1. 

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Cour d’arbitrage (Rozhodčí soud) ( 2 ), nyní Cour constitutionnelle (Ústavní soud), Belgie ( 3 ) se týká slučitelnosti systému pojištění sociální péče, jaký byl zaveden Vlámským společenstvím, s různými ustanoveními nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ( 4 ) a s články 18 ES, 39 ES a 43 ES.

2. 

Obecnější otázkou je, zda právo Společenství brání samosprávnému celku členského státu, aby uplatňoval kritérium bydliště na území dotčeného celku nebo na území jiného členského státu jako podmínku přiznání dávek sociálního zabezpečení, a vyloučil tak ze systému dávek osoby pracující na území dotčeného celku, které mají bydliště v jiné části dotčeného státu.

3. 

Ještě obecněji, jaký má právo Společenství dopad na decentralizované uspořádání členského státu a na to, co je považováno za „čistě vnitrostátní situaci“ mimo rozsah působnosti práva Společenství?

4.

Belgický federativní systém, jakožto decentralizovaný vzdálený příbuzný Společenství ( 5 ), nevznikl na základě žádného jednotného plánu ( 6 ). Jedná se o výsledek dílčích změn, které byly původně motivovány snahou vlámské části získat kulturní autonomii, jehož vyjádřením jsou nynější společenství, a snahou valonské části získat hospodářskou autonomii, jíž dosáhla vytvořením nynějších regionů ( 7 ).

5.

Belgie nyní sestává ze tří společenství (Vlámské společenství, Francouzské společenství a Německojazyčné společenství) ( 8 ), tří regionů (valonský region, vlámský region a bruselský region) ( 9 ) a čtyř jazykových regionů (nizozemskojazyčný region, francouzskojazyčný region, dvojjazyčný region Hlavní město Brusel a německojazyčný region) ( 10 ).

6.

Společenství i regiony získaly v určitých oblastech vzájemně výlučné okruhy působnosti ( 11 ). Společenství i regiony tedy jednají jako nezávislí zákonodárci v rámci své vlastní působnosti.

7.

Vyhlášky jsou právními nástroji, jejichž prostřednictvím uvedená tři společenství, jakož i vlámský a valonský region vykonávají svou zákonodárnou pravomoc. Tyto vyhlášky mají stejnou právní sílu jako federální zákony ( 12 ).

8.

Článek 17 ES stanoví:

„1.   Zavádí se občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje státní příslušnost členského státu, ale nenahrazuje ji.

2.   Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené touto smlouvou.“

9.

Článek 18 ES stanoví:

„1.   Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.

[…]“

10.

Článek 39 ES stanoví:

„1.   Je zajištěn volný pohyb pracovníků ve Společenství.

2.   Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

[…]“

11.

Článek 43 ES stanoví:

„V rámci níže uvedených ustanovení jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého. […]

Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování a řízení podniků […] za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení […].“

12.

V projednávané věci jsou relevantní následující body odůvodnění nařízení č. 1408/71 ( 13 ):

„[…]

[…] k co nejúčinnějšímu zaručení rovnosti zacházení pro všechny pracovníky působící na území členského státu je vhodné jako obecné pravidlo stanovit, že se použijí právní předpisy členského státu, ve kterém dotyčná osoba vykonává zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost [ ( 14 )];

[…] v některých situacích, které odůvodňují jiná kritéria použitelnosti, je možné se od tohoto obecného pravidla odchýlit;

[…]“

13.

Článek 2 nařízení č. 1408/71 vymezuje osobní působnost nařízení:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné a studenty, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států a kteří jsou státními příslušníky jednoho z členských států nebo kteří jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich. […]“

14.

Článek 3 nařízení č. 1408/71 zakotvuje zásadu rovného zacházení:

„1.   S výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoli členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu. […]“

15.

Článek 4 stanoví rozsah věcné působnosti nařízení č. 1408/71:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení:

2.   Toto nařízení se vztahuje na všechny obecné a zvláštní systémy sociálního zabezpečení, ať již jsou příspěvkové[,] nebo nepříspěvkové[,] a na systémy týkající se povinností zaměstnavatele nebo vlastníka lodi ohledně dávek uvedených v odstavci 1.

2a.   Tento článek se vztahuje na zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky poskytované podle právních předpisů, které vykazují, s přihlédnutím k jejich osobní působnosti, cílům nebo podmínkám pro vznik nároku na dávku, vlastnosti jak právních předpisů týkajících se sociálního zabezpečení uvedených v odstavci 1, tak sociální pomoci.

‚Zvláštními nepříspěvkovými peněžitými dávkami‘ se rozumějí dávky:

2b.   Toto nařízení se nevztahuje na ustanovení právních předpisů členských států týkající se zvláštních nepříspěvkových dávek uvedených v příloze II oddíle III, jejichž použití je omezeno na část jejich území[ ( 16 )].

[…]“

16.

S výhradou určitých výjimek, jež nejsou v projednávané věci relevantní, článek 13 určuje právní předpisy použitelné pro migrující pracovníky:

„1.   […] podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.

2.   […]

17.

Článek 19 stanoví obecná pravidla, pokud jde o dávky v nemoci a mateřství, v případě bydliště v jiném členském státě, než je příslušný stát:

„1.   Zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná s bydlištěm na území jiného členského státu, než je příslušný stát, která splňuje podmínky právních předpisů příslušného státu pro vznik nároku na dávky, případně s přihlédnutím k článku 18[ ( 17 )], obdrží ve státě, kde má bydliště,

18.

Článek 21 stanoví pravidla, pokud jde o dávky v nemoci a mateřství, použitelná v případě pobytu v příslušném státu nebo přemístění bydliště do příslušného státu:

„1.   Zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná uvedená v čl. 19 odst. 1, která pobývá na území příslušného státu, obdrží dávky v souladu s právními předpisy uvedeného státu, jako by tam měla bydliště, i když již obdržela dávky pro stejný případ nemoci nebo mateřství před tímto pobytem.

[…]

4.   Zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná a její rodinní příslušníci uvedení v článku 19, kteří přemístí své bydliště na území příslušného státu, obdrží dávky v souladu s právními předpisy uvedeného státu, i když již obdrželi dávky pro stejný případ nemoci nebo mateřství před přemístěním bydliště.“

19.

Vyhláškou ze dne 30. března 1999 ( 18 ) (dále jen „vyhláška z roku 1999“) Vlámské společenství zavedlo „pojištění sociální péče“ (zorgverzekering), jež až do výše měsíčního maxima hradí poskytování jiné než zdravotnické pomoci a jiných než zdravotnických služeb osobám, které nemohou činit každodenní úkony nezbytné pro zajištění svých základních potřeb ani provádět jiné související činnosti ( 19 ).

20.

Vlámské pojištění sociální péče bylo zavedeno s cílem zajistit uspokojování potřeb stárnoucího obyvatelstva Flander ( 20 ). Jeho cílem je zejména poskytnout finanční podporu za účelem výpomoci s každodenními úkony rostoucího počtu starších obyvatel a obecněji osob, které takovou pomoc potřebují bez ohledu na věk ( 21 ).

21.

Francouzské společenství a Německojazyčné společenství podobný systém pojištění sociální péče nezavedly.

22.

Článek 2 bod 1 vyhlášky z roku 1999 vymezuje jinou než zdravotnickou pomoc a jiné než zdravotnické služby jako:

„pomoc a podpora poskytované třetími osobami v pobytovém nebo částečně pobytovém zařízení nebo ambulantně osobě s omezenou schopností soběstačnosti“.

23.

Vyhláška z roku 1999 byla několikrát změněna ( 22 ). Nejdůležitější změna z hlediska projednávané věci byla provedena vyhláškou ze dne 30. dubna 2004 ( 23 ) (dále jen „vyhláška z roku 2004“), která změnila vyhlášku z roku 1999 na základě výzvy Komise ze dne 17. prosince 2002, aby Vlámské společenství zajistilo dosažení souladu s nařízením č. 1408/71. Komise měla zejména za to, že vyhláška z roku 1999 v původním znění tím, že podmiňovala účast na systému pojištění sociální péče a výplatu dávek bydlištěm v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel, bez možnosti výjimky, porušovala mimo jiné články 2, 13, 18, 19, 20, 25 a 28 nařízení č. 1408/71 ( 24 ) a články 39 ES a 43 ES.

24.

Vyhláškou z roku 2004 byl změněn systém pojištění sociální péče v tom směru, že z jeho působnosti byly vyloučeny osoby, na něž se na základě nařízení č. 1408/71 vztahuje systém sociálního zabezpečení jiného členského státu Evropské unie nebo státu, který je součástí Evropského hospodářského prostoru, a že byla rozšířena jeho působnost na osoby s bydlištěm v jiném členském státě, avšak pracující v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel.

25.

Článek 4 vyhlášky z roku 1999, ve znění vyhlášky z roku 2004, nyní stanoví:

„1.   Osoba s bydlištěm v nizozemskojazyčném regionu je povinna se pojistit u pojišťovny sociální péče, kterou tato vyhláška povoluje. […]

2.   Osoba s bydlištěm v dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel se může dobrovolně pojistit u pojišťovny sociální péče, kterou tato vyhláška povoluje.

2a.   Osoba uvedená v odstavcích 1 a 2, na niž se na základě jejího vlastního oprávnění vztahuje systém sociálního zabezpečení jiného členského státu Evropské unie nebo jiného státu, který je součástí Evropského hospodářského prostoru, podle pravidel určujících použitelné právo obsažených v nařízení (EHS) č. 1408/71, nespadá do rozsahu působnosti této vyhlášky.

2b.   Osoba, která nemá bydliště v Belgii a na niž se na základě jejího vlastního oprávnění a z důvodu zaměstnání v nizozemskojazyčném regionu vztahuje systém sociálního zabezpečení v Belgii podle pravidel určujících použitelné právo obsažených v nařízení (EHS) č. 1408/71, je povinna se pojistit u pojišťovny sociální péče, kterou tato vyhláška povoluje. Ustanovení této vyhlášky týkající se osob uvedených v odstavci 1 se použijí obdobně.

Osoba, která nemá bydliště v Belgii a na niž se na základě jejího vlastního oprávnění a z důvodu zaměstnání ve dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel vztahuje systém sociálního zabezpečení v Belgii podle pravidel určujících použitelné právo obsažených v nařízení (EHS) č. 1408/71, se může dobrovolně pojistit u pojišťovny sociální péče, kterou tato vyhláška povoluje. Ustanovení této vyhlášky týkající se osob uvedených v odstavci 2 se použijí obdobně.“

26.

Článek 5 vyhlášky z roku 1999, ve znění poslední změny provedené vyhláškou ze dne 25. listopadu 2005 ( 25 ), stanoví podmínky poskytování náhrad v rámci systému pojištění sociální péče:

„Uživatel musí splnit následující podmínky, aby mohl uplatňovat nárok na náhradu nákladů jiné než zdravotnické pomoci a jiných než zdravotnických služeb pojišťovnou sociální péče: […]

27.

Předmětem původního řízení je třetí žaloba na neplatnost vyhlášky z roku 1999 podaná k Rozhodčímu soudu. Vláda Francouzského společenství podala žalobu na neplatnost původního znění vyhlášky z roku 1999 (dále jen „první žaloba“). Kolegium Komise Francouzského společenství ( 26 ) podalo žalobu na neplatnost mezitímního znění vyhlášky z roku 1999, tedy znění ze dne 18. května 2001 ( 27 ) (dále jen „druhá žaloba“).

28.

Rozhodčí soud z větší části první žalobu zamítl ( 28 ). Rozhodl, že v rámci belgického federativního uspořádání je třeba pojištění sociální péče považovat za „pomoc osobám“, což je oblast náležející do příslušných okruhů působnosti Vlámského společenství, Francouzského společenství a Německojazyčného společenství. Vlámské pojištění sociální péče proto nijak nezasáhlo do působnosti federace, pokud jde o sociální zabezpečení.

29.

Rozhodčí soud zamítl druhou žalobu v celém rozsahu ( 29 ).

30.

Původní řízení na základě třetí žaloby se týká dvou samostatných žalob na neplatnost, z nichž obě byly podány dne 9. prosince 2004 a byly u Rozhodčího soudu spojeny ke společnému projednání. První žalobou se vláda Francouzského společenství domáhá zrušení čl. 4 odst. 2b vyhlášky z roku 1999, ve znění vyhlášky z roku 2004. Tato vláda mimo jiné uplatňuje, že uvedené ustanovení porušuje zásady rovnosti a zákazu diskriminace a představuje překážku volného pohybu osob a pracovníků. Druhou žalobou se valonská vláda domáhá zrušení celé vyhlášky z roku 2004. Uplatňuje, že vyhláška z roku 2004 porušuje vnitrostátní pravidla o rozdělení působnosti a zásady rovnosti a zákazu diskriminace.

31.

Rozhodčí soud zamítl žalobní důvody vycházející z údajného nedostatku působnosti Vlámského společenství pro zavedení pojištění sociální péče. Měl však za to, že o žalobních důvodech vycházejících z práva Společenství nelze s jistotou rozhodnout ani na základě znění Smlouvy nebo nařízení č. 1408/71, ani na základě judikatury Soudního dvora. Rozhodčí soud proto položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32.

Písemná vyjádření byla předložena vládou Francouzského společenství, valonskou a vlámskou vládou, nizozemskou vládou a Komisí.

33.

Všichni zúčastnění, kteří předložili vyjádření, kromě nizozemské vlády, se zúčastnili jednání konaného dne 27. března 2007 a podali ústní vyjádření.

34.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda takový systém pojištění sociální péče, jaký zavedlo Vlámské společenství, spadá do věcné působnosti nařízení č. 1408/71, jak je vymezena v článku 4 uvedeného nařízení.

35.

Všichni zúčastnění, kteří předložili vyjádření, shodně tvrdí, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně. Mají za to, že dávky poskytované v rámci vlámského pojištění sociální péče je třeba správně kvalifikovat jako dávky sociálního zabezpečení ve smyslu nařízení č. 1408/71.

36.

Jak vícekrát uvedl Soudní dvůr, dávka může být považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je příjemci poskytnuta na základě právními předpisy vymezené situace, aniž by došlo k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb, a vztahuje-li se k některému z rizik výslovně uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71 ( 30 ).

37.

Dávky, které jsou poskytované podle objektivních kritérií na základě situace vymezené právními předpisy a jejichž cílem je zlepšení zdravotního stavu a životních podmínek osob vyžadujících péči, mají v podstatě za účel doplnění dávek zdravotního a nemocenského pojištění, a musejí být proto posuzovány jako „dávky v nemoci“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 ( 31 ). Zdá se, že vlámský systém pojištění sociální péče uvedené definici přesně odpovídá. Je tedy třeba jej považovat za „dávku v nemoci“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71.

38.

Valonská vláda správně upozorňuje, že vlámský systém pojištění sociální péče nemůže být vyloučen z působnosti nařízení č. 1408/71 na základě čl. 4 odst. 2b ( 32 ). Zaprvé, tento systém není uveden v příloze II oddíle III nařízení. Zadruhé, jedná se patrně o příspěvkovou dávku ( 33 ), neboť je přinejmenším zčásti ( 34 ) financována z příspěvků účastníků systému ( 35 ).

39.

Vlámský systém sociálního pojištění vylučuje ze své působnosti osoby pracující v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel, které však mají bydliště v jiných jazykových regionech Belgie. Brání nařízení č. 1408/71 nebo ustanovení Smlouvy o volném pohybu osob a o občanství Unie takové úpravě?

40.

Hlavním argumentem vlámské vlády je, že druhá a třetí otázka jsou nepřípustné, neboť odpověď na tyto otázky by nebyla užitečná ani není nezbytná pro rozhodnutí v původním řízení. Před vnitrostátním soudem žalobkyně v původním řízení napadly zavedení systému pojištění sociální péče, přičemž argumentovaly, že Vlámské společenství postrádá nutnou působnost. Výklad práva Společenství navrhovaný žalobkyněmi v původním řízení by však naopak vedl k rozšíření dotčeného systému na osoby žijící ve francouzskojazyčném regionu.

41.

Vlámská vláda rovněž uplatňuje, že předkládající soud sám zodpověděl třetí otázku, když rozhodl, že vlámský systém pojištění sociální péče neohrožuje působnost federálního zákonodárce v oblasti hospodářské unie v rámci Belgie, neboť jde o částky v omezené výši a o dávky s omezenými účinky ( 36 ). Totéž lze říci o jakémkoli účinku na volný pohyb v rámci Společenství.

42.

O správnosti těchto argumentů nejsem přesvědčena.

43.

Soudní dvůr několikrát rozhodl, že postup zavedený článkem 234 ES je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad práva Společenství, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, které tyto soudy mají rozhodnout ( 37 ).

44.

V rámci této spolupráce je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Pokud se tedy otázky položené vnitrostátním soudem týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout ( 38 ).

45.

Je pravda, že za výjimečných okolností Soudní dvůr za účelem ověření své vlastní pravomoci přezkoumá podmínky, za kterých se na něj vnitrostátní soud obrátil. Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je však možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 39 ).

46.

V projednávané věci, i když (jak uplatňuje vlámská vláda) odpověď Soudního dvora na druhou a třetí otázku může vést k rozšíření rozsahu působnosti vlámského systému pojištění sociální péče spíše než k jeho zrušení, nelze tvrdit, že odpověď na uvedené otázky nepomůže vnitrostátnímu soudu určit, zda je platný vlámský systém pojištění sociální péče slučitelný s právem Společenství.

47.

Skutečnost, že předkládající soud podle vnitrostátního práva odpověděl na otázku, která je podobná třetí předběžné otázce, navíc neznamená, že dotčenou odpověď lze bez dalšího použít i z hlediska práva Společenství.

48.

Z toho vyplývá, že druhá a třetí otázka jsou přípustné.

49.

Ve svém písemném vyjádření Komise rozlišuje dvě kategorie osob: i) státní příslušníky jiných členských států a státní příslušníky Belgie, kteří využili svých práv na volný pohyb, a ii) státní příslušníky Belgie, kteří nevyužili svých práv na volný pohyb. Uvedené rozlišení je užitečné a budu se jím řídit.

50.

Státní příslušníci jiných členských států, kteří vykonávají výdělečnou činnost v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel, avšak mají bydliště v jiném jazykovém regionu, spadají do působnosti článků 39 ES nebo 43 ES (v závislosti na tom, zda jsou zaměstnáni, případně zda vykonávají samostatně výdělečnou činnost). Podle článku 2 nařízení č. 1408/71 spadají rovněž do působnosti uvedeného nařízení. Belgičtí státní příslušníci, kteří využili svých práv na volný pohyb, jsou v obdobné situaci.

51.

Obecněji, jakýkoli státní příslušník Společenství, nezávisle na svém místě bydliště a své státní příslušnosti, který využil práva na volný pohyb pracovníků a vykonával profesní činnost v jiném členském státě než státě svého bydliště, spadá do působnosti článku 39 ES ( 40 ).

52.

Krom toho, i pokud je účelem pravidel o volném pohybu pracovníků v souladu s jejich zněním zejména zajistit výhodu vnitrostátního zacházení v hostitelském členském státu, taková pravidla rovněž brání státu původu klást překážky svobodě jeho státního příslušníka přijmout a vykonávat zaměstnání v jiném členském státě ( 41 ).

53.

Právo Společenství zajisté nezasahuje do pravomoci členských států upravit své systémy sociálního zabezpečení – při neexistenci harmonizace na úrovni Společenství je věcí právních předpisů každého členského státu určit podmínky poskytování dávek v oblasti sociálního zabezpečení ( 42 ). Při výkonu uvedené pravomoci však musí členské státy dodržovat právo Společenství ( 43 ).

54.

Podle ustálené judikatury je cílem ustanovení Smlouvy ES týkajících se volného pohybu pracovníků usnadnit státním příslušníkům Společenství výkon všech profesních činností na celém území Společenství a zabránit přijetí opatření, která by mohla znevýhodňovat státní příslušníky Společenství, pokud by chtěli vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu ( 44 ).

55.

Právní předpisy, které státnímu příslušníkovi členského státu brání nebo ho odrazují od toho, aby opustil stát svého původu za účelem výkonu svého práva na volný pohyb, mohou představovat překážku takové svobody, i když jsou uplatňovány nezávisle na státní příslušnosti dotčených pracovníků ( 45 ). Jinými slovy, vnitrostátní opatření může představovat zakázanou překážku, i když není diskriminační.

56.

Aby však takové právní předpisy skutečně představovaly překážku, musí jimi být dotčen přístup pracovníků na trh práce a jejich dopad na volný pohyb nesmí být příliš nepřímý a nejistý ( 46 ).

57.

V této fázi je namístě přezkoumat praktický dopad vlámských předpisů o pojištění sociální péče. Použijme jako příklad situaci francouzského státního příslušníka, který chce přijmout nabídku zaměstnání ve městě Hoegaarden (které se nachází v nizozemskojazyčném regionu Belgie) a který má v současné době bydliště ve městě Givet ve francouzském regionu Champagne-Ardenne (přibližně 95 kilometrů jižně od Hoegaardenu). Lze si představit, že by raději měl své bydliště v regionu, kde je úředním jazykem jeho mateřský jazyk a kde jeho děti mohou snadno navštěvovat místní školu poskytující výuku v tomto jazyce. Může se proto rozhodnout přestěhovat do města Jodoigne (které se nachází ve francouzskojazyčném regionu Belgie), přibližně sedm kilometrů jižně od Hoegaardenu. Pokud tak učiní, nebude moci být účastníkem vlámského systému pojištění sociální péče. Pokud by chtěl být účastníkem uvedeného systému a mít přitom bydliště v regionu, ve kterém je úředním jazykem francouzština, musel by zvolit buď možnost usazení se v dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel (například, ve Woluwe-Saint-Lambert/Sint-Lambrechts-Woluwe, přibližně 44 kilometrů západně od Hoegaardenu), nebo ponechat své bydliště ve Francii ( 47 ).

58.

Vyhlídka každodenního dojíždění na přetížených silnicích a rovněž dopad takového dojíždění na životní prostředí jej mohou odradit od přijetí dotčené nabídky zaměstnání, a tedy od výkonu jeho práva na volný pohyb. Vzhledem k tomu, že Francouzské společenství a Německojazyčné společenství nezavedly podobné systémy pojištění sociální péče, není možné situaci řešit účastí v systému pojištění sociální péče v místě bydliště v Belgii mimo nizozemskojazyčný region nebo dvojjazyčný region Hlavní město Brusel.

59.

Je tedy zjevné, že podmínka bydliště může za určitých okolností představovat překážku volného pohybu osob.

60.

Komise je názoru, že toto posouzení je třeba ponechat vnitrostátnímu soudu.

61.

S tím nesouhlasím.

62.

Není mi zcela jasné, jaká kritéria by předkládající soud mohl bez návodu Soudního dvora použít k hodnocení nepřímosti a nejistoty. Mám za to, že Soudní dvůr má dostatek podkladů, aby tuto otázku zásadním způsobem vyjasnil.

63.

Vlámská vláda odhaduje, že počet dotčených osob bude poměrně malý a že možnost účasti na pojištění sociální péče bude mít zřejmě zanedbatelný dopad na volbu jednotlivce ohledně výkonu jeho práv na volný pohyb. Dovolává se proto rozsudku Graf, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že aby takové vnitrostátní právní předpisy skutečně představovaly překážku, musí jimi být dotčen přístup pracovníků na trh práce a jejich dopad na volný pohyb nesmí být příliš nepřímý a nejistý ( 48 ).

64.

Ve věci Graf se Soudní dvůr zabýval budoucí a čistě hypotetickou událostí. V projednávané věci je naopak zjevné, že jakýkoli migrující pracovník, který zvažuje přijetí nabídky zaměstnání v nizozemskojazyčném regionu, bude případně dotčen podmínkou bydliště, která je spojena s účastí na vlámském systému pojištění sociální péče. Nejedná se o hypotetickou situaci.

65.

Nemyslím si, že by se Soudní dvůr měl pokusit určit přesnou míru, v níž má takové opatření dopad na rozhodnutí jednotlivého pracovníka. Jinak by vždy bylo možné na základě skutečnosti, že některé pracovníky nemusí určité opatření odradit, argumentovat, že dopad takového opatření na přístup na trh práce je příliš nejistý a nepřímý. Není navíc jasné, jak by Soudní dvůr mohl takové posouzení provést. Mám za to, že k tomu, aby určité opatření tvořilo překážku, postačí, bude-li přiměřeně pravděpodobné, že na migrující pracovníky takový dopad bude mít.

66.

Uznávám, že je obtížné odhadnout, kolik osob bude skutečně dotčeno podmínkou bydliště v rámci vlámského systému pojištění sociální péče. Je však zjevné, že může být dotčen velký počet osob, zejména v takovém státě, jako je Belgie, kde pracuje mnoho občanů EU, kteří nejsou státními příslušníky Belgie.

67.

Dopad podmínky bydliště tedy není příliš nepřímý a nejistý.

68.

Vlámská vláda rovněž uplatňuje, že je s ohledem na obligatorní povahu příspěvků pochybné, že by účast na systému pojištění sociální péče byla „výhodou“.

69.

S tímto argumentem nesouhlasím.

70.

Je třeba mít za to, že vlámská vláda zavedením systému pojištění sociální péče zamýšlela poskytnout svým státním příslušníkům výhodu, a nikoli je tímto systémem zatížit. Podle argumentace vlámské vlády by vyplácení dávek v nezaměstnanosti bylo rovněž třeba považovat za nevýhodu. Jakákoli osoba může platit příspěvky po celý svůj pracovní život, aniž by kdy pobírala dávky v nezaměstnanosti – může dokonce doufat, že tak nikdy nebude muset učinit. Celý smysl takového systému sociálního zabezpečení však nespočívá v tom, že by z něho měl přímý prospěch každý, nýbrž v tom, že každý tento prospěch případně může mít a že je to výhodné pro společnost jako celek.

71.

Jak jsem již uvedla ( 49 ), vnitrostátní opatření, které představuje překážku volného pohybu osob, je nepřípustné, i pokud není diskriminační. Nicméně vzhledem k tomu, že otázku diskriminace vznesla ve větší či menší míře většina zúčastněných ve svých písemných vyjádřeních a rovněž na jednání, budu se touto otázkou zabývat.

72.

Podle ustálené judikatury zásada rovného zacházení stanovená čl. 39 odst. 2 ES a provedená, pokud jde o sociální zabezpečení migrujících pracovníků, čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71, zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti osob, které mají prospěch ze systémů sociálního zabezpečení, ale také všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku ( 50 ).

73.

Za nepřímo diskriminační tak musejí být považovány podmínky vnitrostátního práva, které se sice uplatní nezávisle na státní příslušnosti, avšak v zásadě nebo ve velké většině se dotýkají migrujících pracovníků, jakož i podmínky, které se uplatní bez rozdílu, ale které mohou být snadněji splněny tuzemskými pracovníky než migrujícími pracovníky, nebo ještě ty, které by mohly působit zejména v neprospěch migrujících pracovníků ( 51 ).

74.

Ustanovení vnitrostátního práva musí tedy být považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může svou povahou samou dotknout více státních příslušníků jiných členských států než vlastních státních příslušníků a pokud v důsledku toho existuje nebezpečí, že znevýhodní zejména příslušníky jiných členských států. Takové ustanovení je přípustné pouze tehdy, pokud je objektivně odůvodněné a přiměřené ( 52 ).

75.

Vlámská vláda uplatňuje, že s migrujícími pracovníky je zacházeno přesně stejně jako s belgickými pracovníky v obdobné situaci.

76.

Problém však spočívá v určení správného srovnávacího kritéria, tedy v určení, kteří belgičtí státní příslušníci jsou v „obdobné situaci“.

77.

Z druhého a čtvrtého bodu odůvodnění nařízení č. 1408/71 vyplývá, že cílem nařízení je zajistit volný pohyb osob zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných v rámci Společenství, při současném respektování zvláštních vlastností vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení. Z pátého, šestého a desátého bodu odůvodnění nařízení č. 1408/71 je zjevné, že v tomto ohledu je účelem nařízení co nejúčinnějším způsobem zaručit rovnost zacházení pro všechny pracovníky působící na území členského státu, jakož i zamezit znevýhodnění pracovníků, kteří vykonávají své právo volného pohybu ( 53 ). Článek 13 odst. 2 písm. a) stanoví, že použitelnými právními předpisy jsou obecně leges loci laboris.

78.

Členským státem, na jehož území má být dosažena rovnost zacházení, tedy bude obvykle stát, kde se nachází místo výkonu práce.

79.

Jak uvedla Komise na jednání, patřičným východiskem pro srovnání tedy není místo bydliště, nýbrž místo výkonu práce. Jaký bude výsledek srovnání jednak skupiny osob, které pracují v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel a mají bydliště v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel, a jednak skupiny osob pracujících v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel, které mají bydliště ve francouzskojazyčném nebo německojazyčném regionu Belgie?

80.

Předpokládejme, že existují dva zaměstnanci téže společnosti nacházející se v Hoegaardenu. Oba chtějí mít bydliště co možná nejblíže místu výkonu své práce. Pracovník A je nizozemsky hovořící Belgičan. Rozhodne se žít přímo v Hoegaardenu. Pracovník B je Francouz. Z výše uvedených důvodů se rozhodne žít v Jodoigne. Pracují ve stejném členském státě, ve stejném regionu, ve stejném městě a pro stejnou společnost. Jejich bydliště jsou od sebe vzdálena 7 kilometrů. Pracovník A může – a dokonce musí – být účastníkem vlámského systému pojištění sociální péče a bude mít přístup k dávkám v rámci uvedeného systému. Pracovník B být účastníkem uvedeného systému nemůže. Je zjevné, že v tomto případě neexistuje rovnost zacházení.

81.

Není nezbytné prokázat, že se dotčené ustanovení v praxi dotýká podstatně větší poměrné části migrujících pracovníků. Stačí, když toto ustanovení takový účinek může mít ( 54 ).

82.

Je rovněž bez významu, že se napadené opatření za určitých okolností stejně dotýká státních příslušníků dotčeného státu, kteří mají bydliště v jiných částech území tohoto státu, i státních příslušníků jiných členských států. K tomu, aby opatření bylo diskriminační, není nutné, aby zvýhodňovalo všechny státní příslušníky dotčeného státu nebo aby znevýhodňovalo pouze státní příslušníky jiných členských států, ale nikoli státní příslušníky dotčeného státu ( 55 ).

83.

Takový systém, jaký je dotčen v původním řízení, proto zavádí rozdílné zacházení na úkor migrujících pracovníků.

84.

Na jednání Komise rovněž uvedla, že v rámci použití článku 13 nařízení č. 1408/71 je namístě uplatnit lex loci laboris jako jediné hraniční kritérium pro určení jednak členského státu, a jednak samosprávného celku v rámci tohoto členského státu, jehož právní předpisy jsou v dotčené věci použitelné. Jinak by na základě vnitrostátních právních předpisů mohl migrující pracovník ztratit nárok na dávku, která mu byla přiznána na základě práva Společenství. Tím by byl ohrožen systém koordinace zavedený nařízením č. 1408/71.

85.

V tomto ohledu s Komisí souhlasím.

86.

Vraťme se k výše uvedenému příkladu: předpokládejme, že stejný francouzský státní příslušník, který přijal zaměstnání v Hoegaardenu, se nejprve rozhodne za prací dojíždět ze svého domova v Givetu. Činí tak po řadu let. Poté se rozhodne, že by pro celou jeho rodinu bylo snazší, kdyby se přestěhovali blíže k místu výkonu jeho práce, a usadí se v Jodoigne. Poté, co se přestěhuje z Francie do francouzskojazyčného regionu Belgie, i když bude nadále pracovat v nizozemskojazyčném regionu, ztratí nárok na dávky v rámci vlámského systému pojištění sociální péče. Je zjevné, že jej tato skutečnost může odradit od výkonu jeho práva na volný pohyb a pobyt.

87.

Na první pohled odpovídá výše popsaná situace té, která je popsána v čl. 21 odst. 4 nařízení č. 1408/71: pracovník, který neměl dříve bydliště v příslušném státě, přemístí své bydliště do příslušného státu, v tomto případě Belgie.

88.

Článek 21 odst. 4 nařízení č. 1408/71 stanoví, že migrující pracovník obdrží nebo bude nadále pobírat dávky v souladu s právními předpisy příslušného státu. Situace v rámci vlámského systému pojištění sociální péče na první pohled tento požadavek splňuje, jelikož je s francouzským migrujícím pracovníkem zacházeno v souladu s právními předpisy příslušného státu, v tomto případě vlámskými právními předpisy.

89.

Toto odůvodnění je však stiženo dvěma vadami.

90.

Za prvé, závěr o neexistenci nerovného zacházení, ke kterému je možno na první pohled dospět, vychází ze srovnání situace francouzského státního příslušníka, který své bydliště přemístí do francouzskojazyčné části Belgie, se situací belgického státního příslušníka žijícího ve francouzskojazyčné části Belgie.

91.

Jak jsem uvedla výše, je toto srovnání nesprávné.

92.

Zadruhé, jak Komise správně uvedla na jednání, systém koordinace stanovený nařízením č. 1408/71 vychází z předpokladu, že systémy sociálního zabezpečení jsou upraveny na úrovni členských států.

93.

Pokud je na základě článku 13 použitelné lex loci laboris, předpokládá tento článek zároveň, že územní celek, v němž se nachází místo výkonu práce, vykonává působnost v oblasti poskytování relevantních dávek a že je oprávněn tak činit rovným způsobem pro všechny osoby pracující na jeho území.

94.

Obdobně, pokud čl. 21 odst. 4 nařízení č. 1408/71 stanoví, že migrující pracovník při přemístění svého bydliště na území příslušného státu obdrží nebo bude nadále pobírat dávky v souladu s právními předpisy příslušného státu, předpokládá, že příslušný stát je skutečně oprávněn poskytovat migrujícímu pracovníkovi jakékoli dávky, které poskytuje vlastním státním příslušníkům. V projednávané věci však příslušný orgán příslušného státu ve skutečnosti uplatňuje svou pravomoc pouze v části území dotčeného státu.

95.

Aby francouzskému pracovníku v mnou uvedeném příkladě byly poskytnuty dotčené dávky, musí si buď ponechat bydliště na území Francie, nebo svoje bydliště přemístit nikoli pouze do příslušného státu (Belgie), nýbrž do části příslušného státu, ve které příslušný orgán uplatňuje svou pravomoc (nizozemskojazyčný region nebo dvojjazyčný region Hlavní město Brusel).

96.

Řešením je použít kritérium lex loci laboris k určení použitelného systému sociálního zabezpečení, jak co se týče dotčeného členského státu (Belgie), tak co se týče samosprávného celku v rámci členského státu, jehož právní předpisy jsou použitelné (Vlámské společenství). Situace popsaná v mnou uvedeném příkladě by tak skutečně odpovídala situaci popsané v čl. 19 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který stanoví, že osoba obdrží dávky, i když má bydliště „na území jiného členského státu, než je příslušný stát“, tedy v projednávané věci kdekoli mimo území nizozemskojazyčného regionu nebo dvojjazyčného regionu Hlavní město Brusel.

97.

Takové řešení rovněž přispívá k soudržnosti použití pojmu „stát“ v nařízení č. 1408/71. Pokud je příslušný stát určen podle místa výkonu práce, pak je třeba i odkazy na příslušný stát v nařízení č. 1408/71 vykládat (kde je to nezbytné) jako odkazy na příslušný celek v rámci příslušného členského státu.

98.

Zakládá se překážka nebo rozdílné zacházení dotčené v tomto případě na objektivních důvodech, které jsou nezávislé na státní příslušnosti dotčených osob a přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem ( 56 )?

99.

Vlámská vláda tvrdí, že podmínka bydliště je nevyhnutelným důsledkem rozdělení působnosti v rámci belgického federativního státu. Rozdílné zacházení není důsledkem diskriminace, ale skutečnosti, že Vlámské společenství nevykonává působnost ve vztahu k osobám s bydlištěm v jednom z ostatních jazykových regionů Belgie. Podle belgického ústavního práva takové osoby spadají do působnosti Francouzského společenství nebo Německojazyčného společenství. Tato společenství se rozhodla nezavést systém pojištění sociální péče obdobný systému existujícímu ve Flandrech. Postavením takových rozdílů v zacházení na roveň diskriminaci by bylo členským státům upřeno jejich právo zvolit si federativní uspořádání složené ze samosprávných celků, jež přijímají pravidla použitelná pouze pro tu část území státu, ve které vykonávají svou působnost.

100.

S tímto argumentem nesouhlasím.

101.

Podle ustálené judikatury se členský stát nemůže dovolávat ustanovení, praxe nebo okolností svého vnitrostátního právního řádu, včetně těch, které vyplývají z jeho federativního uspořádání, aby tím odůvodnil nesplnění povinností a nedodržení lhůt stanovených směrnicí Společenství ( 57 ). Každý členský stát je skutečně oprávněn rozdělit vnitrostátní zákonodárnou pravomoc podle toho, jak uzná za vhodné. I přesto však zůstává na základě článku 226 ES sám odpovědným za dodržování povinností, které pro něj vyplývají z práva Společenství ( 58 ). Soudní dvůr rovněž jasně uvedl, že na platnost opatření Společenství nebo na jeho účinky uvnitř členského státu nemůže mít vliv tvrzení, že je toto opatření v rozporu se zásadami vnitrostátního ústavního uspořádání ( 59 ).

102.

Totéž musí platit a fortiori ve vztahu k porušení ustanovení Smlouvy ( 60 ) a přímo použitelných právních norem vyplývajících z nařízení.

103.

Ačkoli je tedy argument, že Vlámské společenství nemělo potřebnou zákonodárnou pravomoc, pokud jde o osoby s bydlištěm mimo nizozemskojazyčný region nebo dvojjazyčný region Hlavní město Brusel, pochopitelný z vnitrostátního hlediska, nemá žádný význam z hlediska otázky slučitelnosti podmínky bydliště s právem Společenství.

104.

Vlámská vláda argumentuje, že takový rozbor by ve skutečnosti členským státům znemožnil přijmout federativní uspořádání. S tímto tvrzením nesouhlasím.

105.

Belgie není jediným členským státem, který si zvolil federativní nebo jinak decentralizované uspořádání. Právo Společenství neznemožnilo jiným federativním členským státům nebo samosprávným celkům v rámci těchto států vykonávat jejich působnost vymezenou vnitrostátním právem. Členský stát se však nemůže dovolávat svého decentralizovaného uspořádání, aby odůvodnil nesplnění povinností, které pro něj vyplývají z práva Společenství.

106.

Lze konstatovat, že v takovém případě potřebují samosprávné celky členských států nějaký mechanismus účasti na tvorbě práva EU, zejména v případech, ve kterých samotný členský stát takovou působnost nevykonává. (Mimochodem dodávám, že obdobné argumenty platí v případě aktivní legitimace pro podávání přímých žalob Soudnímu dvoru podle článku 230 ES ( 61 ).)

107.

Tento argument je namístě. Je však možné vytvořit vhodné institucionální uspořádání, které zajistí takovou účast na legislativním procesu Společenství. Toho může být dosaženo například prostřednictvím čl. 203 odst. 1 ES, ze kterého vyplývá možnost pro regionální ministry, aby zastupovali své členské státy v Radě. Poznamenávám, že odpovídající opatření byla přijata v rámci belgického ústavního uspořádání ( 62 ).

108.

Údajného nedostatku zákonodárné pravomoci Vlámského společenství, pokud jde o osoby s bydlištěm mimo nizozemskojazyčný region nebo dvojjazyčný region Hlavní město Brusel, se tedy nelze dovolávat jako objektivního odůvodnění.

109.

Vlámská vláda dále argumentuje, že osoby pracující v nizozemskojazyčném regionu, které však mají bydliště ve francouzskojazyčném regionu, se mohou vždy přihlásit do systému sociální péče Francouzského společenství ( 63 ). Francouzské společenství ani Německojazyčné společenství však zjevně nezavedly odpovídající systém pojištění sociální péče. Uvedený argument tedy není relevantní.

110.

Co se týče státních příslušníků jiných členských států, kteří pracují v Belgii, a belgických státních příslušníků, kteří využili svých práv na volný pohyb, je třeba na druhou a třetí předběžnou otázku odpovědět tak, že články 39 ES a 43 ES a článek 3 nařízení č. 1408/71 brání tomu, aby samosprávné společenství federativního členského státu přijalo právní předpisy, které v rámci výkonu jeho působnosti omezují přístup k pojištění a k výhodám systému sociálního zabezpečení ve smyslu výše uvedeného nařízení pouze na osoby, které mají bydliště na území, kde toto samosprávné společenství vykonává svou působnost, nebo v jiném členském státu, a vylučují z něj osoby bez ohledu na jejich státní příslušnost, které mají bydliště v části území federativního státu, kde svou působnost vykonává jiné samosprávné společenství.

111.

Vzhledem k tomuto závěru není nutné přezkoumávat, zda se takové osoby mohou rovněž dovolávat práv podle článku 18 ES, který obecně stanoví právo každého občana Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou určitých omezení. Pokud jde o volný pohyb pracovníků, uvedené ustanovení nachází zvláštní vyjádření v článku 39 ES. Pokud tedy jde o osoby, které využily klasických hospodářských práv na volný pohyb, není ani nezbytné samostatně rozhodovat o výkladu článku 18 ES ( 64 ).

112.

Je třeba tuto skupinu osob považovat za osoby v „čistě vnitrostátní situaci“, která spadá mimo rozsah působnosti práva Společenství?

113.

Soudní dvůr několikrát rozhodl, že pravidla Smlouvy v oblasti volného pohybu osob a akty přijaté k jejich výkonu nelze použít na činnosti, které nevykazují žádnou spojitost s jakoukoliv ze situací upravených právem Společenství, a jejichž všechny relevantní prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu ( 65 ).

114.

Konkrétněji, v rozsudku Petit Soudní dvůr rozhodl, že nařízení č. 1408/71 není použitelné v situacích, jejichž všechny prvky se nacházejí uvnitř jediného členského státu ( 66 ). Žalobcem v uvedené věci byl belgický státní příslušník, který měl vždy bydliště v Belgii a který pracoval výhradně na území tohoto členského státu.

115.

Při rozboru ve smyslu klasických hospodářských svobod se situace belgických státních příslušníků, kteří nikdy nevyužili práva na volný pohyb, jeví být čistě vnitrostátní. Znamená to, že je zcela nedotčena použitím práva ES?

116.

Musím přiznat, že tvrzení, že posledních 50 let sice bylo věnováno odstraňování překážek volného pohybu mezi členskými státy, ale že samosprávné celky členských států nicméně mohou takové překážky znovu vytvořit „zadními vrátky“uvnitř členských států, shledávám hluboce paradoxním. Lze si položit řečnickou otázku, o jakou Evropskou unii se tedy jedná, pokud je zaručen volný pohyb mezi Dunkirk (Francie) a De Panne (Belgie), avšak nikoli mezi Jodoigne a Hoegaardenem?

117.

S ohledem na výše uvedené úvahy ohledně použití kritéria lex loci laboris a pojmu „příslušný stát“ je možné, že celky, mezi nimiž je vlastně třeba odstranit překážky, nemusí být vždy členské státy, nýbrž celky, které nesou příslušnou normativní pravomoc (ať se jedná o členské státy, nebo o samosprávné celky uvnitř jednoho členského státu) ( 67 ).

118.

Pozitivní účinky odstraňování překážek volného pohybu mezi členskými státy mohou být snadno narušeny, pokud budou samosprávné celky členských států vykonávající relevantní působnost moci vytvářet takové překážky mezi sebou. Ve světle vývoje směřujícího k regionální decentralizaci některých členských států se může jednat o vážný problém. Ať je decentralizace jakkoli prospěšná z hlediska subsidiarity ( 68 ) a demokratické kontroly, nesmí být prováděna za cenu (de facto) ohrožení volného pohybu nebo užitečného účinku práva Společenství.

119.

Situace, o níž jde v projednávané věci, je navíc poněkud zvláštním případem „čistě vnitrostátní situace“.

120.

Jelikož belgická společenství a regiony jednají jako samostatní zákonodárci v rámci svých okruhů působnosti, je jejich postavení v tomto ohledu rovnocenné postavení členského státu. Pokud by Flandry byly nezávislým členským státem Unie, byla by skutečnost, že by se osoby s bydlištěm ve Valonsku pracující ve Flandrech nemohly účastnit vlámského systému pojištění sociální péče, zjevně v rozporu se Smlouvou.

121.

V projednávané věci má tedy Soudní dvůr příležitost vyjádřit se k povaze své judikatury týkající se čistě vnitrostátních situací a k úvahám, ze kterých tato judikatura vychází.

122.

Vláda Francouzského společenství a valonská vláda tvrdí, že volný pohyb osob by měl být co možná nejvíce sladěn s volným pohybem zboží. V této souvislosti odkazují na rozsudky Soudního dvora Legros a další ( 69 ), Lancry a další ( 70 ) a Simitzi ( 71 ), které podle nich rozšiřují působnost zákazu celních překážek tak, že obdobně zakazují překážky na regionálních hranicích uvnitř členského státu. Obdobně je třeba na vlámský systém pojištění sociální péče v rámci volného pohybu osob nahlížet stejně jako na vnitrostátní celní překážku.

123.

K posouzení tohoto argumentu je nutné přezkoumat úvahy, na nichž se zakládá rozšíření zákazu celních překážek ovlivňujících volný pohyb zboží na vnitrostátní situace. V této souvislosti se judikatura Soudního dvora zakládá jak na praktických, tak i koncepčních hlediscích.

124.

V rozsudku Lancry a další Soudní dvůr poznamenal, že takové poplatky, jaké byly dotčeny v uvedené věci, byly ukládány ve vztahu k veškerému zboží bez rozlišení. V praxi by bylo nemožné rozlišovat mezi tuzemskými výrobky a výrobky z jiných členských států. Ověřování v každém jednotlivém případě, zda konkrétní výrobek ve skutečnosti pochází z jiného členského státu, by vedlo k nutnosti vedení správních řízení a k dalším prodlevám, které by samy o sobě představovaly překážky volného pohybu zboží ( 72 ).

125.

Toto pragmatické odůvodnění zákazu vnitrostátních celních překážek ovlivňujících volný pohyb zboží však nelze použít na volný pohyb osob. Ustanovení o volném pohybu osob neobsahují zákaz odpovídající zákazu celních překážek v článku 25 ES.

126.

Soudní dvůr však rovněž podal koncepční vysvětlení své judikatury týkající se vnitrostátních celních překážek.

127.

V rozsudku Carbonati Soudní dvůr připomněl, že odůvodnění zákazu cel a poplatků s rovnocenným účinkem musí být shledáváno v překážce, kterou peněžní zatížení uplatňovaná z důvodu přechodu přes hranice představují pro pohyb zboží ( 73 ). Dále obecněji uvedl, že samotná zásada celní unie, jak vyplývá z článku 23 ES, vyžaduje, aby byl zajištěn volný pohyb zboží na celém území celní unie. Jestli se články 23 ES a 25 ES vztahují výslovně pouze na obchod mezi členskými státy, je to proto, že tvůrci Smlouvy předpokládali, že uvnitř jednotlivých členských států neexistují poplatky, které vykazují znaky cla.

128.

Soudní dvůr poté uzavřel své úvahy obecnějším konstatováním. Poukázal na to, že čl. 14 odst. 2 ES, který vymezuje vnitřní trh jako „prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“, nerozlišuje mezi hranicemi mezi státy a uvnitř státu. Článek 23 ES musí být vykládán ve spojení s čl. 14 odst. 2 ES. Z toho plyne, že jak neexistence poplatků mezi členskými státy, tak uvnitř členských států představuje předpoklad nezbytný k uskutečnění celní unie a volného pohybu zboží ( 74 ).

129.

Mám přinejmenším za to, že stejnou argumentaci lze obdobně použít pro volný pohyb osob. Proč by ustanovení o volném pohybu osob neměla být rovněž vykládána ve spojení s čl. 14 odst. 2 ES? Na rozdíl od článku 25 ES totiž článek 39 ES neodkazuje výslovně pouze na přeshraniční situace. Stanoví naopak, že volný pohyb osob zahrnuje právo volně se pohybovat na území členských států a ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa. Generální advokát Warner zmínil tuto skutečnost ve svém stanovisku ve věci Saunders ( 75 ), kde argumentoval, že právo vyplývající z článku 39 ES je „prima facie právem na přístup do všech částí všech území. Je tomu tak, jak by se dalo očekávat, neboť volný pohyb osob má za cíl přispět k vytvoření společného trhu, na kterém budou státní příslušníci všech členských států moci vyvíjet hospodářskou činnost kdekoli na území Společenství […]“

130.

Stejně jako u článků 23 ES a 25 ES mohli tvůrci Smlouvy při zakotvení volného pohybu osob v rámci Společenství předpokládat, že takové vnitrostátní překážky v rámci členského státu, jako je překážka dotčená v projednávané věci, již byly odstraněny ( 76 ).

131.

Ve svém stanovisku ve věci Lancry a další generální advokát Tesauro upozornil na „paradox jednotného trhu, na kterém jsou zakázány překážky obchodu mezi Portugalskem a Dánskem, zatímco překážky obchodu mezi Neapolí a Capri jsou opomíjeny“ ( 77 ). Došel k závěru, že Soudnímu dvoru nepřísluší tento paradox řešit ( 78 ), a varoval, že pokud by tak učinil s ohledem na vnitrostátní celní překážky, zpochybnil by tím ustálenou judikaturu týkající se čistě vnitrostátních situací, nejen pokud jde o zboží, ale rovněž pokud jde o služby a osoby obecně.

132.

Ačkoli se Soudní dvůr stanoviskem generálního advokáta Tesaura v této otázce neřídil, dosud se zcela nevypořádal s dopady svého koncepčního odůvodnění zrušení vnitrostátních celních překážek ovlivňujících volný pohyb zboží na volný pohyb osob.

133.

Další podnět v tomto směru by mohl být nalezen v článcích Smlouvy týkajících se občanství Unie.

134.

Je sice pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že občanství Unie, stanovené v článku 17 ES, nemá za cíl rozšířit rozsah věcné působnosti Smlouvy na vnitrostátní situace, které nemají žádnou spojitost s právem Společenství ( 79 ).

135.

Uvedený závěr však vyžaduje nejprve řešení otázky, která tomuto závěru logicky předchází, tedy v jakých situacích, ať už vnitrostátních, či jiných, je třeba mít za to, že nemají žádnou spojitost s právem Společenství.

136.

Odpověď nemůže znít v tom smyslu, že všechny takzvané „vnitrostátní situace“ nemají automaticky žádnou spojitost s právem Společenství ( 80 ). Článek 141 ES upravující zásadu rovného odměňování mužů a žen je jasným příkladem ustanovení použitelného v situacích, které jsou zpravidla zcela vnitrostátní povahy. Otázka, zda je situace vnitrostátní, je tedy koncepčně odlišná od otázky, zda existuje spojitost s právem Společenství. Obě otázky je třeba zodpovědět ve světle cílů relevantních ustanovení Smlouvy.

137.

Je pravda, že v rozsudku Uecker a Jacquet Soudní dvůr vysvětlil svůj závěr, že článek 17 ES se nedotýká vnitrostátních situací, které nemají žádnou spojitost s právem Společenství, když připomněl, že článek 47 EU „stanoví, že se tato Smlouva nedotýká smluv o založení Evropských společenství s výhradou ustanovení výslovně pozměňujících uvedené smlouvy“ ( 81 ). Soudní dvůr rozhodl, že „[j]akákoli diskriminace vůči státním příslušníkům členského státu vyplývající z práva takového státu spadá do rozsahu působnosti takového práva, a musí tedy být řešena v rámci vnitrostátního právního řádu tohoto státu“ ( 82 ).

138.

Při vší úctě nejsem přesvědčena, že článek 47 EU dává na tuto otázku přesvědčivou odpověď. Jiný možný výklad uvedeného ustanovení naznačuje, že jeho hlavním účelem je chránit acquis communautaire, aby nebylo dotčeno ustanoveními hlavy V a hlavy VI smlouvy EU a rozhodnutími přijatými na jejich základě ( 83 ). Není snadné si představit, že by cílem článku 47 EU bylo chránit některé části stávající Smlouvy o ES před jinými částmi, jako jsou články o občanství, které byly vloženy změnou téže Smlouvy provedenou Maastrichtskou smlouvou. Pokud by tomu tak bylo, bylo by logicky nutné, aby veškerá ustanovení vložená do Smlouvy o ES Maastrichtskou smlouvou byla považována za zvláštní část práva Společenství, jež se nemůže se zbytkem práva Společenství vzájemně ovlivňovat nebo na něj mít dopad. To však zjevně není pravda.

139.

Jak Soudní dvůr poprvé rozhodl v rozsudku Grzelczyk ( 84 ) a nedávno potvrdil v rozsudku Komise v. Nizozemsko ( 85 ), občanství Unie je předurčeno být základním statusem státních příslušníků členských států, který umožňuje těm z nich, kteří se nacházejí v téže situaci, požívat téhož právního zacházení bez ohledu na jejich státní příslušnost ( 86 ).

140.

Soudní dvůr nedávno projevil ochotu vyvodit odpovídající důsledky, například v rozsudcích Tas-Hagen ( 87 ), Turpeinen ( 88 ) a Komise v Nizozemsko ( 89 ). Mám rovněž za to, že je přinejmenším možné, že ustanovení o občanství zpochybňují udržitelnost doktríny o čistě vnitrostátních situacích v její stávající podobě ( 90 ).

141.

Projednávaná věc se natolik podobá klasické přeshraniční situaci, jak je to jen u vnitrostátní situace možné. Projednávaná věc tak zvýrazňuje svévolnost přikládání takového významu překročení státní hranice ( 91 ).

142.

Dotčená skupina osob (státní příslušníci Belgie, kteří nevyužili klasických hospodářských práv na volný pohyb) jsou nejen státními příslušníky Belgie, ale (právě z tohoto důvodu) rovněž občany Unie (článek 17 ES) ( 92 ). Není zde pochyb o druhu jejich státní příslušnosti ani o tom, zda jim umožňuje dovolávat se občanství Unie (na rozdíl od situace ve věci Kaur ( 93 )). Spadají přesně do rozsahu osobní působnosti Smlouvy.

143.

Na základě tohoto občanství mají podle práva ES nejen právo pohybu, ale rovněž právo pobytu kdekoli na území Unie (článek 18 ES). Dřívější judikatura týkající se článku 18 se zaměřila na volný pohyb. Uvedený článek ovšem rovněž zmiňuje právo pobytu.

144.

Pokud by Soudní dvůr dále rozvinul uvedený rozbor, musel by rozhodnout o tom, zda při správném výkladu „právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států“ ( 94 ) stanovené v článku 18 ES znamená „svobodu se pohybovat a poté pobývat“ (tzn. že by tedy svoboda pobytu byla odvozena od/vyplývala z předchozího využití práva pohybu), nebo zda znamená „jak svobodu pohybovat se, tak i pobývat“ (takže by bylo možné využít práva pobývat/nadále pobývat bez předchozího využití práva pohybu mezi členskými státy).

145.

Jak jsem uvedla výše, dávka, k níž chtějí dotčené osoby mít přístup, spadá přesně do působnosti nařízení č. 1408/71. Spadá tedy zjevně rovněž do rozsahu věcné působnosti Smlouvy. I pokud by tomu tak nebylo, připomínám, že Soudní dvůr byl v rozsudku Tas-Hagen připraven rozhodnout, že článek 18 ES může umožnit přístup k určité dávce prostřednictvím povinnosti členských států vykonávat svou pravomoc způsobem, který je slučitelný s právem Společenství ( 95 ).

146.

Z koncepčního hlediska by bylo politováníhodné, kdyby dávka, která je podle mého názoru zjevně součástí „hlavní oblasti“ sociálního zabezpečení a která je dostupná jak těm, kteří pracují v nizozemskojazyčném regionu nebo v dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel a kteří mají bydliště v těchto jednotlivých částech území Belgie, tak těm, kteří pracují v nizozemskojazyčném regionu nebo v dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel a kteří využili „klasických“ hospodářských práv na volný pohyb, byla z podstaty věci nedostupná těm, kteří pracují v nizozemskojazyčném regionu nebo v dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel, avšak mají bydliště ve francouzskojazyčném nebo německojazyčném regionu.

147.

Článek 12 ES obsahuje široce vymezený zákaz diskriminace ve vztahu k otázkám spadajícím do rozsahu působnosti Smlouvy. Další vyjádření této zásady lze nalézt v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71. Zásada zákazu diskriminace je samozřejmě rovněž jednou ze základních zásad práva ES. Tato zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno ( 96 ). Význam zákazu diskriminace podtrhuje Listina základních práv Evropské unie ( 97 ) (článek 21) a legislativní podnět Rady spočívající v přijetí dvou důležitých směrnic založených na článku 13 ES, které zakazují různé zvláštní formy diskriminace ( 98 ). Zásada zákazu diskriminace je (samozřejmě) rovněž zakotvena ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu (článek I-4, článek II-81 a článek III-123). Diskriminace je tedy obecně vnímána jako nepřijatelná a jako cosi, co by mělo být zakázáno.

148.

Zdá se, že v rozsudku Kenny ( 99 ) Soudní dvůr již naznačil, že v oblasti práva sociálního zabezpečení může zásada zákazu diskriminace rovněž bránit obrácené diskriminaci ( 100 ).

149.

V obecnější rovině Soudní dvůr v rozsudku Eman vyjasnil, že diskriminace uplatňovaná členským státem vůči jeho vlastním státním příslušníkům může za určitých okolností spadat do rozsahu působnosti práva Společenství. V uvedené věci měl nizozemský státní příslušník s bydlištěm ve třetí zemi právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu konaných v Nizozemsku, zatímco nizozemský státní příslušník s bydlištěm v Nizozemských Antilách nebo Arubě takové právo neměl. Soudní dvůr rozhodl, že ačkoli za současného stavu práva Společenství členské státy mohou definovat podmínky pro využití práva volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu s uplatněním kritéria bydliště na území, na kterém se volby konají, zásada rovného zacházení nicméně brání tomu, aby důsledkem zvolených kritérií bylo rozdílné zacházení mezi státními příslušníky, kteří se nacházejí ve srovnatelných situacích, aniž by bylo toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno. Soudní dvůr rozhodl, že takové objektivní odůvodnění neexistovalo ( 101 ).

150.

Pokud je můj výše uvedený rozbor správný, bude důsledkem použití práva ES vlámská dávka sociální péče, která je již dostupná všem osobám žijícím v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel, muset rovněž být učiněna dostupnou a) „klasickým“ migrujícím pracovníkům (státním příslušníkům jiných členských států pracujícím v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel v Belgii, kteří však mají bydliště ve francouzskojazyčném nebo německojazyčném regionu nebo ve svém domovském členském státu), b) belgickým státním příslušníkům, kteří již využili práva na volný pohyb, aby se tak zamezilo účinku odrazujícímu od výkonu těchto práv ( 102 ).

151.

Kombinací použití vnitrostátního práva a práva ES tedy vzniká situace, kdy jedinou kategorii osob s bydlištěm ve francouzskojazyčném nebo německojazyčném regionu, která nemá přístup k vlámským dávkám sociální péče, tvoří belgičtí státní příslušníci, kteří nevyužili tradičního práva na volný pohyb, avšak využili (a nadále využívají) práva pobývat na určité části území Belgie. Mimoto, rozdílné zacházení mezi takovými osobami, na straně jedné, a státními příslušníky jiných členských států a belgickými státními příslušníky, kteří využili klasických hospodářských práv na volný pohyb, na straně druhé, vzniká právě proto, že právo ES zasahuje za účelem odvrácení nepříznivého zacházení s druhou uvedenou skupinou ( 103 ). Pokud je potom uplatněno kritérium známé z judikatury týkající se zásady zákazu diskriminace, je patrné, že „nebýt“ jejich rozhodnutí pobývat ve francouzskojazyčném regionu, ačkoli pracují v nizozemskojazyčném regionu, měla by i první skupina osob přístup k této dávce.

152.

Vláda Francouzského společenství uplatňuje zajímavý vedlejší argument založený na Dohodě mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy a Švýcarskem o volném pohybu osob (dále jen „Dohoda mezi ES a Švýcarskem“) ( 104 ). Článek 7 písm. b) uvedené dohody vyžaduje, aby smluvní strany upravily „právo na profesní a geografickou mobilitu, která umožní státním příslušníkům smluvních stran volně se pohybovat na území hostitelského státu a vykonávat výdělečnou činnost podle své volby“(neoficiální překlad). Skutečně se zdá, že uvedené ustanovení výslovně přiznává švýcarským státním příslušníkům právo volně se pohybovat nejen mezi Švýcarskem a jednotlivými členskými státy, ale rovněž mezi různými částmi území jednotlivého členského státu.

153.

Pokud by tomu tak bylo, vedlo by uvedené ustanovení k paradoxní situaci, kdy by švýcarský občan (stejně jako státní příslušník jiného členského státu) měl právo volného pohybu po celém území Belgie, zatímco belgický státní příslušník by požíval takového práva volného pohybu v rámci Belgie pouze v míře, která vyplývá z vnitrostátních právních předpisů. Dohoda mezi ES a Švýcarskem tedy ještě jasněji ukazuje, že pokud bude přijat tradiční argument ohledně „čistě vnitrostátní situace“, budou belgičtí státní příslušníci, kteří nevyužili klasických hospodářských práv na volný pohyb, přímo v důsledku účinku práva ES (v kombinaci s národním právem) tvořit jedinou skupinu osob pobývajících nebo pohybujících se na území Unie, vůči nimž mohou být bez postihu uplatňovány diskriminační podmínky pro vznik nároku v rámci vlámského pojištění sociální péče.

154.

Za takových okolností lze podle mého názoru na první pohled konstatovat, že skupina belgických státních příslušníků, kteří nevyužili klasických hospodářských práv na volný pohyb, nicméně zásadně spadá do rozsahu působnosti práva ES nebo je dostatečně dotčena jeho použitím, takže by rovněž měla mít možnost se jej dovolávat ( 105 ).

155.

Jakákoli diskriminace vůči takové skupině osob by byla samozřejmě nepřímá, a nikoli přímá. Z tohoto důvodu by členské státy mohly argumentovat, že je objektivně odůvodněna. Není těžké si představit okolnosti, za kterých by takové objektivní odůvodnění případně mohlo existovat. Lze si snadno představit (například), že by členský stát na podporu znevýhodněného regionu na jeho území nebo za účelem řešení problému, který je nedílně spojen s určitým regionem, avšak nedotýká se zbytku jeho území, mohl chtít poskytnout určité výhody pouze osobám žijícím v takovém regionu. V případě existence řádně opodstatněného objektivního odůvodnění by členský stát měl značný prostor pro uplatňování rozdílných pravidel v situacích, které objektivně takové zacházení vyžadují, přičemž by byli chráněni občané Unie proti svévolné diskriminaci, kterou by nebylo možno takto odůvodnit.

156.

Rozboru, který jsem uvedla výše, pokud jde o dopad občanství Unie na čistě vnitrostátní situace, lze samozřejmě oponovat protiargumenty založenými na trvající pravomoci členských států ( 106 ). Vzhledem k tomu, že čistě vnitrostátní situace jsou tradičně považovány za situace nespadající do rozsahu působnosti práva ES, je pravděpodobné, že by si členské státy skutečně přály takové argumenty předložit Soudnímu dvoru; a jejich argumenty by bylo třeba pečlivě posoudit. Jsem si plně vědoma, že v projednávané věci předložil vyjádření pouze jeden členský stát (Nizozemsko). Zdá se mi, že by za účelem řádného zkoumání okolností, které jsem výše nastínila, byla žádoucí širší účast členských států a (z toho vyplývající) podrobnější vyjádření Komise. Je možné, že při podrobnějším přezkoumání budou závěry, ke kterým jsem po první úvaze výše dospěla, vyvráceny.

157.

Mám za to, že Soudní dvůr nebude chtít rozhodovat o takto zásadní otázce v projednávané věci (pokud se ovšem nerozhodne znovuotevřít ústní část řízení a vyzvat členské státy, aby předložily svá vyjádření k této otázce); a nevidím ani žádnou naléhavou potřebu, aby tak učinil. Mám nicméně za to, že existuje možný argument – argument, který je na první pohled lákavý, neboť by pomohl odstranit svévolnou diskriminaci –, že občané Unie se mohou dovolávat svého občanství, ve spojení se zásadou zákazu diskriminace, proti samosprávnému celku, který nepochybně vykonává auctoritas státu, aby se domohli přístupu k dávce, která podle práva Společenství má být obecně dostupná všem pracovníkům a k níž mají jiné skupiny pracovníků přístup na základě zásahu ze strany práva Společenství.

158.

Na jednání byla vznesena otázka, zda může být v projednávané věci použitelné nařízení č. 1612/68.

159.

Uvedené nařízení je použitelné obecně pro volný pohyb pracovníků. Může se proto vztahovat na sociální výhody, které současně spadají do zvláštní působnosti nařízení č. 1408/71 ( 108 ). Uvedená dvě nařízení nemají stejný rozsah osobní působnosti ( 109 ). Rovněž pojem sociální výhody v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 může být širší než pojem dávka sociálního zabezpečení podle nařízení č. 1408/71 ( 110 ).

160.

V případech, kdy se nařízení č. 1408/71 a nařízení č. 1612/68 mohou překrývat, Soudní dvůr často nejprve zkoumá, zda je použitelné nařízení č. 1408/71. Dotčenou věc poté přezkoumá na základě nařízení č. 1612/68 v případech, kdy je nařízení č. 1408/71 shledáno nepoužitelným nebo kdy není zjištěno jeho údajné porušení ( 111 ). Vzhledem k tomu, že rozsah působnosti nařízení č. 1408/71 je vymezen konkrétněji, mám za to, že se jedná o rozumný postup.

161.

V projednávané věci mám za to, že nařízení č. 1408/71 je použitelné a že jeho čl. 3 odst. 1 brání tomu, aby státním příslušníkům jiných členských států a belgickým státním příslušníkům, kteří využili svého práva na volný pohyb, byl odpírán přístup k vlámskému pojištění sociální péče. Osoby v takovém postavení jsou tedy dostatečně chráněny nařízením č. 1408/71 a není nutné se zabývat jejich postavením podle nařízení č. 1612/68.

162.

Pokud bude Soudní dvůr mít za to, že belgičtí státní příslušníci, kteří nevyužili klasického hospodářského práva na volný pohyb, mají nicméně nárok na ochranu podle práva Společenství, rovněž nebude nutné zkoumat jejich postavení z hlediska nařízení č. 1612/68. Pokud by Soudní dvůr rozhodl, že takové osoby se nacházejí v čistě vnitrostátní situaci bez spojitosti s právem Společenství, není použitelné nařízení č. 1408/71 ani nařízení č. 1612/68.

163.

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, jaká situace nastane, pokud by současné znění (z roku 2004) vyhlášky z roku 1999 bylo neslučitelné s právem Společenství. Konkrétněji vzniká otázka, zda by právo Společenství bránilo návratu k systému platnému před přijetím vyhlášky z roku 2004, tedy k systému, ve kterém byl přístup k dávkám vlámského pojištění sociální péče jednoznačně podmíněn bydlištěm v nizozemskojazyčném regionu nebo dvojjazyčném regionu Hlavní město Brusel, bez ohledu na kategorii žadatele (dále jen „znění vyhlášky z roku 2001“).

164.

Vlámská vláda tvrdí, že na čtvrtou otázku je třeba odpovědět pouze tehdy, pokud je současné znění vyhlášky neslučitelné s právem Společenství, což podle jejího tvrzení není pravda.

165.

Pokud Soudní dvůr přijme mnou navrhované odpovědi na první tři otázky, je skutečně třeba na čtvrtou otázku odpovědět.

166.

Výzvou ze dne 17. prosince 2002 Komise oznámila belgické vládě, že podle jejího názoru je znění vyhlášky z roku 2001 v rozporu s články 39 ES a 43 ES, jakož i s nařízením č. 1408/71. Komise konkrétně vytýkala podmínku bydliště, podle níž mohou být účastníky vlámského systému pojištění sociální péče pouze osoby s bydlištěm na území vlámského regionu nebo dvojjazyčného regionu Hlavní město Brusel.

167.

Vlámský parlament zohlednil výtky Komise a změnil vyhlášku tak, aby byla slučitelná s právem Společenství ( 112 ).

168.

Vlámská vláda tvrdí, že žalobkyně v původním řízení nesledují zájem podporovat volný pohyb migrujících pracovníků, nýbrž pouze chránit obyvatele francouzskojazyčného regionu. Situace je tedy čistě vnitrostátní. Opakuje rovněž svůj dřívější argument, že jelikož belgický ústavní uspořádání brání použití vyhlášky (v jakémkoli znění) na obyvatele francouzskojazyčného nebo německojazyčného regionu, neexistuje porušení práva Společenství.

169.

Žádný z těchto argumentů nepovažuji za přesvědčivý.

170.

Pokud jde o první argument, je zjevné, že žalobkyně v původním řízení mají právo bránit zájmy celku, který zastupují. Naproti tomu není zcela zřejmé, proč by na základě této pouhé skutečnosti měla být celá situace čistě vnitrostátní.

171.

Pokud jde o druhý argument, již jsem připomněla, že podle ustálené judikatury nemůže vnitrostátní ústavní uspořádání odůvodnit porušení práva Společenství.

172.

Pokud je tedy z výše uvedených důvodů současné znění (z roku 2004) vyhlášky neslučitelné s právem Společenství, musí totéž a fortiori platit i pro znění vyhlášky z roku 2001.

173.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Cour d’arbitrage (Rozhodčím soudem), nyní Cour constitutionnelle (Ústavním soudem), Belgie takto: