1.

Jádrem probíhajícího řízení je spor mezi Ente per le Ville vesuviane (dále jen „Ente“) a Komisí Evropských společenství (dále jen „Komise“) o ukončení finanční pomoci poskytované z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) na záměry Ente.

2.

Ente je korporací tvořenou italským státem, regionem Kampánie, provincií Neapol a několika obcemi. Bylo založeno italským zákonem č. 578 ze dne 29. července 1971 a jeho účelem bylo zachování a zhodnocení architektonických celků, sestávajících z Ville vesuviane vybudované v 18. století a venkovních lokalit.

3.

Rozsudkem ze dne 18. července 2007 (dále jen „napadený rozsudek“) ( 2 ) zamítl Soud prvního stupně jako neopodstatněnou žalobu, kterou Ente napadla rozhodnutí Komise, jímž se ukončuje poskytování finanční pomoci z EFRR.

4.

Kasačním opravným prostředkem se Ente v konečném důsledku opět domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí. Také Komise podala kasační opravný prostředek, v němž Soudu prvního stupně vytýká, že měl žalobu odmítnout již jako nepřípustnou, jelikož Ente není rozhodnutím bezprostředně dotčena, a tudíž není aktivně legitimována.

5.

Probíhající řízení tak nabízí příležitost prohloubit otázku bezprostředního dotčení žalobců v rámci účastí na EFRR.

6.

Právní rámec vylíčil Soud v bodech 1 až 3 napadeného rozsudku následovně:

7.

Na žádost Ente požádal italský stát Komisi o finanční pomoc z EFRR v rámci investic do infrastruktury týkající se rekonstrukce tří z těchto vilových komplexů. Následně Komise v rozhodnutí ze dne 18. prosince 1986 určeném Italské republice (dále jen „poskytující rozhodnutí“ ( 3 )) poskytla finanční pomoc z EFRR na zhodnocení uvedených vilových komplexů pro turistické účely.

8.

Poskytující rozhodnutí označuje Ente za příjemce dotace (3. bod odůvodnění a článek 3 rozhodnutí) a za subjekt odpovědný za žádost, jakož i za realizaci záměru (dodatek k rozhodnutí).

9.

Podle článku 4 poskytujícího rozhodnutí je Komise oprávněna finanční pomoc snížit, zrušit nebo požadovat její vrácení, pokud nebudou splněny podmínky stanovené v uvedeném rozhodnutí, zejména pokud jde o časový rámec vymezený pro realizaci záměru. Článek 4 navíc stanoví, že ke zrušení a k požadavku vrácení může dojít až tehdy, jakmile byl oprávněný v dané věci vyslechnut.

10.

V rámci výkonu rozhodnutí Komise poskytla v letech 1988 a 1990 dvě splátky.

11.

Podle článku 12 nařízení č. 4254/88, ve znění nařízení č. 2083/93, musely být závěrečné žádosti o platby z EFRR Komisi podány nejpozději do 31. března 1995, ledaže byl záměr pozastaven z právních důvodů.

12.

Dopisem ze dne 29. března 1995 požádal italský stát Komisi o prodloužení této lhůty s odvoláním na článek 12 nařízení č. 4254/88, protože záměry byly podle jeho názoru pozastaveny z právních důvodů, a proto nemohla být závěrečná žádost o platbu podána včas.

13.

Dopisem ze dne 12. října 2001 Komise Itálii sdělila, že zamýšlí ukončit poskytování finanční pomoci. Komise vycházela z toho, že lhůta pro předložení vyúčtování podle článku 12 nařízení č. 4254/88 uplynula a v rozporu s názorem italských orgánů neexistuje ani žádný důvod svědčící pro prodloužení lhůty podle článku 12 nařízení č. 4254/88.

14.

Dopisem ze dne 13. března 2002 Komise Itálii sdělila své definitivní rozhodnutí ukončit finanční pomoc poskytovanou z EFRR na základě žádosti o platby podané před 31. březnem 1995 (dále jen „napadené rozhodnutí“ ( 4 )).

15.

Protože Itálie až do této lhůty podala jen jednu žádost o platbu dílčí částky, která byla nižší než splátky, které již obdržela jako zálohu, je nyní jednak povinna vrátit rozdíl, který z toho vyplývá, a jednak není oprávněna obdržet žádné další platby na uvedené sporné záměry z EFRR.

16.

V napadeném rozhodnutí Komise zdůraznila, že ani z tohoto rozhodnutí, ani z jiného ustanovení práva Společenství nevyplývá povinnost členského státu požadovat po Ente jako oprávněném subjektu vrácení vyplacených částek.

17.

Proti rozhodnutí Komise ze dne 13. března 2002 podala Ente před Soudem prvního stupně žalobu a navrhla, aby uvedené rozhodnutí zrušil.

18.

Soud prvního stupně v napadeném rozsudku nejprve konstatuje, že žaloba je v rozporu s názorem Komise přípustná. Ente je podle něj bezprostředně dotčena napadeným rozhodnutím, a tudíž je aktivně legitimována ve smyslu čl. 230 odst. 4 ES.

19.

Ve věci samé Soud zamítá žalobu na neplatnost podanou Ente jako neopodstatněnou. V prvním důvodu kasačního opravného prostředku Ente uplatňuje, že Komise nesprávně popřela naplnění předpokladů zpoždění z právních důvodů podle článku 12 nařízení č. 2083/93, a tudíž vycházela z opožděně podané žádosti o platby. V této věci Soud potvrdil napadené rozhodnutí Komise.

20.

V druhém důvodu kasačního opravného prostředku kritizovala Ente skutečnost, že nebyla před vydáním napadeného rozhodnutí vyslechnuta Komisí a v tom spatřovala porušení jejího práva na obhajobu. V této souvislosti Soud konstatoval, že Ente sice příslušelo právo být vyslechnuta, ale to, že k vyslechnutí nedošlo, nevede v projednávaném případě ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ente totiž k dotazům Soudu neuvedla nic, co by mohlo vést k jinému rozhodnutí, a to i kdyby Komise Ente vyslechla.

21.

Ente navíc Komisi vytkla, že nedostatečně objasnila skutkové okolnosti a že napadené rozhodnutí trpí vadou nedostatečného odůvodnění. Soud však žalobu shledal i v těchto bodech za neopodstatněnou.

22.

Kasační opravný prostředek podaný Ente se opírá o dva důvody. První důvod kasačního opravného prostředku v podstatě vychází z porušení článku 12 nařízení č. 4254/88. V druhém důvodu kasačního opravného prostředku Ente Soudu vytýká jeho závěr, podle něhož Komise při vydání napadeného rozhodnutí neporušila právo Ente na obhajobu.

23.

Komise také podala kasační opravný prostředek. V něm Soudu vytýká, že tuto žalobu neodmítl jako nepřípustnou z důvodu nedostatku aktivní legitimace Ente.

24.

Účastnící řízení uplatňují tato návrhová žádání:

25.

Ve věci C-455/07 P týkající se kasačního opravného prostředku podaného Ente,

Ente navrhuje

Komise navrhuje zamítnout kasační opravný prostředek podaný Ente a uložit jí náhradu nákladů řízení.

26.

Ve věci C-445/07 P týkající se kasačního opravného prostředku podaného Komisí,

Komise navrhuje

Ente navrhuje zamítnout kasační opravný prostředek podaný Komisí a uložit jí náhradu nákladů řízení.

27.

Komise ve svém kasačním opravném prostředku zastává názor, že Soud neměl ve sporu meritorně rozhodnout, ale naopak měl žalobu odmítnout jako nepřípustnou.

28.

Přípustnost kasačního opravného prostředku Komise by mohla být sporná, neboť Soud nakonec vydal pro Komisi příznivé rozhodnutí, když žalobu zamítl jako neopodstatněnou.

29.

Ente per le Ville vesuviane sice nenamítla nepřípustnost kasačního opravného prostředku podaného Komisí. Přípustnost je však nutno zkoumat z moci úřední. ( 5 ) I Komise se ve svém podání podrobně zabývá otázkou přípustnosti svého kasačního opravného prostředku.

30.

Podle čl. 56 odst. 1 statutu Soudního dvora lze podat opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí Soudu nebo proti rozhodnutím, která řeší věc pouze částečně.

31.

Podle názoru Komise je její kasační opravný prostředek proti uvedenému rozhodnutí Soudu přípustný jakožto opravný prostředek proti rozhodnutí, které řeší věc pouze částečně.

32.

S tím se nelze ztotožnit, protože v tomto případě již neexistovala překážka řízení. Podle čl. 114 jednacího řádu Soudu prvního stupně ( 6 ) je pro vydání rozhodnutí, které řeší věc pouze částečně, nezbytně nutné, aby byla námitka nepřípustnosti předložena samostatným podáním. V případech, kdy Soudní dvůr vycházel z existence rozhodnutí, které řeší věc pouze částečně, ve smyslu čl. 56 odst. 1 statutu, byla námitka nepřípustnosti také zjevně vždy předložena samostatným podáním ( 7 ).

33.

Požadavek samostatného podání zaručuje transparentní průběh řízení. Zaručuje se jím, že lze tento návrh jako takový snadno identifikovat. To je významné především z toho důvodu, že překážka řízení přerušuje hlavní řízení. Je proto třeba objasnit Soudu prostřednictvím samostatného podání, zda má být námitka učiněna předmětem řízení, během kterého se řeší věc pouze částečně, či nikoli. Pokud by bylo možné předložit návrh na vydání rozhodnutí, které řeší věc pouze částečně, v rámci ostatních podání, nebylo by bez pochyb jasné, zda se jedná překážku řízení, či nikoli.

34.

Komise však v tomto případě bezesporu nepředložila námitku nepřípustnosti žaloby v samostatném podání. Překážka řízení tedy neexistovala, a proto nelze rozhodnutí Soudu kvalifikovat jako rozhodnutí, které řeší věc pouze částečně.

35.

Přípustný je nicméně kasační opravný prostředek podaný Komisí jakožto opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí Soudu. Podle čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora může opravný prostředek podat kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno.

36.

V tomto případě Komise v řízení před Soudem hlavně navrhovala odmítnout žalobu podanou Ente jako nepřípustnou. Pouze podpůrně navrhovala zamítnout ji jako neopodstatněnou.

37.

Tím, že Soud ve svém rozsudku výslovně konstatoval přípustnost žaloby a své zamítnutí odůvodnil pouze neopodstatněností žaloby, Komise uspěla pouze se svým podpůrným návrhem, zatímco jejímu hlavnímu návrhu nebylo vyhověno. Tento částečný neúspěch je důvodem přípustnosti kasačního opravného prostředku Komise.

38.

Soudní dvůr totiž v jednom řízení o předběžném opatření upřesnil, za jakých předpokladů se neúspěšná námitka nepřípustnosti považuje za částečný neúspěch, z něhož může vycházet kasační opravný prostředek ( 8 ).

39.

V uvedeném řízení navrhovatelka napadla přípustnost původního návrhu ve svém stanovisku před Soudem, aniž by ovšem „jeho nepřípustnost byla napadena formálně“ ( 9 ). Soudní dvůr dospěl k závěru, že v takovém případě nelze v kasačním opravném prostředku namítat, že návrh byl zamítnut pouze jako neopodstatněný, avšak ne už jako nepřípustný.

40.

Pokud byl - jako v tomto případě – podán samostatný návrh na odmítnutí pro nepřípustnost, je třeba v tom spatřovat formální námitku nepřípustnosti, kterou lze v případě neúspěchu napadnout prostřednictvím kasačního opravného prostředku.

41.

Jako dílčí závěr lze tedy konstatovat, že kasační opravný prostředek podaný Komisí je přípustný.

42.

Komise ve svém kasačním opravném prostředku Soudu vytýká, že považoval Ente za aktivně legitimovanou účastnici řízení.

43.

Podle čl. 230 odst. 4 ES může každá fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutí, které, byť bylo vydáno jako rozhodnutí určené jiné osobě, se jí bezprostředně a osobně dotýká. Napadené rozhodnutí je bezesporu určeno italskému státu, a nikoli Ente. Ente se rozhodnutí sice osobně dotýká, sporné zůstává, zda se jí uvedené napadené rozhodnutí dotýká také bezprostředně.

44.

Soudní dvůr byl již vyzván k tomu, aby se v rámci dvou rozsudků, které se také týkaly ukončení poskytování finanční pomoci z EFRR, vyjádřil ke kritériu bezprostředního dotčení ( 10 ). V obou případech se jednalo o žaloby podané regionem Siciliana proti rozhodnutím Komise, v nichž rozhodla o ukončení poskytování finanční pomoci z EFRR.

45.

V uvedených rozhodnutích Soudní dvůr poukazoval na svou ustálenou judikaturu. Podle ní podmínka, uvedená ve čtvrtém pododstavci článku 230 ES, podle které fyzická nebo právnická osoba musí být bezprostředně dotčena rozhodnutím, které je předmětem žaloby, vyžaduje, aby napadené opatření Společenství přímo zakládalo následky pro právní postavení jednotlivce a jeho adresátům pověřeným jeho provedením neponechávalo žádnou volnost uvážení, a naopak, aby toto provedení bylo čistě automatické povahy a vyplývalo výlučně z úpravy Společenství, aniž by bylo třeba použít další prováděcí předpisy ( 11 ).

46.

Soudní dvůr dospěl ve svých rozhodnutích „Regione Siciliana“ k závěru, že žalobci nebyli rozhodnutím Komise bezprostředně dotčeni. Odvolával se při tom na to, že poskytující rozhodnutí označuje žalobkyně v daném případě za „orgán odpovědný za realizaci záměru EFRR“ ( 12 ), resp. „orgán odpovědný za žádost o finanční pomoc“ ( 13 ), a nikoli za „nositele práva na pomoc“ ( 14 ). Postavení orgánu odpovědného za žádost nevedlo ke vzniku bezprostředního vztahu mezi žalobkyní v uvedené věci a podporou Společenství, o niž požádala italská vláda a byla poskytnuta Italské republice ( 15 ).

47.

K uznání bezprostředního dotčení Ente došlo v projednávané věci v důsledku toho, že zde Soud vypozoroval rozdíly oproti skutkovým okolnostem, z nichž vycházela rozhodnutí ve věcech Regione Siciliana. Zaprvé není Ente v poskytujícím rozhodnutí označena pouze za orgán odpovědný za realizaci záměru, nýbrž jmenovitě za příjemce dotace. Zadruhé, uvážení příslušející italskému státu, pokud jde o rozhodnutí, zda bude požadovat vrácení vyplacené dotace, není relevantní, neboť italský stát oznámil již před vydáním rozhodnutí Komise svůj záměr, že bude požadovat vrácení peněz a že tyto prostředky sám neposkytne. Zatřetí, je aktivní legitimace potřeba k tomu, aby si Ente mohla zabezpečit ochranu svého práva na obhajobu.

48.

Rozdíly oproti skutkovým okolnostem, z nichž vycházela rozhodnutí ve věcech Regione Siciliana, které Soud vyzdvihl v napadeném rozhodnutí, však v konečném důsledku nevedly k odchylnému posouzení než ve věcech Regione Siciliana.

49.

Soudní dvůr popřel ve svém rozhodnutí ze dne 2. května 2006, Regione Siciliana, aktivní legitimaci Regione Siciliana, neboť úloha orgánu odpovědného za realizaci záměru neznamenala, že žalobkyně byla „sama o sobě nositelkou práva na pomoc“.

50.

V projednávaném případě byla žalobkyně v napadeném rozhodnutí označena jako oprávněný subjekt. Nevyplývá z něj ale, že by Ente bylo přiznáno právo na pomoc na základě právních předpisů Společenství. Ani Soud ve svém odůvodnění rozhodnutí nevycházel z toho, že je Ente nositelkou nároku na pomoc. Žádost o finanční pomoc z EFRR v rámci investic do infrastruktury, které měla provést Ente, podal u Komise naopak italský stát, jemuž byla poskytnuta. Žadatel, nositel práva a adresát rozhodnutí Komise je tedy v tomto případě jedině Itálie. Komise proto také ve svém poskytujícím rozhodnutí Ente správně označuje pouze za „oprávněný subjekt“, a nikoli za nositelku práva.

51.

Zdá se ovšem, že v projednávaném případě je Ente v pozici „příjemce“ spjata s dotací poskytovanou z EFRR úžeji, než byly žalobkyně v případech Regione Siciliana jako pouhé „příslušné orgány“. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 2. května 2006 ve věci Regione Siciliana nelze dovodit, že aktivně legitimován může být jedině nositel práva na pomoc na základě právních předpisů Společenství. Pouze konstatoval, že orgán odpovědný za realizaci záměru, který nemá právo na pomoc, není aktivně legitimován. Ve svých dřívějších rozsudcích Soudní dvůr odkázal na to, že napadené opatření má dopad na právní postavení osoby ( 16 ). Je proto otázkou, zda má napadené rozhodnutí dopad na právní postavení Ente jako příjemce, přestože nebyla nositelkou práva na pomoc na základě právních předpisů Společenství.

52.

Potud lze argumentovat, že právní postavení Ente je dotčeno, neboť ona se podle svého názoru může cítit vystavena požadavku Itálie na vrácení pomoci. Také v souvislosti s rozhodnutími Komise, která členské státy zavazují požadovat vrácení finančních pomocí poskytnutých v rozporu s právními předpisy Společenství, je koneckonců uznána aktivní legitimace dotčených podniků, přestože nemají právo na pomoc na základě právních předpisů Společenství. Ente by ovšem musela být rozhodnutím Komise dotčena také bezprostředně.

53.

Osoba, která není adresátem rozhodnutí Komise, je podle ustálené judikatury bezprostředně dotčena jedině tehdy, když je adresát povinen provést právní akt vydaný na základě předpisů Společenství a toto provedení je čistě automatické povahy, neboť adresátovi v tomto ohledu není ponechána žádná volnost uvážení ( 17 ).

54.

Bezprostřední dotčení není dáno tam, kde se mezi rozhodnutí orgánu Společenství a jeho dopad na žalobce vkládá nezávislá vůle adresáta ( 18 ). Pokud není rozhodnutí adresáta předepsáno ani předpisy práva Společenství, ani konkrétním rozhodnutím Komise, ale vychází z nezávislého rozhodnutí členského státu, neexistuje žádná bezprostřední souvislost mezi rozhodnutím Komise a žalobcem.

55.

V projednávaném případě italská vláda bezesporu nebyla povinna požadovat po Ente vrácení dotací poskytnutých Společenstvím. Naopak se mohla rozhodnout nést sama povinnost vrácení ve prospěch EFRR a pokrýt ze svých vlastních zdrojů část pomoci Společenství, u níž závazek jejího poskytnutí zanikl, za účelem financování dokončení prací. Právní předpisy Společenství ji právě nezavazovaly k požadování vrácení peněz od Ente, jak Komise výslovně zmínila v napadeném rozhodnutí.

56.

Jak správně uvedl generální advokát Ruiz-Jarabo Colomer ve svém stanovisku ve věci Regione Siciliana, odpovídá toto složité struktuře vztahů existujících při správě strukturálních fondů ( 19 ). Tato členským státům přiznává rozhodující pozici, takže na základě podpory poskytované z EFRR je založen vztah mezi Komisí a členským státem ( 20 ). Podporované záměry jsou tak z pohledu Komise záměry členských států. Dotčený členský stát se tedy může rozhodnout, jestli bude záměr infrastruktury pokračovat, když Společenství ukončí svou finanční pomoc.

57.

Soud v napadeném rozsudku vycházel z toho, že tato volnost příslušející členskému státu při provádění rozhodnutí Komise není relevantní, neboť italská vláda vyjádřila před vydáním napadeného rozhodnutí svůj záměr nepřevzít povinnost zaplatit obnos, jehož vrácení je požadováno, a naopak jej požadovat po Ente. Je tedy pouze čistě hypotetickou úvahou, že by Itálie poskytla ze svého rozpočtu odpovídající platby, které by už nebyly poskytnuty z EFRR.

58.

Soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Soudního dvora, ve kterých vycházel z toho, že platí výjimka také v těch případech, kdy bylo od počátku jasné, že žalobce by byl zatížen i podle rozhodnutí adresáta. Pokud má členský stát čistě teoretickou možnost provést právní akt Společenství způsobem, který nezatěžuje žalobce, protože je od počátku jisté, že národní orgány právní akt Společenství provedou určitým jiným způsobem, je žalobce bezprostředně dotčen již tímto právním aktem Společenství ( 21 ).

59.

Otázkou je, zda lze tuto judikaturu použít na situaci související s dotacemi poskytovanými z EFRR, jako je situace v projednávané věci. I v tomto případě dala Itálie jako adresát napadeného rozhodnutí podle zjištění Soudu před jeho vydáním bez jakýchkoli pochybností najevo, že by rozhodnutí provedla způsobem zatěžujícím žalobkyni. Prima facie se tedy zdá, že se použití uvedené judikatury nabízí ( 22 ).

60.

Je ovšem třeba poznamenat, že věci, u nichž Soudní dvůr vycházel z toho, že volné uvážení adresáta rozhodnutí o způsobu jeho provedení je jen čistě teoretické povahy, neboť neexistovaly žádné pochybnosti o způsobu provedení, vycházely z velmi specifických skutkových okolností případu. Mohlo by tedy být sporné, jestli se mají výroky tam uvedené použít na případy, jako je tento.

61.

Ve věci Piraiki-Patraiki ( 23 ) udělila Komise Francii na její návrh oprávnění omezit dovoz z Řecka, aniž by ji k tomu ovšem zavázala. Že by adresát rozhodnutí, které odpovídá jeho návrhu, své právo volného uvážení ohledně způsobu provedení vykonal takovým způsobem, že by tohoto rozhodnutí, jež sám inicioval, vůbec nevyužil, se vskutku jeví jako čistě hypotetická možnost. V takové situaci by nebylo spravedlivé popírat bezprostřednost zatížení rozhodnutím Komise jen na základě práva volného uvážení adresáta tohoto rozhodnutí zakotveného v právních předpisech. V této věci proto Soudní dvůr také uznal aktivní legitimaci určitých řeckých vývozců s ohledem na aspekt bezprostředního dotčení.

62.

Ve věci Dreyfus ( 24 ) vycházel Soudní dvůr na základě celkového hodnocení velmi složitých objektivních okolností a po zohlednění sociálně-ekonomického pozadí rozhodnutí Komise v souvislosti s poskytnutím financí ze zdrojů Společenství pro vývoz zemědělských výrobků do Ruské federace z toho, že znak bezprostředního dotčení je naplněn u dodavatele, který od svého ruského smluvního partnera mohl reálně očekávat jen platby v rozsahu prostředků poskytovaných Společenstvím, přestože byl tento smluvní partner na základě soukromoprávní dohody zavázán k dalším platbám. I zde Soudní dvůr považoval onu pouze hypotetickou možnost, že by smluvní partner žalobce splnil své smluvní závazky, ačkoli by tím přišel o financování ze zdrojů Společenství, za tak nereálnou, že naznal, že již rozhodnutí Komise bezprostředně zatěžuje žalujícího dodavatele, a to pokud jde o jednotlivé podmínky financování.

63.

V obou věcech tedy hodnotící úvahy konkrétních skutkových okolností směřovaly k tomu, že Soudní dvůr považoval úzce vymezené výjimky ze zásady za vhodné k tomu, aby v případě přetrvávajícího uvážení u adresáta rozhodnutí nebyla třetí osoba bezprostředně dotčena rozhodnutím Komise.

64.

V projednávaném případě je nicméně situace odlišná. Jinak než ve shora uvedených věcech zde nelze z celku objektivních skutkových okolností dovodit žádné obdobně pádné závěry, pokud jde o pozdější jednání adresáta rozhodnutí, zejména když má Itálie sama podíl na společnosti Ente. Vycházet lze jedině ze subjektivního oznámení Itálie. Toto je nezávazné a Itálii nic nebrání v tom, aby ve skutečnosti upustila od požadavku vrácení, respektive, aby podporu Ente nyní poskytla z vlastních prostředků. Za těchto okolností se nezdá být přesvědčivé dovozovat uznání bezprostředního dotčení Ente jen na základě pouhého oznámení Itálie, že po Ente hodlá vymáhat vrácení poskytnuté dotace ( 25 ). Nakonec by takto členský stát mohl na základě právně nezávazného oznámení o budoucím jednání rozhodnout o tom, zda se dotyčný stane aktivně legitimovaným k řízení před soudy Společenství.

65.

V konečném výsledku je tedy nutné popřít, že je u Ente naplněn znak bezprostředního dotčení, neboť Itálie nebyla povinna požadovat od Ente poskytnuté peníze zpět.

66.

Podle Soudu byla jím uznaná aktivní legitimace Ente podpůrně potvrzena, když poskytující rozhodnutí stanovilo, že Ente měla být před vydáním rozhodnutí o ukončení finanční pomoci z EFRR vyslechnuta. Se Soudem je třeba souhlasit v tom ohledu, že toto povinně předepsané vyslechnutí Ente propůjčilo silnější pozici v rámci tohoto řízení, než jakou měly žalobkyně účastnící se řízení ve věcech „Regione Siciliana“. Pouze na základě stanoveného vyslechnutí třetí osoby, jehož prostřednictvím má být zajištěn spolehlivý základ pro rozhodnutí Komise určené členskému státu, však nelze odvodit samostatné žalobní právo směřující proti rozhodnutí ve věci samé, když třetí osoba, která má být vyslechnuta, není obsahem rozhodnutí bezprostředně dotčena, jako je tomu v projednávaném případě.

67.

Nakonec je ještě třeba zabývat se tím, jestli toto popření aktivní legitimace nepředstavuje odepření spravedlnosti. V tomto ohledu postačuje připomenout, že jednotlivci musí mít nárok na účinnou soudní ochranu práv, která jim přiznává právní řád Společenství ( 26 ).

68.

Soudní ochrana fyzických a právnických osob, které nemohou z důvodu podmínek přípustnosti stanovených v čl. 230 čtvrtém pododstavci ES přímo napadnout takové akty Společenství, jako je sporné rozhodnutí, musí být účinně zajištěna procesními prostředky před vnitrostátními soudy. V tomto ohledu Soudní dvůr již zdůraznil, že tyto soudy jsou v souladu se zásadou loajální spolupráce upravenou v článku 10 ES povinny v co největším možném rozsahu vykládat a uplatňovat vnitrostátní procesní pravidla upravující podání žaloby takovým způsobem, který umožňuje uvedeným osobám napadnout soudní cestou legalitu všech vnitrostátních opatření týkajících se použití vůči nim takového aktu Společenství, jako je dotčený akt, tím, že se budou dovolávat neplatnosti tohoto aktu, a přivedou tak tyto soudy k tomu, aby se dotázaly Soudního dvora prostřednictvím předběžných otázek ( 27 ).

69.

Závěrem je třeba konstatovat, že žaloba Ente byla z důvodu nedostatku aktivní legitimace nepřípustná již v prvním stupni. Kasační opravný prostředek Komise je proto opodstatněný.

70.

S ohledem na nepřípustnost žaloby podané Ente k Soudu se jeví jako bezpředmětný i její kasační opravný prostředek směřující proti napadenému rozsudku v rozsahu, ve kterém tento rozsudek rozhodl o opodstatněnosti žaloby, takže jej není třeba přezkoumávat ( 28 ). S ohledem na tuto skutečnost není namístě o jejím kasačním opravném prostředku rozhodovat.

71.

Pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k odlišnému posouzení přípustnosti žaloby, se dále budu podpůrně zabývat ještě opodstatněností kasačního opravného prostředku podaného Ente.

72.

V prvním důvodu kasačního opravného prostředku Ente vytýká nesprávné právní posouzení, nedostatečné objasnění a nedostatečné odůvodnění s ohledem na článek 12 nařízení č. 4254/88. Tento článek stanoví lhůtu, během níž je třeba podávat Komisi žádosti o platbu, aby ještě mohly být zohledněny. Článek 12 stanoví výjimku z této lhůty pro záměry, které jsou pozastaveny z právních důvodů.

73.

Podle názoru Ente platí prodloužení lhůty pro celý záměr, i když se výjimka stanovená v článku 12 vztahuje jen na jednu část schváleného záměru, tedy již na jednu ze tří vilových komplexů.

74.

Soud však správně vycházel z toho, že pokud lze záměr rozdělit na části, výjimka se vztahuje jen na ty části záměru, které jsou pozastaveny z právních důvodů. Možnost prodloužení lhůty představuje výjimku ze zásady, že všechny žádosti o platbu musí být Komisi podány během určitých lhůt. Soud proto správně zdůraznil, že prodloužení lhůty stanovené v článku 12 je třeba vykládat úzce. Řádné a spolehlivé finanční plánování prostředků poskytovaných z EFRR vyžaduje co možná nejaktuálnější vyúčtování peněz. Pokud lze záměr rozdělit do částí, a výjimka stanovená v článku 12 se vztahuje jen na jednu část takového záměru, platí bez omezení, že již dokončené části záměru se musí vyúčtovat během stanovené lhůty.

75.

Pokud Ente navíc Soudu vytýká, že vycházel z nesprávného předpokladu, že schválenou část záměru lze rozdělit do částí, je třeba tuto výtku odmítnout jako nepřípustnou. Tím totiž Soudu vytýká posouzení skutkových okolností případu. Ani jinak nelze nalézt argumenty, které by hovořily pro oddělené vyúčtování prací na každém z vilových komplexů jednotlivě.

76.

Prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku by tedy nebylo možné vyhovět.

77.

V druhém důvodu kasačního opravného prostředku Ente namítá, že ji Komise před vydáním napadeného rozhodnutí nevyslechla.

78.

Soud v napadeném rozsudku konstatoval, že Ente bylo v článku 4 poskytujícího rozhodnutí přiznáno právo být vyslechnuta. Tento článek totiž stanoví, že Komise nesmí rozhodnout o ukončení dotace nebo o jejím vymáhání zpět, aniž by předtím vyslechla oprávněný subjekt.

79.

Soud dále uvádí, že Komise nevyslechla Ente před vydáním napadeného rozhodnutí, a tudíž nerespektovala právo Ente být vyslechnuta. Soud se nicméně domníval, že takové nerespektování práva být vyslechnut neospravedlňuje zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nemělo v konečném důsledku dopad na jeho obsah.

80.

Podle Soudu totiž Ente v prvostupňovém řízení nevznesla žádné relevantní námitky, kterými by Komisi přiměla k vydání odlišného rozhodnutí.

81.

V tomto ohledu Ente namítá, že Soud v této souvislosti nesprávně konstatoval, že práce na vile Rugerro byly dokončeny již v roce 1992. Ente Soudu předložila velké množství podkladů, z nichž údajně vyplývalo, že práce na vile Ruggero byly od roku 1989 nejméně do konce roku 1996 z právních důvodů pozastaveny.

82.

Především je třeba konstatovat, že otázka, kdy byly skončeny práce na vile Rugerro a jaké důvody bránily pokračování prací, představuje posuzování skutkových okolností, které přísluší výlučně Soudu a zásadně nepodléhá žádnému opravnému prostředku.

83.

Jedině v případech, kdy Soud provedl posuzování skutkových okolností způsobem, který je nutno hodnotit jako zkreslení důkazů, je Soudní dvůr výjimečně povolán ke zrušení rozsudku z uvedeného důvodu.

84.

V projednávaném případě není nutné hlouběji se zabývat otázkou, jestli je zjišťování skutkových okolností týkajících se okamžiku ukončení prací na vile Rugerro, které provedl Soud, třeba vyhodnotit jako zkreslení důkazů. I kdyby z podkladů předložených Soudu jasně vyplývalo, že tyto práce nebyly dokončeny již v roce 1992, nýbrž byly pozastaveny z právních důvodů až do konce roku 1996, jak tvrdí Ente, mohla totiž Komise v době vydání napadeného rozhodnutí v roce 2002 ukončit finanční pomoc poskytovanou z EFRR kvůli opožděnému vyúčtování. Z restriktivní výjimečné povahy ustanovení o lhůtě v článku 12 nařízení č. 4254/88, jak byla popsána výše, totiž vyplývá, že záměr měl být každopádně neprodleně realizován a vyúčtován poté, co odpadly právní důvody jeho pozastavení. Ente ovšem dosud neuvedla, že by provedla takovou bezodkladnou realizaci a vyúčtování, a neuvedla ani jiné argumenty na podporu tvrzení, že doba prací musela pokračovat i po roce 2000.

85.

Přednesený důvod kasačního opravného prostředku proto není způsobilý zpochybnit napadený rozsudek. Chybí-li tato způsobilost, jedná se o kasační opravný prostředek, který neumožňuje dosáhnout cíle opravného prostředku, a je proto neopodstatněný.

86.

Ani druhému důvodu kasačního opravnému prostředku Ente by tedy nebylo možné vyhovět.

87.

Jako dílčí závěr je třeba konstatovat, že o opravném prostředku podaném Ente není třeba rozhodovat.

88.

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, který se na základě článku 118 téhož řádu použije na řízení o kasačním opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 69 odst. 6 tohoto řádu, který se rovněž na základě uvedeného článku 118 použije na řízení o kasačním opravném prostředku, není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Soudní dvůr dle volného uvážení.

89.

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala, aby byla Ente uložena náhrada nákladů řízení, a Ente neměla úspěch, co se týče jejího kasačního opravného prostředku, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, co se týče jejího opravného prostředku.

90.

Jelikož bezpředmětnost kasačního opravného prostředku Ente vyplývá z opodstatněnosti vzájemného kasačního opravného prostředku Komise, je rovněž důvodné uložit Ente náhradu nákladů řízení, co se týče kasačního opravného prostředku podaného Komisí.

91.

Vzhledem k tomu, že Komise rovněž požadovala, aby Ente byla uložena náhrada nákladů řízení v prvním stupni a žaloba podaná k Soudu byla odmítnuta jako nepřípustná, je důvodné Ente uložit náhradu nákladů vynaložených v řízení v prvním stupni.

92.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto: