Věc T-40/06

Trioplast Industrier AB

v.

Evropská komise

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh s plastovými průmyslovými pytli – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Délka trvání protiprávního jednání – Pokuty – Závažnost protiprávního jednání – Polehčující okolnosti – Spolupráce během správního řízení – Proporcionalita – Solidární odpovědnost – Zásada právní jistoty“

Shrnutí rozsudku

1.      Hospodářská soutěž – Správní řízení – Rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje protiprávní jednání – Důkazní břemeno Komise týkající se existence protiprávního jednání a délky jeho trvání – Rozsah důkazního břemene

(Článek 81 odst. 1 ES)

2.      Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Kritéria – Podnik několikrát převedený v průběhu protiprávního jednání – Případ, kdy se postupem času vystřídalo několik mateřských společností

(Nařízení Rady č. 1/2003; sdělení Komise 98/C 9/03)

3.      Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Posouzení – Zohlednění hospodářské skutečnosti v době, kdy bylo protiprávní jednání spácháno

(Nařízení Rady č. 1/2003 čl. 23 odst. 3; sdělení Komise 98/C 9/03)

4.      Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Polehčující okolnosti – Pasivní nebo následovnická role podniku – Kritéria pro posouzení

(Nařízení Rady č. 1/2003 článek 23; sdělení Komise 98/C 9/03 bod 3 první odrážka)

5.      Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Kritéria – Posuzovací pravomoc Komise – Povinnost zajistit úměrnost mezi částkou pokut a celkovým objemem dotyčného výrobkového trhu – Neexistence

(Nařízení Rady č. 1/2003 čl. 23 odst. 3)

6.      Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Stanovení – Maximální výše – Výpočet – Obrat, který je třeba zohlednit – Pokuta vyšší než roční obrat dosažený s dotyčným výrobkem – Porušení zásady proporcionality – Neexistence

(Nařízení Rady č. 1/2003 čl. 23 odst. 2)

7.      Hospodářská soutěž – Pokuty – Solidární odpovědnost za zaplacení – Stanovení částky pokuty, kterou má zaplatit solidárně odpovědný podnik – Podnik několikrát převedený v průběhu protiprávního jednání – Případ, kdy se postupem času vystřídalo několik mateřských společností

(Nařízení Rady č. 1/2003; sdělení Komise 98/C 9/03)

1.      Je na Komisi, aby prokázala nejen existenci kartelové dohody, ale také délku jejího trvání. V tomto ohledu je třeba, aby se Komise, pokud neexistují důkazy, které mohou přímo prokázat délku trvání protiprávního jednání, opřela alespoň o důkazy vztahující se k časově dostatečně blízkým skutkovým okolnostem tak, aby bylo možné důvodně připustit, že toto protiprávní jednání trvalo nepřetržitě mezi dvěma konkrétními daty.

Je-li prokázáno, že se určitý podnik účastnil protiprávního jednání před začátkem určitého období a rovněž po jeho skončení, a to tím, že se účastnil řady protisoutěžních schůzek, aniž se od jejich obsahu veřejně distancoval, lze připustit, že protiprávní jednání trvalo nepřetržitě, pokud byl podnik pozván k účasti na protisoutěžních schůzkách, které se v tomto období konaly, a několikrát se z nich omluvil.

(viz body 41–42, 46–48)

2.      Pokud jde o výpočet výše pokut ukládaných za porušení pravidel hospodářské soutěže, přístup Komise, v jehož rámci byla mateřské společnosti vyměřena stejná výchozí částka jako dceřiné společnosti, která se přímo účastnila na kartelové dohodě, a to bez rozdělení této výchozí částky v případě, že se postupem času vystřídalo několik mateřských společností, nemůže být sám o sobě považován za nevhodný. Použitím této metody výpočtu totiž Komise sleduje cíl, kterým je umožnit, aby mateřské společnosti, která je činěna odpovědnou za protiprávní jednání z důvodu, že jí toto jednání bylo přičteno, mohla být vyměřena stejná výchozí částka, jaká by jí byla vyměřena, kdyby se sama přímo účastnila na kartelové dohodě. To je v souladu s cílem politiky hospodářské soutěže, a konkrétně s cílem nástroje této politiky – tj. s pokutami – kterým je usměrňovat chování podniků k dodržování pravidel hospodářské soutěže.

Skutečnost, že součet částek vyměřených společnostem, které byly postupně mateřskými společnostmi, převyšuje částku vyměřenou jejich dceřiné společnosti, nemůže sama o sobě vést k závěru, že tato metoda výpočtu je zjevně nesprávná. S ohledem na použití metodiky obsažené v pokynech o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO a zásady individuality trestů a sankcí totiž Komise může, jakmile se prokáže existence hospodářské entity, která se podílela na protiprávním jednání, učinit některou z právnických osob, které k ní patří nebo patřily, ať již se jedná o mateřskou společnost nebo o dceřinou společnost, odpovědnou za zaplacení vyšší částky, než za jakou je odpovědná druhá právnická osoba nebo ostatní právnické osoby, které tvoří nebo tvořily uvedenou hospodářskou entitu. Z toho vyplývá, že v případě protiprávního jednání, jehož se dopustila dceřiná společnost, která v průběhu protiprávního jednání postupně patřila k několika hospodářským entitám, nelze předem považovat za nevhodné, je-li součet částek vyměřených mateřským společnostem vyšší než částka nebo součet částek vyměřených uvedené dceřiné společnosti.

(viz body 74, 76)

3.      Pokud jde o výpočet výše pokut ukládaných za porušení pravidel hospodářské soutěže, má se závažnost protiprávního jednání posuzovat podle hospodářské skutečnosti v době, kdy bylo uvedené protiprávní jednání spácháno. V tomto ohledu jsou relevantními skutečnostmi, ke kterým je třeba přihlédnout, zejména velikost a hospodářská síla každého podniku, jakož i rozsah protiprávního jednání spáchaného každým z nich. Pro účely posouzení těchto skutečností je třeba nutně odkázat na obrat dosažený v dané době.

Referenčním rokem nemusí být nutně poslední celý rok, po který trvalo protiprávní jednání.

Když Komise v rámci výpočtu pokut používá individualizovaný přístup, jehož smyslem je jednat s adresáty rozhodnutí, kteří jsou činěni odpovědnými pouze jakožto mateřské společnosti, jako s přímými účastníky na protiprávním jednání, nelze bez dalších relevantních indicií za referenční rok považovat rok, kdy hospodářská entita tvořená mateřskou a dceřinou společností ještě neexistovala.

(viz body 91, 93, 95)

4.      Bod 3 první odrážka pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO stanoví, že „výlučně pasivní nebo následovnická role“ podniku v uskutečňování protiprávního jednání představuje, je-li prokázána, polehčující okolnost. Pasivní role předpokládá zaujetí „rezervovaného postoje“ dotyčným podnikem, tedy neexistenci aktivní účasti při vypracování protisoutěžní dohody nebo protisoutěžních dohod.

V rámci skutečností, které mohou odhalit pasivní roli podniku v kartelové dohodě, lze zohlednit jeho výrazně sporadičtější účast na setkáních ve srovnání s běžnými účastníky kartelové dohody, jakož i jeho opožděný vstup na trh, který je předmětem protiprávního jednání, bez ohledu na délku trvání jeho účasti na protiprávním jednání, nebo také existenci výslovných prohlášení učiněných v tom smyslu zástupci ostatních podniků, které se účastnily protiprávního jednání.

Mimoto ze skutečnosti, že ostatní podniky účastnící se na jedné a téže kartelové dohodě mohly být aktivnější než určitý účastník, ještě nevyplývá, že tento účastník měl výlučně pasivní nebo následovnickou roli. Pouze naprostá pasivita by totiž mohla přicházet v úvahu a musí být prokázána účastníkem řízení, který se jí dovolává.

(viz body 106–108)

5.      Při stanovování výše pokuty ukládané za porušení pravidel hospodářské soutěže disponuje Komise posuzovací pravomocí a nemusí pro tento účel používat přesný matematický vzorec. Podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy se částka pokuty určuje na základě závažnosti protiprávního jednání a délky jeho trvání. Navíc je uvedená částka výsledkem řady výpočtů provedených Komisí podle pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO. Určení uvedené částky závisí zejména na různých okolnostech souvisejících s individuálním chováním dotčeného podniku, jako je například existence přitěžujících nebo polehčujících okolností.

Z tohoto právního rámce nelze dovodit, že Komise musí zajistit úměrnost mezi celkovou částkou pokut, která byla takto vypočtena a uložena účastníkům kartelové dohody, a objemem dotčeného výrobkového trhu v určitém roce protiprávního jednání, když protiprávní jednání trvalo více než dvacet let a částka pokuty závisí také na dalších okolnostech souvisejících s individuálním chováním dotyčných podniků.

(viz body 141–142)

6.      Účelem čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy je zabránit tomu, aby pokuty byly nepřiměřené. V situaci, kdy konečná částka pokuty nepřekračuje maximální výši 10 % obratu, nelze ji považovat za nepřiměřenou z důvodu, že celková částka pokut překračuje celkový objem relevantního trhu, ani z důvodu, že pokuta překračuje roční obrat dosažený s dotyčným výrobkem. Maximální výše 10 % obratu se použije, aniž je nutné zohlednit zvláštní roli podniku v kartelové dohodě.

Pokud jde o srovnání podniků, které jsou adresáty rozhodnutí, jímž se ukládají pokuty, může být rozdílné zacházení přímým důsledkem maximální výše stanovené pro pokuty nařízením č. 1/2003, které se zcela zjevně použije pouze v případech, kdy by uvažovaná částka pokuty překročila 10 % obratu dotyčného podniku. Takovéto rozdílné zacházení nemůže být porušením zásady rovného zacházení.

(viz body 144, 147)

7.      Zásada právní jistoty je obecnou zásadou práva Unie, která zejména vyžaduje jasnost a přesnost všech předpisů orgánů Unie, především pokud tyto ukládají či umožňují uložit sankce, aby tak dotčené osoby mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti, které z nich vyplývají, a aby mohly následně přijmout odpovídající opatření.

Když mateřská společnost a dceřiná společnost tvoří nebo tvořily hospodářskou entitu, která se podílela na kartelové dohodě, může je Komise činit solidárně odpovědnými za protiprávní jednání odporující pravidlům hospodářské soutěže.

V případě dceřiné společnosti, která postupně patřila několika mateřským společnostem, nic nebrání tomu, aby Komise činila jednotlivé mateřské společnosti solidárně odpovědnými za zaplacení pokuty uložené jejich dceřiné společnosti. Naproti tomu rozhodnutí, které dává Komisi naprostou volnost k vymáhání pokuty od toho či onoho dotyčného právního subjektu, a na základě kterého se tedy Komise může rozhodnout, zda bude vymáhat celou pokutu nebo její část od dceřiné společnosti nebo od jedné či všech mateřských společností, které postupně dceřinou společnost ovládaly, až do okamžiku, kdy bude zcela uspokojena, činí – ač to nelze nijak odůvodnit odrazující povahou pokut – skutečně vymáhanou částku od jedné z mateřských společností závislou na částkách vymožených od ostatních mateřských společností. Ovšem vzhledem k tomu, že tyto společnosti, které byly postupně mateřskými společnosti, spolu nikdy netvořily hospodářskou entitu, nemůže mezi nimi existovat vzájemná solidární odpovědnost. Zásada individuality trestů a sankcí vyžaduje, aby částka skutečně zaplacená některou z mateřských společností nepřekračovala podíl její solidární odpovědnosti. Rozhodnutí, které neupřesňuje podíl připadající na mateřské společnosti a dává Komisi naprostou volnost k uplatnění solidární odpovědnosti společností, které byly postupně mateřskými společnostmi a které spolu nikdy netvořily hospodářskou entitu, je neslučitelné s povinností, kterou má Komise v souladu se zásadou právní jistoty, a sice umožnit těmto společnostem, aby se jednoznačně seznámily s přesnou částkou pokuty, kterou mají zaplatit za období, za které jsou činěny solidárně odpovědnými za protiprávní jednání spolu s dceřinou společností. Takové rozhodnutí porušuje jak zásadu právní jistoty, tak zásadu individuality trestů a sankcí.

(viz body 161, 163–167, 169–170)

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

13. září 2010(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh s plastovými průmyslovými pytli – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Délka trvání protiprávního jednání – Pokuty – Závažnost protiprávního jednání – Polehčující okolnosti – Spolupráce během správního řízení – Proporcionalita – Solidární odpovědnost – Zásada právní jistoty“

Ve věci T‑40/06,

Trioplast Industrier AB, se sídlem ve Smålandsstenar (Švédsko), zastoupená T. Petterssonem a O. Larssonem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené původně F. Castillem de la Torre, P. Hellströmem a V. Bottkou, poté Castillem de la Torre, L. Parpalou a Bottkou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise K(2005) 4634 v konečném znění ze dne 30. listopadu 2005 v řízení podle článku 81 [ES] (Věc COMP/F/38.354 – Průmyslové pytle) týkajícího se kartelové dohody na trhu s plastovými průmyslovými pytli a podpůrně návrh na snížení pokuty, která byla žalobkyni uložena,

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení A. W. H. Meij (zpravodaj), předseda, V. Vadapalas a L. Truchot, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. června 2010,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, společnost Trioplast Industrier AB, je mateřskou společností skupiny Trioplast. Žalobkyně je adresátem rozhodnutí, které je předmětem projednávané žaloby, jakožto mateřská společnost společnosti Trioplast Wittenheim SA se sídlem ve Wittenheimu (Francie), která je výrobcem průmyslových pytlů, fólií a jiných pytlů.

2        V roce 1999 odkoupila žalobkyně společnost Trioplast Wittenheim, která se tehdy nazývala Silvallac, prostřednictvím své dceřiné společnosti Trioplanex France SA od společnosti založené podle dánského práva Nyborg Plast International A/S, která se později přejmenovala na FLS Plast A/S. Tento převod se uskutečnil dne 19. ledna 1999 se zpětným účinkem k 1. lednu 1999.

3        Sama společnost FLS Plast nabyla 60 % akcií společnosti Trioplast Wittenheim v prosinci roku 1990 od společnosti Cellulose du Pin, která byla součástí skupiny vlastněné společností Compagnie de Saint-Gobain SA. Zbývajících 40 % převedla společnost Cellulose du Pin společnosti FLS Plast v prosinci roku 1991.

 Správní řízení

4        V listopadu roku 2001 uvědomila společnost British Polythene Industries Komisi o existenci kartelové dohody v odvětví průmyslových pytlů (dále jen „kartelová dohoda“). Tato společnost vyjádřila své přání spolupracovat v rámci ustanovení sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“).

5        Ve dnech 26. a 27. června 2002 provedla Komise šetření u třinácti podniků podle čl. 14 odst. 2 a 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3). Mezi těmito podniky byla i společnost Trioplast Wittenheim.

6        V době od 14. listopadu 2002 do 21. února 2003 zaslala Komise několika podnikům, včetně společnosti Trioplast Wittenheim, žádosti o poskytnutí informací podle článku 11 nařízení č. 17.

7        Dopisem ze dne 19. prosince 2002, doplněným dopisem ze dne 16. ledna 2003, společnost Trioplast Wittenheim sdělila, že má také zájem o spolupráci na šetření Komise v rámci sdělení o spolupráci, a poskytla písemná vysvětlení.

8        Dne 4. srpna 2003 zaslala Komise společnosti Trioplast Wittenheim a ostatním dotyčným podnikům žádost o doplňující informace.

9        Dne 29. dubna 2004 zahájila Komise správní řízení a vydala oznámení námitek vůči několika společnostem, včetně mimo jiné žalobkyně a společnosti Trioplast Wittenheim. V době od 26. do 28. července 2004 se konalo slyšení.

 Napadené rozhodnutí

10      Dne 30. listopadu 2005 přijala Komise na základě nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) rozhodnutí K(2005) 4634 v konečném znění v řízení podle článku 81 [ES] (Věc COMP/F/38.354 – Průmyslové pytle) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož shrnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 26. října 2007 (Úř. věst. L 282, s. 41). Mezi adresáty napadeného rozhodnutí jsou společnost Trioplast Wittenheim, jejíž účast na protiprávním jednání považuje Komise za zjevnou, a žalobkyně, kterou Komise identifikuje jako součást hospodářské jednotky odpovědné za protiprávní jednání od roku 1999 do roku 2002. Adresáty napadeného rozhodnutí jsou také společnosti FLS Plast a FLSmidth & Co. A/S (dále jen „FLSmidth“), holdingová společnost skupiny FLS dříve nazývaná FLS Industries A/S. Podle Komise tvořily v letech 1990 až 1999 se společností Trioplast Wittenheim hospodářskou jednotku.

11      V napadeném rozhodnutí, a zejména v bodech 417 až 548 jeho odůvodnění, konstatovala Komise, že se několik podniků účastnilo v rozporu s článkem 81 ES protisoutěžních dohod nebo jednání ve vzájemné shodě na území Belgie, Německa, Španělska, Francie, Lucemburska a Nizozemska. Podle bodů 549 až 576 odůvodnění napadeného rozhodnutí probíhalo protiprávní jednání od ledna 1982 do června 2002, u různých podniků však trvalo různě dlouhou dobu.

12      V bodech 3 až 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí se upřesňuje, že dotyčnými výrobky pro účely napadeného rozhodnutí byly průmyslové pytle z umělé hmoty určené k balení základních výrobků a obecněji surovin, hnojiv, polymerů, stavebních materiálů, zemědělských a zahradnických produktů a krmiv. Podle napadeného rozhodnutí lze tyto pytle, které se vyrábějí z téže suroviny, tj. z polyetylénu, avšak různými postupy, rozdělit do čtyř skupin, a to pytle s otevřenými otvory, ventilové pytle, pytle FFS („Form, Fill and Seal“, tzn. tepelné vytvarování, naplnění a hermetické uzavření) a blokové pytle. Komise dospěla k závěru, že i když se mohou jednotlivé typy pytlů navzájem lišit jistými zvláštnostmi, tvoří společně poměrně homogenní celek.

13      Podle bodů 165 až 186 odůvodnění napadeného rozhodnutí byla kartelová dohoda schematicky vzato uspořádána do dvou úrovní, a to:

–        globální úroveň tvořená Association européenne des fabricants de sacs à valve en matière plastique (dále jen „Valveplast“) a funkční podskupiny, které z ní vycházely, z toho mimo jiné podskupina „blokové pytle“, a

–        úroveň tvořená regionálními podskupinami propojenými či nepropojenými se sdružením Valveplast, a to podskupina „Benelux“, podskupina „Belgie“, podskupina „Německo“, podskupina „Francie“ a skupina „Teppema“ (organizace zřízená nizozemskými výrobci pytlů s otevřeným otvorem a týkající se hlavně nizozemského trhu a místy trhu belgického).

14      Z bodů 187 až 416 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že předmětné protisoutěžní dohody a jednání měly následující podoby:

–        mechanismus pravidelné výměny neanonymních informací o prodejních objemech a tržních podílech členů v každé skupině a podskupině;

–        globální systém určování a kontroly prodejních kvót podle zeměpisných zón a v rámci každé zeměpisné zóny podle podniků;

–        společné modely pro výpočet prodejních cen pro zákazníky;

–        uplatňování systému hlavních dodavatelů pro nejvýznamnější zákazníky, a to na úrovni skupin a podskupin;

–        sankční mechanismus v případě překročení kvót nebo nedodržení stanovených cen;

–        jednání ve vzájemné shodě a kartelová dohoda ohledně cen a dodacích objemů zvláště pro zákazníky a

–        rozdělení nabídkových řízení a jednání ve vzájemné shodě při předkládání nabídek, a to s pomocí fiktivních nabídek.

15      Podle bodů 443 a 459 odůvodnění napadeného rozhodnutí měla Komise za to, že jednání všech podniků s výjimkou společnosti Stempher, jimž bylo napadené rozhodnutí doručeno a které se podle Komise všechny v různé míře účastnily schůzek sdružení Valveplast nebo schůzek jedné nebo více podskupin, tvoří jediné pokračující protiprávní jednání.

16      Komise v bodě 765 odůvodnění napadeného rozhodnutí kvalifikovala protiprávní jednání jako velmi závažné a vyslovila závěr, že sice není možné přesně změřit konkrétní dopad všech předmětných koluzních ujednání, lze však tvrdit, že byla uskutečněna, a z tohoto důvodu měla nutně dopad na trh.

17      V bodech 766 až 777 odůvodnění napadeného rozhodnutí pak Komise dále rozdělila dotyčné podniky do šesti kategorií podle jejich relativní váhy na relevantním trhu, přičemž vycházela z podílů na trhu každého z nich v roce 1996 u dotyčného výrobku na relevantním území. Na tomto základě Komise stanovila výchozí částky pokut ve výši od 5,5 do 35 milionů eur. Komise stanovila výchozí částku pokuty společnosti Trioplast Wittenheim na 8,5 milionu eur (kategorie pět), přičemž její relevantní podíl na trhu v roce 1996 činil 2,8 %. Vzhledem k tomu, že žalobkyně, jakož i společnosti FLS Plast a FLSmidth byly zapojeny jakožto mateřské společnosti ve vztahu ke společnosti Trioplast Wittenheim, byla jim vyměřena tatáž výchozí částka.

18      Z bodů 779 až 783 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že výchozí částky pokut byly zvýšeny o 10 % za každý celý rok trvání protiprávního jednání a o 5 % za každé další období rovnající se nebo delší než šest měsíců, ale kratší než jeden rok. Pokud jde o společnost Trioplast Wittenheim, výchozí částka pokuty jí tak byla zvýšena o 200 %, což odpovídá době trvání protiprávního jednání v délce 20 let a 5 měsíců, a základní částka pokuta tedy činí 25,50 milionu eur. Navýšení výchozí částky pokuty bylo stanoveno na 80 % u společnosti FLS Plast (stejně jako společnosti FLSmidth) a na 30 % u žalobkyně, z čehož vyplynula základní částka pokuty ve výši 15,30 milionu eur pro společnosti FLS Plast a FLSmidth a ve výši 11,05 milionu eur pro žalobkyni.

19      Jak vyplývá z bodů 802 a 812 až 822 odůvodnění napadeného rozhodnutí, základní částky pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim a jejím mateřským společnostem nebyly v rámci zohledňování přitěžujících a polehčujících okolností ani zvýšeny ani sníženy a vliv na ně nemělo ani použití pravidla, které stanoví maximální výši pokuty na 10 % celkového obratu dotyčného podniku dosaženého za předchozí hospodářský rok a které je upraveno v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (dále jen „maximální výše 10 % obratu“). Komise naproti tomu použila bod D sdělení o spolupráci, aby tak zohlednila spolupráci ze strany společnosti Trioplast Wittenheim. V bodě 841 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla Komise k tomu, že společnost Trioplast Wittenheim a žalobkyně mají nárok na 30% snížení pokuty, která by jim byla uložena bez této spolupráce. Základní částky pokuty společností FLS Plast a FLSmidth naproti tomu nebyly z tohoto titulu sníženy.

20      Konečná částka pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim byla proto stanovena na 17,85 milionu eur. Z této částky odpovídají společnosti FLS Plast a FLSmidth solidárně do výše 15,30 milionu eur. Žalobkyně odpovídá solidárně do výše 7,73 milionu eur.

21      Výrok napadeného rozhodnutí konečně obsahuje zejména následující ustanovení:

„Článek 1

1.      Níže uvedené společnosti porušily článek 81 ES tím, že se v uvedených obdobích podílely na souboru dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví plastových průmyslových pytlů na území Belgie, Německa, Španělska, Francie, Lucemburska a Nizozemska, přičemž porušení spočívá ve stanovení cen a zavedení společných modelů výpočtu cen, rozdělení trhů a přidělování prodejních kvót, rozdělení zákazníků, obchodů a zakázek, jednání ve vzájemné shodě při předkládání nabídek v rámci některých nabídkových řízení a výměně individualizovaných informací:

[…]

g)       Trioplast Wittenheim […], od 6. ledna 1982 do 26. června 2002, a [žalobkyně], od 21. ledna 1999 do 26. června 2002;

h)       FLS Plast […] a FLSmidth […], od 31. prosince 1990 do 19. ledna 1999;

[…]

Článek 2

Za protiprávní jednání uvedená v článku 1 se ukládají tyto pokuty:

[…]

f)       Trioplast Wittenheim […]: 17,85 milionu eur. Z této částky odpovídají společnosti FLSmidth […] a FLS Plast […] společně a nerozdílně do výše 15,30 milionu eur a [žalobkyně] společně a nerozdílně do výše 7,73 milionu eur;

[…]

Článek 3

Podniky uvedené v článku 1 okamžitě ukončí protiprávní jednání zmíněné v uvedeném článku, pokud tak již neučinily.

Nebudou opakovat žádné jednání nebo postup uvedený v článku 1 a zdrží se veškerého jednání a postupů, které by měly stejný nebo obdobný cíl či účinek.

[…]“

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

22      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu podala dne 9. února 2006 žalobkyně projednávanou žalobu.

23      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        částečně zrušil čl. 1 odst. 1 písm. g) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká období, za které je činěna odpovědnou za protiprávní jednání;

–        částečně zrušil čl. 2 první pododstavec písm. f) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká výše pokuty, která je jí uložena, a podpůrně aby tuto pokutu snížil;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

24      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

25      Vzhledem k tomu, že složení senátů Tribunálu bylo změněno, byl soudce zpravodaj přidělen šestému senátu, kterému tedy byla přidělena projednávaná věc.

26      Usnesením ze dne 15. června 2010 rozhodl předseda šestého senátu po vyslechnutí účastnic řízení o spojení projednávané věci s věcí T‑26/06 (Trioplast Wittenheim v. Komise) pro účely ústní části řízení, v souladu s článkem 50 jednacího řádu Tribunálu.

27      Řeči účastnic řízení a odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 30. června 2010.

 Právní otázky

28      Na podporu svých návrhových žádání uplatňuje žalobkyně šest žalobních důvodů.

29      První žalobní důvod se týká jak legality napadeného rozhodnutí, pokud jde o jeho čl. 1 odst. 1 písm. g), tak legality postupu Komise při určování výše pokuty žalobkyně. Žalobkyně totiž ve třetí části tohoto žalobního důvodu zpochybňuje legalitu napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se podle ní toto rozhodnutí zakládá na pochybení při stanovení délky trvání protiprávního jednání, jehož se dopustila. První část tohoto žalobního důvodu se týká legality způsobu výpočtu pokuty, který Komise použila, a jeho druhá část se týká legality postupu určování závažnosti protiprávního jednání, zejména pokud jde o volbu referenčního roku. Proto je třeba zkoumat nejprve třetí část prvního žalobního důvodu a poté jeho první a druhou část.

30      Dalších pět žalobních důvodů směřuje ke zrušení čl. 2 prvního pododstavce písm. f) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká výše pokuty, která byla žalobkyni uložena. V rámci druhého žalobního důvodu totiž žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost postupu, kterým jí Komise odepřela výhody plynoucí z polehčujících okolností. Třetí žalobní důvod vychází z nedodržení maximální výše 10 % obratu. Čtvrtým žalobním důvodem má být prokázáno, že se Komise dopustila nesprávného posouzení spolupráce ze strany žalobkyně v rámci sdělení o spolupráci. Pátý žalobní důvod se týká porušení zásad proporcionality a rovného zacházení ze strany Komise. Konečně šestý žalobní důvod vychází z nedodržení zásad řádné správy a právní jistoty v rámci určování solidární odpovědnosti žalobkyně.

31      Na jednání vzala žalobkyně zpět třetí žalobní důvod. Proto již není namístě jej zkoumat.

1.     K návrhovým žádáním směřujícím k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že při určování délky trvání protiprávního jednání a výše pokuty došlo k pochybení

 Ke třetí části prvního žalobního důvodu, týkající se legality postupu určování délky trvání protiprávního jednání

–       Argumenty účastnic řízení

32      Žalobkyně zpochybňuje analýzu Komise, podle níž protiprávní trvání, kterého se dopustila společnost Trioplast Wittenheim, trvalo 20 let a 5 měsíců, tj. od ledna 1982 do června 2002. Žalobkyně se domnívá, že částku její pokuty je třeba snížit na základě hypotéz, které předkládá ohledně délky trvání účasti společnosti Trioplast Wittenheim na protiprávním jednání.

33      Nejprve žalobkyně tvrdí, že účast společnosti Trioplast Wittenheim na protisoutěžním jednání skončila na schůzce sdružení Valveplast dne 23. března 1999. Protiprávní jednání společnosti Trioplast Wittenheim tak podle ní trvalo 17 let a 2 měsíce a doba, po kterou by žalobkyně měla nést solidární odpovědnost, podle ní trvala od 21. ledna do 23. března 1999. Podle žalobkyně totiž předmětné protisoutěžní jednání vůbec poprvé přitáhlo její pozornost až v průběhu schůzky dne 23. března 1999, přičemž sama nabyla společnost Trioplast Wittenheim několik týdnů předtím. Pan B., jeden z řídících pracovníků žalobkyně, který se stal novým předsedou představenstva společnosti Trioplast Wittenheim a který tuto společnost zastupoval, do protiprávních diskuzí podle žalobkyně nezasahoval. Žalobkyně pak podle svých slov přijala interní směrnici, která stanovila, že protiprávní jednání má být ukončeno.

34      Žalobkyně sice uznává, že se společnost Trioplast Wittenheim účastnila tří schůzek sdružení Valveplast v roce 2001, tvrdí však, že na těchto schůzkách vedlo sdružení Valveplast odvětvové diskuze o dvou návrzích považovaných za legální, a to jednak o způsobu výpočtu cen za pytle FFS v zájmu usnadnění přechodu na tenčí fólie a jednak o parametrech, které měly být stanoveny pro internetové aukce. Jelikož se ukázalo, že povaha diskuzí byla protisoutěžní, společnost Trioplast Wittenheim jim podle žalobkyně nepřikládala žádný význam. Cílem společnosti Trioplast Wittenheim tak podle žalobkyně nebylo využít kartelovou dohodu ve svůj prospěch.

35      Pokud by Tribunál rozhodl, že se společnost Trioplast Wittenheim podílela na protiprávním jednání tím, že se zúčastnila tří schůzek sdružení Valveplast, které se konaly v roce 2001, žalobkyně dále tvrdí, že společnost Trioplast Wittenheim od kartelové dohody odstoupila s účinností od 23. března 1999 do 27. března 2001 a že tato společnost definitivně ukončila svou účast na kartelové dohodě v červenci 2001. Žalobkyně uvádí, že za tohoto předpokladu trvalo protiprávní jednání společnosti Trioplast Wittenheim nejdéle 17 let a 6 měsíců.

36      Pokud jde o neúčast její dceřiné společnost na kartelové dohodě v letech 1999 až 2001, žalobkyně uvádí, že v předmětné době bylo cílem společnosti Trioplast Wittenheim ukončit protiprávní spolupráci, k níž dali podnět bývalí vlastníci nebo předchozí vedení, jednat samostatně a tržně, a zvýšit tak svůj objem obchodů a podíl na trhu a rovněž nebrat v rámci své obchodní činnosti ohled na informace získané u příležitosti předmětného protisoutěžního jednání.

37      Pokud jde konečně o definitivní vystoupení ze sdružení Valveplast, žalobkyně tvrdí, že se společnost Trioplast Wittenheim po schůzce dne 12. července 2001 již dalších schůzek neúčastnila. Žalobkyně dodává, že skupina Trioplast přijala v listopadu 2001 program zajištění souladu s právem hospodářské soutěže, což podle ní dokazuje, že se od jakéhokoli protisoutěžního chování distancovala. Žalobkyně doplňuje, že se společnost Trioplast Wittenheim nikdy nepodílela na případné koordinaci internetových aukcí, což je téma, které bylo probíráno na schůzkách, kterých se účastnila. Podle žalobkyně se tehdy společnost Trioplast Wittenheim účastnila pouze jediné aukce, při níž nedošlo k žádnému koordinovanému postupu.

38      Komise navrhuje, aby byla tato část prvního žalobního důvodu zamítnuta.

–       Závěry Tribunálu

39      Podle judikatury přísluší Komisi, aby prokázala nejen existenci kartelové dohody, ale také délku jejího trvání. V tomto ohledu je třeba, aby se Komise, pokud neexistují důkazy, které mohou přímo prokázat délku trvání protiprávního jednání, opřela alespoň o důkazy vztahující se k časově dostatečně blízkým skutkovým okolnostem tak, aby bylo možné důvodně připustit, že toto protiprávní jednání trvalo nepřetržitě mezi dvěma konkrétními daty (rozsudky Tribunálu ze dne 7. července 1994, Dunlop Slazenger v. Komise, T‑43/92, Recueil, s. II‑441, bod 79, a ze dne 16. listopadu 2006, Peróxidos Orgánicos v. Komise, T‑120/04, Sb. rozh. s. II‑4441, bod 51). Krom toho je třeba upřesnit, že ačkoliv je období oddělující dva projevy protiprávního jednání relevantním kritériem pro prokázání trvající povahy protiprávního jednání, nic to nemění na skutečnosti, že otázka, zda uvedené období je či není dostatečně dlouhé k tomu, aby představovalo přerušení protiprávního jednání, nemůže být zkoumána abstraktně. Naopak je třeba ji posoudit v kontextu fungování sporné kartelové dohody (rozsudek Tribunálu ze dne 19. května 2010, IMI a další v. Komise, T‑18/05, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 89).

40      Rozložení důkazního břemene se však může měnit v rozsahu, v němž skutkové okolnosti, kterých se strana dovolává, mohou zavazovat druhou stranu k poskytnutí vysvětlení nebo odůvodnění, přičemž pokud tak neučiní, lze dospět k závěru, že důkazní břemeno bylo uneseno (rozsudek Tribunálu Peróxidos Orgánicos v. Komise, bod 39 výše, bod 53; viz také v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 79, a ze dne 17. června 2010, Lafarge v. Komise, C‑413/08 P, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 21).

41      V tomto ohledu se má za to, že je-li zpochybněna účast na kartelové dohodě nebo míra této účasti nebo také délka jejího trvání, postačuje, aby Komise prokázala, že se dotyčný podnik účastnil schůzek, na kterých byly uzavřeny protisoutěžní dohody, aniž se tomu zjevně bránil, čímž dostatečně prokáže účast uvedeného podniku na kartelové dohodě. Pokud byla účast na takových schůzkách prokázána, přísluší tomuto podniku, aby předložil údaje prokazující, že jeho účast na zmíněných schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem, a to tím, že prokáže, že svým soutěžitelům sdělil, že jeho účast na těchto schůzkách měla odlišnou povahu než jejich (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 40 výše, bod 81).

42      Pokud se podnik účastní určité schůzky, aniž se veřejně distancuje od jejího obsahu, totiž vede ostatní účastníky k domnění, že souhlasí s výsledkem schůzky a že se jím bude řídit (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 40 výše, bod 82).

43      V projednávané věci je nesporné, že se společnost Trioplast Wittenheim podílela na kartelové dohodě od ledna 1982 až do 23. března 1999 a že žalobkyně porušovala článek 81 ES v době od 21. ledna 1999 do 23. března 1999 tím, že byla součástí téže hospodářské jednotky jako společnost Trioplast Wittenheim. Žalobkyně však zpochybňuje, že by se společnost Trioplast Wittenheim podílela na kartelové dohodě v období od 23. března 1999 do června 2002. Žalobkyně podpůrně tvrdí, že společnost Trioplast Wittenheim s účinností od 23. března 1999 do 27. března 2001 od kartelové dohody odstoupila a že se dne 12. července 2001 definitivně přestala účastnit schůzek sdružení Valveplast.

44      Zaprvé je třeba konstatovat, že žalobkyně připouští, že se společnost Trioplast Wittenheim účastnila protisoutěžních schůzek sdružení Valveplast dne 23. března 1999 a dále ve dnech 27. března, 8. června a 12. července 2001, které byly mimo jiné věnovány modelu výpočtu cen pytlů FFS a koordinaci internetových aukcí. Ze spisu vyplývá, že p. B., tehdejší řídící pracovník skupiny Trioplast a předseda představenstva společnosti Trioplast Wittenheim, posledně uvedenou společnost na těchto schůzkách zastupoval s výjimkou schůzky konané dne 12. července 2001, které se podle žalobkyně účastnil jistý p. W.

45      Je tedy třeba vycházet z toho, že potud, pokud je účast společnosti Trioplast Wittenheim na těchto schůzkách nesporná, příslušelo žalobkyni, aby předložila údaje prokazující, že účast společnosti Trioplast Wittenheim na zmíněných schůzkách nebyla vedena žádným protisoutěžním záměrem. Ačkoli se žalobkyně dovolává skutečnosti, že docházením na předmětné schůzky neměla společnost Trioplast Wittenheim v úmyslu podílet se na protiprávní kartelové dohodě a že se neúčastnila protiprávních diskuzí, neprokázala, že by se společnost Trioplast Wittenheim od obsahu schůzek veřejně distancovala. Tvrzení žalobkyně, že společnost Trioplast Wittenheim svou účast v kartelové dohodě ukončila dne 23. března 1999, proto nelze přijmout.

46      Zadruhé, pokud jde o období mezi 23. březnem 1999 a 27. březnem 2001, je třeba konstatovat, že z napadeného rozhodnutí, a zejména z jeho přílohy 1 týkající se podrobností o schůzkách sdružení Valveplast, vyplývá, že Komise nemá k dispozici přímé důkazy o účasti společnosti Trioplast Wittenheim na schůzkách sdružení Valveplast, které se měly konat v průběhu uvedeného období. Komise toto konstatování nezpochybňuje.

47      Naproti tomu je prokázáno, že společnost Trioplast Wittenheim byla vyzvána k účasti na těchto schůzkách a že se z nich několikrát omluvila. Komise totiž tuto skutečnost podrobně zmínila nejen ve svých vyjádřeních, ale také na jednání, aniž jí žalobkyně jakkoli oponovala. Tvrzení Komise je dále podloženo několika písemnostmi obsaženými ve spise, jejichž existenci ani obsah žalobkyně nezpochybňuje. Jedná se konkrétně o zápisy ze schůzek konaných 27. srpna a 25. listopadu 1999 a 23. března a 18. srpna 2000, z nichž vyplývá, že se společnost Trioplast Wittenheim omluvila za svou neúčast, a o zápis týkající se schůzky konané dne 5. prosince 2000, který prokazuje, že na ni byla tato společnost alespoň pozvána.

48      Za těchto okolností lze na základě údajů předložených Komisí připustit, že protiprávní jednání trvalo mezi 23. březnem 1999 do 27. březnem 2001 nepřetržitě. Žalobkyně krom toho nepředložila žádný údaj, z nějž by vyplývalo, že se společnost Trioplast Wittenheim během schůzky konané dne 23. března 1999 nebo v pozdější době od kartelové dohody distancovala. Tvrzením žalobkyně, že společnost Trioplast Wittenheim jednala na trhu samostatně a ve své obchodní činnosti nebrala ohled na informace předtím získané díky stykům s ostatními účastníky kartelové dohody, není toto konstatování nijak zpochybněno.

49      Zatřetí, pokud jde o období od schůzky konané dne 12. července 2001 do 26. června 2002, stačí konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že by se společnost Trioplast Wittenheim během předmětného setkání nebo v pozdější době výslovně vůči ostatním účastníkům distancovala od obsahu schůzky konané dne 12. července 2001. Rovněž tak není prokázáno, že by se společnost Trioplast Wittenheim od kartelové dohody distancovala ve smyslu judikatury v období od 12. července 2001 do 26. června 2002.

50      V této souvislosti je třeba zohlednit skutečnost, že ze spisu vyplývá, že p. T. dne 10. prosince 2001 písemně vyzval společnost Trioplast Wittenheim k účasti na schůzce, která se měla konat následujícího dne v Paříži. Poznámky sepsané během posledně uvedené schůzky navíc svědčí o tom, že ostatní účastníci neznali záměry společnosti Trioplast Wittenheim ohledně její účasti v kartelu. V úvodu těchto poznámek totiž stojí: „Účastníci: pouze Fardem, B-K, RKW, Cofira a my, BPI už nepřijde, a u společnosti TRIO [Trioplast] se neví“.

51      Tvrzení žalobkyně, že společnost Trioplast Wittenheim definitivně ukončila svou účast v kartelové dohodě dne 12. července 2001, proto nelze přijmout.

52      Žalobkyně tedy neprávem tvrdí, že napadené rozhodnutí je protiprávní, pokud jde o určení délky trvání protiprávního jednání, jehož se dopustila její dceřiná společnost Trioplast Wittenheim, a v důsledku toho i pokud jde o určení jejího vlastního protiprávního jednání jakožto mateřské společnosti.

53      Třetí část prvního žalobního důvodu proto musí být zamítnuta, a v důsledku toho i návrhové žádání směřující k částečnému zrušení čl. 1 odst. 1 písm. g) napadeného rozhodnutí.

 K první části prvního žalobního důvodu, týkající se legality způsobu výpočtu pokuty

–       Argumenty účastnic řízení

54      Žalobkyně tvrdí, že metoda použitá Komisí pro výpočet pokuty, která jí byla uložena, spočívá na zásadním pochybení a že je navíc v rozporu s judikaturou. Podle žalobkyně nebyla tato metoda nikdy předtím použita.

55      Žalobkyně připomíná, že nebyla shledána odpovědnou proto, že by sama porušila pravidla hospodářské soutěže. Podle svých slov byla považována za solidárně odpovědnou pouze z důvodu účasti společnosti Trioplast Wittenheim na protisoutěžním jednání v době, kdy byla vlastníkem této společnosti, tj. v době od 21. ledna 1999 do 26. června 2002.

56      Pochybení, kterého se měla Komise dopustit, spočívá podle žalobkyně v tom, že při výpočtu pokuty nezohlednila skutečnost, že protiprávní jednání, kterého se dopustila společnost Trioplast Wittenheim, trvalo po tři různá období, a to v období, kdy byla vlastněna společností Compagnie de Saint-Gobain, v období, kdy byla vlastněna společnostmi FLS Plast a FLSmidth, a v období, kdy patřila skupině Trioplast. Pokud jde o FLS Plast, FLSmidth a žalobkyni, způsob výpočtu použitý Komisí má podle žalobkyně za následek to, že částky, do jejichž výše jsou tyto společnosti solidárně odpovědné, ve svém součtu přesahují celkovou částku pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim, což je absurdní. Uvedeným společnostem byla rovněž podle žalobkyně solidární pokuta uložena za období, po které žádná z nich nebyla vlastníkem společnosti Trioplast Wittenheim. Tento postup je podle ní v rozporu s judikaturou, a zejména s rozsudkem Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Cascades v. Komise (C‑279/98 P, Recueil, s. I‑9693).

57      Žalobkyně podotýká, že základním principem solidární odpovědnosti je, že se tato odpovědnost má shodovat s odpovědností toho, s nímž je tato odpovědnost solidárně vykonávána, a že nemůže být stanovena odděleně. Proto měla být žalobkyně podle svých slov solidárně odpovědná se společností Trioplast Wittenheim za tu část pokuty, která odpovídá období, po něž tuto dceřinou společnost vlastnila, tzn. po dobu tří let. Žalobkyně dále uvádí, že v důsledku metody použité Komisí se ony tři roky, po které žalobkyně vlastnila společnost Trioplast Wittenheim, započítají dvakrát, neboť uvedené roky byly přičteny jak společnosti Trioplast Wittenheim, tak žalobkyni.

58      Ohledně svého tvrzení, že tato metoda výpočtu předtím nebyla použita, má žalobkyně za to, že skutečnost, na niž poukazuje Komise, a sice že uvedená metoda byla použita v řadě rozhodnutí počínaje věcí AstraZeneca (Věc COMP/A.37.507/F3 – AstraZeneca, Úř. věst. 2006, L 332, s. 24), je irelevantní. Předmětná rozhodnutí podle žalobkyně nebyla zkoumána soudy Společenství a netvoří zavedenou ustálenou praxi.

59      S ohledem na nevýhody použité metody měla Komise podle tvrzení žalobkyně uplatnit metodu, kterou použila v některých předchozích věcech, například ve věci Organické peroxidy (Věc COMP/E-2/37.857 – Organické peroxidy, Úř. věst. 2005, L 110, s. 44). V této věci, která se týkala dceřiné společnosti, jež se na dotyčném protiprávním jednání podílela déle než její mateřská společnost, Komise podle žalobkyně stanovila jedinou výchozí částku pokuty a na rozdíl od toho, co učinila v případě společnosti Trioplast Wittenheim a jejích mateřských společností, tuto částku rozdělila mezi obě postupně zúčastněné hospodářské jednotky, tj. mezi hospodářskou jednotku tvořenou dceřinou společností a hospodářskou jednotku tvořenou dceřinou společností a její mateřskou společností. Podle žalobkyně byla poté pro každou z těchto hospodářských jednotek výchozí částka pokuty upravena v závislosti na délce účasti, na přitěžujících a polehčujících okolnostech a na maximální výši 10 % obratu. S ohledem na parametry stanovené Komisí v případě žalobkyně by podle žalobkyně výsledkem této metody bylo to, že by byla solidárně odpovědná se společností Trioplast Wittenheim do výše 2,58 milionu eur.

60      Druhou metodou, kterou mohla Komise podle žalobkyně použít, by bylo vydělit celkovou částku pokuty společnosti Trioplast Wittenheim, tj. částku 17,85 milionu eur, 20 lety, tj. celkovou délkou trvání protiprávního jednání, což činí 0,89 milionu eur ročně. Pro určení částky, za niž mají být solidárně odpovědné společnosti FLS Plast a FLSmidth na jedné straně a žalobkyně na straně druhé, měla Komise podle této metody roční částku 0,89 vynásobit 8 lety v prvním případě a 3 lety ve druhém případě. V souladu s touto metodou by byla žalobkyně uznána za solidárně odpovědnou se společností Trioplast Wittenheim do výše 2,67 milionu eur.

61      Pro případ, že by se Tribunál ztotožnil s metodou výpočtu pokut, která byla použita v projednávané věci, se žalobkyně domnívá, že byla diskriminována oproti podnikům, kterým byla pokuta uložena na základě zásad, jimiž se Komise řídila při vydání rozhodnutí ve věcech Organické peroxidy a Měděné instalační trubky (Věc C.38.069 – Měděné instalační trubky, Úř. věst. 2006, L 192, s. 21). Žalobkyně se navíc domnívá, že byla diskriminována oproti podnikům, kterým byla uložena pokuta v souladu s pokyny pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „nové pokyny pro výpočet pokut“), při jejichž použití by jí podle jejího tvrzení byla stanovena mnohem nižší pokuta.

62      Komise navrhuje, aby tato část prvního žalobního důvodu byla zamítnuta.

–       Závěry Tribunálu

63      Je třeba uvést, že v článku 1 napadeného rozhodnutí se stanoví, že společnosti Trioplast Wittenheim, FLS Plast, FLSmidth, jakož i žalobkyně porušily článek 81 ES. Upřesňuje se v něm, že protiprávní jednání společnosti Trioplast Wittenheim trvalo od 6. ledna 1982 do 26. června 2002, protiprávní jednání společností FLS Plast a FLSmidth od 31. prosince 1990 do 19. ledna 1999 a protiprávní jednání žalobkyně od 21. ledna 1999 do 26. června 2002. Podle čl. 2 prvního pododstavce písm. f) napadeného rozhodnutí se společnosti Trioplast Wittenheim ukládá pokuta ve výši 17,85 milionu eur a z této částky odpovídají společnosti FLS Plast a FLSmidth solidárně do výše 15,30 milionu eur a žalobkyně do výše 7,73 milionu eur.

64      V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně v podstatě napadá opodstatněnost metody výpočtu použité Komisí pro účely stanovení výše „pokut“. V tomto ohledu Tribunál na úvod poznamenává, že zejména v bodě 879 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise rozlišuje mezi pokutami uloženými jedněm adresátům a částkami, do jejichž výše jsou jiní adresáti napadeného rozhodnutí solidárně odpovědní. V tomto ohledu je pozoruhodné, že v uvedeném bodě 879 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise v některých případech vyměřuje částky, k nimž dospěla v souladu se svou výpočtovou metodou, dceřiným společnostem, které se přímo podílely na kartelové dohodě, jakožto pokuty a mateřským společnostem jakožto maximální částky, do jejichž výše jsou solidárně odpovědné. V jiných případech jsou uvedené částky naopak vyměřeny mateřským společnostem jakožto pokuty a dceřiným společnostem, které se přímo podílely na kartelové dohodě, jakožto maximální částky, do jejichž výše jsou solidárně odpovědné za zaplacení pokuty.

65      Krom toho je třeba podotknout, že Komise používá pojem „pokuta“ bez rozdílu k označení pokuty jako takové nebo k označení maximální částky, do jejíž výše je adresát solidárně odpovědný za zaplacení pokuty. Toto nerozlišující používání pojmu „pokuta“ vyplývá zejména z bodů 784, 841 nebo také 867 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Komise stanovené částky označuje, jak je patrno z výroku napadeného rozhodnutí, jako pokuty i jako solidární odpovědnost za zaplacení uvedené pokuty.

66      Je tedy nutno konstatovat, že metoda výpočtu, kterou Komise použila, se týká pouze určování částek, které mají být vyměřeny adresátům napadeného rozhodnutí, bez ohledu na to, z jakého titulu je jim tato částka vyměřena. Vzhledem k tomu, že tedy uvedená metoda výpočtu neurčuje titul, z jakého jsou stanovené částky adresátům napadeného rozhodnutí ukládány, tj. z titulu pokuty nebo z titulu maximální částky, do jejíž výše je společnost solidárně odpovědná za zaplacení pokuty, bude Tribunál v rámci tohoto žalobního důvodu zkoumat pouze opodstatněnost sporné výpočtové metody, kterou Komise použila, a to v rozsahu, v němž tato metoda určuje stanovování vyměřovaných částek.

67      Pokud jde nejprve o výpočet částky vyměřené společnosti Trioplast Wittenheim, v bodech 17 až 20 výše se uvádí, že Komise dospěla ke konečné částce 17,85 milionu eur tak, že tuto společnost zařadila v rámci diferencovaného zacházení a na základě podílu na trhu, kterého s dotyčným výrobkem dosáhla na relevantním území, do páté kategorie a vyměřila jí výchozí částku ve výši 8,5 milionu eur. Komise poté zvýšila výchozí částku 8,5 milionu eur o 200 % z důvodu délky trvání její účasti na kartelové dohodě, která byla stanovena na 20 let a 5 měsíců, z čehož byla vypočtena základní částka ve výši 25,5 milionu eur. Vzhledem k neexistenci přitěžujících nebo polehčujících okolností a vzhledem k tomu, že maximální výše 10 % obratu neměla žádný vliv, Komise na základě sdělení o spolupráci pouze snížila základní částku o 30 %.

68      Pokud jde dále o výpočet částky vyměřené žalobkyni, Komise stanovila tutéž výchozí částku jako společnosti Trioplast Wittenheim. Komise poté zvýšila výchozí částku o 30 %, aby tak základní částka odrážela délku trvání účasti žalobkyně na protiprávním jednání, tj. dobu 3 let. Základní částka ve výši 11,05 milionu eur byla na základě sdělení o spolupráci snížena o 30 %. V důsledku toho činí částka vyměřená žalobkyni 7,73 milionu eur.

69      Tatáž metoda byla použita na bývalou mateřskou společnost společnosti Trioplast Wittenheim, tj. na společnost FLS Plast, a na její holdingovou společnost FLSmidth, kterým byla vyměřena částka 15,30 milionu eur. V jejich případě nebylo přiznáno žádné zvýšení či snížení z důvodu přitěžujících nebo polehčujících okolností ani žádné snížení na základě sdělení o spolupráci jako v případě žalobkyně.

70      Ve světle těchto úvah je nutno rozhodnout, s výhradou posouzení ostatních žalobních důvodů uplatněných žalobkyní, že žalobkyně neprokázala, že by Komise při určování částek vyměřených společnosti Trioplast Wittenheim a žalobkyni porušila nařízení č. 1/2003 nebo že by se odklonila od pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171, dále jen „pokyny o metodě stanovování pokut“). V rámci této části prvního žalobního důvodu totiž žalobkyně neuvedla žádný argument, na jehož základě by bylo možné se domnívat, že by metoda výpočtu jako taková spočívala na zásadním pochybení nebo že by byla v rozporu s judikaturou.

71      V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že nelze přijmout tvrzení žalobkyně, podle kterého pravidla hospodářské soutěže sama neporušila. Žalobkyni, jíž byla přičtena protisoutěžní jednání společnosti Trioplast Wittenheim v období od 21. ledna 1999 do 26. června 2002, byla totiž podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 vyměřena částka z titulu její odpovědnosti za protiprávní jednání, u nějž se má za to, že je sama spáchala, neboť jí bylo takto přičteno (viz v tomto ohledu rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Metsä-Serla a další v. Komise, C‑294/98 P, Recueil, s. I‑10065, bod 28). V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že přičtení jednání společnosti Trioplast Wittenheim k tíži žalobkyně není nijak napadáno.

72      Zadruhé je třeba poukázat na skutečnost, že žalobkyně neprávem tvrdí, že Komise nepřihlédla k tomu, že za déle než dvacetileté trvání kartelové dohody patřila společnost Trioplast Wittenheim postupně třem mateřským společnostem. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že při určování částek vyměřených žalobkyni, jakož i společnostem FLS Plast a FLSmidth Komise dala tyto částky do těsné souvislosti s délkou trvání účasti každé z mateřských společností společnosti Trioplast Wittenheim. Jak je uvedeno v bodě 68 výše, v případě žalobkyně Komise zvýšila výchozí částku ve výši 8,5 milionu eur o 30 %, tzn. o 10 % za každý celý rok, během kterého žalobkyně kapitálově vlastnila společnost Trioplast Wittenheim. Stejný postup byl použit u společností FLS Plast a FLSmidth.

73      Tvrzení žalobkyně, že byla činěna odpovědnou za jiné protiprávní jednání, než kterého se dopustila, je proto neopodstatněné. V tomto ohledu je rozsudek Cascades v. Komise, bod 56 výše, na který žalobkyně poukazuje, irelevantní, neboť se na rozdíl od projednávané věci týká odpovědnosti mateřské společnosti za protiprávní jednání, kterých se dceřiné společnosti dopustily před tím, než je tato mateřská společnost nabyla.

74      Krom toho, pokud žalobkyně směřuje k tomu, že Komise měla výchozí částku vydělit třemi, než ji v závislosti na dalších skutečnostech upravila, stačí konstatovat, že žalobkyně neuvádí žádnou normu nebo právní zásadu, která by Komisi ukládala povinnost v tomto směru. Dále přístup, v jehož rámci byla mateřské společnosti vyměřena stejná výchozí částka jako dceřiné společnosti, která se přímo účastnila na kartelové dohodě, a to bez rozdělení této výchozí částky v případě, že se postupem času vystřídalo několik mateřských společností, nemůže být sám o sobě považován za nevhodný. Použitím této metody výpočtu totiž Komise sleduje cíl, kterým je umožnit, aby mateřské společnosti, která je činěna odpovědnou za protiprávní jednání z důvodu, že jí toto jednání bylo přičteno, mohla být vyměřena stejná výchozí částka, jaká by jí byla vyměřena, kdyby se sama přímo účastnila kartelové dohody. To je v souladu s cílem politiky hospodářské soutěže, a konkrétně s cílem nástroje této politiky – tj. s pokutami – kterým je usměrňovat chování podniků k dodržování pravidel hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T‑150/89, Recueil, s. II‑1165, bod 59).

75      Povinnost rozdělit výchozí částku za podmínek upřesněných v bodě 74 výše každopádně nemůže vyplývat pouze z toho, že takové rozdělení bylo provedeno v rámci řešení dřívějších věcí, jako byla věc Organické peroxidy. Pokud by v době, kdy byla vydána rozhodnutí, o nichž hovoří žalobkyně, byla Komisí zavedena rozhodovací praxe ohledně metody výpočtu částek, nic by nebránilo tomu, aby tato praxe byla v projednávané věci odmítnuta nebo aby byla upravena. Podle ustálené judikatury totiž platí, že předchozí rozhodovací praxe Komise sama o sobě netvoří právní rámec pro výpočet pokut v oblasti hospodářské soutěže, neboť tento právní rámec je vymezen pouze v nařízení č. 1/2003 (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 24. září 2009, Erste Bank der österreichischen Sparkassen v. Komise, C‑125/07 P, C‑133/07 P, C‑135/07 P a C‑137/07 P, Sb. rozh. s. I-8681, bod 233 a citovaná judikatura; viz také obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise, T‑23/99, Recueil, s. II‑1705, bod 234).

76      V návaznosti na předchozí body je třeba zatřetí uvést, že skutečnost, že součet částek vyměřených žalobkyni na jedné straně a společnostem FLS Plast a FLSmidth na straně druhé převyšuje částku vyměřenou jejich dceřiné společnosti Trioplast Wittenheim, nemůže sama o sobě vést k závěru, že metoda výpočtu, kterou Komise použila, byla zjevně nesprávná. S ohledem na použití metodiky obsažené v pokynech o metodě stanovování pokut a zásady individuality trestů a sankcí v závislosti na okolnostech případu totiž Komise může, jakmile se prokáže existence hospodářské jednotky, která se podílela na protiprávním jednání, učinit některou z právnických osob, které k ní patří nebo patřily, ať již se jedná o mateřskou společnost nebo o dceřinou společnost, odpovědnou za zaplacení vyšší částky, než za jakou je odpovědná druhá právnická osoba nebo ostatní právnické osoby, které tvoří nebo tvořily uvedenou hospodářskou jednotku. Z toho vyplývá, že v případě protiprávního jednání, jehož se dopustila dceřiná společnost, která v průběhu protiprávního jednání postupně patřila k několika hospodářským jednotkám, nelze předem považovat za nevhodné, je-li součet částek vyměřených mateřským společnostem vyšší než částka nebo součet částek vyměřených uvedené dceřiné společnosti.

77      Začtvrté, pokud jde o tvrzení žalobkyně, že Komise porušila základní zásady použitelné v oblasti solidární odpovědnosti, je třeba uvést, že žalobkyně při rozvíjení úvah v rámci tohoto žalobního důvodu neupřesňuje povahu nebo obsah těchto zásad. V případě, že žalobkyně směřuje k tomu, že ony tři argumenty obsažené v bodech 71 až 76 výše skutečně znamenají porušení těchto zásad, stačí zopakovat, že tyto argumenty nejsou opodstatněné, a to bez ohledu na povahu nebo obsah předmětných zásad. Této výtce proto nelze vyhovět.

78      Krom toho potud, pokud žalobkyně zpochybňuje částku, do jejíž výše je solidárně odpovědná za zaplacení pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim, a to z důvodu, že částka, do jejíž výše je solidárně odpovědná, a částka, do jejíž výše jsou solidárně odpovědné společnosti FLS Plast a FLSmidth, v součtu převyšují částku hlavní pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim, je třeba uvést, že tato výtka je předmětem šestého žalobního důvodu. Tato výtka tedy bude konkrétně zkoumána ve fázi posuzování uvedeného žalobního důvodu.

79      Zapáté, pokud jde o tvrzení, že ony tři roky, po které žalobkyně vlastnila společnost Trioplast Wittenheim, byly v rámci použití metody výpočtu započteny dvakrát, je třeba poukázat na skutečnost, že nic nebránilo tomu, aby Komise k tomuto tříletému období přihlédla jak při stanovení částky vyměřené žalobkyni, tak při stanovení částky vyměřené společnosti Trioplast Wittenheim. Vzhledem k tomu, že v případě solidární odpovědnosti každému věřiteli jeho pohledávka vůči solidárním ručitelům hlavního dlužníka i vůči hlavnímu dlužníkovi zanikne jejím zaplacením bez ohledu na to, kým bylo placeno, u solidární odpovědnosti nedochází k žádnému zdvojení.

80      Konečně teze žalobkyně, podle níž metoda výpočtu nebyla předtím použita, není skutkově podložená, protože z jednání před Tribunálem vyplývá, že Komise tuto metodu výpočtu skutečně použila v řadě rozhodnutí vydaných před napadeným rozhodnutím. Toto konstatování nemůže být zpochybněno pouhou skutečností, že uvedená rozhodnutí tou dobou nebyla zkoumána soudy Unie. Skutečnost, že ve věcech předcházejících věci AstraZeneca použila Komise jinou metodu, je krom toho s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 75 výše irelevantní.

81      S ohledem na argumenty předložené žalobkyní v rámci první části prvního žalobního důvodu, nelze mít za to, že prokázala, že Komise nebyla oprávněna použít tuto metodu výpočtu pro účely určení částky vyměřené žalobkyni. Rovněž tak nelze vyhovět výtce vycházející z toho, že Komise porušila zásadu rovného zacházení a nové pokyny pro výpočet pokut, které se ostatně na projednávanou věc nepoužijí. V tomto ohledu stačí odkázat na judikaturu citovanou v bodě 75 výše týkající se rozhodovací praxe Komise a na judikaturu, podle níž pouhá skutečnost, že použití metody upravené v nových pokynech pro výpočet pokut může vést k vyměření nižší částky, než jaká byla uložena napadeným rozhodnutím, nedokazuje nepřiměřenost této částky (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Archer Daniels Midland v. Komise, T‑329/01, Sb. rozh. s. II‑3255, bod 380).

82      První část prvního žalobního důvodu proto musí být zamítnuta, aniž je nutné zkoumat metody výpočtu navržené žalobkyní.

 Ke druhé části prvního žalobního důvodu, týkající se legality určování závažnosti protiprávního jednání v rámci výpočtu pokuty

–       Argumenty účastnic řízení

83      Žalobkyně Komisi vytýká, že při určování výchozí částky vycházela z podílu na trhu společnosti Trioplast Wittenheim v roce 1996, což byl podle napadeného rozhodnutí poslední rok protiprávního jednání, kdy všechny společnosti, jimž bylo napadené rozhodnutí určeno, ještě byly na trhu s průmyslovými pytli činné.

84      Tím, že Komise v rámci diferencovaného zacházení zvolila rok 1996 jako referenční rok, porušila podle žalobkyně praxi, kterou sama zavedla pro určování závažnosti protiprávního jednání. Podle této praxe, kterou podle žalobkyně přijaly soudy Společenství, by měl být referenčním rokem poslední celý rok trvání protiprávního jednání, aby se tak co nejvhodněji vyhodnotila hospodářská síla každého z účastníků. V projednávané věci proto měl být referenčním rokem rok 2001.

85      Žalobkyně také tvrdí, že cílem metody Komise sice bylo vyměřit společnostem FLS Plast a FLSmidth, jakož i jí samotné výchozí částku, která by pro ně byla odpovídající, tj. odlišnou od výchozí částky vyměřené společnosti Trioplast Wittenheim, nicméně tato částka měla být vztažena k obdobím, kdy mateřské společnosti postupně vlastnily společnost Trioplast Wittenheim. Aby výchozí částka, která jí byla vyměřena, byla legální, nesmí tedy být založena na podílu na trhu společnosti Trioplast Wittenheim v roce 1996, protože tuto společnost nabyla až v roce 1999.

86      Pro případ, že by se Tribunál přece jen ztotožnil s volbou roku 1996 jakožto referenčního roku, žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu proporcionality. Tím, že Komise použila podíl na trhu společnosti Trioplast Wittenheim v roce 1996, tj. 2,8 %, zahrnula tak podle žalobkyně i výrobu pytlů s otevřenými otvory a ventilových pytlů, od které společnost Trioplast Wittenheim v roce 1997 upustila. S ohledem na podíl na trhu společnosti Trioplast Wittenheim v roce 2001, který činil přibližně 0,4 %, měla Komise zařadit společnost Trioplast Wittenheim do šesté kategorie podniků, nebo dokonce do sedmé kategorie, a nikoli do kategorie páté.

87      Komise s odkazem na prostor pro uvážení, který v tomto ohledu má, tvrdí, že volba roku 1996 jako roku referenčního je legitimní, neboť zohlednění obratu dosaženého v průběhu tohoto roku umožnilo Komisi posoudit velikost a hospodářskou sílu každého podniku z daného odvětví, jakož i rozsah protiprávního jednání, kterého se každý z nich dopustil. Zásada rovného zacházení podle žalobkyně požaduje, aby Komise použila jediný referenční rok, i když volba určitého roku jako roku referenčního nutně znamená, že některé podniky mohly v jeho průběhu vykázat vyšší nebo nižší obrat proti jiným rokům.

88      Podle Komise byla volba roku 1996 jako referenčního roku odůvodněná, i když žalobkyně ve skutečnosti nabyla společnost Trioplast Wittenheim od společnosti FLS Plast v roce 1999. Společnost Trioplast Wittenheim se totiž podle ní nadále účastnila na kartelové dohodě i poté, co se změnila její mateřská společnost. Komise poukazuje na skutečnost, že referenční rok může spadat buď do období účasti společnosti FLS Plast, nebo do období účasti žalobkyně, nikoli však do obou období zároveň.

89      Pokud jde o údajné porušení zásady proporcionality, Komise zdůrazňuje, že to, že společnost Trioplast Wittenheim upustila od předmětné výroby v roce 1997, je spíše okolností hovořící ve prospěch volby roku 1996 jako referenčního roku, protože lépe odráží postavení společnosti Trioplast Wittenheim na trhu i její postavení vůči ostatním účastníkům kartelové dohody po většinu (přibližně po tři čtvrtiny) celkové doby trvání protiprávního jednání.

–       Závěry Tribunálu

90      Předně je třeba poukázat na skutečnost, že Komise není vázána svými dřívějšími rozhodnutími, jak vyplývá z bodu 75 výše. Proto by tato okolnost neměla sama o sobě dopad na legalitu napadeného rozhodnutí, i když by určení referenčního roku v projednávané věci bylo změnou oproti ustálené praxi.

91      Podle ustálené judikatury dále platí, že závažnost protiprávního jednání se má posuzovat podle hospodářské skutečnosti v době, kdy bylo uvedené protiprávní jednání spácháno; v tomto ohledu jsou relevantními skutečnostmi, ke kterým je třeba přihlédnout, zejména velikost a hospodářská síla každého podniku, jakož i rozsah protiprávního jednání spáchaného každým z nich (rozsudky Tribunálu ze dne 14. května 1998, Sarrió v. Komise, T‑334/94, Recueil, s. II‑1439, bod 397 a citovaná judikatura). Pro účely posouzení těchto skutečností je třeba nutně odkázat na obrat dosažený v dané době (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, C‑291/98 P, Recueil, s. I‑9991, bod 86 a citovaná judikatura).

92      Ve věci, ve které byly vydány rozsudky ze dne 14. května 1998, Sarrió v. Komise, bod 91 výše, a ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, bod 91 výše, byla sice použitá metoda výpočtu podle žalobkyně založena na obratu dosaženém v průběhu posledního celého roku protiprávního jednání, tato okolnost však neznamená, že by takto mělo být postupováno vždy. Jak vyplývá z téže judikatury, je totiž třeba zvolit takovou metodu výpočtu, která umožní zohlednit velikost a hospodářskou sílu každého dotyčného podniku, jakož i rozsah protiprávního jednání spáchaného každým z nich, a to v závislosti na hospodářské skutečnosti v době, kdy bylo uvedené protiprávní jednání spácháno (rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, bod 91 výše, bod 88). Tribunál měl krom toho za to, že období, k němuž je třeba přihlédnout, je nutno vymezit tak, aby bylo možné dosažené obraty co možné nejlépe porovnat (rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Fiskeby Board v. Komise, T‑319/94, Recueil, s. II‑1331, bod 42).

93      Z toho vyplývá, že s tezí žalobkyně, podle níž musí být referenčním rokem nutně poslední celý rok, po který trvalo protiprávní jednání, se nelze ztotožnit.

94      V projednávané věci je však třeba poukázat na skutečnost, že protiprávní jednání trvalo déle než 20 let a že počet podniků zúčastněných na protiprávním jednání, jakož i uspořádání každého z nich se mohly v průběhu těchto 20 let změnit, stejně jako velikost a hospodářská síla každého z nich. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ačkoli byla žalobkyně zcela zjevně zařazena mezi adresáty napadeného rozhodnutí, nepatří, jak je uvedeno v bodě 767 odůvodnění napadeného rozhodnutí, do skupiny podniků, jimž bylo napadené rozhodnutí určeno, které v průběhu roku 1996 – stanoveného jako referenční rok – působily na trhu s průmyslovými pytli. Ze spisu krom toho vyplývá, že hospodářská jednotka, jejíž byla žalobkyně součástí v období od 21. ledna 1999 do 26. června 2002, tzn. na konci období protiprávního jednání, již nebyla činná ve výrobě dvou výrobků patřících do odvětví průmyslových pytlů předtím vyráběných společností Trioplast Wittenheim a že se její podíl na trhu v tomtéž období pohyboval kolem 0,4 až 0,5 %. Za těchto podmínek nelze tvrdit, že obrat a podíl na trhu, které Komise použila, tj. obrat a podíl na trhu společnosti Trioplast Wittenheim v roce 1996, mohou odrážet relativní velikost a hospodářskou sílu podniku, jehož byla žalobkyně od roku 1999 součástí.

95      Z téhož hlediska je třeba poukázat na to, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že v rámci výpočtu pokut použila Komise individualizovaný přístup, jehož smyslem bylo jednat s adresáty napadeného rozhodnutí, kteří byli činěni odpovědnými pouze jakožto mateřské společnosti, jako s přímými účastníky na protiprávním jednání. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a společnost Trioplast Wittenheim tvořily hospodářskou jednotku, která před rokem 1999 neexistovala, použití roku 1996 jako referenčního roku pro takovou jednotku nemůže bez dalších relevantních indicií odpovídat hospodářské skutečnosti v době, kdy se tento podnik účastnil na protiprávním jednání. Tento referenční rok proto nic nevypovídá o rozsahu protiprávního jednání, které je přičitatelné žalobkyni.

96      Argumenty, které Komise v této souvislosti předložila, nemohou tento závěr zpochybnit. Pakliže chtěla Komise zejména ve své odpovědi na otázky Tribunálu odkázat na svou diskreční pravomoc v dané oblasti, z bodů 94 a 95 výše vyplývá, že když žalobkyni v rámci diferencovaného zacházení zahrnula do stejné kategorie jako společnost Trioplast Wittenheim na základě jejího podílu na trhu v roce 1996, dopustila se Komise zjevně nesprávného posouzení. Krom toho v takové situaci, která prošla změnami stejně jako v projednávané věci, může použití podílu na trhu z určitého referenčního roku, který nelze srovnat s pozdějšími roky, vytvářet diskriminaci tím, že rozdílné situace jsou z časového hlediska posuzovány na základě jednoho a téhož referenčního kritéria.

97      Navíc argument, že rok 1996 odráží postavení společnosti Trioplast Wittenheim na relevantním trhu po celou dobu trvání protiprávního jednání – a to lépe než její postavení poté, co v roce 1997 upustila od výroby některých výrobků patřících do odvětví průmyslových pytlů – opomíjí skutečnost, že v projednávané věci byla žalobkyni při výpočtu pokuty vyměřena částka odlišná od částky stanovené Komisí její dceřiné společnosti. Argument, že podíl na trhu společnosti Trioplast Wittenheim byl zohledněn v rámci diferencovaného zacházení s žalobkyní, je v tomto ohledu irelevantní, neboť toto diferencované zacházení vychází z obratu, na kterém se žalobkyně nepodílela. Tento obrat proto nemůže odpovídat hospodářské skutečnosti v době, kdy žalobkyně tvořila se společností Trioplast Wittenheim hospodářskou jednotku.

98      S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že druhé části prvního žalobního důvodu musí být vyhověno. Napadené rozhodnutí proto musí být zrušeno v části, v níž se výchozí částka vyměřená žalobkyni zakládá na podílu na trhu společnosti Trioplast Wittenheim dosaženého v referenčním roce 1996.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, týkajícímu se opodstatněnosti postupu, kterým Komise odepřela výhody vyplývající z polehčujících okolností

 Argumenty účastnic řízení

99      Žalobkyně se domnívá, že v rámci určování výše pokuty měla Komise přihlédnout k polehčujícím okolnostem, jež charakterizují účast společnosti Trioplast Wittenheim na protiprávním jednání.

100    Zaprvé žalobkyně tvrdí, že se společnost Trioplast Wittenheim účastnila protiprávních schůzek jen sporadicky. V tomto ohledu žalobkyně poukazuje na několik zápisů ze schůzek, které podle ní dokazují zejména to, že účast společnosti Trioplast Wittenheim byla zpochybněna ostatními subjekty a že tato společnost byla na schůzkách pravidelně nepřítomná. Tytéž dokumenty podle žalobkyně navíc potvrzují, že společnost Trioplast Wittenheim byla okrajovým hospodářským subjektem s malým podílem na trhu a že tato společnost nepřistupovala k otázkám projednávaným v rámci protisoutěžního jednání aktivně.

101    Zadruhé žalobkyně zdůrazňuje, že se společnost Trioplast Wittenheim účastnila jen ve třech ze šesti podskupin, tj. v podskupinách „Francie“, „Benelux“ a „blockbags“, a že je společnost Trioplast Wittenheim později, tj. v únoru roku 1997, opustila. Potud, pokud účast v podskupinách zakládala protiprávní jednání porušující článek 81 ES, žalobkyně tvrdí, že toto protiprávní jednání společnosti Trioplast Wittenheim bylo promlčeno. Každopádně jak účast společnosti Trioplast Wittenheim, omezující se na úroveň podskupin, tak její poměrně brzký odchod, představovaly skutečnosti, jež bylo třeba uznat za polehčující okolnosti.

102    Zatřetí, pro případ, že by Tribunál rozhodl, že se společnost Trioplast Wittenheim účastnila protiprávního jednání i po 23. březnu 1999, žalobkyně tvrdí, že konkrétní role této společnosti v rámci sdružení Valveplast v období, kdy byla její dceřinou společností, měla být považována za polehčující okolnost. Žalobkyně v této souvislosti zdůrazňuje, že se o protisoutěžním jednání sdružení Valveplast dozvěděla poprvé na schůzce konané dne 23. března 1999. To podle ní vyplývá ze smlouvy o převodu akcií mezi společností FLS Plast a společností Trioplanex France a z rozhodčího nálezu vydaného v řízení o možném porušení této smlouvy. Krom toho po této schůzce došlo ve společnosti Trioplast Wittenheim ke změně postoje, neboť jejím zaměstnancům bylo podle žalobkyně zakázáno účastnit se protisoutěžních aktivit sdružení Valveplast, s tím, že společnost Trioplast Wittenheim se jen v dobré víře znovu účastnila tří schůzek konaných v roce 2001, a to v naději, že bude jednat o legálních otázkách.

103    K doplnění této argumentace žalobkyně zdůrazňuje, že skutečnosti, na které Komise poukazuje a které hovoří proti existenci polehčujících okolností, jako je účast v podskupinách, jsou ve vztahu k ní irelevantní, protože se vztahují k době, kdy koupi společnosti Trioplast Wittenheim ještě neuskutečnila. V případě, že by se Tribunál ztotožnil s výpočtem pokuty, která by pro ni byla odpovídající, žalobkyně se domnívá, že Komise měla přihlédnout k polehčujícím okolnostem existujícím po uvedené koupi, přinejmenším pokud jde o její odpovědnost.

104    Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

–       Závěry Tribunálu

105    Podle judikatury platí, že dopustí-li se protiprávního jednání více podniků, je třeba přezkoumat závažnost účasti každého z nich na protiprávním jednání (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise, 40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, Recueil, s. 1663, bod 623), za účelem zjištění, zda v jejich případě existují přitěžující, nebo polehčující okolnosti.

106    Bod 3 první odrážka pokynů o metodě stanovování pokut stanoví, že „výlučně pasivní nebo následovnická role“ podniku v uskutečňování protiprávního jednání představuje, je-li prokázána, polehčující okolnost. Pasivní role předpokládá zaujetí „rezervovaného postoje“ dotyčným podnikem, tedy neexistenci aktivní účasti při vypracování protisoutěžní dohody nebo protisoutěžních dohod (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Cheil Jedang v. Komise, T‑220/00, Recueil, s. II‑2473, bod 167).

107    Z judikatury v tomto ohledu vyplývá, že v rámci skutečností, které mohou odhalit pasivní roli podniku v kartelové dohodě, lze zohlednit výrazně sporadičtější účast na setkáních ve srovnání s běžnými účastníky kartelové dohody, jakož i jeho opožděný vstup na trh, který je předmětem protiprávního jednání, bez ohledu na délku trvání jeho účasti na protiprávním jednání, nebo také existenci výslovných prohlášení učiněných v tom smyslu zástupci ostatních podniků, které se účastnily protiprávního jednání (rozsudky Tribunálu Cheil Jedang v. Komise, bod 106 výše, bod 168, a ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. II‑1181, bod 331).

108    Tribunál již mimoto upřesnil, že ze skutečnosti, že ostatní podniky účastnící se na jedné a téže kartelové dohodě mohly být aktivnější než určitý účastník, ještě nevyplývá, že tento účastník měl výlučně pasivní nebo následovnickou roli. Pouze naprostá pasivita by totiž mohla přicházet v úvahu a musí být prokázána účastníkem řízení, který se jí dovolává (viz v tomto ohledu rozsudek Tribunálu ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02 a T‑126/02, T‑128/02 a T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02, Sb. rozh. s. II‑947, bod 611).

109    V projednávané věci je třeba mít za to, že nelze přijmout žádný z argumentů týkajících se údajné pasivní a následovnické role žalobkyně v rámci kartelové dohody. Tyto argumenty se člení do tří skupin, z nichž první se týká zejména nepřítomnosti společnosti Trioplast Wittenheim na schůzkách sdružení Valveplast a jejího postavení na trhu, druhá se týká její účasti v podskupinách a poslední se týká okolností, které nastaly v době po roce 1999.

110    Zaprvé z přílohy 1 napadeného rozhodnutí, která obsahuje řadu podrobností o schůzkách sdružení Valveplast konaných v letech 1984 až 2002, vyplývá, že kromě období po roce 1999, jak již bylo uvedeno v bodech 44 až 50 výše, se společnost Trioplast Wittenheim pravidelně účastnila schůzek sdružení Valveplast a několikrát se za svou nepřítomnost omluvila. Vzhledem k tomu, že tyto údaje nejsou zpochybňovány, aniž je nutné v tomto stadiu posuzovat míru účasti společnosti Trioplast Wittenheim na schůzkách podskupin, nelze Komisi v projednávané věci vytýkat, že nekonstatovala pasivní nebo následovnickou roli této společnosti z důvodu omezené míry její účasti na schůzkách sdružení Valveplast.

111    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že Komise ani neměla důvodu předpokládat, že ostatní subjekty mají reálné pochybnosti o účasti společnosti Trioplast Wittenheim. Žalobkyně k tomu nepředložila žádný důkaz, například prohlášení ostatních účastníků kartelové dohody o konkrétní roli společnosti Trioplast Wittenheim. Tvrzení žalobkyně se zakládají pouze na obsahu zápisů ze schůzek sdružení Valveplast, jímž však nelze odůvodňovat závěry, které si z něj přeje vyvodit. Poznámka obsažená v zápisu ze schůzky konané dne 2. března 1993 ohledně přeměny „pasivní účasti“ p. G., zastupujícího společnost Trioplast Wittenheim, na „aktivní účast“ totiž není nutně známkou pochybností ze strany ostatních účastníků, pokud jde o účast této společnosti jako takové, protože před rokem 1992 byla tato společnost zastoupena jinými osobami. Zápis v každém případě naznačuje, že se účast p. G. změnila v aktivní účast na kartelové dohodě od měsíce března 1993. Skutečnost, že jeden účastník sdružení Valveplast byl v roce 2000 údajně pověřen, aby kontaktoval zástupce společnosti Trioplast Wittenheim a projednal s ním budoucí zastoupení této společnosti, rovněž sama o sobě není důvodem pro zpochybnění její účasti na kartelové dohodě.

112    Pokud jde o tvrzení, že společnost Trioplast Wittenheim byla okrajovým aktérem na trhu, je třeba zdůraznit, že tomu tak není a že společnost Trioplast Wittenheim skutečně byla aktivní jak na relevantním trhu, tak v rámci sdružení Valveplast a podskupin. Z bodů 134, 135 a 400 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že společnost Trioplast Wittenheim vyráběla všechny čtyři výrobky, kterých se kartelová dohoda týkala, a sice pytle s otevřeným otvorem, ventilové pytle, pytle FFS a blokové pytle. V tomto kontextu se společnost Trioplast Wittenheim účastnila nejen činnosti sdružení Valveplast, ale také podskupin „blockbags“, „Francie“ a „Benelux“, jak to vyplývá z bodů 173, 179, 185 a 205 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

113    Tvrzení, že společnost Trioplast Wittenheim nepřistupovala k otázkám projednávaným v rámci protisoutěžního jednání aktivně, je taktéž neopodstatněné. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a zejména z bodu 802 jeho odůvodnění, společnost Trioplast Wittenheim, která patřila mezi zakladatele kartelové dohody, se opakovaně účastnila několika zmíněných koluzních jednání, zejména systému výměny informací o objemech prodeje a podílech na trhu a také rozdělení zákazníků.

114    Zadruhé, pokud jde o to, že se společnost Trioplast Wittenheim účastnila jen ve třech ze šesti podskupin a tyto podskupiny opustila nejpozději v roce 1997, je třeba uvést, že účast ve třech podskupinách není nijak vzácná v porovnání s účastí ostatních účastníků kartelové dohody, což svědčí o srovnatelné míře angažovanosti na úrovni podskupin. Z bodů 173 až 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že pouze společnosti Wavin a Fardem Packaging se účastnily schůzek více než tří podskupin. Dále s ohledem na to, že se společnost Trioplast Wittenheim skutečně účastnila ve výše uvedených třech podskupinách přibližně po tři čtvrtiny doby trvání protiprávního jednání, není namístě činit závěr, že by odchod z uvedených podskupin mohl znamenat pasivní roli společnosti Trioplast Wittenheim.

115    Pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že protiprávní jednání společnosti Trioplast Wittenheim je promlčeno v rozsahu, v němž se týká účasti v podskupinách, stačí uvést, že žalobkyně nezpochybňuje kvalifikaci protiprávního jednání jakožto jediného pokračujícího protiprávního jednání. Vzhledem k tomu, že protiprávní jednání, které bylo jediné a pokračující, skončilo dne 26. června 2002, a nelze je tedy považovat za promlčené, ukončení účasti společnosti Trioplast Wittenheim v podskupinách je nerelevantní.

116    Zatřetí je třeba uvést, že i kdyby žalobkyně při nabytí společnosti Trioplast Wittenheim v roce 1999 vůbec o protisoutěžním jednání v rámci sdružení Valveplast nevěděla, žalobkyně neprokázala naprostou pasivitu své dceřiné společnosti ve smyslu judikatury citované v bodě 108 výše, pokud jde o její účast v kartelové dohodě v době od ledna 1999 do června 2002. Jak vyplývá z posouzení třetí části prvního žalobního důvodu, a konkrétně z bodů 44 a 45 výše, společnost Trioplast Wittenheim se v roce 2001 zúčastnila tří schůzek, na nichž vznikly dva základní prvky kartelové dohody, a to model výpočtu cen a koordinace internetových aukcí.

117    Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když z titulu polehčujících okolností nesnížila částku, do jejíž výše byla žalobkyně solidárně odpovědná za zaplacení pokuty, je třeba druhý žalobní důvod zamítnout.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, týkajícímu se žádosti o shovívavost

–       Argumenty účastnic řízení

118    Žalobkyně má za to, že snížení původní pokuty o 30 %, které jí Komise poskytla podle bodu D sdělení o spolupráci, mohlo být většího rozsahu.

119    Žalobkyně nejprve uvádí, že společnost Trioplast Wittenheim a ona sama poté, co podaly žádost o snížení pokuty, s Komisí účinně spolupracovaly. Žalobkyně tvrdí, že poskytla prohlášení a dokumenty, které byly Komisi užitečné při identifikaci protiprávního jednání, a dále že pokud ve správním řízení zpochybnila některé skutečnosti, které vyplývaly z oznámení námitek, nemělo to podle ní vést k menšímu snížení částky pokuty. Žalobkyně totiž podle svých slov pouze zdůraznila některé okolnosti, které Komise nesprávně pochopila, aniž jakkoli zpochybnila existenci protisoutěžního jednání. Podle žalobkyně Komise následně provedla ve vylíčení skutkového stavu jisté úpravy. V tomto ohledu se žalobkyně domnívá, že by měla mít právo předložit posouzení skutkového stavu, které se „jen okrajově“ liší od posouzení skutkového stavu provedeného Komisí, aniž by za to byla penalizována při zohledňování její žádosti o shovívavost.

120    Žalobkyně dále uvádí, že Komise poskytla společnosti Bischof+Klein snížení o 25 % a že ke snížení výše pokuty tohoto podniku přispělo podle napadeného rozhodnutí to, že nezpochybnil věcnou správnost skutkových zjištění vylíčených v oznámení námitek. Jelikož žalobkyně podle svých slov také nezpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění o existenci protisoutěžního jednání a poskytla více důkazů než Bischof+Klein, je podle ní namístě poskytnout jí snížení ve větším rozsahu.

121    Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

–       Závěry Tribunálu

122    Je třeba připomenout, že Komise má širokou posuzovací pravomoc, co se týče metody výpočtu pokut, a v tomto ohledu může vzít v potaz celou řadu okolností, mezi něž patří i spolupráce dotyčných podniků v průběhu šetření vedeného útvary tohoto orgánu. V rámci toho Komise musí učinit komplexní posouzení skutkového stavu, jako je posouzení týkající se spolupráce těchto jednotlivých podniků (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. května 2007, SGL Carbon v. Komise, C‑328/05 P, Sb. rozh. s. I‑3921, bod 81).

123    Komise má v tomto ohledu široký prostor pro uvážení při posuzování kvality a užitečnosti spolupráce ze strany určitého podniku, zejména v porovnání s přispěním ostatních podniků (rozsudek SGL Carbon v. Komise, bod 122 výše, bod 88). Komise však nemůže v rámci tohoto posuzování porušovat zásadu rovného zacházení (rozsudek Tribunálu ze dne 28. dubna 2010, BST v. Komise, T‑452/05, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 142).

124    Ve sdělení o spolupráci Komise upřesnila podmínky, za kterých budou moci být podniky, které s ní v průběhu jejího šetření ve věci kartelové dohody spolupracují, od pokuty osvobozeny nebo zvýhodněny snížením výše pokuty, kterou by jinak musely uhradit.

125    Bod D sdělení o spolupráci stanoví:

„1. Pokud podnik spolupracuje, aniž jsou splněny všechny podmínky uvedené v [bodech] B a C, má nárok na 10% až 50% snížení výše pokuty, která by mu byla uložena, pokud by ke spolupráci nedošlo.

2. Tak tomu může být, zejména pokud:

–       před odesláním oznámení námitek podnik poskytne Komisi informace, dokumenty nebo jiné důkazy, které přispívají k prokázání existence protiprávního jednání,

–       po obdržení oznámení námitek podnik informuje Komisi, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých Komise založila svá obvinění.“ (neoficiální překlad)

126    V projednávané věci je třeba poznamenat, že Komise v napadeném rozhodnutí konstatovala, že podrobná vysvětlení žalobkyně o fungování kartelové dohody v rámci sdružení Valveplast a podskupin, zejména podskupiny „Francie“, a rovněž o kvótách, o mechanismech rozdělení zákazníků a o významu tabulek s podíly na trhu přispěly k potvrzení existence protiprávního jednání. Komise dále zohlednila skutečnost, že žalobkyně zpochybnila některá skutková zjištění, která vyplývala z oznámení námitek. Tyto úvahy ji vedly ke snížení pokuty žalobkyně o 30 %.

127    Pokud jde nejprve o závěr Komise, že žalobkyně zpochybnila některá skutková zjištění, která vyplývala z oznámení námitek, a o skutečnost, že částka, do jejíž výše je žalobkyně solidárně odpovědná, byla z tohoto důvodu snížena o menší částku, nelze mít za to, že by se zde jednalo o zjevně nesprávné posouzení.

128    Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že žalobkyně zpochybnila některá skutková zjištění uvedená v oznámení námitek způsobem, který jde nad rámec pouhého popisu údajů o skutkovém stavu, které Komise údajně nesprávně vyložila. Podle bodů 275 a 276 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyně tvrdila, že se společnost Trioplast Wittenheim neúčastnila zavádění systému koordinace internetových aukcí. Je však prokázáno, že se společnost Trioplast Wittenheim zúčastnila schůzky sdružení Valveplast konané dne 8. června 2001, na níž byla tato otázka probírána, a že se od obsahu schůzky veřejně nedistancovala. Podle bodu 301 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyně odmítla jakoukoli účast společnosti Trioplast Wittenheim při vypracování modelu výpočtu cen pytlů FFS, zatímco je nesporné, že se tato společnost zúčastnila schůzky sdružení Valveplast konané dne 15. září 2000, na které se rozhodlo o zřízení pracovní skupiny, která se tomu měla věnovat. Ani od obsahu této schůzky se společnost Trioplast Wittenheim nedistancovala.

129    Tyto výhrady žalobkyně učiněné ve správním řízení nelze považovat za skutkové úvahy, které by se jen „okrajově“ lišily od úvah Komise. Tyto výhrady se týkají dvou základních prvků kartelové dohody, a sice koordinace internetových aukcí a modelu výpočtu cen. Toto posouzení mimoto není zpochybněno tím, že v návaznosti na odpověď žalobkyně vykazuje napadené rozhodnutí jisté rozdíly oproti oznámení námitek, pokud jde o vylíčení skutkového stavu.

130    Dále, pokud jde o srovnání situace žalobkyně se situací společnosti Bischof+Klein, které bylo mimoto poskytnuto snížení nižší než 30% snížení poskytnuté žalobkyni, je třeba poznamenat, že z bodu 851 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že společnost Bischof+Klein ve své odpovědi na oznámení námitek uvedla, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění, jež z uvedeného oznámení vyplývají. Postupovala tedy v souladu s bodem D.2 druhou odrážkou sdělení o spolupráci, na rozdíl od žalobkyně, která – jak vyplývá ze spisu – nikdy na toto ustanovení výslovně neodkázala.

131    Krom toho, ačkoli je prokázáno, že žalobkyně ve správním řízení zpochybnila některá skutková zjištění, neuvedla nic na důkaz toho, že by společnost Bischof+Klein navzdory prohlášení, které obsahovala její odpověď na oznámení námitek, v uvedeném řízení zpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění. Proto i v případě, že by Komise poskytla snížení pokuty uložené společnosti Bischof+Klein nebo že by jí poskytla rozsáhlejší snížení, než jaké by jí jinak bylo poskytnuto, z důvodu, že tento podnik nezpochybnil věcnou správnost skutkových zjištění, a dále že by opomenula poskytnout takové snížení žalobkyni, nelze mít za to, že se zde jednalo o zjevně nesprávné posouzení.

132    Nakonec je třeba poukázat na to, že žalobkyně netvrdila, a tím spíše ani neprokázala, že by důkazy, které Komisi poskytla, přispěly k potvrzení protiprávního jednání více, než tomu bylo v případě společnosti Bischof+Klein. Ani v tomto ohledu proto nelze hovořit o pochybení Komise.

133    Čtvrtý žalobní důvod proto musí být zamítnut.

 K pátému žalobnímu důvodu, týkajícímu se dodržení zásad proporcionality a rovného zacházení

–       Argumenty účastnic řízení

134    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu proporcionality a zásadu rovného zacházení.

135    Zaprvé má za to, že je nepřiměřené, aby celková částka pokut všech podniků, které se na protiprávním jednání podílely, tj. částka 290,71 milionu eur po zohlednění maximální výše 10 % obratu a po uplatnění sdělení o spolupráci (kterážto částka původně činila více než 600 milionů eur), překračuje roční obrat celého relevantního trhu, tj. zhruba 250 milionů eur. Žalobkyně také Komisi vytýká, že pokuta společnosti Trioplast Wittenheim a její pokuta, která jí byla uložena z titulu solidární odpovědnosti, jsou příliš vysoké ve srovnání s obratem dosaženým na dotčeném trhu. Žalobkyně v tomto ohledu zpochybňuje, že by se na projednávanou věc použil rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise (T‑224/00, Recueil, s. II‑2597), neboť společnost Archer Daniels Midland na rozdíl od žalobkyně zastávala v předmětné kartelové dohodě vedoucí úlohu.

136    Zadruhé se domnívá, že Komise posuzovala podobné případy odlišně a nedržela se své vlastní praxe ohledně pokut. Žalobkyně odkazuje na další věci, například na věc Methionin (Věc C.37.519 – Methionin, Úř. věst. 2003, L 255, s. 1), v nichž byl poměr mezi uloženými pokutami a obraty dosaženými na relevantních trzích přiměřenější. Žalobkyně dále tvrdí, že nepoměr mezi výší pokuty a obratem je v případě společnosti Trioplast Wittenheim větší než u jiných adresátů napadeného rozhodnutí, jako jsou společnosti Bischof+Klein, Nordenia International a Cofira-Sac.

137    Žalobkyně dodává, že poměr mezi výchozími částkami vyměřenými podnikům z první kategorie a výchozími částkami vyměřenými podnikům ze čtvrté kategorie činí přibližně čtyři ku jedné. Podle ní měla být konečná částka pokuty společnosti Trioplast Wittenheim snížena tak, aby odpovídala alespoň (přibližně) jedné čtvrtině konečné částky pokuty, kterou má zaplatit společnost Bischof+Klein, jež byla zařazena do první kategorie.

138    Zatřetí tvrdí, že společnost Trioplast Wittenheim byla menším hospodářským subjektem bez významného vlivu na trhu a že ze své účasti na protisoutěžním jednání neměla žádný zisk. Žalobkyně v tomto ohledu uvádí, že pokuta ve výši 7,3 milionu eur, do jejíž výše je solidárně odpovědná, je jedenadvacetkrát vyšší než celkový zisk z prodeje dotyčných výrobků skupiny Trioplast v letech 1999, 2000 a 2001. Podle žalobkyně mimoto Komise opomenula zohlednit při stanovení výše pokuty reálnou schopnost společnosti Trioplast Wittenheim ji zaplatit. Podle žalobkyně by bylo možné úpadku posledně uvedené společnosti zabránit, kdyby Komise vzala v úvahu její nejistou situaci a kdyby při přijímání napadeného rozhodnutí uznala přímou finanční odpovědnost jejího předchozího vlastníka, tj. společnosti FLS Plast.

139    Začtvrté tvrdí, že pokuty uložené v projednávané věci by byly podstatně nižší, kdyby se použily nové pokyny pro výpočet pokut.

140    Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

–       Závěry Tribunálu

141    Zaprvé je třeba v rozsahu, v němž pátý žalobní důvod vychází z porušení zásady proporcionality, připomenout judikaturu, podle které platí, že za účelem stanovení částky každé pokuty disponuje Komise posuzovací pravomocí a nemusí pro tento účel používat přesný matematický vzorec (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Mo och Domsjö v. Komise, C‑283/98 P, Recueil, s. I‑9855, bod 47, a rozsudek Tribunálu ze dne 5. prosince 2006, Westfalen Gassen Nederland v. Komise, T‑303/02, Sb. rozh. s. II‑4567, bod 151). Krom toho podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 se částka pokuty určuje na základě závažnosti protiprávního jednání a délky jeho trvání. Navíc je uvedená částka výsledkem řady výpočtů provedených Komisí podle pokynů o metodě stanovování pokut. Určení uvedené částky totiž závisí zejména na různých okolnostech souvisejících s individuálním chováním dotčeného podniku, jako je například existence přitěžujících, nebo polehčujících okolností (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 4. července 2006, Hoek Loos v. Komise, T‑304/02, Sb. rozh. s. II‑1887, body 82 a 85).

142    Z tohoto právního rámce nelze dovodit, že Komise musí zajistit úměrnost mezi celkovou částkou pokut, která byla takto vypočtena a uložena účastníkům kartelové dohody, a objemem dotčeného výrobkového trhu v určitém roce protiprávního jednání, když protiprávní jednání trvalo více než 20 let a částka pokuty závisí také na dalších okolnostech souvisejících s individuálním chováním dotyčných podniků (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 18. června 2008, Hoechst v. Komise, T‑410/03, Sb. rozh. s. II‑881, bod 342).

143    Potud, pokud se jedná o poměr mezi ročním obratem žalobkyně a výší pokuty, která jí byla uložena, je třeba podotknout, že při určování závažnosti protiprávního jednání, jehož se žalobkyně dopustila, Komise skutečně vycházela z obratu dosaženého v roce 1996, a dále že z toho vyplývající výchozí částka 8,5 milionu eur byla nižší než výchozí částka, jakou mohla vyměřit podle bodu A třetí odrážky pokynů o metodě stanovování pokut, a sice 20 milionů eur (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 28. dubna 2010, Amann & Söhne a Cousin Filterie v. Komise, T‑446/05, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 180). Skutečnost, že Komise měla zohlednit obrat za určitý rok, kdy žalobkyně působila na relevantním trhu, nemůže mít sama o sobě na tuto analýzu vliv.

144    Účelem čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je každopádně zabránit tomu, aby pokuty byly nepřiměřené. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci konečná částka pokuty nepřekračuje maximální výši 10 % obratu, nelze ji považovat za nepřiměřenou z důvodu, že celková částka pokut překračuje celkový objem relevantního trhu, ani z důvodu, že pokuta společnosti Trioplast Wittenheim a pokuta žalobkyně překračují jejich roční obraty dosažené s dotyčným výrobkem (viz v tomto smyslu rozsudek Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, bod 135 výše, bod 200). Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, maximální výše 10 % obratu se použije, aniž je nutné zohlednit zvláštní roli podniku v kartelové dohodě.

145    Zadruhé ohledně údajného porušení zásady rovného zacházení je třeba konstatovat – pokud jde o žalobkyní provedená srovnání s jinými rozhodnutími Komise vydanými ve věci pokut, zejména z hlediska poměru mezi celkovou částkou pokut a objemem dotčeného trhu – že tato rozhodnutí mohou být relevantní s ohledem na dodržování zásady rovného zacházení pouze tehdy, je-li prokázáno, že okolnosti věcí týkající se těchto jiných rozhodnutí, jako jsou dotčené trhy, výrobky, země, podniky a období, jsou srovnatelné s projednávaným případem (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2006, Archer Daniels Midland v. Komise, T‑59/02, Sb. rozh. s. II‑3627, bod 316).

146    Samotná zmínka žalobkyně o celkových pokutách a obratech dosažených na trzích, o které šlo v předmětných rozhodnutích, přitom nemůže postačovat k tomu, aby bylo možné se domnívat, že tytéž podmínky byly splněny v projednávané věci. Žalobkyně tedy neprokázala, že by dotčené trhy, výrobky, země, podniky a období byly srovnatelné s dotčenými trhy, výrobky, zeměmi, podniky a obdobími, které charakterizují projednávanou věc.

147    Pokud jde dále o žalobkyní provedené srovnání s jinými adresáty napadeného rozhodnutí, je třeba poukázat na to, že maximální výše 10 % obratu se v projednávané věci použila v případě společností Bischof+Klein, Nordenia International a Cofira-Sac. Toto pravidlo naproti tomu nevyústilo ve snížení částky, do jejíž výše je žalobkyně solidárně odpovědná, což z velké části poskytuje vysvětlení k tomu, co žalobkyně označuje za nepoměr mezi konečnými částkami. Tuto okolnost přitom podle judikatury nelze považovat za diskriminaci. Rozdílné zacházení je totiž přímým důsledkem maximální výše stanovené pro pokuty nařízením č. 1/2003, jehož legalita nebyla zpochybněna a které se zcela zjevně použije pouze v případech, kdy by uvažovaná částka pokuty překročila 10 % obratu dotyčného podniku (rozsudek Tribunálu ze dne 20. března 2002, ABB Asea Brown Boveri v. Komise, T‑31/99, Recueil, s. II‑1881, bod 185).

148    Zatřetí, pokud jde o nulový zisk žalobkyně z kartelové dohody, je třeba zdůraznit, že skutečnost, že podnik nenabyl z protiprávního jednání žádný zisk, nemůže bránit tomu, aby mu byla uložena pokuta, jelikož jinak by pokuta ztratila svoji odrazující povahu. Z toho vyplývá, že Komise není povinna pro účely stanovení výše pokut prokázat, že protiprávní jednání přineslo dotyčným podnikům protiprávní výhodu, ani případně vzít do úvahy neexistenci zisku z dotyčného protiprávního jednání (rozsudek Tribunálu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 4881). Tento argument je tedy irelevantní.

149    Pokud jde o výtku týkající se přehlížení nejisté finanční situace společnosti Trioplast Wittenheim v době, kdy probíhalo správního řízení, je nutno připomenout, že podle judikatury není Komise povinna při stanovení výše pokuty zohlednit ztrátovou finanční situaci dotyčného podniku, jelikož uznání takové povinnosti by vedlo k udělení neodůvodněné soutěžní výhody podnikům, které jsou nejméně přizpůsobeny podmínkám trhu (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. listopadu 1983, IAZ International Belgium a další v. Komise, 96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 a 110/82, Recueil, s. 3369, body 54 a 55).

150    Ostatně, aniž je zapotřebí zabývat se odkazem učiněným Komisí, ale neuplatněným žalobkyní na bod 5 písm. b) pokynů o metodě stanovování pokut, podle něhož je třeba vzít v úvahu skutečnou platební schopnost podniku, je nutno poznamenat, že uvedená judikatura není těmito pokyny nijak zpochybněna. Tato schopnost totiž hraje roli pouze v rámci „zvláštních sociálních souvislostí“, které tvoří následky, které by mělo zaplacení pokuty zejména na úrovni zvýšení nezaměstnanosti nebo zhoršení stavu hospodářských odvětví na předcházejících a navazujících trzích ve vztahu k dotyčnému podniku (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2006, SGL Carbon v. Komise, C‑308/04 P, Sb. rozh. s. I‑5977, body 105 a 106). V projednávané věci přitom nebyl ve správním řízení předložen žádný důkaz, který by dokládal existenci takovýchto souvislostí.

151    Pokud jde o odkaz učiněný žalobkyní na situaci společnosti FLS Plast, je třeba konstatovat, že navzdory tomu, že byla Tribunálem vyzvána, aby svůj postoj na jednání upřesnila, žalobkyně nepředložila důkazy, na jejichž základě by bylo možné dát úpadek společnosti Trioplast Wittenheim do souvislosti se způsobem, jakým Komise posuzovala společnost FLS Plast.

152    Začtvrté není třeba provádět srovnání mezi částkou pokut uložených v projednávané věci a částkou hypotetických pokut, která by byla určena na základě nových pokynů pro výpočet pokut, jak doporučuje žalobkyně. Pokyny o metodě stanovování pokut totiž tvoří relevantní právní rámec pro projednávanou věc a skutečnost, že Komise později zveřejnila nové pokyny pro výpočet pokut, nemá žádný vliv na použitelnost předchozích pokynů ratione temporis.

153    Z výše uvedeného vyplývá, že pátý žalobní důvod musí být zamítnut.

 K šestému žalobnímu důvodu, týkajícímu se dodržení zásad řádné správy a právní jistoty

–       Argumenty účastnic řízení

154    Žalobkyně Komisi vytýká, že porušila ustanovení nařízení č. 1/2003, jakož i zásady, na nichž stojí čl. 23 odst. 1 tohoto nařízení, a dále že porušila zásadu řádné správy vyjádřenou v judikatuře a v Listině základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. C 364, s. 1). Podle žalobkyně z těchto zásad vyplývá, že každý akt orgánů, který má právní účinky, musí být jasný a přesný a adresát s ním musí být seznámen tak, aby byl schopen se s jistotou přesvědčit o účincích a následcích tohoto aktu.

155    Žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že v napadeném rozhodnutí není jasně definován rozsah, v jakém je odpovědná za protiprávní jednání společnosti Trioplast Wittenheim, ani přesná částka pokuty, kterou bude muset nakonec zaplatit. Podle ní totiž není upřesněno, jakým způsobem se má platba pokuty ve výši 17,85 milionu eur uložené společnosti Trioplast Wittenheim rozdělit mezi žalobkyni na jedné straně a společnosti FLS Plast a FLSmidth na straně druhé, vzhledem k tomu, že celková částka, do jejíž výše jsou tyto společnosti solidárně odpovědné, převyšuje částku vyměřenou společnosti Trioplast Wittenheim. Napadené rozhodnutí tedy podle ní vytváří právní nejistotu, která může vést ke sporu mezi jednotlivými mateřskými společnostmi před vnitrostátními soudy nebo před rozhodcem, protože ještě budou muset určit vypořádání své vzájemné odpovědnosti.

156    S ohledem na skutečnost, že částky, do jejichž výše jsou společnosti, které byly postupně mateřskými společnostmi společnosti Trioplast Wittenheim, solidárně odpovědné, v součtu převyšují pokutu uloženou společnosti Trioplast Wittenheim, má žalobkyně za to, že se Komise nemůže dovolávat diskreční pravomoci, a požadovat tak platbu pokuty po společnosti, u níž je pravděpodobné, že ji bude schopna zaplatit. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na to, že každá mateřská společnost je solidárně odpovědná spolu se společností Trioplast Wittenheim vždy za jinou část protiprávního jednání. Podle žalobkyně vzniká Komisi ze solidární odpovědnosti pouze oprávnění žádat část pokuty podle daného období buď po společnostech FLS Plast a FLSmidth či společnosti Trioplast Wittenheim, anebo po žalobkyni či společnosti Trioplast Wittenheim. V projednávané věci si Komise podle žalobkyně vymyslela faktickou solidární odpovědnost mezi společnostmi FLS Plast a FLSmidth na jedné straně a žalobkyní na straně druhé, pro kterou neexistuje žádný právní podklad.

157    Dále žalobkyně opakuje argumenty, které uvedla v rámci první části prvního žalobního důvodu, pokud jde o přehlížení skutečnosti, že společnost Trioplast Wittenheim patřila společnosti Compagnie de Saint-Gobain a že celková odpovědnost mateřských společností převyšuje částku pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim. Žalobkyně zdůrazňuje, že Komise měla použít některou z metod výpočtu, které navrhla žalobkyně.

158    Komise nejprve připomíná, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že společnost Trioplast Wittenheim má povinnost zaplatit částku 17,85 milionu eur. Z této částky jsou společnosti FLS Plast a FLSmidth povinny zaplatit z titulu solidární odpovědnosti maximální částku 15,30 milionu eur a žalobkyně maximální částku 7,73 milionu eur. Každá platba některé z těchto čtyř společností musí být podle Komise odečtena od celkové částky 17,85 milionu eur. Komise tvrdí, že má diskreční pravomoc požadovat platbu od podniku, který je nejvíce schopen tento závazek splnit. Poté, co jeden nebo více solidárně odpovědných podniků zaplatí, bude podle Komise na nich, aby určily, jakou část platby musí každý adresát převzít a jaké má být případné vyrovnání mezi nimi.

159    Komise upřesňuje, že netvrdí, že by mezi společnostmi FLS Plast a FLSmidth na jedné straně a žalobkyní na straně druhé existovala solidární odpovědnost. Žalobkyně je podle ní solidárně odpovědná spolu se společností Trioplast Wittenheim jen za tu část doby trvání protiprávního jednání, která se jí týká. Komise se navíc domnívá, že nebylo nutné, aby upřesnila způsob, jakým měl být závazek zaplatit nakonec rozdělen mezi žalobkyni a společnost Trioplast Wittenheim nebo mezi společnosti FLS Plast a FLSmidth a společnost Trioplast Wittenheim.

160    S odkazem na to, co uvedla v rámci první části prvního žalobního důvodu, Komise dále odmítá argumenty ohledně odpovědnosti týkající se období, kdy společnost Trioplast Wittenheim patřila společnosti Compagnie de Saint-Gobain, a ohledně překročení částky pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim.

–       Závěry Tribunálu

161    Je třeba připomenout, že zásada právní jistoty je obecnou zásadou práva Evropské unie, která zejména vyžaduje jasnost a přesnost všech předpisů orgánů Evropské unie, především pokud tyto ukládají či umožňují uložit sankce, aby tak dotčené osoby mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti, které z nich vyplývají, a aby mohly následně přijmout odpovídající opatření (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 22. května 2008, Evonik Degussa v. Komise a Rada, C‑266/06 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 43, a rozsudek Tribunálu ze dne 5. dubna 2006, Degussa v. Komise, T‑279/02, Sb. rozh. s. II‑897, bod 66).

162    Výtky žalobkyně vycházejí hlavně z toho, že poněvadž součet částek, do jejichž výše jsou žalobkyně na jedné straně a společnosti FLS Plast a FLSmidth na straně druhé solidárně odpovědné, převyšuje částku pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim, napadené rozhodnutí nedefinuje přesně částku, jakou budou muset nakonec zaplatit, a dále z toho, že Komise podle žalobkyně zavedla faktickou solidární odpovědnost mezi žalobkyní na jedné straně a společnostmi FLS Plast a FLSmidth na straně druhé.

163    V tomto ohledu je třeba připomenout, že když mateřská společnost a dceřiná společnost tvoří nebo tvořily hospodářskou jednotku, která se podílela na kartelové dohodě, může je Komise činit solidárně odpovědnými za protiprávní jednání odporující pravidlům hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, C‑97/08 P, Sb. rozh. s. I-8237, body 58 a 59).

164    V projednávané věci je třeba konstatovat, že společnost Trioplast Wittenheim tvořila hospodářskou jednotku nejprve se společnostmi FLS Plast a FLSmidth v době od 31. prosince 1990 do 19. ledna 1999 a poté s žalobkyní v době od 21. ledna 1999 do 26. června 2002. Nic tedy nebrání tomu, aby Komise činila jak společnosti FLS Plast a FLSmidth, tak žalobkyni solidárně odpovědnými za zaplacení pokuty uložené jejich dceřiné společnosti Trioplast Wittenheim. Komise tak společnosti Trioplast Wittenheim uložila pokutu ve výši 17,85 milionu eur a za zaplacení uvedené pokuty činí solidárně odpovědné jednak společnosti FLS Plast a FLSmidth a jednak žalobkyni, a to do výše 15,30 milionu eur pro prvně uvedené a 7,73 milionu eur pro žalobkyni.

165    Krom toho, jak tvrdí Komise, čl. 2 první pododstavec písm. f) napadeného rozhodnutí dává Komisi naprostou volnost, pokud jde o vymáhání pokuty od toho či onoho dotyčného právního subjektu v závislosti na jejich platební schopnosti. Komise se tak může rozhodnout, zda bude vymáhat celou pokutu nebo její část od dceřiné společnosti nebo od jedné či všech mateřských společností, které postupně dceřinou společnost ovládaly, až do okamžiku, kdy bude zcela uspokojena. Jestliže se Komise rozhodne vymáhat celou pokutu od mateřských společností, může případně vymáhat od žalobkyně maximální částku, do jejíž výše je solidárně odpovědná, tj. částku 7,73 milionu eur, a zbývající část pokuty vymáhat od společností FLS Plast a FLSmidth, přičemž tato zbývající část pokuty bude nutně nižší než částka 15,30 milionu eur, do jejíž výše jim byla stanovena solidární odpovědnost. Komise může naopak dát přednost tomu, že bude od společností FLS Plast a FLSmidth vymáhat maximální částku, do jejíž výše je jim stanovena solidární odpovědnost. V tomto případě bude moci od žalobkyně vymáhat jen částku nižší, než je částka, do jejíž výše jí byla stanovena solidární odpovědnost.

166    Je tedy patrné, že možnost volby, kterou má Komise při výkonu čl. 2 prvního pododstavce písm. f) napadeného rozhodnutí, má za následek to, že skutečně vymáhaná částka od žalobkyně závisí na částkách vymáhaných od společností FLS Plast a FLSmidth a naopak, aniž je možné to jakkoli odůvodnit odrazujícím účinkem pokut.

167    Přitom je třeba uvést, že žalobkyně na jedné straně a společnosti FLS Plast a FLSmidth na straně druhé spolu nikdy netvořily společnou hospodářskou jednotku. Tyto mateřské společnosti tvořily se společností Trioplast Wittenheim postupně dvě odlišné hospodářské jednotky, z nichž každá je samostatně odpovědná za kartelovou dohodu v odlišných obdobích a za odlišných podmínek. Vzhledem k tomu, že z tohoto důvodu nemůže mezi společnostmi, které byly postupně mateřskými společnostmi společnosti Trioplast Wittenheim, existovat vzájemná solidární odpovědnost, napadené rozhodnutí nemůže Komisi umožňovat, aby postupovala tak, že skutečně vymáhaná částka od žalobkyně bude záviset na částce vymožené od ostatních mateřských společností a naopak.

168    Napadené rozhodnutí v tomto ohledu stanoví osobní odpovědnost každé z mateřských společností za spáchání uvedeného protiprávního jednání s ohledem na dobu, po kterou ovládaly společnost Trioplast Wittenheim, na neexistenci přitěžujících či polehčujících okolností, které by se jich týkaly, a na jejich spolupráci s Komisí v průběhu šetření, jak to vyplývá z bodů 782, 783, 785 až 812, 836 až 841 a 862 až 865 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takto stanovené částky však představují maximální částky, do jejichž výše byla Komisí určena solidární odpovědnost mezi společnostmi, které byly postupně mateřskými společnostmi společnosti Trioplast Wittenheim, a společností Trioplast Wittenheim.

169    Přitom vzhledem k tomu, že žalobkyně na jedné straně a společnosti FLS Plast a FLSmidth na straně druhé spolu nikdy netvořily hospodářskou jednotku, zásada individuality trestů a sankcí vyžaduje, aby částka skutečně zaplacená žalobkyní nepřekračovala podíl její solidární odpovědnosti. Tento podíl odpovídá podílu částky vyměřené žalobkyni ve vztahu k součtu částek, do jejichž výše jsou společnosti, které byly postupně mateřskými společnostmi společnosti Trioplast Wittenheim, solidárně odpovědné za zaplacení pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim. V tomto ohledu je nutno uvést, že zásada individuality trestů a sankcí, podle které lze hospodářskou jednotku potrestat pouze za skutečnosti, které jsou jí individuálně vytýkány, je použitelná na veškerá řízení, která mohou vést k uložení sankcí na základě pravidel hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 29. listopadu 2005, Union Pigments v. Komise, T‑62/02, Sb. rozh. s. II‑5057, bod 119).

170    Vzhledem k tomu, že čl. 2 první pododstavec písm. f) napadeného rozhodnutí neupřesňuje podíl připadající na žalobkyni, přičemž dává Komisi naprostou volnost, pokud jde o uplatnění solidární odpovědnosti společností, které byly postupně mateřskými společnostmi společnosti Trioplast Wittenheim a které spolu nikdy netvořily hospodářskou jednotku, toto ustanovení je neslučitelné s povinností, kterou má Komise v souladu se zásadou právní jistoty, a sice umožnit žalobkyni, aby se jednoznačně seznámila s přesnou částkou pokuty, kterou má zaplatit vzhledem k období, za které je činěna solidárně odpovědnou za protiprávní jednání spolu se společností Trioplast Wittenheim. Napadené rozhodnutí tedy porušuje jak zásadu právní jistoty, tak zásadu individuality trestů a sankcí.

171    S ohledem na výše uvedené musí být šestému žalobnímu důvodu vyhověno. Aniž je nutné zkoumat tento žalobní důvod z hlediska zásady řádné správy, je proto namístě zrušit čl. 2 první pododstavec písm. f) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.

2.     K podpůrně uplatněnému návrhovému žádání směřujícímu ke snížení pokuty

172    Potud, pokud jsou žalobkyní předložené žalobní důvody uplatněny na podporu jejího návrhového žádání směřujícího ke snížení pokuty, z bodů 94 až 98 výše vyplývá, že napadené rozhodnutí obsahuje zjevně nesprávné posouzení v rozsahu, v němž Komise použila vůči žalobkyni rok 1996 jako referenční rok pro účely určení závažnosti protiprávního jednání. Proto je třeba, aby Tribunál při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci podle článku 31 nařízení č. 1/2003 určil novou výchozí částku pro výpočet částky, do jejíž výše je žalobkyně solidárně odpovědná za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti. S ohledem na výše uvedené úvahy má Tribunál za to, že okolnosti projednávané věci, tak jak vyplývají ze spisu, budou náležitě posouzeny, bude-li výchozí částka pokuty žalobkyně stanovena na 3 miliony eur.

173    S ohledem na povinné zvýšení částky v závislosti na délce trvání účasti žalobkyně na kartelové dohodě a dále s ohledem na její povinné snížení na základě sdělení o spolupráci je tedy třeba stanovit částku vyměřenou žalobkyni na 2,73 milionu eur. Ze závěru vyvozeného z bodu 171 výše, podle kterého musí být šestému žalobnímu důvodu vyhověno, vyplývá, že tato částka je základem, na němž musí být určen podíl žalobkyně v rámci solidární odpovědnosti společností, které byly postupně mateřskými společnostmi společnosti Trioplast Wittenheim, za zaplacení pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim.

174    Vzhledem k tomu, že ostatní nezbytné údaje pro výpočet podílu připadajícího na žalobkyni, uvedeného v bodě 169 výše, a zejména částky vyměřené ostatním mateřským společnostem společnosti Trioplast Wittenheim, dosud nejsou definitivní a nelze je v rámci tohoto řízení zjistit, bude na Komisi, aby na základě své povinnosti přijmout opatření, která vyplynou z tohoto rozsudku v souladu s článkem 266 SFEU, určila podíl žalobkyně podle definitivních údajů, které jsou pro tento účel nezbytné.

 K nákladům řízení

175    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady řízení mezi účastníky, pokud jsou účastníci řízení současně neúspěšní v jednom nebo více bodech, nebo z výjimečných důvodů.

176    Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se žalobě podané žalobkyní částečně vyhovuje, má Tribunál za to, že je důvodné žalobkyni uložit, aby nesla polovinu vlastních nákladů řízení a nahradila polovinu nákladů řízení vynaložených Komisí s tím, že Komise ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 2 první pododstavec písm. f) rozhodnutí Komise K(2005) 4634 v konečném znění ze dne 30. listopadu 2005 v řízení podle článku 81 ES (Věc COMP/F/38.354 – Průmyslové pytle) se zrušuje v rozsahu, v němž se týká společnosti Trioplast Industrier AB.

2)      Částka vyměřená společnosti Trioplast Industrier, na jejímž základě musí být určen její podíl v rámci solidární odpovědnosti společností, které byly postupně mateřskými společnostmi společnosti Trioplast Wittenheim SA, za zaplacení pokuty uložené společnosti Trioplast Wittenheim SA, se stanoví na 2,73 milionu eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Společnost Trioplast Industrier ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených Komisí.

5)      Komise ponese polovinu vlastních nákladů řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vyložených společností Trioplast Industrier.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. září 2010.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Správní řízení

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

1.  K návrhovým žádáním směřujícím k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že při určování délky trvání protiprávního jednání a výše pokuty došlo k pochybení

Ke třetí části prvního žalobního důvodu, týkající se legality postupu určování délky trvání protiprávního jednání

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

K první části prvního žalobního důvodu, týkající se legality způsobu výpočtu pokuty

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

Ke druhé části prvního žalobního důvodu, týkající se legality určování závažnosti protiprávního jednání v rámci výpočtu pokuty

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

Ke druhému žalobnímu důvodu, týkajícímu se opodstatněnosti postupu, kterým Komise odepřela výhody vyplývající z polehčujících okolností

Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, týkajícímu se žádosti o shovívavost

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

K pátému žalobnímu důvodu, týkajícímu se dodržení zásad proporcionality a rovného zacházení

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

K šestému žalobnímu důvodu, týkajícímu se dodržení zásad řádné správy a právní jistoty

–  Argumenty účastnic řízení

–  Závěry Tribunálu

2.  K podpůrně uplatněnému návrhovému žádání směřujícímu ke snížení pokuty

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: švédština.