Volný pohyb osob – Pracovníci – Rovné zacházení – Odměňování – Daň z příjmu
(Článek 39 ES)
Článek 39 ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje státnímu příslušníkovi Společenství, jenž nemá bydliště v členském státě, v němž pobírá příjmy tvořící podstatnou část jeho zdanitelných příjmů, aby pro účely stanovení výše daňové sazby použitelné na tyto příjmy požadoval zohlednění svých ztrátových příjmů z pronájmu osobně neobývaných budov, které se nacházejí v jiném členském státě, ačkoliv rezident prvního státu může požadovat zohlednění uvedených ztrátových příjmů z pronájmu.
V oblasti přímých daní nejsou situace rezidentů a nerezidentů obecně srovnatelné, takže skutečnost, že členský stát neposkytuje daňovému poplatníkovi nerezidentovi určité daňové výhody, které poskytuje daňovému poplatníkovi rezidentovi, není zpravidla diskriminační, jelikož tyto dvě kategorie daňových poplatníků se nenacházejí ve srovnatelné situaci.
Je tomu však jinak v případě, kdy nerezident nepobírá významnější příjem v členském státě, kde má bydliště, a získává podstatnou část svých zdanitelných příjmů z činnosti vykonávané ve státě, kde pracuje, takže stát, kde má bydliště, mu nemůže přiznat zvýhodnění vyplývající ze zohlednění jeho osobní a rodinné situace, přičemž diskriminace spočívá ve skutečnosti, že tato situace není zohledněna ani ve státě, kde má bydliště, ani ve státě, kde pracuje.
Důvod, na kterém se zakládá uvedená diskriminace, se týká všech daňových výhod spojených s daňovou schopností nerezidenta, které nejsou zohledněny ani ve státě, kde má bydliště, ani ve státě, kde pracuje, přičemž daňová schopnost je součástí osobní situace nerezidenta.
(viz body 28–31, 34, 36 a výrok)