STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 8. července 2010 1(1)
Věc C‑484/07
Fatma Pehlivan
proti
Staatssecretaris van Justitie
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank ‘s‑Gravenahage (Nizozemsko)]
„Dohoda o přidružení EHS-Turecko – Rozhodnutí Rady přidružení č. 1/80 – Právo pobytu rodinných příslušníků tureckého pracovníka, který se účastní řádného trhu práce v členském státě“
1. Projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je Soudní dvůr znovu žádán o výklad rozhodnutí č. 1/80 Rady přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem (dále jen „rozhodnutí č. 1/80“)(2). Konkrétní otázka, která byla v projednávané věci vznesena, se týká postavení dcery tureckého pracovníka, které bylo povoleno se k němu připojit – a která se k němu v členském státě připojila – na základě článku 7 uvedeného rozhodnutí. Před uplynutím tříleté lhůty, jejímž uplynutím může vzniknout nárok na přístup na trh práce na základě prvního pododstavce první odrážky tohoto článku, se v Turecku vdala za tureckého státního příslušníka, ale zůstala spolu se svým manželem v průběhu celého období „pod jednou střechou“ s uvedeným pracovníkem a jeho manželkou v Nizozemsku. Vnitrostátní orgány tohoto členského státu usilovaly o odnětí jejího práva pobytu. Uvedené orgány tvrdí, že z důvodu svého manželství přestala být rodinným příslušníkem rodiny tureckého pracovníka ve smyslu uvedeného článku, a že tím ztratila své právo pobývat v hostitelském členském státu.
Právní základ
Dohoda o přidružení EHS-Turecko
2. Dohoda o přidružení EHS-Turecko(3) (dále jen „dohoda o přidružení“) byla uzavřena v roce 1963.
3. Článek 59 dodatkového protokolu k dohodě o přidružení(4) zní:
„V oblastech, na které se vztahuje tento protokol, se Turecku nesmí poskytovat zacházení příznivější, než které si vzájemně poskytují členské státy na základě Smlouvy o založení Společenství.“ (neoficiální překlad)
4. Kapitola II rozhodnutí č. 1/80 je nadepsána „Předpisy sociálního zabezpečení“. Oddíl I této kapitoly je nadepsán „Otázky související se zaměstnaností a volným pohybem pracovníků“. Obsahuje články 6 až 16 rozhodnutí.
5. Článek 6 odst. 1 a 2 stanoví:
„1. Aniž jsou dotčena ustanovení článku 7 o volném přístupu jeho rodinných příslušníků k zaměstnání, má turecký pracovník účastnící se řádného trhu práce v členském státě:
– v tomto členském státě po jednom roce řádného zaměstnání právo na prodloužení platnosti svého pracovního povolení u téhož zaměstnavatele, pokud má tento zaměstnavatel k dispozici volné pracovní místo;
– v tomto členském státě po třech letech řádného zaměstnání a s výhradou přednosti, která musí být přiznána pracovníkům ze členských států Společenství, právo odpovědět na jinou nabídku týkající se stejné profese pocházející od zaměstnavatele dle jeho výběru, učiněnou za obvyklých podmínek a zaregistrovanou u pracovních úřadů tohoto členského státu;
– v tomto členském státě po čtyřech letech řádného zaměstnání právo na volný přístup k jakékoli zaměstnanecké činnosti dle svého výběru.
2. Dovolená za kalendářní rok a nepřítomnost z důvodu mateřství, pracovního úrazu nebo krátkodobé nemoci jsou pokládány za dobu řádného zaměstnání. Doba nedobrovolné nezaměstnanosti, která je řádně konstatována příslušnými orgány, a nepřítomnost z důvodu dlouhodobé nemoci, aniž jsou pokládány za dobu řádného zaměstnání, nemají vliv na práva nabytá na základě předchozí doby zaměstnání.“ (neoficiální překlad)
6. Článek 7 rozhodnutí č. 1/80 stanoví:
„Rodinní příslušníci tureckého pracovníka působícího na řádném trhu práce v členském státě, kteří získali povolení jej následovat:
– mají, s výhradou přednosti, která bude zajištěna pracovníkům z členských států Společenství, právo odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně tří let;
– jsou oprávněni k volnému přístupu k závislé činnosti dle svého výběru, pokud tam řádně pobývají po dobu nejméně pěti let.
Děti tureckých pracovníků, které ukončily odborné vzdělání v hostitelském státě, mohou nezávisle na délce svého pobytu v tomto členském státě za podmínky, že jeden z rodičů legálně vykonával zaměstnání v dotčeném členském státě po dobu nejméně tří let, odpovědět na jakoukoli nabídku zaměstnání ve zmíněném členském státě.“ (neoficiální překlad )
7. Článek 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 stanoví:
„Ustanovení tohoto oddílu se použijí s výhradou omezení z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví.“ (neoficiální překlad )
Vnitrostátní právo
8. Wet van 23 november 2000 tot algehele herziening van de Vreemdelingenwet (zákon ze dne 23. listopadu 2000 o úplném přepracování zákona o cizincích) (dále jen Vw 2000“) nabyl účinnosti dne 1. dubna 2001.
9. Téhož dne nabyly účinnosti rovněž Vreemdelingenbesluit (vyhláška o cizincích) 2000 (dále jen „Vb 2000“) a Voorschrift Vreemdelingen (nařízení o cizincích). Ve Vreemdelingencirculaire 2000 (oběžník o cizincích) (dále jen „Vc 2000“) Staatssecretaris van Justitie (ministr spravedlnosti), žalovaný v původním řízení, stanovil, jakým způsobem bude uplatňovat pravomoci, které mu byly svěřeny na základě Vw 2000 a Vb 2000.
10. Podle čl. 14 odst. 1 Vw 2000 jsou nizozemské vnitrostátní orgány příslušné především k tomu, aby žádostem o udělení povolení k pobytu na dobu určitou podaným cizími státními příslušníky vyhověly, zamítly je a rozhodovaly o jejich prodloužení a aby taková povolení měnily. Článek 14 odst. 2 umožňuje, aby taková povolení byla vydávána s některými omezeními nebo podmínkami.
11. Článek 18 odst. 1 Vw 2000 stanoví, že žádost o prodloužení povolení k pobytu na dobu určitou může být zamítnuta z různých důvodů. Tyto důvody zahrnují případy, kdy žadatel 1) uvedl nesprávné údaje nebo zamlčel údaje, které by vedly k zamítnutí původní žádosti o udělení povolení nebo o prodloužení povolení, a 2) žadatel nedodržel omezení, kterým bylo udělení povolení podmíněno, nebo nesplnil jinou podmínku, která byla spojená s jeho udělením.
12. Článek 19 Vw 2000 umožňuje vnitrostátním orgánům, aby odňaly povolení k pobytu z důvodů, které by umožňovaly zamítnout žádost o prodloužení povolení. Ty zahrnují i případy uvedené výše v bodě 11.
13. Článek 3.51 odst. 1 písm. a) Vb 2000 stanoví, že povolení k pobytu na dobu určitou s omezením souvisejícím s nepřetržitým pobytem může být uděleno cizímu státnímu příslušníkovi, který v Nizozemsku pobývá tři roky jako držitel povolení k pobytu s podmínkou sloučení rodiny s držitelem povolení k trvalému pobytu.
14. Pokyny stanovené ve Vc 2000 zahrnují úpravu určenou k regulaci způsobu, jakým mají nizozemské orgány používat ustanovení rozhodnutí č. 1/80. V části B11/3.5 Vc 2000 ve znění použitelném v době přijetí rozhodnutí v původním řízení bylo stanoveno:
„[…] ‚rodinní příslušníci‘: manžel nebo manželka tureckého pracovníka a jejich pokrevní příbuzní v sestupné linii ve věku do 21 let nebo ti, kteří jsou na nich závislí, spolu s pokrevními příbuznými takového pracovníka a jeho manžela nebo manželky ve vzestupné linii, kteří jsou na nich závislí […]
‚legální pobyt‘: tento pojem předpokládá, že rodinný příslušník skutečně žije s tureckým pracovníkem po nepřetržitou dobu v délce tří nebo pěti let. […]. Při počítání této lhůty je třeba započíst i krátká přerušení společného soužití bez úmyslu takové soužití opustit. Příkladem může být nepřítomnost ve společném bydlišti po přiměřenou dobu, pro kterou existují rozumné důvody, nebo nedobrovolný pobyt dotyčné osoby po dobu kratší než šest měsíců ve státě jejího původu. […]“
15. Část B2/8.3 Vc 2000 ve znění použitelném v době přijetí sporného rozhodnutí zní:
„Povolení k pobytu se neudělí, pokud zletilé dítě ve skutečnosti nepatří do rodiny, nebo do ní nepatřilo již ve státě původu rodiny rodičů. ‚Patřit skutečně do rodiny‘ znamená, že
– rodinná vazba existovala již v cizině;
– existuje morální a finanční závislost na rodiči, která musela existovala již v cizině, a
– cizí státní příslušník bude žít s rodičem (s rodiči).
Děti, které již dosáhly zletilosti, nadále nepatří do rodiny, pokud je možné považovat skutečnou rodinnou vazbu za přerušenou. Tak je tomu vždy, nastala-li jedna či více následujících okolností:
[…]
– cizí státní příslušník založí samostatnou rodinu uzavřením manželství nebo vytvořením vztahu;
– cizí státní příslušník má v péči nebo opatruje manželské nebo nemanželské dítě, dítě v pěstounské péči nebo osvojené dítě, nebo pečuje o jiné závislé rodinné příslušníky.
[…]“
16. Pokud jde o právo pobytu rodinného příslušníka, v jehož případě již tříletá lhůta stanovená v čl. 7 prvním pododstavci první odrážce rozhodnutí č. 1/80 uplynula, část B11/3.5.1 Vc 2000 stanovila:
„[…] volný přístup na trh práce stanovený v čl. 7 odst. 1 druhé odrážce rozhodnutí č. 1/80 je možné uplatňovat po uplynutí tří let legálního pobytu. Toto pravidlo, které je pro rodinné příslušníky tureckého pracovníka výhodnější, je odchylkou od čl. 7 prvního pododstavce první odrážky rozhodnutí č. 1/80. Toto výhodnější pravidlo se musí použít vždy.
[…]
Podle článku 7 rozhodnutí č. 1/80 se po uplynutí tří let legálního pobytu právo pobytu rodinného příslušníka nepodřizuje dalším podmínkám […]“
Původní řízení a předběžné otázky
17. Fatma Pehlivan, žalobkyně v původním řízení, se narodila 7. srpna 1979 a má tureckou státní příslušnost. Do Nizozemska přišla dne 11. května 1999. S účinností od 9. srpna 1999 ji Staatssecretaris van Justitie udělil běžné povolení k pobytu na dobu určitou s poznámkou „sloučení rozšířené rodiny s rodiči“. Toto povolení bylo naposledy prodlouženo do 24. července 2003.
18. Dne 22. prosince 2000 se F. Pehlivan v Turecku provdala za Ekrema Pehlivana, tureckého státního příslušníka. Dne 30. března 2002 se jim narodil syn. Ačkoliv je zřejmé, že F. Pehlivan byla povinna oznámit uzavření manželství nizozemským orgánům v den svatby nebo krátce poté, ve skutečnosti tak učinila až 3. května 2002.
19. Krátce před narozením svého syna podala dne 19. března 2002 F. Pehlivan žádost o změnu poznámky spojené s jejím povolením k pobytu za účelem změny poznámky na „nepřetržitý pobyt“. Rozhodnutím ze dne 13. října 2003 (dále jen „dotčené rozhodnutí“) Staatssecretaris van Justitie povolení k pobytu udělené F. Pehlivan odňal a zároveň zamítl žádost o změnu poznámky.
20. Rozhodnutí, kterým bylo odňato povolení k pobytu, bylo odůvodněno tím, že skutečná rodinná vazba zanikla, když se F. Pehlivan dne 22. prosince 2000 vdala. Odnětí povolení bylo účinné zpětně, a to od uvedeného data.
21. Fatma Pehlivan žila od 12. srpna 1999 do 12. dubna 2005(5) se svými rodiči v Nizozemsku. Žila s nimi bez ohledu na své manželství. Podle prohlášení F. Pehlivan před správní komisi uvedeného státu přijel její manžel do Nizozemska a pobýval s ní a jejími rodiči od června 2002 devět měsíců. V návaznosti na zamítnutí jeho žádosti o povolení k pobytu byl vyhoštěn. Rozsudkem tureckého soudu ze dne 10. února 2004 bylo jejich manželství rozvedeno.
22. Fatma Pehlivan podala proti předmětnému rozhodnutí dne 7. listopadu 2003 stížnost, jelikož nesouhlasila s rozhodnutím odnímajícím její povolení k pobytu a se zamítnutím žádosti o změnu poznámky spojené s tímto povolením. Staatssecretaris van Justitie její stížnost rozhodnutím ze dne 12. prosince 2005 zamítl.
23. Fatma Pehlivan podala dne 29. prosince 2005 proti uvedenému rozhodnutí žalobu k Rechtbank ‘s-Gravenhage (okresní soud Haag).
24. Vnitrostátní soud byl toho názoru, že pro rozhodnutí ve věci v původním řízení je nezbytný výklad článku 7 rozhodnutí č. 1/80, a rozhodl se proto přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1. a) Je třeba čl. 7 odst. 1 první odrážku [rozhodnutí č. 1/80] vykládat v tom smyslu, že se toto ustanovení použije, pokud rodinný příslušník tureckého pracovníka s tureckým pracovníkem skutečně pobýval po dobu tří let, aniž příslušné vnitrostátní orgány jeho právo k pobytu během těchto tří let zpochybnily?
1. b) Brání čl. 7 odst. 1 první odrážka rozhodnutí č. 1/80 tomu, aby členský stát mohl během těchto tří let rozhodnout, že pokud rodinný příslušník, kterému byl povolen vstup, uzavře manželství, nezíská žádná další práva z titulu tohoto ustanovení, i když takový rodinný příslušník nadále pobývá společně s tureckým pracovníkem?
2. Brání čl. 7 odst. 1 první odrážka [rozhodnutí č. 1/80], nebo jiné ustanovení nebo zásada práva Společenství tomu, aby příslušné vnitrostátní orgány po uplynutí tří let se zpětnou účinností zpochybnily právo pobytu dotčeného cizího státního příslušníka na základě vnitrostátních právních předpisů, které upravují otázku, zda se jedná o rodinného příslušníka, nebo zda tato osoba měla legální pobyt po dobu těchto tří let?
3. a) Je pro zodpovězení výše uvedených otázek relevantní skutečnost, zda cizí státní příslušník neuvedl, úmyslně či neúmyslně, údaje, které jsou podle vnitrostátního práva pro přiznání práva k pobytu významné? Pokud ano, v jakém smyslu?
3. b) Záleží v tomto kontextu rovněž na tom, zda byly uvedené údaje zjištěny v průběhu výše uvedeného období tří let, nebo až po jeho uplynutí, když je zároveň třeba vzít v úvahu skutečnost, že příslušné vnitrostátní orgány budou po zjištění takových údajů případně povinny před přijetím rozhodnutí provést (podrobnější) šetření? Pokud ano, v jakém smyslu?“
25. Písemná vyjádření byla předložena F. Pehlivan, německou, italskou a nizozemskou vládou, jakož i Evropskou komisí. Při jednání, které se konalo dne 15. dubna 2010, bylo ústní vyjádření předneseno F. Pehlivan, nizozemskou vládou a Komisí.
Posouzení
26. Předložené otázky s sebou nesou několik problémů. Nejdůležitější z nich je obsažen v první otázce písm. b), která se týká zásadní otázky důsledku vlivu manželství na právo pobytu osoby podle článku 7 rozhodnutí č. 1/80 (dále jen „článek 7“). Tímto problémem se budu zabývat nejdříve. Poté budu zkoumat první otázku písm. a) a druhou otázku, které se týkají práva členského státu na zpochybnění práv, která byla údajně nabyta podle tohoto článku, a bude nejlépe zabývat se jimi společně. Vzhledem k tomu, že se třetí otázka písm. a) a písm. b) týkají problémů, které vyplývají z odpovědí na ostatní otázky, budu se jimi zabývat na závěr.
První otázka písm. b)
27. Podstatou této otázky vnitrostátního soudu je platnost vnitrostátního pravidla, které stanoví, že pokud taková osoba, jako je F. Pehlivan, která legálně vstoupila do členského státu a má v něm pobyt podle článku 7, uzavře v průběhu tříleté lhůty stanovené v čl. 7 prvním pododstavci první odrážce manželství, pozbývá práv, která z uvedeného ustanovení vyplývají.
28. Všechny členské státy, které Soudním dvoru předložily svá vyjádření, tvrdí, že takové vnitrostátní pravidlo je platné. Podle jejich názoru je dotčené rozhodnutí, kterým bylo právo F. Pehlivan na pobyt v Nizozemsku ukončeno z důvodu uzavření manželství, zcela legální. Fatma Pehlivan a Komise jsou toho názoru, že rozhodnutí nemělo být přijato a že právo F. Pehlivan na pobyt mělo pokračovat bez ohledu na její manželství. Fatma Pehlivan ve svém písemném vyjádření a opakovaně při jednání uvedla, že z její strany nedošlo k podvodnému nebo protiprávnímu zatajování informací před orgány.
Úvodní poznámky
29. Je nutné začít zkoumáním kontextu, ve kterém byl článek 7 přijat.
30. Článek 2 odst. 1 dohody o přidružení vymezuje její účel. Uvádí, že cílem dohody je podpora stálého a vyváženého posilování obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami. Podle článku 12 dohody o přidružení se smluvní strany zavazují respektovat ustanovení Smlouvy o volném pohybu pracovníků uvedená v článcích 45 SFEU až 47 SFEU.
31. Rozhodnutí č. 2/76 Rady přidružení(6) stanovilo řadu opatření určených k provedení ustanovení dohody, která se týkají volného pohybu pracovníků. Konkrétně článek 2 přiznal tureckým pracovníkům zaměstnaným v členském státě některá minimální práva na přístup na trh práce v takovém státě po uplynutí období tří let, po které tam byli legálně zaměstnáni. Po uplynutí pěti let zaměstnání měli tito pracovníci právo na svobodný přístup k jakémukoliv jimi zvolenému placenému zaměstnání v daném členském státu. Článek 3 stanovil, že tureckým dětem, které „legálně pobývaly“ se svými rodiči v tomto státě, bylo přiznáno právo na přístup ke všeobecnému vzdělání. Nebylo jim však přiznáno právo na přístup na pracovní trh v členském státě, ve kterém jejich rodiče pracovali.
32. Rozhodnutí 2/76 bylo nahrazeno rozhodnutím č. 1/80. Třetí bod odůvodnění rozhodnutí č. 1/80 uvádí, že bylo nutné zlepšit „zacházení přiznávané pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům“ (neoficiální překlad) ve vztahu k režimu zavedenému rozhodnutím č. 2/76.
33. Článkem 6 rozhodnutí č. 1/80 byla ustanovení článku 2 rozhodnutí č. 2/76 rozšířena. Konkrétně tureckému pracovníkovi, který „se účastní řádného trhu práce v členském státě“, byla po roce legálního zaměstnání poskytnuta určitá míra zabezpečení v podobě práva na prodloužení pracovního povolení pro zaměstnání u stejného zaměstnavatele, bude-li zaměstnání stále dostupné. Období pěti let legálního zaměstnání, po jehož uplynutí měl pracovník nárok na svobodný přístup k jakémukoliv placenému zaměstnání v členském státu, jež si zvolil, bylo zkráceno o jeden rok na čtyři roky.
Článek 7
34. Ustanovení týkající se rodinných příslušníků tureckého pracovníka byla podstatně rozšířena článkem 7 rozhodnutí č. 1/80, o jehož podmínky se v původním řízení jedná. Konkrétně první odstavec tohoto článku stanoví, že rodinní příslušníci tureckého pracovníka, který se účastní řádného trhu práce v členském státě, jimž bylo povoleno jej následovat, mají po uplynutí alespoň tří let legálního pobytu omezený přístup na trh práce v tomto státě. Po uplynutí alespoň pěti let legálního pobytu mají svobodný přístup k jakémukoliv placenému zaměstnání, které si vyberou. Důvody sociální politiky, na kterých je článek 7 založen, jsou jasné. Důsledkem úpravy, podle které turecký pracovník, který požívá práva stanoveného článkem 6, může žít s členy své rodiny, je obohacení pobytu pracovníka v hostitelském členském státu. Výsledkem je přínos pro pracovníka (z hlediska zlepšení kvality jeho života) i pro hostitelský stát (z hlediska lépe usazené pracovní síly). Takové důvody společného zájmu jsou základem značné části sociální politiky Evropské unie.
35. Soudní dvůr při četných příležitostech rozhodoval o výkladu článků 6 a 7 rozhodnutí č. 1/80 a stanovil různé obecné zásady, které jsou relevantní pro rodinné příslušníky tureckých pracovníků. Zaprvé musí být přiznán článku 7 v členských státech přímý účinek s tím výsledkem, že se turečtí státní příslušníci, kteří splňují podmínky uvedeného článku, mohou přímo dovolávat práv, která jim přiznává(7). Logickým následkem toho je, že práva dostupná rodinným příslušníkům jsou právy, která vyplývají z práva Evropské unie, a nikoliv právy, která pro ně vyplývají z vnitrostátního práva a která se v budoucnu mohou stát „evropskými“ právy. To zahrnuje právo na pobyt rodinného příslušníka, jakmile mu byl povolen vstup na území hostitelského členského státu, až po právo ucházet se o zaměstnání podle čl. 7 prvního pododstavce první odrážky. Otázka, jaké podmínky mohou být vázány na tato práva, je tudíž záležitostí práva Evropské unie, a nikoliv vnitrostátního práva.
36. Zadruhé rozhodnutí č. 1/80 nedefinuje, co se rozumí pojmem „rodinný příslušník“ tureckého pracovníka. Soudní dvůr rozhodl, že pojem „rodinný příslušník“ musí být na úrovni Společenství vykládán jednotně, aby bylo zajištěno jeho jednotné používání v členských státech(8). To je nevyhnutelný důsledek skutečnosti, že článek 7 má přímý účinek.
37. Zatřetí žádná práva nemohou vzniknout, jestliže je jejich nabytí založeno na nepravdivých údajích. To je například případ práva pobytu údajně založeného na uzavření manželství, kdy je manželství ve skutečnosti pouze účelové(9). Musím však zdůraznit, že se v projednávané věci o účelové manželství nejedná.
38. Začtvrté původní rozhodnutí spočívající v tom, zda umožnit rodinnému příslušníkovi vstup do členského státu a pobyt u tureckého pracovníka, je záležitostí daného státu(10). Hostitelský členský stát je oprávněn podřídit tento vstup a pobyt podmínkám a takto regulovat pobyt osoby až do doby, kdy získá právo odpovědět na jakoukoliv nabídku zaměstnání(11).
Podmínky, které členský stát může stanovit ohledně práva pobytu v průběhu tříletého období uvedeného v čl. 7 prvním pododstavci první odrážce
39. Jaké podmínky může členský stát stanovit pro požadavek, podle kterého pro účely vzniku práv podle čl. 7 prvního pododstavce první odrážky musí mít rodinný příslušník „legální pobyt“ v hostitelském členském státě alespoň tři roky?
40. Německá a italská vláda ve svých písemných vyjádřeních uvádějí, že podmínky, které mohou členské státy vázat na vstup a pobyt rodinných příslušníků, jsou neomezené. Nizozemská vláda je jiného názoru. Přiznává, že pokud jde o povahu podmínek, které mohou být stanoveny, omezení existují. Nezastává však názor, že taková podmínka týkající se manželství, jako je podmínka, která byla stanovená Fatmě Pehlivan, do takových omezení spadá.
41. Zastávám odlišný názor.
42. Z judikatury Soudního dvora je zřejmé, že právo členských států stanovit za těchto okolností podmínky, není neomezené. Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ve věci Kadiman(12), pravomoc svěřená členskému státu umožňuje „toto právo pobytu vázat na takové podmínky, jakézajistí, aby přítomnost rodinného příslušníka na jeho území byla v souladu s duchem a účelem čl. 7 prvního pododstavce rozhodnutí č. 1/80(13).“
43. V čem spočívá „duch a účel“ prvního pododstavce článku 7?
44. Obecně Soudní dvůr rozhodl, že účelem tohoto ustanovení je „podporovat zaměstnávání a pobyt tureckých pracovníků, kteří se účastní řádného trhu práce v členském státě tím, že jim v členském státě zaručuje zachování jejich rodinných vazeb(14)“. Podobně uvedl, že „systém zavedený čl. 7 prvním odstavcem sleduje vytvoření příznivých podmínek pro slučování rodin v hostitelském členském státě tím, že v první fázi povoluje přítomnost členů rodiny takového migrujícího pracovníka a po určité době stabilizuje jejich postavení tím, že jim umožní přístup k zaměstnání v tomto členském státě(15)“. V rozsudku ve věci Eyüp(16) používá výraz „faktické slučování rodin v hostitelském členském státě“(17).
45. Soudní dvůr uvedl praktické vyjádření tohoto cíle tím, že poukázal na podmínky umožňující rodině, aby žila společně, a na požadavek, podle kterého „sloučení rodiny, jehož prostřednictvím dotčená osoba vstoupila na území dotyčného členského státu, by mělo být v průběhu stanovené lhůty potvrzeno skutečným společným životem ve společné domácnosti s pracovníkem, a to až do doby, kdy dotčená osoba nebude oprávněná legálně vstoupit pracovní trh v tomto státě(18). Výstižně uvedl, že pracovník a dotyčný rodinný příslušník spolu musí žít „pod jednou střechou“(19).
46. Má manželství F. Pehlivan uzavřené v průběhu dotčeného tříletého období vliv na její postavení? Jinými slovy – je možné říci, že na základě takového právního aktu přestala být jedním z „rodinných příslušníků tureckého pracovníka“, a v důsledku toho ztratila jakákoliv práva, která by jí jinak náležela?
47. Podle mého názoru by bylo chybné mít za to, že je možné tuto otázku zodpovědět pouhým „ano“ nebo „ne“. Správnou otázkou není zda „dotčená osoba uzavřela manželství“. Zdá se, že neexistuje žádná nevyvratitelná domněnka, podle které uzavření manželství nevyhnutelně povede ke ztrátě práv stanovených v čl. 7 prvním pododstavci první odrážce. Otázkou spíše je, zda „uzavření manželství vedlo ke ztrátě rodinných vazeb s tureckým pracovníkem“.
48. V tomto ohledu se mi zdá, že je vcelku možné, aby rodinné vazby zůstaly zachovány i po uzavření manželství. Koneckonců značný počet párů žije i po uzavření manželství společně se svými rodinami. Není neobvyklé, když pod jednou střechou žijí společně tři, či dokonce čtyři generace. Jakékoliv rozhodnutí se v této souvislosti pravděpodobné týká sociálních nebo hospodářských podmínek dotyčných rodin. V případě rodin, které se snaží uchytit ve státě, který není jejich rodným státem, bude často určovat jejich volbu kombinace těchto podmínek. Rodinné vazby jsou obvykle silné a peněz bývá často málo. Zdá se, že neexistuje žádné závazné pravidlo pro to, co představuje samostatnou rodinu. Otázka, zda jsou zachované rodinné vazby i po uzavření manželství, je skutkovou otázkou, o které je nutné rozhodnout v závislosti na konkrétním případu. Je třeba poměřovat všechny relevantní faktory.
49. Zatímco rozhodnutí bude nakonec výlučnou záležitostí vnitrostátního soudu, v předkládacím rozhodnutí není obsaženo nic, z čeho by vyplývalo, že v případě F. Pehlivan nebyly rodinné vazby zachovány. Usnesení uvádí, že do Nizozemska přišla dne 11. května 1999 a žila tam se svými rodiči od 12. srpna 1999. Ačkoliv se vdala 22. prosince 2000 v Turecku a její manžel s ní bydlel v bydlišti jejích rodičů v Nizozemsku, bylo tomu tak pouze po dobu devíti měsíců (od června 2000) do doby jeho deportace. O rok později, 10. února 2004 bylo manželství rozvedeno. Fatma Pehlivan nadále žila se svými rodiči (na různých adresách) až do 1. dubna 2005(20), kdy se spolu se svým synem odstěhovala. V průběhu tříleté lhůty pro nabytí práv podle článku 7 F. Pehlivan nikdy nepřestala žít ve společné domácnosti se svými rodiči v Nizozemsku.
50. Domnívám se, že přístup, který navrhuji, je reflektován v relevantní judikatuře. V rozsudku ve věci Eyüp, stejně jako v projednávané věci se jednalo o účinek manželství na práva vyplývající z článku 7(21). Uvedená věc se týkala manželky tureckého pracovníka, který se účastnil řádného trhu v Rakousku. Připojila se k němu v uvedeném členském státě. O dva roky později se manželé rozvedli, ale nadále společně žili, což bylo doloženo skutečností, že po rozvodu měli čtyři děti. I když později znovu uzavřeli manželství, učinili tak až po uplynutí tříleté lhůty pro nabytí práv podle článku 7. Soudní dvůr tím, že rozhodl, že manželka neztratila svá práva podle uvedeného článku, v zásadě neuznal účinek rozvodu na její práva na setrvání v dotyčném členském státu. Uvedl, že jednání páru bylo „trvale v souladu s cíli, na nichž je založen [článek 7], zejména faktickým sloučením rodiny v hostitelském členském státě(22)“.
51. Nejsem toho názoru, že by při použití takových úvah na osobu v situaci F. Pehlivan mělo uzavření manželství nějaký vliv na její práva podle článku 7.
52. Je pravda, jak zdůrazňuje nizozemská vláda ve svém písemném vyjádření, že Soudní dvůr ve věci Eyüp rovněž uvedl, že příslušné vnitrostátní orgány nezpochybnily právo pobytu manželky v průběhu soužití(23). Nicméně chápu tuto poznámku jako vyjádření učiněné mimochodem, a nikoliv jako prvek zásadní argumentace Soudního dvora v uvedené věci, která byla založena na nepřerušeném soužití dotyčného páru.
53. Všechny tyto úvahy mne vedou k názoru, že taková podmínka, jako je podmínka uvedená v otázce 1 písm. b), na jejímž základě mohou vnitrostátní orgány automaticky odejmout právo pobytu rodinnému příslušníkovi, který uzavře sňatek v průběhu tříletého období pro nabytí práv podle článku 7, nemůže být přípustná.
54. Existují důvody, abych tento názor upřesnila nebo jej přehodnotila?
55. Zaprvé dotýká se skutečnost, že Soudní dvůr uvedl, že při výkladu článku 7(24) by mohlo být vzato v úvahu nařízení č. 1612/68(25), úvah, které jsem uvedla výše?
56. To si nemyslím.
57. Podle článku 10 uvedeného nařízení se rodinnými příslušníky, kteří mají právo na to, aby se „usadili“ s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán v jiném členském státu, rozumí: a) jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí; a b) příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí. Článek 11 přiznává manželovi nebo manželce a těm jeho dětem, „které jsou mladší 21 let nebo jsou na něm závislé“, oprávnění k přístupu k jakémukoliv zaměstnání v členském státu, ve kterém státní příslušník členského státu pracuje. Italská vláda tvrdí, že použitím těchto ustanovení pro výklad článku 7 by osoba, která dosáhla věku 21 let nebo je starší, nemohla být klasifikována jako rodinný příslušník, pokud by nebyla závislá na dotčeném pracovníkovi(26).
58. Ačkoliv Soudní dvůr vzal při výkladu článku 7 rozhodnutí č. 1/80 v úvahu nařízení č. 1612/68, zdůraznil rovněž, že využití tohoto nařízení jako pomůcky pro výklad článku 7 je omezené(27). Článek 10 nařízení konkrétně stanoví bezpodmínečné právo rodinných příslušníků státního příslušníka EU na to, aby se usadili společně se svým rodičem, který pracuje v jiném členském státu. Článek 7 naopak stanoví pouze omezené právo, které jako minimum vyžaduje, aby orgány dotyčného členského státu udělily povolení ke vstupu a pobytu. Zatímco článek 11 nařízení umožňuje rodinným příslušníkům uzavření pracovněprávního vztahu bezprostředně po jejich příjezdu, je srovnatelné právo podle článku 7 omezeno požadavkem, aby před tím uplynuly tři roky pobytu v členském státu. Obecný kontext pravidel může být v obou případech podobný, ale konkrétní kontext podobný není.
59. Rovněž připomínám, že když byl Soudní dvůr žádán o to, aby se ve věci Diatta zabýval významem výrazu „usadit se“ v článku 10 nařízení, výslovně rozhodl, že „požadavek, aby rodina žila ve společné domácnosti trvale, není možné [z nařízení] dovozovat“(28), zatímco Soudní dvůr stanovil právě tuto podmínku v případě, kdy se rodinní příslušníci tureckého pracovníka domáhali práv na základě článku 7.
60. Zdá se mi tak, že rozdíl mezi zněním, účelem a výkladem článků 10 a 11 nařízení č. 1612/68 a článku 7 rozhodnutí č. 1/80 je takový, že z prvně uvedených ustanovení nelze získat žádné užitečné pokyny pro výklad článku 7 rozhodnutí č. 1/80 v projednávané věci.
61. Zadruhé italská vláda tvrdí, že vykládat článek 7 způsobem, který by přesně neodrážel ustanovení nařízení č. 1612/68, by poskytovalo osobám, které odvozují svá práva od článku 7, příznivější zacházení, než jejich protějškům z Evropské unie. Takový výsledek je vyloučen článkem 59 dodatkového protokolu.
62. Takový názor nesdílím.
63. Z judikatury Soudního dvora je jasné, že článek 59 dodatkového protokolu nemůže být vykládán takto úzce. Spíše než hledání přesné shody mezi právy zaručenými tureckým občanům a právy zaručenými občanům Unie je nutné vzít v úvahu celkový obraz(29). Práva tureckých občanů podle rozhodnutí č. 1/80 jsou v řadě ohledů více omezena než práva, která jsou občanům Unie přiznávána obecně na základě práva Evropské unie(30). Z tohoto pohledu si nemyslím, že by výklad článku 7, který navrhuji, vedl k porušení článku 59.
64. Zatřetí nizozemská vláda hledá oporu ve směrnici 2003/86(31). Uvádí, že se ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. b) a čl. 4 odst. 3 uvedené směrnice, na jejichž základě členské státy mohou rodinným příslušníkům povolit, aby vstoupili a pobývali na jejich území, nevztahují na ženaté nebo vdané děti osoby usilující o sloučení rodiny(32). Tvrdí, že to znamená, že zákonodárce tím, že přijal uvedenou směrnici, zastává v důsledku toho obecně názor, že se koncept sloučení rodiny nemůže vztahovat na děti, které uzavřely manželství.
65. Ani zde nemohou ustanovení uvedeného právního předpisu Společenství využít jako užitečnou oporu. Vzhledem k tomu, že se zabývá výkonem obecného práva na sloučení rodiny státních příslušníků třetích států legálně pobývajících na území členských států(33), je jeho působnost mnohem širší než působnost článku 7. Je tak třeba očekávat, že jeho uplatnění může být užší. Dále čl. 3 odst. 4 směrnice výslovně stanoví, že touto směrnicí nejsou dotčena příznivější ustanovení mimo jiné „dvoustranných a mnohostranných dohod mezi Společenstvím nebo Společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a třetími zeměmi na straně druhé“. Mezi takové dvoustranné dohody zjevně patří dohoda o přidružení a rozhodnutí č. 1/80. Pokud jsou ustanovení rozhodnutí č. 1/80 příznivější, uplatní se přednostně.
66. Začtvrté je můj závěr dotčen skutečností, že – jak zdůraznila německá vláda ve svém písemném vyjádření – Soudní dvůr vyložil požadavek, aby dotyčné osoby žily ve společné domácnosti způsobem, který připouští některé výjimky z nutnosti skutečného soužití na stejném místě?
67. Já si to nemyslím.
68. Je pravda, že Soudní dvůr v rozsudku Kadiman(34) rozhodl, že objektivní okolnosti, například vzdálenost zaměstnání nebo odborného vzdělávání rodinného příslušníka může odůvodnit skutečnost, že nežije ve společné domácnosti(35). Nicméně to nepovažuji za příklad odchýlení od požadavku, aby v maximálním možném a uskutečnitelném rozsahu skutečné soužití existovalo. Spíše to vykládám jako příklad šíře přístupu Soudního dvora k tomuto pojmu. Jinými slovy, tam, kde je to možné, může být důraz kladen na ducha, a nikoliv formulaci takového požadavku.
69. Konečně potřeba úplnosti vyžaduje, abych se zabývala otázkou týkající se podmínek, jež může členský stát stanovit proto, aby rodinný příslušník „pobýval legálně“ na jeho území pro účely článku 7. Jako odpověď na otázku položenou při jednání Soudním dvorem Komise podle všeho tvrdila, že jakmile bylo přijato rozhodnutí povolující vstup na území, jedinou podmínkou (s výjimkou podmínek čistě administrativní povahy), kterou může hostitelský členský stát stanovit v souvislosti s pojmem legálního pobytu, je podmínka soužití.
70. S tím nesouhlasím.
71. Je samozřejmě jasné, že hostitelský členský stát může požadovat, aby rodinní příslušníci žili pod jednou střechou s tureckým pracovníkem, kterého následují. To je zjevná hmotněprávní podmínka, která může být stanovena a je nevyhnutelným důsledkem judikatury Soudního dvora v této oblasti(36). Vzhledem k tomu, že právo přijmout zaměstnání podle článku 7 vzniká až po uplynutí tříleté lhůty, vnitrostátní orgány musí mít možnost stanovit hmotněprávní podmínku, že se v průběhu této lhůty zaměstnávání nevykonává.
72. Z toho vyplývá, že členský stát může vyžadovat, aby rodinný příslušník splnil administrativní podmínky, jejichž účelem je kontrolovat a prověřit, zda jsou splněné dvě hmotněprávní podmínky – soužití a skutečnost, že rodinný příslušník opravdu nepracuje. Rovněž se domnívám, že hostitelský členský stát má možnost kontrolovat v přiměřených intervalech, zda důvody, na jejichž základě bylo původní povolení pro vstup a pobyt uděleno, byly a nadále jsou skutečně splněny. V případě osoby, které byl přiznán vstup do hostitelského členského státu na základě toho, že se tam má připojit ke svému manželovi nebo manželce (o což se zajisté v projednávané věci nejedná), by podle mého názoru bylo opodstatněné, aby tento stát stanovil podmínky pro určení toho, zda manželství nebylo uzavřeno pouze účelově. Administrativní podmínka vyžadující registraci u příslušných orgánů po příjezdu a obnova této registrace je rovněž na místě(37). Podmínka vyžadující, aby rodinný příslušník obnovil své povolení pobytu poté, co skončila jeho platnost, je rovněž zcela v pořádku.
73. Též se mi zdá, že členský stát může stanovit to, co bych nazvala „podmínkou veřejného pořádku“ – požadující, aby rodinní příslušníci v průběhu svého pobytu splňovali pravidla týkající se veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví. To odráží čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80, který stanoví, že se ustanovení oddílu I použijí „s výhradou omezení z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví“.
74. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první otázku písm. b) v tom smyslu, že se čl. 7 první pododstavec první odrážka rozhodnutí č. 1/80 musí vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát mohl v průběhu tříleté lhůty stanovené v uvedeném ustanovení rozhodnout, že pokud rodinný příslušník mající povolení pro vstup na území uzavře manželství, nenabývá žádná práva podle uvedeného ustanovení, a to ani tehdy, pokud nadále žije s tureckým pracovníkem.
První otázka písm. a) a druhá otázka
75. Odpověď, kterou navrhuji na první otázku písm. b), sama o sobě postačuje pro to, aby vnitrostátní soud vyřešil otázku práva F. Pehlivan na pobyt v Nizozemsku. Pro úplnost se budu zabývat též první otázkou písm. a) a druhou otázkou.
76. Podstatou těchto otázek vnitrostátního soudu v zásadě je, zda příslušné vnitrostátní orgány mohou zpochybnit právo pobytu údajně získané podle článku 7, jakmile uplynula tříletá lhůta pro nabytí práv podle uvedeného článku.
Situace před uplynutím tříleté lhůty stanovené v čl. 7 prvním pododstavci první odrážce
77. První otázka písm. a) a druhá otázka se pouze nepřímo dotazují na okolnosti, za kterých může členský stát vyhostit rodinného příslušníka, kterému bylo povoleno vstoupit do hostitelského členského státu jako rodinný příslušník, ale dosud nenabyl práva podle čl. 7 prvního pododstavce první odrážky. Tato otázka však byla obsáhle pojednána v písemném vyjádření F. Pehlivan a znovu při jednání. Budu se jí tudíž zabývat stručně.
78. I zde jsou argumenty opět protichůdné. Komise, když byla při jednání žádána o objasnění svého postoje, uvedla, že jakmile rodinný příslušník získal povolení ke vstupu do hostitelského členského státu podle článku 7, neexistují okolnosti, za kterých jej hostitelský členský stát může vyhostit. Jedinou sankcí, která může být uložena, je sankce administrativní povahy. Vlády členských států mají opačný názor a tvrdí, že jakékoliv porušení podmínek platně stanovených členskými státy může vést k vyhoštění.
79. Ani s jedním z obou uvedených názorů nesouhlasím.
80. V bodech 71 až 73 výše jsem specifikovala podmínky, o nichž mám za to, že je hostitelský členský stát může platně stanovit. Rozdělila jsem tyto podmínky na tři kategorie – hmotněprávní podmínky, administrativní podmínky a podmínky veřejného pořádku.
81. Nevidím platný důvod, proč by členský stát neměl vyhostit rodinného příslušníka, který jednoznačně a nezhojitelně porušuje hmotněprávní podmínky. Taková osoba v takové situaci ukázala, že zjevně není schopna dodržovat svůj díl závazků, na kterých bylo právo pobytu založeno. To však platí za předpokladu, že budou dodrženy požadavky Evropské úmluvy o lidských právech(38). Jménem F. Pehlivan bylo tvrzeno, že vyhoštění porušující tuto judikaturu by nebylo legální. S tím souhlasím.
82. V případě administrativních podmínek musí být veškeré sankce týkající se protiprávního jednání přiměřené. Soudní dvůr tak v rozsudku Ergat(39) uvedl, že [v souvislosti s pravomocí členských států ukládat tresty za porušení administrativních povinností] z ustálené judikatury týkající se nesplnění formalit vyžadovaných k prokázání práva pobytu jednotlivce, který požívá ochrany práva Společenství, vyplývá, že zatímco členské státy mohou za nesplnění takových podmínek stanovit sankce srovnatelné se sankcemi, jež se vážou k přestupkům, kterých se dopustili jeho vlastní státní příslušníci, nemají právo stanovit nepřiměřené tresty, které by vytvářely překážku takovému právu pobytu […]“. Dále uvedl, že „to se vztahuje zejména na trest odnětí svobody a a fortiori na deportaci, které popírají samotné právo pobytu přiznané a zaručené rozhodnutím č. 1/80 […]“.
83. Pokud jde o porušení podmínky veřejného pořádku, čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 se musí použít. Podmínky judikatury Soudního dvora týkající se uplatňování této podmínky musí být respektovány(40). I v tomto kontextu musí být respektována zásada proporcionality. Co nejjednodušeji řečeno, pokud by rodinný příslušník byl odsouzen za relativně méně závažný přestupek překročení dovolené rychlosti, bylo by zcela nepřiměřené usilovat z takového důvodu o jeho vyhoštění.
84. Pro úplnost se v této fázi musím rovněž zabývat otázkou právní jistoty. Tato zásada vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná, přesná a předvídatelná, pokud jde o jejich účinky, a to zejména mohou‑li mít negativní důsledky pro jednotlivce. Tato otázka byla předmětem vcelku dlouhé diskuse při jednání a v každém případě si zaslouží zodpovězení.
85. I když po F. Pehlivan bylo požadováno, aby vnitrostátní orgány bezprostředně informovala o svém manželství, učinila tak teprve v květnu roku 2002, tedy přibližně šestnáct měsíců poté(41).
86. Fatma Pehlivan při jednání uvedla, že pokud by její právo vstupu do Nizozemska bylo založeno na jejím rodinném stavu, byl by to jasně uvedeno na jejím povolení k pobytu, které ji bylo vydáno při příjezdu. Bylo by tak jasné – přinejmenším implicitně – že všechny změny jejího rodinného stavu musí být ohlášeny příslušným orgánům. Nicméně, jak já chápu situaci F. Pehlivan (a mám za to, že žádný z ostatních účastníků řízení na jednání netvrdil opak), význam jejího postavení jako svobodné osoby nebyl z povolení pobytu vydaného po jejím příjezdu do Nizozemska zřejmý.
87. Spíše se zdá, že požadavek, aby F. Pehlivan oznámila jakoukoliv změnu osobního stavu, mohl být dovozen z Vc 2000, a zejména jeho části B2/8.3(42). Z uvedeného dokumentu se snad vskutku podává, že totožná situace nastává tehdy, když dotyčná osoba porodí dítě, stejně jako F. Pehlivan, a to v průběhu předmětných tří let. Vc 2000 je obsáhlý dokument. Netvoří součást vnitrostátních právních předpisů upravujících právo pobytu. Byl nizozemskou vládou při jednání popsán jako „administrativní dokument“ obsahující pokyny určené úředníkům uplatňujícím zákon. Jestli tomu rozumím správně, nebylo ve skutečnosti popíráno, že by pro takovou osobu, jako je F. Pehlivan, získání takového dokumentu a pochopení jeho obsahu bylo velmi obtížné, nebo dokonce nemožné.
88. Pokud tomu tak je, nevím, jak je možné oprávněně tvrdit, že si F. Pehlivan měla uvědomit, že měla své manželství oznámit nizozemským orgánům. Skutečnost, že nebyla informována o povinnosti, aby tak učinila, zjevně porušuje požadavek právní jistoty. Obsah dokumentu (Vc 2000), který je z praktického pohledu pro laika, jako je F. Pehlivan nedostupný, není ani jasný, ani přesný. Zásada právní jistoty tak byla v tomto ohledu porušena.
Postavení po uplynutí tříleté lhůty uvedené v čl. 7 prvním pododstavci první odrážce
89. Touto otázkou se zabývám teoreticky – podle názoru, ke kterému jsem dospěla, se postavení F. Pehlivan nedotýká. Předpokládejme, že tříletá lhůta uvedená v první odrážce čl. 7 odst. 1 uplynula. Dotyčný rodinný příslušník porušil jednu z podmínek, které se vztahují k jeho pobytu v průběhu dotčeného období, ale hostitelský členský stát porušení zjistí teprve později. Může členský stát jednat ohledně porušení zpětně? Konkrétně, může členský stát dotyčnou osobu vyhostit? Je opodstatněný argument, že členský stát jednal pozdě?
90. Všechny členské státy, které předložily vyjádření, zastávají názor, že okamžik zpochybnění vnitrostátními orgány není relevantní.
91. Fatma Pehlivan a Komise zastávají opačný názor. Jakmile uplynula tříletá lhůta, dotyčný rodinný příslušník získal práva na základě článku 7, která jsou autonomní a již není možné je zpochybnit.
92. Nedomnívám se, že je to pravda.
93. První odrážka článku 7 požaduje, aby dotyčný rodinný příslušník „legálně pobýv[al] [v členském státu] po dobu nejméně tří let“. Z toho vyplývá, že kritériem není to, zda dotčená osoba měla pobyt, nýbrž to, zda byl její pobyt legální. Tuto formulaci chápu tak, že záměrem autorů rozhodnutí č. 1/80 bylo stanovit, že osoba musí splnit hmotněprávní podmínky týkající se jejího práva pobytu při jejím vstupu na území dotyčného členského státu a při každém pozdějším prodloužení takového práva pobytu. Není možné, aby taková osoba pouhým pobytem na území takového státu – a bez dalšího – nabývala práva.
94. Soudní dvůr o takové otázce ve vztahu k článku 7 dosud nerozhodoval. Nicméně podobná otázka nastala ve věci Kol(43) v souvislosti s článkem 6 rozhodnutí č. 1/80, kde se jednalo o výklad slovního spojení „legální zaměstnání“ podle uvedeného článku. Soudní dvůr rozhodl, že pracovník nemůže nabýt práva podle tohoto článku za období, ve kterém byla učiněna nepravdivá prohlášení. Jeho povolení k pobytu tak mohlo být po odhalení nepravdivých prohlášení zrušeno(44).
95. V předkládacím rozhodnutí však nic nenasvědčuje tomu, že by v případě F. Pehlivan došlo k podvodu. Zejména nic neukazuje na to, že by manželství bylo účelové. Vzhledem k názoru, který jsem uvedla výše v bodě 88, nelze ani tvrdit, že se jednalo o neposkytnutí informací. Německá vláda ve svém vyjádření tvrdí, že tato nečinnost je důkazem úmyslného uvedení v omyl. Toto tvrzení považuji za neopodstatněné, a proto je odmítám.
96. Fatma Pehlivan tvrdí, že zásada legitimního očekávání vylučuje, aby členský stát odňal povolení k pobytu po uplynutí tříleté lhůty. Nicméně legitimní očekávání, na které má rodinný příslušník nárok, se týká skutečnosti, že bude oprávněn domáhat se práv z titulu první odrážky uvedeného článku po uplynutí tří let legálního pobytu. Vyjádření F. Pehlivan se mi tak zdají být nesprávná.
97. Podstatou druhé otázky je, zda existuje „jiná zásada práva Evropské unie“, která by bránila příslušným vnitrostátním orgánům v tom, aby zpochybnily právo pobytu údajně nabyté na základě článku 7, jakmile uplyne tříletá lhůta pro nabytí práv na základě uvedeného článku.
98. Již jsem výše uvedla povinnost respektování Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách a základních zásad proporcionality, právní jistoty a legitimního očekávání. Všechny mohou omezit svobodu vnitrostátních orgánů jednat určitým způsobem za určitých okolností. Podle mého názoru se nedotýkají zásady, podle které takové právo pobytu může být po uplynutí tříletého období zpochybněno.
99. Jak je uvedeno výše v bodě 75 tohoto stanoviska, domnívám se, že odpověď, kterou navrhuji poskytnout na první otázku písm. b) vnitrostátnímu soudu, postačí pro vyřešení otázky práva pobytu F. Pehlivan v Nizozemsku. Nicméně za předpokladu, že Soudní dvůr bude považovat za nezbytné zabývat se první otázkou písm. a) a druhou otázkou, navrhuji odpovědět tak, že čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 nebrání tomu, aby příslušné vnitrostátní orgány zpochybnily právo pobytu údajně nabyté na základě článku 7 po uplynutí tříleté lhůty nutné k nabytí práv z titulu uvedeného článku.
Třetí otázka písm. a) a b)
100. Vzhledem k odpovědím, které navrhuji pro první a druhou otázku, není nutné zabývat se třetí otázkou.
Závěry
101. S ohledem na tyto skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr zodpověděl otázky předložené Rechtbank ’s-Gravenhage takto:
„1) Na první otázku písm. b) tak, že čl. 7 první pododstavec první odrážka rozhodnutí č. 1/80 Rady přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem brání tomu, aby členský stát mohl v průběhu tříleté lhůty stanovené v uvedeném ustanovení rozhodnout, že pokud rodinný příslušník mající povolení pro vstup na území uzavře manželství, nenabývá žádná práva podle uvedeného ustanovení, a to ani tehdy, pokud nadále žije s tureckým pracovníkem.
2) Za předpokladu, že Soudní dvůr bude považovat za nutné zabývat se první otázkou písm. a) a druhou otázkou, je třeba obě otázky zodpovědět tak, že čl. 7 první pododstavec rozhodnutí č. 1/80 nebrání tomu, aby příslušné vnitrostátní orgány zpochybnily právo pobytu údajně nabyté na základě článku 7 po uplynutí tříleté lhůty nutné k nabytí práv z titulu uvedeného článku.
3) Každopádně není nutné odpovídat na třetí otázku 3 písm. a) nebo písm. b).“
1 – Původní jazyk: angličtina
2 – Rozhodnutí č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení, přijaté Radou přidružení založenou Dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, podepsanou dne 12. září 1963 v Ankaře.
3 – Dohoda zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem podepsaná dne 12. září 1963 v Ankaře.
4 – Dodatkový protokol podepsaný dne 23. listopadu 1970 v Bruselu a uzavřený, schválený a potvrzený jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972 (Úř. věst. L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41).
5 – Jedná se o datum uvedené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. I když nizozemská vláda vyjadřuje ve svém písemném vyjádření pochybnosti ohledně jeho přesnosti, skutečnost, že F. Pehlivan žila se svými rodiči přinejmenším tři roky poté, co jí bylo vydáno povolení k pobytu, se nezdá být zpochybňována.
6 – Rozhodnutí ze dne 20. prosince 1976 o provedení článku 12 dohody o přidružení.
7 – Viz zejména rozsudek ze dne 18. července 2007, Derin (C‑325/05, Sb. rozh. s. I‑6495, bod 47).
8 – Rozsudek ze dne 30. září 2004, Ayaz (C‑275/02, Sb. rozh. s. I‑8765, body 38 a 39).
9 – Viz rozsudek ze dne 5. června 1997, Kol (C‑285/95, s. I‑3069, bod 25).
10 – Rozsudek ze dne 17. dubna 1997, Kadiman (C‑351/95, Recueil, s. I‑2133, body 31 a 32).
11 – Tamtéž (bod 32).
12 – Uvedený výše (bod 33).
13 – Kurziva provedena autorkou stanoviska.
14 – Viz rozsudek Kadiman (citovaný v poznámce pod čarou 10, bod 34).
15 – Viz rozsudky Kadiman (citovaný v poznámce pod čarou 10, bod 36); Ayaz (citovaný v poznámce pod čarou 8, bod 41), a ze dne 11. listopadu 2004, Cetinkaya (C‑467/02, Sb. rozh. s. I‑10895, bod 25).
16 – Rozsudek ze dne 22. června 2000 (C‑65/98, Recueil, s. I‑4747).
17 – Bod 34.
18 – Viz zejména rozsudky Kadiman (citovaný v poznámce pod čarou 10, body 35, 37 a 40), jakož i Eyün (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 28).
19 – Viz rozsudek Kadiman (citovaný v poznámce pod čarou 10, bod 42).
20 – Alespoň podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Viz výše, poznámku pod čarou 5.
21 – Citovaný v poznámce pod čarou 16.
22 – Bod 34.
23 – Tamtéž (bod 35).
24 – Viz rozsudek Ayaz, citovaný výše v poznámce pod čarou 8, bod 45.
25 – Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15) ve znění pozdějších změn. S účinností od 30. června 2006 byly články 10 a 11 tohoto nařízení zrušeny a nahrazeny směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05 s. 46).
26 – Fatma Pehlivan ve svém písemném vyjádření tvrdila, že byla závislá na svých rodičích po celé dotčené období. Teprve tehdy, když si obstarala samostatné ubytování, jí byly dne 1. dubna 2005 poskytnuty dávky sociálního zabezpečení. Tímto problémem se nebudu dále zabývat vzhledem k tomu, že se vnitrostátní soud nezabývá otázkou závislého postavení F. Pehlivan ve svém předkládacím rozhodnutí, ani vzhledem k názoru, který jsem zaujala ohledně použitelnosti nařízení č. 1612/68 na položené otázky.
27 – Viz rozsudek Derin, citovaný v poznámce pod čarou 7, bod 68.
28 – Rozsudek ze dne 13. února 1985 (267/83, Recueil, s. 567).
29 – Viz v tomto ohledu rozsudek Derin (citovaný v poznámce pod čarou 7, body 69 až 71).
30 – Viz rozsudek ze dne 7. července 2005, Aydinli (C-37/03, Sb. rozh. s. I‑6181, bod 31). Pro podrobnou analýzu úlohy článku 59 dodatkového protokolu v rámci článku 7, viz body 7 a násl. mého stanoviska ve věci Bozkurt (C‑303/08; věc je projednávána Soudním dvorem).
31 – Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06, s. 224).
32 – Definované v čl. 2 písm. c) směrnice 2003/86 jako „státní příslušník třetí země, který oprávněně pobývá v členském státě a žádá o sloučení rodiny nebo jehož rodinní příslušníci žádají o sloučení rodiny za účelem jeho následování“.
33 – Článek 1 směrnice 2003/86.
34 – Citovaný v poznámce pod čarou 10.
35 – Viz bod 42.
36 – Viz body 44 a násl.
37 – Nechci zbytečně používat další právní předpisy Unie, protože jsem toho názoru, že by bylo nesprávné mít za to, že tyto právní předpisy jsou svou povahou restriktivní, ale uvádím v tomto ohledu, že čl. 16 odst. 4 směrnice 2006/86 členským státům povoluje, aby „provádě[ly] zvláštní kontroly a inspekce, pokud existuje důvodné podezření z podvodu nebo účelového manželství [...]. Zvláštní kontroly mohou být rovněž prováděny v případě prodloužení doby platnosti povolení k pobytu rodinných příslušníků“.
38 – Fatma Pehlivan se odvolává na článek 8 úmluvy o právu na respektování soukromého a rodinného života a zejména rozsudek Evropského soudu pro lidská práva vynesený dne 21. prosince 2001 ve věci Sen v. Nizozemsko, žaloba č. 31456/46. Sdílím názor, že tato judikatura uvedeného soudu je použitelná na osobu, která se nachází v jejím postavení.
39 – Rozsudek ze dne 16. března 2000 (C‑329/97, Recueil, s. I‑1487, body 56 a 57).
40 – Pro podrobnou analýzu čl. 14 odst. 1 rozhodnutí č. 1/80 a judikatury v této oblasti viz body 73 a násl. mého stanoviska ve výše uvedené věci Bozkurt.
41 – Viz bod 18 tohoto stanoviska.
42 – Uvedené v bodě 15 tohoto stanoviska.
43 – Rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 9.
44 – Bod 26.