Věc C-526/06

Staatssecretaris van Financiën

Road Air Logistics Customs BV

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden)

„Celní kodex Společenství a prováděcí nařízení – Tranzitní režim Společenství – Porušení předpisů – Důkaz o řádném provedení tranzitní operace nebo místě porušení předpisů – Neposkytnutí tříměsíční lhůty pro poskytnutí tohoto důkazu – Vrácení cla – Pojem ,dlužný ze zákona‘“

Rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 13. prosince 2007 I ‑ 0000

Shrnutí rozsudku

Volný pohyb zboží – Tranzitní režim Společenství – Režim vnějšího tranzitu Společenství – Vrácení či prominutí dovozního nebo vývozního cla – Částka dlužná ze zákona

(Nařízení Rady č. 2913/92, čl. 236 odst.1 první pododstavec; nařízení Komise č. 2454/93, čl. 379 odst. 2)

Článek 236 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že vnitrostátní celní orgány nestanovily místo, kde celní dluh vznikl, v souladu s článkem 379 nařízení č. 2454/93, kterým se provádí nařízení č. 2913/92, nemá za následek, že clo není dlužné ze zákona.

Členský stát, o jehož celní úřad odeslání se jedná, však může vybrat dovozní clo, jen pokud v souladu s čl. 379 odst. 2 nařízení č. 2454/93 hlavnímu povinnému oznámil, že disponuje tříměsíční lhůtou pro předložení důkazu ohledně místa, na němž k porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně došlo, a tento důkaz v této lhůtě předložen nebyl.

Žádné ustanovení hlavy VII kapitoly 2 ani systematika celního kodexu totiž neumožňují dovodit, že neurčení místa vzniku celního dluhu je překážkou vzniku uvedeného dluhu. Co se nicméně týče pojmu „dlužný ze zákona“, týká se tento pojem dovozního nebo vývozního cla, které se vyměřuje na základě podkladů pro vyměřování cla pro dané zboží v okamžiku, kdy vznikl celní dluh na ně se vztahující. V důsledku toho může být clo dlužné ze zákona vyměřeno na základě společného celního sazebníku, jakmile nastala skutečnost vedoucí ke vzniku celního dluhu.

To však nic nemění na tom, že oznámení tříměsíční lhůty hlavnímu povinnému pro předložení důkazu ohledně místa, na němž k porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně došlo, uvedené v čl. 379 odst. 2 prováděcího nařízení, představuje nezbytnou podmínku pro vybrání celního dluhu celními orgány.

(viz body 25, 27, 30, 35–36 a výrok)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu)

13. prosince 2007(*)

Ve věci C‑526/06,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko) ze dne 22. prosince 2006, došlým Soudnímu dvoru dne 27. prosince 2006, v řízení

Staatssecretaris van Financiën

proti

Road Air Logistics Customs BV,

SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát),

ve složení U. Lõhmus (zpravodaj), předseda senátu, J. Klučka a A. Ó Caoimh, soudci,

generální advokát: D. Ruiz-Jarabo Colomer,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

– za Road Air Logistics Customs BV K. Wintersem, advocaat, a J. Hollebeekem, adviseur,

– za nizozemskou vládu H. G. Sevenster a C. ten Dam, jako zmocněnkyněmi,

– za Komisi Evropských společenství J. Hottiaux, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s F. Tuytschaeverem, avocat,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 236 odst. 1 prvního pododstavce nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „celní kodex“).

2 Žádost byla předložena v rámci sporu mezi Staatssecretaris van Financiën (státní tajemník pro finance) a společností Road Air Logistics Customs BV (dále jen „Road Air“) ohledně žádosti o vrácení cla.

Právní úprava Společenství

3 Podle čl. 20 odst. 1 celního kodexu:

„Cla a poplatky dlužné ze zákona v případě vzniku celního dluhu jsou založeny na celním sazebníku Evropských společenství.“

4 Ustanovení týkající se vzniku celního dluhu jsou stanovena v hlavě VII kapitole 2 celního kodexu. Tato ustanovení popisují zejména skutečnosti vedoucí ke vzniku takového dluhu, stanoví dlužníka, jakož i okamžik a místo, kde dluh vzniká.

5 Článek 203 celního kodexu stanoví:

„1. Celní dluh při dovozu zboží vzniká:

– odnětím zboží podléhajícího dovoznímu clu celnímu dohledu.

2. Celní dluh vzniká okamžikem, kdy je zboží odňato celnímu dohledu.

[…]“

6 Podle čl. 214 odst. 1 celního kodexu:

„Nestanoví-li tento kodex jinak a aniž je dotčen odstavec 2, vyměřuje se dovozní nebo vývozní clo na základě podkladů pro vyměřování cel pro dané zboží v okamžiku, kdy vznikl celní dluh na ně se vztahující.“

7 Článek 215 celního kodexu ve znění použitelném před 10. květnem 1999 stanoví následující:

„1. Celní dluh vzniká na místě, kde nastaly skutečnosti vedoucí ke vzniku celního dluhu.

2. Není-li možno určit místo podle odstavce 1, má se za to, že celní dluh vzniká na místě, kde se podle zjištění celních orgánů zboží nacházelo v situaci vedoucí ke vzniku celního dluhu.

3. Jestliže není celní režim ve vztahu k určitému zboží ukončen, má se za to, že celní dluh vznikl na místě, kde zboží

– bylo do tohoto režimu propuštěno,

nebo

– vstoupilo v tomto režimu do Společenství.

4. Jestliže informace dostupné celním orgánům umožní zjistit, že celní dluh vznikl již dříve, v okamžiku, kdy se zboží nacházelo na jiném místě, má se za to, že celní dluh vznikl na místě, o kterém lze zjistit, že se na něm zboží nacházelo k časově nejvzdálenějšímu okamžiku, ke kterému lze zjistit existenci celního dluhu.“

8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 955/1999 ze dne 13. dubna 1999, kterým se mění nařízení č. 2913/92, pokud jde o režim vnějšího tranzitu (Úř. věst. L 119, s. 1; Zvl. vyd. 02/09, s. 221), použitelné od 10. května 1999, nahradilo text článku 215 celního kodexu novým textem, který ten předchozí podstatně nezměnil. Do odstavců 1 a 2 článku 215 v jeho novém znění tak byly převzaty jednak odstavce 1 až 3 tohoto článku, a jednak odstavec 4 uvedeného článku. Nově byl vložen odstavec 3 s následujícím zněním:

„Celními orgány ve smyslu čl. 217 odst. 1 se rozumějí celní orgány členského státu, v němž celní dluh vznikl nebo v němž se má za to, že vznikl, v souladu s tímto článkem.“

9 Článek 236 odst. 1 první pododstavec celního kodexu stanoví:

„Dovozní nebo vývozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.“

10 Podle čl. 378 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3, dále jen „prováděcí nařízení“):

„Aniž je dotčen článek 215 kodexu, jestliže zásilka nebyla předložena celnímu úřadu určení a jestliže nelze zjistit místo porušení předpisů nebo nesrovnalostí, považuje se toto porušení předpisů nebo nesrovnalosti za spáchané

– v členském státě, o jehož celní úřad odeslání se jedná,

nebo

– v členském státě, o jehož celní úřad tranzitu se jedná při vstupu do Společenství a kterému bylo odevzdáno potvrzení o přestupu hranice,

není-li ve lhůtě stanovené v čl. 379 odst. 2 celním orgánům věrohodně prokázáno řádné provedení operace nebo místo, na kterém byly porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně spáchány.“

11 Článek 379 prováděcího nařízení stanoví:

„1. Jestliže zásilka nebyla předložena celnímu úřadu určení a jestliže nelze zjistit místo porušení předpisů nebo nesrovnalosti, oznámí to celní úřad odeslání hlavnímu povinnému co nejdříve, nejpozději však před uplynutím jedenácti měsíců ode dne registrace prohlášení pro tranzitní režim Společenství.

2. V oznámení podle odstavce 1 musí být uvedena zejména lhůta, ve které je celnímu úřadu odeslání třeba věrohodně prokázat řádné provedení tranzitní operace nebo skutečné místo porušení předpisů nebo nesrovnalostí. Tato lhůta činí tři měsíce ode dne oznámení podle odstavce 1. Není-li tento důkaz předložen, uloží příslušný členský stát po uplynutí lhůty odpovídající clo a ostatní dávky. Jestliže tento členský stát není členským státem, v němž se nachází celní úřad odeslání, sdělí tyto skutečnosti neprodleně uvedenému členskému státu.“

Spor v původním řízení a předběžná otázka

12 V době od dubna 1998 do října 1999 učinila Road Air pro různé zákazníky celkem 31 prohlášení pro vnější a vnitřní tranzitní režim Společenství, a za tímto účelem podala celní prohlášení T1 a T2. Ve všech těchto prohlášeních byl uveden Roosendaal (Nizozemsko) jako celní úřad odeslání.

13 Ze zásilek, u nichž nebyl celní režim ukončen, se tři týkaly vnějšího tranzitního režimu Společenství s celním úřadem určení v jiném členském státě než v Nizozemsku. Co se týče dvou z těchto zásilek, byl celním úřadem určení konstatován nedostatek. Ve třetím případě celní úřad určení neobdržel páté vyhotovení prohlášení T1.

14 Mezi 24. červnem 1999 a 18. červencem 2001 inspektor daňového a celního úřadu v Roosendaal (dále jen „inspektor“) oznámil Road Air ohledně těchto tří zásilek celní platební výměry za porušení tranzitního režimu Společenství. Nicméně v rozporu s požadavky článku 379 prováděcího nařízení oznámení adresovaná Road Air nezmiňovala, že má tato společnost možnost předložit důkaz o místě, kde k porušení předpisů nebo k nesrovnalosti skutečně došlo.

15 Dne 16. listopadu 2001 požádala Road Air na základě článku 236 celního kodexu o vrácení vybraného cla, jakož i pokut uložených prostřednictvím uvedených platebních výměrů. Tyto žádosti byly rozhodnutím inspektora zamítnuty. V důsledku stížnosti bylo toto zamítavé rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím ze dne 15. listopadu 2002.

16 Dne 10. prosince 2002 podala Road Air proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu ke Gerechtshof te Amsterdam (odvolací soud Amsterodam). Rozsudkem ze dne 16. ledna 2004 prohlásil tento soud žalobu za částečně opodstatněnou.

17 Staatssecretaris van Financiën podal proti rozsudku Gerechtshof te Amsterdam kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden. Road Air podala vzájemný kasační opravný prostředek.

18 Předkládající soud uvádí, že Gerechtshof te Amsterdam konstatoval, že společnosti Road Air opravdu nebyla poskytnuta lhůta tří měsíců pro prokázání místa, kde k porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně došlo. V důsledku toho inspektor nesplnil své povinnosti plynoucí z článku 379 prováděcího nařízení, takže nebyl oprávněn vybrat clo dotčené v původním řízení. Gerechtshof te Amsterdam tedy došel k závěru, že částky uvedené v platebních výměrech zaslaných zúčastněné nebyly dlužné ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 celního kodexu.

19 Hoge Raad der Nederlanden se však domnívá, že judikatura Soudního dvora neumožňuje určit s dostatečnou jistotou, zda jsou úvahy Gerechtshof te Amsterdam opodstatněné. Zabývá se zejména otázkou, zda je v projednávaném případě použitelná judikatura vyplývající z rozsudku ze dne 20. října 2005, Transport Maatschappij Traffic (C‑247/04, Sb. rozh. s. I‑9089).

