—

za H. Nerkowskou jí samotnou,

—

za Zakład Ubezpieczeń Społecznych Oddział w Koszalinie, W. Witkowiczem, adwokat,

—

za polskou vládu E. Ośnieckou-Tameckou, jako zmocněnkyní,

—

za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s W. Ferrante, avvocato dello Stato,

—

za Komisi Evropských společenství D. Maidani a A. Stobieckou-Kuik, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 18 odst. 1 ES.

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi H. Nerkowskou a Zakład Ubezpieczeń Społecznych Oddział w Koszalinie (instituce sociálního zabezpečení, pojišťovna v Koszalinu) ve věci, ve které Zakład Ubezpieczeń Społecznych Oddział w Koszalinie odmítl vyplatit navrhovatelce invalidní důchod v souvislosti s újmou na zdraví, kterou je postižena v důsledku šestileté deportace do bývalého Svazu sovětských socialistických republik (bývalého SSSR).

3

Vnitrostátní právní úpravu tvoří zákon o zabezpečení válečných a vojenských invalidů a jejich rodin (Ustawa o zaopatrzeniu inwalidów wojennych i wojskowych oraz ich rodzin) ze dne 29. května 1974, ve znění pozdějších předpisů (Dz. U 2002, č. 9, položka 87, dále jen „zákon z roku 1974“), a zákon o bojovnících a některých osobách, které byly oběťmi válečných represí a represí poválečného období (Ustawa o kombatantach oraz niektórych osobach będących ofiarami represji wojennych i okresu powojennego) ze dne 24. ledna 1991 (Dz. U č. 17, položka 75).

4

Článek 5 zákona z roku 1974 stanoví, že dávky stanovené tímto zákonem jsou poskytovány oprávněné osobě po dobu jejího pobytu na území Polské republiky, není-li zákonem nebo mezinárodní smlouvou stanoveno jinak.

5

V souladu s čl. 3 zákona z roku 1974 jsou tyto dávky financovány polským státem.

6

Podle čl. 12 odst. 2 zákona ze dne 24. ledna 1991 o bojovnících a některých osobách, které byly oběťmi válečných represí a represí poválečného období, dávek v projednávané věci a jiných práv stanovených zákonem z roku 1974 požívají rovněž osoby, které patřily zejména k jedné ze skupin invalidních osob, jejichž invalidita byla způsobena zvláště pobytem v zajetí nebo v intervenčních táborech nebo v táborech podléhajících Hlavní správě ve věcech válečných zajatců a internovaných (GUPVI) Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD) a od měsíce března 1946 ministerstvu vnitra (MVD) bývalého SSSR nebo v táborech podléhajících Oddělení kontrolních a rozřazovacích táborů NKVD a od měsíce března 1946 uvedenému ministerstvu vnitra. Tyto dávky se poskytují rovněž osobám, které byly oběťmi válečných represí a represí poválečného období, tedy osobám, které z důvodu svého politického, náboženského nebo národního přesvědčení byly nuceny odejít do exilu nebo byly deportovány do bývalého SSSR. Za invaliditu v souvislosti s pobytem v deportaci je považována invalidita způsobená poraněními, pohmožděninami a jinými zraněními nebo nemocemi způsobenými takovýmto pobytem.

7

Halina Nerkowska, která má v současné době polskou státní příslušnost, se narodila dne 2. února 1946 na území dnešního Běloruska.

8

Ve věku tří let přišla o rodiče, kteří byli na základě soudního rozhodnutí deportováni na Sibiř.

9

V průběhu měsíce dubna 1951 byla sama H. Nerkowska se svým bratrem a tetou deportována do bývalého SSSR. Žila tam v těžkých podmínkách až do měsíce ledna 1957.

10

Po necelých šesti letech se vrátila do Polska. V Polsku studovala a poté, co ukončila vzdělání, začala pracovat v administrativě.

11

V roce 1985 opustila Polsko a usídlila se natrvalo v Německu.

12

Během měsíce října roku 2000 H. Nerkowska podala Zakład Ubezpieczeń Społecznych Oddział w Koszalinie žádost o přiznání invalidního důchodu z důvodu újmy na zdraví způsobené během deportace.

13

Zakład Ubezpieczeń Społecznych Oddział w Koszalinie rozhodnutím ze dne 4. října 2002 přiznal H. Nerkowske nárok na důchod z důvodu částečné pracovní neschopnosti v souvislosti s pobytem v koncentračních táborech, ale vyplácení dávek z tohoto titulu bylo vzhledem k místu bydliště oprávněné osoby mimo území Polska zastaveno.

14

Halina Nerkowska napadla toto rozhodnutí před Sąd Okręgowy w Koszalinie (okresní soud v Koszalinu) s návrhem, aby rozhodl, že má nárok na vyplácení požadovaného invalidního důchodu. Tento soud nevyhověl jejím argumentům a po provedení dokazování rozsudkem ze dne 22. května 2003 žalobu zamítl.

15

V průběhu měsíce září 2006 podala H. Nerkowska opakovanou žádost o obnovení vyplácení výše uvedené dávky. Svou žádost odůvodnila tím, že Polská republika přistoupila dne 1. května 2004 k Evropské unii, a v důsledku toho přijala do polského vnitrostátního práva právní předpisy Společenství.

16

Ve správním řízení vydal Zakład Ubezpieczeń Społecznych dne 14. září 2006 rozhodnutí, které je předmětem věci v původním řízení, a zamítl, aby byl H. Nerkowske vyplácen invalidní důchod související s dříve přiznaným nárokem, z důvodu, že nemá bydliště na území Polské republiky.

17

Halina Nerkowska napadla uvedené rozhodnutí u předkládajícího soudu, přičemž požadovala, aby bylo změněno tak, aby jí byl její invalidní důchod vyplácen. Uvedla, že v důsledku přistoupení Polské republiky k Unii nemůže být její současné místo bydliště překážkou vyplácení této dávky.

18

Za těchto podmínek se Sąd Okręgowy w Koszalinie rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání článek 18 ES, který zaručuje občanům Evropské unie právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, použití vnitrostátní právní úpravy obsažené v článku 5 [zákona z roku 1974] v rozsahu, v němž tato ustanovení podmiňují vyplácení dávky z důvodu pracovní neschopnosti v souvislosti s pobytem v koncentračních táborech splněním podmínky pobytu oprávněné osoby na území Polské republiky?“

19

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 18 odst. 1 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které tento stát odmítne jednomu ze svých státních příslušníků vyplácení dávky poskytované civilním obětem války a represe, přestože byl nárok na takovou dávku tomuto státnímu příslušníkovi rozhodnutím příslušného orgánu přiznán, pouze z toho důvodu, že dotčená osoba nemá bydliště na území tohoto členského státu, ale na území jiného členského státu.

20

V tomto ohledu je třeba úvodem určit, zda taková situace, jaká je ve věci v původním řízení, spadá do působnosti práva Společenství, a zejména čl. 18 odst. 1 ES.

21

Co se týče jednak osobní působnosti uvedeného ustanovení, stačí konstatovat, že na základě čl. 17 odst. 1 ES má postavení občana Unie každá osoba, která má státní příslušnost členského státu. Kromě toho odst. 2 téhož článku 17 spojuje s tímto postavením práva a povinnosti stanovené Smlouvou o ES, k nimž patří práva uvedená v čl. 18 odst. 1 ES (rozsudek ze dne 26. října 2006, Tas-Hagen a Tas, C-192/05, Sb. rozh. I-10451, bod 18).

22

Jakožto polská státní příslušnice má H. Nerkowska postavení občana Unie zavedené čl. 17 odst. 1 ES, a může se tedy případně dovolávat práv, která s tímto postavením souvisí, zejména práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států stanoveného čl. 18 odst. 1 ES.

23

Dále pak, pokud jde o věcnou působnost čl. 18 odst. 1 ES, je třeba uvést, že v současné fázi vývoje práva Společenství spadá taková dávka, jako je dávka dotčená v původním řízení, která má za cíl odškodnit civilní oběti války a represe za utrpěnou psychickou nebo fyzickou újmu, do pravomoci členských států (rozsudek Tas-Hagen a Tas, C-192/05, uvedený výše, bod 21).

24

Nicméně tyto státy musí při výkonu takové pravomoci dodržovat právo Společenství, obzvláště ustanovení Smlouvy týkající se práva přiznaného každému občanovi Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (rozsudek Tas-Hagen a Tas, C-192/05, uvedený výše, bod 22).

25

Kromě toho je nesporné, že občanství Unie, stanovené v článku 17 ES, nemá za cíl rozšířit rozsah věcné působnosti Smlouvy na vnitrostátní situace, které nemají žádnou spojitost s právem Společenství (rozsudky ze dne 5. června 1997, Uecker a Jacquet, C-64/96 a C-65/96, Recueil, s. I-3171, bod 23; ze dne 2. října 2003, Garcia Avello, C-148/02, Recueil, s. I-11613, bod 26, jakož i Tas-Hagen a Tas, uvedený výše, bod 23).

26

Soudní dvůr již nicméně rozhodl, že situace spadající ratione materiae do působnosti práva Společenství zahrnují zejména ty, které spadají pod výkon základních svobod zaručených Smlouvou, a ty, které spadají pod výkon svobody přiznané článkem 18 ES volně se pohybovat a pobývat na území členských států (rozsudky ze dne 15. března 2005, Bidar, C-209/03, Sb. rozh. s. I-2119, bod 33, jakož i ze dne 12. července 2005, Schempp, C-403/03, Sb. rozh. s. I-6421, body 17 a 18).

27

V projednávané věci je třeba konstatovat, že taková situace, v jaké se nachází H. Nerkowska, spadá pod právo na svobodný pohyb a pobyt občanů Unie v členských státech. V tomto ohledu je třeba připomenout, že žalobkyně v původním řízení tím, že si za své bydliště zvolila Německo, vykonala právo přiznané čl. 18 odst. 1 ES každému občanovi Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území jiného členského státu než toho, jehož je státním příslušníkem.

28

Kromě toho ze spisu zaslaného Soudnímu dvoru předkládajícím soudem jasně vyplývá, že odepření vyplácení invalidního důchodu, který byl H. Nerkowske přiznán, vyplývá z pouhé skutečnosti, že měla bydliště v Německu.

29

Z výše uvedeného vyplývá, že situace, v níž výkon svobody přiznané H. Nerkowske právním řádem Společenství má vliv na její právo na vyplácení dávky stanovené vnitrostátními právními předpisy, nemůže být považována za čistě vnitrostátní situaci, která nemá žádnou spojitost s právem Společenství.

30

Je tedy třeba zkoumat, zda čl. 18 odst. 1 ES, který je použitelný na takovou situaci, jako je situace v původním řízení, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která k vyplácení invalidního důchodu poskytovanému civilním obětem války a represe vyžaduje, aby osoba, která má na dávku nárok, měla své bydliště na území státu, který takovou dávku poskytuje.

31

Pokud jde o rozsah působnosti čl. 18 odst. 1 ES, Soudní dvůr již rozhodl, že možnosti, které Smlouva otevírá v oblasti svobody pohybu, by nemohly mít plný účinek, pokud by státního příslušníka členského státu mohly od jejich využití odradit překážky pro jeho pobyt v přijímajícím členském státě z důvodu právní úpravy jeho státu původu, která penalizuje skutečnost, že těchto možností využil (rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Pusa, C-224/02, Recueil, s. I-5763, bod 19, jakož i Tas-Hagen a Tas, uvedený výše, bod 30).

32

Vnitrostátní právní úprava, která znevýhodňuje některé státní příslušníky pouze proto, že využili své svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, představuje omezení svobod, které čl. 18 odst. 1 ES přiznává každému občanovi Unie (rozsudky ze dne 18. července 2006, De Cuyper, C-406/04, Sb. rozh. s. I-6947, jakož i Tas-Hagen a Tas, uvedený výše, bod 31).

33

Zákon z roku 1974 přitom představuje takové omezení. Tento zákon totiž tím, že podmiňuje vyplácení invalidního důchodu zavedeného ve prospěch civilních obětí války a represe podmínce, aby osoby, které mají na dávku nárok, měly své bydliště v tuzemsku, může polské státní příslušníky, kteří jsou v takové situaci jako žalobkyně v původním řízení, odradit od využití jejich svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě než v Polsku.

34

Vnitrostátní právní úprava, která ukládá takové omezení svobod vlastních státních příslušníků, může být ve vztahu k právu Společenství odůvodněna pouze tehdy, pokud se zakládá na objektivních hlediscích obecného zájmu, která jsou nezávislá na státní příslušnosti dotyčných osob, a je přiměřená cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem (výše uvedené rozsudky De Cuyper, bod 40, jakož i Tas-Hagen a Tas, uvedený výše, bod 33).

35

Pokud jde o první podmínku, z vyjádření předložených Soudnímu dvoru jak žalovaným v původním řízení, tak polskou vládou vyplývá, že omezení stanovené zákonem z roku 1974 vyplývá v zásadě z vůle polského zákonodárce omezit povinnost solidarity ve vztahu k civilním obětem války nebo represe pouze na osoby, které mají vazbu na polský lid. Podmínka bydliště je tedy projevem míry jejich začlenění do polské společnosti.

36

Krom toho žalovaný v původním řízení a polská vláda uvádějí, že pouze taková podmínka bydliště, jako je podmínka ve věci v původním řízení, může zaručit možnost ověřit, že v situaci osoby, která má na dotčenou dávku nárok, nedošlo ke změnám, které by mohly její nárok na tuto dávku ovlivnit. V tomto ohledu zdůrazňují, že neexistence možnosti obrátit se na správní a zdravotnické orgány jiných členských států, která je v případě dávek sociálního zabezpečení stanovena nařízením Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3), zbavuje kontrolu vykonávanou příslušnými polskými orgány účinnosti a efektivity. Rovněž uvádějí, že méně omezující opatření by nebyla stejně účinná jako uvedená podmínka.

37

Jistěže, jak vůle zajistit existenci vazby mezi společností dotčeného členského státu a osobou, která má na dávku nárok, tak nutnost ověřit, že tato osoba nadále splňuje podmínky pro přiznání této dávky, představují objektivní hlediska obecného zájmu, která mohou odůvodnit to, že podmínkami přiznání nebo vyplácení takové dávky může být dotčena svoboda pohybu občanů tohoto členského státu.

38

Co se týče existence vazby na společnost dotčeného členského státu, měl Soudní dvůr za to, že pokud jde o takovou dávku, jako je dávka dotčená ve věci v původním řízení, která není upravena právem Společenství, mají členské státy široký prostor pro uvážení, co se týče stanovení kritérií hodnocení vazby na společnost, přičemž mají povinnost dodržovat meze uložené právem Společenství (rozsudek Tas-Hagen a Tas, uvedený výše, bod 36).

39

Členský stát tak prostřednictvím podmínek týkajících se státní příslušnosti nebo bydliště dotčené osoby může oprávněně omezit náhradu újmy přiznanou civilním obětem války a represe na osoby, u kterých se má za to, že mají určitý stupeň vazby na společnost tohoto členského státu.

40

Nicméně i když omezení konstatované v bodě 33 tohoto rozsudku může být odůvodněno takovými objektivními hledisky obecného zájmu, jako jsou hlediska uvedená v předcházejícím bodě, toto omezení nesmí být nepřiměřené z hlediska sledovaného cíle.

41

Zaprvé, co se týče podmínky nepřetržitého bydliště v tuzemsku během celého období vyplácení uvedené dávky, které má být skutečností dokládající vazbu civilních obětí války nebo represe na polskou společnost, je třeba uvést, že je-li pravda, že bydliště představuje kritérium, které může ukazovat existenci takovéto vazby, nic to nemění na tom, že za takových okolností, jako ve věci v původním řízení, překračuje takováto podmínka meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

42

Je totiž nesporné, že H. Nerkowska je polskou státní příslušnicí a že žila v Polsku více než dvacet let, přičemž během tohoto období tam studovala a pracovala.

43

Skutečnost, že je státní příslušnicí členského státu, který přiznává dávku, která je předmětem původního řízení, a že v tomto státě více než dvacet let žila, přičemž tam studovala a pracovala, může stačit k prokázání vazby oprávněné osoby k tomuto členskému státu. Za těchto podmínek musí být požadavek bydliště po celou dobu vyplácení uvedené dávky považován za nepřiměřený, jelikož překračuje meze toho, co je nezbytné k zajištění takovéto vazby.

44

Zadruhé, co se týče argumentu, podle kterého je podmínka bydliště jedinou možností, jak ověřit, že osoba, která má nárok na invalidní důchod, nadále splňuje podmínky jeho přiznání, postačí odpovědět, že nelze důvodně tvrdit, že sledovaného cíle nelze dosáhnout jinými, stejně účinnými, ale méně omezujícími prostředky.

45

Jestliže totiž lékařská nebo správní kontrola vyžaduje přítomnost osoby, která má nárok na takovou dávku, jako je dávka, která je předmětem původního řízení, na území dotčeného členského státu, nic nebrání tomu, aby tento členský stát tuto oprávněnou osobu vyzval, aby se dostavila do tohoto členského státu za účelem podrobení se takovéto kontrole, případně i s tím, že se v případě neodůvodněného odmítnutí vystaví zastavení vyplácení dávky.

46

V důsledku toho taková podmínka bydliště, jaká je předmětem původního řízení, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle ověřit, že osoba, která má na dávku nárok, nadále splňuje podmínky jejího přiznání, a není tudíž v souladu se zásadou proporcionality připomenutou v bodech 34 a 40 tohoto rozsudku.

47

S ohledem na výše uvedené úvahy je na položenou otázku třeba odpovědět, že čl. 18 odst. 1 ES je nutno vykládat tak, že brání takovým právním předpisům členského státu, podle kterých tento stát obecně a za každých okolností odmítá vyplácet vlastním státním příslušníkům dávku poskytovanou civilním obětem války nebo represe, a to jen z toho důvodu, že nemají po celou dobu vyplácení této dávky bydliště na území tohoto státu, ale na území jiného členského státu.

48

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 18 odst. 1 ES je nutno vykládat tak, že brání takovým právním předpisům členského státu, podle kterých tento stát obecně a za každých okolností odmítá vyplácet vlastním státním příslušníkům dávku poskytovanou civilním obětem války nebo represe, a to jen z toho důvodu, že nemají po celou dobu vyplácení této dávky bydliště na území tohoto státu, ale na území jiného členského státu.