1.

Během posledních sta let spolu vedou severoamerický pivovar Anheuser-Busch Inc. a český pivovar Budějovický Budvar nekončící soudní procesy ohledně přiznání práva výlučně užívat označení Budweiser a Bud.

2.

Spor v původním řízení nyní probíhá v Rakousku před Handelsgericht Wien (obchodní soud prvního stupně ve Vídni), který v roce 2001 předložil Soudnímu dvoru v rámci téhož sporu předběžnou otázku, na niž byla dána odpověď v rozsudku ze dne 18. listopadu 2003, dále jen „Bud I“ ( 2 ).

3.

Po dlouhém putování vyššími soudními instancemi se věc, stále nevyřešená, vrátila k vídeňskému soudu, který před vydáním svého rozsudku rozhodl o předložení nových předběžných otázek.

4.

První, s poněkud komplikovaným zněním, usiluje o výklad různých pasáží rozsudku Bud I, zejména těch, které se týkají podmínek, jež musí splňovat prosté zeměpisné označení, aby bylo slučitelné s článkem 28 ES.

5.

Druhá a třetí vstupují do polemické diskuse ohledně výlučnosti nařízení (ES) č. 510/2006 ze dne 20. března 2006 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin ( 3 ). Handelsgericht Wien, který překvapivě vychází z předpokladu kvalifikovaného zeměpisného označení, se zajímá o platnost vnitrostátní ochrany tohoto typu označení nebo dvoustranné ochrany smluvně rozšířené do jiného členského státu ve světle dvou odlišných okolností: na jedné straně toho, že označení nebylo přihlášeno k zápisu na úrovni Společenství; na druhé straně toho, že toto kvalifikované zeměpisné označení nebylo zahrnuto do smlouvy o přistoupení s jedním členským státem na rozdíl od jiných, jež byla použita pro takový nápoj.

6.

Lisabonská dohoda na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu ( 4 ) v čl. 1 odst. 2 stanoví, že státy, jichž se týká tato dohoda ( 5 ), se zavazují chránit na svých územích označení původu výrobků jiných zemí „Zvláštní unie“, která jsou uznávána a chráněna z tohoto titulu v zemi původu a zapsána u mezinárodního úřadu, o kterém pojednává Úmluva zřizující Světovou organizaci duševního vlastnictví (dále jen „WIPO“).

7.

Článek 2 odst. 1 Lisabonské dohody vymezuje „označení původu“ jako „zeměpisný název země, oblasti nebo místa sloužící k označení, odkud pochází výrobek, jehož jakost anebo znaky jsou dány výlučně nebo podstatně zeměpisným prostředím, čítaje v to činitele přírodní a činitele lidské“. Na základě Lisabonské dohody bylo označení původu „Bud“ pro pivo zapsáno u WIPO dne 10. března 1975 pod č. 598.

8.

Dne 11. června 1976 uzavřely Rakouská republika a Československá socialistická republika Smlouvu o ochraně údajů o původu, označení původu a jiných označení zemědělských a průmyslových výrobků odkazujících na původ (dále jen „dvoustranná smlouva“) ( 6 ).

9.

Podle článku 2 se pojmy „údaje o původu“, „označení původu“ a „jiná označení odkazující na původ“ ve smyslu této smlouvy rozumí jakékoli odkazy, které se přímo nebo nepřímo vztahují na původ výrobků.

10.

Podle čl. 3 odst. 1 „československá označení uvedená v dohodě podle článku 6 se vyhrazují v Rakouské republice výhradně československým výrobkům“. Článek 5 odst. 1 část B bod 2 zmiňuje pivo mezi skupinami těchto českých výrobků, na něž se vztahuje ochrana poskytovaná dvoustrannou smlouvou; a příloha B této dohody, na níž odkazuje článek 6 smlouvy, zahrnuje Bud mezi československá označení zemědělských a průmyslových výrobků (pod nadpisem „pivo“).

11.

Ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., ze dne 15. prosince 1992 potvrdila Česká republika, že přebírá práva a závazky, které pro Československou socialistickou republiku ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva.

12.

Toto nové nařízení o zeměpisných označeních a označeních původu v podstatě přebírá ustanovení nařízení (EHS) č. 2081/92 ( 7 ), které ruší a nahrazuje.

13.

Šestý bod jeho odůvodnění připomíná, že „je třeba upravit přístup Společenství, pokud jde o označení původu a zeměpisná označení“ k zajištění rovných podmínek hospodářské soutěže mezi těmi, [jejichž produkty] nesou tato označení, a zvýšení důvěryhodnosti těchto produktů v očích spotřebitelů.

14.

Článek 2 popisuje to, co je třeba rozumět „označením původu“ a „zeměpisným označením“ pro účely tohoto nařízení. Podle odstavce 1:

15.

K tomu, aby výraz mohl být užíván jako označení původu nebo jako zeměpisné označení, není nezbytné, aby představoval toponymum, protože v souladu se čl. 2 odst. 2 nařízení č. 510/2006 do této kategorie spadají také „tradiční názvy“, zeměpisné nebo jiné, pro zemědělský produkt nebo potravinu za předpokladu, že splňují podmínky uvedené v odstavci 1.

16.

Články 5 až 7 nařízení č. 510/2006 upravují tzv. „běžný postup“ pro zápis označení původu a zeměpisných označení, který spočívá ve dvou po sobě jdoucích fázích: první probíhá před národní vládou a druhá před Komisí.

17.

Podle článku 5 se žádosti o zápis do rejstříku zasílají dotčenému členskému státu, který při splnění podmínek nařízení č. 510/2006 předá dokumentaci Komisi.

18.

Článek 5 odst. 6 nařízení č. 510/2006 umožňuje členským státům, aby v souladu s nařízením poskytly názvu přechodnou ochranu na vnitrostátní úrovni. Tato dočasná ochrana začíná dnem zahájení řízení před Komisí a končí dnem přijetí rozhodnutí o zápisu do rejstříku na úrovni Společenství. Pokud název zapsán není, následky přechodné vnitrostátní ochrany „nese […] pouze dotyčný členský stát“.

19.

V roce 2004 si začlenění deseti nových států do Evropské unie vyžádalo přijetí určitých přechodných opatření v oblasti označení původu a zeměpisných označení.

20.

Tento účel naplňuje nařízení (ES) č. 918/2004 ( 8 ), jehož článek 1 umožňuje České republice, Estonsku, Kypru, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Maltě, Polsku, Slovensku a Slovinsku zachovat vnitrostátní záruku zeměpisných označení a označení původu existující ke dni 30. dubna 2004 v souladu s nařízením (EHS) č. 2081/92

21.

Ustanovení článku 1 třetího pododstavce také stanoví, že „v případech, kdy tento název není registrován na úrovni Společenství, za důsledky uvedené vnitrostátní ochrany plně odpovídá dotyčný členský stát“.

22.

V příloze II samotného Aktu o přistoupení byla prostřednictvím jejich zápisu jako chráněných zeměpisných označení rozšířena ochrana Společenství na tři názvy piva pocházejícího z českého města České Budějovice:

23.

