I – Úvod

II – Právní rámec

A – Právo Společenství

B – Vnitrostátní právo

III – Postup před zahájením soudního řízení

IV – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

V – Hlavní argumenty účastníků řízení

A – K prvnímu žalobnímu důvodu: chybné provedení čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71

— Požadavek písemné pracovní smlouvy nebo obdobného uznávaného dokumentu ve smyslu směrnice 91/553/EHS (čl. 1 odst. 1 bod 1 zákona ze dne 20. prosince 2002)

— Automatické přizpůsobení odměňování vývoji životních nákladů (čl. 1 odst. 1 bod 2 zákona ze dne 20. prosince 2002)

— Dodržování právní úpravy práce na částečný pracovní úvazek a na dobu určitou (čl. 1 odst. 1 bod 8 zákona ze dne 20. prosince 2002)

— Dodržování kolektivních pracovních smluv (čl. 1 odst. 1 bod 11 zákona ze dne 20. prosince 2002)

B – Ke druhému žalobnímu důvodu: neúplné provedení čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 96/71

C – Ke třetímu žalobnímu důvodu: chybějící jasnost týkající se kontrolních opatření

D – Ke čtvrtému žalobnímu důvodu: Požadavek ad hod zástupce

VI – Analýza

A – Úvodní poznámky

1. Legislativní účel směrnice 96/71

2. Právní rámec posouzení

B – Přezkum žalobních důvodů

K prvnímu žalobnímu důvodu

1. Pojem „veřejný pořádek“ v čl. 3 odst. 10 směrnice 96/71

2. Ustanovení čl. 1 odst. 1 body 1, 2, 8 a 11 zákona ze dne 20. prosince 2002

— Požadavek písemné pracovní smlouvy nebo obdobného dokumentu ve smyslu směrnice 91/533

— Automatické přizpůsobení odměňování vývoji životních nákladů

— Dodržování právní úpravy práce na částečný pracovní úvazek a na dobu určitou

— Dodržování kolektivních pracovních smluv

K druhému žalobnímu důvodu

Ke třetímu žalobnímu důvodu

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu

VII – K nákladům řízení

VIII – Závěry

1.

Základem projednávaného sporu je žaloba pro nesplnění povinnosti členským státem podle článku 226 ES podaná isí Evropských společenství, ve které se navrhuje, aby Soudní dvůr určil, že Lucemburské velkovévodství na základě podmínek, které stanovuje podnikům, které mají své sídlo v jiném členském státě a vysílají pracovníky za účelem poskytování služeb do Lucemburska, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb ( 2 ) (dále jen „směrnice 96/71“) a z článků 49 ES a 50 ES.

2.

První pododstavec článku 49 ES stanoví, že jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států, kteří podnikají v jiném státě Společenství, než se nachází příjemce služeb.

3.

První pododstavec článku 50 ES definuje takové služby jako výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními zejména o volném pohybu kapitálu a osob. Podle posledního pododstavce tohoto ustanovení může poskytovatel služby za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost ve státě, kde je služba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům.

4.

Článek 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71 stanoví pod nadpisem „Pracovní podmínky“ následující:

„1.   Členské státy zajistí, aby podniky uvedené v čl. 1 odst. 1 zaručovaly bez ohledu na právo rozhodné pro pracovní poměr pracovníkům vyslaným na jejich území pracovní podmínky týkající se dále uvedených záležitostí, které jsou v členském státě, ve kterém je práce vykonávána, stanoveny

[…]

10.   Tato směrnice nevylučuje, aby členské státy na základě rovného zacházení a v souladu se Smlouvou uplatňovaly na vnitrostátní podniky a na podniky ostatních států

5.

Při příjímání směrnice bylo vydáno prohlášení (prohlášení č. 10), podle kterého se „předpisy o veřejném pořádku“ mají chápat jako „závazné předpisy, od kterých se nelze odchýlit a které podle své povahy a svého cíle musejí vyhovovat nutným požadavkům veřejného zájmu. Tyto předpisy mohou zahrnovat zejména zákaz nucené práce nebo účast orgánů na kontrole dodržování právních předpisů a pracovních podmínek“ ( 3 ).

6.

Článek 1 lucemburského zákona ze dne 20. prosince 2002 o provedení směrnice 96/71/ES a kontrole používání pracovního práva (dále jen „zákon ze dne 20. prosince 2002“) ( 4 ) stanoví následující:

„(1)   Kogentní ustanovení vnitrostátního práva, zejména pokud jde o ustanovení o dohodách a smlouvách podle zákona ze dne 27. března 1986 o schválení Římské úmluvy ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy představují a jako taková platí pro všechny pracovníky, kteří na území Lucemburského velkovévodství vykonávají práci, včetně těch, kteří byli do Lucemburska vysláni na přechodnou dobu a nehledě na dobu nebo účel tohoto vyslání: všechna ustanovení v zákonech, nařízeních a správních předpisech, jakož i veškerá ustanovení, která vyplývají z všeobecně použitelných kolektivních smluv nebo z rozhodčího nálezu s oblastí působnosti, která je podobná jako u závazných kolektivních smluv, která se týkají těchto oblastí:

(2)   Ustanovení odstavce 1 tohoto článku platí pro všechny pracovníky bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří vykonávají práci v jakémkoli podniku a nehledě na státní příslušnost a formální nebo skutečné sídlo podniku.“

7.

Článek 2 téhož zákona stanoví následující:

„(1)   Ustanovení článku 1 tohoto zákona platí rovněž pro všechny podniky, které v rámci nadnárodního poskytování služeb vysílají pracovníky na území Lucemburského velkovévodství, s výjimkou mobilních pracovníků obchodního loďstva.

(2)   ‚Vysláním‘ se ve smyslu výše uvedeného odstavce 1 rozumí následující činnosti, které jsou vykonávány dotčenými podniky, pokud po dobu vyslání existuje pracovní poměr mezi vysílajícím podnikem a pracovníkem:

(3)   Vyslaným pracovníkem se rozumí každý pracovník, který obvykle pracuje v zahraničí a po omezenou dobu vykonává svou práci na území Lucemburského velkovévodství.

(4)   Pojem ‚pracovní poměr‘ je definován podle lucemburského práva.“

8.

Článek 7 zákona ze dne 20. prosince 2002 zní:

„(1)   Ve smyslu použití tohoto zákona musí podnik – i když má své sídlo mimo území lucemburského velkovévodství nebo je obvykle činný mimo lucemburské území –, z něhož byl vyslán jeden či více pracovníků, včetně těch, kteří byli vysláni podle ustanovení článků 1 a 2 tohoto zákona do Lucemburska na dočasnou dobu a v Lucembursku vykovávají pracovní činnost, před zahájením práce dát na základě žádosti a v nejkratší možné lhůtě k dispozici orgánu živnostenského dozoru údaje nezbytně nutné pro kontrolu, mezi nimi zejména:

(2)   Použití tohoto článku může v budoucnu upřesnit velkovévodské nařízení.“

9.

Článek 8 téhož zákona stanoví následující:

„Každý podnik, který je usazený v zahraničí a má v něm své sídlo nebo v Lucembursku nemá trvalé sídlo ve smyslu daňového zákona, z něhož jeden nebo více pracovníků vykonává jakoukoli pracovní činnost v Lucembursku, je povinen uschovat dokumenty nezbytné pro kontrolu výše uložených povinností vyplývajících z použití tohoto zákona a zejména z článku 7 u zástupce určeného ad hoc, který je usazen v Lucembursku. Tyto dokumenty musí být na základě žádosti a v nejkratší možné lhůtě předloženy orgánu živnostenského dozoru. Orgán živnostenského dozoru musí být před zahájením úplatné pracovní činnosti informován podnikem nebo jeho zástupcem uvedeným v předchozím odstavci doporučeným dopisem s doručenkou o přesném místě uložení dokumentů.“

10.

Výzvou dopisem ze dne 1. dubna 2004 Komise upozornila lucemburskou vládu na některé nesrovnalosti při provedení směrnice 96/71 zákonem ze dne 20. prosince 2002. V souvislosti s možným porušením směrnice 96/71, jakož i článků 49 a 50 ES uplatnila Komise následující výtky:

11.

Ve své odpovědi ze dne 30. srpna 2004 lucemburská vláda uvedla, že isí vytýkaná zákonná ustanovení týkající se uplatňování pracovních podmínek představují předpisy o veřejném pořádku ve smyslu čl. 3 odst. 10 směrnice 96/71.

12.

Co se týče druhé výtky lucemburská vláda uznala neúplné provedení směrnice 96/71.

13.

Pokud jde o třetí a čtvrtou výtku Komise lucemburská vláda označila ustanovení článku 7 zákona ze dne 20. prosince 2002 za slučitelná s právem Společenství, protože povinnost uvést ad hoc zástupce, který je usazen v Lucembursku, jehož úkolem je uchovávat dokumenty nezbytné pro kontrolu povinností, které přísluší těmto podnikům nezavazuje k předběžnému prohlášení ani není diskriminujícím požadavkem. Tato ustanovení jsou spíše opatřeními, bez nichž by příslušné vnitrostátní orgány nemohly plnit svou kontrolní funkci.

14.

Komise tuto odpověď nepovažovala za uspokojivou, a rozhodla se tedy poslat lucemburské vládě odůvodněné stanovisko s datem 18. října 2005, ve kterém Lucemburskému velkovévodství vytkla, že tím, že

nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71, jakož i z článků 49 ES a 50 ES.

15.

Komise dále Lucemburské velkovévodství vyzvala k tomu, aby během dvou měsíců od doručení přijalo opatření nezbytná k tomu, aby bylo vyhověno odůvodněnému stanovisku Komise.

16.

Dopisem ze dne 22. prosince 2005 lucemburská vláda požádala o prodloužení této lhůty, aby mohla vysvětlit své stanovisko. Odůvodněné stanovisko Komise ovšem zůstalo nezodpovězeno. Na to Komise přistoupila k podání žaloby.

17.

Ve své žalobě, která došla kanceláři Soudního dvora dne 20. července 2006 Komise navrhuje,

18.

Lucemburská vláda ve své žalobní odpovědi došlé dne 5. října 2006 navrhla, aby byla žaloba zamítnuta jako neopodstatněná a aby byla isi uložena náhrada nákladů řízení.

19.

Po podání repliky Komise ze dne 10. listopadu 2006 a dupliky lucemburské vlády ze dne 12. ledna 2007 byla uzavřena písemná část řízení. Ústní část řízení se nekonala.

20.

Komise opírá svoji žalobu o čtyři žalobní důvody, které vznáší vůči lucemburské prováděcí úpravě.

21.

Komise vytýká Lucemburskému velkovévodství chybné provedení směrnice 96/71, přičemž svým prvním žalobním důvodem kritizuje čtyři ustanovení obsažená v zákoně ze dne 20. prosince 2002. Podle jejího názoru Lucembursko tím, že neprávem prohlásilo všechna vnitrostátní ustanovení za předpisy o veřejném pořádku, uložilo podnikům, které vysílají pracovníky do Lucemburska, povinnosti, které jdou nad rámec toho, co ukládá směrnice 96/71. Podle jejího názoru se provedení směrnice zakládá na příliš širokém výkladu pojmu „předpisy o veřejném pořádku“ ve čl. 3 odst. 10 směrnice 96/71. Taková ustanovení je nutné posuzovat podle prohlášení č. 10 ke směrnici 96/71, které tento pojem upřesňuje.

22.

Tato výtka se týká v první řadě zákonné povinnosti o vysílání pouze těch pracovníků, kteří jsou s podnikem spjati písemnou pracovní smlouvou nebo obdobným uznávaným dokumentem ve smyslu směrnice 91/553. Komise se domnívá, že kontrola dodržování povinností vyplývajících ze směrnice 91/553 náleží v případě vyslání pracovníka výhradně orgánům státu usazení, který je povinen směrnici provést, nikoliv však hostitelskému státu.

23.

Komise je toho názoru, že lucemburská právní úprava tím, že požaduje automatické přizpůsobení odměňování vývoji životních nákladů, je v rozporu se směrnicí 96/71, která stanoví pouze právní úpravu minimální mzdy vysílajícím státem.

24.

Komise má za to, že podle směrnice 96/71 nepřísluší hostitelskému státu vnucovat podnikům, které vysílají pracovníky, svou právní úpravu v oblasti práce na částečný úvazek a pracovních smluv na dobu určitou.

25.

Komise uplatňuje, že kolektivní pracovní smlouvy nemohou bez ohledu na svůj věcný obsah představovat správní předpisy „vnitrostátního veřejného pořádku“.

26.

Lucemburská vláda ve značné míře odkazuje na argumentaci ve svém dopise ze dne 30. srpna 2004, podle které se u ustanovení článku 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 jedná o předpisy o veřejném pořádku, protože cílem těchto předpisů je ochrana pracovníků. I když lucemburská vláda považuje odkaz Komise na prohlášení č. 10 ke směrnici 96/71 v podstatě za správný, připomíná skutečnost, že uvedené prohlášení nebylo zveřejněno v Úředním věstníku Společenství a nesmí proto být použito jako pomůcka při výkladu. V každém případě však ustanovení v článku 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 považuje za odůvodněná naléhavými důvody obecného zájmu. Konečně pro odůvodnění svého názoru odkazuje na legislativní proces, který vedl k návrhu Komise směrnice o službách na vnitřním trhu ( 5 ).

27.

Lucemburská vláda uznává neúplné provedení směrnice 96/71 a poukazuje na změnu zákona ze dne 19. května 2006.

28.

Komise tvrdí, že o tom neobdržela žádné informace.

29.

Podle názoru Komise není čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 formulován dostatečně jasně, aby podnikům, které chtějí vyslat pracovníky do Lucemburska, zajistil nezbytnou právní jistotu. Tím, že tato právní úprava zvyšuje riziko těchto podniků, že poruší zákon, představuje neodůvodněné omezení volného pohybu služeb. Povinnost dát k dispozici orgánu živnostenského dozoru před zahájením prací na žádost a v nejkratší možné lhůtě nezbytně nutné údaje se v každém případě rovná předběžnému oznámení, které je neslučitelné s článkem 49 ES.

30.

Lucemburská vláda naproti tomu považuje text zákona za dostatečně jasný. V každém případě požadavek předběžného oznámení nebyl s formulací čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 spjat.

31.

Komise má za to, že povinnost uvést ad hoc zástupce usazeného v Lucembursku, jehož úkolem je uchovávat dokumenty nezbytné pro kontrolu povinností, které přísluší těmto podnikům i po dobu po vlastním vykonání služby, představuje omezení volného pohybu služeb. Tato povinnost nejenže je nadbytečná vzhledem ke spolupráci v oblasti informací stanovené ve článku 4 směrnice 96/71, ale i je spjatá s náklady pro dotyčné podniky.

32.

Lucemburská vláda na to namítá, že systém spolupráce v oblasti informací, na který Komise odkazuje, neumožňuje příslušným správním orgánům provádět kontrolu s nezbytnou účinností. Krom toho zákon ze dne 20. prosince 2002 nevyžaduje pro výkon funkce zástupce žádnou konkrétní právní formu. Uložení nezbytných dokumentů u zástupce je dále, nehledě na okamžik vyslání, nutné výhradně až v den zahájení práce.

33.

Směrnice 96/71/ES ukládá použití určitých kogentních pracovních podmínek hostitelského státu na vyslané pracovníky. Stanovením těchto minimálních pracovních podmínek mají být uskutečněny tři velmi odlišné cíle: zamezení narušení hospodářské soutěže, zachování práv vyslaných pracovníků a odstranění překážek a nejasností, které ovlivňují volný pohyb služeb.

34.

Výchozím bodem úvah Komise a Rady přitom byl volný pohyb služeb článku 49 ES, který vzrůstající počet podniků přivádí k tomu, že vysílají pracovníky na časově omezenou dobu výkonu práce na území členského státu, který není státem, ve kterém obvykle pracují. Předpokladem podpory volného pohybu služeb byla podle úvah zákonodárce Společenství korektní hospodářská soutěž, jakož i přijetí opatření zaručujících dodržování práv pracovníků ( 6 ). Na základě rozdílů mezi členskými státy týkajících se obsahu pracovních podmínek, které je nutné v příslušném státě dodržovat, může vzniknout situace, že by pro vyslané pracovníky platily nižší mzdy a tito by měli jiné pracovní podmínky než podmínky platné v hostitelském státu. To by mělo vliv na korektní hospodářskou soutěž mezi podniky a na zásadu rovného zacházení mezi zahraničními a tuzemskými podniky, což je ze sociálního hlediska nepřijatelné. Uplatněním „tvrdého jádra“ pracovního práva hostitelského státu rovněž na zahraniční podniky by mělo být takovým narušením hospodářské soutěže zamezeno.

35.

Dále by měly být vyřešeny obtíže týkající se práva rozhodného pro pracovní poměr, které vznikly vnesením nadnárodního prvku do pracovního poměru ( 7 ). Směrnice 96/71 tím, že stanovila, jaká vnitrostátní ustanovení by měla platit jako kogentní ustanovení ve smyslu čl. 7 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy pro oblast vysílání pracovníků, měla v úmyslu učinit předvídatelnými pracovními podmínky, které je třeba použít, a tím zvýšit právní jistotu ( 8 ).

36.

Co se týče hmotněprávního rámce, v jehož světle je Soudní dvůr povolán k posouzení slučitelnosti sporných lucemburských ustanovení s právem Společenství, chtěla bych poukázat na to, že směrnice 96/71 dosahuje pouze částečné harmonizace oblasti vysílání pracovníků ( 9 ). V první řadě je normou kolizního pracovního práva Společenství, která se týká podrobností a podmínek pracovního poměru vyslaných pracovníků ( 10 ). Účel právní úpravy směrnice 96/71 naproti tomu nezahrnuje vstup a pobyt na území hostitelského členského státu ( 11 ), takže omezení volného pohybu služeb v rámci přeshraničního vysílání pracovníků je třeba v zásadě posuzovat rovněž podle měřítek relevantních ustanovení Smlouvy o ES, především článku 49 ES.

37.

Pro soudní kontrolu legality vnitrostátního opatření z hlediska práva Společenství v rámci řízení o nesplnění povinnosti členským státem podle čl. 226 ES je důsledkem tohoto skutečnost, že je třeba konkrétně přezkoumat, zda se uplatňované porušení týká pouze směrnice 96/71/ES nebo spíše přímo článku 49 ES. Pokud vnitrostátní právní úpravy o přeshraničním vykonávání práce porušují směrnici, je použití Smlouvy vyloučeno, ačkoliv každé porušení směrnice v sobě skrývá porušení Smlouvy, protože Smlouva představuje právní základ směrnice. Pokud však vnitrostátní právní úpravy porušují přímo Smlouvu, protože nejsou zahrnuty podrobnou úpravou směrnice, která Smlouvu provádí, nachází se jediný možný vztažný bod ve Smlouvě samé ( 12 ).

38.

V souvislosti s procesním rozdělením povinnosti tvrzení a důkazního břemene je nutné poukázat na to, že v rámci řízení pro nesplnění povinnosti členským státem na základě článku 226 ES přísluší isi prokázat existenci tvrzeného nesplnění povinnosti. Krom toho musí předložit Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr ověřil existenci tohoto nesplnění povinnosti, přičemž nemůže vycházet z žádné domněnky ( 13 ). Je přitom věcí žalovaného členského státu, aby proti předloženým skutečnostem a z nich vyplývajícím závěrům přednesl odůvodněnou a podrobnou obhajobu ( 14 ).

39.

Vytýká-li Komise chybné provedení čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71, je primárně předmětem tohoto žalobního důvodu porušení této normy sekundárního práva.

40.

Lucemburská vláda uplatňuje, že prohlášením veškerých ustanovení oblastí uvedených v čl. 1 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 za kogentní ustanovení vnitrostátního práva využila oprávnění v čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71. Toto ustanovení dovoluje členským státům rozšířit působnost právní úpravy na další pracovní podmínky, pokud se u těchto dalších podmínek jedná o předpisy veřejného pořádku ( 15 ). Uvedené ustanovení rovněž umožňuje rozšířit předpisy o pracovních podmínkách upravených v obecně závazných kolektivních smlouvách a rozhodčích nálezech na jinou činnost, než jsou stavební práce uvedené v příloze.

41.

Tohoto zmocnění však členské státy nemohou využívat neomezeně, musí při tom zejména zohlednit základní svobody, jakož i účel směrnice ( 16 ). To lze objasnit jak z přednosti volného pohybu služeb, k jehož uskutečnění chce směrnice 96/71 přispět, jak vyplývá z jejího pátého bodu odůvodnění, tak i ze zásady restriktivního výkladu ustanovení o výjimce týkajících se základních svobod ( 17 ). Posledně jmenované Soudní dvůr znovu a výslovně zdůraznil v souvislosti s výhradou veřejného pořádku ( 18 ).

42.

Co se týče pojmu „veřejný pořádek“, jedná se o samostatný pojem práva Společenství, který spoluurčuje rozsah působnosti základních svobod, a je tedy nutné ho definovat autonomně, a nikoliv například na základě jednoho či více vnitrostátních právních řádů ( 19 ). Jako takový podléhá výkladu Soudního dvora, členským státům je tím pádem zabráněno, aby jeho rozsah určovaly jednostranně a bez kontroly ze strany orgánů Společenství ( 20 ). To však nevylučuje, aby zvláštní okolnosti odůvodnily odvolání na pojem „veřejný pořádek“, takže členským státům je třeba za určitých okolností přiznat určitý prostor pro uvážení v mezích stanovených Smlouvou ( 21 ).

43.

Přes tyto společné zásady však mohou pojmu „veřejný pořádek“ v závislosti na postavení v systému právního řádu Společenství a funkci příslušné normy náležet různé významy ( 22 ). V projednávaném případu má pojem „veřejný pořádek“ ve svém vyjádření v čl. 3 odst. 10 směrnice 96/71 účinky ustanovení o výjimce, protože rozšíření klíčové oblasti zaručené v čl. 3 odst. 1 směrnice 96/71/ES na ustanovení o minimální ochraně připouští jen za určitých podmínek.

44.

Pokud jde o přesné podmínky použití tohoto oprávnění, pojem „veřejný pořádek“ se přijetím prohlášení č. 10 Rady a Komise při schvalování směrnice 96/71 dočkal upřesnění v tom smyslu, že je nutné jej chápat mj. jako „závazné předpisy, od kterých se nelze odchýlit a které podle své povahy a svého cíle musejí vyhovovat nutným požadavkům veřejného zájmu“.

45.

Z mého pohledu nic nesvědčí proti výkladu čl. 3 odst. 10 směrnice 96/71 ve světle tohoto prohlášení. Soudní dvůr ohledně přípustnosti toho, zda má být k výkladu sekundárního práva přibrána prohlášení Rady, která byla zařazena do protokolů z jednání, uvedl, že toto nepřichází v úvahu pouze v tehdy, pokud obsah prohlášení nebyl ve sporném ustanovení vůbec vyjádřen, a nemá proto žádný právní význam ( 23 ). K tomu je třeba konstatovat, že prohlášení č. 10 není v rozporu s pojmem „veřejný pořádek“, nýbrž naopak, přispívá k určení obsahu ustanovení o výjimce. Tím, že odkazuje na „naléhavé důvody obecného zájmu“, odpovídá rovněž judikatuře rozvinuté Soudním dvorem, kterou lze použít na případy přeshraničního vysílání pracovníků a která se týká vlastních mezí základních svobod. Navzdory argumentaci lucemburské vlády skutečnost, že prohlášení č. 10 nebylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství, nesnižuje jeho právní význam, protože lucemburská vláda jakožto ústavní zástupkyně členského státu zastoupeného v Radě musí uznat, že znala prohlášení vykládající daný pojem, které tento orgán přijal v rámci legislativního procesu ( 24 ). Přibrání prohlášení č. 10 jako pomůcky při výkladu je tedy přípustné.

46.

Na základě výše uvedených úvah jsem tedy toho názoru, že není pouze na členských státech, aby od podniků poskytujících služby, které jsou usazeny v jiných členských státech, požadovaly dodržování všech závazných předpisů svého pracovního práva ( 25 ). V zájmu co nejrozsáhlejšího uskutečňování volného pohybu služeb je třeba souhlasit s isí v tom, že mezi ně lze zařadit pouze ty zákonem stanovené pracovní podmínky, které jsou pro právní řád členských států nezbytné ( 26 ). Je třeba konkrétně prozkoumat, zda napadená ustanovení tento požadavek splňují.

47.

Co se týče požadavku písemné pracovní smlouvy nebo obdobného dokumentu ve smyslu směrnice 91/533 stanoveného ve čl. 1 odst. 1 bodu 1 zákona ze dne 20. prosince 2002, je nutné dát za pravdu tvrzení Komise, že hostitelskému státu v zásadě nepřísluší kontrola ustanovení směrnice 91/533.

48.

Směrnice 91/533 slouží harmonizaci předpisů o formě pracovních poměrů, které vzhledem ke zvyšujícímu se počtu typů pracovních poměrů přijaly některé členské státy za účelem ochrany zaměstnanců před neznalostí svých práv a za účelem dosažení větší průhlednosti pracovního poměru ( 27 ). K tomu patří účastníky řízení zmíněné prokázání splnění povinnosti zaměstnavatele podle čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 směrnice 91/533, pracovníkovi písemně sdělit podstatné body pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, jakož i podmínky jeho vyslání do zahraničí podle čl. 4 odst. 1 směrnice 91/533. Zaměstnavatel splní svoji povinnost, pokud vystaví dokumenty s nezbytnými informacemi a doručí je zaměstnanci před jeho odjezdem ( 28 ).

49.

Podle svého posledního bodu odůvodnění „[…] by členské státy měly přijmout právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nebo zajistit, aby sociální partneři stanovili nezbytná ustanovení dohodou, přičemž by členské státy byly povinny učinit nezbytná opatření umožňující jim kdykoli zaručit výsledky uložené touto směrnicí“. Jak již z tohoto znění vyplývá, prováděcí povinnost členských států se nevztahuje jen na pouhou legislativní činnost, ale i na provádění těchto ustanovení, včetně kontroly jejich dodržování. Tatáž povinnost se týká příslušného členského státu v případech vysílání pracovníků, přičemž podle čl. 4 odst. 1 směrnice 91/533 musí být zajištěno, že zaměstnanec předem obdrží doplňující údaje o svém vyslání. Pokud vysílající stát již použil své kontrolní pravomoci, tak na základě harmonizace, kterou přináší směrnice 91/533, nezbývá prostor pro případnou pravomoc hostitelského státu.

50.

Takovou pravomoc rovněž nelze vyvodit ze směrnice 91/533. Nemůže být odůvodněna ani tím, že Lucembursko prohlásilo dodržování výše uvedených informačních povinností za předpisy na ochranu veřejného pořádku. Takový požadavek, jaký stanoví čl. 1 odst. 1 bod 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 nelze zařadit do klíčové oblasti pracovních podmínek práva Společenství stanovené čl. 3 odst. 1 směrnice 96/71/ES. Zákonodárné rozhodnutí nezahrnout povinnost informovat stanovenou ve směrnici 91/533/EHS do seznamu čl. 3 odst. 1 směrnice 96/71/ES musí být respektováno ( 29 ).

51.

Konečně je třeba odmítnout argumentaci lucemburské vlády týkající se legislativního procesu, který vedl k přijetí směrnice 2006/123, jako irelevantní pro přezkum tohoto žalobního důvodu. Sporný lucemburský zákon ze dne 20. prosince 2002 totiž věcně ani časově nijak nesouvisí se směrnicí 2006/123. Naopak provádí výhradně směrnici 96/71.

52.

Co se týče automatického přizpůsobení „odměňování“ vývoji životních nákladů, které je stanoveno v čl. 1 odst. 1 bodu 2 zákona ze dne 20. prosince 2002, lucemburská vláda tvrdí, že slouží ochraně pracovníků a přispívá k udržení sociálního smíru v Lucembursku. Uvádí, že takové automatické přizpůsobení je implicitně stanoveno v čl. 3 odst. 1 směrnice 96/71/ES.

53.

Výtka Komise ovšem nesměřuje proti automatickému charakteru tohoto mechanismu, nýbrž proti nesporné skutečnosti, že podle lucemburského práva dochází k obecnému přizpůsobení „odměňování“, které zahrnuje jak reálné mzdy, tak i minimální mzdy. Již ve svém dopise ze dne 30. srpna 2004 lucemburská vláda uvedla, že podle lucemburského práva minimální mzda podléhá rovněž obecnému mechanismu přizpůsobení. Podle názoru Komise však toto neodpovídá požadavkům čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 96/71, ve kterém se mluví výhradně o „minimální mzdě“.

54.

isi je třeba dát za pravdu v tom, že lucemburská právní norma, kterou se směrnice provádí, se svým zněním odchyluje od směrnice 96/71/ES. Při přezkumu otázky, zda je ustanovení vnitrostátního práva v rozporu s právem Společenství, musí být zohledněn ten výklad, ze kterého při výkladu tohoto ustanovení vycházejí vnitrostátní soudy ( 30 ). Nicméně znění čl. 1 odst. 1 bodu 2 zákona ze dne 20. prosince 2002 ani není nesrozumitelné, ani nepřipouští výklad v rozporu s právem Společenství. Je-li totiž třeba zákon ze dne 20. prosince 2002 vykládat podle objektivních měřítek v tom smyslu, že dochází k obecnému přizpůsobení odměňování vývoji životních nákladů, které má rovněž příznivý vliv na minimální mzdy, čl. 1 odst. 1 bod 2 zákona ze dne 20. prosince 2002 splňuje požadavky práva Společenství stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 96/71. V tomto ohledu je nutné argumentaci Komise odmítnout jako neopodstatněnou.

55.

Požadavek dodržování právní úpravy práce na částečný pracovní úvazek a na dobu určitou stanovený v čl. 1 odst. 1 bodu 8 zákona ze dne20. prosince 2002 nelze přiřadit k žádné z kategorií uvedených v čl. 3 odst. 1 směrnice 96/71, nýbrž přesahuje klíčovou oblast pracovních podmínek práva Společenství. Vzhledem k tomu, že se zakládá na oprávnění v čl. 3 odst. 10 směrnice 96/71/ES, musí být podroben přezkumu na základě pojmu veřejného pořádku ve smyslu prohlášení č. 10, jehož obsah v zásadě opakuje judikaturu Soudního dvora k článku 49 ES ( 31 ).

56.

Podle ustálené judikatury nevyžaduje článek 49 ES pouze vyloučení jakékoliv diskriminace poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě z důvodu jeho státní příslušnosti, ale i odstranění jakéhokoliv omezení, i když se toto omezení použije bez rozdílu na vnitrostátní poskytovatele i na poskytovatele z jiných členských států, pokud může znemožnit, ztížit nebo učinit méně atraktivní činnost poskytovatele usazeného v jiném členském státě, ve kterém legálně poskytuje podobné služby ( 32 ). Pro kvalifikaci jako omezení volného pohybu služeb ve smyslu článku 49 ES je podle této definice postačující, pokud lucemburské právní úpravy práce na částečný pracovní úvazek a na dobu určitou jsou přísnější než právní úpravy platné ve vysílajícím státu, a tím činí poskytování služeb v Lucembursku pro zahraniční podniky méně atraktivní.

57.

Soudní dvůr dále konstatoval, že volný pohyb služeb, jakožto základní zásada Smlouvy, může být omezen pouze právní úpravou odůvodněnou naléhavými důvody obecného zájmu, která se vztahuje na všechny osoby nebo podniky vykonávající svoji činnost na území členského státu, kde je poskytována služba, v rozsahu, v němž tento zájem není chráněn právní úpravou, které podléhá poskytovatel v členském státě, ve kterém je usazen ( 33 ).

58.

Účelem čl. 1 odst. 1 bodu 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 je podle lucemburské vlády rovné zacházení a stejné odměňování pracovníků, čímž tento článek slouží ochraně zaměstnanců, která je podle práva Společenství legitimním cílem. Jak lucemburská vláda vysvětlila, cílem této právní úpravy je chránit práva zaměstnanců, která jsou zaručena již v právním řádu Společenství směrnicí 97/81 ( 34 ) a 99/70/ES ( 35 ). Krom toho jen provádí zásady, které mají svůj původ ve veřejném pořádku Společenství.

59.

K tomuto právnímu názoru se nemohu připojit. Skutečnost, že zákonodárce Společenství nezahrnul do čl. 3 odst. 1 směrnice 96/71 předmět právní úpravy uvedených směrnic, tzn. úpravu práce na částečný úvazek a pracovních smluv na dobu určitou, hovoří pro to, že právě tato oblast evropského pracovního práva nenáleží k veřejnému pořádku Společenství. Mimoto se přitom jedná o právní úpravy, které, jak lucemburská vláda sama uznává, jsou na úrovni Společenství již předmětem směrnic 97/81 a 99/70, a musejí proto být provedeny všemi členskými státy ( 36 ). Zájmy v nich zosobněné jsou tedy chráněny již předpisy, jimž podléhá poskytovatel služby ve členském státu, ve kterém je usazen. Lucemburská vláda se tedy za účelem prohlášení sporné vnitrostátní právní úpravy za předpisy v oblasti veřejného pořádku nemůže dovolávat naléhavých důvodů obecného zájmu.

60.

V kontextu odkazu obsaženého v čl. 1 odst. 1 bodu 11 zákona ze dne 20. prosince 2002 na „kogentní ustanovení vnitrostátního práva v kolektivních pracovních smlouvách“ vyvstává v první řadě otázka slučitelnosti těchto pravidel s čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71. Komise má pochybnosti o řádném provedení směrnice a v podstatě Lucembursku vytýká, že chtělo určitou kategorii aktů nezávisle na jejich právní povaze a jejich věcném obsahu prohlásit v rozporu s oprávněním, které je stanoveno v čl. 3 odst. 10 směrnice 96/71, za kogentní ustanovení.

61.

Komise tím má námitky proti dvěma aspektům této právní úpravy, které musejí být prozkoumány každý zvlášť. Nejprve je namístě dát isi za pravdu v tom, že pojem „kolektivní pracovní smlouvy“ má odlišný význam jednak v úvodní větě čl. 1 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 a jednak v bodu 11 tohoto ustanovení. Zatímco v prvním případě se hovoří o „obecně závazných kolektivních smlouvách“, bod 11 se obecně vztahuje na „kolektivní pracovní smlouvy“. U posledně uvedených se ale může jednat jen o ty kolektivní smlouvy, které nebyly prohlášeny za obecně závazné. Jako takové však kvůli jednoznačnému znění čl. 3 odst. 1 druhé odrážky směrnice 96/71, který se vztahuje pouze na „kolektivní smlouvy, které byly prohlášeny za všeobecně použitelné“, nemohou spadat do jeho působnosti, což má za následek, že tyto kolektivní smlouvy nemohu být považovány za ke klíčové oblasti náležející pracovní podmínky práva Společenství ( 37 ).

62.

Další aspekt se týká prohlášení určité kategorie aktů za ustanovení veřejného pořádku nezávisle na jejich právní povaze a jejich věcném obsahu. Aby bylo možné posoudit, zda určitou úpravu obsaženou v kolektivní smlouvě lze považovat za kogentní ve smyslu prohlášení č. 10, je podle mého názoru nezbytné, aby příslušný členský stát tyto úpravy obsažené v kolektivní smlouvě přímo oznámil ( 38 ). Paušální odkaz na „kolektivní pracovní smlouvy“ podle čl. 1 odst. 1 bodu 11 zákona ze dne 20. prosince 2002 má naproti tomu povahu „bianko“ právní normy, které může postrádat minimální míru určitosti a jasnosti. Posledně uvedené je nezbytně nutné, protože není možné vyloučit, že mohou existovat okolnosti, které učiní použití úprav obsažených v kolektivní smlouvě na vyslané pracovníky neslučitelným s volným pohybem služeb ( 39 ). Vždy je tedy třeba přezkoumat konkrétní případ v tom smyslu, zda dotčená právní úprava při objektivním posouzení zaručuje vyslaným pracovníkům ochranu a zda dotčeným pracovníkům přináší skutečný prospěch, který zřetelně přispívá k jejich sociální ochraně. Paušálním odkazem na „kolektivní pracovní smlouvy“ je však Soudnímu dvoru v podrobném přezkumu zabráněno.

63.

Z procesního hlediska lucemburská vláda nesplnila svoji povinnost se odůvodněně a podrobně hájit vůči předloženým skutečnostem tím, že ve své žalobní odpovědi odkázala na kolektivní pracovní smlouvy, které přiložila ke své odpovědi ze dne 30. srpna 2004 ( 40 ). U těchto smluv se totiž jedná, jak Komise správně poznamenává, o kolektivní smlouvy, které byly velkovévodským nařízením prohlášeny za obecně závazné, ve smyslu úvodní věty čl. 1 odst. 1, a nikoliv o ostatní, v projednávaném případě sporné, „kolektivní pracovní smlouvy“, na které se vztahuje čl. 1 odst. 1 bod 11 zákona ze dne 20. prosince 2002.

64.

Článek 1 odst. 1 bod 11 zákona ze dne 20. prosince 2002 proto není v souladu s čl. 3 odst. 1 a 10 směrnice 96/71.

65.

Ve výzvě dopisem Komise upozornila lucemburskou vládu nejprve na to, že čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 96/71 ukládá členským státům povinnost, aby se staraly o to, aby podniky se sídlem v jiném členském státu dodržovaly maximální délky pracovní doby a minimální doby odpočinku. Poukazovala na to, že čl. 1 odst. 1 bod 3 zákona ze dne 20. prosince 2002 omezil ochranu minimální doby odpočinku na týdenní dobu odpočinku. Pojem „minimální doby odpočinku“ však zahrnoval nejen týdenní dobu odpočinku, nýbrž i další doby odpočinku, jako například denní odpočinek a přestávky v práci, které jsou stanoveny v článcích 3 a 4 směrnice 2003/88/ES ( 41 ).

66.

Lucemburská vláda uznala neúplné provedení směrnice 96/71 již ve své odpovědi ze dne 30. srpna 2004 ( 42 ).

67.

Tím svoji povinnost v každém případě splnila teprve po uplynutí dvouměsíční lhůty, kterou ji Komise stanovila ve svém odůvodněném stanovisku ze dne 12. října 2005. Podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být existence nesplnění povinnosti posuzována na základě stavu,v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku. ( 43 ). Vzhledem k tomu, že lucemburská vláda opožděné provedení směrnice nepopírá, je tento žalobní důvod opodstatněný již z tohoto důvodu.

68.

Žalobní důvod Komise týkající se neodůvodněného omezení volného pohybu služeb z důvodu uložení povinnosti podnikům usazeným v zahraničí podle čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002, které mají dát „před zahájením práce dát na základě žádosti a v nejkratší možné lhůtě k dispozici orgánu živnostenského dozoru údaje nezbytně nutné pro kontrolu“, se naproti tomu netýká provedení směrnice 96/71, nýbrž přímo článku 49 ES.

69.

Jak již bylo uvedeno, článek 49 ES vyžaduje nejen odstranění jakékoli diskriminace poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě na základě jeho státní příslušnosti, ale rovněž odstranění jakéhokoli omezení ( 44 ). Podle ustálené judikatury může použití vnitrostátních právních předpisů hostitelského státu na poskytovatele služeb znemožnit, ztížit nebo učinit méně atraktivním poskytování služeb, a je tedy třeba ho považovat za omezení volného pohybu služeb, jestliže způsobuje dodatečné výdaje, jakož i administrativní a hospodářskou zátěž ( 45 ).

70.

Úprava uvedená v čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 směřuje k tomu, aby byla lucemburskému orgánu živnostenského dozoru umožněna kontrola totožnosti legálního pobytu pracovníků v rámci jejich vyslání. Tato úprava podrobuje podniky se sídlem mimo území Lucemburského velkovévodství povinnému předpokládanému správnímu řízení, které před zahájením prací vyžaduje předložení dokumentů o sociálněprávním a pracovněprávním postavení a o postavení z hlediska práva pobytu vyslaných pracovníků, takže toto pravidlo je pro dotčené podniky v každém případě spojené se správními formalitami, které mohou učinit vyslání pracovníků do Lucemburska méně atraktivním než na vnitrostátní úrovni. Podle uvedené široké definice judikatury postačuje již tato skutečnost k tomu, aby byl potvrzen omezující charakter této úpravy ( 46 ).

71.

Přesto je nutné připomenout, že Soudní dvůr přiznal členským státům pravomoc kontrolovat dodržování vnitrostátních ustanovení i ustanovení Společenství v oblasti poskytování služeb. Soudní dvůr rovněž uznal opodstatněnost kontrolních opatření nezbytných k ověření splnění požadavků, které jsou samy o sobě odůvodněny obecným zájmem ( 47 ). Lucemburská vláda odůvodňuje úpravu v čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 jak ochranou pracovníků, tak i nutností provádět kontroly za účelem potírání zneužívání a nezákonných přeshraničních činností. Jak sociální ochrana pracovníků, tak i potírání případů zneužívání jsou podle judikatury považovány za legitimní cíle ( 48 ).

72.

Soudní dvůr nicméně rovněž konstatoval, že kontroly prováděné vnitrostátními orgány dozoru musí dodržovat omezení uložená právem Společenství a nesmějí činit volný pohyb služeb iluzorním ( 49 ). Zejména musí být způsobilé zajistit uskutečnění cíle, který sledují, a nesmí jít nad rámec toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 50 ).

73.

Charakteristickým znakem lucemburské právní úpravy je především zákonná povinnost podnikatelů ještě „před zahájením prací“ dát orgánu živnostenského dozoru k dispozici nezbytné dokumenty, z čehož lze usuzovat na kontrolu případů zneužívání před vysláním, v zásadě neslučitelnou s právem Společenství. Lucemburská vláda proti tomu namítá, že skutečnost, že podnikatel musí splnit svou oznamovací povinnost teprve „na žádost“, změkčuje tuto zákonnou povinnost. S touto zákonnou povinností tedy není spojena žádná povinnost podnikatele sám od sebe předložit prohlášení dotyčným orgánům.

74.

Mám za to, že přesto existují skutečnosti odůvodňující předpoklad, že lucemburská právní úprava je v každém případě podobná kontrole případů zneužívání před vysláním. Článek 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 je totiž třeba číst ve spojení s články 13 až 17 zákona ze dne 4. dubna 1974 o reorganizaci orgánu živnostenského dozoru ( 51 ) (dále jen „zákon ze dne 4. dubna 1974“), který v případě porušení oznamovací povinnosti podnikatele zmocňuje tento orgán k tomu, aby nařídil zastavení pracovní činnost vyslaných pracovníků na území Lucemburského velkovévodství s okamžitou platností. Pokračování v práci může orgán živnostenského dozoru povolit teprve poté, co byly dodatečně předloženy všechny nezbytné dokumenty ( 52 ), přičemž za porušení tohoto nařízení je možno na základě článku 28 zákona ze dne 4. dubna 1974 uložit trest odnětí svobody a peněžní pokutu. Je-li však zaprvé třeba „povolení“, aby bylo možno v práci znovu pokračovat, a zadruhé je-li nedodržení povinnosti předložit dokumenty prosazováno prostředky přestupkového práva a trestního práva, nelze pak pravidlo čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 chápat jinak než v tom smyslu, že pro poskytování služeb v Lucembursku formou vysílání pracovníků existuje zákaz s výhradou povolení ( 53 ).

75.

Znesnadňujícím účinkem se projevuje skutečnost, že formulace těchto ustanovení nevyhovuje požadavkům právní jistoty a jasnosti. Podle ustálené judikatury musí členské státy k zajištění úplného používání práva Společenství nejen uvést své právní předpisy do souladu s právem Společenství, nýbrž k tomu musejí vytvořit natolik určitou, jasnou a transparentní právní situaci, že jednotlivec může v plném rozsahu zjistit svá práva a může se jich dovolávat před vnitrostátními soudy ( 54 ). Tato zásada musí platit tím spíše tehdy, pokud vnitrostátní právo členského státu ukládá jednotlivcům povinnosti, a v případě jejich porušení hrozí sankcemi.

76.

Je nutné konstatovat, že nesrozumitelné znění právní úpravy činí udělení povolení do značné míry závislým na uvážení správních orgánů a krom toho v nepřijatelné míře zvyšuje nebezpečí pro podniky spočívající v tom, že budou vystaveny správněprávním, resp. trestněprávním sankcím. Orgán živnostenského dozoru, jak vyplývá z důkazů, které dala Komise k dispozici Soudnímu dvoru, zjevně vykládá čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 přísně v tom smyslu, že požaduje úplné předložení všech dokumentů před vysláním ( 55 ), takže na rozdíl od tvrzení lucemburské vlády nepostačuje, aby dokumenty byly předloženy ve stejný den krátce před zahájením prací. Obtíže při praktickém uplatňování čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 by dále mohly vyplývat ze skutečnosti, že oznamovací povinnost, a tím vlastní správní řízení, vzniká v zásadě až po doručení „žádosti“ orgánu živnostenského dozoru, přičemž zůstává nejasné, jakou úlohu má podnik před tímto řízením a zda je popřípadě nutné, aby k této „žádosti“ dal sám podnět. Vzhledem k tomu, že bez takové „žádosti“ podnik v konečném důsledku nemůže využívat volného pohybu služeb, aniž by byl nucen čelit sankcím správního, respektive trestního, práva, má toto omezení stejné účinky jako absolutní zákaz, který s ohledem na možnost použít méně omezující prostředky nelze považovat za nezbytný pro zajištění ochrany pracovníků.

77.

Konečně považuji za nezbytné v této souvislosti připomenout, že Soudní dvůr naposledy v rozsudku Komise v. Lucembursko ( 56 ) ohledně nepřiměřenosti povolení jakožto podmínky pro zahájení práce a použitelnosti mírnějších prostředků konstatoval následující: „Kdyby přitom byla podnikům poskytujícím služby uložena povinnost oznámit místním orgánům přítomnost jednoho nebo několika vyslaných pracovníků v zaměstnaneckém poměru, předpokládanou dobu pobytu a službu nebo služby, jejichž poskytování je důvodem pro jejich vyslání, jednalo by se o stejně účinné a méně omezující opatření, než jsou předmětné požadavky. Umožňovalo by těmto orgánům kontrolovat dodržování lucemburské právní úpravy v sociální oblasti po dobu vyslání při zohlednění povinností, které jsou podniku již uloženy na základě předpisů sociálního práva uplatňovaných v členském státě jeho usazení“. Za těchto okolností je vhodnější, aby hostitelský členský stát omezil svůj zásah na ověření nezbytných informací sdělených poskytovatelem služeb při zahájení jeho činnosti v posledně jmenovaném členském státě a přijal sankce, až když to bude nezbytné ( 57 ). Faktickým zavedením výhrady povolení v čl. 7 odst. 1 zákona ze dne 20. prosince 2002 tedy lucemburská vláda jde nad rámec toho, co Soudní dvůr považuje za přiměřené.

78.

Z toho všeho vyplývá, že se u této právní úpravy jedná o kontrolu případů zneužívání před vysláním, která není slučitelná s článkem 49 ES. Na základě toho je rovněž tento žalobní důvod opodstatněný.

79.

Jako další administrativní požadavek, který může podnikům se sídlem v jiném členském státu ztížit vysílání pracovníků, představuje povinnost určit ad hoc zástupce usazeného v Lucembursku stanovená v článku 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 omezení volného pohybu služeb ve smyslu článku 49 ES ( 58 ). Je tedy nutné přezkoumat, zda jsou omezení volného pohybu služeb, která vyplývají z tohoto vnitrostátního ustanovení, odůvodněná cílem, který je v obecném zájmu, a pokud ano, zda jsou za použití vhodných prostředků nezbytná ke sledování tohoto cíle.

80.

Lucemburská vláda se odvolává na ochranu pracovníků, potírání případů zneužívání, jakož i na nutnost účinné kontroly. Jak již bylo uvedeno, jak ochrana pracovníků, tak i potírání případů zneužívání jsou uznávány jako legitimní cíle ( 59 ), zatímco provádění kontrol za účelem prosazení vnitrostátních ochranných ustanovení je považováno za slučitelné s právem Společenství, pokud tento dohled probíhá v rámci omezení uložených právem Společenství ( 60 ).

81.

Nejprve je nutné poukázat na to, že členský stát nemůže podřídit poskytování služeb na svém území dodržování všech podmínek vyžadovaných pro usazení, a tím zbavit ustanovení Smlouvy určená k zajištění volného poskytování služeb veškerého užitečného účinku ( 61 ).

82.

Na základě toho Soudní dvůr v rozsudku Komise v. Itálie ( 62 ) nepovažoval požadavky kladené na podniky pro dočasnou práci, které chtěly nabídnout uživatelům usazeným v Itálii své pracovníky, aby si v Itálii zřídily své sídlo nebo pobočku, za slučitelné s volným pohybem služeb, protože to znemožňuje, aby podniky se sídlem v jiném členském státě poskytovaly služby v uvedeném členskému státě.

83.

Lucemburská vláda v podstatě tvrdí, že čl. 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 neukládá žádné přesné znaky sporného ad hoc zástupce. Nepožaduje se, aby tento mandatář byl fyzickou nebo právnickou osobou, ani to, aby musel být subjektem jednajícím za úplatu. Důležité je pouze to, aby orgán živnostenského dozoru znal jména osoby, u nichž jsou nezbytné dokumenty uloženy. Ad hoc zástupce ve smyslu tohoto ustanovení může být, například ve stavebnictví, buď hlavní podnik, vedoucí pracovník, nebo stavební dozor.

84.

Proti tomu je nutné namítnout, že tento výklad není v žádném případě v čl. 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 vyjádřen. Je dokonce v rozporu se zákonnými požadavky. Ze znění článku 8 naopak jednoznačně vyplývá, že sporný ad hoc zástupce musí být „usazen“ v Lucembursku, tedy že musí mít „místo kde žije“, respektive své „obvyklé bydliště“, v tuzemsku. Jak Komise správně uvádí, tento pojmový znak skutkové podstaty předpokládá „trvalé bydliště“ nebo v každém případě pobyt, který překračuje dobu trvání poskytování služeb. Z toho vyplývá, že požadavky článku 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 nebudou splněny tehdy, jsou-li nezbytné dokumenty uschovány například u jednoho z vyslaných pracovníků.

85.

Mám za to, že toto není slučitelné s judikaturou Soudního dvora. V rozsudku Arblade ( 63 ) totiž Soudní dvůr konstatoval, že povinnost mít přichystány a uchovávat určité dokumenty v místě bydliště fyzické osoby, která bydlí v hostitelském členském státě, která tyto dokumenty vede jakožto zaměstnavatelem určený zmocněnec, nebo jako jím určená dozírající osoba, i poté, co zaměstnavatel ukončil práci pracovníků v tomto státě, je nutné považovat za přípustnou pouze tehdy, pokud orgány tohoto státu nemohou svoji kontrolní úlohu splnit bez existence takovéto povinnosti.

86.

Lucemburské vládě je na jedné straně třeba dát za pravdu v tom, že provádění kontrol na místě je nezbytné pro zajištění dodržování ochranných ustanovení členského státu. Na druhou stranu je jí třeba vytknout, že nedostatečně doložila, respektive prokázala, že lucemburské orgány by svoji kontrolní úlohu nemohly plnit bez účasti ad hoc zástupce usazeného v Lucembursku. K odůvodnění takto výrazného omezení volného pohybu služeb, jakým je toto omezení, totiž nestačí bez podrobného odůvodnění vyjádřit kritické pochybnosti nebo pouhé obavy o účinnosti organizovaného systému spolupráce nebo výměny informací mezi členskými státy stanoveného v článku 4 směrnice 96/71 ( 64 ). Stejně jako všechny ostatní členské státy je i Lucemburské velkovévodství povinno za účelem dohledu nad dodržováním dotčených pracovních podmínek účastnit se uvedeného systému pomoci mezi příslušnými orgány členských států. V tomto ohledu lucemburská vláda svoji procesní povinnost tvrzení a důkazní povinnost nesplnila.

87.

Nehledě na to kontrola dodržování právních předpisů souvisejících se sociální ochranou pracovníků může být zajištěna velmi dobře i méně omezujícími opatřeními. Je totiž třeba vycházet v zásadě z toho, že pro plnění této kontrolní úlohy stačí určit jednoho z vyslaných pracovníků, například vedoucího pracovníka, který zajišťuje spojení mezi zahraničním podnikem a orgánem živnostenského dozoru a popřípadě uchovává potřebné dokumenty buď na pracovišti, nebo na přístupném a jasně označeném místě na území hostitelského členského státu ( 65 ). Jakožto opatření k zajištění sociální ochrany pracovníků, méně omezující volný pohyb služeb, by toto bylo v souladu se zásadou přiměřenosti.

88.

Na základě toho docházím k závěru, že požadavky stanovené v článku 8 zákona ze dne 20. prosince 2002 jsou nepřiměřené a porušují článek 49 ES. V důsledku toho je rovněž čtvrtý žalobní důvod opodstatněný.

89.

Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že Lucemburské velkovévodství nemělo v zásadě ve věci úspěch, je důvodné mu uložit náhradu nákladů řízení.

90.

Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr