—

za slovinskou vládu M. Remic, jako zmocněnkyní,

—

za Komisi Evropských společenství J. Enegrenem a R. Vidalem Puigem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. L 283, s. 23; Zvl. vyd. 05/01, s. 217), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/74/ES ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. L 270, s. 10; Zvl. vyd. 05/04, s. 261, dále jen „směrnice 80/987“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi J. Velasco Navarro a Fondo de Garantía Salarial (Fogasa) (Záruční mzdový fond, dále jen „Fogasa“) ohledně odmítnutí posledně uvedeného vyplatit dotyčné na základě jeho subsidiární odpovědnosti odstupné z důvodu neplatné výpovědi, kterou dostala, jelikož vyplacení odstupného vyplývá ze soudního smíru uzavřeného mezi J. Velasco Navarro a jejím zaměstnavatelem.

3

Článek 1 odst. 1 směrnice 80/987 stanoví, že „[t]ato směrnice se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1“.

4

Článek 2 odst. 2 této směrnice upřesňuje, že směrnice se nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice výrazů „zaměstnanec“, „zaměstnavatel“, „odměna“, „nabytá práva“ a „nabývaná práva“.

5

Článek 3 odst. 1 směrnice 80/987 v původním znění stanovil:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly, s výhradou článku 4, úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů a týkají se odměny za období před určeným dnem.“

6

Článek 3 odst. 1 směrnice 80/987 v původním znění se nyní označuje jako čl. 3 první pododstavec téže směrnice, ve znění směrnice 2002/74, a zní následovně:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly, s výhradou článku 4, úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů, včetně, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, odstupného při skončení pracovního poměru.“

7

Článek 2 odst. 1 první a druhý pododstavec směrnice 2002/74 stanoví:

„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 8. října 2005. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

Členské státy použijí předpisy uvedené v prvním pododstavci na každý stav platební neschopnosti zaměstnavatele, který vznikne po dni vstupu těchto předpisů v platnost.“

8

Podle svého článku 3 vstoupila směrnice 2002/74 v platnost dne 8. října 2002.

9

Článek 33 odst. 1 a 2 královského legislativního nařízení č. 1/1995 ze dne 24. března 1995 o schválení přepracovaného znění zákona o statutu zaměstnanců (Estatuto de los Trabajadores, BOE č. 75 ze dne 29. března 1995, s. 9654), ve znění zákona č. 60/1997 ze dne 19. prosince 1997 (BOE č. 304 ze dne 20. prosince 1997, s. 37453, dále jen „statut zaměstnanců“), stanoví:

„1.   Záruční mzdový fond […] vyplácí zaměstnancům částky mezd, které jsou jim dluženy z důvodu platební neschopnosti, pozastavení plateb, konkurzu nebo nuceného vyrovnání podnikatelů.

Pro účely předešlého pododstavce se za mzdu považuje částka jako taková uznaná v rámci smíru nebo soudním rozhodnutím ve všech případech uvedených v čl. 26 odst. 1, jakož i dodatečné odstupné z titulu ‚salarios de tramitación‘ [mzdy vyplácené v průběhu řízení], o kterém případně rozhodl příslušný soud […].

2.   Záruční mzdový fond vyplatí v případech uvedených v předchozím odstavci odstupné, které bylo z důvodu výpovědi nebo skončení pracovní smlouvy v souladu s články 50, 51 a čl. 52 písm. c) tohoto zákona přiznáno rozsudkem nebo správním rozhodnutím ve prospěch zaměstnanců, v maximální výši jednoho ročního platu, přičemž denní mzda, která slouží jako základ pro výpočet, nesmí překročit dvojnásobek mezioborové minimální mzdy.

[…]“

10

K odstupnému, které má Fogasa vyplácet podle čl. 33 odst. 2 statutu zaměstnanců, náleží i odstupné z důvodu neplatné výpovědi, stanovené v čl. 56 odst. 1 téhož statutu, za následujících podmínek:

„1.   Pokud je výpověď prohlášena za neplatnou, zaměstnavatel si ve lhůtě pěti dnů od doručení rozsudku může zvolit mezi opětovným zaměstnáním zaměstnance, doprovázeným vyplacením ‚salarios de tramitación‘, jak jsou stanovené v písm. b) tohoto odstavce, a vyplacením následujících částek, které musí být stanovené rozsudkem:

Zaměstnavatel musí zachovat účast zaměstnance na sociálním zabezpečení během období, které odpovídá mzdám podle výše uvedeného písm. b).“

11

Josefa Velasco Navarro, žalobkyně v původním řízení, byla jednou ze zaměstnankyň společnosti Camisas Leica SL (dále jen „Camisas Leica“) v období od 28. května 1998 do 27. prosince 2001, kdy jí tato společnost dala výpověď.

12

Dne 13. května 2002 J. Velasco Navarro uzavřela s Camisas Leica smír, podle kterého uvedená společnost uznala neplatnost výpovědi a zavázala se, že J. Velasco Navarro vyplatí odstupné a „salarios de tramitación“ podle článku 56 statutu zaměstnanců.

13

Na základě rozsudku o dočasné platební neschopnosti Camisas Leica vydaného týmž soudem na návrh této společnosti dne 5. března 2003 J. Velasco Navarro požádala Fogasa o vyplacení plnění odpovídajícího odstupnému a „salarios de tramitación“, které jí neuhradil bývalý zaměstnavatel.

14

Fogasa souhlasil s vyplacením částky 3338,88 eur žalobkyni v původním řízení z titulu „salarios de tramitación“, ale domníval se, že J. Velasco Navarro nemá nárok na částku 2696,89 eur, kterou požadovala jako odstupné, jelikož toto nebylo uznáno rozsudkem ani jiným soudním rozhodnutím.

15

Josefa Velasco Navarro napadla odmítnutí Fogasa vyplatit jí odstupné u Juzgado de lo Social Único de Algeciras.

16

Z vysvětlení poskytnutého předkládajícím soudem v odůvodnění předkládacího rozhodnutí plyne, že španělské právo v čl. 33 odst. 2 statutu zaměstnanců stanoví povinnost vyplatit odstupné při skončení pracovního poměru, ale pouze v případě, že zaměstnancům bylo v důsledku výpovědi nebo skončení pracovního poměru přiznáno rozsudkem nebo správním rozhodnutím.

17

Předkládající soud má za to, že citované vnitrostátní ustanovení je v rozporu se zásadou rovnosti zakotvenou v právu Společenství judikaturou Soudního dvora, zejména bodem 30 usnesení ze dne 13. prosince 2005, Guerrero Pecino (C-177/05, Sb. rozh. s. I-10887). Podle citované judikatury totiž odstupné stejné povahy, stanovené v průběhu soudního řízení o smíru, musí být také považováno za odstupné ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce směrnice 80/987.

18

Uvedený soud zdůrazňuje, že směrnice 2002/74 byla v okamžiku, kdy konstatoval platební neschopnost Camisas Leica, tedy dne 5. března 2003, již v platnosti. Domnívá se, že ačkoli lhůta pro provedení uvedené směrnice již uplynula dne 8. října 2005, zůstal španělský zákonodárce při jejím provádění nečinný, neboť byl přesvědčen o naprostém souladu španělské vnitrostátní úpravy, účinné od 21. prosince 1997, s danou směrnicí.

19

Vnitrostátní soud z toho dovozuje, že není možné prohlásit, že by Španělské království k 8. říjnu 2005 provedlo směrnici 2002/74, protože jeho vnitrostátní právní úprava je neúplná.

20

Předkládající soud rovněž uvádí, že na jednání před ním Fogasa na svou obranu tvrdil, že J. Velasco Navarro se nemůže dovolávat směrnice 2002/74 ani jejího výkladu ve výše uvedeném usnesení Guerrero Pecino, jelikož rozsudek o dočasné platební neschopnosti Camisas Leica, ač vynesený po vstupu dané směrnice v platnost, tedy po 8. říjnu 2002, beze sporu předchází datu, k němuž členské státy měly přijmout opatření k jejímu provedení, tedy 8. říjnu 2005.

21

Za těchto podmínek se Juzgado de lo Social Único de Algeciras rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22

Svými dvěma otázkami se předkládající soud táže, zda čl. 3 první pododstavec směrnice 80/987, která doposud není do právního řádu členského státu provedena, má přímý účinek, a je-li tomu tak, od jakého okamžiku se jej lze přímo dovolávat před orgánem jako Fogasa. Protože podstatou obou otázek je, zda uvedené ustanovení může mít přímý účinek v období mezi vstupem směrnice v platnost a uplynutím lhůty k jejímu provedení, budou projednány společně.

23

Předkládající soud položil obě uvedené otázky v návaznosti na výše uvedené usnesení Guerrero Pecino. Ačkoli v něm Soudní dvůr na návrh téhož předkládajícího soudu, který se na Soudní dvůr obrátil ve věci v původním řízení, a v souvislosti s tímž případem platební neschopnosti vyložil směrnici 80/987, učinil tak pouze za předpokladu, jak uvádí v bodě 23 citovaného usnesení, že směrnice 2002/74 již do vnitrostátního právního řádu byla k rozhodnému datu provedena, což měl ověřit předkládající soud sám.

24

Ve věci v původním řízení z odůvodnění předkládacího rozhodnutí plyne, že podle uvedeného soudu směrnice 2002/74 nebyla v okamžiku uplynutí lhůty k jejímu provedení do vnitrostátního právního řádu, tedy dne 8. října 2005, provedena (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, Komise v. Španělsko, C-6/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí).

25

Nehledě na přezkoumání podmínek, které musí být splněny, aby bylo možné se před vnitrostátním soudem dovolávat neprovedeného či nesprávně provedeného ustanovení směrnice (viz rozsudky ze dne 11. července 2002, Marks & Spencer, C-62/00, Recueil, s. I-6325, bod 25, a ze dne 8. června 2006, Feuerbestattungsverein Halle, C-430/04, Sb. rozh. s. I-4999, body 28 a 29), z ustálené judikatury vyplývá, že směrnice může mít přímý účinek teprve po uplynutí lhůty stanovené k jejímu provedení do právního řádu členských států (rozsudky ze dne 3. března 1994, Vaneetveld, C-316/93, Recueil, s. I-763, bod 16, a ze dne 14. září 2000, Mendes Ferreira a Delgado Correia Ferreira, C-348/98, Recueil, s. I-6711, bod 33).

26

V projednávaném případě je dnem, kdy podle čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2002/74 uplynula lhůta pro provedení, 8. říjen 2005. Pro účely věci v původním řízení je třeba zjistit, zda bylo možné se po tomto datu dovolávat případného přímého účinku uvedené směrnice s ohledem na skutkové okolnosti, které nastaly před ním. Camisas Leica se totiž do platební neschopnosti dostala dne 5. března 2003, tedy před uplynutím lhůty pro provedení dotčené směrnice, a žalobkyně v původním řízení setrvala po tomto datu na své žádosti k Fogasa týkající se pohledávky z titulu odstupného za výpověď, která byla důsledkem platební neschopnosti.

27

V tomto ohledu lze z judikatury Soudního dvora (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 10. listopadu 1992, Hansa Fleisch Ernst Mundt, C-156/91, Recueil, s. I-5567, bod 20, a výše uvedený Vaneetveld, bod 18) dovodit, že pokud členský stát neprovedl směrnici 2002/74 ve stanovené lhůtě, lze se jejího přímého účinku dovolávat teprve od 8. října 2005 a toliko v souvislosti s platební neschopností, k níž došlo po tomto datu, což ale není případ věci v původním řízení.

28

V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoli členské státy měly povinnost uvést své vnitrostátní předpisy do souladu se směrnicí 2002/74 do 8. října 2005, podle čl. 2 odst. 1 druhého pododstavce směrnice musí tyto předpisy použít pouze na případy platební neschopnosti, které nastanou po dni jejich vstupu v účinnost.

29

Ustanovení směrnice 2002/74 se proto použijí toliko na případy platební neschopnosti, které vzniknou po jejím provedení, a to i kdyby k nim došlo před uplynutím lhůty pro provedení, anebo po uplynutí této lhůty v případě, že směrnice provedena není.

30

V důsledku toho je třeba na položené otázky odpovědět tak, že v případě neprovedení směrnice 2002/74 do vnitrostátního práva k 8. říjnu 2005 se případného přímého účinku čl. 3 prvního pododstavce směrnice 80/987 každopádně nelze dovolávat v souvislosti s platební neschopností, která nastala před uvedeným datem.

31

Přestože se obě otázky, které předkládající soud položil Soudnímu dvoru, formulačně týkají pouze přímého účinku čl. 3 prvního pododstavce směrnice 80/987, je nezbytné v souvislosti s obdobím mezi vstupem směrnice 2002/74 v platnost a uplynutím lhůty pro její provedení připomenout, že pokud vnitrostátní právní úprava spadá do rozsahu působnosti práva Společenství, je Soudní dvůr, je-li mu podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 12. prosince 2002, Rodríguez Caballero, C-442/00, Recueil, s. I-11915, bod 31 a citovaná judikatura, a ze dne 10. dubna 2003, Steffensen, C-276/01, Recueil, s. I-3735, bod 70).

32

Ačkoli tedy členské státy nemusely v rámci směrnice 80/987 ve svém vnitrostátním právním řádu upravit záruku výplaty odstupného z důvodu výpovědi, neboť čl. 3 první pododstavec směrnice v tomto ohledu nestanoví žádnou povinnost, vnitrostátní právní úprava, která takovou záruku zakotvuje, však ode dne vstupu směrnice 2002/74 v platnost, tedy od 8. října 2002, spadá, pokud jde o její použití na skutečnosti, jež nastaly po vstupu směrnice v platnost, do rozsahu působnosti práva Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 7. září 2006, Cordero Alonso, C-81/05, Sb. rozh. s. I-7569, body 31 a 32). Z toho důvodu musí taková právní úprava být od uvedeného data v souladu s obecnými zásadami a se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, mezi něž patří zejména obecná zásada rovnosti a zásada zákazu diskriminace (viz výše uvedený rozsudek Rodríguez Caballero, body 31 a 32).

33

Zde je třeba připomenout, že čl. 33 odst. 2 statutu zaměstnanců stanoví v případě platební neschopnosti zaměstnavatele takovou záruku výplaty některých statutem stanovených typů odstupného z důvodu výpovědi nebo skončení pracovního poměru.

34

V důsledku toho je třeba konstatovat, že na uvedené ustanovení vnitrostátního práva se ode dne vstupu směrnice 2002/74 v platnost vztahuje čl. 3 první pododstavec směrnice 80/987, a že tudíž spadá do působnosti práva Společenství. Od daného okamžiku proto musí být v souladu s obecnými zásadami a se základními právy uznanými právním řádem Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 7. září 2006, Cordero Alonso, C-81/05, Sb. rozh. s. I-7569, bod 37).

35

Z toho plyne, že vnitrostátní soud musí vnitrostátní právní úpravu dotčenou v původním řízení vykládat souladně s uvedenými obecnými zásadami a se základními právy, jak je vyložil Soudní dvůr, zejména se zásadou rovnosti (viz v tomto smyslu výše uvedené usnesení Guerrero Pecino, bod 30, a výše uvedený rozsudek Cordero Alonso, bod 38).

36

Pokud jde o posledně uvedenou zásadu, podle níž nelze se srovnatelnými situacemi zacházet rozdílně, pokud toto rozdílné zacházení není objektivně odůvodněno, Soudní dvůr rozhodl, že pokud jde o právní úpravu dotčenou v původním řízení, se zaměstnanci, kteří dostali neplatnou výpověď, nacházejí ve srovnatelné situaci v tom ohledu, že mají právo na odstupné v případě, že nebyli znovu zaměstnáni (viz výše uvedený rozsudek Rodríguez Caballero, bod 33, a rozsudek ze dne 16. prosince 2004, Olaso Valero, C-520/03, Sb. rozh. s. I-12065, body 34 a 35).

37

Soudní dvůr poté, co ve sledu svých úvah dále konstatoval, že nebyl podán žádný přesvědčivý argument pro odůvodnění rozdílného zacházení s pohledávkami odpovídajícími odstupnému z důvodu neplatné výpovědi, které bylo uznáno rozsudkem nebo správním rozhodnutím, a pohledávkami ohledně odstupného z důvodu neplatné výpovědi, které bylo uznáno v soudním řízení o smíru, dospěl k závěru, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená v původním řízení, je v rozporu se zásadou rovnosti, jestliže vylučuje, aby příslušná záruční instituce zajišťovala výplatu posledně jmenovaných pohledávek (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Olaso Valero, body 36 a 37).

38

Je nutno dodat, že v případě existence takové diskriminace lze zásadu rovnosti zaručit pouze tím, že osobám patřícím do znevýhodněné kategorie jsou až do správného provedení směrnice vnitrostátním zákonodárcem přiznány stejné výhody, jaké využívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie (výše uvedené rozsudky Rodríguez Caballero, bod 42, a Cordero Alonso, bod 45).

39

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti směrnice 80/987, vnitrostátní soud musí v případech platební neschopnosti, která nastala v období mezi vstupem směrnice 2002/74 v platnost a uplynutím lhůty pro její provedení, zajistit, aby byla tato vnitrostátní právní úprava uplatňována v souladu se zásadou zákazu diskriminace, uznávanou právním řádem Společenství.

40

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: