STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PAOLA MENGOZZIHO

přednesené dne 8. května 2007(1)

Věc C‑117/06

Gerda Möllendorf

Christiane Möllendorf-Niehuus

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Kammergericht Berlin (Německo)]

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Nařízení (ES) č. 881/2002– Omezující opatření namířená proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem – Zákaz zpřístupnění hospodářských prostředků osobám vyjmenovaným v příloze I – Působnost – Smlouva o koupi nemovitosti uzavřená před zápisem jednoho z kupujících do přílohy I – Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí po uvedeném zápisu – Přípustnost“

I – Úvod

1. Usneseními z 21. a 23. února 2006 Kammergericht Berlin (odvolací soud v Berlíně, dále jen „Kammergericht“) předložil Soudnímu dvoru podle článku 234 ES žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu(2).

2. Soudní dvůr je v podstatě žádán, aby se vyjádřil k působnosti čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002 v řízení, které se týká legality zamítnutí vkladu vlastnického práva k nemovitosti do německého katastru nemovitostí v důsledku zápisu jednoho z kupujících do seznamu osob, skupin a subjektů, které vzhledem k tomu, že jsou považovány za spojené s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem, podléhají omezujícím opatřením zavedeným uvedeným nařízením s cílem zabránit financování teroristických akcí.

II – Právní rámec

A – Rezoluce Rady bezpečnosti Spojených národů

3. Dne 16. ledna 2002 Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) přijala rezoluci 1390 (2002), ve které jsou vymezena opatření, která je třeba přijmout proti Usámu bin Ládinovi, členům organizace Al‑Kajdá a Talibanu a proti dalším osobám, skupinám, podnikům a subjektům, které jsou s nimi spojeny, nacházejícím se na seznamu vypracovaném na základě rezolucí 1267 (1999) a 1333 (2000) téže Rady bezpečnosti, který je pravidelně aktualizován Výborem pro sankce Rady bezpečnosti (dále jen „Výbor pro sankce“) zřízeným na základě rezoluce č. 1267 (1999).

4. Podle odst. 2 písm. a) rezoluce 1390 (2002) jsou všechny státy povinny:

„[z]ajistit neprodleně prostředky a jiná finanční aktiva či hospodářské zdroje těchto osob, skupin, podniků a subjektů, včetně prostředků pocházejících z majetku jim náležejícího nebo jimi kontrolovaného, přímo, či nepřímo, jimi samotnými, či osobami jednajícími na jejich účet nebo na jejich příkaz, a zajistit, aby tyto prostředky ani žádné jiné prostředky, finanční aktiva nebo hospodářské zdroje nebyly přímo, nebo nepřímo zpřístupněny, za účely, jež sledují, jejich občany nebo osobou nacházející se na jejich území“(3). (neoficiální překlad)

5. Dne 20. prosince 2002 Rada bezpečnosti přijala rezoluci 1452 (2002), kterou se povolují zvláštní výjimky z omezujících opatřeních uložených rezolucí 1390 (2002).

6. Odstavec 2 písm. b) rezoluce 1452 (2002) přiznává státům možnost povolit, aby na účty podléhající ustanovením odst. 2 písm. a) rezoluce 1390 (2002) byly připsány „částky splatné podle smluv, dohod nebo závazků, které vznikly přede dnem, kdy byly uvedené účty podrobeny rezolucím 1267 (1999), 1333 (2000) nebo 1390 (2002)“, za podmínky, že takto připsané částky „nadále podléhají těmto ustanovením“.

7. Dne 6. července 2004 Výbor pro sankce rozhodl změnit seznam osob, skupin a subjektů, na které se vztahují rezoluce 1267 (1999) a 1333 (2000), a doplnit jej o následující jméno: „Aqeel Abdulaziz Al-Aqil“.

B – Právní úprava Evropské unie a Evropského společenství

8. Za účelem provedení rezoluce Rady bezpečnosti 1390 (2002) přijala Rada dne 27. května 2002 společný postoj 2002/402/SZBP o omezujících opatřeních proti Usámu bin Ládinovi, členům organizace Al-Kajdá a Talibanu a dalším osobám, skupinám, podnikům a subjektům, které jsou s nimi spojeny, a o zrušení společných postojů 96/746/SZBP, 1999/727/SZBP, 2001/154/SZBP a 2001/771/SZBP(4).

9. Společný postoj 2002/402, který se podle svého článku 1 „vztahuje na Usámu bin Ládina, členy organizace Al-Kajdá, na Taliban a další osoby, skupiny, podniky a subjekty s nimi spojené, které jsou uvedeny na seznamu“ zmíněném výše v bodě 3, stanoví v článku 3 následující:

„V rámci pravomocí, které mu byly svěřeny Smlouvou o založení Evropského společenství,

– nařizuje Evropské společenství zmrazení prostředků a jiných finančních aktiv nebo hospodářských zdrojů osob, skupin, podniků a subjektů uvedených v článku 1,

– zajistí Evropské společenství, aby prostředky, finanční aktiva nebo hospodářské zdroje nebyly přímo nebo nepřímo zpřístupněny osobám, skupinám, podnikům a subjektům uvedeným v článku 1.“

10. Jak vyplývá z jeho bodů 1 až 4 odůvodnění, nařízení č. 881/2002 bylo přijato za účelem provedení rezoluce 1390 (2002) na území Společenství.

11. Článek 1 nařízení č. 881/2002 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se:

1. ,prostředky‘ rozumí finanční aktiva a hospodářské výnosy jakéhokoli druhu, zejména hotovost, šeky, peněžní pohledávky, směnky, výběry z bankovních účtů, platební příkazy a jiné platební nástroje, vklady u finančních institucí nebo u jiných subjektů, zůstatky na účtech, dluhy a dluhopisy, veřejně i soukromě obchodované cenné papíry a dluhové nástroje včetně akcií, certifikáty zastupující cenné papíry, obligace, bankovky, zástavy, dlužní úpisy, smlouvy o derivátech, úroky, dividendy a jiný příjem nebo hodnota zvyšovaná nebo vytvářená aktivy, úvěr, právo na vypořádání, záruky, záruky jistoty nebo jiné finanční závazky, akreditivy, nákladní listy, kupní smlouvy, dokumenty prokazující podíl na finančních prostředcích a zdrojích a jakýkoli jiný nástroj financování vývozu;

2. ,hospodářskými zdroji‘ rozumí majetek jakéhokoli druhu, hmotný nebo nehmotný, movitý nebo nemovitý, který nepředstavuje vlastní prostředky, ale může být použit k získání prostředků, zboží a služeb;.

3. ,zmrazením prostředků‘ rozumí zabránění jakémukoli pohybu, převodu, přeměně, použití nebo zacházení s prostředky jakýmkoli způsobem, který by vedl k jakékoli změně jejich objemu, výše, umístění, vlastnictví, držby, povahy, určení nebo k jiné změně, která by umožnila použití těchto prostředků, včetně správy portfolia;

4. , zmrazením hospodářských zdrojů‘ rozumí zabránění jejich použití k obdržení prostředků, zboží nebo služeb jakýmkoli způsobem, zejména prodejem, nájmem nebo zástavou.“

12. Podle článku 2 nařízení č. 881/2002:

„1. Všechny prostředky a hospodářské zdroje, které patří fyzické nebo právnické osobě, skupině nebo subjektu určenému [určeným] Výborem pro sankce a uvedenému v příloze I, nebo jsou v jeho vlastnictví nebo držbě, se zmrazují.

2. Žádné prostředky nesmějí být zpřístupněny přímo ani nepřímo právnické nebo fyzické osobě, skupině nebo subjektu označenému [označeným] Výborem pro sankce a uvedenému v příloze I anebo v jeho prospěch.

3. Žádné hospodářské zdroje nesmějí být zpřístupněny přímo ani nepřímo fyzické nebo právnické osobě, skupině nebo subjektu označenému [označeným] Výborem pro sankce a uvedenému v příloze I anebo v jeho prospěch, aby nebylo umožněno těmto osobám, skupinám nebo subjektům získat prostředky, zboží nebo služby.“

13. Článek 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002 stanoví:

„Zakazuje se vědomá a úmyslná účast na činnostech, jejímž předmětem nebo účinkem je přímo nebo nepřímo obejít článek 2 […].“

14. Článek 7 odst. 1 nařízení č. 881/2002 povoluje Komisi zejména „měnit nebo doplňovat přílohu I na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti […] nebo Výboru pro sankce“.

15. Článek 9 nařízení č. 881/2002 stanoví:

„Toto nařízení se použije bez ohledu na jakákoli udělená práva a povinnosti uložené jakoukoli podepsanou mezinárodní dohodou nebo uzavřenou smlouvou anebo jakoukoli licencí nebo povolením uděleným před vstupem tohoto nařízení v platnost.“

16. Příloha I nařízení č. 881/2002 obsahuje „seznam osob, skupin a subjektů“ uvedených v článku 2 téhož nařízení.

17. Za účelem provedení rezoluce Rady bezpečnosti 1452 (2002) přijala Rada dne 27. února 2003 společný postoj 2003/140/SZBP o výjimkách z omezujících opatření uložených společným postojem 2002/402/SZBP(5). Článek 1 společného postoje 2003/140 stanoví, že „při provádění opatření uvedených ve článku 3 společného postoje 2002/402/SZBP bere Evropské společenství v úvahu výjimky povolené rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1452 (2002)“.

18. Dne 27. března 2003 přijala Rada nařízení (ES) č. 561/2003, kterým se mění nařízení č. 881/2002, pokud jde o výjimky ze zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů(6).

19. Článek 1 nařízení č. 561/2003 vkládá do nařízení č. 881/2002 článek 2a, jehož odstavec 4 stanoví:

„Ustanovení čl. 2 odst. 2 se nevztahují na doplnění zmrazených účtů o

a) úroky nebo jiné výnosy připisované ve prospěch těchto účtů;

b) platby splatné podle smluv, dohod nebo závazků, které vznikly přede dnem, kdy byly uvedené účty podrobeny rezolucím Rady bezpečnosti […] OSN, které byly následně provedeny nařízením (ES) č. 337/2000 [6], nařízením (ES) č. 467/2001 [7] a tímto nařízením.

Uvedené úroky a jiné výnosy a platby se zmrazují stejně jako účet, na který byly vloženy.“

20. Dne 12. července 2004 přijala Komise nařízení (ES) č. 1277/2004, kterým se po 37 mění nařízení č. 881/2002(7). Podle článku 1 a bodu 2 přílohy k nařízení č. 1277/2004 se příloha I k nařízení č. 881/2002 mění, aby do seznamu „Fyzických osob“ byly zejména vloženy položky „Aqeel Abulaziz Al-Aqil. Narozen dne 29. dubna 1949“.

21. Nařízení č. 1277/2004 vstoupilo v platnost dnem jeho zveřejnění v Úředním věstníku Evropských společenství, tedy dne 13. července 2004(8).

C – Relevantní předpisy německého práva

22. Ve světle usnesení Kammergericht ze dne 21. února 2006 (dále jen „předkládací usnesení“), vyjádření předloženého německou vládou a informací poskytnutých na jednání lze předpisy německého práva, které jsou relevantní pro účely tohoto řízení, shrnout následovně:

23. V německém právu vyžaduje prodej, ať se jedná o prodej věci movité, či nemovité, uzavření dvou odlišných smluv: jednak vlastní kupní smlouvy, kterou se strany zavazují odevzdat věc a převést vlastnické právo k této věci na kupujícího (prodávající) a zaplatit peněžitou úplatu prodávajícímu (kupující), a jednak smlouvy nazvané „Erfüllungsgeschäft“ (dohoda směřující ke splnění závazku), kterou se strany dohodnou na převodu vlastnického práva k věci a penězům. K tomu, aby mohlo být vlastnické právo k prodávané věci považováno za skutečně převedené, musí však strany splnit formality stanovené za tímto účelem zákonem.

24. Za účelem převodu vlastnického práva k nemovitosti německé právo stranám ukládá následující povinnosti :

a) uzavřít kupní smlouvu ve formě notářského zápisu [§ 311b odst. 1 Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník, dále jen „BGB“)];

b) nechat notářem či jinou kvalifikovanou osobou ověřit osobně či na základě plné moci věcněprávní dohodu (Erfüllungsgeschäft) (dále jen „dohoda o převodu vlastnického práva“, § 873 odst. 1 a 2 a § 925 odst. 1 BGB);

c) podat ke Grundbuchamt (katastrální úřad) návrh na vklad vlastnického práva k nemovitosti do Grundbuch (katastr nemovitostí) (§ 873 odst.1 BGB).

25. Jinými slovy, v německém právu uzavření smlouvy o koupi nemovitosti – smlouvy, která má pouze hodnotu závazku – není dostačující pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti, jež je předmětem prodeje, kupujícím, nýbrž v situaci, jež se vytváří tak říkajíc progresivně, představuje první ze tří „etap“ – uzavření kupní smlouvy formou notářského zápisu, uzavření dohody o převodu vlastnického práva v požadované formě a zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – které jsou všechny nezbytné pro převod vlastnického práva k nemovitosti.

26. Jakmile je povolen vklad, převod vlastnického práva k prodávané nemovitosti může být považován za bezvadný v tom smyslu, že i když před tímto vkladem je možný předběžný vklad a odevzdání věci kupujícímu a předání peněz prodávajícímu, kupující může legitimně nakládat s věcí pro účely jejího dalšího prodeje nebo zatížení hypotékou až od tohoto okamžiku. Je to tedy Grundbuchamt, komu náleží v poslední řadě podle § 18 odst. 1 Grundbuchordnung (nařízení o katastru nemovitostí), aby ověřil, zda neexistuje žádná překážka, od počátku nebo k níž došlo následně, uvedenému vkladu, jako např. zákonný zákaz nakládat s věcí.

III – Skutkový stav, předběžné otázky a průběh řízení

27. Notářským zápisem ze dne 19. prosince 2000 Gerda Möllendorf a Christiane Möllendorf-Niehuus (dále jen „prodávající“), jakožto společnice sdružení fyzických osob podle občanského práva, uzavřely se Salem-Abdul Ghani El-Rafeiem, Kamal Rafehim a Aqeel A. Al‑Aqilem (dále jen „kupující“), jakožto společníky sdružení fyzických osob podle občanského práva, kupní smlouvu, jejímž předmětem je zastavěný pozemek ležící v Berlíně-Neukölln.

28. Týmž aktem vyjádřily uvedené strany svůj souhlas s převodem vlastnického práva k nemovitosti na kupující a souhlasily s jeho vkladem do katastru nemovitostí. Mimo jiné se dohodly na tom, že kupní cena 2 375 000 DEM, tedy 1 214 318,22 EUR, musí být nejpozději dne 15. února 2001 složena na zvláštní účet notáře vykonávajícího úkony spojené s převodem nemovitosti Karla Alicha (dále jen „notář)“ a poté zaplacena prodávajícím v okamžiku předběžného vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v očekávání konečného vkladu.

29. Na základě kupní smlouvy kupující složili kupní cenu na zvláštní účet notáře.

30. Dne 8. března 2001 bylo na základě převodu vlastnické právo k prodávané nemovitosti předběžně vloženo do katastru nemovitostí.

31. V květnu 2001 byla podle prohlášení notáře učiněných před Soudním dvorem na jednání konaném dne 8. března 2007 zaplacena prodávajícím kupní cena a prodávaná nemovitost byla odevzdána kupujícím.

32. Rozhodnutím ze dne 29. října 2003 územně příslušný Grundbuchamt zamítl návrh na konečný vklad podaný notářem dne 22. ledna téhož roku, jelikož požadované dodatečné dokumenty nebyly předloženy ve lhůtě stanovené v dopise ze dne 28. března 2003.

33. Ode dne 13. července 2004 byl Aqeel A. Al-Aqil (dále jen „kupující č. 3“) uveden na seznamu přílohy I k nařízení č. 881/2002 jakožto fyzická osoba.

34. Dne 9. prosince 2004 podal notář ke Grundbuchamt na základě již tomuto úřadu předložené kupní smlouvy ve formě notářského zápisu nový návrh na konečný vklad vlastnického práva kupujících. Rozhodnutím ze dne 21. dubna 2005 však uvedený úřad zamítl vklad s tím, že jméno kupujícího č. 3 bylo uvedeno na seznamu přílohy I k nařízení č. 881/2002, přičemž se dovolával ustanovení čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení.

35. Dne 3. května 2005 podal notář proti tomuto rozhodnutí stížnost ke Grundbuchamt na účet prodávajících. Uvedená stížnost byla Grundbuchamt z úřední povinnosti postoupena Landgericht Berlin (zemský soud v Berlíně, dále jen „Landgericht “), který ji zamítl usnesením ze dne 27. září 2005.

36. Dne 7. října 2005 notář jednající stále na účet prodávajících podal proti usnesení Landgericht odvolání ke Kammergericht.

37. Na podporu svého odvolání notář zaprvé uplatnil to, že napadené usnesení porušilo vlastnické právo, zakotvené v článku 14 německé ústavy, prodávajících, které nebyly uvedeny v příloze I k nařízení č. 881/2002.

38. Zadruhé tvrdil, že dotyčná právní transakce, kterou byla dohodnuta a na jejímž základě již byla zaplacena značná částka za nemovitost, nespadá do působnosti čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002. Na podporu tohoto tvrzení uplatnil, že z výrazů „být […] zpřístupněny“ a „[zpřístupněny] ve prospěch“, které se vyskytují v tomto ustanovení, vyplývá, že se toto ustanovení týká pouze transakcí, při kterých neexistuje hospodářská rovnováha mezi plněním a protiplněním.

39. Konečně notář upozornil na to, že případné prohlášení neplatnosti kupní smlouvy by mělo za následek to, že by kupující mohli vůči prodávajícím uplatňovat nárok na vrácení zaplacené ceny, což by bylo v rozporu s bodem 7 odůvodnění a s čl. 2 odst. 1 nařízení č. 881/2002.

40. Kammergericht považoval pro účely rozhodnutí o odvolání notáře za nezbytné předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

41. V předkládacím rozhodnutí Kammergericht podotkl, že podle německého práva musí oprávnění k uzavření dohody o převodu vlastnického práva jakožto projev věcněprávního oprávnění nakládat s věcí, jakož i právo jej vykonávat existovat ještě v okamžiku vkladu do katastru nemovitostí, a to i v případě, že kupující a prodávající jsou již vázáni, jako je tomu v projednávaném případě, dohodou o převodu vlastnického práva, kterou uzavřeli v požadované formě společně s podpisem kupní smlouvy ve formě notářského zápisu.

42. Předkládající soud zdůraznil, že dojde-li k omezení práva s věcí nakládat po uzavření kupní smlouvy a uzavření dohody o převodu vlastnického práva v požadované formě, avšak před datem vkladu uvedeného vlastnického práva do katastru nemovitostí, je v zásadě nezbytné, aby k tomu Grundbuchamt přihlédl.

43. Krom toho uvedl, že jelikož v německém právu překážka vkladu brání plnění kupní smlouvy ze strany prodávajících, ty jsou podle § 275 a § 323 BGB povinny vrátit kupní cenu kupujícím, s výhradou případného zákazu, který se uplatní rovněž v tomto ohledu podle čl. 2 odst. 2 nařízení č. 881/2002.

44. V závěru uvedl, že skutečná otázka, která má být vyřešena, se týká působnosti čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002, přičemž jde o to, zda z těchto ustanovení vyplývá relativní zákaz zcizit věc, který by se vztahoval rovněž na prodej nemovitosti osobě uvedené v příloze I téhož nařízení a který by se uplatnil bez výjimky rovněž tehdy, když by dispoziční úkon byl uskutečněn na základě kupní smlouvy uzavřené a již plněné druhou stranou před zveřejněním dotčeného nařízení, nebo zda se tato ustanovení uplatní pouze v případech, kdy protihodnota není rovnocenná předmětu dispozičního úkonu, jak tvrdí prodávající.

45. Pokud jde o vrácení kupní ceny Kammergericht doplňujícím usnesením ze dne 23. února 2006 navíc uvedl, že z čl. 2 odst. 1 až 3 a z čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002 nevyplývá oprávnění nařídit prodávajícímu dát do úschovy částku kupní ceny, pokud prodávající nevěděl o omezujících opatřeních týkajících se kupujícího v okamžiku uzavření kupní smlouvy nebo při obdržení kupní ceny.

46. V témže usnesení Kammergericht konečně konstatoval, že pochybnosti přetrvávají rovněž ohledně toho, zda v případě více kupujících, nebo, jako je tomu v projednávaném případě, jsou-li společníky sdružení fyzických osob podle občanského práva, nárok na vrácení kupní ceny musí být zmrazen plně, nebo pouze do výše podílu kupujících, na které se vztahují omezující opatření.

47. Proto Kammergericht přerušil před ním probíhající řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1) Zakazují ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nařízení [č. 881/2002] dohodu o převodu vlastnického práva k nemovitosti na fyzickou osobu uvedenou v příloze I uvedeného nařízení provedenou v rámci plnění kupní smlouvy?

2) V případě kladné odpovědi na první otázku: zakazuje nařízení […] č. 881/2002 vklad do katastru nemovitostí nezbytný k převodu vlastnického práva také tehdy, pokud byla příslušná kupní smlouva uzavřena a strany byly vázány dohodou o převodu vlastnického práva před zveřejněním omezení práva nakládat s věcí v Úředním věstníku Evropských společenství a pokud kupní cena, která měla být podle smlouvy zaplacena fyzickou osobou uvedenou v příloze I nařízení jakožto kupujícím, byla před tímto datem

a) složena na účet notáře nebo

b) byla zaplacena prodávajícímu?“

48. Podle článku 23 statutu Soudního dvora italská a německá vláda, jakož i Komise předložily písemná vyjádření.

49. Na jednání, které se konalo dne 8. března 2007, G. Möllendorf a Ch. Möllendorf-Niehuus, notář K. Alich, jakož i zástupci německé vlády a Komise předložili ústní vyjádření.

IV – Právní analýza

A – Úvodní poznámky

50. První předběžnou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr o upřesnění toho, zda čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002 zakazují uzavření dohody o převodu vlastnického práva k nemovitosti v rámci plnění kupní smlouvy na osobu uvedenou na seznamu přílohy I k uvedenému nařízení.

51. Druhou předběžnou otázkou předkládající soud žádá Soudní dvůr v případě kladné odpovědi na první otázku o upřesnění toho, zda ustanovení výše uvedeného nařízení brání vkladu takového vlastnického práva do katastru nemovitostí, i když před datem uplatnitelnosti těchto ustanovení vůči kupujícímu byla uzavřena nejen kupní smlouva, nýbrž také dohoda o převodu vlastnického práva v požadované formě a kupní cena byla buď složena na zvláštní účet notáře, nebo zaplacena prodávajícímu.

52. Nehledě na to, že tato předběžná otázka byla prezentována ve formě dvou otázek, jejím cílem je především to, aby byla objasněna působnost zákazů uvedených v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002 za účelem posouzení, zda v případě, kdy smlouva o převodu nemovitosti byla uzavřena před zápisem kupujícího na seznam přílohy I uvedeného nařízení, uvedené zákazy brání vykonání aktů, jako je dohoda o převodu vlastnického práva a vklad tohoto práva do katastru nemovitostí, jež jsou nezbytné k uskutečnění uvedeného převodu v rámci plnění uvedené smlouvy. Soudní dvůr je rovněž žádán, aby upřesnil, zda to, že před zápisem kupujícího do výše uvedeného seznamu byla jednak za převod vlastnického práva k věci sjednána protihodnota (kupní cena) v přiměřené hodnotě na straně kupujícího, a jednak uvedená protihodnota byla zaplacena (formou složení na zvláštní účet notáře nebo zaplacení přímo prodávající straně), může způsobit, že se na výše uvedené akty neuplatní dotčené zákazy.

53. První předběžná otázka, jejímž předmětem je to, zda čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002 zakazují dohodu o převodu vlastnického práva, vyvolává, jak se na první pohled zdá, otázku její přípustnosti z hlediska její relevance pro účely rozhodnutí, které má být vydáno v tomto konkrétním případě. Je totiž nesporné, že v projednávaném případě byla dohoda o převodu vlastnického práva uzavřena před notářem téhož dne (19. prosince 2000) jako kupní smlouva ve formě notářského zápisu, tedy ve značném časovém předstihu před okamžikem (13. července 2004), kdy se předmětné zákazy staly uplatnitelnými vůči kupujícímu č. 3. Vzhledem k tomu, že cílem zákazu je zakázat chování, a nikoli odstranit jeho účinky (jinak by se nejednalo o zákaz, ale o ustanovení jiné povahy), a uplatní se tak do budoucna, zdá se, že k úkonu uvedenému v první otázce (dohoda o převodu vlastnického práva) došlo v projednávaném případě před tím, než se zákaz stal uplatnitelným, a proto je tato otázka hypotetická, a tudíž nepřípustná.

54. Určité pochybnosti však vyvstávají v souvislosti s některými úvahami vyloženými předkládajícím soudem ohledně vlastností, které má v německém právu dohoda o převodu vlastnického práva.

55. V předkládacím usnesení je totiž upřesněno, že v německém právu „musí oprávnění k uzavření dohody o převodu vlastnického práva jakožto projev věcněprávního oprávnění s věcí nakládat, jakož i právo jej vykonávat existovat ještě v okamžiku [vkladu], […] a to i v případě, že strany jsou již vázány, jako je tomu v projednávaném případě, dohodou o převodu vlastnického práva“.

56. Není jasné, zda těmito upřesněními předkládající soud zamýšlí sdělit to, že přestože dohoda o převodu vlastnického práva již byla formalizovaná před notářem, a stala se tudíž závaznou pro strany, může být tato dohoda považována za plně a konečně uzavřenou až v okamžiku vkladu uvedeného práva do katastru nemovitostí, takže omezení oprávnění nakládat s věcí, jež je předmětem prodeje (jako je omezení případně vyplývající z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002), k němuž dojde před tímto vkladem, brání tomu, aby tato dohoda byla bezvadná.

57. Z jiného úhlu pohledu, který naznačují určité pasáže písemného vyjádření předloženého německou vládou, je možné usoudit, že předkládající soud položil první otázku proto, aby v případě kladné odpovědi mohl omezení uvedené v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002 pokládat za zákaz nakládání ex lege ve smyslu německého práva, který by se mohl uplatnit, alespoň za určitých podmínek, v tom smyslu, že by činil neplatným, z důvodu rozporu se zákonem (§134 BGB), akt, který byl uzavřen před stanovením zákazu.

58. Popravdě řečeno, informace, které byly Soudnímu dvoru poskytnuty ohledně relevantních ustanovení německého práva, nejsou dostatečné na to, aby bylo možné s jistotou posoudit relevanci první otázky pro účely rozhodnutí, které má vydat Kammergericht. Přesto však není namístě považovat tuto otázku za nepřípustnou.

59. Je totiž třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy založené článkem 234 ES je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené předběžné otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(9). Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(10).

60. Zdá se mi přitom, že ve světle úvah vyjádřených v bodech 54 až 57 výše zde neexistují předpoklady k domněnce, že tyto podmínky jsou splněny, takže první otázka může být podle mého názoru považována za přípustnou.

61. Krom toho, první otázka nevykazuje takové zvláštnosti, že by vyžadovala, aby se k ní přistupovalo nezávisle na druhé otázce. Provedu tedy přezkum obou otázek najednou.

B – Přezkum otázek položených předkládajícím soudem

62. Nejprve společně s Komisí podotýkám, že čl. 4 odst. 1 nařízení č. 881/2002, zmíněný v předběžných otázkách, postrádá, jak se zdá, relevanci pro rozhodnutí věci, která byla předložena předkládajícímu soudu. Není mi totiž jasné – a předkládající soud to každopádně dostatečně neupřesňuje – jak by se zákaz uložený tímto ustanovením, a sice „vědomé a úmyslné účasti na činnostech, jejímž předmětem nebo účinkem je přímo nebo nepřímo obejít článek 2“, mohl uplatnit v projednávaném případě. Předmětem dotčeného zákazu je „obejití“ zákazů uvedených v článku 2 a ze spisu nevyplývá, jak by v projednávaném případě mohly akty uvedené v předběžných otázkách, a sice dohoda o převodu vlastnického práva a vklad tohoto práva do katastru nemovitostí (nebo s ním související návrh podaný k příslušnému úřadu), představovat takovou činnost.

63. Přezkum se tedy musí zaměřit na působnost čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002, který stanoví, že žádné „hospodářské zdroje“ nesmějí být „zpřístupněny přímo ani nepřímo fyzické nebo právnické osobě, uveden[ým] v příloze I anebo v jejich prospěch, aby nebylo umožněno těmto osobám získat prostředky, zboží nebo služby“.

64. Především je třeba podotknout, že nemovitost, která je předmětem kupní smlouvy, o kterou se v tomto případě jedná, představuje „hospodářský zdroj“ pro účely použití tohoto ustanovení. Podle čl. 1 bodu 2 nařízení č. 881/2002 se totiž pro účely tohoto nařízení „hospodářskými zdroji“ rozumí „majetek jakéhokoli druhu, hmotný nebo nehmotný, movitý nebo nemovitý, který nepředstavuje vlastní prostředky, ale může být použit k získání prostředků, zboží a služeb“. Zastavěný pozemek, jaký je předmětem prodeje, o nějž se v této věci jedná, je nemovitostí, která může být zcela jistě použita k získání prostředků, zboží nebo služeb, například přenecháním užívání nebo převodem vlastnického práva k této nemovitosti za úplatu.

65. Ústřední bod čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 tvoří pojmy „zpřístupněny“ a „[zpřístupněny] ve prospěch“. Tyto pojmy jsou podle mého názoru dostatečně široké na to, aby zahrnovaly všechny akty, které by mohly oprávněné osobě, alespoň potenciálně, umožnit hospodářské využívání zdroje (tj. získání prostředků, zboží nebo služeb), tedy včetně aktů, které přestože byly provedeny s deklarovaným cílem umožnit oprávněné osobě osobně užívat uvedený zdroj (např. smlouva o nájmu nemovitosti určené k bydlení) a bez ohledu na jejich formu a podmínky, které jsou v nich stanoveny, mohou přesto fakticky umožnit této oprávněné osobě – s ohledem na nemožnost zajistit a posteriori kontrolu konkrétního užívání věci – hospodářské využívání uvedené věci.

66. Je pravda, že v některých jazykových verzích nařízení č. 881/2002 (např. francouzské a anglické verzi) je poslední část čl. 2 odst. 3 vyjádřena způsobem, který by mohl svádět k myšlence možného vyloučení některých aktů „zpřístupnění“ nebo „[zpřístupnění] ve prospěch“, které by nemohly umožnit získání prostředků, zboží nebo služeb, z působnosti zákazu. Zdá se mi však, že takové rozlišení není odůvodněné.

67. Jednak si lze stěží představit akty „zpřístupnění“ nebo „[zpřístupnění] ve prospěch“ týkající se hospodářského zdroje, které by tak či onak nemohly způsobit to, že by z něj oprávněná osoba, ne-li právně, tak alespoň fakticky, mohla získat prostředky, zboží nebo služby.

68. Krom toho je takové rozlišení v rozporu se zněním rezoluce Rady bezpečnosti 1390 (2002), jež je do právního řádu Společenství provedena nařízením č. 881/2002. Je třeba zde připomenout, že pro výklad ustanovení práva Společenství je namístě vzít do úvahy nejen jeho znění, ale zároveň kontext, ve kterém se nachází, a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí(11). Za účelem vymezení působnosti určitého ustanovení práva Společenství přijatého na základě rezoluce Rady bezpečnosti je třeba rovněž zohlednit znění a předmět posledně uvedené rezoluce(12).

69. Znění čl. 2 písm. a) rezoluce 1390 (2002) přitom nedává prostor k žádným pochybnostem. Podle tohoto ustanovení nemohou být prostředky, finanční aktiva nebo hospodářské zdroje „přímo či nepřímo zpřístupněny“ ve prospěch osob uvedených na seznamu zmíněném výše v bodě 3. Tento zákaz vyjádřený v tom smyslu, že výše uvedeným osobám je bráněno využívat tyto prostředky, aktiva či zdroje, má tedy za cíl zabránit veškerému jejich zpřístupnění ve prospěch dotyčných osob, aniž by byl ponechán prostor pro jakékoli rozlišování.

70. Poté, co jsem toto uvedl, podotýkám, že čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002, který v souladu se zněním rezoluce 1390 (2002) obecně zakazuje zpřístupnění hospodářských zdrojů ve prospěch osob uvedených v příloze I téhož nařízení, stanoví relativní zákaz nakládání s věcí, který zajisté zahrnuje všechny akty, které podle vnitrostátního práva určitého členského státu mohou být považovány za nezbytné pro účely převodu vlastnického práva k nemovitosti nebo i pouhé držby nemovitosti.

71. To, že dotyčná věc je zpřístupněna (v projednávaném případě prodána) proti zaplacení protihodnoty, která může být považována za přiměřenou, nemá podle mého názoru žádný význam. Neexistence hospodářské rovnováhy mezi plněním a protiplněním není nijak zohledněna v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002. Zakázáno je zpřístupnění věci jako takové, tedy nezávisle na hospodářských hodnotách, o které se jedná.

72. To je ostatně zcela pochopitelné. Pokud by použití zákazu záviselo na zjištění hospodářské nerovnováhy mezi dohodnutými plněními (ve prospěch osoby zapsané na seznam přílohy I k nařízení), nebylo by použití tohoto zákazu automatické v rozporu s tím, co je požadováno pro účely účinného sledování cílů nařízení č. 881/2002, nýbrž by podléhalo posouzení problematiky týkající se „spravedlivé ceny“ věci; takové použití by bylo ostatně možno snadno obejít prostřednictvím nekalého jednání při sepsání smluv. Krom toho skutečnost, že by se transakce (např. prodej) mohla vyznačovat hospodářskou rovnováhou mezi plněními, nebrání tomu, aby osoba uvedená na dotčeném seznamu, které by tak byla zpřístupněna věc, mohla přesto následným dispozičním aktem získat částky dokonce vyšší, než jsou částky vydané při provádění uvedené transakce.

73. V souladu s postojem německé a italské vlády, jakož i Komise se mimoto domnívám, že to, že kupní smlouva týkající se nemovitosti byla uzavřena před datem, k němuž se zákaz čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 stal uplatnitelným vůči kupujícímu, nevylučuje, že uvedený zákaz postihuje akty, které k tomuto datu měly být ještě vykonány, aby došlo k převodu vlastnického práva, jako je případně dohoda o převodu vlastnického práva a každopádně vklad uvedeného práva do katastru nemovitostí.

74. Jak správně podotýká Komise, ve prospěch tohoto výkladu svědčí i článek 9 nařízení č. 881/2002, na základě kterého se „[…] nařízení použije bez ohledu na jakákoli udělená práva a povinnosti uložené jakoukoli […] uzavřenou smlouvou […] před vstupem tohoto nařízení v platnost“.

75. Toto ustanovení podle mého názoru znamená, že zákaz obsažený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 může rovněž znamenat, že je zabráněno plnění povinností a vyhovění s nimi souvisejícím právům vyplývajícím ze smlouvy, která byla uzavřena před vstupem nařízení v platnost, nebo každopádně před zápisem kupujícího na seznam přílohy I, došlo-li k němu později.

76. Takový výklad se zakládá na zohlednění všech jazykových verzí nařízení č. 881/2002, z něhož vyplývá izolovaný charakter verzí (řecké a nizozemské), v nichž článek 9 je stylizován tak, že vyžaduje diametrálně odlišný výklad, podle něhož zákazy, které obsahuje nařízení, se uplatní, (nikoli bez ohledu na, ale) aniž jsou dotčena práva a povinnosti vyplývající z dohod, smluv, licencí nebo oprávnění předcházejících vstupu nařízení v platnost.

77. Stojí za to zdůraznit, že pokud zákonodárce Společenství v nařízeních, kterými zavedl zákazy obdobné povahy, zamýšlel vyloučit z nich plnění smluv uzavřených před určitým datem, učinil tak výslovně. Například v nařízení č. 3155/90(13) – jehož čl. 1 odst. 1 rozšířil na základě rezoluce Rady bezpečnosti 661(1990) embargo proti Iráku a Kuvajtu, uložené nařízením č. 2340/90, na poskytování jiných než finančních služeb, jejichž cílem nebo účinkem je zvýhodnění hospodářství těchto zemí – bylo v čl. 1 odst. 2 upřesněno, že „zákaz [uvedený v odstavci 1] se nevztahuje […] na jiné než finanční služby vyplývající ze smluv nebo dodatků, které byly uzavřeny před vstupem zákazu stanoveného nařízením […] č. 2340/90 v platnost a jejichž plnění započalo před tímto datem“. Při této příležitosti zákonodárce Společenství tedy výslovně povolil plnění plynoucí ze smluv uzavřených před určitým datem, přičemž zároveň stanovil jako podmínku to, že k tomuto datu plnění dotyčných smluv alespoň započalo.

78. Z řešení obsaženého v článku 9 nařízení č. 881/2002 naopak jasně plyne to, že zákazy stanovené tímto nařízením brání rovněž plnění smluv uzavřených před vstupem nařízení v platnost nebo před datem, kdy jméno jedné ze smluvních stran bylo zapsáno na seznam přílohy I, došlo-li k tomuto zápisu později (jako v projednávaném případě). To je ostatně v souladu s cílem sledovaným nařízením č. 881/2002, a sice okamžitě vyloučit, aby osoby spojené s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem disponovaly jakýmikoli finančními a hospodářskými zdroji, s cílem zabránit financování teroristických akcí. Tento cíl by byl sledován méně účinně, kdyby těmto osobám bylo dovoleno dokonat transakce, které uzavřely před jejich zápisem na seznam přílohy I.

79. Na toto řešení se uplatní jediná výjimka výslovně stanovená v čl. 2a odst. 4 písm. b) nařízení č. 881/2002, který vylučuje uplatnění zákazu zpřístupnění prostředků uvedeného v čl. 2 odst. 2 téhož nařízení na „doplnění zmrazených účtů“ „o platby splatné podle smluv, dohod nebo závazků, které vznikly přede dnem, kdy byly uvedené účty [zmrazeny]“, aniž je tím samozřejmě dotčeno zmrazení takto zaplacených částek.

80. Článek 2a odst. 4 naproti tomu neobsahuje žádné ustanovení, které by obdobně umožňovalo zpřístupnění takového hospodářského zdroje, jakým je nemovitost, s výhradou jeho následného zmrazení, pokud toto zpřístupnění představuje pouhé plnění smlouvy uzavřené před zákazem uvedeným v čl. 2 odst. 3 nařízení. Článek 2a – vložený do nařízení č. 881/2002 nařízením č. 561/2003 za účelem provedení rezoluce Rady bezpečnosti 1452(2002) ve Společenství – ostatně pouze doslovně přebírá ve svém odstavci 4 obsah odstavce 2 uvedené rezoluce, který, jak zdůraznila Komise, nestanoví výjimku tohoto druhu(14).

81. Pokud jde dále o možný dopad zaplacení kupní ceny ke dni předcházejícímu zákazu uvedenému v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002, podotýkám, že tato okolnost nemůže vést k tomu, že tento zákaz bude považován za neuplatnitelný na následné prováděcí akty. Jak bylo uvedeno, článek 9 téhož nařízení nečiní žádnou výjimku ohledně plnění smluv uzavřených k datu předcházejícímu zákazu, a to i když plnění těchto smluv bylo započato před datem zákazu, na rozdíl od toho, co stanoví čl. 1 odst. 2 nařízení č. 3155/90 (viz bod 77 výše).

82. Mám tedy za to, že jazykový, systematický a teleologický výklad čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 svědčí ve prospěch takové odpovědi na tyto dvě předběžné otázky, že toto ustanovení zakazuje,

– jak uzavření dohody o převodu vlastnického práva k nemovitosti na osobu zapsanou na seznam přílohy I uvedeného nařízení v rámci plnění kupní smlouvy uzavřené před zápisem této osoby na uvedený seznam,

– tak vklad takového práva do katastru nemovitostí v rámci plnění kupní smlouvy a dohody o převodu vlastnického práva uzavřených před datem zápisu,

a to nezávisle na existenci vztahu hospodářské rovnováhy mezi hodnotou prodávané nemovitosti a dohodnutou kupní cenou, a to i tehdy, když tato cena již byla složena na zvláštní účet notáře vykonávajícího úkony spojené s převodem nemovitosti nebo již byla zaplacena prodávajícímu před datem dotyčného zápisu.

83. Předkládající soud nicméně podotýká, že z takového přístupu by vyvstaly právní obtíže v souvislosti s povinností, která z něj vyplývá na straně prodávajícího na základě německého práva, vrátit kupujícímu kupní cenu. Klade si otázku, zda by tyto obtíže neměly vést k závěru, že zákaz uvedený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 se neuplatní na vklad do katastru nemovitostí, který by představoval plnění kupní smlouvy již splněné kupujícím před uvedeným zákazem.

84. Před zahájením přezkumu tvrzených obtíží musím zdůraznit, že i když uvedené nařízení v projednávaném případě brání danému vkladu vlastnického práva kupujícího č. 3, nenese s sebou neplatnost nebo zrušení kupní smlouvy a dohody o převodu vlastnického práva uzavřených mezi stranami před zápisem tohoto kupujícího do seznamu uvedeného výše, a tudíž ani povinnost prodávajících vrátit kupní cenu. Zákaz zpřístupnit hospodářské zdroje kupujícímu č. 3 je naléhavým a dočasným opatřením, které platí pouze po dobu, po kterou je jméno tohoto kupujícího uvedeno na tomto seznamu, který je pravidelně aktualizován. Dotčené nařízení tudíž umožňuje, aby vnitrostátní právo v takovém případě, kterým se zde zabýváme, stanovilo následky jiné, než je neplatnost nebo zrušení dřívějších smluvních aktů, jako je přerušení řízení o vkladu a uznání způsobilosti těchto aktů k tomu, aby tvořily platné tituly k následnému výkonu oprávnění ze strany kupujících, jejichž podmínkou není vklad do katastru nemovitostí a která již byla nabyta prostřednictvím částečného výkonu dotyčných aktů před tím, než došlo k zákazu uloženému nařízením.

85. Odlišné úvahy musí být učiněny pro případ, který Soudnímu dvoru nepřísluší ověřit, že by německé právo spojovalo s tímto zákazem, který je dočasně překážkou vkladu, účinek neplatnosti nebo zrušení kupní smlouvy a dohody o převodu vlastnického práva s následnou povinností vrácení již zaplacené ceny. Obtíže, které by vyvstaly v takovémto případě, by samozřejmě nemohly ovlivnit výklad působnosti ustanovení nařízení.

86. Po tomto objasnění nyní přezkoumám obtíže uplatňované předkládajícím soudem, ne však bez zdůraznění toho, že se spor probíhající před tímto soudem týká legality odmítnutí ze strany veřejného orgánu povolit vklad vlastnického práva k dotyčné nemovitosti do katastru nemovitostí, a nikoli vrácení kupní ceny.

87. Předkládající soud zaprvé uvádí, že plnění povinnosti vrátit kupní cenu prodávajícími (jde o povinnost, kterou si dovoluji považovat za hypotetickou z důvodů uvedených v předcházejících bodech) by mohlo být v rozporu se zákazem zpřístupnění prostředků, obsaženým v čl. 2 odst. 2 nařízení č. 881/2002.

88. Nezdá se mi, že by v tomto ohledu vyvstávaly skutečné obtíže. Článek 2a odst. 4 písm. b) téhož nařízení umožňuje, jak bylo uvedeno, připsání na zmrazené účty plateb splatných ze smluv, dohod nebo závazků, které vznikly přede dnem, kdy byly uvedené účty zmrazeny. Každopádně nemožnost podle čl. 2 odst. 2 zpřístupnit kupní cenu kupujícímu zapsanému na seznam přílohy I nemůže vést k upřednostnění odlišné odpovědi na dvě předběžné otázky položené Kammergericht, ale spíše k hledání praktického řešení v německém právu, které by umožnilo prodávajícím dodržet povinnost vrácení, aniž by bylo porušeno toto ustanovení.

89. Zadruhé má předkládající soud pochybnosti ohledně způsobu, jakým se zákaz zpřístupnění prostředků uvedený v čl. 2 odst. 2 uplatní na vrácení kupní ceny, je-li kupujících několik nebo – jako v projednávaném případě – jsou-li kupující sdružením osob a pouze jeden z nich je zapsán na dotyčný seznam.

90. Stejně jako německá vláda i já podotýkám, že řešení takovéhoto problému musí být hledáno ve vnitrostátním právu, s výhradou dodržení toho, co stanoví nařízení, aniž by tento problém mohl mít jakýkoli vliv na výklad ustanovení tohoto nařízení, a tím na odpověď na předběžné otázky předložené Soudnímu dvoru.

91. Zdá se mi krom toho užitečné upozornit na to, že pro účely vymezení podmínek plnění prodávajícími povinnosti, která případně vyplývá z vnitrostátního práva, vrátit kupujícím kupní cenu mohou být užitečná ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) a článku 8 nařízení č. 881/2002.

92. Prvně zmíněné ustanovení mimo jiné zavazuje „fyzické osoby“, „aniž jsou dotčena odpovídající pravidla pro ohlašování, důvěrnost a služební tajemství“, „neprodleně poskytnout každou informaci, která by usnadňovala dodržování […] nařízení, například účty a částky zmrazené podle článku 2, příslušným orgánům členských států uvedeným v příloze II, ve kterých mají bydliště nebo sídlo, a přímo nebo prostřednictvím těchto příslušných orgánů Komisi“. Z toho lze, jak se zdá, v projednávaném případě vyvodit povinnost prodávajících, pokud jsou na základě vnitrostátního práva povinny vrátit kupujícím kupní cenu, oznámit Deutsche Bundesbank (uvedené jako příslušný orgán pro Německo v příloze II) existenci jejich povinnosti vrátit kupní cenu kupujícímu č. 3.

93. Druhé zmíněné ustanovení stanoví povinnost Komise a členských států navzájem si předávat „důležité informace, které mají k dispozici v souvislosti s […] nařízením, zejména informace obdržené podle článku 5, a pokud jde o porušování předpisů, obtíže s vynucováním a rozhodnutí vnitrostátních soudů“(15).

94. V případě, že by obtíže vyvstaly při vymezení vnitrostátními orgány způsobu, jakým je třeba v projednávaném případě přistoupit k vrácení kupní ceny kupujícím, uvedené orgány to mohou oznámit Komisi a společně s ní hledat vhodné řešení v rámci loajální spolupráce členských států a Komise, zakotvené v článku 10 ES.

95. Na závěr je třeba přezkoumat otázku vznesenou prodávajícími a notářem na jednání ohledně slučitelnosti uplatnění zákazu uvedeného v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 v projednávaném případě se základním právem prodávajících nakládat s věcmi, jejichž jsou vlastníky.

96. Prodávající tvrdily, že již utratily částku, kterou obdržely jako kupní cenu, na úhradu dluhů a financování renovačních prací na jiných nemovitostech. Povinnost vrátit kupujícím kupní cenu, která by vyplývala z nemožnosti provést převod vlastnického práva prostřednictvím vkladu, by jim způsobila značné obtíže, přestože odmítnutí povolit požadovaný vklad není užitečné pro boj proti terorismu, jelikož dotčená nemovitost je již léta sídlem mešity a není zdrojem příjmu pro kupující. Omezení práva nakládat s jejich vlastnictvím, které by vyplývalo z uplatnění zákazů uvedených v nařízení č. 881/2002 na projednávaný případ, by tedy nebylo přiměřené cíli sledovanému tímto nařízením.

97. Notář uplatnil, že nemovitost byla odevzdána kupujícím v květnu 2001 a že od této doby ji mohli kupující užívat a měli možnost ji hospodářsky využívat například prostřednictvím jejího pronájmu. Jediné, na co kupující neměli právo z důvodu neexistence vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, bylo, že ji nemohli prodat nebo zatížit hypotékou. Plnění kupní smlouvy prostřednictvím vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí by nezměnilo situaci, co se týče možnosti hospodářského využití věci kupujícími. Vklad by totiž byl přípravným krokem ke zmrazení nemovitosti, které by zabránilo jejímu prodeji nebo zatížení hypotékou, a byl by méně nebezpečný pro veřejnou bezpečnost a pořádek, než je současná situace, kdy užívání věci kupujícími nemůže být zmrazeno, neboť kupující nejsou jejími vlastníky. Podle notáře se tedy zákaz povolit vklad v projednávané věci v podstatě projevuje zmrazením vlastnického práva prodávajících, které by nebylo v souladu se zásadou proporcionality, jelikož cíl nařízení č. 881/2002 by byl účinněji sledován právě povolením uvedeného vkladu.

98. V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury není základní právo na respektování vlastnictví zaručené právním řádem Společenství v souladu se společnými pojetími v ústavách členských států, jež jsou odražena rovněž v dodatkovém protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, absolutní výsadou a jeho výkon může být předmětem omezení odůvodněných cíli obecného zájmu sledovanými Společenstvím za podmínky, že tato omezení vzhledem k sledovanému cíli nepředstavují nepřiměřený a neúnosný zásah do výsad vlastníka, jímž by byla ohrožena samotná podstata práva vlastnit majetek(16).

99. Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku Bosphorus(17), každé omezující opatření hospodářského charakteru zahrnuje již pojmově účinky, které se dotýkají vlastnických práv, a tím způsobuje újmy stranám, které nemají žádnou odpovědnost, co se týče situace, jež vedla k přijetí samotného opatření.

100. Krom toho poukazuji na to, že význam cílů sledovaných nařízením č. 881/2002 může odůvodnit negativní následky, a to i značné, pro určité subjekty(18). Boj proti mezinárodnímu terorismu, zejména prostřednictvím vyloučení každé osoby identifikované jako spojené se členy Talibanu a organizací Al-Kajdá, a o níž se má za to, že se podílela na financování, plánování, přípravě či páchání teroristických činů (viz bod 3 odůvodnění uvedeného nařízení), je očividně základním cílem obecného zájmu sledovaným nejen Evropským společenstvím, ale také ve světovém měřítku mezinárodním společenstvím spojeným v rámci Organizace spojených národů.

101. Se zřetelem k tomuto cíli mám, stejně jako Komise a německá vláda, za to, že uplatnění zákazu stanoveného v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 v tom smyslu, že v projednávaném případě brání vkladu vlastnického práva kupujících k dotčené nemovitosti do katastru nemovitostí, nemůže být vzhledem ke skutečnostem předloženým předkládajícím soudem považováno za nepřijatelné a nepřiměřené omezení vlastnického práva prodávajících.

102. Obtíže, na které si prodávající stěžují, pokud jde o tvrzenou povinnost vrácení kupní ceny, nejsou ostatně, jak jsem uvedl výše, přímým následkem nařízení a zákazu uvedených výše, nýbrž případně uplatnění norem vnitrostátního práva. V této souvislosti je užitečné připomenout, že jelikož požadavky související s ochranou základních práv v právním řádu Společenství zavazují rovněž členské státy, provádějí-li právní předpisy Společenství, jsou tyto členské státy povinny v co největším možném rozsahu uplatňovat tyto právní předpisy za podmínek, které neporušují uvedené požadavky(19). Příslušným vnitrostátním orgánům přísluší při určení následků, které vnitrostátní občanské právo spojuje s dočasnou nemožností povolit vklad na základě nařízení č. 881/2002, vykládat a uplatňovat ustanovení vnitrostátního právního řádu v souladu s požadavky ochrany základních práv(20).

103. Určité vážnější pochybnosti ohledně přiměřenosti omezení, které působí uplatnění zákazu uvedeného v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 v projednávaném případě v tom smyslu, že brání vkladu, však mohou vyvstat ve vztahu ke skutkové okolnosti, kterou předkládající soud neuvedl ve svých usneseních, ale kterou naproti tomu uplatňovali na jednání prodávající a notář. Jedná se o odevzdání dotčené nemovitosti kupujícím již v květnu 2001, tedy v okamžiku, který předcházel tomu, kdy se opatření uvedená v nařízení č. 881/2002 stala uplatnitelnými vůči kupujícímu č. 3.

104. V tomto ohledu podotýkám, že pokud by se tato okolnost potvrdila (a je na předkládajícím soudu, aby to ověřil), nemovitost by byla zpřístupněna kupujícím ve smyslu čl. 2 odst. 3 nařízení č. 881/2002 před zmíněným okamžikem. Notář před Soudním dvorem tvrdil, že uskutečnění převodu vlastnického práva vkladem by současnou situaci kupujících rozšířilo pouze o možnosti prodat nemovitost nebo ji zatížit hypotékou. Jednalo by se přitom o možnosti, jejichž výkon by byl v každém případě ochromen zmrazením hospodářských zdrojů stanoveným v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 881/2002, jelikož Grundbuchamt nemůže povolit vklad (s konstitutivním účinkem) transakce tohoto typu ohledně takto zmrazené věci.

105. A tak, i když nelze souhlasit s připomínkou notáře, podle níž by dotčený vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí umožnil zamezit financování teroristických akcí účinněji v porovnání s případem zamítnutí vkladu (je totiž zjevné, že zmrazení hospodářských zdrojů uvedené v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 881/2002 již v současnosti zahrnuje dotčenou nemovitost, pokud by se tato nemovitost nacházela v držení mimo jiných kupujícího č. 3, nezávisle na tom, že prodávající by zůstaly jejími vlastníky), lze si přesto klást otázku, zda uplatnění zákazu uvedeného v čl. 2 odst. 3 výše uvedeného nařízení v projednávaném případě v tom smyslu, že by bránil vkladu, by se konec konců neprojevilo jako omezení vlastnického práva prodávajících, které by nebylo skutečně nezbytné pro účely sledovaného cíle obecného zájmu. Důvodem toho je to, že vklad by s ohledem na ustanovení čl. 2 odst. 1 nařízení kupujícím konkrétně neposkytl možnost těžit ze zakoupené věci dodatečné výhody oproti těm, které již měli od data předcházejícího zápisu jednoho z nich na seznam přílohy I.

106. Nicméně, přestože tato otázka je zajisté ožehavá, mám za to, že podmínky k tomu, aby byla Soudním dvorem řešena v rámci tohoto řízení o předběžné otázce, nejsou splněny. Tato otázka totiž nejenže překračuje předmět žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Kammergericht, ale na základě dokumentů předložených v tomto řízení není jisté ani to, že dotčená nemovitost byla, jak bylo tvrzeno na jednání, skutečně odevzdána kupujícím před zápisem kupujícího č. 3 na seznam přílohy I, ani to, že existuje dostatečný popis relevantních ustanovení německého práva, který by umožnil posoudit, zda by požadovaný vklad vskutku rozšířil možnosti hospodářského využívání této nemovitosti ze strany kupujících oproti současné situaci a s přihlédnutím ke zmrazení hospodářských zdrojů uvedenému v čl. 2 odst. 1 nařízení.

107. Předkládajícímu soudu tedy před tím, než rozhodne o odvolání podaném notářem na základě odpovědi, kterou Soudní dvůr poskytne na tyto dvě předběžné otázky, přísluší ověřit tyto skutkové a právní okolnosti a v jejich světle posoudit, zda uplatnění zákazu uvedeného v čl. 2 odst. 3 nařízení v tom smyslu, že brání vkladu, představuje omezení výkonu vlastnického práva prodávajících, které je v souladu se zásadou proporcionality.

V – Závěry

108. Ve světle úvah vyložených výše navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky, které mu položil Kammergericht Berlin usneseními z 21. a 23. února 2006, odpověděl následovně:

„Článek 2 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 467/2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu, zakazuje

– tak vklad tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí v rámci plnění kupní smlouvy a dohody o převodu vlastnického práva uzavřených před datem uvedeného zápisu,

a to nezávisle na existenci vztahu hospodářské rovnováhy mezi hodnotou prodávané nemovitosti a dohodnutou kupní cenou, a to i tehdy, když tato cena byla již složena na zvláštní účet notáře vykonávajícího úkony spojené s převodem nemovitosti nebo byla již zaplacena prodávajícímu před datem dotyčného zápisu.“

1 – Původní jazyk: italština.

2 – Úř. věst. L 139, s. 9; Zvl. vyd. 18/01, s. 294.

3 – Tato poznámka se týká pouze italského originálu tohoto stanoviska.

4 – Úř. věst. L 139, s. 4; Zvl. vyd. 18/01, s. 292.

5 – Úř. věst. L 53, s. 62; Zvl. vyd. 18/02, s. 80.

6 – Úř. věst. L 82, s. 1; Zvl. vyd. 18/02, s. 91.

7 – Úř. věst. L 241, s. 12.

8 – Italská verze nařízení však uvádí jako datum vstupu v platnost „následující den“ po uvedeném zveřejnění, a tím se z důvodu zřejmé redakční chyby liší od znění ostatních jazykových verzí, které odkazuje na den zveřejnění.

9 – Rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman a další (C-415/93, Recueil, s. I-4921, bod 59); ze dne 26. listopadu 1998, Bronner (C-7/97, Recueil, s. I-7791, bod 16), a ze dne 23. listopadu 2006, Asnef-Equifax (C-238/05, Sb. rozh. s. I‑11125, bod 15).

10 – Výše uvedené rozsudky Bosman a další, bod 61, Bronner, bod 17, a Asnef-Equifax, bod 17.

11 – Rozsudky ze dne 21. února 1984, St. Nikolaus Brennerei (337/82, Recueil, s. 1051, bod 10), a ze dne 17. října 1995, Leifer a další (C-83/94, Recueil, s. I‑3231, bod 22).

12 – Rozsudek ze dne 30. července 1996, Bosphorus (C-84/95, Recueil, s. I-3953, body 13‑14).

13 – Nařízení Rady (EHS) ze dne 29. října 1990, kterým se rozšiřuje a mění nařízení (EHS) č. 2340/90 zamezující obchodu mezi Společenstvím a Irákem a Kuvajtem (Úř. věst. L 304, s. 1).

14 – Skutečnost, že není stanovena výjimka pro případ zpřístupnění věci na základě plnění smlouvy uzavřené před zákazem – s výhradou zmrazení této věci podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 881/2002 – lze vysvětlit tím, že dotyčné zmrazení, jehož obsah je upřesněn v čl. 1 bodu 4 nařízení, nezahrnuje fyzické zbavení držby, ale pouze zákaz nakládat s věcí za účelem získání prostředků, zboží nebo služeb. Proto na rozdíl od zmrazení prostředků poukázaných na bankovní účty, které brání majiteli účtu užívat prostředky, které jsou na ně poukázány, zmrazení věci dostatečně nezaručuje, že oprávněná osoba, jíž byla věc zpřístupněna, nebude přesto moci fakticky tuto věc užívat tak, že mu to umožní z ní získat prostředky, zboží nebo služby.

15 – Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.

16 – Viz rozsudek ze dne 13. prosince 1979, Hauer (44/79, Recueil, s. 3727, body 17 a 23), a výše uvedený rozsudek Bosphorus, bod 23.

17 – Výše uvedený, bod 22.

18 – Viz obdobně tentýž rozsudek Bosphorus, bod 23.

19 – Rozsudek ze dne 13. července 1989, Wachauf (5/88, Recueil, s. 2609, bod 19).

20 – Podotýkám ostatně, že i v případě, že by vnitrostátní právo stanovilo neplatnost nebo výpověď kupní smlouvy a ukládalo by prodávajícím vrácení kupní ceny již zaplacené, mohly by prodávající, jež by zůstaly vlastníky nemovitosti, tuto nemovitost znovu prodat a získat prostředky určené ke splacení svých dluhů, takže by jejich právní situace nebyla nijak neúnosně zhoršena.