Boj za výlučné užívání označení Budweiser a Bud vyvolal za dobu více než jednoho století vážné střety mezi českým podnikem Budějovický Budvar (Budweiser Budvar, dále jen „Budvar“) a americkým podnikem Anheuser-Busch.

24.

Továrna Budvar ( 10 ) sídlí v českém městě České Budějovice, známém svojí dlouhou tradicí vaření piva ( 11 ). Od roku 1795 podniky, které byly později sloučeny do současného Budvaru, vyráběly a uváděly na trh pivo s označeními „Budweis ( 12 )“, „Budweiser Bier ( 13 )“, „Budvar“ nebo „Budbräu ( 14 )“. Ochranná známka „Budweiser“ byla zapsána v roce 1895.

25.

Jako prakticky všichni pivovarníci ze Saint Louis (Missouri) byl rod Anheuser-Busch německého původu ( 15 ). Není tudíž divu, že se při vědomí věhlasu budějovického piva rozhodli v roce 1876 uvést na americký trh lehké pivo s názvem „Budweiser“, po kterém později následovalo jiné pivo se zkráceným názvem „Bud“. Nejen že byl použit název českého nápoje, ale i samotná receptura byla inspirována výrobními postupy používanými v Čechách ( 16 ) a byla i parafrázována přezdívka „the beer of kings“ (pivo králů), užívaná v Českých Budějovicích, doplněním etiket amerického piva výrazem „the king of beers“ (král piv). V únoru 1906 severoamerický patentový úřad zamítl žádost společnosti Anheuser-Busch o zápis ochranné známky „Budweiser“ pro její zeměpisný charakter. O rok později byl nicméně ve Spojených státech připuštěn zápis na období deseti let.

26.

Zvýšení obchodních výměn na obou stranách Atlantiku vyvolalo konflikt, jehož první soudní epizody spadají do roku 1880. Od té doby byla ohledně užívání názvů Budweiser a Bud v mnoha zemích ( 17 ) zahájena řízení s naprosto protichůdnými výsledky ( 18 ).

27.

Soudnictví Společenství nezůstalo stranou této globální litigační strategie. Zástupci obou podniků (nebo distributoři jejich produktů) se často obraceli na evropské instance s námitkou porušení práva Společenství.

28.

Společnost Anheuser-Busch opakovaně žádala o zápis názvů Budweiser a Bud jako ochranných známek Společenství (v jejich slovní a obrazové variantě a pro různé skupiny). Námitka Budvaru opírající se o starší právo vyvolala sérii rozhodnutí druhého odvolacího senátu Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu („OHIM“) a následné žaloby k Soudu prvního stupně Evropských společenství.

29.

Tak například v rozhodnutí druhého odvolacího senátu OHIM ze dne 3. prosince 2003 ( 19 ) byla přijata námitka Budvaru proti zápisu označení Budweiser do rejstříku jako ochranné známky Společenství ve třídě 32 (pivo, …). Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba k Soudu prvního stupně, ale řízení bylo zastaveno, protože společnost Anheuser-Busch vzala zpět svoji přihlášku k zápisu ( 20 ).

30.

Naopak druhý odvolací senát OHIM v rozhodnutích ze dne 14. a 28. června a 1. září 2006 ( 21 ) povolil zápis názvu Bud jako ochranné známky Společenství navzdory námitkám Budvaru, který se dovolával dvoustranných smluv mezi Rakouskem a Československem a zápisu sporného označení u WIPO jako označení původu v souladu s Lisabonskými dohodami s účinkem ve Francii, Itálii a Portugalsku ( 22 ). Odvolací senát dospěl k závěru, že je obtížné chápat název Bud jako označení původu nebo nepřímé zeměpisné označení, přičemž považoval důkazy předložené Budvarem ohledně užívání názvu Bud, zejména v Rakousku, Francii a Portugalsku, za nedostatečné. Rovněž uvedl, že pouhé používání označení Bud nemůže založit současně užívání ochranné známky a označení původu, protože každý z těchto institutů plní odlišné a neslučitelné funkce. V nedávném rozsudku ze dne  ( 23 ) Soud prvního stupně tato rozhodnutí OHIM zrušil.

31.

Také samotný Soudní dvůr vydal již dva rozsudky v obecném rámci sporů, které vedou česká společnost Budvar a americká společnost Anheuser-Busch. Na jedné straně rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, Anheuser-Busch ( 24 ); na druhé straně rozsudek Bud I z roku 2003, uvedený výše.

32.

V prvním z těchto rozsudků, který se týká finské větve této dlouhé ságy, se Soudní dvůr vyslovil k právnímu režimu použitelnému na užívání potenciálně neslučitelné zapsané ochranné známky a obchodního jména, zvláště ve světle Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví („Dohoda TRIPS“) ( 25 ). Z tohoto rozhodnutí nelze vyvodit žádné důsledky pro nyní položené otázky.

33.

Rozsudek Bud I naopak má mnohem přímější vztah k této věci, protože představuje zahájení rakouské kapitoly, soustředěné více na zeměpisná označení než na právo ochranných známek.

34.

Skutkové okolnosti, které byly na počátku této soudní bitvy v Rakousku, sahají do roku 1999, kdy se Budvar obrátil na Handelsgericht Wien s návrhem, aby bylo společnosti Rudolf Ammersin GmbH (podnik, který v Rakousku uvádí na trh pivo ochranné známky American Bud) uložena povinnost zdržet se na rakouském území užívání označení Bud nebo jiných zaměnitelných podobných označení, nejedná-li se o produkty samotného Budvaru. Dovolával se zejména dvoustranné smlouvy mezi Rakouskou republikou a Československou socialistickou republikou, podle níž může být označení Bud (zahrnuté v příloze B uvedené smlouvy) používáno v Rakousku pouze pro zboží českého původu.

35.

Současně podal Budvar stejný návrh k Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku), který ovšem směřoval proti společnosti Josef Sigl KG, jež je výhradním dovozcem piva American Bud v Rakousku. V tomto druhém řízení, konkrétně v řízení o kasační stížnosti podané v řízení o předběžném opatření, vydal dne 1. února 2000 Oberster Gerichtshof (rakouský nejvyšší soud) usnesení, ve kterém kromě toho, že potvrdil předběžné opatření nařízené ve věci, určil, že ochrana označení Bud uvedeného v dvoustranné smlouvě je slučitelná s článkem 28 ES, neboť je součástí pojmu „průmyslové a obchodní vlastnictví“ v článku 30 ES. Dospěl k závěru, že označení Bud je „prostým“ (neboť neexistuje vazba mezi vlastnostmi produktu a jeho původem) a „nepřímým“ (neboť jako takové není zeměpisným názvem, ale přívlastkem způsobilým upozornit spotřebitele na místo původu zboží) zeměpisným označením, které požívá „absolutní ochrany“, tedy nezávislé na jakémkoli nebezpečí záměny nebo uvedení v omyl.

