1

Společnost Kuwait Petroleum Corp. (dále jen „KPC“), která je státem vlastněnou kuvajtskou ropnou společností a mateřskou společností skupiny Kuwait Petroleum, uvádí svoje výrobky na evropský trh prostřednictvím svojí dceřiné společnosti Kuwait Petroleum International Ltd (dále jen „KPI“) se sídlem v Londýně. Dvě dceřiné společnosti KPC provozují svoji činnost v Nizozemsku: Kuwait Petroleum Europoort BV je pověřená výrobou bitumenu v rotterdamské rafinérii a Kuwait Petroleum (Nederland) BV (dále jen „KPN“) prodejem bitumenu v Nizozemsku. Společnosti KPI a KPN patří přímo či nepřímo společnosti KPC Holdings AEC se sídlem v Arubě, která je sama 100% vlastněná společností KPC. Společnost KPC Holdings vlastní všechny dceřiné společnosti skupiny Kuwait Petroleum, které sídlí mimo Kuvajt a které mají na starosti rafinaci ropy a její uvádění na trh.

2

Dopisem ze dne 20. června 2002 informovala společnost British Petroleum (dále jen „BP“) Komisi Evropských společenství o údajné existenci kartelové dohody týkající se trhu se silničním bitumenem v Nizozemsku a požádala o ochranu před pokutami v souladu s ustanoveními oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3; Zvl. vyd. 08/02, s. 155, dále jen „oznámení o spolupráci z roku 2002“).

3

Ve dnech 1. a 2. října 2002 provedla Komise neohlášená šetření zejména v prostorách společnosti KPN. Dne 30. června 2003 a 5. dubna 2004 Komise zaslala žádosti o informace několika společnostem, mezi nimi i společnosti KPN. KPN odpověděla dne 16. září 2003 a 30. dubna 2004.

4

Společnost KPN podala dne 12. září 2003 žádost o uplatnění oznámení o spolupráci z roku 2002, ke které bylo připojeno prohlášení podniku. Požádala také, aby na základě její žádosti o shovívavost byla zohledněna část informací zaslaných dne 16. září 2003. Dne 18. září 2003 během setkání s Komisí společnost KPN navrhla, aby byli vyslechnuti tři bývalí zaměstnanci, kteří mohli doplnit poskytnutá prohlášení, což se uskutečnilo ve dnech 1. a 9. října 2003.

5

Dne 14. října 2004 Komise informovala v souladu s ustanoveními bodu 26 oznámení o spolupráci z roku 2002 společnost KPN o svém úmyslu jí přiznat snížení pokuty o 30 až 50 %, jelikož dospěla k předběžnému závěru, že důkazy, které poskytla, měly významnou přidanou hodnotu.

6

Komise zahájila řízení dne 18. října 2004 a přijala oznámení námitek, které zaslala dne 19. října 2004 několika společnostem, včetně žalobkyň a společností KPC, KPI a KPN. V návaznosti na žádost společností KPC a KPI Komise potvrdila těmto společnostem dopisem ze dne 2. prosince 2004, že jim také přiznává snížení pokuty, které bylo společnosti KPN poskytnuto na základě oznámení o spolupráci z roku 2002.

7

Po slyšení dotčených společností ve dnech 15. a 16. června 2005 KPN předložila upřesnění ke svým prohlášením týkajícím se společnosti ExxonMobil – dodavatele bitumenu, jemuž Komise neuložila pokutu – která byla použita v oznámení námitek a zpochybněna ostatními účastníky slyšení. Tato upřesnění byla zaslána všem účastníkům slyšení a vyvolala několik připomínek, které Komise odmítla žalobkyním zpřístupnit.

8

Dne 13. září 2006 Komise přijala rozhodnutí C(2006) 4090 final v řízení podle článku 81 [ES] [věc COMP/F/38.456 – Bitumen – (Nizozemsko)] (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 28. července 2007 (Úř. věst. L 196, s. 40) a které bylo žalobkyním oznámeno dne 22. září 2006.

9

Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že společnosti, kterým je toto rozhodnutí určeno, se účastnily na jediném a trvajícím porušování článku 81 ES, které spočívalo v tom, že v dotčených obdobích pravidelně společně určovaly ceny brutto pro prodej a nákup silničního bitumenu v Nizozemsku, jednotnou slevu z ceny brutto pro stavitele silnic, kteří se podíleli na kartelové dohodě, a menší maximální slevu z ceny brutto pro ostatní stavitele silnic.

10

Žalobkyně byly shledány odpovědnými za toto protiprávní jednání v období od 1. dubna 1994 do 15. dubna 2002 a byla jim společně a nerozdílně uložena pokuta ve výši 16,632 milionu eur.

11

Pokud jde o stanovení výše pokut, Komise kvalifikovala protiprávní jednání s ohledem na jeho povahu jako velmi závažné, i když byl dotčený zeměpisný trh omezený (bod 316 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

12

Komise rozlišila dotčené podniky v závislosti na jejich relativním významu na relevantním trhu určeném jejich podíly na trhu a rozdělila je do šesti kategorií, aby zohlednila zvláštní význam protiprávního jednání každého podniku, který se účastnil kartelové dohody, a jeho skutečného dopadu na hospodářskou soutěž.

13

Na základě těchto skutečností Komise stanovila pro žalobkyně výchozí částku pokuty ve výši 12 milionů eur (bod 322 odůvodnění napadeného rozhodnutí), na kterou uplatnila násobící koeficient 1,1 určený k zajištění odrazujícího účinku pokuty, s ohledem na velikost a obrat skupiny (bod 323 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14

Pokud jde o dobu trvání protiprávního jednání, Komise se domnívala, že se žalobkyně dopustily dlouhodobého protiprávního jednání, jelikož toto protiprávní jednání trvalo více než pět let, a dospěla k celkové době trvání osm let, a to od 1. dubna 1994 do 15. dubna 2002, a zvýšila výchozí částku pokuty o 80 % (bod 326 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Základní částka pokuty stanovená na základě závažnosti a doby trvání protiprávního jednání byla tedy určena ve výši 23,76 milionu eur (bod 335 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15

Komise neuplatnila vůči žalobkyním žádnou přitěžující okolnost. Naopak souhlasila, že v jejich případě použije oznámení o spolupráci z roku 2002 a přiznala jim 30% snížení pokuty. Dále dospěla k závěru, že informace poskytnuté ve dnech 12. a 16. září 2003 a 1. a 9. října 2003 posilnily svojí úrovní přesnosti její schopnost prokázat existenci protiprávního jednání. Měla však za to, že musí zohlednit skutečnost, že žádost o shovívavost byla podána až jedenáct měsíců po neoznámených šetřeních a po zaslání její žádosti o informace, že již disponovala určitými důkazy poskytnutými dalšími společnostmi a že společnost KPN se vrátila k některým ze svých prohlášení ohledně společnosti ExxonMobil (body 382 až 388 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

16

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. prosince 2006 podaly žalobkyně tuto žalobu.

