Věc C-353/06

Řízení zahájené

Stefanem Grunkinem a Dorothee Reginou Paul

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Amtsgericht Flensburg)

„Právo volného pohybu a pobytu na území členských států — Mezinárodní právo soukromé v oblasti určování příjmení — Státní příslušnost jakožto jediný hraniční určovatel pro určení rozhodného práva — Nezletilé dítě, které se narodilo a bydlí v jednom členském státě a má státní příslušnost jiného členského státu — Neuznání jména získaného v členském státě narození a bydliště členským státem, jehož je dotyčná osoba státním příslušníkem“

Stanovisko generální advokátky E. Sharpston přednesené dne 24. dubna 2008   I ‐ 7642

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 14. října 2008   I ‐ 7665

Shrnutí rozsudku

1. Právo Společenství – Zásady – Rovné zacházení – Diskriminace na základě státní příslušnosti – Vnitrostátní kolizní normy – Určení příjmení

   (Článek 12 ES)

2. Občanství Evropské unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států –Vnitrostátní kolizní normy – Určení příjmení

   (Článek 18 ES)

1.  Je-li dítě státním příslušníkem jednoho členského státu, avšak legálně pobývá na území jiného členského státu a jeho rodiče mají pouze státní příslušnost tohoto členského státu, a odkazuje-li kolizní norma posledně uvedeného státu pro určení příjmení na své vnitřní hmotné právo upravující jména, nemůže určení jména tohoto dítěte v tomto členském státě a v souladu s jeho právními předpisy představovat diskriminaci na základě státní příslušnosti ve smyslu článku 12 ES.

   (viz body 16–18, 20)

2.  Článek 18 ES brání tomu, aby orgány členského státu uplatněním vnitrostátního práva, které pro stanovení práva rozhodného pro určení příjmení stanoví jakožto hraniční určovatel výlučně státní příslušnost, odmítly uznat příjmení dítěte tak, jak bylo určeno a zapsáno v jiném členském státě, v němž se toto dítě, které má stejně jako jeho rodiče pouze státní příslušnost prvně uvedeného členského státu, narodilo a v němž má od té doby bydliště. Skutečnost, že dotčená osoba musí v členském státě, jehož je státním příslušníkem, používat jiné jméno, než jaké jí bylo přiděleno a zapsáno v členském státě, v němž se narodila a kde má bydliště, může být totiž na překážku výkonu práva volného pohybu a pobytu na území členských států, zakotveného v článku 18 ES. V tomto ohledu mohou rozdíly v příjmeních způsobit dotčeným osobám značné obtíže v profesní i soukromé sféře z důvodu, že jelikož má dotčená osoba pouze jednu státní příslušnost, spadá vystavení cestovního pasu, v němž bude uvedeno jiné jméno, než jaké získala v členském státě, kde se narodila a kde má bydliště, do výlučné pravomoci státu, jehož je státním příslušníkem. Dotčená osoba se tedy v tomto ohledu vystavuje nebezpečí, že bude muset rozptýlit pochybnosti ohledně své totožnosti a vyvrátit podezření, že uvedla nepravé jméno, jež mohou vyvstat v důsledku rozdílu mezi oběma příjmeními, kdykoli, kdy bude muset prokázat svou totožnost v členském státě, kde má bydliště. Kromě toho, se zřetelem k osvědčením, potvrzením a diplomům a jakýmkoli dalším dokumentům zakládajícím určité právo, může rozdíl v příjmeních vyvolat pochybnosti ohledně pravosti předložených dokumentů nebo pravdivosti údajů v nich obsažených.

   Vzhledem k tomu, že dotčená osoba bude užívat jiné jméno pokaždé, když překročí hranici mezi dvěma dotčenými členskými státy, povede použití státní příslušnosti jakožto hraničního určovatele, jehož cílem je zajištění, že jméno osoby může být určeno tak, aby byla zajištěna jeho kontinuita a stabilita, k opačnému výsledku, než o který je usilováno, způsobem, který nemůže toto odmítnutí odůvodnit. Pokud jde o cíl zachovat vztahy mezi členy širší rodiny, jakkoli se může jevit legitimní sám o sobě, nezasluhuje, aby mu byla dále připisována taková důležitost, jež by mohla odůvodnit takové odmítnutí. Kromě toho úvahy vztahující se ke zjednodušení administrativy, které vedly členský stát, jehož státním příslušníkem je dotčená osoba, k zákazu složeného příjmení, nemohou být dostačující, aby odůvodnily takovou překážku volného pohybu, tím spíše, že nic nenasvědčuje tomu, že by dotčený zákaz byl ve světle právních předpisů dotčeného členského státu absolutní.

   (viz body 22–23, 25–28, 31–32, 36–37 a výrok)