36.

Za této situace přerušil Handelsgericht Wien dne 26. února 2001 řízení proti společnosti Ammersin a předložil Soudnímu dvoru čtyři předběžné otázky, na něž byla podána odpověď v již uvedeném rozsudku Bud I ze dne .

37.

Třetí a čtvrtá otázka se týkala platnosti dvoustranné smlouvy v České republice (není možné zapomínat, že smlouvu podepsalo bývalé Československo) a účinků článku 307 ES.

38.

Větší relevanci pro tuto věc mají první dvě otázky předložené Soudnímu dvoru v roce 2001, o nichž bylo rozhodnuto takto:

39.

Podle bodů 101 a 107 rozsudku měl předkládající soud ověřit, zda označení Bud označuje nebo se odvolává na původ produktu „podle skutkových okolností a pojmového chápání, které existuje v České republice“.

40.

Po odpovědi Soudního dvora zamítl Handelsgericht Wien dne 8. prosince 2004 návrh žalobce. Konstatoval, že české obyvatelstvo nespojuje označení Bud s určitým regionem nebo místem, včetně města České Budějovice, ani se nedomnívá, že označuje produkty nebo služby pocházející z konkrétního místa, a proto nemůže být kvalifikováno jako zeměpisné označení. Vídeňský soud ve světle rozsudku Soudního dvora rozhodl, že ochranu uvedeného označení je třeba považovat za neslučitelnou se článkem 28 ES.

41.

Navzdory potvrzení tohoto prvoinstančního rozsudku v odvolacím řízení zůstal spor dalek svému ukončení.

42.

Usnesením ze dne 29. listopadu 2005 zrušil Oberster Gerichtshof dřívější rozhodnutí a vrátil věc zpět Handelsgericht Wien k novému rozhodnutí po doplnění řízení. Rakouský nejvyšší soud z kritérií uvedených v bodech 54 a 101 rozsudku Bud I dovodil, že ačkoli Bud nepředstavuje zeměpisný název, je způsobilé upozornit spotřebitele, že jím označený produkt pochází z určitého místa, regionu nebo země, přičemž zůstala pochybnost ohledně toho, zda spotřebitelé název Bud ve spojení s pivem chápou jako označení původu. Konstatoval tedy, že ještě nebylo určeno, zda se u sporného názvu jedná o prosté nebo nepřímé zeměpisné označení.

43.

Poté, co se stal znovu příslušným, prvoinstanční soud rozsudkem ze dne 23. března 2006 opětovně návrh Budvaru zamítl. Vyšel z výsledků demoskopického průzkumu, který předložila společnost Ammersin, a konstatoval, že české obyvatelstvo nespojuje označení Bud s určitým místem, regionem nebo zemí ani se nedomnívá, že pivo Bud má konkrétní původ (zejména České Budějovice).

44.

Žalobce se znovu obrátil na Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni), který tentokrát zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc prvoinstančnímu obchodnímu soudu s doporučením, aby byl podle návrhu Budvaru proveden průzkum mezi relevantní skupinou obyvatel k ověření: zda čeští spotřebitelé spojují označení Bud s pivem; zda při existenci tohoto spojení (vytvořeného jimi samými nebo z podnětu znalce) je chápou jako označení toho, že produkt pochází z určitého místa, regionu nebo země; a aby v případě kladné odpovědi upřesnili, z jakého.

45.

Při zkoumání věci potřetí v řadě vyvstala pro Handelsgericht Wien potřeba předložit další předběžnou otázku Soudnímu dvoru, aby vyjasnil určité aspekty rozsudku Bud I, jehož výklad vyvolal pochybnosti v rakouském soudnictví, s přihlédnutím k důležitým skutkovým a právním změnám, k nimž došlo po rozsudku z roku 2003, zvláště k přistoupení České republiky k Evropské unii, k zařazení řady označení pro pivo z Českých Budějovic pod ochranu jako zeměpisných označení ve smlouvě o přistoupení a k již uvedenému rozhodnutí druhého odvolacího senátu OHIM ze dne 14. června 2006, v jehož odůvodnění se uvádí, že žalobcem nárokované označení Bud nemůže být současně ochrannou známkou a zeměpisným označením.

46.

Podle článku 234 ES Handelsgericht Wien předkládá Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

47.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 25. října 2007.

48.

Písemná vyjádření předložily žalobce a žalovaná v původním řízení, vlády Řecka a České republiky a Komise.

49.

Na jednání konané dne 2. prosince 2008 se dostavili zástupci společnosti Budějovický Budvar, národní podnik, společnosti Rudolf Ammersin GmbH, České republiky, Řecké republiky a Komise, aby přednesli svá ústní vyjádření.

50.

Toto řízení o předběžné otázce vykazuje dvě zvláštnosti, které si zasluhují, aby byly přezkoumány na úvod.

51.

První zvláštnost spočívá v tom, že Handelsgericht Wien žádá Soudní dvůr, aby vyjasnil znění určitých pasáží rozsudku Bud I.

52.

Okolnost, že předmětem předběžné otázky je zčásti rozhodnutí tohoto Soudního dvora, nikoli právní úprava Společenství, nevyvolává podle mého názoru problémy přípustnosti. Judikatura v minulosti připustila zodpovězení otázek tohoto druhu předkládaných vnitrostátními soudy cestou předběžné otázky; například v rozsudcích ze dne 16. března 1978, Robert Bosch ( 26 ), a ze dne , zvaném „Stoke-on-Trent“ ( 27 ).

53.

Nuže, tato žádost o výklad předchozího rozhodnutí vychází z toho, že je dva rakouské soudní orgány, mezi nimiž existuje hierarchický vztah, vnímají rozdílně. V reakci na naléhání Oberster Gerichtshof a Oberlandesgericht Wien ohledně formy, v níž má být proveden a zhodnocen důkaz jednoho aspektu řízení (chápání označení Bud v České republice), Handelsgericht Wien předložil věc Soudnímu dvoru, možná v naději, že mu bude dáno zapravdu nebo že alespoň budou ukončeny přetrvávající neshody mezi vnitrostátními soudními orgány.

54.

Soudní dvůr by však neměl výzvu přijmout. Ve svém rozsudku Bud I uložil výslovně toto zhodnocení vnitrostátnímu soudu a není důvod, aby nyní změnil názor ani aby připojil různá kritéria nebo dodatečná upřesnění k těm, která již poskytl v minulosti.

55.

Druhá zvláštnost této věci spočívá v tom, že předpoklad, z něhož vychází předkládající soud, se mění ve třech předběžných otázkách. V první z nich se vídeňský soud táže na kritéria toho, aby byl název Bud považován za „prosté a nepřímé“ zeměpisné označení slučitelné se článkem 28 ES, zatímco druhá a třetí otázka se zakládají na myšlence, že název představuje „kvalifikované“ zeměpisné označení podle vnitrostátního práva státu původu.

56.

Rozlišení mezi prostými a kvalifikovanými zeměpisnými označeními je široce přijímáno v nauce ( 28 ) a judikatuře ( 29 ).

57.

Prostá zeměpisná označení nevyžadují, aby produkty měly zvláštní vlastnost nebo určitou pověst odvozenou z místa, z něhož pocházejí, ale musejí být dostatečná pro identifikaci tohoto místa. Naopak za kvalifikovaná označení se považují ta, jež slouží k označení produktu, který má určitou jakost, pověst nebo jinou vlastnost spojenou s jeho původem; vedle územní vazby mají jinou vlastnost, méně intenzivní než u označení původu vyhrazených pro zboží, jehož zvláštnosti jsou dány přírodními nebo lidskými činiteli v místě jeho původu. Právní úprava Společenství chrání jen označení původu a kvalifikovaná zeměpisná označení.

58.

Rozsudek Bud I považoval označení Bud za prosté zeměpisné označení ( 30 ), nechráněné v nařízení č. 2081/92, a určil podmínky, za kterých by jeho ochrana byla v souladu s právem Společenství na vnitrostátním území, nebo podmínky pro její rozšíření do třetího státu. Při vznášení nových pochybností ohledně znění tohoto rozsudku opakuje předkládající soud svoje počáteční chápání tohoto označení jako prosté zeměpisné označení. Je tedy překvapivé, že ihned poté formuluje dvě otázky inspirované možnou kvalifikací názvu Bud jako kvalifikovaného zeměpisného označení, zahrnutého do působnosti nařízení Společenství.

59.

Žalující společnost spatřuje v této nelogičnosti důvod pro nepřípustnost první předběžné otázky.

60.

Podle ustálené judikatury je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen, posoudit jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade podle článku 234 ES ( 31 ). Soudní dvůr nicméně ve výjimečných případech připustil, že mu přísluší přezkoumat okolnosti, za kterých vnitrostátní soud předkládá předběžnou otázku, za účelem ověření jeho vlastní příslušnosti ( 32 ). Tak je tomu v případě, že je otázka podaná Soudnímu dvoru čistě hypotetické povahy ( 33 ), neboť duch spolupráce, jímž má být veden průběh řízení o předběžné otázce, znamená, že vnitrostátní soud bere ohled na funkci svěřenou Soudnímu dvoru, kterou je přispívat k výkonu spravedlnosti v členských státech, a nežádá jej o poradní stanoviska k obecným či hypotetickým otázkám ( 34 ).

61.

Samotný Handelsgericht Wien ve svém usnesení nepřímo přiznává hypotetickou povahu první otázky, když uvádí, že se od roku 2000 (okamžiku přijetí předběžných otázek, které vedly k rozsudku Bud I), kdy „se vycházelo z toho, že se u označení ‚Bud‘ jedná o prosté a nepřímé zeměpisné označení“, všechno změnilo, protože rozsudek Bud I „odkázal […] v otázce slučitelnosti ochrany nepřímého zeměpisného označení s článkem 28 ES na situaci v zemi původu, tedy České republice“ a „označení „Bud“ [je] v České republice chráněno jako označení původu“.

62.

Navzdory těmto jasným tvrzením smysl, který je v České republice dáván označení „Bud“, vyvolává stále otevřenou diskusi, jíž se ve skutečnosti týká celý spor v původním řízení. Odpověď na první předběžnou otázku by mohla napomoci rozhodnutí, zda splňuje podmínku místního názvu nezbytnou pro to, aby mohlo být považováno za zeměpisné označení. Pokud by navíc byla dána kvalitativní vazba nebo jakýkoli jiný důvod pro to, aby bylo považováno v České republice za označení původu, byla by odpověď Soudního dvora na druhou a třetí otázku nesmírně užitečná.

63.

V důsledku toho by bylo třeba prohlásit za přípustné všechny tři předběžné otázky předložené při této příležitosti, ačkoli by v jiné situaci bylo nezbytné, aby byly skutkové okolnosti věci ověřeny a problémy s čistě vnitrostátním právem vyřešeny v okamžiku předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru ( 35 ).

64.

Ve své první předběžné otázce předkládá Handelsgericht Wien Soudnímu dvoru některé pochybnosti ohledně úryvků rozsudku Bud I, v nichž se uvádějí „[podmínky] pro slučitelnost ochrany názvu jako zeměpisného označení, které v zemi původu není ani názvem místa, ani názvem regionu, s článkem 28 ES“.

65.

Jedná se zejména o body 101 a 107 rozsudku, v nichž se ukládá předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda „na základě skutkových okolností a pojmového chápání, které existuje v České republice“, název Bud označuje region nebo místo na území tohoto státu. Pokud by tomu tak bylo a vnitrostátní ochrana byla „odůvodněna podle kritérií článku 30 ES“, bylo by její rozšíření na území členského státu v souladu s právem Společenství; jinak by došlo k porušení článku 28 ES.

66.

První pochybnost vídeňského soudu spočívá v otázce, zda je požadováno, aby označení jako takové plnilo konkrétní funkci zeměpisného odkazu na určité místo nebo region, nebo zda stačí, aby upozorňovalo spotřebitele na určitý původ produktu.

67.

Bod 101 rozsudku Bud I nabádá ke zjišťování, zda název Bud „označuje“ region nebo místo, což by na první pohled znamenalo, že odpovídá toponymu. Bod 107 ale popírá tuto myšlenku, když zmiňuje přímé nebo nepřímé označení; navíc, toto rozhodnutí vychází z předpokladu, že název Bud je „prostým a nepřímým“ zeměpisným označením ( 36 ).

68.

Zeměpisná označení a samotná označení původu ne vždy spočívají v zeměpisných názvech; nazývají se „přímá“, je-li tomu tak, a „nepřímá“ v opačném případě za předpokladu, že přinejmenším upozorňují spotřebitele, že potravina, jíž se týkají, pochází z určitého místa, regionu nebo země. Samotné nařízení č. 510/2006 připouští tuto poslední možnost, když ve svém čl. 1 odst. 2 uvádí „tradiční názvy“, přestože nejsou toponymické ( 37 ).

69.

Ke splnění podmínek rozsudku Bud I tudíž postačuje, aby pojem identifikoval místo původu produktu. V dané věci je třeba vyjasnit, zda název Bud pro české občany znamená, že pivo tohoto názvu pochází z města České Budějovice; to neznamená, že název hraje roli zeměpisného označení, když je zmiňován společně s dotyčným produktem, a jen v tomto případě.

70.

Některé námitky žalované jsou relevantní. V odstavcích 25 a 26 svého písemného vyjádření společnost Ammersin tvrdí, že její konkurent Budvar používá de facto slovo Bud jako ochrannou známku, a nikoli jako zeměpisné označení ( 38 ), což je prvek, který by mohl zatemnit objektivní hodnocení funkce, kterou slovo Bud skutečně plní, protože „konzumenti piva obyčejně znají – stejně jako automobilisté – místo, region nebo zemi, kde se vyrábí pivo nebo vůz, který si zakoupili“, což nesmí vést k záměně těchto ochranných známek s označeními původu. Uvádí několik velmi ilustrativních příkladů, jako je Coca-Cola nebo Volkswagen: většina Američanů ví, že první se vyrábí v Atlantě, a velká část Němců spojuje tu druhou s městem Wolfsburg, ale ani jedna, ani druhá se tím nemění v zeměpisné označení.

71.

Nezávisle na tom, jaký původ „piva Bud“ si česká veřejnost může domýšlet, je třeba ověřit, zda tento výraz Bud je dostatečně zřetelný, aby připomínal produkt (pivo) a jeho původ (město České Budějovice).

72.

Stejně jako podstatná jména „cava“ nebo „grappa“ připomínají španělský a italský původ šumivého vína a likéru a „feta“ identifikuje řecký sýr ( 39 ), aby byl název Bud považován za zeměpisné označení, musel by český spotřebitel spojovat tento výraz s přesným místem a s produkcí piva.

73.

Ve druhé části své první předběžné otázky se Handelsgericht Wien táže, zda rozsudek Bud I, když uvádí, že vše závisí na „skutkových okolnostech a pojmovém chápání, které existuje v České republice“, jakož i na tom, zda je ochrana označení Bud v tomto státě odůvodněna podle kritérií článku 30 ES, „zamýšlí diferenciaci v tom směru, že je nutno zkoumat tři různá kritéria, nebo zda tím má být jen vyjádřeno, že čeští spotřebitelé s označením „Bud“ (v závislosti na odpovědi na první otázku – ve spojení s produktem, který je jím označen, nebo odděleně) spojují místo, region nebo určitou zemi“.

74.

Tento poslední výklad je nejsprávnější. Znění rozsudku Bud I se zdá vycházet z bodu 12 již uvedeného rozsudku Exportur, podle něhož ochrana označení původu se zavádí v právu země dovozu a „podle skutkových okolností a kritérií existujících v této zemi“. Ve věci Bud I je nicméně třeba brát v úvahu okolnosti v zemi původu zboží (Česká republika), a nikoli v zemi dovozu (Rakousko), protože v tomto rozhodnutí bylo objasňováno rozšíření ochrany označení Bud v prvním z těchto států do druhého na základě dvoustranné smlouvy.

75.

Bod 101 tedy znamená, že čeští spotřebitelé musí spojovat označení Bud s určitým místem nebo regionem za podmínek vyjádřených v odpovědi na otázku 1.1), aniž by měly být současně dány specifické „skutkové okolnosti“.

76.

Při zkoumání této podmínky by bylo třeba ověřit, zda označení Bud nezdruhovělo ve státu původu, což je podmínka, které judikatura podřizuje zařazení označení původu pod pojem „průmyslové vlastnictví“ článku 30 ES ( 40 ). V takovém případě by jeho ochrana zůstávala odůvodněná ve světle kritérií tohoto ustanovení.

77.

Třetí částí první předběžné otázky je Soudní dvůr tázán na vhodný nástroj „pro zjištění pojmového chápání v zemi původu“, zejména na relevanci ankety.

78.

Judikatura připustila možnost přistoupit k průzkumu jak ke zjištění, zda má reklamní sdělení klamavý charakter ( 41 ), tak k prokázání rozlišovací způsobilosti ochranné známky ( 42 ). V obou situacích Soudní dvůr upřesnil, že rozhodnutí použít jeden nebo druhý nástroj přísluší vnitrostátnímu soudu, který je má přijmout v souladu s právem členského státu.

79.

Při použití zásady procesní autonomie tedy také v této věci přísluší vnitrostátním soudům, aby rozhodly v souladu s vlastními pravidly, zda je třeba si vyžádat znalecký posudek nebo zadat průzkum ke zjištění, zda má označení Bud povahu označení původu, a stanovily procentní podíl spotřebitelů, který by byl považován za dostatečně významný za tímto účelem.

80.

Ve čtvrté a poslední části první předběžné otázky se Handelsgericht Wien táže, zda rozsudek Bud I vyžaduje, aby bylo zeměpisné označení užíváno jako takové v zemi původu vícero podniky, takže by jeho užívání jako ochranné známky jediným subjektem bránilo ochraně.

81.

Pochybnosti vnitrostátního soudu vyplývají z toho, že „označení ‚Bud‘ je v České republice zapsanou ochrannou známkou žalobce“, který je navíc jediným podnikem, který ji užívá v České republice, přestože „v případě označení původu je v povaze věci to, že je užíváno všemi oprávněnými producenty určitého regionu“.

82.

Zeměpisná označení a ochranné známky jsou odlišnými, i když příbuznými institucemi. Obě chrání obchodní pověst produktu před případným neoprávněným užíváním ze strany třetího subjektu a zaměřují se na jeho původ – po řadě zeměpisný a podnikový. Odlišují se v tom, že ochranná známka zaručuje soukromý zájem svého majitele, zatímco zeměpisné označení chrání zájmy všech producentů usazených v dané oblasti.

83.

Podle mého názoru neznamená uvedené upřesnění, že by zeměpisné označení k zachování své platnosti muselo být užíváno současně vícero společnostmi v daném regionu; to závisí na jiných činitelích. Přinejmenším se nedomnívám, že by bylo možno tuto myšlenku vyvodit, jak naznačuje předběžná otázka, z bodu 101 rozsudku Bud I, který zmiňuje povinnost zkoumat „skutkové okolnosti“, které ve vztahu ke spornému označení existují v České republice.

84.

Nyní se však nejedná o ochrannou známku ani zeměpisné označení zapsané v rámci Společenství. V důsledku toho by počet subjektů, které skutečně musí užívat označení, aby si zachovalo účinek, měl být vyjasněn podle vnitrostátního práva ve světle dvoustranné smlouvy.

85.

K něčemu podobnému dochází ve vztahu k otázce, zda by užívání označení Bud jako ochranné známky jediným podnikem bránilo jeho ochraně jako zeměpisného označení.

86.

Právní úprava Společenství stanovuje některá pravidla pro řešení případných konfliktů mezi zeměpisnými označeními a ochrannými známkami, v jejichž podtextu je určitá preference pro první z nich, patrně proto, že chrání veřejný zájem na tom, aby spotřebitelé znali původ a vlastnosti zboží ( 43 ). Proto se v souladu se článkem 14 nařízení č. 510/2006 zamítá přihláška ochranných známek, které odpovídají chráněným označením původu nebo zeměpisným označením, přičemž ochranné známky zapsané dříve nebo zavedené používáním v dobré víře existují vedle označení zapsaných později podle evropského práva. Právní úprava Společenství týkající se ochranných známek také zakazuje užívání označení způsobilých uvádět v omyl ohledně zeměpisného původu zboží ( 44 ).

87.

V této věci však musí být případný střet mezi užíváním ochranné známky Bud a jejím uznáním za zeměpisné označení vyřešen vnitrostátním soudem v souladu s dvoustrannou smlouvou.

88.

Svou druhou předběžnou otázkou si rakouský soud přeje zjistit, zda se u označení, které nebylo oznámeno Komisi za účelem zapsání do rejstříku na úrovni Společenství, stává neúčinnou existující vnitrostátní ochrana nebo ochrana dvoustranně rozšířená do jiného členského státu, jestliže se ukáže, že se jedná o kvalifikované zeměpisné označení podle vnitrostátního práva státu původu (v daném případě České republiky) ( 45 ).

89.

Soudní dvůr je ve zkratce žádán, aby se vyslovil k výlučnosti režimu ochrany Společenství u zeměpisných označení a označení původu, což je jeden z nejvíce diskutovaných problémů v této oblasti, na který judikatura odpověděla doposud pouze částečně.

90.

U označení, která nevyjadřují žádnou územní vazbu, tedy u těch, která ani přímo, ani nepřímo neoznačují zeměpisný původ produktu, určil rozsudek Bud I, že jejich ochrana je v rozporu s článkem 28 ES. Neexistuje tudíž vnitrostátní ochrana těchto označení ( 46 ). Nechrání je ani právo Společenství.

91.

Pokud jde o prostá zeměpisná označení, z téhož rozsudku Bud I a z rozsudku Warsteiner ( 47 ) vyplývá, že je jejich ochrana na vnitrostátní úrovni v souladu s článkem 28 ES, protože spadají pod výjimky článku 30 ES z titulu „průmyslového vlastnictví“. Tento druh označení nespadá do působnosti nařízení Společenství (které u názvu vyžaduje, aby měl zeměpisný význam, a navíc aby produkty měly nějakou zvláštní vlastnost nebo pověst v důsledku místa, z něhož pocházejí).

92.

Zůstávají označení původu a kvalifikovaná zeměpisná označení, která splňují kritéria evropské právní úpravy, a v důsledku toho mohou být zapsána a dosáhnout záruky nařízení č. 510/2006. Nejsou-li však zapsána ve Společenství, je sporné, zda je členské státy mohou chránit vlastním systémem, nebo zda má uvedené nařízení výlučný charakter a zakazuje veškeré státní zásahy ve své formální a věcné působnosti.

93.

Je to komplikované dilema ( 48 ). V poslední instanci se zde objevuje diskuse ohledně „preemption“ Společenství vůči danému opatření a předpoklady, za nichž mohou být paralelní pravomoci členských států v určité oblasti přeneseny jednáním zákonodárce Společenství ( 49 ).

94.

Polemika se komplikuje v této věci skutečností, že by vnitrostátní právní úprava působila pod pláštíkem článku 30 ES. Jak judikatura opakovaně uvedla, toto ustanovení neusiluje „o to vyhradit určité oblasti do výlučné pravomoci členských států, nýbrž o to připustit, aby vnitrostátní zákonodárství stanovila výjimky ze zásady volného pohybu za předpokladu, že je to odůvodněno účelem dosáhnout cílů uvedených v tomto článku“ ( 50 ). Důvodnost použití výjimek článku 30 ES však může skončit, jestliže při úplné harmonizaci již pravidlo Společenství zohledňuje stejné zájmy jako vnitrostátní pravidlo ( 51 ).

95.

Nařízení č. 510/2006 neznámou úplně neřeší, což podpořilo rozdělení nauky ( 52 ) a přijetí rozdílných názorů členskými státy.

96.

Podle mého názoru se výlučnost systému Společenství jeví jako souladnější se zněním právní úpravy Společenství, s jejím účelem a s judikaturou Soudního dvora.

97.

Odlišně od kontextu ochranných známek, kde byl zjevně zvolen dvojí systém záruky, vnitrostátní a na úrovni Společenství ( 53 ), na poli zeměpisných označení se zákonodárce Společenství omezil na přijetí nařízení k jejich ochraně na úrovni Společenství, aniž by současně harmonizoval jejich případné vnitrostátní režimy.

98.

Možná je na pozadí této odlišné regulační strategie myšlenka, že nemohou být zachována státní pravidla, která by potenciálně působila ve vlastní oblasti působnosti nařízení Společenství. V textu nařízení č. 510/2006 se nacházejí některé údaje.

99.

Článek 5 odst. 6 nařízení je dosti výmluvný, přestože je třeba jej doplnit o některá upřesnění.

100.

Ustanovení stanoví, že ode dne postoupení žádosti Komisi, „ale pouze na přechodnou dobu, může členský stát poskytnout názvu na vnitrostátní úrovni“ ochranu podle tohoto nařízení (první pododstavec). Dále dodává, že „tato přechodná vnitrostátní ochrana skončí dnem přijetí rozhodnutí o zápisu do rejstříku“ (třetí pododstavec), přičemž upřesňuje, že „pokud název do rejstříku podle tohoto nařízení zapsán není, nese následky přechodné vnitrostátní ochrany pouze dotyčný členský stát“ (čtvrtý pododstavec).

101.

Soudní dvůr rozhodl v již uvedeném rozsudku Warsteiner, že tento čl. 5 odst. 6 ( 54 )„nemá žádný vztah k otázce, zda na svých příslušných vnitrostátních územích mohou členské státy v souladu se svými právními řády udělit ochranu zeměpisným označením, která nebyla přihlášena k zápisu podle nařízení č. 2081/92 nebo která nesplňují podmínky k získání ochrany zavedené v tomto nařízení“ (bod 53).

102.

Článek 5 odst. 6 se zajisté nevyjadřuje k výlučnosti nařízení Společenství a omezuje se na pokrytí rizik, která vznikají během rozhodování o zápisu na úrovni Společenství, ale tato skutečnost není na překážku použití tohoto ustanovení jako výkladového nástroje, neboť ustanovení tohoto druhu by nemělo smysl, pokud by členské státy mohly zachovat vlastní režimy v oblasti působnosti nařízení Společenství, protože by označení v přechodném období zůstávalo chráněno vnitrostátní právní úpravou.

103.

Toto tvrzení, že vnitrostátní ochrana kvalifikovaných zeměpisných označení přetrvává pouze po přechodnou dobu, zřejmě inspiruje přechodná opatření na ochranu zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin obsažená v nařízení č. 918/2004.

104.

Článek 1 tohoto nařízení umožňuje České republice a ostatním státům, které přistoupily v roce 2004, prodloužit až do 31. října tohoto roku „vnitrostátní ochranu zeměpisných označení a označení původu ve smyslu nařízení (EHS) č. 2081/92, která [existovala] dne 30. dubna 2004“; s dodatkem, který je souběžný s ustanovením čl. 5 odst. 6 nařízení č. 510/2006, že pokud „je žádost o registraci […] předložena Komisi“, je třeba zachovat uvedenou ochranu do přijetí rozhodnutí o žádosti.

105.

Toto pravidlo, jež je jasnější než článek 5 nařízení č. 510/2006, nejenže odkazuje na prodloužení účinnosti vnitrostátního režimu v čase, když je předložena žádost o zápis, dokud o ní není rozhodnuto, nýbrž také výslovně uvádí, že systémy platné v členských státech v okamžiku přistoupení přetrvávají pouze do 31. října 2004, z čehož vyplývá, že po jednom nebo druhém datu neexistuje státní ochrana, která je souběžná s nařízením Společenství a působí ve stejné oblasti jako nařízení.

106.

Předchozí vývod podle mého názoru není popřen odkazem na to, že příslušný stát odpovídá „v případech, kdy tento název není registrován na úrovni Společenství, za důsledky uvedené vnitrostátní ochrany“ (ani souběžným ustanovením čl. 5 odst. 6 čtvrtého pododstavce nařízení č. 510/2006). Tato vsuvka zmiňuje následky vnitrostátního režimu během přechodného období, není-li přihlášený název zapsán, a nikoli následky odvozené ze zachování státní regulace jdoucí za přechodné období.

107.

Cílů nařízení č. 510/2006 může být dosaženo pouze jednotným evropským nástrojem ochrany označení původu a zeměpisných označení.

108.

Od svých počátků tato právní úprava reagovala na nutnost sledovat „přístup Společenství“ v dané oblasti.

109.

Vyplývá to ze šestého a sedmého bodu odůvodnění nařízení z roku 1992, které uvádějí, že „snaha chránit zemědělské produkty nebo potraviny, které mají rozpoznatelný zeměpisný původ, vedla některé státy k zavedení ‚zapsaných označení původu‘ “. Bylo zjištěno, že mezi těmito vnitrostátními postupy existují nyní „rozdíly“ vyžadující „společný postup v rámci Společenství“, protože „rámec předpisů Společenství o ochraně umožní rozvoj zeměpisných označení a označení původu, neboť zavedení jednotnějších postupů zajistí poctivou soutěž mezi producenty produktů nesoucích tato označení a zvýší v očích spotřebitele důvěryhodnost těchto produktů“ (šestý bod odůvodnění nového nařízení z roku 2006 má velmi podobné znění).

110.

Je tedy sledována shodná záruka kvality pro všechny spotřebitele v rámci omezení daných Smlouvou, což je cíl, jehož bude obtížně dosahováno při odlišném zacházení, byť v omezeném územním rozsahu, s označeními, která mají shodné vlastnosti jako označení zapsaná v rejstříku na úrovni Společenství ( 55 ).

111.

Pravděpodobně z tohoto důvodu odůvodnění obou nařízení trvalo na vhodnosti sjednocení režimu kvalifikovaných zeměpisných označení, zvláště pokud nebyla souběžně vydána směrnice k harmonizaci případných vnitrostátních systémů. Kdyby bylo usilováno o zachování jejich platnosti, aniž by byla dotčena tato „jednotnost“, přistoupilo by se podobně jako u ochranných známek k harmonizaci.

112.

Travaux préparatoires nařízení č. 2081/92 také zachycují určité známky vůle zákonodárce Společenství.

113.

Názor Komise byl vždy zřejmý. Ve svém návrhu z roku 1990 ( 56 ) zdůraznila, že ochrana Společenství musí nahradit vnitrostátní nástroje ochrany, což je kritérium, které později obhajovala ve svých různých vystoupeních před Soudním dvorem. Hospodářský a sociální výbor se ve svém stanovisku naopak vyslovil pro souběžnou existenci obou úrovní ( 57 ).

114.

V procesu sjednávání pokračovaly rozpory, ale Rada se nakonec rozhodla neuvádět žádný odkaz na uchování vnitrostátních režimů. Zmínila nicméně náznakem výlučný charakter nařízení, když ve dvanáctém bodu odůvodnění požadovala, že „zeměpisná označení a označení původu musí být zapsána v rejstříku na úrovni Společenství, aby mohla požívat ochrany v každém členském státě“.

115.

Ačkoli se Soudní dvůr, jak jsem uvedl výše, ještě nevyslovil k tomuto aspektu, z některých rozhodnutí lze vytušit myšlenku vyčerpávajícího charakteru právní úpravy Společenství.

116.

Rozsudky Gorgonzola ( 58 ) a Chiciak a Fol ( 59 ) upozorňují na omezení, která dopadají na členské státy od okamžiku, kdy žádají Komisi o zápis určitého označení.

117.

Rozsudek Gorgonzola určil, že argument, že ochrana poskytnutá označení původu členským státem přetrvává po jeho zápisu za předpokladu, že má širší dosah než ochrana Společenství, je v rozporu se zněním nařízení, „které pouze umožňuje členským státům zachovat vnitrostátní ochranu určitého označení do dne přijetí rozhodnutí o jeho zápisu jako chráněného označení Společenství“.

118.

Rozsudek Chiciak a Fol rozhodl, že členský stát nemůže změnit označení původu, o jehož zápis požádal v souladu s nařízením, ani je chránit na vnitrostátní úrovni, ale také výslovně spojil sjednocující úsilí nařízení a jeho výlučný charakter, když určil, že „jeho předmětem je záruka jednotné ochrany zeměpisných označení v rámci Společenství“, a dodal, že „je třeba uznat, že tato jednotná ochrana vychází ze zápisu uskutečněného v souladu s pravidly specificky zakotvenými v nařízení“ (bod 25). V tomto smyslu určil, že pravidlo Společenství stanoví „povinnost zápisu zeměpisných označení na úrovni Společenství k tomu, aby mohla požívat ochrany v kterémkoli členském státu“, a vymezil rámec Společenství, v němž má být dále upravena tato ochrana (bod 26).

119.

Podobné prohlášení se nachází v bodu 50 výše uvedeného rozsudku Warsteiner. Je rovněž třeba doplnit bod 49 tohoto rozhodnutí, podle něhož „cíl sledovaný nařízením č. 2081/92 nemůže být zpochybněn společným použitím uvedeného nařízení a vnitrostátních pravidel chránících označení zeměpisného původu, která nejsou zahrnuta do jeho působnosti“. Toto tvrzení při výkladu a contrario znamená, že vnitrostátní právní úprava kvalifikovaných zeměpisných označení, na která se vztahuje nařízení Společenství, by mohla vystavit dosažení cíle evropské právní úpravy nebezpečí.

120.

Zdá se tedy, že judikatura předpokládá povinnou povahu zápisu na úrovni Společenství obsaženou ve zmíněném dvanáctém bodu odůvodnění nařízení č. 2081/92.

121.

Pokud je tedy zápis povinný u označení zahrnutých do působnosti nařízení, které má navíc výlučný charakter, označení mající tyto vlastnosti, které nebylo oznámeno za účelem jeho zápisu na úrovni Společenství v odpovídající lhůtě, zůstane bez ochrany, protože neexistuje souběžná vnitrostátní ochrana, neboť se tento vnitrostátní režim stal neúčinným.

122.

A jestliže je režim vytvořený nařízením Společenství neslučitelný se zachováním vnitrostátní ochrany ve stejné oblasti, tím spíše je třeba vyloučit jeho rozšíření do jiných členských států.

123.

Tato myšlenka vychází ze čl. 5 odst. 6 nařízení č. 510/2006, jehož pátý pododstavec stanoví, že opatření, která dočasně přijímají členské státy k ochraně označení, jejichž přihláška k zápisu na úrovni Společenství je projednávána, „jsou účinná pouze na vnitrostátní úrovni a nemají vliv na obchod uvnitř Společenství“.

124.

Ustanovení má vyloučit, že po předložení žádosti o zápis na úrovni Společenství dojde k pozastavení ochrany označení zahrnutých do působnosti nařízení. Zdůrazňuje však účinnost přechodné vnitrostátní záruky z hlediska časového a územního v souladu s vůlí „sjednotit“ zacházení se zeměpisnými označeními v rámci Evropské unie.

125.

„Přístup Společenství“ v nařízení č. 510/2006 neznamená jen zmizení veškerých vnitrostátních systémů kvalifikovaných zeměpisných označení, ale a fortiori také nepoužitelnost jakékoli dvoustranné dohody o jejich ochraně mezi dvěma členskými státy mimo nařízení. Přetrvávání sítě vnitroevropských smluv nadřazených právní úpravě Společenství by způsobilo neprůhlednost neslučitelnou s cíli tohoto mechanismu.

126.

Česká republika nicméně poukazuje na to, že veškerá argumentace ve prospěch výlučnosti nařízení č. 510/2006 by předpokládala popření mezinárodních závazků smluvních stran, zejména v kontextu ochrany v členských státech Lisabonské unie, a tudíž porušení článku 307 ES ( 60 ).

127.

Článku 307 ES se však nelze platně dovolávat v této věci, v níž již nejsou diskutována práva žádného státu stojícího vně Unie. Vyplývá to z doslovného znění tohoto ustanovení, podle něhož „práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou […] dotčeny“ Smlouvou o ES. Jak připomenul Soudní dvůr ve svém rozsudku Matteucci ( 61 ), tento článek (bývalý článek 234 ES) neodkazuje „na smlouvy uzavřené výlučně mezi členskými státy“. Nelze jej tedy použít ve vztahu k dohodě, jejímiž stranami jsou jen dva členské státy (nezávisle na tom, zda jimi byly v okamžiku jejího podpisu) a která nevykazuje žádnou vazbu se třetí zemí.

128.

Zákonodárce Společenství nezvolil v této oblasti cestu vzájemného uznávání, nýbrž centralizace nástrojů ochrany na úrovni Společenství. Instituce má smysl jen tehdy, má-li pečeť „chráněného zeměpisného označení“ konkrétní význam spojený s kvalitou a shodný pro všechny spotřebitele, což je účel nedosažitelný při případném spolužití evropské právní úpravy a jiných systémů v různých územních oblastech, ale týkajících se označení se stejnými vlastnostmi.

129.

Domnívám se, že nařízení č. 510/2006 vylučuje veškerou vnitrostátní nebo dvoustrannou ochranu kvalifikovaných zeměpisných označení spadajících do jeho působnosti. V důsledku toho označení, které spadá do této působnosti a které nebylo oznámeno Komisi, nemůže být chráněno jedním nebo více členskými státy nezávislým způsobem a zůstává bez ochrany; tato okolnost však nevyplývá jen z chybějícího zápisu označení, jak k tomu, zdá se, navádí formulace předběžné otázky, ale z výlučného charakteru systému Společenství.

130.

Třetí předběžná otázka Handelsgericht Wien usiluje o určení, zda skutečnost, že byla do smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii zahrnuta ochrana různých kvalifikovaných zeměpisných označení pro pivo z města České Budějovice, má nějakou relevanci ve vztahu k platnosti vnitrostátního a dvoustranného systému ochrany jiného označení pro stejný produkt.

131.

Odpověď na tuto poslední předběžnou otázku je zbytečná, bude-li zachován výlučný charakter nařízení č. 510/2006, protože veškerá vnitrostátní nebo smluvní ochrana, která působí ve stejné oblasti, se musí stát neúčinnou bez ohledu na to, že byla do rejstříku na úrovni Společenství zapsána jiná označení nějaké potraviny.

132.

Aniž by bylo dotčeno výše zmíněné, odpověď na tuto otázku vyžaduje analýzu již uvedeného rozsudku Chiciak a Fol, v němž byla řešena věc s určitými prvky spojitosti s nyní projednávanou věcí.

133.

Nařízením ze dne 14. května 1991 zavedla francouzská vláda označení původu „Epoisses de Bourgogne“ pro druh sýrů pocházejících z tohoto regionu a požádala Evropskou komisi o jeho zápis v souladu s nařízením č. 2081/92. V roce 1995 bylo nařízení změněno a jako zapsané označení původu zapsán pojem „Epoisses“. Rozsudek Chiciak a Fol rozhodl, že členský stát nemůže přijmout opatření ke změně označení původu, o jehož zápis požádal v souladu s nařízením Společenství, ani je chránit na vnitrostátní úrovni.

134.

Toto rozhodnutí omezilo pravomoci členského státu ve vztahu k zeměpisnému označení oznámenému Komisi za účelem jeho zápisu. Nařízení Společenství umožňuje, aby stát poskytl tomu označení přechodnou ochranu (omezenou časově a územně, jak jsem vysvětlil výše); uvedený rozsudek dodává, že vnitrostátní orgány nemohou změnit oznámené označení.

135.

Ve věci „Epoisses“ byla tedy jednáním státu kritizovaným Soudním dvorem změna označení, o jehož zápisu probíhalo řízení, a proto by rozsudek v zásadě nebyl přímo použitelný, když je chráněno označení, které označuje stejné místo původu jako jiná již zapsaná označení pro stejný produkt na úrovni Společenství.

136.

Myšlenka, že je třeba omezit prostor pro jednání členských států v této oblasti, stojí na pozadí rozsudku Chiciak a Fol, ale bylo by nadbytečné jej vykládat v tak širokém smyslu s ohledem na nepochybně výlučný charakter, který podle mého názoru má nařízení.

137.

Použití judikatury Chiciak a Fol na tuto věc by totiž bylo vhodné, jen pokud by označení Bud představovalo část nebo zkratku některého ze zeměpisných označení chráněných na úrovni Společenství pro pivo z Českých Budějovic (Budějovické pivo, Českobudějovické pivo a Budějovický měšťanský var, podle smlouvy o přistoupení) ( 62 ). Toto dilema však musí rozhodnout vnitrostátní soudy.

138.

Jestliže tedy určité označení na rozdíl od jiných, která se týkají téže potraviny a téhož původu, nebylo zahrnuto na seznam obsažený ve smlouvě o přistoupení za účelem jeho ochrany na úrovni Společenství, nebrání to v zásadě jeho vnitrostátní nebo dvoustranné ochraně, ledaže by se jednalo o zkrácenou verzi nebo část některého z oznámených zeměpisných označení. Toto zjištění však postrádá praktické důsledky s ohledem na výlučný charakter, který má nařízení č. 510/2006.

139.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky Handelsgericht Wien odpověděl následovně: