1.

Toto řízení bylo zahájeno na návrh Komise podle článku 228 ES. Komise tvrdí, že Francouzská republika nevyhověla rozsudku Soudního dvora ze dne 15. července 2004, ve věci C-419/03, Komise v. Francie ( 2 ). Komise původně požadovala, aby bylo Francouzské republice uloženo penále ve výši 366744 eur za každý den prodlení s vyhověním rozsudku ve věci C-419/03, uvedenému výše, a to ode dne vynesení rozsudku v projednávané věci až do dne, kdy Francouzská republika úplně vyhoví uvedenému rozsudku. Krom toho Komise požaduje, aby bylo Francouzské republice uloženo zaplacení paušální částky.

2.

Ve svém rozsudku ve věci C-419/03 Soudní dvůr rozhodl, že Francouzská republika tím, že ve stanovené lhůtě nepřijala právní a správní předpisy nezbytné k tomu, aby do svého vnitrostátního práva provedla ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/18/ES ze dne 12. března 2001 o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/220/EHS, která se odchylují nebo jdou nad rámec ustanovení směrnice Rady 90/220/EHS ( 3 ) ze dne 23. dubna 1990 o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí ( 4 ), nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze směrnice 2001/18.

3.

Cílem směrnice 2001/18 je sblížit právní a správní předpisy členských států a chránit lidské zdraví a životní prostředí, pro případy záměrného uvolňování geneticky modifikovaných organismů (dále jen „GMO“) do životního prostředí z důvodů jiných, než je uvádění na trh Společenství, a uvádění geneticky modifikovaných organismů nebo produktů s jejich obsahem na trh Společenství ( 5 ).

4.

Článek 8 směrnice 2001/18 nazvaný „Modifikace a nové informace“ stanoví:

„1.   V případě jakékoli modifikace nebo dojde-li k neúmyslné změně záměrného uvolňování geneticky modifikovaného organismu nebo kombinace geneticky modifikovaných organismů, která by mohla mít následky z hlediska rizik pro lidské zdraví a životní prostředí, musí oznamovatel již po vydání písemného souhlasu příslušnými orgány nebo jestliže se objeví nové informace o takovém riziku v době, kdy je oznámení posuzováno příslušnými orgány členského státu, nebo již po udělení písemného souhlasu, neprodleně:

2.   Pokud je příslušný orgán podle odstavce 1 seznámen s informacemi, které by mohly mít významné následky vzhledem k rizikům pro lidské zdraví a životní prostředí nebo za podmínek popsaných v odstavci 1, vyhodnotí tento orgán tyto informace a zpřístupní je veřejnosti. Příslušný orgán může oznamovateli nařídit úpravu podmínek záměrného uvolnění nebo pozastavení nebo zrušení uvolnění; o svých krocích uvědomí veřejnost.“

5.

Článek 19 směrnice 2001/18 nazvaný „Souhlas“ stanoví:

„1.   Aniž jsou dotčeny požadavky dalších právních předpisů Společenství a jedině tehdy, jestliže byl již vydán písemný souhlas pro uvedení na trh geneticky modifikovaných organismů nebo produktů s jejich obsahem, může být bez dalšího oznámení produkt používán ve Společenství […]

2.   Oznamovatel může přikročit k uvedení na trh pouze tehdy, jestliže obdržel písemný souhlas příslušného orgánu v souladu s články 15, 17 a 18, a musí tak učinit za dodržení všech podmínek, které tento souhlas obsahuje. […]“

6.

Článek 23 odst. 1 směrnice 2001/18 nazvaný „Ochranná doložka“ stanoví:

„Jestliže členský stát získá na základě nových nebo dodatečných informací, které mohou ovlivnit hodnocení rizik pro životní prostředí, nebo na základě přehodnocení stávajících informací v souvislosti s novými nebo dodatečnými vědeckými poznatky dostatečný podklad pro názor, že geneticky modifikovaný organismus nebo produkt s jeho obsahem, který byl řádně oznámen a kterému již byl udělen písemný souhlas, představuje riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí, může tento členský stát používání nebo prodej tohoto geneticky modifikovaného organismu nebo produktu na svém území dočasně omezit nebo zakázat.

Členský stát zajistí, aby byla v případě vážného rizika použita opatření pro mimořádné situace, jako je odklad nebo ukončení uvádění na trh, a aby byla informována veřejnost.

Členský stát neprodleně uvědomí Komisi a ostatní členské státy o činnostech, které podniknul podle tohoto článku, udá důvody svého rozhodnutí, předloží přezkum hodnocení rizik pro životní prostředí a uvede, zda a jak je zapotřebí pozměnit podmínky souhlasu nebo zda má být souhlas odebrán, popřípadě uvede i nové nebo dodatečné informace, na nichž je jeho rozhodnutí založeno.“

7.

Článek 34 směrnice 2001/18 stanoví:

„1.   Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 17. října 2002. […]“

8.

Článek 36 směrnice 2001/18 stanoví:

„1.   Směrnice 90/220/EHS se dnem 17. října 2002 zrušuje.

2.   Odkazy na zrušenou směrnici se považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou uvedenou v příloze VIII.“

9.

Článek L 533-6 francouzského zákona o životním prostředí (dále jen „zákon“) stanoví:

„Povolení vydaná jinými členskými státy Evropské unie na základě právních předpisů přijatých těmito státy nebo jinými státy, které jsou stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru, jsou podle směrnice 90/220/EHS ze dne 23. dubna 1990 považována za platná povolení na základě této kapitoly.

Pokud nicméně existují oprávněné důvody se domnívat, že produkt, který povolil jiný členský stát nebo jiný stát, který je stranou Dohody, představuje riziko pro zdraví lidí či pro životní prostředí, může správní orgán dočasně omezit nebo zakázat jeho používání anebo jeho uvedení na trh.“

10.

Článek L 535-2 zákona, který je obsažen v kapitole V hlavy III zákona stanoví:

11.

Článek L 537-1 zákona o životním prostředí, který je obsažen v hlavě III tohoto zákona stanoví:

„Prováděcí pravidla ke kapitolám III, V a VI této hlavy jsou stanovena nařízením Conseil d'Etat.“

12.

Článek 16 nařízení č. 2007-358 ze dne 19. března 2007 o záměrném uvolňování z důvodů jiných, než je uvedení výrobků zcela nebo částečně složených z GMO na trh stanoví:

„Pokud příslušný správní orgán získá informace o nových skutečnostech, které by mohly mít významné důsledky pro rizika pro lidské zdraví nebo životní prostředí, provede nové posouzení rizika a zpřístupní tyto skutečnosti veřejnosti.

V souladu s článkem L 535-6 zákona o životním prostředí může příslušný orgán požadovat od osoby odpovědné za záměrné uvolňování, aby změnila podmínky tohoto záměrného uvolňování, pozastavila nebo ukončila záměrné uvolňování a informovala o tom veřejnost.“

13.

Článek 16 nařízení č. 2007-359 ze dne 19. března 2007 o povolovacím řízení k uvedení výrobků zcela nebo částečně složených z geneticky modifikovaných organismů, které nejsou určeny ke spotřebě jako potraviny, na trh stanoví:

„Jestliže příslušný správní orgán přijme opatření uvedená v odst. 1 článku L 535-2 [zákona], činí tak pouze prozatímně. V případě vážného rizika jsou tato opatření přijata jako naléhavá a veřejnost je náležitým způsobem informována.

Příslušný správní orgán informuje Komisi Evropských společenství a členské státy o přijatých opatřeních a udá důvody svého rozhodnutí, přičemž předloží přezkum hodnocení rizik pro životní prostředí a upřesní, zda a jak je zapotřebí pozměnit podmínky souhlasu nebo zda má být souhlas odebrán, popřípadě uvede i nové nebo dodatečné informace, na nichž je jeho rozhodnutí založeno.“

14.

Bod 1 výroku rozsudku ve věci C-419/03 stanoví, že „tím, že Francouzská republika ve stanovené lhůtě nepřijala právní a správní předpisy nezbytné pro to, aby do svého vnitrostátního práva provedla ustanovení směrnice 2001/18/ES […], které se odchylují nebo jdou nad rámec ustanovení směrnice Rady 90/220/EHS […], nesplnila povinnosti, která pro ni vyplývají ze směrnice 2001/18.“

15.

Dne 5. listopadu 2004 vyzvala Komise francouzské orgány, aby ji informovaly o opatřeních přijatých Francouzskou republikou za účelem vyhovění rozsudku C-419/03. Francouzské orgány dne 4. února 2005 informovaly Komisi o tom, že byla zřízena parlamentní mise pověřená shromážděním informací ohledně GMO, a že po dokončení této mise Francouzská republika zajistí provedení směrnice 2001/18. Dne 21. února 2005 francouzské orgány zaslaly Komisi nařízení č. 2005-51 ze dne 26. ledna 2005. Francouzské orgány měly za to, že dotčené nařízení přispělo k provedení směrnice 2001/18.

16.

Dne 13. června 2005 zaslala Komise podle čl. 228 ES Francouzské republice výzvu dopisem, v níž výše uvedený členský stát informovala, že přijatá opatření jsou nedostačující k vyhovění rozsudku ve věci C-419/03. Komise uvedla, že Francouzské republice mohou být uloženy peněžité sankce z důvodu, že nevyhověla rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03 a stanovila dvouměsíční lhůtu k tomu, aby Francouzská republika přijala veškerá opatření nezbytná k vyhovění uvedenému rozsudku. Vzhledem k tomu, že Komise nebyla spokojena s odpovědí, kterou dne 22. září 2005 poskytla Francouzská republika, zaslala jí dne 19. prosince 2005 odůvodněné stanovisko, ve kterém konstatovala, že tento členský stát tím, že nepřijal nezbytná opatření, aby vyhověl rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 228 odst. 1 ES. Komise Francouzskou republiku vyzvala, aby tomuto odůvodněnému stanovisku vyhověla ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

17.

Dne 20. února 2006 zaslaly Francouzské orgány Komisi návrh zákona, kterým mělo být zajištěno provedení směrnice 2001/18 (dále jen „návrh zákona z roku 2006“), jehož vyhlášení očekávaly koncem druhého čtvrtletí roku 2006. Dne 8. května 2006 uvědomily francouzské orgány Komisi o tom, že návrh zákona z roku 2006 byl dne 23. března 2006 přijat Senátem a dne 24. března 2006 byl zaslán Národnímu shromáždění (Assemblée nationale). Jelikož měla Komise za to, že Francouzská republika stále nevyhověla rozsudku ve věci C-419/03, podala Komise dne 28. února 2007 tuto žalobu.

18.

Ve své žalobě Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

19.

Francouzská vláda navrhuje, aby Soudní dvůr:

„určil, že Francouzská republika ukončila protiprávní jednání konstatované v rozsudku ze dne 15. července 2004, a v důsledku toho zamítl návrhy Komise, aby bylo Francouzské republice uloženo zaplacení penále a paušální částky a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Pokud by Soudní dvůr nicméně rozhodl, že je třeba uložit Francouzské republice zaplacení paušální částky, navrhuje tento členský stát, aby Soudní dvůr zohlednil okolnosti projednávané věci, které by jej měly vést k tomu, aby stanovil výrazně nižší částku, než je částka stanovená Komisí.“

20.

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 27. září 2007 bylo povoleno vedlejší účastenství České republiky na podporu návrhových žádání Francouzské republiky. Česká republika v projednávaném případě nepředložila žádná písemná ani ústní vyjádření.

21.

Dne 20. března 2007 francouzské orgány dopisem informovaly Komisi, že téhož dne byla v Úředním věstníku Francouzské republiky zveřejněna tři nařízení a tři vyhlášky k provedení směrnice 2001/18. Dotčené nařízení a vyhlášky byly připojeny k žalobní odpovědi Francouzské republiky v projednávaném případě.

22.

Francouzská vláda ve své žalobní odpovědi a na jednání připustila, že k datu podání žaloby v této věci nepřijala opatření nezbytná k vyhovění rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03.

23.

Ve své replice má Komise za to, že navzdory provedení řady ustanovení směrnice 2001/18 na základě nařízení a vyhlášek uvedených v bodě 21 výše, nebyly dosud provedeny čl. 8 odst. 2, čl. 17 odst. 1, 2 a 9 a čl. 23 této směrnice. Ve své replice proto Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

24.

Na jednání dne 12. března 2008, na kterém Komise a francouzská vláda přednesly svá vyjádření, měla Komise za to, že Francouzská republika správně provedla čl. 17 odst. 1, 2 a 9 směrnice 2001/18.

25.

Podle ustálené judikatury je datem rozhodným pro posouzení existence nesplnění povinnosti podle článku 228 ES uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku vydaném podle tohoto ustanovení ( 7 ). V projednávaném případě je nesporné, že Francouzská republika ke dni uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, které jí bylo zasláno dne 19. prosince 2005, nepřijala opatření nezbytná k vyhovění rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03.

26.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že Francouzská republika tím, že nepřijala nezbytná opatření k zajištění vyhovění rozsudku C-419/03, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 228 odst. 1 ES.

27.

Vzhledem k tomu, že se Komise mimo jiné domáhá toho, aby bylo Francouzské republice uloženo zaplacení penále, je rovněž nezbytné prokázat, zda vytýkané nesplnění povinnosti trvalo až do přezkumu skutkových okolností vykonaného Soudním dvorem ( 8 ). Je tedy třeba přezkoumat, zda Francouzská republika stále neprovedla čl. 8 odst. 2, čl. 19 a čl. 23 směrnice 2001/18.

28.

Komise tvrdí, že francouzské orgány v průběhu postupu před zahájením soudního řízení v projednávané věci uváděly, že některá ustanovení směrnice 2001/18 je třeba provést zákonem, a nikoli podzákonným předpisem. Komise rovněž tvrdí, že články L 531-1 až L 537-1 zákona stanoví právní režim použitelný na GMO, a patří tedy do legislativní části zákona. Komise má za to, že francouzská vláda ve své žalobní odpovědi nevysvětlila, proč bylo později možné provést směrnici 2001/18 podzákonným předpisem spíše než zákonem a tvrdí, že Francouzská republika musí tuto změnu ve svém přístupu odůvodnit.

29.

Komise uvádí, že francouzské orgány řádně neprovedly čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18. Komise uvádí, že článek L535-2 zákona, který nebyl pozměněn a nabývá účinnosti nezávisle na prováděcích opatřeních, mezi které patří zejména článek 16 nařízení č. 2007-358, přiznává správním orgánům mnohem širší pravomoci zasáhnout, než jsou pravomoci podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18. Zatímco článek L535-2 zákona přiznává správním orgánům pravomoc přijmout opatření stanovená čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18, mohou být tato opatření uložena, zaprvé, aniž by o tom byla informována veřejnost a zadruhé, na základě pouhého přehodnocení rizik, a nikoli na základě informací, které mohou mít významné následky vzhledem k rizikům pro lidské zdraví a životní prostředí, jak stanoví čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18.

30.

Komise tvrdí, že francouzské orgány úplně a řádně neprovedly článek 19 směrnice 2001/18, který vymezuje podmínky použití GMO v celém Společenství. Podle Komise článek L533-6 zákona poukazuje konkrétně na povolení udělená jiným členským státem v souladu se směrnicí 90/220 a nezohledňuje tudíž povolení vydaná jiným členským státem na základě směrnice 2001/18.

31.

Komise má za to, že francouzské orgány řádně neprovedly ochrannou doložku stanovenou článkem 23 směrnice 2001/18, která za určitých podmínek umožňuje členským státům, aby přijaly opatření k dočasnému omezení nebo zákazu používání nebo prodeje GMO na svém území. Komise zdůrazňuje, že k tomu, aby se členský stát mohl dovolávat ochranné doložky stanovené ve článku 23 směrnice 2001/18, musí poté, kdy bylo uděleno povolení, získat buď nové nebo dodatečné informace, anebo nové nebo dodatečné vědecké poznatky, na základě kterých je nezbytné provést přehodnocení stávajících informací. Podle Komise je působnost odpovídajících ustanovení podle francouzského práva mnohem širší než působnost článku 23 směrnice 2001/18. V důsledku toho článek L533-6 zákona, který se týká povolení vydaných jinými členskými státy, umožňuje „z oprávněných důvodů“ omezit nebo zakázat používání výrobku anebo jeho uvedení na trh. Článek L535-2 zákona, který se týká povolení vydaných příslušnými orgány, umožňuje těmto orgánům ve všech případech, kdy to odůvodňuje nové posouzení rizik způsobených přítomností GMO na veřejné zdraví nebo na životní prostředí, pozastavit povolení, prosadit změny podmínek záměrného uvolňování, odejmout povolení nebo mimo jiné nařídit zničení GMO. Mimoto článek 16 nařízení č. 2007-359 umožňuje přehodnocení rizik pro životní prostředí v případě, kdy nebyla získána nová nebo dodatečná informace a nedošlo k novým nebo dodatečným vědeckým poznatkům.

32.

Francouzská vláda tvrdí, že v souladu s čl. 34 odst. 1 směrnice a článkem 249 ES je výběr, zda směrnice bude provedena přijetím podzákonného aktu nebo zákona, záležitostí vnitrostátního právního řádu každého členského státu. Podle francouzské vlády Conseil constitutionnel (francouzský ústavní soud) rozhodl, že zákon obsahující ustanovení regulativní povahy není protiústavní. Krom toho byla nařízení č. 2007-358 a nařízení č. 2007-359 přijata na základě a v souladu se stanoviskem Conseil d’État.

33.

Francouzská vláda má za to, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18 byl řádně proveden článkem 16 nařízení č. 2007-358, který v souladu s článkem L357-1 zákona stanoví podmínky, na základě kterých se uplatní ustanovení článku L535-2 zákona. Článek 16 nařízení č. 2007-358 v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18 stanoví, že pokud příslušný správní orgán získá informace o nových skutečnostech, které mohou mít významné důsledky vzhledem k rizikům pro lidské zdraví nebo životní prostředí, provede tento orgán nové posouzení rizik a zpřístupní tyto skutečnosti veřejnosti. Za těchto okolností dotčený orgán může v souladu s článkem L535-2 zákona změnit podmínky uvolňování, pozastavit nebo odejmout povolení k takovému uvolňování a uvědomit o tom veřejnost.

34.

Francouzská vláda uvádí, že článek 19 směrnice 2001/18 byl řádně proveden. Přestože článek L533-6 poukazuje na povolení udělená jinými členskými státy podle směrnice 90/220, musí být tento článek vykládán v tom smyslu, že se týká i směrnice 2001/18 vzhledem k tomu, že článek 36 směrnice 2001/18 stanoví, že odkazy na zrušenou směrnici 90/220 se považují za odkazy na směrnici 2001/18. Krom toho podle francouzské judikatury v případě, že podzákonný akt odkazuje na zrušený zákon, který byl nahrazen zákonem, jenž má stejný předmět, provede vnitrostátní soud náhradu odkazu na dřívější zákon za odkaz na zákon s pozdější platností. Mimoto v souladu s judikaturou Conseil d’État jsou správní orgány povinny vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu se směrnicemi Společenství. Francouzská vláda zdůrazňuje, že řada povolení vydaných jiným členským státem na základě směrnice 2001/18 byla ve Francii uznána.

35.

Francouzská vláda má rovněž za to, že článek 23 směrnice 2001/18 byl řádně proveden. Francouzská vláda uvádí, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, ve francouzském právu neexistují dvě odlišné ochranné doložky. Uvádí, že článek L533-6 zákona pouze stanoví pravomoc příslušného orgánu pozastavit povolení vydané jiným členským státem, zatímco článek L535-2 zákona stanoví podmínky, na základě kterých může být takové pozastavení uloženo, pokud jde o povolení vydaná francouzskými orgány podle článku L533-5 zákona nebo vydaná jinými členskými státy. Krom toho se francouzská vláda domnívá, že Komise má neoprávněně za to, že článek L535-2 zákona má příliš širokou působnost. Zatímco článek L535-2 nevyžaduje, aby přehodnocení bylo provedeno na základě nových nebo dodatečných vědeckých informací nebo na základě nových nebo dodatečných vědeckých poznatků, má francouzská vláda za to, že pokud takové informace neexistují, nemůže být výsledek přehodnocení příliš odlišný od původního hodnocení, na základě kterého bylo povolení uděleno. Pokud jde o článek 16 nařízení č. 2007-359, má francouzská vláda za to, že toto ustanovení zahrnuje povinnost, kterou členskému státu ukládá článek 23 směrnice 2001/18, a to aby uvědomil Komisi a jiné členské státy o přijatých opatřeních a uvedl důvody svého rozhodnutí, přičemž musí předložit přehodnocení rizik pro životní prostředí a uvést, zda musejí být změněny podmínky nebo, zda je třeba odebrat povolení a případně uvést nové nebo dodatečné informace, na kterých založil své rozhodnutí

36.

Podle ustálené judikatury se členský stát nemůže dovolávat ustanovení, praxe nebo okolností svého vnitrostátního právního řádu, aby tím odůvodnil nesplnění povinností vyplývajících z práva Společenství ( 9 ). V důsledku toho mám za to, že argumenty, které francouzská vláda předložila ve svých písemných a ústních vyjádřeních, týkající se problémů vnitrostátního práva, které vyvstaly při přijímání právních předpisů o GMO, nemohou být přijaty k odůvodnění nesplnění povinností vyplývajících z práva Společenství a zvláště řádného neprovedení směrnice 2001/18 a nevyhovění rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03.

37.

Komise ve svých vyjádřeních tvrdí, že francouzská vláda musí uvést, proč je přijetí podzákonných předpisů dostatečným prostředkem k provedení směrnice 2001/18 vzhledem k tomu, že francouzská vláda měla nejdříve za to, že tato směrnice musí být provedena jak zákonem, tak i podzákonným předpisem.

38.

Podle ustálené judikatury musejí být ustanovení směrnice provedena s nezpochybnitelným závazným účinkem a s požadovanou specifičností, přesností a jasností ( 10 ). Ustanovení určená k zajištění provedení směrnice tak zejména musejí vytvářet dostatečně přesnou, jasnou a transparentní právní situaci, aby umožňovala jednotlivcům být obeznámeni se všemi svými právy a povinnostmi a, pokud jde o tato práva, uplatnit je případně před vnitrostátními soudy ( 11 ).

39.

Podle judikatury Soudního dvora přísluší Komisi v rámci řízení podle článku 228 ES, aby poskytla Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné pro určení, v jakém rozsahu členský stát vyhověl rozsudku, kterým bylo určeno nesplnění povinnosti ( 12 ). Kromě toho, pokud Komise předložila dostatek skutečností, které ukazují na přetrvávající neplnění povinností, přísluší dotyčnému členskému státu, aby průkazným a podrobným způsobem zpochybnil předložené údaje a jejich důsledky ( 13 ).

40.

Mám za to, že obecné připomínky Komise týkající se výběru právního nástroje použitého francouzskými orgány k provedení směrnice 2001/18 nejsou samy o sobě dostačující k prokázání, že provedení nebylo podle judikatury uvedené výše v bodě 38 přiměřené a že Francouzská republika v důsledku toho nevyhověla rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03. Krom toho mám za to, že Komise v průběhu tohoto řízení nepředložila jiné dostatečné důkazy, nežli je údajná změna posouzení francouzské vlády týkající se volby právních nástrojů k provedení směrnice 2001/18, které by vyžadovaly, aby tato vláda podrobně odůvodnila, proč je k provedení směrnice 2001/18 dostačující podzákonný předpis. Podle mého názoru je v důsledku toho nezbytné zkoumat argumenty Komise vycházející z nepřiměřeného provedení určitých ustanovení směrnice 2001/18 do francouzského práva.

41.

Co se týče údajného nesplnění povinnosti týkajícího se nepřiměřeného provedení čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18 francouzskou vládou, mám za to, že Komise prokázala, že je jasné, že článek L535-2 zákona, který má nesporně mnohem širší působnost než čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18, není omezen restriktivnějším zněním článku 16 nařízení č. 2007-358.

42.

Zatímco článek L537-1 zákona stanoví, že prováděcí opatření mimo jiné kapitoly zákona obsahující článek L535-2 jsou přijímána nařízením a že článek 16 nařízení č. 2007-358 ve velké části přebírá znění čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18 a výslovně odkazuje na článek L535-2 zákona, nejsem ze znění dotčených ustanovení a s ohledem na argumenty účastníků řízení přesvědčen, že je článek L535-2 zákona nutně omezen článkem 16 nařízení č. 2007-358, a že v důsledku toho nemůže být uplatněn v plném rozsahu, nezávisle na znění článku 16 nařízení č. 2007-358. Navzdory restriktivnímu znění článku 16 nařízení č. 2007-358 nejsem v důsledku toho názoru, že byl čl. 8 odst. 2 směrnice 2001/18 proveden dostatečně jasným, přesným a závazným způsobem, jak je vyžadováno.

43.

Dále se domnívám, že Francouzská republika řádně neprovedla článek 19 směrnice 2001/18, jelikož francouzské právo výslovně neuznává povolení vydaná jinými členskými státy v souladu se směrnicí 2001/18. Neexistence zvláštního ustanovení o uznávání takových povolení, podle mého názoru, vytváří určitý stupeň právní nejistoty, pokud jde o tohoto uznávání. Skutečnost, že článek L533-6 zákona odkazuje na uznávání povolení vydaných v souladu se směrnicí 90/220 a že se podle článku 36 směrnice 2001/18 odkazy na směrnici 90/220 považují za odkazy na směrnici 2001/18, není dostačující k odstranění neexistence zvláštního ustanovení týkajícího se uznávání povolení vydaných v souladu se směrnicí 2001/18 ve francouzském právu. Krom toho jsem názoru, že francouzská vláda neprokázala, že podle francouzské judikatury bude odkaz francouzského zákona nebo podzákonného předpisu na směrnici, která byla později zrušena a nahrazena jinou směrnicí, která má stejný předmět, nahrazen odkazem na pozdější směrnici. Navíc skutečnost, že správní orgány jsou podle francouzské judikatury povinny vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu se směrnicemi Společenství ( 14 ), a že povolení vydaná jiným členským státem na základě směrnice 2001/18 jsou ve Francii ve skutečnosti uznávána, nepostačí k odstranění právní nejistoty tykající se uznávání dotčených povolení z důvodu neexistence přesného zvláštního vnitrostátního ustanovení v tomto ohledu.

44.

Pokud jde o článek 23 směrnice 2001/18, mám za to, že Francouzská republika řádně neprovedla jeho odst. 1 první pododstavec ( 15 ). Členský stát může podle tohoto ustanovení přijmout ochranná opatření týkající se GMO nebo produktu s jeho obsahem, která musejí být řádně oznámena a ke kterým již byl udělen písemný souhlas v souladu se směrnicí 2001/18 pouze, pokud uvedený členský stát má konkrétní důvody, buď na základě nových nebo dodatečných informací, které byly zpřístupněny poté, co bylo uděleno povolení, nebo na základě nových nebo dodatečných vědeckých poznatků, aby se mohl domnívat, že GMO nebo produkt s jeho obsahem představuje riziko pro lidské zdraví nebo životní prostředí. Nicméně jsem toho názoru, že, jak uvedla Komise, výklad článku L535-2 zákona jasně ukazuje, že vnitrostátní správní orgány mohou přijmout ochranná opatření v souladu s výše uvedeným ustanovením za mnohem mírnějších podmínek, a sice jestliže to odůvodňuje nové posouzení rizik, které přítomnost GMO představuje pro veřejné zdraví nebo pro životní prostředí. Proto mě nepřesvědčil argument francouzské vlády, podle kterého takto stanovené posouzení může být uskutečněno pouze na základě nových nebo dodatečných informací nebo nových nebo dodatečných vědeckých poznatků.

45.

V důsledku toho mám za to, že ke dni jednání v projednávané věci Francouzská republika správně neprovedla čl. 8 odst. 2, článek 19 a čl. 23 odst. 1 první pododstavec směrnice 2001/18, a řádně tak nevyhověla rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03.

46.

Na základě způsobu výpočtu uvedeného ve sdělení Komise, kterým se provádí článek 228 Smlouvy o ES [SEK(2005)1658, dále jen „sdělení z roku 2005“], Komise ve své žalobě navrhla, aby Soudní dvůr uložil Francouzské republice zaplacení penále ve výši 366744 eur za každý den prodlení s plněním povinností vyplývajících z výše uvedeného rozsudku C-419/03, a to ode dne vydání rozsudku v projednávané věci až do dne úplného vyhovění rozsudku ve věci C-419/03. Výše tohoto penále je vypočtena vynásobením jednotného základu 600 eur koeficientem 10 (ze stupnice od 1 do 20), který odpovídá závažnosti porušení, koeficientem 2,8 (ze stupnice od 1 do 3), který odpovídá 28 měsícům, které uplynuly ode dne, kdy Soudní dvůr vydal rozsudek C-419/03 do dne 12. prosince 2006, což je den, ke kterému Komise přijala své rozhodnutí navrhnout zaplacení penále, a koeficientem 21,83 vypočteným na základě hrubého domácího produktu dotčeného členského státu a na základě vážení hlasů v Radě Evropské unie, který odráží platební schopnost tohoto členského státu.

47.

Podle Komise představuje směrnice 2001/18 základní aspekt právního rámce Společenství, který se týká šíření a uvádění GMO na trh. Směrnice 2001/18 má za cíl zajistit spolehlivý a kontrolovaný rozvoj biotechnologií ve Společenství za účelem zajistit volný pohyb GMO povolených v souladu s touto směrnicí a chránit lidské zdraví a životní prostředí. Tyto cíle jsou ohroženy tím, že Francouzská republika neprovedla určité části směrnice. Podle Komise toto neprovedení ovlivní veřejné a soukromé zájmy a jde nad rámec vnitrostátních hranic. Komise má tedy za to, že neprovedení určitých částí směrnice 2001/18 vede k závažné právní nejistotě v oblasti GMO a ohrožuje zájmy producentů GMO, jakož i biotechnického výzkumu GMO. Tato nejistota může být rovněž na újmu mezinárodním vztahům Společenství.

48.

Francouzská vláda má za to, že směrnice 2001/18 byla v plném rozsahu provedena přijetím opatření uvedených výše v bodě 21 a že není důvod k tomu, aby jí bylo uloženo zaplacení penále.

49.

Shledá-li Soudní dvůr, že Francouzská republika nevyhověla rozsudku, který vydal ve věci C-419/03, může tomuto členskému státu podle čl. 228 odst. 2 třetího pododstavce ES a s ohledem na jeho rozsudek ve věci C-304/02, Komise v. Francie, uložit zaplacení paušální částky nebo penále. Soudnímu dvoru přísluší, aby v každé věci posoudil s ohledem na okolnosti daného případu, jaké peněžité sankce mají být uloženy ( 16 ). V tomto ohledu Soudní dvůr není vázán návrhy Komise, které jsou pouze užitečným referenčním základem. Navíc sdělení Komise z roku 2005, které rovněž není pro Soudní dvůr závazné, přispívá k zajištění transparentnosti, předvídatelnosti a právní jistoty ohledně úkonů tohoto orgánu ( 17 ).

50.

Penále musí být stanoveno takovým způsobem, aby bylo jednak přizpůsobené okolnostem, a jednak přiměřené zjištěnému nesplnění povinností, jakož i platební schopnosti dotyčného členského státu. Krom toho jsou základními kritérii, která musí být zohledněna pro zajištění donucující povahy penále za účelem jednotného a účinného používání práva Společenství, v zásadě doba trvání protiprávního jednání, stupeň jeho závažnosti a platební schopnost dotčeného členského státu. Za účelem použití těchto kritérií je třeba přihlédnout zvláště k důsledkům nevyhovění rozsudku na soukromé a veřejné zájmy, jakož i k naléhavosti, s níž je třeba přimět dotyčný členský stát k tomu, aby dostál svým povinnostem ( 18 ).

51.

Pokud jde o závažnost nesplnění povinnosti v tomto řízení, Komise ve své žalobě původně navrhovala, aby byl uplatněn koeficient 10 (ze stupnice od 1 do 20), na základě toho, že Francouzská republika nesplnila svou povinnost provést v plném rozsahu velký počet ustanovení směrnice 2001/18 ( 19 ). Je třeba uvést, že ke dni jednání konaného v této věci Komise setrvala na své žalobě pouze co se týče tří ustanovení směrnice 2001/18. Původní návrh Komise týkající se závažnosti porušení, má v důsledku toho, podle mého názoru, pouze omezenou relevanci a přínos.

52.

Při posuzování závažnosti porušení spočívajícího v neprovedení směrnice by měl Soudní dvůr, podle mého názoru, kromě posouzení všeobecného významu dotčené směrnice v právní sféře Společenství, věnovat zvláštní pozornost kontextu a významu konkrétních ustanovení směrnice, které členský stát neprovedl.

53.

V souladu se čtvrtým bodem preambule směrnice 2001/18 živé organismy, které jsou ve velkých nebo malých množstvích uvolňovány do životního prostředí pro vědecké účely nebo jako produkty obchodního charakteru, se mohou v tomto prostředí rozmnožovat a překračovat vnitrostátní hranice. Krom toho účinky tohoto působení mohou být nevratné. Směrnice 2001/18 má proto za cíl sbližovat právní předpisy členských států vztahující se k záměrnému uvolňování GMO do životního prostředí a zajistit bezpečný vývoj průmyslových produktů, které geneticky modifikované organismy využívají tím, že zavádí ucelený a transparentní právní rámec ( 20 ). Krom toho má směrnice 2001/18 za cíl chránit lidské zdraví a životní prostředí, jakož i respektovat požadavky Cartagenského protokolu o biologické bezpečnosti, přiloženého k Úmluvě o biologické rozmanitosti ( 21 ).

54.

Komise ve své replice uvádí, že článek 19 směrnice 2001/18 týkající se aspektů povolení Společenství k uvedení GMO nebo produktu s jeho obsahem na trh, uděleného v souladu s touto směrnicí, a článek 23, který stanovuje ochrannou doložku, tvoří „pilíře“ směrnice 2001/18. Podle mého názoru toto tvrzení mimo jiné potvrzuje znění článků 19 a 23 směrnice 2001/18 a bod 56 odůvodnění výše uvedené směrnice. Článek 19 směrnice 2001/18 stanoví vzájemné uznávání povolení k uvedení GMO nebo produktu s jeho obsahem na trh na celém území Společenství, po jejich schválení v souladu s touto směrnicí, a článek 23 nazvaný „Ochranná doložka“ velice přesně upravuje a harmonizuje podmínky, za kterých může členský stát dočasně omezit nebo zakázat používání nebo prodej tohoto GMO nebo produktu s jeho obsahem na svém území. Skutečnost, že Francouzská republika řádně neprovedla článek 19 a čl. 23 odst. 1 první pododstavec směrnice, podle mého názoru způsobuje v tomto členském státě značnou právní nejistotu, pokud jde o určité základní aspekty pravidel týkajících se uvádění GMO, které jsou povolené v souladu se směrnicí, na trh a jejich omezování, a v důsledku toho narušuje jejich volný pohyb. Právní nejistota způsobená tím, že Francouzská republika nesplnila povinnost provést tato základní ustanovení směrnice 2001/18, má podle mně obzvláště škodlivý vliv s ohledem na nepochybnou vědeckou nejistotu, která existuje v oblasti GMO. V důsledku toho mám za to, že skutečnost, kterou uvádí Francouzská vláda, že je tento členský stát mimo jiné pravděpodobně jedním z nejdůležitějších producentů GMO ve Společenství nebo, že uznal povolení vydaná jinými členskými státy v souladu se směrnicí 2001/18, neodstraňuje a ani nerozptyluje právní nejistotu, kterou Francouzská republika způsobila tím, že řádně neprovedla směrnici 2001/18.

55.

V důsledku toho mám za to, že koeficient 6 (ze stupnice od 1 do 20) odráží závažnou povahu toho, že Francouzská republika neprovedla čl. 8 odst. 2, článek 19, jakož i čl. 23 odst. 1 první pododstavec směrnice 2001/18.

56.

Pokud jde o koeficient týkající se trvání nesplnění povinnosti, také není podle mého názoru třeba, aby se Soudní dvůr řídil návrhem Komise, aby byl stanoven na úroveň 2,8 (ze stupnice od 1 do 3) na základě 28 měsíčního opoždění. Z dokumentů, které má Soudní dvůr k dispozici vyplývá, že navrhovaný koeficient byl vypočítán na základě doby, která uběhla ode dne, kdy byl vydán rozsudek ve věci C-419/03, do dne 12. prosince 2006, kdy Komise přijala své rozhodnutí s cílem navrhnout zaplacení penále. Musí být nicméně připomenuto, že v souladu s judikaturou Soudního dvora je třeba posoudit délku porušení s ohledem na okamžik, ke kterému bylo na základě článku 226 ES určeno původní nesplnění povinnosti a na okamžik, ke kterému Soudní dvůr posuzuje skutkový stav v následném řízení zahájeném na základě článku 228 ES ( 22 ).

57.

Krom toho je jasné, že Komise svůj návrh přijmout koeficient 2,8 založila na článku 17 sdělení z roku 2005, který stanoví, že „doba trvání porušování práva má vliv na výši jednotného základního penále, které se vynásobí koeficientem 1 (minimum) až 3 (maximum), a započítá se jednou desetinou za každý měsíc, který uplynul od vyhlášení rozsudku podle článku 226 [ES]“. Mám za to, že výše uvedené ustanovení sdělení z roku 2005 je nesoudržné a nefunkční, jelikož se zdá, že stanovuje horní hranicí koeficientu trvání na úrovni 3 navzdory skutečnosti, že nesplnění povinnosti může trvat déle než 30 měsíců. Rovněž uvádím, že Soudní dvůr ve věci C-177/04, Komise v. Francie, rozhodl, že není vázán stupnicí od 1 do 3, kterou v této věci navrhla Komise ( 23 ).

58.

V projednávané věci uběhly téměř čtyři roky, jelikož rozsudek Soudního dvora ve věci C-419/03 byl vydán 15. července 2004 a jednání se v této věci konalo 12. března 2008 ( 24 ). V důsledku toho se s ohledem na dřívější judikaturu Soudního dvora domnívám, že koeficient 3 je pro zohlednění délky nesplnění povinnosti v projednávané věci přiměřenější. V tomto ohledu uvádím, že koeficient trvání na úrovni 3 byl přijat pro stejné, téměř čtyřleté období, ve kterém nebyly řádně provedeny právní předpisy Společenství, ve věci C-177/04, Komise v. Francie ( 25 ). Mimoto, ve věci C-278/01, Komise v. Španělsko, Soudní dvůr připustil, že technické důvody, které ztěžují vyhovění rozsudku vydanému Soudním dvorem na základě článku 226 ES ve velmi krátkém časovém úseku, mohou být při stanovení koeficientu trvání nesplnění povinnosti zohledněny ( 26 ). Podle mého názoru vnitřní problémy, se kterými se Francouzská republika střetla při provádění směrnice 2001/18, byly spíše politické něž technické povahy, a v důsledku toho by neměly být při stanovení koeficientu trvání zohledněny.

59.

Pokud jde o návrh Komise spočívající ve vynásobení základní částky koeficientem založeným na hrubém domácím produktu dotyčného členského státu a na počtu hlasů, kterými tento stát disponuje v Radě, tento návrh představuje v zásadě vhodný způsob, jak promítnout platební schopnost tohoto členského státu při zachování přiměřeného odstupu mezi jednotlivými členskými státy ( 27 ). Rovněž se domnívám, že v projednávané věci je přiměřené vynásobit koeficienty trvání, závažnosti a platební schopnosti základní částkou 600 eur, jak navrhuje Komise ( 28 ).

60.

S ohledem na výše uvedené úvahy částka získaná vynásobením základní částky 600 eur koeficienty stanovenými na úroveň 6 pro závažnost porušení, 3 pro trvání a 21,83 pro platební schopnost Francouzské republiky v projednávaném případě dosahuje celkové výše 235764 eur za každý den prodlení. V této věci, která se týká vyhovění rozsudku Soudního dvora, jež předpokládá novelizaci zákona, je podle mého názoru třeba zvolit penále uložené na denním základě ( 29 ).

61.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr Francouzské republice uložil zaplacení paušální částky. V případě, že členský stát nevyhoví rozsudku, který Soudní dvůr vydal na základě článku 226 ES, Komise hodlá Soudnímu dvoru systematicky navrhovat, aby v rámci žalob, které Komise podala na základě článku 228 ES, uložil paušální částku ( 30 ). Komise má rovněž v úmyslu navrhnout, aby bylo členskému státu uloženo zaplacení paušální částky, i když dřívějšímu rozsudku v řízení na základě článku 226 ES bylo vyhověno v průběhu řízení před Soudním dvorem na základě článku 228 ES.

62.

Podle Komise v souladu s rozsudkem Soudního dvora ve věci C-304/02, Komise v. Francie, není cílem peněžitých sankcí pouze přivést členský stát k tomu, aby vyhověl rozsudku vydanému na základě článku 226 ES, ale současně mají i preventivní nebo odrazující účinek. Cílem zaplacení paušální částky je sankcionovat chování členského státu, který nevyhověl rozsudku vydanému na základě článku 226 ES, za účelem odradit členské státy, aby v budoucnosti jednaly stejným způsobem. V důsledku toho by členské státy měly být povinny zaplatit tuto peněžitou částku, a to i když vyhověly rozsudku vydanému na základě článku 226 ES v průběhu řízení na základě článku 228 ES nebo bezprostředně poté, kdy byl vydán rozsudek v takovém řízení.

63.

Komise je toho názoru, že její dřívější praxe, která se omezovala pouze na návrh uložit penále na základě článku 228 ES, měla za následek, že opožděné vyhovění dřívějšímu rozsudku vydanému na základě článku 226 ES, k němuž došlo až poté, kdy Soudní dvůr vydal rozsudek v následném řízení na základě článku 228 ES, nebylo sankcionováno, a tudíž nebylo ani účinně potlačeno. Komise má přitom za to, že každé přetrvávající nevyhovění rozsudku Soudního dvora představuje samo o sobě závažný zásah do zásady legality a právní jistoty ve Společenství, které se řídí zásadami právního státu. Podle Komise je dosah rozsudků vydaných na základě článku 226 ES závažně dotčen odkládací taktikou, ke které se takřka systematicky uchylují některé členské státy. Pokud jde o Francouzskou republiku, Komise v odpovědi na písemnou otázku, kterou jí položil Soudní dvůr uvedla, že Francouzské republice bylo od prosince 1996 do října 2005 zasláno na základě článku 228 ES 50 výzev dopisem (z celkového počtu 296, tedy 16,89 %) a 25 odůvodněných stanovisek (z celkového počtu 125, tedy 25 %). Během tohoto období Komise u Soudního dvora podala na základě téhož článku šest návrhů na zahájení řízení proti Francouzské republice (z celkového počtu 21 podaných návrhů na zahájení řízení, tedy 28,57 %). Komise je v důsledku toho názoru, že je nezbytné uložit Francouzské republice zaplacení peněžní částky s cílem odradit členské státy od používání takovéto taktiky a zabránit opakovanému protiprávnímu jednání z jejich strany.

64.

Na základě svého sdělení z roku 2005 má Komise za to, že v tomto řízení by měla být paušální částka vypočítána vynásobením základního penále 200 eur koeficienty 10 (pro závažnost porušení) a 21,83 (pro platební schopnost), což představuje sumu 43660 eur za den prodlení s vyhověním rozsudku ve věci C-419/03 ode dne vydání výše uvedeného rozsudku do dne, kdy bude rozsudku ve věci C-419/03 vyhověno v plném rozsahu nebo do dne, kdy bude vyhlášen rozsudek v tomto řízení. Komise rovněž zdůrazňuje, že v průběhu postupu před zahájením soudního řízení v projednávané věci Francouzská republika nespolupracovala s jejími službami a uvádí, že dokonce nedodržela ani kalendář, který si sama stanovila k provedení směrnice 2001/18 poté, co Komise v této věci vydala odůvodněné stanovisko. Komise rovněž zdůrazňuje, že neplnění povinnosti Francouzskou republikou mělo dlouhodobý charakter, jelikož směrnice 2001/18 měla být provedena do 17. října 2002. Čtyři roky poté přitom Francouzská republika nepřijala žádné opatření k tomu, aby vyhověla rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03, s výjimkou nařízení č. 2005-51, které má pouze okrajový význam. Podle Komise má skutečnost, že Francouzská republika nevyhověla rozsudku v této citlivé oblasti, za následek značnou právní nejistotu. Komise rovněž zdůrazňuje důležitost směrnice 2001/18, jejímž cílem je chránit lidské zdraví a životní prostředí a podporovat rozvoj biotechnologií, jakož i volný pohyb GMO. Komise navíc připomíná, že Francouzská republika již dříve opakovaně v plném rozsahu neprovedla právní předpisy Společenství ohledně GMO. V tomto ohledu Komise připomíná, že ve věcech C-269/01 ( 31 ) a C-429/01 ( 32 ) Soudní dvůr rozhodl, že Francouzská republika neprovedla určitá ustanovení, směrnice 90/220 resp. směrnice Rady 90/219/EHS ( 33 ). Krom toho Komise následně podala žalobu proti Francouzské republice na základě článku 228 ES z důvodu nevyhovění rozsudku ve věci C-429/01. Komise následně vzala zpět tuto žalobu, která byla zapsána pod číslem C-79/06, jelikož Francouzská republika vyhověla rozsudku Soudního dvora ve věci C-429/01 ( 34 ).

65.

Komise ve své replice navrhuje Soudnímu dvoru, aby zohlednil částečné vyhovění rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03 ( 35 ) dne 21. března 2007 tím, že sníží paušální částku, kterou navrhovala od tohoto posledně uvedeného dne do dne, kdy bude rozsudku vydanému ve věci C-419/03 vyhověno v plném rozsahu ( 36 ) nebo do dne, kdy bude vydán rozsudek v projednávané věci ( 37 ).

66.

Francouzská republika má za to, že jelikož vyhověla rozsudku ve věci C-419/03, je žádost Komise, aby jí bylo v projednávané věci uloženo zaplacení paušální částky, bezpředmětná. Komise ve svém sdělení z roku 2005 sice uvedla, že hodlá zaprvé systematicky požadovat uložení paušální částky a zadruhé, že nevezme žalobu zpět, ukončí-li členský stát před vydáním rozsudku protiprávní jednání, avšak Francouzská republika má za to, že je tento přístup v rozporu s článkem 228 ES a judikaturou Soudního dvora v této oblasti. Je toho názoru, že v souladu s rozsudkem vydaným ve věci C-304/02, Komise v. Francie, je cílem řízení na základě čl. 228 odst. 2 ES přimět členský stát, který je v prodlení s vyhověním rozsudku vydanému na základě článku 226 ES, aby co možná nejrychleji rozsudku vyhověl, a v důsledku toho zajistil účinné provádění práva Společenství. Sankce stanovené článkem 228 ES nemají za cíl zabránit jinému podobnému protiprávnímu jednání.

67.

Francouzská republika se domnívá, že v projednávané věci každopádně nejsou splněny podmínky uložení takovéto paušální částky. Francouzská republika tvrdí, že okolnosti věci C-304/02, Komise v. Francie, což je doposud jediný případ, ve kterém Soudní dvůr uložil zaplacení paušální částky, nebyly srovnatelné s okolnostmi projednávané věci, jelikož nesplnění povinnosti ve věci C-304/02 trvalo 11 let a ohrožovalo rybolovné zdroje Společenství. Francouzská republika v tomto ohledu zdůrazňuje, že ode dne, kdy Soudní dvůr vydal svůj rozsudek ve věci C-419/03 do dne, kdy Komise podala žalobu v projednávané věci, uběhly méně než tři roky, tedy doba, která je podobná nebo nižší než doba ve věcech C-387/97, Komise v. Řecko, C-278/01, Komise v. Španělsko, C-177/04, Komise v. Francie a C-119/04 Komise v. Itálie, ve kterých Soudní dvůr zaplacení paušální částky neuložil. Pokud jde o závažnost porušení povinnosti, Francouzská republika tvrdí, že ve věci C-419/03 Soudní dvůr neurčil, že neprovedla směrnici 2001/18 jako celek, ale pouze co se týče ustanovení, která jdou nad rámec ustanovení směrnice 90/220. Krom toho Francouzská republika v březnu 2007, tedy měsíc po podání žaloby v projednávané věci, dotčené protiprávní jednání ukončila.

68.

Francouzská republika má podpůrně za to, že výše paušální částky, kterou navrhuje Komise, je příliš vysoká. Koeficient 10, který Komise navrhuje za závažnost protiprávního jednání, je podle jejího názoru příliš vysoký, vzhledem k tomu, že nesplnění povinnosti má v projednávané věci velmi omezené důsledky. Francouzská republika v tomto ohledu tvrdí, že v Evropě se většina žádostí o povolení týká geneticky upravených potravin. Nicméně geneticky upravené potraviny pro výživu lidí nejsou pokryty směrnicí 2001/18 a tato směrnice se od 18. dubna 2004 použije pouze na geneticky upravené krmivo pro výživu zvířat. Krom toho Francouzská republika tvrdí, že navzdory skutečnosti, že neprovedla určitá ustanovení směrnice 2001/18, přijaly francouzské orgány v roce 2005 dvě příručky týkající se geneticky upravených rostlin, které stanovují vyšetřovací řízení prováděné ministrem zemědělství, jakož i podmínky povolení a projednání s veřejností, čímž zavedly povolovací řízení, které je ve skutečnosti v souladu se směrnicí. Francouzská republika má rovněž za to, že se Komise nemůže dovolávat okolností věci C-79/06. Ve výše uvedené věci Komise totiž vzala svou žalobu zpět, jelikož Francouzská republika přijala opatření nezbytná k tomu, aby vyhověla dřívějšímu rozsudku Soudního dvora ve věci C-429/01.

69.

Argumenty, které předložili účastníci řízení v projednávané věci, které se týkají uložení zaplacení paušální částky Soudním dvorem v souladu s článkem 228 ES, nezpochybňují možnost, aby Soudní dvůr v řízení na základě článku 228 ES uložil zároveň zaplacení penále a paušální částky, přičemž Soudní dvůr tuto možnost potvrdil a využil ve věci C-304/02, Komise v. Francie ( 38 ).

70.

Ve věci C-304/02 Komise v. Francie Soudní dvůr rozhodl, že cílem sankcí stanovených článkem 228 ES je přimět členský stát, který je v prodlení, aby splnil povinnosti vyplývající z rozsudku, kterým bylo určeno nesplnění povinnosti, a tím zajistit účinné používání práva Společenství. Krom toho Soudnímu dvoru přísluší, aby v závislosti na stupni přesvědčování a odrazování, který se mu jeví jako potřebný, stanovil peněžité sankce vhodné k zajištění co možná nejrychlejšího splnění povinností vyplývajících z dřívějšího rozsudku vydaného na základě řízení podle článku 226 ES, a k předejití tomu, aby se obdobná porušení práva Společenství opakovala ( 39 ).

71.

Podle mého názoru sankce uložené na základě článku 228 ES tedy neslouží pouze jako prostředek k vyhovění rozsudkům vydaným na základě článku 226 ES, ale jako obecná preventivní opatření ( 40 ).

72.

Nezávisle na společném cíli sankcí stanovených článkem 228 ES Soudní dvůr rovněž ve věci C-304/02, Komise v. Francie rozhodl, že zaplacení penále a paušální částky má každé svou vlastní funkci ( 41 ). Soudní dvůr tak rozhodl, že uložení penále se jeví jako obzvláště vhodné, aby přimělo členský stát k tomu, aby co nejrychleji ustal v neplnění povinností, které by, nebýt takového opatření, mělo tendenci přetrvávat. Na rozdíl od toho spočívá uložení zaplacení paušální částky spíše na posouzení dopadů nesplnění povinností dotyčného členského státu na soukromé a veřejné zájmy, zejména pokud neplnění povinností trvalo po dlouhou dobu od vydání rozsudku, jímž bylo původně určeno ( 42 ).

73.

Mimoto, navzdory společnému cíli sankcí stanovených článkem 228 ES, Soudní dvůr od vydání svého prvního rozsudku na základě článku 228 ES ve věci Komise v. Řecko dne 4. července 2000 uložil zaplacení paušální částky pouze v jednom rozsudku, a to ve věci C-304/02, Komise v. Francie ( 43 ). Podle mého názoru z ustálené judikatury Soudního dvora za období téměř 8 let jasně vyplývá, že v řízení, na základě článku 228 ES k dosažení cíle zajistit dodržení práva Společenství, není nezbytné uložit zároveň zaplacení penále a paušální částky.

74.

Domnívám se tudíž, že systematický přístup k ukládání paušální částky, který Komise obhajuje nejen ve svých vyjádřeních v projednávané věci, ale rovněž ve sdělení z roku 2005, může být s ohledem na okolnosti dané věci nepřiměřený, a měl by být tudíž odmítnut. Soudní dvůr by měl, v důsledku toho dodržovat své ustálené postupy ukládání sankcí stanovených článkem 228 ES omezeným a selektivním způsobem tam, kde je to nezbytné k účinnému boji proti porušování práva Společenství.

75.

V tomto ohledu a ve světle judikatury mám za to, že Soudní dvůr tím, že v konkrétním případě uloží zaplacení penále, usiluje o odrazení členského státu od toho, aby nadále, a v důsledku toho rovněž v budoucnu, neplnil povinnosti vyplývající z konkrétního rozsudku vydaného na základě článku 226 ES ode dne, kdy byl vydán rozsudek v řízení na základě článku 228 ES ( 44 ).

76.

