1. 

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Hamburg (zemský soud v Hamburku) se týká provedení článku 17 směrnice Rady 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (dále jen „směrnice“) ( 2 ). Landgericht žádá o výklad článku 17 zejména za účelem určení, zda a za jakých podmínek může být nárok na odškodnění obchodního zástupce omezen na provize, o které přichází. Takový výklad je nezbytný pro vnitrostátní soud, aby mohl posoudit, zda je příslušná vnitrostátní právní úprava, jak je vykládána německými soudy, v rozporu s přístupem stanoveným ve směrnici, pokud jde o výpočet odškodnění, na které má obchodní zástupce nárok po ukončení svého smluvního vztahu se zmocnitelem.

2.

Žádost vzniká v rámci sporu mezi žalobcem, Turgayem Semenem, který pracoval jako obchodní zástupce žalované společnosti Deutsche Tamoil GmbH. V období od 1. listopadu 2001 do provozoval T. Semen v postavení obchodního zástupce čerpací stanici vlastněnou žalovanou. Žalovaná společnost je součástí větší libyjské korporační skupiny Oilinvest, která kromě své rozsáhlé sítě čerpacích stanic v Německu podniká v oblasti hledání a rafinace ropy v několika zemích po celém světě.

3.

Během svého smluvního vztahu se žalovanou dostával žalobce provizi z prodaného paliva. Výše provize získaná žalobcem se měnila v závislosti na tom, zda dotčení klienti nakupovali palivo prostřednictvím karet poskytnutých žalovanou, které umožňovaly snížení ceny, namísto toho, aby použili standardní způsob platby.

4.

Článek 17 směrnice umožňuje, aby si členské státy zvolily mezi dvěma rámci, které upravují odškodnění obchodních zástupců po ukončení smluvního vztahu se zmocnitelem. Toto odškodnění může být ve formě náhrady škody (čl. 17 odst. 3) nebo odškodnění (čl. 17 odst. 2).

5.

Německé orgány si zvolily rámec odškodnění v čl. 17 odst. 2. Tento článek a příslušná německá právní úprava [§ 89b Handelsgesetzbuch (obchodního zákoníku) (dále jen „HGB“)] stanoví, že za předpokladu, že jsou splněny určité podmínky, takoví obchodní zástupci, jako je žalobce, mají nárok na to, aby jim zmocnitel po ukončení jejich vzájemného smluvního vztahu vyplatil odškodnění. Zúčastnění se neshodují ohledně výše odškodnění, která by měla být v tomto případě vyplacena, a konkrétněji ohledně toho, zda způsob výpočtu odškodnění stanovený německým právem je v souladu s požadavky směrnice.

6.

Článek 17 odst. 2 stanoví jak podmínky, za kterých má být odškodnění vyplaceno, tak i způsob, který má být použit při výpočtu takového odškodnění, následovně:

7.

Ustanovení § 89b odst. 1 HGB, která ve skutečnosti poskytla vzor pro výpočet odškodnění, na kterém byla založena směrnice ( 3 ), do značné míry vychází z čl. 17 odst. 2, přičemž stanoví:

„1.   Obchodní zástupce může po ukončení smluvního vztahu od zmocnitele požadovat přiměřené odškodnění, pokud

2.   Za rovnocenné se získáním nového zákazníka se považuje, jestliže obchodní zástupce zvýšil objem obchodu s některým ze stávajících zákazníků tak podstatně, že to z hospodářského hlediska odpovídá získání nového zákazníka.“

8.

Ve své žádosti uvádí předkládající soud, že judikatura německých soudů, pokud jde o § 89b, pohlíží na kritéria v něm stanovená (konkrétně na trvání podstatných výhod pro zmocnitele, ztrátu provize obchodního zástupce a spravedlivou povahu vypláceného odškodnění) jako na kritéria, která mají kumulativní charakter a která se vzájemně omezují. Hamburský soud má pochybnosti o tom, zda omezení vypláceného odškodnění, které je vlastní tomuto přístupu, je slučitelné s čl. 17 odst. 2 a vznáší následující dvě otázky:

9.

Před tím, než posoudím tyto dvě otázky, se musím nejprve zabývat procesními námitkami a překážkami řízení. Na jednání bylo jménem žalované uvedeno, že změny v německé judikatuře, které nastaly od podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jsou takové povahy, že mohou učinit řízení před Soudním dvorem bezpředmětným. Konkrétně bylo uvedeno, že změny ve vnitrostátní judikatuře ve vztahu k definici „obvyklého klienta“ znamenají, že téměř ve všech případech částka vyplývající z výpočtu provizí, o které obchodní zástupce přichází, překračuje maximální částku stanovenou v čl. 17 odst. 2 písm. b), čímž je přípustnost zohlednění ostatních výhod, které plynou zmocniteli, bezpředmětná.

10.

Soudní dvůr již dříve uvedl, že jeho funkcí podle článku 234 ES není vydávat poradní stanoviska ( 4 ) nebo odpovídat na hypotetické otázky ( 5 ). Mimoto v rozsudku Zabala ( 6 ) odmítl rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v situaci, kdy řízení před vnitrostátním soudem bylo ukončeno na základě souhlasu jedné strany s požadavky druhé strany z důvodu, že rozhodnutí již nebylo nezbytné pro skutečné vyřešení sporu ( 7 ).

11.

Soudní dvůr nicméně opakovaně zdůraznil, že „je věcí pouze vnitrostátních soudů, kterým byl spor předložen […], posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak i relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru“ ( 8 ), a že „žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná vnitrostátním soudem může být odmítnuta pouze tehdy, pokud je zjevné, že výklad práva Společenství nebo přezkum platnosti práva Společenství, o které tento soud žádá, nemají žádný vztah ke skutkovým okolnostem nebo předmětu původního řízení“ ( 9 ).

12.

Soudním dvorem nebylo rozhodnuto, že změny ve vnitrostátním právu, které nastaly po podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, mají za následek odmítnutí žádosti z těchto důvodů: v rozsudku CIA ( 10 ) zdůraznil Soudní dvůr, že nelze mít za to, že se rozhodnutí o předběžné otázce stalo nadbytečným, pokud vnitrostátní právo, které bylo předmětem žádosti, bylo zrušeno nebo nahrazeno jiným vnitrostátním předpisem. Důvody k závěru o nadbytečnosti jsou pak nutně ještě slabší za takových okolností, o jaké se jedná v projednávané věci, kdy k možným změnám došlo v judikatuře vnitrostátních soudů a jejich dopad dosud není úplně jistý. Jsem tudíž toho názoru, že Soudní dvůr by neměl odmítnout rozhodnout o položených otázkách na základě toho, že by mělo být věcí vnitrostátního soudu posoudit dopad nové vnitrostátní judikatury na relevanci odpovědí daných Soudním dvorem pro jeho konečné vyřešení věci, která mu byla předložena.

13.

Přístup obsažený v německé právní úpravě, jak je vykládána německými soudy, vymezuje odškodnění poskytované obchodnímu zástupci na základě takového výkladu toho, co má být považováno za spravedlivé, z kterého vyplývá, že odškodnění, které překračuje částku provizí, o které obchodní zástupce přichází, nebude spravedlivé. Posouzení slučitelnosti takového přístupu se směrnicí zahrnuje srovnání dvou potenciálně soupeřících zásad určených v dřívějších případech týkajících se článku 17.

14.

Jednak Soudní dvůr v rozsudcích Ingmar ( 11 ) a Honyvem ( 12 ) rozhodl, že systém zavedený článkem 17 je kogentní povahy. Soudní dvůr rovněž zdůraznil úlohu článku 17 jakožto minimálního standardu ochrany pro obchodní zástupce a dále i to, že vnitrostátní předpisy nemohou stanovit pravidla, která by upravovala nižší úroveň odškodnění takovým zástupcům než tu, kterou stanoví článek 17 ( 13 ).

15.

Krom toho jak v rozsudku Ingmar, tak i v rozsudku Honyvem Soudní dvůr rovněž uvedl, že článek 17 „neposkytuje podrobnější návod, co se týče způsobu výpočtu odškodnění při ukončení smlouvy“ ( 14 ), a že uvnitř rámce stanoveného článkem 17 „mohou členské státy používat svůj prostor pro uvážení, pokud jde o výběr způsobů výpočtu odškodnění“ ( 15 ). Soudní dvůr uvedl, že tento prostor pro uvážení se využije „zejména podle kritéria spravedlivosti“ ( 16 ).

16.

Ačkoli má tedy článek 17 za cíl stanovit základní úroveň ochrany pro obchodní zástupce, zdá se, že směrnice předpokládá, že úroveň této ochrany se může lišit stát od státu v závislosti na tom, jak jednotlivé členské státy vykládají v tomto kontextu pojem „spravedlivost“. Nicméně takové volné uvážení nemůže být absolutní, jelikož by tím byl zmařen základní účel směrnice, konkrétně harmonizace praxí členských států ve vztahu k obchodním zástupcům a stanovení minimální úrovně ochrany pro takové obchodní zástupce ( 17 ).

17.

Mimoto znění tohoto článku uvádí, že obchodní zástupce „má nárok na odškodnění, jestliže“ jsou splněny určité podmínky (zvýraznění provedenou autorem stanoviska). Jak použití výrazu „má nárok“, tak i rozhodnutí Soudního dvora ve věcech Ingmar i Honyvem podtrhují kogentní povahu systému a znamenají, že členský stát nesmí přijmout opatření, která by odepřela odškodnění obchodnímu zástupci, pokud jsou podmínky stanovené v tomto článku splněny.

18.

Jak jsem totiž uvedl ve věci Honyvem, čl. 17 odst. 2 „stanoví nejen podmínky přiznání odškodnění […], ale také samotné prvky, které jsou pro výpočet tohoto odškodnění nezbytné“ ( 18 ). Opatření členských států, kterými se provádí jejich povinnosti podle směrnice, musí tudíž respektovat obě tyto podmínky způsobilosti a řídit se seznamem prvků, které mají být zohledněny při výpočtu odškodnění.

19.

Je tudíž zjevné, že volné uvážení, kterým disponují členské státy, je omezeno hranicemi stanovenými systémem upraveným čl. 17 odst. 2, které členské státy nemohou překročit.

20.

Jaká jsou tedy kogentní omezení, která systém stanovený čl. 17 odst. 2 ukládá? Ve věci Honyvem Soudní dvůr uvedl, že italský systém, který zakládá výši odškodnění pouze na stanovených procentních podílech provizí získaných v předchozích letech, je v rozporu se směrnicí vzhledem k tomu, že neumožňuje obchodním zástupcům, kteří by na tom byli lépe na základě přístupu založeném na zohlednění výhod, které plynou zmocniteli, získat odškodnění vyšší, než jsou takto stanovené procentní podíly ( 19 ). Ve světle tohoto rozhodnutí a znění první odrážky čl. 17 odst. 2 písm. a) je zřejmé, že jedním z takových kogentních rysů je meritokratický přístup, který spojuje výši odškodnění, které má být poskytnuto, s výhodami, které plynou zmocniteli z práce obchodního zástupce v období po ukončení smlouvy.

21.

Ze znění směrnice je rovněž zřejmé, že při určení výše odškodnění je třeba brát ohled na institut spravedlivého posouzení a že tento postup musí zohlednit provize, o které obchodní zástupce přichází v důsledku ukončení smluvního vztahu mezi ním a zmocnitelem.

22.

Zúčastnění se neshodují v tom, zda institut spravedlivého posouzení může fungovat tak, že zvyšuje nebo snižuje úroveň odškodění poskytnutého obchodnímu zástupci. Žalobce tvrdí, že primárním rozhodujícím faktorem pro určení výše odškodnění je výše výhod, které plynou zmocniteli, a že úroveň provizí, o které obchodní zástupce přichází, má být zohledněna pouze jako prvek při posouzení spravedlivosti, který může fungovat tak, že zvýší nebo sníží výši odškodnění. Italská vláda rovněž tvrdí, že pojem „spravedlivost“ působí jednak jako „dno“, které může zvýšit částku poskytnutého odškodnění, a jednak jako „strop“, který ji může snížit. Žalovaná na druhé straně tvrdí, že prvky uvedené v čl. 17 odst. 2 písm. a) mají kumulativní a vzájemně omezující povahu a že každý z nich funguje jako „strop“, který omezuje výši poskytnutého odškodnění na nejnižší z těchto tří čísel.

23.

Jsem toho názoru, že výraz „jestliže“ nasvědčuje tomu, že pojem „spravedlivost“ má za cíl působit spíše jako omezení výše odškodnění než jako faktor, který ji může rovněž zvýšit nad částku vyplývající z výpočtu výhod plynoucích zmocniteli. Nicméně to, zda pojem „spravedlivost“ funguje v tomto ohledu pouze jako strop nebo jako dno i strop, není v tomto případě před Soudním dvorem určující. Ze směrnice je zjevné, že odškodnění nemůže překročit výši, která je považována za spravedlivou. Hlavní otevřená otázka mezi zúčastněnými se týká toho, zda volné uvážení, kterým podle Soudního dvora členské státy disponují ve vztahu k výpočtu odškodnění, a zejména ve vztahu k pojmu „spravedlivost“, se vztahuje na právo definovat spravedlivost tak, že zahrnuje omezení úrovně odškodnění na úroveň provizí, o které obchodní zástupce přichází. To souvisí s otázkou obsahu pojmu „spravedlivost“, tedy způsobem výpočtu tzv. spravedlivého „stropu“. To, zda pojem „spravedlivost“ může působit rovněž jako „dno“, nemá na tuto otázku vliv.

24.

Jak se tedy německý přístup, který omezuje definici spravedlivosti tímto způsobem, shoduje s výše uvedenými kogentními rysy stanovenými směrnicí? Jak bylo uvedeno výše, HGB, jak je vykládán německými soudy, pohlíží jako na nespravedlivé na každé odškodnění, které přesahuje provize, o které obchodní zástupce přichází. Jak uvedla žalovaná, takový přístup je založen na názoru, že obchodní zástupce by na tom vyplacením provize neměl být lépe než v případě, kdyby smlouva nebyla ukončena. Žalobce a italská vláda považují tento přístup za přístup, který zbavuje obchodního zástupce nároku, který mu přiznává směrnice, konkrétně nároku získat odškodnění, které je spravedlivé za všech okolností, a nikoli pouze ve světle provizí, o které obchodní zástupce přichází. Mimoto je zjevné, že použití kritéria spravedlivosti nesmí fungovat tak, že zbaví jakéhokoliv užitečného účinku meritokratický přístup, který je zakotvený ve směrnici a který se odráží zejména v jejím čl. 17 odst. 2 první odrážce.

25.

Pokud však volné uvážení ze strany členských států ve vztahu ke spravedlivému posouzení má mít nějaký význam, členské státy musí mít možnost používat pojem „spravedlivost“ tak, aby omezily výši odškodnění podle vnitrostátních představ o tom, co je spravedlivé, za předpokladu, že se tím nedostávají do rozporu s kogentními rysy systému stanoveného čl. 17 odst. 2, které jsou popsány výše.

26.

Vykládat pojem „spravedlivost“ tak, že brání poskytnutí odškodnění, které je vyšší než úroveň provizí, o které obchodní zástupce přichází, není obecně vzato v rozporu s povinností zohlednit úroveň provizí, o které obchodní zástupce přichází. Ze směrnice je rovněž zjevné, že při spravedlivém posouzení musí být zohledněny všechny okolnosti. Nicméně omezení odškodnění na úroveň provizí, o které obchodní zástupce přichází, odráží pouze posouzení relativní důležitosti různých okolností, a nikoli rozhodnutí nepřihlížet k okolnostem, které by se měly vzít v úvahu, a nemělo by se na ně v zásadě pohlížet tak, že porušuje směrnici.

27.

Takový přístup není sám o sobě ani v rozporu s meritokratickým požadavkem, aby odškodnění bylo spojeno s budoucími zisky zmocnitele za předpokladu, že pojem „provize, o které obchodní zástupce přichází“, je vykládán tak, že umožňuje takové zisky zohlednit. V mnoha případech úroveň provizí, o které obchodní zástupce přichází během trvání smluvního vztahu, bude obrážet zisky zmocnitele. Nicméně tomu tak vždy nemusí být. Podle zprávy Komise zpracované ve vztahu k fungování článku 17, a jak bylo potvrzeno právním zástupcem žalované na jednání, německý systém vypočítává pro účely odškodnění provize, o které obchodní zástupce přichází, na základě provizí, které získal během posledních 12 měsíců trvání smluvního vztahu. Provize získané v závěrečném období smluvního vztahu budou obvykle dobrým vodítkem, pokud jde o zisky plynoucí zmocniteli a provize, o které obchodní zástupce přichází v období po ukončení smlouvy. Podle systému stanoveného čl. 17 odst. 2 se však odškodnění vypočítá ve vztahu k budoucím ziskům zmocnitele a ztrátám obchodního zástupce. Ze znění čl. 17 odst. 2 je zjevné, že toto budoucí zaměření je kogentní. Provize získané v minulosti mohou pouze, pokud vůbec, sloužit jako důkaz takových budoucích zisků a ztrát.

28.

Mohou existovat okolnosti, za kterých založení výpočtu na provizích získaných v minulosti neodráží reálnost budoucích zisků a ztrát, například když obchodní zástupce uskuteční rozsáhlou a úspěšnou marketingovou kampaň krátce před ukončením smlouvy nebo když cena výrobku prodávaného jménem zmocnitele krátce před ukončením smlouvy nebo po jejím ukončení výrazně stoupne ( 20 ). Za takových okolností musí být výpočet odškodnění založený na závěrečném období smlouvy upraven tak, aby odrážel reálnost budoucích zisků a ztrát. Definice „provizí, o které obchodní zástupce přichází“ musí být tudíž dostatečně flexibilní, aby bylo možné zajistit, že poskytnuté odškodnění skutečně odráží budoucí zisky zmocnitele a ztráty obchodního zástupce, a musí být tedy schopná odrážet změny v okolnostech, které nastávají před ukončením smlouvy nebo po jejím ukončení. Je na vnitrostátním soudu, aby rozhodl, zda německý přístup k výpočtu odškodnění, a zejména přístup k definici „provizí, o které obchodní zástupce přichází“ je v tomto ohledu dostatečně flexibilní, vezme-li se úvahu kogentní povaha budoucího zaměření procesu výpočtu odškodnění.

29.

Druhá otázka se zaměřuje na to, zda v situaci, ve které zmocnitel patří do skupiny společností, se výhody, které plynou společnostem této skupiny, považují za součást těch výhod, které je třeba zohlednit pro účely výpočtu odškodnění podle článku 17 směrnice.

30.

Žalobce tvrdí, že výhody, které má zmocnitel, tkví rovněž v tom, že libyjská mateřská společnost má zisky plynoucí od své dceřiné společnosti, tedy zmocnitele, které používá ke zvýšení svého obratu, snížení svých daňových povinností a zvýšeních svých zisků.

31.

Německá vláda poukazuje na to, že ani § 89b HGB, ani článek 17 směrnice se nesnaží regulovat vztah mezi dceřinými a mateřskými společnostmi. Takové otázky mohou být relevantní ve vztahu k otázce spravedlivosti, ale je na vnitrostátních orgánech, aby se při výkonu své diskreční pravomoci rozhodly, zda a jak mají být zohledněny zisky ostatních společností skupiny vlastněných vlastníky zmocnitele.

32.

Komise je toho názoru, že se v zásadě nevyžaduje, aby se při výpočtu výhod pro účely článku 17, které plynou zmocniteli, zohledňovaly ostatní společnosti se stejným vlastníkem, pokud smluvní povinnosti obchodního zástupce rovněž nezahrnovaly povinnost vytvářet nebo rozvíjet obchodní vztahy mezi třetími stranami a ostatními společnostmi ve stejné skupině. Poznamenává, že relevantními výhodami pro výpočet odškodnění podle čl. 17 odst. 2 písm. a) jsou výhody, které souvisejí s transakcemi s klienty získanými obchodním zástupcem nebo které jsou výsledkem obchodu, který rozvinul obchodní zástupce se stávajícími klienty. To ukazuje smluvní zaměření čl. 17 odst. 2 písm. a). Vzhledem k tomu, že odškodnění je spojeno s těmito procesy získávání nových klientů pro zmocnitele nebo zvyšováním úrovně obchodu s dřívějšími klienty zmocnitele, není důvod, aby byly zohledňovány jiné výhody, než jsou výhody získané samotným zmocnitelem, pokud povinnosti obchodního zástupce nezahrnují provádění podobné práce pro ostatní společnosti patřící mateřské společnosti zmocnitele.

33.

Žalovaná dále argumentuje, že umožnit obchodnímu zástupci, aby své nároky opíral o zisky společností, se kterými nemá žádný smluvní vztah, je spojeno s rizikem nekontrolovatelných a scestných účinků, a tvrdí, že není důvod, proč by měl mít nájemce čerpací stanice v Německu přístup k ziskům mateřské společnosti, která se zabývá těžbou ropy v Libyi.

34.

Italská vláda podotýká, že ačkoli by měl být obecně výpočet výhod pro účely článku 17 omezen na výhody získané zmocnitelem, nezbytnost dodržování zásad zodpovědnosti a dobré víry, které ukládá článek 4 směrnice, znamená, že existují důvody pro tvrzení, že pokud se zmocnitel snaží omezit odškodnění, které má vyplatit obchodnímu zástupci, tím, že zisky vyplývající z činnosti obchodního zástupce přičte ostatním společnostem ve skupině, musí existovat metody, kterými se lze proti takovým porušením zodpovědnosti a dobré víry bránit. Jak však tato vláda sama poznamenává, lze toho dosáhnout prostřednictvím žaloby na náhradu škody.

35.

Je zjevné, že čl. 17 odst. 2 písm. a) se primárně zaměřuje na činnosti, ze kterých získává prospěch zmocnitel a které vyplývají z činností provedených obchodním zástupcem na základě smlouvy uzavřené mezi nimi. Znění směrnice výslovně odkazuje na zákazníky zmocnitele a výhody, které plynou zmocniteli. Neodkazuje na jakékoliv jiné výhody, které by mohly být zohledněny. Zákonodárce Společenství se mohl rozhodnout zahrnout výhody plynoucí ostatním společnostem, se kterými je zmocnitel propojen, ale zdá se, že se tak nerozhodl. Mimoto smluvní původ nároku na odškodnění mluví proti uznání nároků na odškodnění, jejichž původ se nachází na straně společností, se kterými nemá obchodní zástupce žádný smluvní vztah.

36.

Při posouzení spravedlivosti odškodnění, které má být poskytnuto, mají členské státy na druhou stranu povinnost zohlednit „všechny okolnosti“. Nicméně pojem „okolnosti“ se v tomto případě nemůže vztahovat na všechny možné skutečnosti, ale je třeba jej omezit na takové faktory, které se týkají smluvního vztahu mezi obchodním zástupcem a zmocnitelem. Otázka, do jaké míry lze mít za to, že obchodní zástupce dceřiné společnosti má vztah s mateřskou společností na základě své smlouvy se zmocnitelem, musí být rozhodnuta podle vnitrostátního práva při zohlednění, případ od případu, konkrétního smluvního vztahu obchodního zástupce se zmocnitelem a jeho možného propojení s mateřskou společností. Pokud vnitrostátní právo neupravuje takový vztah mezi obchodním zástupcem a mateřskou společností jeho zmocnitele, zisky plynoucí takové mateřské společnosti nemohou být považovány za okolnosti ve smyslu čl. 17 odst. 2 písm. a).

37.

Tyto faktory mluví proti závěru, že směrnice vyžaduje, aby výhody získané ostatními společnosti ve stejné skupině jako zmocnitel byly zohledněny při výpočtu odškodnění pro účely čl. 17 odst. 2 písm. a).

38.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky vnitrostátního soudu odpověděl následovně: