—

za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s G. Fiengem, avvocato dello Stato,

—

za Komisi Evropských společenství M. van Beekem a I. Kaufmann-Bühler, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1998, L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/03, s. 267), jakož i zásady rovného zacházení pro muže a ženy.

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi společností Subito GmbH (dále jen „Subito“) a jejími zákonnými zástupci, O. Michaelerem a R. Volgger, na jedné straně a Amt für sozialen Arbeitsschutz, dříve Arbeitsinspektorat der Autonomen Provinz Bozen, a Autonome Provinz Bozen na straně druhé ohledně porušení vnitrostátní právní úpravy, která stanoví povinnost oznamovat smlouvy o částečném pracovním úvazku.

3

Cílem směrnice 97/81 je provedení Rámcové dohody o částečném pracovním úvazku uzavřené dne 6. června 1997 mezi obecnými mezioborovými organizacemi, a sice Evropskou unií konfederací průmyslu a zaměstnavatelů (UNICE), Evropským střediskem veřejných podniků (CEEP) a Evropskou konfederací odborových svazů (EKOS), která je obsažena v příloze této směrnice (dále jen „rámcová dohoda“).

4

První a druhý pododstavec preambule rámcové dohody stanoví:

„Tato rámcová dohoda je příspěvkem k obecné evropské strategii zaměstnanosti. Částečný pracovní úvazek měl v nedávných letech významný dopad na zaměstnanost. Z tohoto důvodu věnovaly strany této dohody této formě práce přednostní pozornost. Záměrem smluvních stran je zvážit potřebu podobných dohod týkajících se dalších forem pružné práce.

Tato dohoda uznává rozmanitost poměrů v členských státech, přiznává, že částečný pracovní úvazek je charakteristickým rysem zaměstnání v určitých odvětvích a činnostech, stanoví obecné zásady a minimální požadavky týkající se částečného pracovního úvazku. Dokládá ochotu sociálních partnerů zavést obecný rámec pro odstranění diskriminace zaměstnanců na částečný úvazek a napomoci rozvoji příležitostí pro částečný pracovní úvazek na základě přijatelném pro zaměstnavatele i zaměstnance.“

5

Ustanovení rámcové dohody relevantní pro účely projednávaných věcí jsou následující:

„Obecná odůvodnění

[…]

[…]

Ustanovení 1: Účel

Účelem této rámcové dohody je:

[…]

Ustanovení 4: Zásada zákazu diskriminace

Ustanovení 5: Možnosti částečného pracovního úvazku

[…]“

6

Článek 2 nařízení s mocí zákona č. 61, kterým se provádí směrnice 97/81/ES o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (decreto legislativo n. 61, attuazione della direttiva 97/81/CE relativa all’accordo-quadro sul lavoro a tempo parziale concluso dall’UNICE, dal CEEP e dalla CES), ze dne 25. února 2000 (GURI č. 66, ze dne 20. března 2000, s. 4, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 61/2000“) ukládá zaměstnavateli povinnost, aby do 30 dnů po uzavření smlouvy o částečném pracovním úvazku zaslal její kopii příslušnému provinčnímu ředitelství pracovního inspektorátu.

7

Podle článku 8 nařízení s mocí zákona č. 61/2000 bylo porušení této povinnosti trestáno správní pokutou ve výši 15 eur za každého dotčeného zaměstnance a každý den zpoždění.

8

Oznamovací povinnost stanovená v článku 2 nařízení s mocí zákona č. 61/2000 byla zrušena nařízením s mocí zákona č. 276 ze dne 10. září 2003 (běžný doplněk GURI č. 159, ze dne 9. října 2003).

9

Rozhodnutími ze dne 25. března a 29. dubna 2003 Amt für sozialen Arbeitsschutz, dříve Arbeitsinspektorat der Autonomen Provinz Bozen, uložil Subito, jakož i jejím zákonným zástupcům, O. Michaelerovi a R. Volgger, pokutu ve výši 233550 eur, jelikož v rozporu s článkem 2 nařízení s mocí zákona č. 61/2000 neoznámili tomuto úřadu několik smluv o částečném úvazku.

10

Subito a její zákonní zástupci tato rozhodnutí napadli u Landesgericht Bozen.

11

V předkládacích rozhodnutích uvedený soud vyjadřuje pochybnosti ohledně slučitelnosti povinnosti oznamovat smlouvy o částečném úvazku se směrnicí 97/81. Zatímco účelem směrnice je podporovat částečný pracovní úvazek, dotčená vnitrostátní ustanovení sledují opačný cíl, neboť povinné oznamování smluv o částečném pracovním úvazku představuje administrativní překážku této formě organizace práce. Tato ustanovení tím, že zvyšují náklady na částečný pracovní úvazek, vedou rovněž k nerovnému zacházení a omezení hospodářské soutěže ve prospěch podniků zaměstnávajících pracovníky na plný úvazek.

12

Předkládající soud poukazuje rovněž na to, že nepřímým důsledkem právní úpravy dotčené v původním řízení je zásah do rovnosti mezi muži a ženami, jelikož práce na částečný úvazek se týká častěji žen (rozsudky ze dne 13. května 1986, Bilka-Kaufhaus, 170/84, Recueil, s. 1607; ze dne 7. března 1996, Freers a Speckmann, C-278/93, Recueil, s. I-1165; ze dne 17. června 1998, Hill a Stapleton, C-243/95, Recueil, s. I-3739, jakož i ze dne 15. září 1998, Ansaldo Energia a další, C-279/96 až C-281/96, Recueil, s. I-5025).

13

Za těchto podmínek se Landesgericht Bozen rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Jsou vnitrostátní ustanovení (články 2 a 8 nařízení s mocí zákona č. 61/2000), která ukládají zaměstnavateli povinnost, aby do 30 dnů po uzavření smlouvy o částečném pracovním úvazku zaslal její kopii příslušnému provinčnímu ředitelství pracovního inspektorátu, přičemž v případě nezaslání stanoví peněžitou pokutu ve výši 15 eur za každého dotčeného zaměstnance a každý den zpoždění, aniž by stanovila horní hranici správní sankce […], slučitelná s ustanoveními práva Společenství a směrnicí 97/81 […]?“

14

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 18. dubna 2007 byly věci C-55/07 a C-56/07 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

15

Italská vláda tvrdí, že nařízení s mocí zákona 61/2000 sleduje tentýž cíl jako směrnice 97/81, jejíž provedení do vnitrostátního právního řádu zajišťuje, a to ochranu a podporu práce na částečný úvazek. Z tohoto hlediska představuje povinnost oznamovat smlouvy o částečném pracovním úvazku nástroj umožňující zajistit koordinaci činností všech orgánů pověřených inspekcí práce v Itálii. Jedná se o opatření, které přispívá k boji proti nelegální práci a k tomu, aby měly různé orgány inspekce práce možnost být prostřednictvím databáze informovány o praxi na trhu.

16

Podle uvedené vlády toto opatření, které rozhodně nevytváří byrokratickou překážku, představuje pro zaměstnavatele záruku transparentnosti a slouží k boji proti nelegální práci. Takováto formalita krom toho nevede k žádné nerovnosti ani k žádnému narušení hospodářské soutěže mezi podniky.

17

Komise Evropských společenství se domnívá, že povinnost oznamovat dotyčné smlouvy pracovnímu inspektorátu, pod hrozbou pokuty, je v rozporu s účelem směrnice 97/81.

18

Cílem této směrnice je jednak odstranit diskriminaci vůči zaměstnancům na částečný úvazek, a jednak usnadnit rozvoj práce na částečný úvazek, mimo jiné odstraněním překážek, které by mohly podniky odrazovat od využití této formy práce. Podle směrnice 97/81 musí být s prací na částečný úvazek zacházeno jako s prací na plný úvazek, ať už jde o pracovní podmínky, nebo přístup k zaměstnání. Ustanovení 5 rámcové dohody tak brání vytváření překážek, které nejsou objektivně odůvodněny. Směrnice ve svém odůvodnění odkazuje na vytvoření obecného rámce pro odstranění diskriminace vůči zaměstnancům na částečný úvazek a na rozvoj možností částečného pracovního úvazku. Bod 5 obecných odůvodnění rámcové dohody stanoví, že je třeba usnadnit přístup k částečnému pracovnímu úvazku pro muže a ženy.

19

I  když ověření, zda je dotčené opatření objektivně odůvodněno, přísluší vnitrostátnímu soudu, Komise pochybuje, že v projednávaném případě takové důvody existují. Odkazuje v tomto ohledu na rozsudky ze dne 12. prosince 1989, Messner (C-265/88, Recueil, s. 4209, bod 14), a ze dne 29. února 1996, Skanavi a Chryssanthakopoulos (C-193/94, Recueil, s. I-929, bod 36), a připomíná, že je třeba přihlédnout k sankčnímu režimu spojenému s dotčeným vnitrostátním opatřením, a především k jeho přiměřenosti. V projednávaném případě je přitom tento sankční režim velmi přísný, neboť pro pokuty neexistuje žádná horní hranice.

20

Komise má konečně za to, že není nezbytné přezkoumávat, zda má dotčené vnitrostátní opatření diskriminační účinek vůči ženám, jelikož tato otázka nemá dostatečně úzký vztah ke sporu v původním řízení.

21

Cílem směrnice 97/81 a rámcové dohody je jednak podpora práce na částečný úvazek, a jednak odstranění diskriminace mezi zaměstnanci na částečný a plný úvazek.

22

Tento dvojí cíl vyplývá z textu ustanovení 1 rámcové dohody (viz bod 5 tohoto rozsudku), jakož i z odůvodnění směrnice 97/81. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pátý bod odůvodnění této směrnice uvádí, že „závěry zasedání Evropské rady v Essenu zdůraznily potřebu přijmout opatření na podporu zaměstnanosti a rovných příležitostí pro ženy a muže a vyzvaly k přijetí opatření usilujících o ‚zvýšení růstu zaměstnanosti, zejména pružnější organizací práce způsobem, který by uspokojil jak přání zaměstnanců, tak i požadavky hospodářské soutěže‘“. Dále z jedenáctého bodu odůvodnění této směrnice vyplývá, že signatáři rámcové dohody „vyjádřil[i] své přání vytvořit obecný rámec pro odstranění diskriminace vůči zaměstnancům na částečný úvazek a přispět k rozvoji možností částečného pracovního úvazku na takovém základě, který je přijatelný jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance“. Konečně podle osmnáctého bodu odůvodnění této směrnice „Komise vypracovala svůj návrh směrnice v souladu s čl. 2 odst. 2 dohody o sociální politice [uzavřené mezi členskými státy Evropského společenství s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. 1992, C 191, s. 91), která je přílohou protokolu (č. 14) o sociální politice, jenž je přílohou Smlouvy o založení Evropského společenství], který stanoví, že směrnice v oblasti sociální politiky by neměly ukládat žádná správní, finanční ani právní omezení bránící zakládání a rozvoji malých a středních podniků“.

23

V souladu s cílem podporovat částečný pracovní úvazek ustanovení 5 odst. 1 písm. a) rámcové dohody ukládá členským státům povinnost „zjišťovat a přezkoumávat překážky právní nebo administrativní povahy, které by mohly omezovat možnosti částečného pracovního úvazku, a popřípadě je odstranit“.

24

Je přitom nutné konstatovat, že článek 2 nařízení s mocí zákona č. 61/2000 tím, že ukládá podnikům povinnost zaslat příslušnému orgánu kopii každé smlouvy o částečném pracovním úvazku, zavádí administrativní překážku, která může omezovat možnosti částečného pracovního úvazku, ve smyslu ustanovení 5 odst. 1 písm. a) rámcové dohody.

25

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žádná skutečnost ze spisu předaného Soudnímu dvoru předkládajícím soudem nenaznačuje, že uzavírání smluv o plném pracovním úvazku podléhá obdobné oznamovací povinnosti.

26

Argument italské vlády, podle nějž je tato povinnost odůvodněna nezbytností boje proti nelegální práci a informování správních orgánů o praxi zaměstnavatelů, není přesvědčivý. Aby mohly takové obavy odůvodnit opatření dotčené v původním řízení, je nezbytné, aby toto opatření bylo přiměřené cíli, kterého má být dosaženo. Jak přitom uvedl generální advokát v bodech 46 až 48 svého stanoviska, existují jiná, méně omezující opatření umožňující italské vádě dosáhnout uváděných cílů v oblasti boje proti podvodům a nelegální práci, což je oblast, v níž mají vnitrostátní orgány již k dispozici kontrolní, inspekční a policejní prostředky.

27

Vedle finanční zátěže, kterou podnikům tato formalita přímo způsobuje, je třeba poukázat na to, že článek 2 nařízení s mocí zákona č. 61/2000 je doprovázen sankčním režimem, který stanoví uložení pokuty ve výši 15 eur za každého dotčeného zaměstnance a za každý den zpoždění s oznámením této smlouvy, aniž by existovala horní hranice celkové výše pokuty.

28

Spojení uvedené administrativní formality a uvedeného sankčního režimu přispívá k odrazování zaměstnavatelů od využívání částečného pracovního úvazku.

29

Krom toho hrozí, že povinnost oznamovat smlouvy o částečném pracovním úvazku správnímu orgánu se z důvodu nákladů a sankcí s ní spojených dotkne především malých a středních podniků, které, jelikož nemají tak značné prostředky jako velké podniky, tak mohou být vedeny k tomu, aby se vyhýbaly organizaci práce formou částečného pracovního úvazku, jehož podpora je cílem směrnice 97/81.

30

Aniž by bylo nezbytné vyjadřovat se k zásadě rovného zacházení pro muže a ženy, je tedy třeba odpovědět na otázku položenou Landesgericht Bozen tak, že ustanovení 5 odst. 1 písm. a) rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká je předmětem věci v původním řízení, která vyžaduje, aby byla do 30 dnů po uzavření smlouvy o částečném pracovním úvazku zaslána správnímu orgánu její kopie.

31

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Ustanovení 5 odst. 1 písm. a) Rámcové dohody o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, která je přílohou směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká je předmětem věci v původním řízení, která vyžaduje, aby byla do 30 dnů po uzavření smlouvy o částečném pracovním úvazku zaslána správnímu orgánu její kopie.