20 Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je pojem ,nebyla dlužná ze zákona‘ použitý v článku 236 celního kodexu nutno vykládat v tom smyslu, že zahrnuje také případy, ve kterých místo, kde celní dluh vznikl, nebylo určeno v souladu s příslušnými ustanoveními prováděcího nařízení k celnímu kodexu?“

K předběžné otázce

21 Podstatou položené otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 236 odst. 1 první pododstavec celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že vnitrostátní celní orgány nestanovily místo, kde celní dluh vznikl, v souladu s článkem 379 prováděcího nařízení, má za následek, že clo není dlužné ze zákona.

22 Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr v bodě 29 a ve výroku výše uvedeného rozsudku Transport Maatchappij Traffic rozhodl, že pro účely prvního pododstavce čl. 236 odst. 1 celního kodexu je dovozní nebo vývozní clo dlužné ze zákona, jestliže celní dluh vznikl za podmínek stanovených v hlavě VII kapitole 2 tohoto kodexu a jestliže částka tohoto cla mohla být určena použitím společného celního sazebníku v souladu s ustanoveními hlavy II uvedeného kodexu.

23 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Hoge Raad der Nederlanden položil svoji otázku ve světle této judikatury. Uvedený soud se totiž táže, zda by ze skutečnosti, že se článek 215 celního kodexu nachází v hlavě VII kapitole 2 téhož kodexu, mohlo vyplývat, že není-li jedna z podmínek určení místa porušení předpisů nebo nesrovnalosti, v jejichž důsledku celní dluh vznikl, splněna při uvedeném určení, není splněno kritérium stanovené judikaturou citovanou v bodě 22 tohoto rozsudku.

24 Podle Road Air ze systematiky celního kodexu nepopiratelně vyplývá, že ustanovení jeho hlavy VII kapitoly 2, mezi kterými jsou ustanovení týkající se určení místa, kde celní dluh vznikl, jsou pro konstatování vzniku tohoto dluhu nezbytná.

25 Toto tvrzení nemůže být přijato. Uvedená kapitola 2 totiž v článcích 201 až 205 a článcích 209 až 211 celního kodexu uvádí různé skutečnosti vedoucí ke vzniku celního dluhu. Tato ustanovení v každém případě upřesňují okamžik vzniku celního dluhu. Žádné ustanovení uvedené kapitoly ani systematika celního kodexu neumožňují vyvodit, že neurčení místa vzniku tohoto dluhu, které je upraveno článkem 215 celního kodexu a prováděcím nařízením, je překážkou vzniku uvedeného dluhu.

26 Z textu uvedeného článku 215, článků 378 a 379 prováděcího nařízení, jakož i z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že na základě určení místa vzniku celního dluhu lze určit členský stát příslušný pro vybrání cla (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 21. října 1999, Lensing & Brockhausen, C‑233/98, Recueil, s. I‑7349, bod 30). Z toho vyplývá, že přestože je článek 215 celního kodexu uveden v jeho hlavě VII kapitole 2, nestanoví žádné podmínky pro vznik celního dluhu. Toto ustanovení totiž směřuje k určení místní příslušnosti v oblasti vybírání celního dluhu.

27 Co se týče pojmu „dlužný ze zákona“, je přitom třeba konstatovat, že podle čl. 20 odst. 1 a čl. 214 odst. 1 celního kodexu se tento pojem týká dovozního nebo vývozního cla, které se vyměřuje na základě podkladů pro vyměřování cla pro dané zboží v okamžiku, kdy vznikl celní dluh na ně se vztahující. Jakmile tedy nastala skutečnost vedoucí ke vzniku celního dluhu, může být clo dlužné ze zákona vyměřeno na základě celního sazebníku Společenství.

28 Ze spisu a vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že zboží dotčené v původním řízení nedosáhlo místa svého určení a že nesrovnalost tranzitních operací není popírána. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora má nesrovnalost kvalifikovaná jako odnětí celnímu dohledu na základě čl. 203 odst. 1 celního kodexu vždy za následek vznik celního dluhu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. července 2002, Liberexim, C‑371/99, Recueil, s. I‑6227, bod 52).

29 Z toho vyplývá, že s ohledem na judikaturu vyplývající z výše uvedeného rozsudku Transport Maatschappij Traffic v situaci, kdy celní dluh vznikl podle čl. 203 odst. 1 celního kodexu a kdy je možné vyměřit dovozní clo na základě podkladů pro vyměřování cel pro dotyčné zboží na základě celního sazebníku Společenství, je uvedené clo dlužné ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 tohoto kodexu, i když vnitrostátní celní orgány neurčily místo vzniku celního dluhu v souladu s článkem 379 prováděcího nařízení.

30 Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je však třeba konstatovat, že neurčení místa vzniku celního dluhu sice není na překážku vzniku tohoto dluhu, nic to však nemění na tom, že oznámení tříměsíční lhůty hlavnímu povinnému uvedené v čl. 379 odst. 2 prováděcího nařízení představuje nezbytnou podmínku pro vybrání celního dluhu celními orgány (viz obdobně rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Honeywell Aerospace, C‑300/03, Sb. rozh. s. I‑689, bod 23).

31 Soudní dvůr již totiž rozhodl, že ze samotného znění čl. 378 odst. 1 a čl. 379 odst. 2 prováděcího nařízení vyplývá, že požadavek, aby celní úřad odeslání oznámil hlavnímu povinnému lhůtu, ve které musí být předloženy požadované důkazy, má obligatorní charakter a toto oznámení musí předcházet vybrání celního dluhu (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Lensing & Brockhausen, bod 29; Honeywell Aerospace, bod 24, a rozsudek ze dne 8. března 2007, Gerlach, C‑44/06, Sb. rozh. s. I‑2071, bod 33).

32 Soudní dvůr mimoto zdůraznil, že tato lhůta slouží k ochraně zájmů hlavního povinného tím, že mu poskytuje tři měsíce na případné předložení důkazu řádného provedení tranzitní operace nebo místa, kde k nesrovnalosti nebo porušení předpisů skutečně došlo (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 14. listopadu 2002, SPKR, C‑112/01, Recueil, s. I‑10655, bod 38; ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Nizozemsko, C‑460/01, Sb. rozh. s. I‑2613, bod 62, a výše uvedený rozsudek Gerlach, bod 34).

33 Z toho vyplývá, že členský stát, o jehož celní úřad odeslání se jedná, může vybrat dovozní clo, jen pokud hlavnímu povinnému předem oznámil, že disponuje tříměsíční lhůtou pro předložení požadovaných důkazů a tyto důkazy v uvedené lhůtě předloženy nebyly (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Lensing & Brockhausen, bod 31, a Gerlach, bod 35).

34 V tomto ohledu Komise Evropských společenství právem poukazuje na to, že porušení článku 379 prováděcího nařízení má za následek, že celní orgány nemají pravomoc vybrat clo.

35 S ohledem na všechny předcházející úvahy je na položenou otázku třeba odpovědět, že čl. 236 odst. 1 první pododstavec celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že vnitrostátní celní orgány nestanovily místo, kde celní dluh vznikl, v souladu s článkem 379 prováděcího nařízení, nemá za následek, že clo není dlužné ze zákona.

36 Členský stát, o jehož celní úřad odeslání se jedná, však může vybrat dovozní clo, jen pokud v souladu s čl. 379 odst. 2 prováděcího nařízení hlavnímu povinnému oznámil, že disponuje tříměsíční lhůtou pro předložení důkazu ohledně místa, na němž k porušení předpisů nebo nesrovnalosti skutečně došlo, a tento důkaz v této lhůtě předložen nebyl.

K nákladům řízení

37 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Článek 236 odst. 1 první pododstavec nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že vnitrostátní celní orgány nestanovily místo, kde celní dluh vznikl, v souladu s článkem 379 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení č. 2913/92, nemá za následek, že clo není dlužné ze zákona.

Podpisy.

* Jednací jazyk: nizozemština.