17

Tribunál (šestý senát) se na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu položil účastnicím řízení písemné otázky. Účastnice řízení na tyto otázky odpověděly ve stanovené lhůtě.

18

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 15. června 2011.

19

Vzhledem k překážce na straně jednoho člena šestého senátu předseda Tribunálu doplnil senát na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu.

20

Usnesením ze dne 18. listopadu 2011 Tribunál (šestý senát) ve svém novém složení znovu otevřel ústní část řízení a účastnice řízení byly informovány, že budou vyslechnuty na novém jednání.

21

Komise informovala Tribunál dopisem ze dne 25. listopadu 2011 a žalobkyně dopisem ze dne 28. listopadu 2011, že se vzdávají svého práva být znovu vyslechnuty.

22

V důsledku toho předseda Tribunálu rozhodl o ukončení ústní části řízení.

23

Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

24

Komise navrhuje, aby Tribunál:

25

Dne 24. března 2011 uvedly žalobkyně v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu týkající se důsledků, které je třeba vyvodit z rozsudků Soudního dvora ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise (C-97/08 P, Sb. rozh. s. I-8237) a dne 20. ledna 2011, General Química a další v. Komise (C-90/09 P, Sb. rozh. s. I-1), že se vzdávají žalobního důvodu vycházejícího ze zjevně nesprávných posouzení a nesprávného právního posouzení, kterých se Komise dopustila, když společnostem KPC a KPI přičetla odpovědnost za protiprávní jednání, jehož se dopustila jejich dceřiná společnost KPN, což Tribunál vzal na vědomí.

26

Na podporu své žaloby vznesly žalobkyně dva žalobní důvody: první vychází z porušení ustanovení bodu 23 písm. b) posledního pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2002 a druhý z pochybení, kterých se Komise dopustila, když rozhodla o rozsahu snížení jejich pokuty.

27

Žalobkyně mají za to, že Komise porušila ustanovení bodu 23 písm. b) posledního pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2002 tím, že jim uložila pokutu na základě údajů, které mohly být prokázány pouze na základě důkazů předložených společností KPN. Tyto důkazy samy o sobě Komisi umožnily prokázat existenci protiprávního jednání, stupeň jeho závažnosti i dobu trvání, jelikož ostatní důkazy uvedené v napadeném rozhodnutí byly nepřímé, nepřesvědčivé nebo spekulativní. Dále upřesňují, že jedině informace poskytnuté společností KPN mohly Komisi pomoci prokázat protiprávní jednání po celé období, a to od 1. dubna 1994 do 15. dubna 2002, neboť poznámky zabavené v prostorách společnosti Koninklijke Volker Wessel Stevin NV, která je napadeným rozhodnutím sankcionována, se týkají pouze roku 1997 a důkazy poskytnuté společností BP platily pouze pro období následující po roku 1999.

28

Žalobkyně je toho názoru, že příliš restriktivní výklad, jejž Komise použila v případě ustanovení bodu 23 písm. b) posledního pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2002 a jenž omezil jejich uplatnění pouze na případy, kdy Komisi nebyly známé žádné skutečnosti, je v rozporu s jejich cílem, kterým je povzbudit podniky žádající o shovívavost, aby předložily co možná nejvíce důkazů. Tento výklad je navíc v rozporu se zásadou legitimního očekávání, přestože je výslovně uznaná v bodě 29 oznámení o spolupráci z roku 2002.

29

Komise všechny argumenty žalobkyň odmítá.

30

Bod 23 písm. b) poslední pododstavec oznámení o spolupráci z roku 2002 uvádí, že „pokud podnik poskytne důkazy, které se vztahují ke skutečnostem, které předtím nebyly Komisi známy a mají přímý dopad na závažnost nebo trvání předpokládaného kartelu, Komise je nevezme v úvahu při stanování pokuty pro podnik, který tyto důkazy předložil“.

31

Tribunálu tedy nejprve přísluší určit, zda se Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že omezila uplatnění tohoto ustanovení pouze na případy, kdy jí jedna společnost předloží informace, jež jí umožní prokázat skutečnosti, o kterých vůbec nevěděla, a tím, že takto vyloučila případ, kdy jí společnost předloží důkazy, které jí umožní podpořit skutečnosti, o nichž věděla již dříve.

32

Je třeba připomenout, že v projednávaném případě se Komise rozhodla přiznat společnosti KPN 30 % snížení pokuty, protože jí tato společnost poskytla důkazy, které „na základě své povahy [posílily její schopnost] prokázat sporné skutečnosti, a představovaly tedy [přidanou hodnotu] pro důkazy, které měla v té době k dispozici“, protože „tato [přidaná hodnota] byla významná, jelikož tyto důkazy podpořily existující informace a spolu s informacemi, které již měla k dispozici, [jí] pomohly prokázat protiprávní jednání“, protože „KPN byla prvním podnikem, který poskytl přímé důkazy [o koordinačních schůzkách týkajících se bitumenu], hlavním prvku fungování kartelu“, a protože v okamžiku, kdy KPN poskytla své důkazy, tedy před tím, než Komisi přišly odpovědi na žádosti o informace (zejména od podniků Shell, Total a Nynas), „nebylo pro Komisi jednoduché určit, zda a v jaké míře byly dokumenty z rozhodné doby, které byly obsaženy v [jejím spise] a doplněny informacemi od společnosti BP, samy o sobě dostačující k prokázání protiprávního jednání“ (bod 383 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

33

Tribunál má za to, že je třeba použít restriktivní výklad bodu 23 písm. b) posledního pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2002 v tom smyslu, že se omezí na případy, kdy jedna společnost zúčastněná na kartelové dohodě poskytne Komisi novou informaci týkající se závažnosti a doby trvání protiprávního jednání a že se vyloučí případy, kdy společnost poskytla pouze důkazy umožňující posílit důkazy o existenci protiprávního jednání.

34

Nejprve je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že řízení o shovívavosti je výjimkou z pravidla, podle kterého musí být podniku uložena sankce za jakékoliv porušení pravidel práva hospodářské soutěže, musí být pravidla, která s tímto řízením souvisí, vykládána striktně.

35

Kromě toho je třeba zdůraznit, že účinnost programů shovívavosti by byla narušena, kdyby podniky ztratily motivaci být prvním, kdo poskytne Komisi informace upozorňující na kartelovou dohodu.

36

Výklad, který doporučují žalobkyně, by však vedl k tomu, že rozlišení mezi jediným podnikem, jemuž může být poskytnuta ochrana před pokutou (hlava A oznámení o spolupráci z roku 2002), a podniky, jež se mohou domáhat pouze snížení pokuty (hlava B oznámení o spolupráci z roku 2002), které Komise provedla ve svém oznámení, by bylo zbaveno účinku, jelikož podle tohoto výkladu by mohly využívat úplné ochrany před pokutou také posledně uvedené podniky. Oznámení o spolupráci z roku 2002 tak rozlišuje mezi podnikem, jenž jako první poskytl takové důkazy, které Komisi umožní konstatovat protiprávní jednání nebo přijmout rozhodnutí o nařízení šetření, a jemuž je přiznána úplná ochrana před pokutami, a podniky, které nesplňují tyto podmínky, a mohou tak získat maximální snížení pokuty o 50 %.

37

Komise se tedy nedopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že při stanovení pokuty pro společnost KPN může zohlednit skutečnosti, k jejichž podpoření tato společnost přispěla tím, že poskytla určité důkazy, ale které již byly Komisi známy.

38

Žalobkyně se mimoto domnívají, že takový výklad je v rozporu se zásadou legitimního očekávání, ačkoliv je výslovně upravená v bodě 29 oznámení o spolupráci z roku 2002. Je pravda, že se právo domáhat se ochrany legitimního očekávání, které představuje základní zásadu unijního práva, vztahuje na každého jednotlivce, který se nachází v situaci, ze které vyplývá, že správní orgán Unie tím, že mu poskytl konkrétní ujištění, u něj vyvolal podložené naděje (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 1987, Van den Bergh en Jurgens v. Komise, 265/85, Recueil, s. 1155, bod 44, a rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Cheil Jedang v. Komise, T-220/00, Recueil, s. II-2473, bod 33). V projednávaném případě je však třeba konstatovat, že Komise společnosti KPN neposkytla žádné konkrétní ujištění ohledně možnosti získat ochranu před pokutami. V oblasti shovívavosti obecně každý žadatel Komisi poskytuje informace, aniž ví, které informace již Komise má k dispozici, a nemůže proto mít jakékoliv legitimní očekávání stran snížení pokuty, které by se na něj mohlo vztahovat.

39

Závěrem je třeba v projednávaném případě přezkoumat, zda Komise zjevně nepřekročila svůj prostor pro uvážení, když měla za to, že společnost KPN naplnila podmínky bodu 23 písm. b) posledního pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2002, tak jak je vyložený v bodě 33 výše.

40

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že ačkoliv informace od společnosti KPN umožnily Komisi podpořit a posílit důkazy, které již měla k dispozici, týkající se schůzek mezi dodavateli bitumenu (dále jen „dodavatelé“) a staviteli silnic, kteří se účastnili kartelové dohody, Komise již o těchto skutečnostech a celé době trvání protiprávního jednání věděla díky informacím poskytnutým společností BP a dokumentům zabaveným při šetřeních na místě, zejména pak poznámkám společnosti Hollandsche Beton Groep (dále jen „HBG“) z března a července 1994. Společnost KPN tedy nepředložila žádný důkaz o skutečnostech, které by Komise předtím neznala a které by měly přímý vliv na závažnost nebo dobu trvání protiprávního jednání.

41

První žalobní důvod je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu.

42

Žalobkyně se domnívají, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když jejich pokutu snížila jen o 30 % z toho důvodu, že žádost o shovívavost byla podána jedenáct měsíců po neohlášených šetřeních a po zaslání první žádosti o informace, že přidaná hodnota poskytnutých důkazů byla oslabena informacemi od dalších podniků a že KPN změnila některá svá prohlášení. Žalobkyně jsou toho názoru, že Tribunálu přísluší přezkoumat v plném rozsahu odůvodnění rozhodnutí týkající se úrovně snížení pokuty, které bylo společnosti KPN přiznáno, a že unijní soud Komisi nikdy neuznal široký prostor pro uvážení v rámci oznámení o spolupráci z roku 2002.

43

Zaprvé se žalobkyně domnívají, že období 11 měsíců není nepřiměřené k tomu, aby byla podána žádost o shovívavost, zejména pak s ohledem na šetření Komise, které celkově trvalo 28 měsíců, že toto období pro ně bylo nezbytné k tomu, aby shromáždily důkazy předložené Komisi a že oznámení o spolupráci z roku 2002 nestavoví žádnou zvláštní lhůtu. V tomto ohledu se Komise nemůže odvolávat na rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Roquette Frères v. Komise (T-322/01, Recueil, s. II-3137), jelikož v této věci byla jedinou žádostí podniku o shovívavost odpověď na dotazník Komise, zatímco v projednávaném případě KPN podala žádost o shovívavost před tím, než odpověděla na dotazník a poskytla odpovědi, které významně překračují položené otázky.

44

Zadruhé jsou žalobkyně toho názoru, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když omezila rozsah snížení jejich pokuty z důvodu, že hodnota důkazů poskytnutých ve dnech 16. září a 1. a 9. října 2003 byla oslabena dřívějšími prohlášeními skupiny Nynas a společnosti Total. Komise přitom v napadeném rozhodnutí uznala, že důkazy, které KPN poskytla dne 12. září 2003 a ve svých doplňujících prohlášeních, jí umožnily získat přímé a rozhodující důkazy protiprávního jednání, zatímco informace od skupiny Nynas a společnosti Total nepřinesly žádnou významnou přidanou hodnotu a jejich žádost o shovívavost byla ostatně zamítnuta.

45

Zatřetí mají žalobkyně za to, že Komise nesprávně usoudila, že rozsah snížení jejich pokuty musel být omezen z důvodu údajné změny prohlášení společnosti KPN týkajících se společnosti ExxonMobil. Komise se tedy nejprve dopustila nesprávného skutkového zjištění, když měla za to, že zaměstnanci společnosti KPN se v průběhu slyšení vrátili k jejich prohlášením, zatímco je podle žalobkyň pouze objasnili tím, že upřesnili, že měli pouze nepřímé důkazy o účasti společnosti ExxonMobil na protiprávním jednání a že v každém případě nikdy netvrdili, že mají o její účasti přímé důkazy. Dále se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že přidaná hodnota důkazů společnosti KPN byla snížena, protože neposkytla důkazy prokazující účast společnosti ExxonMobil na kartelové dohodě. Žalobkyně se proto domnívají, že hodnota poskytnutých důkazů musí být posuzována pouze ve vztahu k protiprávnímu jednání, které Komise prokázala ve svém rozhodnutí. Dále se domnívají, že Komise porušila zásadu rovného zacházení, když je sankcionovala za jejich prohlášení ohledně společnosti ExxonMobil, neboť společnost BP také ve své žádosti o shovívavost tvrdila, že ExxonMobil byla zapojena do kartelové dohody.

46

Začtvrté jsou žalobkyně toho názoru, že Komise tím, že odmítla společnosti KPN poskytnout připomínky ostatních podniků týkající se doplňujících prohlášení učiněných v průběhu slyšení, porušila jejich právo na přístup do spisu při správním řízení. Tyto připomínky, z nichž některé byly formulovány až po správním slyšení, však Komise použila k určení výše jejich pokuty.

47

Komise veškeré argumenty žalobkyň odmítá.

48

Nejprve mají žalobkyně za to, že se Komise zmýlila, pokud jde o rozsah její posuzovací pravomoci ve vztahu k hodnotě informací, které podnik dobrovolně poskytl za účelem určení rozsahu snížení jeho pokuty. Žalobkyně zejména tvrdí, že se judikatura, na kterou Komise odkazuje s cílem potvrdit, že v této oblasti má určitý prostor pro uvážení a že přezkum soudem je omezen na zjevně nesprávné posouzení, uplatní pouze na ustanovení sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci z roku 1996“), a nikoliv na ustanovení oznámení o spolupráci z roku 2002.

49

Z ustálené judikatury týkající se sdělení o spolupráci z roku 1996 vyplývá, že spolupráce při šetření, která nepřekročí rámec povinností podniků podle čl. 11 odst. 4 a 5 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3) neodůvodňuje snížení pokuty (rozsudky Tribunálu ze dne 14. května 1998, Cascades v. Komise, T-308/94, Recueil, s. II-925, bod 260, a ze dne 10. března 1992, Solvay v. Komise, T-12/89, Recueil, s. II-907, body 341 a 342). Naopak takové snížení je odůvodněné, pokud podnik poskytl mnohem více informací, než by mohla Komise podle článku 11 nařízení č. 17 žádat (výše uvedený rozsudek Cascades v. Komise, body 261 a 262, a rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Daesang a Sewon Europe v. Komise, T-230/00, Recueil, s. II-2733, bod 137). Za účelem odůvodnění snížení výše pokuty na základě spolupráce musí jednání podniku usnadnit úkol Komise, který spočívá ve zjišťování a stíhání porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, a svědčit o opravdovém odhodlání spolupracovat. Na jedné straně tedy přísluší Tribunálu přezkoumat, zda Komise přehlédla míru, v níž spolupráce dotčených podniků překročila to, co bylo požadováno v souladu s článkem 11 nařízení č. 17. V tomto ohledu provede úplný přezkum týkající se zejména mezí povinnosti odpovědět na žádosti o informace, které vyplývají z práva podniků na obhajobu. Na druhé straně má Tribunál ověřit, zda Komise správně posoudila s ohledem na sdělení o spolupráci z roku 1996 užitečnost spolupráce při prokazování protiprávního jednání. V mezích vytyčených uvedeným sdělením disponuje Komise při hodnocení, zda informace nebo dokumenty dobrovolně poskytnuté podniky ulehčily její úlohu a zda je třeba přiznat podniku snížení na základě tohoto sdělení, posuzovací pravomocí. Toto hodnocení je předmětem omezeného soudního přezkumu (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 2009, Archer Daniels Midland v. Komise, C-511/06 P, Sb. rozh. s. I-5843, bod 152; rozsudek Tribunálu ze dne 14. prosince 2006, Raiffeisen Zentralbank Österreich a další v. Komise, T-259/02 až T-264/02 a T-271/02, Sb. rozh. s. II-5169, body 529 až 532, potvrzený v rozsudku Soudního dvora ze dne 24. září 2009, Erste Group Bank a další v. Komise, C-125/07 P, C-133/07 P, C-135/07 P a C-137/07 P, Sb. rozh. s. I-8681, bod 249).

50

Žalobkyně neposkytují žádný argument uvádějící důvody, proč by měl být na základě oznámení o spolupráci z roku 2002 prostor Komise pro uvážení omezen. Z ustálené judikatury v každém případě vyplývá, že v rozsahu tohoto oznámení disponuje Komise při hodnocení, zda informace nebo dokumenty dobrovolně poskytnuté podniky ulehčily její úlohu a zda je třeba přiznat podniku snížení na základě tohoto oznámení, posuzovací pravomocí a že toto hodnocení je předmětem omezeného soudního přezkumu (rozsudek Tribunálu ze dne 18. prosince 2008, General Química a další v. Komise, T-85/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 150).

51

Kromě toho už bylo rozhodnuto, že i když je Komise povinna uvést důvody, proč se domnívá, že informace poskytnuté podniky v rámci sdělení o spolupráci z roku 1996 jsou či nejsou příspěvkem odůvodňujícím snížení uložené pokuty, musí podniky, které by v této souvislosti chtěly zpochybnit rozhodnutí Komise, naopak prokázat, že Komise by při neexistenci těchto informací dobrovolně poskytnutých uvedenými podniky, nemohla prokázat podstatné znaky protiprávního jednání, a tedy přijmout rozhodnutí ukládající pokuty (rozsudek Erste Group Bank a další v. Komise, bod 49 výše, bod 297).

52

V rámci uplatnění sdělení o spolupráci z roku 1996 měl unijní soud za to, že přiznání snížení pokuty na základě těchto ustanovení vyžaduje zejména, aby dotčený podnik poskytl jako první určující důkazy k prokázání kartelové dohody, a že ačkoli takové skutečnosti nemusí být nezbytně samy o sobě dostatečné k prokázání existence kartelové dohody, musí být nicméně určující pro tentýž účel. Nesmí se tedy pouze jednat jen o ukazatel směru, kterým má Komise vést šetření, ale o důkaz, který může být přímo použit jako hlavní důkazní podklad pro rozhodnutí konstatující protiprávní jednání (rozsudky Tribunálu ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T-15/02, Sb. rozh. s. II-497, body 492, 493, 517, 518, 521, 522, 526 a 568, a Daiichi Pharmaceutical v. Komise, T-26/02, Sb. rozh. s. II-713, body 150, 156, 157 a 162).

53

Pokud jde o oznámení o spolupráci z roku 2002, z bodů 7, 21 a 22 vyplývá, že Komise musí posoudit skutečný přínos každého podniku, co se týče jeho kvality a doby, kdy k němu došlo, k prokázání protiprávního jednání (bod 7) a pojem „významná přidaná hodnota“ se týká rozsahu, v němž poskytnuté důkazy posilují svojí povahou a mírou přesnosti schopnost Komise prokázat skutečnosti zakládající protiprávního jednání. Komise tak přisuzuje zvláštní hodnotu důkazům, které jí spolu s dalšími důkazy, kterými disponuje, umožňují prokázat existenci kartelové dohody, nebo důkazům, které jí umožňují podpořit již existující důkazy, anebo důkazům, které měly přímý dopad ve vztahu k závažnosti či době kartelové dohody.

54

Žalobkyně jsou konečně toho názoru, že Komise neměla právo je sankcionovat z důvodu, že měla za to, že KPN se vrátila ke svým prohlášením o účasti společnosti ExxonMobil na kartelové dohodě. Komise ve svém rozhodnutí toliko zmínila, že změna některých důležitých prohlášení ohledně účasti společnosti ExxonMobil na kartelové dohodě snížila hodnotu důkazů poskytnutých společností KPN, jelikož původní prohlášení byla bezpochyby neopodstatněná. Je třeba připomenout, že podle ustanovení bodu 27 oznámení o spolupráci z roku 2002 „[n]a konci správního řízení Komise v přijatém rozhodnutí vyhodnotí konečné postavení podniku, který podal žádost o snížení pokuty“. Komisi tedy přísluší, aby na konci správního řízení posoudila hodnotu informací, které podnik poskytl, a nelze jí proto vytýkat, že v projednávaném případě usoudila, že nemůže společnost KPN odměnit za prohlášení, která se jí v určité fázi řízení zdála rozhodující, ale která se v následující fázi správního řízení ukázala jako nepoužitelná.

55

Z výše uvedeného vyplývá, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení, na které žalobkyně v rámci této části projednávaného žalobního důvodu poukázaly, týkající se stanovení rozsahu snížení pokuty poskytnuté společnosti KPN.

56

Z judikatury vyplývá, že povinnost uvést odůvodnění musí umožnit dotčenému subjektu obeznámit se s důvody přijatého opatření, aby mohl případně uplatnit svá práva a ověřit, zda rozhodnutí je či není opodstatněné, a dále umožnit unijnímu soudu přezkoumat jeho legalitu a že požadavek uvést odůvodnění je třeba posuzovat v závislosti na okolnostech případu, zejména pak obsahu dotčeného aktu, povaze uplatněných důvodů a kontextu, v jakém byl přijat (rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, T-45/98 a T-47/98, Recueil, s. II-3757, bod 129).

57

V projednávaném případě vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Komise uvedla dostatečně jasně a přesně důvody, proč se rozhodla přiznat společnosti KPN snížení pokuty pouze ve výši 30 %. Komise uvedla, že KPN byla druhým podnikem, který ji kontaktoval, že důkazy poskytnuté touto společností jí umožnily posílit schopnost prokázat protiprávní jednání, že KPN ukončila účast na kartelové dohodě nejpozději v den poskytnutí těchto informací, ale že žádost o shovívavost podala více než jedenáct měsíců po šetřeních na místě, že některé z informací poskytnutých touto společností již předložily dříve jiné podniky a že se vrátila k původním prohlášením ohledně účasti společnosti ExxonMobil na protiprávním jednání (body 382 až 385 odůvodnění napadeného rozhodnutí). S ohledem na kontext, v němž bylo sporné rozhodnutí přijato, má Tribunál za to, že Komise mu umožnila přezkoumat legalitu a žalobkyním umožnila se obeznámit s důvody přijatého opatření, aby případně mohly uplatnit svá práva a ověřit, zda rozhodnutí bylo opodstatněné, či nikoliv.

58

Tento argument je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

59

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustanovení bodu 23 písm. b) druhého pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2002, „[p]ři určování úrovně snížení v každém z těchto pásem [od 0 do 50 %] Komise přihlédne k době, kdy byly předloženy důkazy splňující požadavky bodu 21, a k míře, v jaké tyto důkazy představovaly přidanou hodnotu“. Tato ustanovení upřesňují, že Komise „může také vzít v úvahu rozsah a stálost jakékoli spolupráce, kterou podnik poskytl poté, co předložil důkazy“. Bod 7 tohoto oznámení také uvádí, že „[j]akékoli snížení pokuty musí odrážet skutečný příspěvek podniku, jeho kvalitu i načasování, k tomu, aby Komise zjistila protiprávní jednání“.

60

Je třeba posoudit, zda se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když společnosti KPN přiznala na základě těchto ustanovení snížení pokuty pouze o 30 %. Komise uvedla, že zohlednila skutečnost, že KPN byla druhým podnikem, který ji kontaktoval, že důkazy poskytnuté touto společností jí umožnily posílit schopnost prokázat protiprávní jednání a že KPN ukončila účast na kartelové dohodě nejpozději v den poskytnutí těchto informací, ale také že žádost o shovívavost podala více než jedenáct měsíců po šetřeních na místě a po zaslání první žádosti o informace, že některé z informací poskytnutých touto společností již dříve předložily jiné podniky a že se vrátila k původním prohlášením ohledně účasti společnosti ExxonMobil na protiprávním jednání (body 382 až 385 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

61

Zaprvé, co se týče argumentu ohledně omezení pokuty uložené společnosti KPN z důvodu, že svoji žádost o shovívavost podala jedenáct měsíců po neohlášených šetřeních a po zaslání první žádosti o informace, je třeba připomenout, že oznámení o spolupráci z roku 2002 sice nestanoví žádnou zvláštní lhůtu pro podání žádosti o shovívavost, uvádí však, že datum, ke kterému byly poskytnuty důkazy, je rozhodující faktor pro úroveň snížení pokuty. Doba jedenácti měsíců sice nemůže být důvodem, který by bránil podání takové žádosti, avšak Komise ji může zohlednit při určování rozsahu snížení pokuty (rozsudek Tribunálu ze dne 18. prosince 2008, General Química a další v. Komise, T-85/06, bod 50 výše, bod 147). Unijní soud kromě toho v rámci sdělení o spolupráci z roku 1996, které však ve své hlavě D neobsahuje žádný údaj ohledně zohlednění data poskytnutí informací, rozhodl, že Komise může při stanovení procentního rozsahu snížení pokuty zohlednit skutečnost, že podnik spolupracoval až po tom, co mu Komise zaslala žádost o informace, tedy skutečnost, zda byla žádost o shovívavost podaná z vlastní iniciativy, či nikoliv (rozsudek Roquette Frères v. Komise, bod 43 výše, bod 266).

62

Společnost KPN podala v projednávaném případě svoji žádost o shovívavost až dne 12. září 2003, zatímco Komise provedla neohlášená šetření ve dnech 1. a 2. října 2002 a zaslala jí svoji první žádost o informace dne 30. června 2003. Okolnost, že byla ve věci, v níž byl vydán rozsudek Roquette Frères v. Komise, bod 43 výše, žádost podniku o shovívavost jeho jedinou odpovědí na žádost o informace, zatímco v projednávaném případě společnost KPN podala žádost o shovívavost a poté poskytla odpověď na žádost o informace, o jejíž zohlednění v rámci žádosti o shovívavost ostatně Komisi požádala, neumožňuje uplatnění této judikatury vyloučit. Konečně KPN nepředložila žádný důkaz umožňující určit důvody, proč jí trvalo jedenáct měsíců, než předložila svoji žádost o shovívavost, jako jsou například obtíže, které se vyskytly při interním šetření.

63

Zadruhé je třeba posoudit, zda se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že omezila rozsah snížení pokuty společnosti KPN, protože hodnota důkazů, které společnost poskytla ve dnech 16. září a 1. a 9. října 2003, byla oslabena prohlášeními, které dříve poskytly podniky Nynas a Total.

64

Ze spisu vyplývá, že KPN byla druhým podnikem, který dne 12. září 2003 poskytl Komisi informace na základě oznámení o spolupráci z roku 2002 a že tyto informace měly významnou přidanou hodnotu. Společnost KPN nicméně čekala do 16. září 2003, aby předložila doplňující informace, a přestože ji Komise dne 19. září 2003 varovala před odkládáním plánovaných rozhovorů se zaměstnanci, kteří se na kartelové dohodě přímo podíleli, uskutečnily se tyto rozhovory až ve dnech 1. a 9. října 2003. Během tohoto období však společnost Total, dne 13. září 2003, a následně skupina Nynas, dne 2. října 2003, předložily Komisi množství informací prostřednictvím jejich odpovědi na první žádost o informace.

65

Pokud jde o snížení pokuty uvnitř zvoleného pásma, unijní soud má za to, že Komise zohledňuje nejen stupeň přidané hodnoty předložených důkazů, ale rovněž datum, ke kterému byly uvedené důkazy naplňující podmínku uvedenou v bodě 21 oznámení o spolupráci z roku 2002 předloženy. Komise tedy musí zohlednit okolnost, že některé důkazy byly předloženy až poté, co jiní adresáti poskytli významné důkazy, čímž snížily jejich přidanou hodnotu (rozsudek General Química a další v. Komise, bod 50 výše, bod 147).

66

Komise se tedy v projednávaném případě nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když zohlednila skutečnost, že ačkoliv byly důkazy poskytnuté společností KPN v říjnu 2003 užitečné k popisu protiprávního jednání, nepřinesly jí nové rozhodující informace vzhledem k informacím poskytnutým v této době dvěma dalšími podniky.

67

Zatřetí je třeba konečně posoudit, zda se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že zaměstnanci společnosti KPN se v průběhu slyšení vrátili ke svým prohlášením, kdežto podle žalobkyň je pouze objasnili tím, že upřesnili, že měli pouze nepřímé důkazy o účasti společnosti ExxonMobil na protiprávním jednání a že v každém případě nikdy netvrdili, že mají o její účasti přímé důkazy.

68

Z písemných vyjádření účastnic řízení vyplývá, že KPN ve svém prohlášení ze dne 12. září 2003 jednoznačně uvedla, že „po konání těchto schůzek se společnost ExxonMobil sama informovala v rámci dvoustranných kontaktů s dalšími dodavateli […] o výsledcích schůzek“ a že pokud ví, „ExxonMobil následně tyto dohody uplatňovala“. Bývalý zaměstnanec společnosti KPN také uvedl ve svém prohlášení ze dne 9. října 2003, že ačkoliv se společnost Exxonmobil schůzek neúčastnila od roku 1994 nebo 1995, nadále zjišťovala výsledky těchto schůzek a jednala v souladu s rozhodnutími, která z nich vyplývala (viz body 208 až 211 oznámení námitek). Komise v podstatě vycházela z těchto prohlášení (jakož i z prohlášení společnosti Nynas), aby rozhodla, že společnosti ExxonMobil zašle oznámení námitek. Po zpochybnění těchto informací ostatními stranami během slyšení konaného ve dnech 15. a 16. června 2005 se dne 28. června 2005 KPN nicméně vrátila ke svým prohlášením, přičemž zejména předložila prohlášení téhož bývalého zaměstnance, které uvádí, že zapojení společnosti ExxonMobil bylo z jeho strany pouze domněnkou, o které nemá žádný důkaz.

69

Z těchto dokumentů vyplývá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když usoudila, že KPN změnila svůj postoj ohledně účasti společnosti ExxonMobil na protiprávní jednání a že se nejedná pouze o upřesnění jejích původních prohlášení.

70

Závěrem má Tribunál s ohledem na výše uvedené úvahy za to, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když rozsah snížení pokuty společnosti KPN omezila na 30 %.

71

Žalobkyně uvedly ve stadiu repliky doplňující argument založený na porušení zásady rovnosti se společností BP, který měl prokázat, že Komise je neměla penalizovat za to, že změnily prohlášení ohledně společnosti ExxonMobil.

72

Je však třeba připomenout, že zásada rovného zacházení je porušena, jen je-li se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi zacházeno stejně (rozsudek Raiffeisen Zentralbank Österreich a další v. Komise, bod 49 výše, bod 533) a že Komise tuto zásadu neporušuje, pokud je rozdíl v zacházení dán nesrovnatelnou mírou spolupráce zejména v rozsahu, v němž byly poskytnuty různé informace nebo byly tyto informace poskytnuty v různých fázích správního řízení nebo za okolností, které nejsou obdobné (rozsudek Tribunálu ze dne 6. prosince 2005, Brouwerij Haacht v. Komise, T-48/02, Sb. rozh. s. II-5259, body 108 a 109).

73

Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě byla BP prvním podnikem, který v souladu s ustanoveními bodu 8 oznámení o spolupráci z roku 2002 poskytl důkazy, jež Komisi umožnily přijmout rozhodnutí nařizující neohlášená šetření, nenachází se tedy v žádném případě ve stejné situaci jako KPN. Oznámení o spolupráci z roku 2002 totiž stanoví, že se prvnímu podniku poskytne úplná ochrana před pokutou, a neupravuje možnost tuto ochranu měnit. Není tudíž nutné určovat, zda BP skutečně změnila, tak jako žalobkyně, svá prohlášení ohledně společnosti ExxonMobil.

74

Ze spisu vyplývá, že v průběhu slyšení všech dotčených společností před Komisí, které se konalo ve dnech 15. a 16. června 2005, řada z nich zpochybnila věrohodnost prohlášení společnosti KPN ohledně společností ExxonMobil a Wintershall. Vzhledem k tomu, že KPN nebyla při jednání schopná na tato zpochybnění reagovat, úředník pro slyšení ji požádal, aby ve lhůtě 8 dnů svůj postoj potvrdila a objasnila. Společnost KPN tedy zaslala dne 28. a 30. června 2005 Komisi nová prohlášení dvou svých zaměstnanců, v nichž zejména upřesnili, že nemají žádný přímý důkaz o účasti společnosti ExxonMobil na kartelové dohodě a že šlo pouze domněnku. Tato upřesnění byla zaslána všem účastnicím slyšení a vyvolala řadu reakcí.

75

Dne 8. února 2006 KPN požádala Komisi, aby ji informovala v případě, že by některé z těchto reakcí mohly mít vliv na věrohodnost jejích tvrzení, a tudíž na rozsah snížení její pokuty. Dne 23. března 2006 Komise společnosti KPN jen oznámila, že rozhodnutí o její žádosti o shovívavost bude přijato až na konci správního řízení. Společnost KPN požádala dne 19. dubna 2006 úředníka Komise pro slyšení, aby jí zpřístupnil nedůvěrné verze písemných připomínek ostatních podniků, které by mohly zpochybnit věrohodnost jejích důkazů a ovlivnit její možnost uplatnit ustanovení oznámení o spolupráci z roku 2002. Dne 26. dubna 2006 úředník pro slyšení odmítl této žádosti vyhovět a uvedl, že by podniku poskytl přístup k dokumentům předloženým jinými podniky po slyšení pouze v případě, kdyby se Komise rozhodla je použít ve svém rozhodnutí v jeho neprospěch, což v projednávané věci nebyl případ připomínek, které podniky předložily po slyšení a které při posuzování její spolupráce nehrály žádnou roli. Konečně dne 12. května 2006 společnost KPN upřesnila Komisi, že žádala o přístup ke všem dokumentům týkajícím se věrohodnosti jejích prohlášení, a nikoliv pouze k dokumentům poskytnutým po slyšení. Komise její žádosti nevyhověla.

76

Podle ustanovení čl. 27 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) „[p]řed přijetím rozhodnutí podle článků 7, 8, 23 a čl. 24 odst. 2 poskytne Komise podnikům nebo sdružením podniků, proti nimž je vedeno řízení Komise, příležitost, aby byly slyšeny ve věci, jíž se týká námitka přijatá Komisí“ a „[K]omise založí svá rozhodnutí pouze na námitkách, ke kterým se mohly dotyčné strany vyjádřit“. Článek 27 odst. 2 téhož nařízení kromě toho uvádí, že „[p]ři řízení musí být plně dodržováno právo dotyčných stran na obhajobu“, že „[m]usí mít právo nahlížet do spisů Komise, s výhradou oprávněného zájmu podniků na ochraně jejich obchodního tajemství“ a že „[p]rávo nahlížet do spisů se nevztahuje na důvěrné informace a vnitřní dokumenty Komise nebo orgánů pro hospodářskou soutěž členských států“. Komise ve svém oznámení o pravidlech pro přístup do spisu v případech podle článků 81 [ES] a 82 [ES], článků 53, 54 a 57 Dohody o EHP a nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (Úř. věst. 2005, C 325, s. 7) definuje v bodě 8 „spis Komise“ jako „veškeré dokumenty, jež byly získány, vypracovány a/nebo shromážděny Generálním ředitelstvím Komise pro hospodářskou soutěž během šetření“. V bodě 27 tohoto oznámení Komise upřesňuje, že „[p]řístup do spisů bude umožněn na žádost, a to obvykle pouze jednou, poté, co Komise oznámí stranám své námitky, aby byla zaručena zásada rovných možností a ochrana práva stran na obhajobu“, že „[o]becně tedy platí, že nebude umožněn přístup k odpovědím ostatních stran na námitky Komise“, že „[s]traně bude však umožněn přístup k dokumentům obdrženým po oznámení námitek v pozdějším stádiu správního řízení pokud takové dokumenty mohou představovat nový důkaz – ať již usvědčující nebo osvobozující povahy – vztahující se k obvinění týkající se takové strany v prohlášení Komise o námitkách“ a že „[t]ento postup se uplatní zejména pokud Komise zamýšlí opřít se o tyto nové důkazy“.

77

Podle článku 12 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81) „[K]omise poskytne stranám, kterým určila prohlášení o námitkách, možnost přednést ústně své argumenty při slyšení, pokud o to požádají ve svých písemných vyjádřeních“.

78

Je ustálenou judikaturou, že dodržování práva na obhajobu ve všech řízeních, která mohou vést k uložení sankcí, zejména pokut nebo penále, představuje základní zásadu unijního práva, která musí být dodržována, i když se jedná o správní řízení (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, s. 461, bod 9, a ze dne 2. října 2003, ARBED v. Komise, C-176/99 P, Recueil, s. I-10687, bod 19). V tomto smyslu nařízení č. 1/2003 stanoví, že oznámení námitek zaslané účastníkům řízení musí jasným způsobem stanovit všechny podstatné skutečnosti, o které se Komise v tomto stadiu řízení opírá. Takové oznámení námitek je procesní zárukou představující základní zásadu unijního práva, jež vyžaduje dodržování práva na obhajobu během celého řízení (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Papierfabrik August Koehler v. Komise, C-322/07 P, C-327/07 P a C-338/07 P, Sb. rozh. s. I-7191, body 34 a 35).

79

Je třeba připomenout, že účelem přístupu ke spisu ve věcech hospodářské soutěže je zejména umožnit osobám, jimž je určeno oznámení námitek, aby se seznámily s důkazy obsaženými ve spisu Komise, a mohly se tak na základě těchto poznatků účinně vyjádřit k závěrům, k nimž Komise dospěla ve svém oznámení námitek. Přístup ke spisu je tedy součástí procesních záruk, jejichž účelem je chránit právo na obhajobu a zajistit zejména účinný výkon práva být vyslechnut (viz rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise, T-191/98, T-212/98 až T-214/98, Recueil, s. II-3275, bod 334 a citovaná judikatura). Právo na přístup ke spisu znamená, že Komise musí umožnit dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C-199/99 P, Recueil, s. I-11177, bod 125, a rozsudek Tribunálu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, T-30/91, Recueil, s. II-1775, bod 81). To zahrnuje písemnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výhradou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (rozsudky Soudního dvora Hoffmann-La Roche v. Komise, bod 78 výše, body 9 a 11, a ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P a C-219/00 P, Recueil, s. I-123, bod 68).

80

Podle judikatury je dotyčný podnik informován až na počátku kontradiktorní fáze správního řízení, a to prostřednictvím oznámení námitek o všech podstatných skutečnostech, o které se Komise v tomto stadiu řízení opírá. V důsledku toho není odpověď jiných účastníků řízení na oznámení námitek v zásadě zahrnuta do dokumentů vyšetřovacího spisu, do kterých účastníci mohou nahlížet (rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2009, Hoechst v. Komise, T-161/05, Sb. rozh. s. II-3555, bod 163). Pokud Komise chce vycházet z úryvku odpovědi na oznámení námitek nebo z dokumentu připojeného k takové odpovědi, aby prokázala existenci protiprávního jednání v řízení podle čl. 81 odst. 1 ES, musí nicméně ostatním účastníkům tohoto řízení umožnit, aby se k takovému důkazu vyjádřili (viz rozsudky Tribunálu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, zvané „Ciments“, T-25/95, T-26/95, T-30/95 až T-32/95, T-34/95 až T-39/95, T-42/95 až T-46/95, T-48/95, T-50/95 až T-65/95, T-68/95 až T-71/95, T-87/95, T-88/95, T-103/95 a T-104/95, Recueil, s. II-491, bod 386, a ze dne 27. září 2006, Avebe v. Komise, T-314/01, Sb. rozh. s. II-3085, bod 50 a citovaná judikatura).

81

Za účelem zajištění dodržení práva na obhajobu v průběhu celého správního řízení je také třeba vzít v úvahu, že pokud se Komise chce opřít o dokument, který byl předložen po zaslání oznámení námitek i po slyšení a který může ovlivnit výši pokuty uložené podniku v konečném rozhodnutí, musí se tomuto podniku umožnit, aby se k takovému důkazu vyjádřil. Může se zejména jednat o dokument, který má vliv na uplatnění oznámení o spolupráci z roku 2002 na daný podnik.

82

Kromě toho podle judikatury týkající se přístupu ke správnímu spisu před oznámením námitek, nezpřístupnění dokumentu zakládá porušení práva na obhajobu pouze tehdy, jestliže dotčený podnik prokáže, že Komise vycházela z tohoto dokumentu na podporu své námitky týkající se existence protiprávního jednání (rozsudky Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1983, Michaelin v. Komise, 322/81, Recueil, s. 3461, body 7 a 9, a Aalborg Portland a další v. Komise, bod 79 výše, bod 71) a dále že tato námitka mohla být prokázána pouze odkazem na uvedený dokument (rozsudky Soudního dvora ze dne 25. října 1983, AEG-Telefunken v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, body 24 až 30, a Aalborg Portland a další v. Komise, bod 79 výše, bod 71; rozsudek ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise, bod 79 výše, bod 58). Soudní dvůr v tomto ohledu rozlišuje mezi dokumenty v neprospěch a dokumenty ve prospěch. Pokud se jedná o dokument v neprospěch, je věcí dotyčného podniku, aby prokázal, že výsledek, ke kterému Komise dospěla, by byl odlišný, kdyby byl tento dokument odmítnut. Naopak, pokud jde o nezpřístupnění dokumentu ve prospěch, dotčený podnik musí pouze prokázat, že jeho nezpřístupnění mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 79 výše, body 73 a 74). Toto rozlišení platí rovněž pro dokumenty z období po oznámení námitek (rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Jungbunzlauer v. Komise, T-43/02, Sb. rozh. s. II-3435, body 351 až 359).

83

Pokud jde o dokument, který může zvýšit pokutu uloženou Komisí v jejím konečném rozhodnutí, dotčenému podniku stejně tak přísluší prokázat, že výsledek, k němuž Komise dospěla, by byl jiný, kdyby byl tento dokument vyloučen.

84

V projednávaném případě ze spisu vyplývá, že se žalobkyně domnívají, že měly mít možnost přístupu k připomínkám ostatních podniků, které se týkaly věrohodnosti důkazů poskytnutých zaměstnanci společnosti KPN, zejména pak k doplňujícím prohlášením, která posledně uvedení učinili po slyšení.

85

Žalobkyně se však omezily na všeobecné a čistě spekulativní tvrzení, že nezpřístupnění dotčených dokumentů mohlo ovlivnit rozhodnutí Komise ohledně rozsahu snížení pokuty a že výsledek, k němuž Komise dospěla, mohl být jiný, kdyby byly tyto dokumenty vyloučeny. Žalobkyně tak neposkytly žádný konkrétní údaj, který by mohl představovat počáteční neúplný důkaz v tomto smyslu.

86

Kromě toho je třeba zdůraznit, že Komise za účelem stanovení rozsahu snížení pokuty poskytnutého žalobkyním zohlednila pouze skutečnost, že KPN změnila některá ze svých prohlášení týkajících se společnosti ExxonMobil a nezmínila žádnou reakci jiného podniku ohledně věrohodnosti prohlášení společnosti KPN (bod 385 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

87

Je tedy třeba mít za to, že žalobkyně neprokázaly, že Komise za účelem stanovení rozsahu snížení pokuty, které přiznala žalobkyním na základě oznámení o spolupráci z roku 2002, vycházela z připomínek podniků týkajících se věrohodnosti důkazů, které poskytla KPN. Žalobkyně se tedy nemohou odvolávat na nezpřístupnění dotčených dokumentů.

88

Argument vycházející z protiprávního odmítnutí přístupu ke spisu a z porušení práva na obhajobu je tedy třeba odmítnout.

89

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobu je třeba zamítnout v plném rozsahu.

90

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

Skutkový základ sporu

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

1. K porušení bodu 23 písm. b) posledního pododstavce oznámení o spolupráci z roku 2002

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

2. K úrovni snížení pokuty

Argumenty účastnic řízení

Závěry Tribunálu

K nesprávnému právnímu posouzení

K povinnosti uvést odůvodnění

Ke zjevně nesprávnému posouzení

K zásadě rovného zacházení

K právu na obhajobu

– Obecné zásady týkající se přístupu k dokumentům poskytnutým po oznámení námitek

– Uplatnění v projednávaném případě

K nákladům řízení