řízení o zaplacení mohlo být skončeno ve lhůtě 120 dnů.

24

Za těchto podmínek je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že směrnice 2000/35 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je článek 14 nařízení s mocí zákona č. 669/1996, podle kterého věřitel, jenž má exekuční titul vztahující se k nesporné pohledávce, kterou má vůči veřejné správě a která představuje úhradu za obchodní transakci, nemůže zahájit řízení o výkonu rozhodnutí proti této správě před uplynutím lhůty 120 dnů ode dne doručení exekučního titulu uvedené správě.

25

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je článek 14 nařízení s mocí zákona č. 669 ze dne 31. prosince 1996, které se stalo zákonem po změně provedené zákonem č. 30 ze dne 28. února 1997, ve znění článku 147 zákona č. 388 ze dne 23. prosince 2000, podle kterého věřitel, jenž má exekuční titul vztahující se k nesporné pohledávce, kterou má vůči veřejné správě a která představuje úhradu za obchodní transakci, nemůže zahájit řízení o výkonu rozhodnutí proti této správě před uplynutím lhůty 120 dnů ode dne doručení exekučního titulu uvedené správě.