Uložením zaplacení paušální částky Soudní dvůr podle mého názoru směřuje k uložení sankce členskému státu za jeho počínaní v minulosti, a sice za nevyhovění rozsudku vydanému v řízení na základě článku 226 ES v případech, kdy je jednání dotčeného členského státu charakterizováno přitěžujícími okolnostmi, které činí skutečnost, že členský stát nevyhověl dotčenému rozsudku v plném rozsahu a zavčas, ještě závažnější. Podle mého názoru je proto zaplacení paušální částky odůvodněno pouze v případech, ve kterých byla existence takovýchto přitěžujících okolností přesvědčivě prokázána. Ačkoli přitěžující okolnosti nemohou být předem taxativně vyjmenovány, měly by podle mého názoru zahrnovat nedostatek loajální spolupráce členského státu s Komisí s cílem ukončit včas protiprávní jednání. Krom toho může být uložení sankce zaplatit paušální částku oprávněné v těch případech, kdy v důsledku skutečnosti, že dotčený členský stát nesplnil povinnost, jsou nepřijatelným způsobem dotčeny soukromé nebo veřejné zájmy ( 45 ). Navíc, pokud takové nesplnění povinnosti ovlivňuje zvlášť významné zájmy Společenství nebo ohrožuje některou ze základních zásad Společenství, může Soudní dvůr snáze dospět k závěru, že jsou dány přitěžující okolnosti, a v důsledku toho uložit uvedenému členskému státu zaplacení paušální částky.

77.

Domnívám se, že by se Soudní dvůr měl v zásadě při své analýze, zda je vhodné uložit paušální částku, omezit na dotčené okolnosti projednávané věci. Při rozhodování o uložení zaplacení paušální částky členskému státu by Soudní dvůr měl, podle mého názoru, zohlednit jiná porušení, kterých se členský stát dopustil, pouze pokud Komise přesvědčivými důkazy prokáže, že uvedený členský stát strukturálně nebo systematicky neplní povinnosti vyplývající z rozsudků vydaných na základě článku 226 ES. V tomto ohledu se domnívám, že pouhá skutečnost, že Komise předložila statistické údaje o tom, že členský stát nevyhověl rozsudkům vydaným na základě článku 226 ES, není sama o sobě dostačující.

78.

S ohledem na skutečnost, že zaplacení paušální částky má podle mého názoru potrestat členský stát za nevyhovění rozsudku vydanému na základě článku 226 ES, které se vyznačuje existencí dodatečných přitěžujících okolností, jsem toho názoru, že by sankce měla být stanovena způsobem, který odráží tyto specifické okolnosti. Domnívám se proto, že metoda výpočtu paušální částky navrhovaná v projednávaném řízení Komisí a ve sdělení z roku 2005 ( 46 ), která je mimo jiné založená na stejném koeficientu jako penále, pokud jde o závažnost nesplnění povinnosti a počet dní, během nichž takové nesplnění povinnosti trvalo, neodráží tyto specifické okolnosti.

79.

Pokud jde o vhodnost uložení sankce zaplatit paušální částku v projednávané věci předně poznamenávám, že s ohledem na úvahy uvedené výše v bodech 36 až 45 se domnívám, že ke dni konání jednání v projednávané věci Francouzská republika nevyhověla v plném rozsahu rozsudku Soudního dvora vydanému ve věci C-419/03. Argumenty účastníků tohoto řízení pokud jde o otázku, zda skutečnost, že Francouzská republika vyhověla rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03 během tohoto řízení, může mít za následek, že se uložení paušální částky stane bezpředmětným, proto podle mně nejsou relevantní.

80.

Každopádně vzhledem k tomu, že sankce uložená ve formě paušální částky je pouze jednorázovou sankcí, která má potrestat jednání členského státu ( 47 ), které podle mého názoru z velké části nastalo před zahájením řízení podle článku 228 ES, není relevantní skutečnost, že členský stát vyhoví rozsudku vydanému na základě článku 226 ES dříve, než Soudní dvůr přezkoumá skutečnosti ve věci zahájené na základě článku 228 ES. Soudní dvůr za těchto okolností může uložit zaplacení paušální částky v tom případě, že Komise prokáže, že členský stát nevyhověl rozsudku vydanému na základě článku 226 ES během období stanoveného odůvodněným stanoviskem v řízení na základě článku 228 ES, pokud ovšem – jak jsem na to poukázal výše v bodech 76 až 78 – byly prokázány dodatečné přitěžující okolnosti, které odůvodňují takovou sankci.

81.

Domnívám se, že v projednávané věci Komise neprokázala existenci přitěžujících okolností, které by mohly odůvodnit uložení sankce ve formě paušální částky.

82.

Pokud jde o tvrzení Komise, že s ní Francouzská republika nespolupracovala nebo že v tomto řízení používala odkládací taktiku, jsem toho názoru, že Komise nepředložila jasné důkazy takového chování. Je zřejmé, že Francouzská republika v přiměřené lhůtě nevyhověla rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03, což je zajisté politováníhodné ( 48 ). Nicméně, s ohledem na korespondenci mezi účastníky řízení, která je uvedena výše v bodech 15 až 17, mám za to, že Francouzská republika odpověděla na žádosti Komise o informace během postupu před zahájením soudního řízení v projednávané věci únosným způsobem a prokázala, že přijímala konkrétní – byť opožděná a nakonec nedostatečná – opatření k tomu, aby vyhověla rozsudku Soudního dvora ve věci C-419/03.

83.

Pokud jde o otázku, zda skutečnost, že Francouzská republika v plném rozsahu neprovedla směrnici 2001/18, ovlivnila veřejné a soukromé zájmy natolik, aby to odůvodnilo uložení paušální částky, mám za to, že Komise prokázala, že toto nesplnění povinnosti vytvořilo právní nejistotu v oblasti, v níž již existuje značná vědecká nejistota ( 49 ). Nicméně s výjimkou jejích tvrzení, která se týkají řízení před správním soudem v Clermont-Ferrand ( 50 ), se nedomnívám, že Komise předložila dostačující důkazy, že skutečnost, že Francouzská republika v plném rozsahu neprovedla směrnici ani zcela nevyhověla rozsudku vydanému ve věci C-419/03, ovlivnila veřejné a soukromé zájmy natolik nepřijatelným způsobem, aby bylo odůvodněno uložení paušální částky. Francouzská republika v tomto řízení uvedla, aniž by Komise její tvrzení popřela, že skutečnost, že zcela neprovedla směrnici 2001/18, nebránila biotechnologickému výzkumu GMO. Krom toho Francouzská republika tvrdila, že v letech 2003, 2005 a 2006 zaregistrovala více žádostí o povolení k uvolňování GMO ke zkušebním účelům podle části B výše uvedené směrnice než jakýkoli jiný členský stát s výjimkou Španělska, a že v letech od 2004 do 2006 byla Francie druhým největším výrobcem GMO k obchodním účelům v Evropě. Krom toho v rozporu s tvrzeními Komise Francouzská republika namítala, opět aniž by jí Komise odporovala, že skutečnost, že neprovedla směrnici 2001/18, nikdy nebyla na překážku mezinárodním vztahům Společenství v oblasti GMO, jelikož otázka neúplného provedení směrnice 2001/18 v rámci mezinárodních obchodních jednání nikdy nevyvstala.

84.

Navíc se domnívám, že jelikož Komise nepředložila žádný jiný důkaz než statistické údaje uvedené výše v bodě 63 a samotný fakt zahájení řízení proti Francouzské republice z důvodu neúplného provedení právních předpisů o GMO, jak je uvedeno výše v bodě 64, neprokázala v projednávané věci, že skutečnost, že Francouzská republika nedodržela své povinnosti na základě čl. 228 odst. 1 ES, je dostačující k odůvodnění, aby jí bylo uloženo zaplacení paušální částky nebo že by uložení takové sankce bylo nezbytné k preventivním účelům.

85.

V důsledku toho se domnívám, že Francouzské republice by nemělo být uloženo zaplacení paušální částky.

86.

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Francouzská republika neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení. V souladu s čl. 69 odst. 4 téhož jednacího řádu ponese Česká republika vlastní náklady.

87.

Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr