1

Rozhodnutím Komise K (2004) 4876 v konečném znění, ze dne 19. ledna 2005 [v] řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/E-1/37.773 – MCAA) (dále jen „napadené rozhodnutí“), Komise Evropských společenství konstatovala, že mateřská společnost Akzo Nobel NV a její dceřiné společnosti Akzo Nobel Nederland BV, Akzo Nobel Chemicals BV, Akzo Nobel Functional Chemicals BV, Akzo Nobel Base Chemicals AB, Eka Chemicals AB a Akzo Nobel AB (dále jen společně „skupina Akzo Nobel“), společnost Elf Aquitaine SA a její dceřiná společnost Arkema SA (dříve Elf Atochem SA, pak Atofina SA), společnost Clariant AG a její dceřiná společnost Clariant GmbH, jakož i žalobkyně, společnost Hoechst AG, porušily čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) tím, že se účastnily na kartelové dohodě týkající se trhu s kyselinou monochloroctovou (článek 1 napadeného rozhodnutí).

2

Monochloroctová kyselina (dále jen „MCAA“) je reaktivní organická kyselina, která se používá jako meziprodukt při výrobě detergentů, lepidel, pomocných textilních produktů a zahušťovadel využívaných v potravinářském, farmaceutickém a kosmetickém průmyslu (body 3 až 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

3

Komise zahájila své šetření ohledně trhu s MCAA poté, co ji společnost Clariant GmbH dopisem ze dne 6. prosince 1999 informovala o existenci kartelové dohody týkající se tohoto trhu a požádala o příznivé zacházení na základě sdělení Komise o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. 1996, C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci“) (bod 43 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

4

Následně společnost Clariant GmbH předala Komisi dokumenty a informace týkající se kartelové dohody (body 44 a 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

5

Dne 14. a Komise přistoupila k šetřením na místě v prostorách společnosti Elf Atochem a společností Akzo Nobel Chemicals a Akzo Nobel Functional Chemicals (bod 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

6

Dne 28. května 2003 zaslala Komise společnosti Hoechst žádost o informace o dohodách a o její účasti na nich a dne obdržela odpověď. Komise zaslala novou žádost dne , na kterou společnost Hoechst odpověděla dne a (body 53 a 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

7

Komise zaslala v rámci svého šetření několik žádostí o informace určitým účastníkům kartelové dohody, jakož i jejich soutěžitelům (body 52 až 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

8

Dne 7. a Komise zaslala oznámení námitek dvanácti následujícím adresátům: sedmi společnostem skupiny Akzo Nobel, a sice mateřské společnosti Akzo Nobel NV a jejím dceřiným společnostem Akzo Nobel Nederland, Akzo Nobel Functional Chemicals, Akzo Nobel Chemicals, Akzo Nobel AB, Eka Chemicals a Akzo Nobel Base Chemicals; společnostem Clariant GmbH a Clariant AG (dále jen společně „Clariant“), společnosti Hoechst; společnosti Elf Aquitaine a její dceřiné společnosti Atofina. Všechny osoby, kterým bylo oznámení námitek určeno, na něj odpověděly.

9

S ohledem na důkazy, jimiž disponovala, se Komise domnívala, že se výše uvedené podniky dohodly za účelem zachování podílů na trhu prostřednictvím rozdělení objemů prodeje a zákazníků, že si vyměnily informace o cenách a na svých pravidelných mnohostranných schůzkách zkoumaly skutečné objemy prodeje, jakož i informace o cenách, aby dohlížely nad prováděním dohod (body 84 až 90 napadeného rozhodnutí).

10

Pokud jde o Hoechst, Komise měla za to, že se uvedená společnost přímo účastnila na protiprávním jednání ode dne 1. ledna 1984 do , a sice až do okamžiku, kdy prodala své činnosti v odvětví MCAA společnosti Clariant AG (body 246 a 272 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

11

Komise nepřijala argument společnosti Hoechst uvedený v odpovědi na oznámení námitek, podle kterého nemohla být považována za odpovědnou za tvrzená protiprávní jednání v rozsahu, v němž byla odpovědnost za uvedená protiprávní jednání zcela přenesena na společnost Clariant podle výslovných smluvních dohod. Komise měla jednak za to, že se Hoechst přímo účastnila na protiprávním jednání a musí být považována za odpovědnou za celé období, během kterého se na tomto jednání účastnila před převedením svých činností v odvětví MCAA, a jednak že odpovědnost Hoechst za její protiprávní jednání podle práva hospodářské soutěže není dotčena případnými smluvními dohodami uzavřenými mezi stranami a zvláštní strukturou operace (bod 248 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

12

Výše pokut byla stanovena Komisí na základě jejích pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171, dále jen „pokyny“) a sdělení o spolupráci.

13

V bodech 276 až 277 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla obecná kritéria, na základě kterých přistoupila k určení výše pokut. Upřesnila povinnost zohlednit všechny relevantní okolnosti, a zejména závažnost a délku trvání protiprávního jednání, což jsou kritéria, která výslovně uvádí čl. 15 odst. 2 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), a čl. 23 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), a posoudit na individuálním základě roli každého z podniků účastnících se na protiprávním jednání. Za tímto účelem zdůraznila, že v rámci stanovení výše pokut zohlednila případné přitěžující nebo polehčující okolnosti a případně sdělení o spolupráci.

14

Pokud jde o závažnost protiprávního jednání, Komise se s ohledem na jeho povahu, která spočívala v rozdělení trhů a stanovení cen, v jeho úmyslnosti, skutečném dopadu na trh s MCAA a ve skutečnosti, že zahrnovalo celý společný trh a od jeho zřízení i celý EHP, domnívala, že se podniky, kterým bylo určeno napadené rozhodnutí, dopustily velmi závažného protiprávního jednání porušujícího čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP (body 280, 281 a 288 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15

Za účelem určení výchozí částky pokut Komise upřesnila, že v okolnostech projednávaného případu, který se týká více podniků, je nezbytné zohlednit zvláštní váhu, a tedy skutečný dopad protiprávního jednání každého podniku na hospodářskou soutěž (bod 290 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

16

Za tímto účelem se Komise domnívala, že je v projednávaném případě třeba použít podíly podniků, které se účastnily protiprávního jednání, na trhu v EHP jako srovnávací základ pro určení jejich příslušné váhy. Srovnání se uskutečnilo na základě podílů na trhu EHP pro dotčený výrobek v průběhu posledního ukončeného kalendářního roku trvání protiprávního jednání (rok 1998). Pro společnost Hoechst byl nicméně zohledněným rokem rok 1996 (body 291 a 292 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

17

Skupina Akzo Nobel, s podílem na trhu v EHP odhadovaným ve výši 44 %, byla považována za největšího výrobce, a v důsledku toho zařazena do první kategorie dotyčných podniků. Společnosti Hoechst a Clariant, považované za druhé největší výrobce MCAA, s příslušnými podíly na trhu ve výši 28 % a 34 %, byly zařazeny do druhé kategorie. Společnost Atofina, jejíž podíl na trhu byl odhadován ve výši 17 %, byla zařazena do třetí kategorie (body 293 až 295 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

18

Výchozí částka pokut tak byla určena následovně: 30 milionů eur pro skupinu Akzo Nobel, 21 milionů pro společnosti Hoechst a Clariant, 12 milionů pro společnost Atofina/Elf Aquitaine a 1,33 milionu pro společnost Eka Nobel (omylem je v něm uvedeno, že se jedná o „základní částku“, body 296 a 297 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

19

Komise krom toho zvýšila výchozí částku pokut pro každý z podniků na základě délky trvání jejich účasti na protiprávním jednání, přičemž měla za to, že výchozí částky pokut, které jim byly uloženy, musí být zvýšeny o 10 % za každý ukončený rok trvání protiprávního jednání a v doplňující výši 5 % za každé období delší nebo rovnající se šesti měsícům, ale kratší než rok. Zvýšila tak o 150 % výchozí částku pokuty uloženou skupině Akzo Nobel, jakož i výchozí částku pokuty uložené společnosti Atofina/Elf Aquitaine, o 135 % výchozí částku pokuty uložené společnosti Hoechst a o 15 % výchozí částku pokuty uložené společnosti Clariant (bod 302 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

20

Na společnosti Hoechst a Atofina se na základě přitěžujících okolností použilo 50% zvýšení základní částky pokuty, které jim mělo být uloženo z důvodu opakování protiprávního jednání, protože oba tyto podniky byly předmětem dřívějších rozhodnutí Komise stanovících jejich účast na kartelových dohodách (body 308 a 314 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

21

Komise za tímto účelem uvedla, že Hoechst bylo určeno rozhodnutí Komise 94/599/ES ze dne 27. července 1994, v řízení podle článku [81 ES] (Úř. věst. L 239, s. 14) (dále jen „rozhodnutí PVC II“), a rozhodnutí Komise 69/243/EHS ze dne , v řízení podle článku [81 ES] (Úř. věst. L 195, s. 11, dále jen „rozhodnutí Barviva“) (bod 309 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

22

Komise nepřijala argumenty předložené žalobkyní v odpovědi na oznámení námitek, podle kterých se činnosti, výrobky a osoby dotčené uvedenými rozhodnutími lišily od činností, výrobků a osob spojených s odvětvím MCAA a že rozhodnutí Barviva bylo příliš staré. Podle ní totiž bylo kritérium protiprávního jednání stejného typu, které je stanoveno v pokynech, splněno, jelikož uvedená dřívější rozhodnutí a napadené rozhodnutí se zabývala kartelovými dohodami, které se týkaly podobných porušení článku 81 ES. Není vyžadováno, aby činnosti, výrobky a osoby byly stejné, stačí, že jde o stejný podnik, jak tomu bylo v projednávaném případě (bod 312 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

23

Komise rovněž zamítla argument žalobkyně, podle kterého byla v projednávaném případě porušena zásada non bis in idem, protože již zohlednila dřívější rozhodnutí s ohledem na přitěžující okolnosti v rozhodnutí Komise 2005/493/ES ze dne 1. října 2003, v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/E-1/37.370 – Sorbity), jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku dne (Úř. věst. L 182, s. 20). Podle Komise, pokud podniky pokračují v páchání stejného druhu protiprávního jednání a pokud je předchozí pokuty nepodnítily ke změně jejich chování, představuje to přitěžující okolnost, ať už to bylo či nebylo za takovou považováno v dřívějších věcech (bod 313 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

24

Pokud jde o použití sdělení o spolupráci, Komise přiznala na základě jeho bodu B 100% snížení pokuty uložené společnosti Clariant, protože tato byla prvním účastníkem kartelové dohody, který poskytl důkazy o existenci, fungování, délce trvání a provádění kartelové dohody. Komise se domnívala, že Clariant GmbH ji informovala o tajné kartelové dohodě k datu, kdy ještě nezahájila šetření a ani nedisponovala dostatečnými informacemi k prokázání uvedené kartelové dohody (body 328 až 332 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

25

Komise měla za to, že společnosti Atofina může být podstatně snížena pokuta, a sice o 40 %, jelikož byla druhým podnikem, který jí před oznámením námitek poskytl informace a důkazy, které přispěly k prokázání existence kartelové dohody, a nezpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění, o která se Komise opřela k prokázání existence kartelové dohody v oznámení námitek (body 337, 338 a 340 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

26

Komise uvedla, že skupina Akzo Nobel byla třetím podnikem, který jí před oznámením námitek poskytl informace a důkazy potvrzující existenci kartelové dohody v odvětví MCAA a nezpochybnil věcnou správnost skutkových zjištění, o která se Komise opřela k prokázání existence kartelové dohody v oznámení námitek. V důsledku toho se domnívala, že skupina Akzo Nobel splňovala podmínky uvedené v bodě D odst. 2 první a druhé odrážce sdělení o spolupráci, takže požívá 25% snížení pokuty, která by jí byla uložena, pokud by ke spolupráci s Komisí nedošlo (body 342 až 346 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

27

Naopak Komise nepřijala argument společnosti Hoechst, podle kterého ta nemohla podat žádost na základě sdělení o spolupráci, protože prodala své činnosti v odvětví MCAA společnosti Clariant AG před zahájením řízení v roce 1999 a protože byla navíc pokryta žádostí podanou za tímto účelem společností Clariant GmbH. Komise měla za to, že Hoechst mohla podat takovou žádost v době, kdy ještě byla majitelem činností v odvětví MCAA, a že nemůže být pokryta žádostí Clariant GmbH, protože obchodní jednotka MCAA náležela společnosti Hoechst a později společnosti Clariant AG, dvěma samostatným právnickým osobám (body 325 a 326 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

28

Komise dospívá v článku 1 napadeného rozhodnutí k závěru:

„Uvedené společnosti porušily článek 81 [ES] přidělováním objemových kvót a zákazníků, odsouhlasením zvyšování dohodnutých cen, odsouhlasením mechanismu náhrad, výměnou informací o objemech prodeje a o cenách, účastí na pravidelných zasedáních a ostatními kontakty s cílem dohodnout a zavést výše uvedená omezení. Jednání uvedených podniků od 1. ledna 1994 [data vstupu Dohody o EHP v platnost] rovněž porušuje čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.

[…];

[…];

29

V článku 2 napadeného rozhodnutí byly stanoveny následující pokuty:

[…]“

30

Podle článku 3 napadeného rozhodnutí „podniky uvedené v článku 1 neprodleně ukončí protiprávní jednání [uvedená v tomto článku], pokud tak již neučinily. Zdrží se jak opakování jakéhokoli jednání nebo chování shledaného v tomto případě jako protiprávní jednání, tak všech opatření, která mají stejný cíl nebo účinek“.

31

Návrhem došlým kanceláři dne 25. dubna 2005 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

32

Vzhledem k tomu, že složení senátů Soudu bylo změněno, byl soudce zpravodaj přidělen sedmému senátu, kterému tedy byla přidělena projednávaná věc.

33

Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (sedmý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.

34

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání dne 18. června 2008.

35

Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

36

Komise navrhuje, aby Soud:

37

Žalobkyně uplatňuje na podporu své žaloby sedm žalobních důvodů. První vychází z neexistence odpovědnosti žalobkyně, co se týče sakcionované kartelové dohody, z důvodu prodeje jejích činností v odvětví MCAA, druhý z protiprávnosti uložené pokuty, třetí z nedodržení sdělení o spolupráci, čtvrtý z nesprávného posouzení při výpočtu základní částky pokuty, pátý z neodůvodněného zvýšení pokuty za opakování protiprávního jednání, šestý z procesních vad a sedmý z protiprávnosti příkazu ukončit protiprávní jednání stanoveného v článku 3 napadeného rozhodnutí.

38

Žalobkyně tvrdí, že již není odpovědná za spáchaná protiprávní jednání pro odvětví činnosti MCAA, protože odpovědnost za tato protiprávní jednání byla neomezeně přenesena na Virteon GmbH při vyčlenění a prodeji tohoto odvětví. Poznamenává tak, že odvětví činnosti MCAA bylo právně vyčleněno a prodáno dne 30. května 1997 100% dceřiné společnosti Virteon ve stejné době jako čtyři další velké oblasti činnosti spojené se zvláštními chemickými výrobky. Virteon tedy pokračovala v provozu činnosti jako nezávislý podnik za stejných podmínek. Tato společnost tedy převzala místo žalobkyně jak z právního, tak z hospodářského hlediska. Převzetí Virteon společností Clariant AG nemění nic na odpovědnosti Virteon, nyní Clariant GmbH. Změna akcionářů v důsledku převzetí Virteon společností Clariant AG totiž neměla žádný vliv na odpovědnost společnosti, protože hospodářská totožnost a tedy kontinuita dotyčného podniku zůstala zachována. Tak Virteon, nyní Clariant GmbH nadále existovala v rámci skupiny se stejnou právní totožností, bez jakékoliv právní nebo hospodářské změny.

39

Podle žalobkyně, pokud je podnik převeden jako celek, takže nový právní subjekt nahradí svého předchůdce a pokračuje v činnosti na jeho místě, zásada hospodářské návaznosti s sebou nese současný přechod odpovědnosti za kartelovou dohodu převedeného podniku. Při určení odpovědnosti se tedy jedná o „sledování stop podniku v jeho hospodářské, a nikoliv právní podobě“. V projednávaném případě po vyčlenění a prodeji činností MCAA byly právními subjekty odpovědnými za porušení kartelového práva Virteon, později Clariant GmbH, a nikoliv Hoechst.

40

Žalobkyně rovněž poznamenává, že skutečnost, že Clariant pokračovala v účasti na existujících dohodách, demonstruje kontinuitu podniku.

41

Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni (C-49/92 P, Recueil, s. I-4125), citovaný Komisí, neumožňuje vyvodit jiné závěry. Podle tohoto rozsudku se totiž zásada, podle které může být odpovědnost podniku zachována bez ohledu na prodej jeho činností, týká výlučně prodeje podniku třetím osobám, a nikoliv právnímu subjektu patřícímu, jak je tomu v projednávaném případě, ke skupině podniků. V tomto ohledu žalobkyně na jednání upřesnila, že Soudní dvůr potvrdil v jednom ze svých nedávných rozsudků (rozsudek ze dne , ETI a další, C-280/06, Sb. rozh. s. I-10893), že kritérium hospodářské návaznosti se musí použít s ohledem na strukturální vazby mezi entitou, která se dopustila protiprávního jednání, a jejím hospodářským nástupcem v okamžiku převodu.

42

Rovněž poznamenává, že převod odpovědnosti se objevuje ve smlouvě o převodu podílů, ve které strany výslovně uznávají, že Virteon zbavuje žalobkyni její odpovědnosti v rámci skupiny. Podle žalobkyně z judikatury vyplývá, že takové převzetí odpovědnosti v rámci skupiny musí být zohledněno při uložení pokuty.

43

Pokud jde o argument Komise, podle kterého se žalobkyně pokusila vyhnout odpovědnosti tím, že převedla své činnosti v odvětví MCAA, žalobkyně odpovídá, že restrukturalizace skupiny, která se postupně uskutečňovala od roku 1996, byla procesem, který nebyl ovlivněn nebo odůvodněn případnými zvláštnostmi určitých dotčených oblastí činnosti. Restrukturalizace totiž spočívala ve vyčlenění všech činností, které nebyly spojeny s farmaceutickým a zemědělským odvětvím činnosti.

44

Judikatura, jakož i rozhodovací praxe Komise potvrzují stanovisko žalobkyně. Pokud by Komise měla mít diskreční pravomoc ohledně stanovení osob, jimž je určena pokuta, představovalo by to porušení zásady, podle které je správní orgán vázán vlastními rozhodnutími, zásady, která je uvedena v preambuli a v článku 20 Listiny základních práv Evropské unie, vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. 2000, C 364, s. 1).

45

Žalobkyně v průběhu jednání doplnila, že v rozporu se svým tvrzením Komise nedisponuje posuzovací pravomocí k určení osob, které porušily článek 81 ES, protože tyto osoby jsou určovány podle přesných právních ustanovení.

46

Žalobkyně rovněž tvrdí, že když vlastnila odvětví činnosti MCAA, toto mělo nezávislou organizaci a fungování a ona měla pouze odpovědnost za jeho výsledky. Krom toho mimo dotčené odvětví činnosti žalobkyně nevěděla o protiprávním jednání, přičemž chování zaměstnanců působících v odvětví činnosti MCAA, kteří se účastnili na protiprávním jednání, bylo navíc v rozporu s politikou skupiny Hoechst, která podporuje dodržování práva hospodářské soutěže.

47

Komise v zásadě odpovídá, že argument žalobkyně, podle kterého ji restrukturalizace její činnosti v odvětví MCAA úplně zbavila veškeré odpovědnosti, nemůže být přijat. Pokud by výklad žalobkyně byl správný, nabízel by totiž velkým podnikům jednoduchý prostředek, jak se vyhnout právním důsledkům kartelové dohody nebo přinejmenším minimalizovat obchodní rizika v případě jejího odhalení.

48

Rovněž poznamenává, že žalobní důvod žalobkyně se ve skutečnosti vztahuje pouze k měsíci červnu 1997, z celkových 149 měsíců protiprávního jednání, a že za těchto okolností není zrušení napadeného rozhodnutí kvůli jedinému měsíci opodstatněné.

49

V tomto ohledu má Komise za to, že je možné s ohledem na ustálenou judikaturu předpokládat, že 100% dceřiná společnost, jakou byla v projednávaném případě Virteon od 30. května 1997 do , provádí hlavně instrukce, které jí dala její mateřská společnost, aniž by bylo nutné ověřit, zda mateřská společnost skutečně vykonávala svou pravomoc. Proto měla společnost Hoechst prokázat, že její bývalá dceřiná společnost skutečně určovala nezávislým způsobem své jednání na trhu v červnu 1997, což neučinila.

50

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury fyzická nebo právnická osoba, která řídila dotyčný podnik v době, v níž došlo k protiprávnímu jednání, v zásadě odpovídá za toto jednání, i když ke dni přijetí rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání odpovídala za provoz podniku jiná osoba (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, C-286/98 P, Recueil, s. I-9925, bod 37, a Cascades v. Komise, C-279/98 P, Recueil, s. 9693, bod 78; rozsudek Soudu ze dne , HFB a další v. Komise, T-9/99, Recueil, s. II-1487, bod 103).

51

Aby byla účinně prováděna pravidla hospodářské soutěže, může být nicméně nutné přičíst kartelovou dohodu výjimečně nikoliv původnímu, ale novému provozovateli podniku účastnícího se kartelové dohody, za předpokladu, že tento provozovatel může být skutečně považován za nástupce původního provozovatele, a sice pokud nadále provozuje podnik, který se účastnil kartelové dohody (viz v tomto smyslu stanovisko generální advokátky Kokott předcházející výše uvedenému rozsudku ETI a další, body 75 a 76). Pokud by totiž nebyla upravena jiná možnost uložení sankce jiné entitě, než která se dopustila protiprávního jednání, mohly by se podniky vyhnout sankcím tím, že by pouze změnily svou identitu na základě restrukturalizace, převodu nebo jiných právních nebo organizačních změn (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek ETI a další, bod 41).

52

Soudní dvůr tak měl za to, že kritérium takzvané „hospodářské návaznosti“ se použije pouze v případě, kdy právnická osoba odpovědná za provoz podniku přestala poté, co se dopustila protiprávního jednání, právně existovat (výše uvedené rozsudky Komise v. Anic Partecipazioni, bod 145, a HFB a další v. Komise, bod 104), nebo v případech vnitřních restrukturalizací podniku, jehož původní provozovatel nepřestane nutně právně existovat, ale nevyvíjí žádnou hospodářskou činnost na dotčeném trhu, a s ohledem na strukturální vazbu mezi původním a novým provozovatelem podniku (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P a C-219/00 P, Recueil, s. I-123, bod 359, a výše uvedený rozsudek ETI a další, bod 41).

53

V projednávaném případě z rozhodnutí a vyjádření žalobkyně k oznámení námitek vyplývá, že Hoechst sama vyráběla MCAA prostřednictvím svého chemického oddělení až do dne 30. května 1997. Toto oddělení, jakož i další, bylo převedeno na společnost Virteon, dceřinou společnost Hoechst, kterou tato 100% vlastnila, dne . Dne Hoechst prodejem všech akcií společnosti Virteon převedla všechny své činnosti v odvětví MCAA na Clariant AG.

54

Pokud jde nejdříve o odpovědnost žalobkyně z důvodu její účasti na kartelové dohodě v období až do 30. května 1997, žalobkyně se omezuje na tvrzení, že odvětví činnosti MCAA mělo nezávislou organizaci a fungování a že nevěděla o protiprávním jednání. Tvrdí rovněž, že chování zaměstnanců, kteří se účastnili protiprávního jednání, nebylo v souladu s politikou skupiny směřující k dodržování práva hospodářské soutěže.

55

Je nicméně třeba konstatovat, že až do převodu odvětví chemické činnosti na společnost Virteon dne 30. května 1997 byla žalobkyně právnickou osobou přímo odpovědnou za provoz svého odvětví činnosti MCAA a za zaměstnance, kteří se dopustili dotčeného protiprávního jednání. Za těchto okolností žalobkyně musela vědět o jejich jednání a nemůže se dovolávat nefunkčnosti své vnitřní organizace (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne , Bayer v. Komise, T-12/90, Recueil, s. II-219, bod 35). Protiprávní jednání jejích zaměstnanců v odvětví činnosti MCAA musí být tedy považováno za přičitatelné žalobkyni.

56

Je třeba rovněž připomenout, že pro účely uplatnění a výkonu rozhodnutí Komise v oblasti práva hospodářské soutěže je nezbytné označit jako osobu, jíž je rozhodnutí určeno, entitu s právní subjektivitou (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T-305/94 až T-307/94, T-313/94 až T-316/94, T-318/94, T-325/94, T-328/94, T-329/94 a T-335/94, Recueil, s. II-931, bod 978). Proto Komise právem přičetla odpovědnost za protiprávní jednání, ke kterému došlo v odvětví činnosti MCAA, žalobkyni, která byla skutečně právnickou osobou pověřenou touto činností.

57

Pokud jde dále o období od 30. května do , žalobkyně se omezila na upřesnění, že v průběhu tohoto období bylo odvětví činnosti MCAA, jakož i jiná odvětví převedena na dceřinou společnost Virteon, 100% vlastněnou společností Hoechst, před jejím prodejem společnosti Clariant AG dne .

58

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Komise zohlednila toto období, přičemž se v bodech 217 až 219 odůvodnění napadeného rozhodnutí opřela o pojem „podnik“ ve smyslu článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP. S ohledem na tento pojem, na němž stojí veškerá judikatura Společenství týkající se určování odpovědnosti právnických subjektů tvořících jeden podnik za protiprávní jednání, Komise právem přičetla protiprávní jednání společnosti Hoechst pro období od 30. května do 30. června 1997. Pojem „podnik“ ve smyslu článku 81 ES totiž zahrnuje hospodářské entity, z nichž každá je tvořena jednotnou organizací osobních, hmotných a nehmotných prvků, která dlouhodobě sleduje určitý hospodářský cíl a může přispívat ke spáchání protiprávního jednání uvedeného v daném ustanovení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne , Shell v. Komise, T-11/89, Recueil, s. II-757, bod 311, a výše uvedený rozsudek HFB a další v. Komise, bod 54).

59

V konkrétním případě, kdy mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, která se dopustila protiprávního jednání, existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 1983, AEG-Telefunken v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, bod 50, a výše uvedený rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, body 961 a 984), a že tedy tvoří jediný podnik ve smyslu článku 81 ES (rozsudek Soudu ze dne , Tokai Carbon a další v. Komise, T-71/03, T-74/03, T-87/03 a T-91/03, Sb. rozh. s. II-10, zveřejněné shrnutí, bod 59). Přísluší tedy mateřské společnosti napadající před soudem Společenství rozhodnutí Komise, kterým jí byla uložena pokuta za jednání, jehož se dopustila její dceřiná společnost, vyvrátit uvedenou domněnku předložením důkazů, které mohou prokázat nezávislost této dceřiné společnosti (rozsudek Soudu ze dne , Avebe v. Komise, T-314/01, Sb. rozh. s. II-3085, bod 136; viz rovněž v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, bod 29).

60

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že Virteon byla od 30. května do 30. června 1997 dceřinou společností, kterou 100% vlastnila Hoechst. Protože ta přistoupila, jak je uvedeno v odpovědi žalobkyně na oznámení námitek, k prodeji společnosti Virteon společnosti Clariant AG, definitivně dohodnutému smlouvou ze dne a provedenému převodem akcií dne , sloužil převod odvětví činnosti MCAA zjevně cíli prodeje akcií této dceřiné společnosti třetímu podniku. Za těchto okolností je třeba mít za prokázané, že žalobkyně nevyvrátila domněnku, podle které jako mateřská společnost vykonávala rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti, kterou 100% vlastnila (výše uvedené rozsudky AEG-Telefunken v. Komise, bod 50, a ze dne , Tokai Carbon a další v. Komise, bod 59), tím, že by prokázala nezávislost dceřiné společnosti Virteon GmbH.

61

Je třeba rovněž zamítnout argument žalobkyně spočívající v uvedení, že převod hospodářské jednotky MCAA na jiný podnik s sebou nesl rovněž převod odpovědnosti za protiprávní jednání na nového provozovatele. S ohledem na judikaturu citovanou v bodě 50 výše přísluší žalobkyni, právnické osobě, která řídila dotyčný podnik v době, v níž došlo k protiprávnímu jednání, aby za toto jednání odpovídala, i když ke dni přijetí rozhodnutí konstatujícího protiprávní jednání odpovídala za provoz podniku společnost Clariant AG. Zásada osobní odpovědnosti nemůže být vyvrácena zásadou hospodářské návaznosti v případě, kdy jako v projednávané věci převedl podnik účastnící se na kartelové dohodě část svých činností na třetí nezávislou osobu a neexistuje strukturální vazba mezi původním a novým provozovatelem (viz v tomto smyslu stanovisko generální advokátky Kokott předcházející výše uvedenému rozsudku ETI a další, bod 82).

62

Přitom v rozporu s tvrzením žalobkyně se u ní nejedná o jeden z výjimečných případů, kdy by Soudní dvůr mohl mít za to, že je třeba použít zásadu hospodářské návaznosti pro přičtení protisoutěžních jednání původního provozovatele novému provozovateli dotčené činnosti. I když odvětví MCAA bylo nejdříve převedeno v rámci skupiny na Virteon, dceřinou společnost Hoechst, aby bylo dále převedeno na Clariant AG, Hoechst poté, co došlo k protiprávnímu jednání, nadále existovala jako odlišná právnická osoba (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 2005, ThyssenKrupp v. Komise, C-65/02 P a C-73/02 P, Sb. rozh. s. I-6773, bod 88).

63

Navíc na rozdíl od toho, co sama tvrdí, se žalobkyně nemůže dovolávat judikatury, podle které v případě převodu veškeré hospodářské činnosti nebo její části z jedné právní entity na jinou může být nový provozovatel podniku považován za odpovědného za protiprávní jednání, kterého se původní provozovatel podniku dopustil v rámci předmětné činnosti, pokud tento nový provozovatel podniku tvoří spolu s původním provozovatelem pro účely použití pravidel hospodářské soutěže tutéž hospodářskou jednotku, a to i tehdy, když původní provozovatel i nadále existuje jakožto právní subjekt (výše uvedený rozsudek ETI a další, bod 48). Je totiž třeba konstatovat, že v důsledku převodu společnosti Virteon na Clariant AG dne 30. června 1997 nespojila žádná strukturální ani organizační vazba společnosti Clariant AG a Hoechst, které jsou dvěma odlišnými podniky ve smyslu článku 81 ES a jejichž jediná hospodářská vazba spočívá v tom, že první společnost odkoupila veškerý kapitál společnosti Virteon, a tedy činnosti odvětví MCAA od společnosti Hoechst.

64

V každém případě přičíst novému provozovateli protiprávní jednání, kterého se dopustil dřívější provozovatel, je možnost, kterou judikatura za určitých okolností přiznává Komisi, a nikoliv povinnost, a to obzvláště tehdy, když jako v projednávaném případě původní provozovatel, který se dopustil protiprávního jednání, nadále právně a hospodářsky existuje (ve smyslu výše uvedeného rozsudku ETI a další, bod 40). Krom toho v projednávaném případě neexistuje riziko, že se podnik, který se dopustil protiprávního jednání, vyhne sankcím, čemuž má zamezit zásada hospodářské návaznosti (viz bod 51 výše), protože Hoechst nadále jak právně, tak hospodářsky existuje.

65

Žalobkyně dále nemůže uplatňovat převod své odpovědnosti prostřednictvím smlouvy o převodu odvětví své činnosti, kterou uzavřela se společností Virteon. Jednak takovou smlouvu není možné vůči Komisi namítat s cílem vyhnout se sankcím vyplývajícím z práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže v rozsahu, v němž směřuje k rozdělení odpovědnosti za účast na kartelové dohodě mezi společnosti. Krom toho údajný převod odpovědnosti uskutečněný v projednávaném případě podle ustanovení smlouvy o převodu nemá vliv na určení odpovědnosti žalobkyně, jelikož tato smlouva byla uzavřena mezi společností Hoechst a dceřinou společností, kterou Hoechst 100% vlastnila, a protiprávní jednání jí tedy může být přičteno jako mateřské společnosti. V každém případě na rozdíl od věci, ve které byl vydán žalobkyní uplatněný rozsudek ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise (T-45/98 a T-47/98, Recueil, s. II-3757, bod 62), ve kterém měl Soud za to, že Komise měla výjimečně právo považovat společnost za odpovědnou za protiprávní jednání jejího předchůdce, z písemností ve spise nevyplývá, že Clariant AG souhlasila s tím, aby byla považována za odpovědnou za jednání společnosti Hoechst před převodem jejího odvětví činnosti MCAA.

66

Z toho vyplývá, že argument žalobkyně, podle kterého byla odpovědnost za protisoutěžní jednání jejího podniku zahrnujícího činnosti MCAA převedena na Clariant AG při jeho prodeji, nemůže být přijat.

67

Vzhledem k tomu, že Komise měla právo přičíst společnosti Hoechst odpovědnost za protiprávní jednání, ke kterému došlo od 1. června 1984 do , je tedy třeba zamítnout první žalobní důvod jako neopodstatněný.

68

Žalobkyně tvrdí, že uložená pokuta je protiprávní v rozsahu, v němž nová mateřská společnost společnosti Virteon, nyní Clariant GmbH, získala úplné osvobození od pokuty a ona sama, jako bývalá mateřská společnost, neměla z tohoto osvobození prospěch. Komise tak porušila zásadu rovného zacházení stanovenou v článku 20 Listiny základních práv, jakož i smysl a předmět sdělení o spolupráci.

69

V rozsahu, v němž podnik zahrnující činnosti MCAA vlastněný Hoechst a později převedený na Virteon, nyní Clariant GmbH, představoval předtím, než byl provozován společností Clariant AG, hospodářskou jednotku, vztahuje se žádost o prospěch z osvobození od pokuty podaná společností Clariant AG na všechny právnické osoby zahrnuté do „podniku Hoechst/Virteon/Clariant“. Tato analýza je podpořena skutečností, že Komise (bod 332 odůvodnění napadeného rozhodnutí) rozšířila osvobození od pokuty poskytnuté Clariant GmbH na její mateřskou společnost Clariant AG z důvodu vazby existující mezi jednak posledně uvedenou společností a Virteon, nyní Clariant GmbH, a jednak mezi Virteon a Clariant GmbH, a rozhodovací praxí Komise. Proto Komise tím, že nepovažovala žalobkyni za součást téže hospodářské jednotky jako Clariant GmbH a Clariant AG, porušila pojem „podnik“ ve smyslu článku 81 ES, jak je definován judikaturou.

70

Žalobkyně rovněž poznamenává, že kartelová dohoda byla prováděna stejným způsobem a stejnými osobami jako pokračující jednání během celé délky trvání protiprávního jednání a že se v důsledku toho žádost Clariant GmbH o osvobození od pokuty nevztahuje pouze na období po koupi Virteon. Skutečnosti uplatněné Clariant GmbH na podporu její žádosti o osvobození se totiž týkaly rovněž celé doby trvání protiprávního jednání. Žalobkyně tedy měla mít s ohledem na sdělené informace prospěch z příznivého zacházení z důvodu své spolupráce. Navíc žádost o osvobození byla podána jménem „podniku“.

71

Žalobkyně upřesňuje, že nebyla schopna podat vlastní žádosti o osvobození před druhou částí roku 1997, protože před tímto datem o kartelové dohodě nevěděla. Navíc nemohla následně podat takovou žádost, protože dne 30. června 1997 převedla všechna svá aktiva v odvětví MCAA na Clariant AG.

72

Konečně pokud by se přiznání osvobození vyplývající ze sdělení o spolupráci nevztahovalo rovněž k období, během kterého byla Hoechst majitelem činností v odvětví MCAA, sdělení o spolupráci by bylo zbaveno svého smyslu, protože osoba, která se dopustila protiprávního jednání, a sice hospodářská jednotka MCAA, spolupracovala s Komisí a odhalila protiprávní jednání.

73

Komise navrhuje zamítnutí tohoto žalobního důvodu.

74

Nejdříve je třeba konstatovat, jak bylo prokázáno v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu týkajícího se údajné protiprávnosti přičtení společnosti Hoechst odpovědnosti za protiprávní jednání, ke kterým došlo v rámci jejích činností v odvětví MCAA (viz body 53 až 60 výše), že není možné mít za to, že odpovědnost žalobkyně za období od 1. ledna 1984 do přešla na Clariant AG od chvíle, kdy tato dne převzala činnosti společnosti Hoechst v odvětví MCAA.

75

Proto v rozsahu, v němž není možné přijmout argument žalobkyně, podle kterého podnik zahrnující činnost v odvětví MCAA vlastněný Hoechst a následně převedený na Clariant AG představoval nezávislou hospodářskou jednotku, netýkala se žádost Clariant GmbH na základě sdělení o spolupráci, podaná dopisem ze dne 6. prosince 1999 (dále jen „dopis o shovívavosti“), společnosti, která dříve vlastnila podnik zahrnující činnosti v odvětví MCAA, a sice Hoechst. Je totiž třeba zdůraznit, že Hoechst a Clariant AG jsou dvě společnosti, které mají odlišnou právní subjektivitu a které se postupně účastnily na kartelové dohodě týkající se MCAA a jsou součástí dvou různých podniků ve smyslu článku 81 ES (viz bod 63 výše). Žádost podaná společností Clariant GmbH na základě sdělení o spolupráci může tedy svědčit pouze podniku, jehož je součástí, a nikoliv společnosti Hoechst.

76

Takový závěr nemůže být dále vyvrácen argumentem žalobkyně, podle kterého ze znění dopisu o shovívavosti vyplývá, že se vztahuje na období, kdy byla žalobkyně činná na trhu s MCAA. Z bodu B sdělení o spolupráci, týkajícího se neuložení pokuty nebo velmi významného snížení její výše, totiž vyplývá, že je to podnik, který splňuje podmínky uvedené v tomto bodě, který má prospěch ze snížení pokuty, jež může vést až k úplnému osvobození od pokuty. Přitom jak bylo konstatováno v bodě 75 výše, autorem dopisu není Hoechst, ale Clariant GmbH, která byla k tomuto datu součástí podniku Clariant. Je nesporné, že Hoechst v okamžiku zaslání uvedeného dopisu nevykonávala nad společností, která oznámila kartelovou dohodu, žádnou pravomoc. V důsledku toho a nezávisle na skutečnosti, že v dopise se odkazuje na dobu, během které byla Hoechst činná na trhu s MCAA, Clariant GmbH nemohla tímto krokem zahrnout Hoechst, a ani jí tedy umožnit požívat příznivého zacházení stanoveného sdělením o spolupráci.

77

Je třeba rovněž zamítnout argument žalobkyně, podle kterého nemohla sama podat žádost na základě sdělení o spolupráci během období, kdy kontrolovala činnost v odvětví MCAA. Žalobkyně totiž nepředkládá žádný důkaz na podporu svého tvrzení a v každém případě neprokazuje, že činnost v odvětví MCAA, která nebyla před 30. květnem 1997 převedena na dceřinou společnost, byla nezávislá a nespadala do její odpovědnosti.

78

Podobně jako Komise má Soud rovněž za to, že napadené rozhodnutí nijak nezpochybňuje ducha a účel sdělení o spolupráci. V rozsahu, v němž Clariant AG a její dceřiná společnost Clariant GmbH představují hospodářskou jednotku, mohou totiž jakožto podnik požívat výhody stanovené sdělením o spolupráci, aniž by byl ohrožen jeho účel. V případě žalobkyně tomu tak není s ohledem na chybějící vazby s autorem dopisu o shovívavosti, a sice Clariant GmbH.

79

Konečně ohledně argumentu, podle kterého Komise porušila zásadu rovného zacházení, je třeba připomenout, že uvedená zásada je porušena pouze tehdy, když je se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. prosince 1984, Sermide, 106/83, Recueil, s. 4209, bod 28, a Soudu ze dne , Hoek Loos v. Komise, T-304/02, Sb. rozh. s. II-1887, bod 96). V projednávaném případě, jelikož se žalobkyně, která je podnikem odlišným od společnosti Clariant, nenachází ve srovnatelné situaci se situací Clariant, protože tato byla první, kdo poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody, nemůže být výtka vycházející z porušení zásady rovného zacházení přijata.

80

S ohledem na vše výše uvedené je třeba zamítnout druhý žalobní důvod vycházející z protiprávnosti uložené pokuty.

81

Žalobkyně vytýká Komisi, že jí nepřiznala alespoň 10% snížení pokuty podle sdělení o spolupráci. V souladu s bodem D odst. 2 druhou odrážkou uvedeného sdělení informovala Komisi v odpovědi na oznámení námitek, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění ohledně protiprávního jednání, a měla by z tohoto důvodu požívat tak jako ostatní účastníci kartelové dohody snížení pokuty.

82

Poznamenává, že z bodu 9 její odpovědi na oznámení námitek vyplývá, že nezpochybňuje skutková zjištění uvedená Komisí v tomto oznámení. Toto nezpochybnění nemůže být vyvráceno skutečností, že v témže bodě 9 uvedla, že si vyhrazuje možnost mít jiné právní posouzení skutkových zjištění, uznaných jako věcně správná, než Komise.

83

Pokud jde o argument, podle kterého neuznala skutkové okolnosti, protože tvrdila, že o nich nevěděla, žalobkyně odpovídá, že její chybějící obeznámenost se skutkovými okolnostmi nemůže zpochybnit jejich uznání.

84

Krom toho tvrdí, že ani znění sdělení o spolupráci ani rozhodovací praxe Komise nebo judikatura nevyžadují, aby přiznání snížení pokuty z důvodu nezpochybnění skutkových zjištění záviselo na předložení samostatné žádosti. Proto mohla legitimně očekávat snížení pokuty podle sdělení o spolupráci.

85

Navíc Komise nevysvětlila, proč nezohlednila nezpochybnění skutkových zjištění pro účely stanovení pokuty a neupřesnila, jak postupovala. V tomto ohledu uvádí, že Soud měl za to, že posouzení nezpochybnění skutkových zjištění má být obsaženo v bodech odůvodnění týkajících se spolupráce podniku (rozsudek Soudu ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, T-236/01, T-239/01, T-244/01 až T-246/01, T-251/01 a T-252/01, Recueil, s. II-1181, body 414 a následující).

86

Komise odpovídá, že pokud chtěla mít žalobkyně prospěch ze sdělení o spolupráci, měla podat formální žádost na základě bodu E uvedeného sdělení. Přitom během celého správního řízení se žalobkyně hájila tím, že tvrdila, že se dozvěděla o existenci protiprávního jednání, které jí bylo vytýkáno, až v roce 2003, a že tedy nemohla předložit žádost vlastním jménem.

87

Navíc má za to, že žalobkyně výslovně neprohlásila, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění ve smyslu sdělení o spolupráci. V tomto ohledu poznamenává, že v bodě 9 její odpovědi na oznámení námitek společnost Hoechst, zatímco tvrdila, že nezpochybňuje skutková zjištění, upřesnila, že tato zjištění nestačí k tomu, aby podpořila některé právní závěry Komise. Žalobkyně dále v předchozím bodě své odpovědi na oznámení námitek prohlásila, že kromě informací, které mohla vyvodit ze samotného oznámení námitek, není schopna vyjádřit se k podrobnostem údajného protiprávního jednání, protože v roce 1997 prodala odvětví činnosti MCAA společnosti Clariant s veškerými zaměstnanci a veškerými majetkovými hodnotami. Podle Komise žalobkyně ani před Soudem výslovně neuznává, že se účastnila kartelové dohody.

88

Komise připomíná, že podle judikatury může být snížení pokuty na základě sdělení o spolupráci odůvodněné pouze tehdy, pokud poskytnuté informace a obecněji chování dotčeného podniku mohou být považovány za prokazující skutečnou spolupráci z jeho strany. Přitom žalobkyně neposkytuje ani podrobnosti ani důkazy své spolupráce s Komisí a protiřečí si i tehdy, když prohlašuje, že nedisponovala ani dokumenty ani kontakty, které mohla využít k objasnění situace.

89

Konečně Komise odpovídá, že napadené rozhodnutí není stiženo nedostatkem odůvodnění. V bodech 324 až 326 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise totiž odkazuje na hlavní námitky žalobkyně, zejména ty, které byly skutečně vzneseny v průběhu správního řízení ohledně použití sdělení o spolupráci. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nezpochybnila skutková zjištění výslovně a jednoznačně, má za to, že nebylo nezbytné poskytnout důkladnější odůvodnění než to, které je již obsaženo v napadeném rozhodnutí. Navíc odkaz na výše uvedený rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise je irelevantní.

90

Bod D sdělení o spolupráci, nazvaný „Podstatné snížení výše pokuty“, stanoví:

91

Je třeba připomenout, že podnik musí Komisi za účelem dosažení snížení pokuty na základě nezpochybnění skutkových zjištění v souladu s bodem D odst. 2 druhou odrážkou sdělení o spolupráci poté, co se seznámil s oznámením námitek, výslovně informovat o tom, že nemá v úmyslu věcnou správnost skutkových zjištění zpochybnit (rozsudek ze dne 8. července 2004, Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T-44/00, Sb. rozh. s. II-2223, bod 303).

92

V projednávaném případě vyplývá z vyjádření žalobkyně v odpovědi na oznámení námitek následující prohlášení:

„Společnost Hoechst si přeje zdůraznit, že nezpochybňuje věcnou správnost skutkových zjištění Komise uvedených v oznámení námitek. Hoechst nicméně prokáže, že tato skutková zjištění nejsou právně dostačující na podporu některých právních závěrů Komise. Body, které Hoechst dále vznese, se v důsledku toho týkají pouze právního hodnocení skutkových zjištění projednávané věci.“

93

Je třeba rovněž uvést, že žalobkyně v odpovědi na oznámení námitek tvrdila:

„Společnost Hoechst je zcela neschopná vyjádřit se ke skutkovým podrobnostem údajného protiprávního jednání jinak než s ohledem na informace, které mohla vyvodit ze samotného oznámení námitek, protože v roce 1997 prodala odvětví činnosti MCAA společnosti Clariant, s veškerými zaměstnanci a veškerými majetkovými hodnotami. Hoechst tedy nemá žádný zdroj informací o své údajné účasti na kartelové dohodě než určité základní účetní údaje, jako je obrat atd.“.

94

Komise se však domnívá, že takové prohlášení nezpochybnění skutkových zjištění uvedených v oznámení námitek nemůže být považováno za výslovné, jasné, jednoznačné a schopné představovat skutečnou spolupráci ze strany žalobkyně.

95

Nicméně je třeba konstatovat, že žalobkyně ve své odpovědi na oznámení námitek výslovně prohlásila, že nezpochybňuje skutková zjištění v uvedeném oznámení námitek. Okolnost, že žalobkyně nebyla schopna komentovat jiné skutečnosti, než které jí byly vytýkány v oznámení námitek, ani poskytnout jiné důkazy protiprávního jednání, nemůže popřít skutečnost, že žalobkyně nezpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění v oznámení námitek. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého byla skutková zjištění Komise nedostatečná k tomu, aby se na nich zakládaly některé z jejích právních závěrů, je třeba uvést, že v zásadě směřovalo nikoliv k vyvrácení věcné správnosti vytýkaných skutkových zjištění, ale k popření jejich výkladu ze strany Komise a právních závěrů, ke kterým tato dospěla ohledně vedoucí role žalobkyně v kartelové dohodě, vysoké hierarchické úrovně účastníků kartelové dohody nebo dále ohledně kvalifikace protiprávního jednání společnosti Hoechst jako opakovaného protiprávního jednání. Je totiž třeba zdůraznit, že zpochybnění právního posouzení uskutečněného Komisí ohledně některých skutkových zjištění nemůže být pokládáno za zpochybnění samotné existence těchto zjištění. Krom toho je třeba uvést, že v rozporu s tvrzením Komise žalobkyně ve své žalobě k Soudu nezpochybnila svou účast na kartelové dohodě na trhu s MCAA.

96

Jak tvrdí Komise, nestačí však, když podnik obecně uvádí, že v souladu se sdělením o spolupráci nezpochybňuje tvrzená skutková zjištění, jestliže za okolností projednávaného případu takové tvrzení pro Komisi nemá nejmenšího užitku (rozsudek Soudu ze dne 8. července 2004, Corus UK v. Komise, T-48/00, Sb. rozh. s. II-2325, bod 193). Aby měl totiž určitý podnik nárok na snížení pokuty z důvodu své spolupráce v průběhu správního řízení, jeho chování musí usnadnit úkol Komise spočívající ve zjišťování a potlačování protiprávních jednání porušujících pravidla Společenství v oblasti hospodářské soutěže (viz rozsudek Soudu ze dne , Groupe Danone v. Komise, T-38/02, Sb. rozh. s. II-4407, bod 505 a citovaná judikatura).

97

V projednávaném případě, i když je třeba připustit, že žalobkyně nepomohla Komisi v objasnění kartelové dohody tím, že by jí poskytla důkazy, kterými tato nedisponovala, je nutné konstatovat, že prohlášení nezpochybnění skutkových zjištění uvedených v oznámení námitek, které bylo v rámci odpovědi na oznámení námitek formulováno jasně a jednoznačně, mohlo pouze ulehčit úkol Komise. K použití skutkových zjištění, na kterých zamýšlela založit svá obvinění vůči žalobkyni, totiž Komise mohla ve svém konečném rozhodnutí odkázat na všechny skutečnosti, jak byly zjištěny v oznámení námitek, díky jejich výslovnému a jednoznačnému uznání a aniž by byla nucena nejdříve prokázat jejich existenci. Navíc je třeba uvést, že Komise neupřesnila, v čem nemohlo být přispění žalobkyně považováno za ulehčující její úkol, který spočívá v konstatování existence protiprávního jednání a jeho ukončení.

98

Důvody, pro které Komise vyloučila použití bodu D odst. 2 sdělení o spolupráci, tak nevyplývají z napadeného rozhodnutí, a zejména z bodu 4, nazvaného „Použití sdělení o shovívavosti“. Přitom v rozporu s tvrzením Komise posouzení týkající se nezpochybnění skutkových zjištění ze strany žalobkyně mělo být obsaženo v bodech odůvodnění týkajících se spolupráce (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 415).

99

Je třeba doplnit, že i když je pravda, že Komise má široký prostor pro uvážení při posuzování kvality a užitečnosti podnikem poskytnuté spolupráce (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. května 2007, SGL Carbon v. Komise, C-328/05 P, Sb. rozh. s. I-3921, bod 88), nemůže se nicméně odklonit od informativních pravidel chování pro praxi, jež mají být sledována a jež si sama uložila, aniž by pro to uvedla důvody (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne , Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, C-397/03 P, Sb. rozh. s. I-4429, bod 91).

100

S ohledem na vše výše uvedené bylo žalobkyni neprávem odepřeno snížení pokuty za nezpochybnění skutkových zjištění v souladu s bodem D odst. 2 druhou odrážkou sdělení o spolupráci.

101

Za těchto podmínek je věcí Soudu, aby stanovil přiměřenou sazbu snížení pokuty. Podle článku 17 nařízení č. 17 a článku 31 nařízení č. 1/2003 má totiž Soud neomezenou příslušnost ve smyslu článku 229 ES přezkoumávat rozhodnutí, kterými Komise stanoví pokutu, a může uloženou pokutu zrušit, snížit nebo zvýšit. Na základě této neomezené příslušnosti se Soud domnívá, že je účelné snížit pokutu o 10 %.

102

Konkrétní důsledky této změny budou přezkoumány následně (viz body 196 až 198 níže).

103

V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně vznáší dvě výtky, přičemž první vychází z nepřiměřenosti základní částky pokuty s ohledem na velikost trhu a druhá z nepřiměřenosti této částky s ohledem na rozdělení dotčených podniků do kategorií.

104

Žalobkyně má za to, že základní částka pokuty je zcela nepřiměřená a neadekvátní s ohledem na relativně malý objem trhu. Vzhledem k tomu, že tento objem činí 106 milionů eur, zdá se jí málo pochopitelné, že v napadeném rozhodnutí Komise stanovila základní částku pokuty uložené první kategorii podniků na 30 milionů eur a podnikům ve druhé kategorii na 21 milionů eur. Krom toho poznamenává, že tato částka nemá vztah k rozhodovací praxi Komise, a odkazuje v tomto ohledu na rozhodnutí Komise K (2004) 4221 v konečném znění ze dne 26. října 2004, v řízení podle článku 81 [ES] (věc COMP/F-1/38.338 – PO/Jehly) (dále jen „rozhodnutí Jehly“).

105

Podle ní srovnání uskutečněné Komisí v jejích písemnostech není přesvědčivé, protože Komise používá jako srovnávací kritérium pouze základní částky pro podniky první kategorie. Přitom když se analyzují základní částky týchž rozhodnutí citovaných Komisí pro podniky druhé kategorie, ukazuje se, že částka použitá ve vztahu k žalobkyni je nepřiměřená.

106

Komise v zásadě odpovídá, že základní částky nejsou s ohledem na objem trhu nepřiměřené a že srovnání s rozhodnutím Jehly, které uvedla žalobkyně, není přípustné a v každém případě není opodstatněné. Žalobkyně totiž uplatňuje rozhodnutí, aniž by ho připojila ke své žalobě, přestože toto rozhodnutí nebylo ještě zveřejněno v Úředním věstníku, a cituje ho nesprávně. Navíc Komise připomíná, že ani nařízení č. 1/2003 ani judikatura a pokyny nestanoví, že pokuty musí být stanoveny přímo podle velikosti dotčeného trhu; tento faktor je pouze jedním z několika faktorů. Komise tak v rozhodnutí Jehly zohlednila při stanovení výchozích částek nejen vliv protiprávního jednání na trh s jehlami, ale rovněž, přinejmenším dočasně, na trh s dalšími galanterními výrobky.

107

Úvodem je třeba uvést, že žalobkyně zpochybňuje základní částku pokuty, která odpovídá v souladu s bodem 1 B čtvrtým pododstavcem pokynů součtu částek stanovených podle závažnosti a délky trvání protiprávního jednání. Nicméně z její argumentace vyplývá, že zpochybněná částka pokuty je částka určená na základě závažnosti protiprávního jednání, takže částka, o kterou v rámci tohoto žalobního důvodu jde, je výchozí částka pokuty.

108

Je třeba připomenout, že podle čl. 15 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 17 a čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 je třeba při stanovování výše pokuty přihlédnout k délce trvání a k závažnosti protiprávního jednání. Krom toho v souladu s bodem 1 A prvním pododstavcem pokynů je třeba při hodnocení závažnosti protiprávního jednání brát v úvahu jeho povahu, skutečný dopad na trh, pokud jej lze měřit, a velikost relevantního zeměpisného trhu.

109

Tento právní rámec neukládá Komisi povinnost zohlednit velikost trhu pro účely stanovení výchozí částky pokuty. Metoda Komise, která je založena hlavně na stanovení sazeb pokut, byť relativním a pružném, totiž nijak neukládá, a ostatně ani nezakazuje zohlednění velikosti dotčeného trhu pro účely stanovení obecné výchozí částky, a tím spíše tedy Komisi ani neukládá, aby tuto částku stanovila na základě pevného procentního podílu souhrnného obratu na trhu (rozsudek Soudu ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T-15/02, Sb. rozh. s. II-497, bod 134).

110

Z toho vyplývá, že se Komise při výkonu své posuzovací pravomoci v rámci stanovení částky pokut mohla rozhodnout nezohlednit velikost dotčeného trhu, v projednávaném případě trhu s MCAA.

111

V rozsahu, v němž účastníci kartelové dohody nezpochybňují, že se dopustili velmi závažného protiprávního jednání, mohla jim Komise s ohledem na bod 1 A třetí odrážku pokynů uložit výchozí částku pokuty ve výši nad 20 milionů eur.

112

Pokud jde o argument týkající se nepřiměřenosti výchozí částky pokuty s ohledem na rozhodovací praxi Komise, je třeba připomenout, že tato nevytváří sama o sobě právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže vzhledem k tomu, že tento rámec je definován pouze v nařízeních č. 17 a č. 1/2003, jakož i v pokynech (viz rozsudek Soudu ze dne 30. září 2003, Michelin v. Komise, T-203/01, Recueil, s. II-4071, bod 292 a citovaná judikatura).

113

Z toho vyplývá, že výtka vycházející z nepřiměřenosti výchozí částky pokuty uložené žalobkyni s ohledem na velikost trhu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

114

Žalobkyně vytýká Komisi, že se dopustila nesprávného posouzení při zařazení podniků účastnících se kartelové dohody do kategorií. S ohledem na judikaturu se mělo stanovení nižší základní částky pro podniky první kategorie z důvodu malého objemu trhu odrazit rovněž na podnicích nižších kategorií.

115

Domnívá se rovněž, že Komise tím, že ji zařadila do druhé kategorie, a tedy vyšla z nepřiměřené, příliš vysoké základní částky pokuty, nedodržela metodu, kterou sama definovala k určení relativní váhy účastníků kartelové dohody. Vlastní metodu měla přitom použít správně, soudržně, a zejména nediskriminačním způsobem. Takové zařazení porušuje rovněž zásadu proporcionality.

116

Když tedy byla výchozí částka pokuty uložená skupině Akzo Nobel stanovena s ohledem na malý objem trhu na 20 milionů eur, výchozí částka pokuty uložená žalobkyni měla být rovněž snížena na 16 milionů eur, aby byla zajištěna přiměřenost výchozí částky pokuty ve vztahu k podílům podniků účastnících se na kartelové dohodě na trhu.

117

Konečně má žalobkyně za to, že Komise porušila povinnost odůvodnění stanovenou článkem 253 ES, protože v napadeném rozhodnutí přesně neuvedla kritéria umožňující žalobkyni posoudit, zda bylo zařazení dotčených podniků do kategorií přiměřené s ohledem na jejich podíly na trhu.

118

Pokud jde o argument žalobkyně vycházející z rozpětí podílů na trhu, Komise v zásadě odpovídá, že Soudní dvůr rozhodl, že se Soud nedopustil nesprávného právního posouzení tím, že do stejné kategorie zařadil podniky, které vlastnily podíly na trhu, jejichž rozpětí mohlo dosahovat až sedm procentních bodů (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 2005, Acerinox v. Komise, C-57/02 P, Sb. rozh. s I-6689, body 76 až 78). Komise má proto za to, že kritérium použité v projednávaném případě pro vytvoření třech kategorií, a sice podíly účastníků kartelové dohody na trhu s MCAA v průběhu posledního ukončeného kalendářního roku, ve kterém došlo k protiprávnímu jednání (bod 292 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je přiměřené, takže zařazení žalobkyně do druhé kategorie je odůvodněné.

119

Pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého měla nižší výchozí částka pokuty uložené skupině Akzo Nobel vést ke snížení pokuty, která jí byla uložena, Komise má za to, že tento argument je neodůvodněný, protože výchozí částka stanovená pro žalobkyni na základě velmi závažného protiprávního jednání činí 20 milionů a základní částka 21 milionů eur. Přitom pokyny upřesňují, že základní částka pro velmi závažná protiprávní jednání obecně překračuje 20 milionů eur.

120

Komise má rovněž za to, že splnila svou povinnost odůvodnění, protože v souladu s judikaturou uvedla v napadeném rozhodnutí posuzované skutečnosti, které jí umožnily vymezit závažnost a délku trvání spáchaného protiprávního jednání, aniž by byla povinna v něm uvádět podrobnější popis nebo číselné údaje týkající se způsobu výpočtu pokuty.

121

Úvodem je třeba připomenout, že z výše uvedených důvodů (viz bod 107 výše), když žalobkyně odkazuje na základní částku, je to třeba chápat jako odkaz na výchozí částku pokuty.

122

Podle pokynů v případě protiprávních jednání, která se týkají více podniků, Komise může, jak to učinila v projednávané věci, zvážit výchozí částky, aby se vzala v úvahu specifická váha každého podniku, rozdělením účastníků kartelové dohody do skupin, „zejména pokud existuje značný nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu“ (bod 1 A šestý pododstavec pokynů). V pokynech je mimoto upřesněno, že „zásada rovného trestu za stejné chování tak může podle okolností vést k udělení různých pokut dotyčným podnikům, aniž by se toto rozlišení řídilo aritmetickým výpočtem“ (bod 1 A sedmý pododstavec pokynů).

123

V souladu s ustálenou judikaturou Soudu, v případě, že jsou pokuty ukládány několika podnikům účastnícím se téhož protiprávního jednání, Komise není povinna při určování závažnosti protiprávního jednání dbát na to, aby konečné částky pokut, které pro dotyčné podniky vyplývají z jejího výpočtu, vyjadřovaly veškeré rozdíly mezi těmito podniky, pokud jde o jejich celkový obrat. Může ale provést rozdělení do skupin (rozsudek Soudu ze dne 19. března 2003, CMA CGM a další v. Komise, T-213/00, Recueil, s. II-913, bod 385, a ze dne , Akzo Nobel v. Komise, T-330/01, Sb. rozh. s. II-3389, bod 57). Metoda spočívající v rozdělení účastníků kartelové dohody do kategorií pro účely rozdílného přístupu ve fázi stanovení výchozích částek pokut, jejíž princip potvrdila judikatura Soudu, i když nezohledňuje rozdíly ve velikosti mezi podniky téže kategorie (výše uvedené rozsudky Soudu CMA CGM, bod 385, a ze dne , Tokai Carbon a další v. Komise, bod 217), vede k paušalizaci výchozí částky pokuty stanovené pro podniky náležející do téže kategorie.

124

Nic to však nemění na tom, že takové rozdělení do kategorií musí dodržovat zásadu rovného zacházení, podle které je zakázáno zacházet se stejnými situacemi odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné. Dále, podle judikatury musí být výše pokut alespoň přiměřená skutečnostem zohledněným při posuzování závažnosti protiprávního jednání (výše uvedený rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 219).

125

V projednávané věci je třeba uvést, že se Komise pro účely definování kategorií umožňujících rozdělení dotyčných podniků do skupin rozhodla zohlednit jejich význam na relevantním trhu, přičemž se opřela o jediné kritérium, a sice podíly na světovém trhu s MCAA v průběhu posledního ukončeného kalendářního roku, ve kterém došlo k protiprávnímu jednání, což byl rok 1998, s výjimkou společnosti Hoechst, pro kterou byl zohledněn rok 1996.

126

Na tomto základě Komise vytvořila tři kategorie s ohledem na podíly na trhu ve výši 44 % pro skupinu Akzo Nobel, 34 % pro Clariant, 28 % pro Hoechst a 17 % pro Atofina/Elf Aquitaine. Stanovila následující výchozí částky pokuty:

127

Je třeba konstatovat, že existoval rozdíl 16 procetních bodů mezi podílem skupiny Akzo Nobel a podílem společnosti Hoechst na trhu a rozdíl 11 bodů mezi podílem této společnosti a podílem společnosti Atofina/Elf Aquitaine na trhu. Komise tak mohla právem vytvořit prostřední kategorii zahrnující podniky, které měly velmi podobný podíl na trhu, a sice 28 % a 34 % pro Hoechst a Clariant, nacházející se mezi první kategorií zahrnující skupinu Akzo Nobel s největším podílem na trhu a třetí kategorií zahrnující podnik Atofina/Elf Aquitaine, který disponoval nejmenším podílem na trhu.

128

Proto Komise tím, že takto postupovala, zvolila soudržný způsob rozdělení účastníků kartelové dohody do třech kategorií, který je objektivně odůvodněn rozdílem mezi podíly každého z podniků spadajících do těchto tří kategorií na trhu (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 220). Navíc je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se Komise tím, že tak postupovala, neodchýlila od běžné metody stanovené pokyny. Proto použitá metoda nebyla diskriminační.

129

Krom toho z analýzy pokynů provedené Soudem vyplývá, že se nejedná o aritmetickou metodu výpočtu, která by neumožňovala individuální úpravu pokut pro každý dotyčný podnik podle poměrné závažnosti jeho účasti na protiprávním jednání. Pokyny totiž obsahují různé flexibilní prvky, které umožňují Komisi vykonávat její diskreční pravomoc v souladu s ustanoveními článku 15 nařízení č. 17 a článku 23 nařízení č. 1/2003 (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C-189/02 P, C-202/02 P až C-208/02 P a C-213/02 P, Sb. rozh. s. I-5425, body 266 a 267).

130

Pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého stanovení výchozí částky pokuty uložené skupině Akzo Nobel na nižší úrovni, s ohledem na malý objem trhu, mělo vést rovněž ke snížení výchozí částky její pokuty, je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodě 110 výše, že Komise nebyla podle bodu 1 A pokynů povinna při stanovení výchozí částky pokuty zohlednit omezenou velikost trhu. Je tedy třeba mít za to, že pro velmi závažné protiprávní jednání, jak je definováno v bodě 1 A druhém pododstavci třetí odrážce pokynů, mohla Komise stanovit výchozí částku pokuty ve výši 30 milionů eur pro první, 21 milionů eur pro druhou a 12 milionů eur pro třetí kategorii.

131

Pokud jde o výtku, podle které Komise neodůvodnila rozdělení podniků do kategorií, je třeba konstatovat, že v bodech 290 až 296 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise upřesnila, že je v projednávaném případě třeba zohlednit podíly podniků, které se účastnily kartelové dohody, na trhu v EHP jako srovnávací základ pro určení jejich příslušné váhy a dále s ohledem na rozdíly mezi těmito podíly přistoupit k rozdělení podniků účastnících se na kartelové dohodě do tří kategorií. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud jde o stanovování výše pokut uložených Komisí za protiprávní jednání porušující právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže, podstatné formální náležitosti, které představuje povinnost uvést odůvodnění, jsou splněny, jestliže Komise uvede ve svém rozhodnutí posuzované skutečnosti, které jí umožnily vymezit závažnost a délku trvání protiprávního jednání (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, C-291/98 P, Recueil, s. I-9991, bod 73, a ze dne , Limburgse Vinyl Maatschppij a další v. Komise, C-238/99 P, C-244/99 P, C-245/99 P, C-247/99 P, C-250/99 P až C-252/99 P a C-254/99 P, Recueil, s. I-8375, dále jen „rozsudek LVM“, bod 463). V rozporu s tvrzením žalobkyně přitom tyto náležitosti neukládají Komisi, aby ve svém rozhodnutí uvedla číselné údaje týkající se způsobu výpočtu pokut, přičemž musí být každopádně zdůrazněno, že se Komise nemůže zbavit své posuzovací pravomoci tím, že výlučně a mechanicky použije aritmetické vzorce (rozsudek LVM, bod 464; viz rovněž v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Sarrió v. Komise, body 76 a 80).

132

Z toho vyplývá, že žalobkyně nesprávně dospěla k závěru o porušení zásady proporcionality ohledně výchozí částky její pokuty, protože použitá výchozí částka pokuty je odůvodněná s ohledem na kritérium, které Komise použila pro posouzení velikosti každého z podniků na relevantním trhu. Dále je odůvodnění týkající se zařazení podniků do kategorií, které je poskytnuto v napadeném rozhodnutí, dostatečné.

133

Proto musí být zamítnuta výtka vycházející z nepřiměřenosti výchozí částky pokuty s ohledem na zařazení dotyčných podniků do kategorií.

134

S ohledem na všechno výše uvedené je třeba zamítnout žalobní důvod vycházející z nesprávného posouzení při výpočtu výchozí částky pokuty.

135

Žalobkyně má za to, že 50% zvýšení základní částky pokuty na základě údajného opakování protiprávního jednání je neodůvodněné. Ve vztahu k ní již totiž bylo opakování protiprávního jednání konstatováno ze stejných důvodů v rozhodnutí Komise 2005/493/ES ze dne 1. října 2003 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti Chisso Corporation, Daicel Chemical Industries Ltd, Hoechst, The Nippon Synthetic Chemical Industry Co. Ltd a Ueno Fine Chemicals Industry Ltd (věc COMP/E-1/37.370 – Sorbity), jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku dne (Úř. věst. L 182, s. 20, dále jen „rozhodnutí Sorbity“), takže Komise tím, že v projednávané případě používá druhé zvýšení, porušuje zásadu non bis in idem.

136

Navíc základ zvýšení pokuty pro opakování protiprávního jednání je málo hodnověrný, protože rozhodnutí uvedená na podporu zvýšení se týkají jiných činností skupiny Hoechst a navíc neměla povahu věci rozsouzené v době zjištěného ukončení protiprávního jednání nebo jsou tak stará, že již nepředstavují důvod pro zpřísnění trestu.

137

Zvýšení pokuty pro opakování protiprávního jednání závisí na věcné a časové souvislosti mezi dřívějšími protiprávními jednáními a protiprávním jednáním, které vede k uložení pokuty. Když se podnik dopustí nového protiprávního jednání několik desetiletí po prvním protiprávním jednání a dlouho po uplynutí právem stanovené promlčecí lhůty, přičemž osoba, která jednala při prvním protiprávním jednání, opustila podnik, není možné ho odsoudit za opakování protiprávního jednání. V důsledku toho pokuta, která žalobkyni byla uložena za kartelovou dohodu v rozhodnutí Barviva, je příliš dávná a promlčená, takže nemůže odůvodnit zpřísnění trestu. Rozhodnutí PVC II nemůže rovněž vést ke zvýšení pokuty za opakování protiprávního jednání jednak proto, že se toto rozhodnutí omezilo na převzetí dřívějšího rozhodnutí prohlášeného Soudem za neplatné a zrušeného Soudním dvorem, a jednak proto, že protiprávní jednání, která byla předmětem obou těchto rozhodnutí, byla definitivně konstatována až rozsudkem LVM.

138

Žalobkyně rovněž uvádí, že žádné z rozhodnutí uplatňovaných ve vztahu k původnímu protiprávnímu jednání nemá věcnou souvislost s projednávaným případem. Neexistuje žádný důvod pro to, aby byla protiprávní jednání, ke kterým došlo v rámci nezávislé části skupiny, která měla jiný předmět a do kterých byly zapojeny jiné osoby, považována za původní protiprávní jednání z titulu opakování protiprávního jednání. Článek 81 ES totiž porušila obchodní jednotka MCAA a uvedené jednotky se nijak netýkala dřívější rozhodnutí citovaná Komisí. Komise tím, že odkazuje na dřívější jednání jiných dceřiných společností skupiny, a tím, že je znova přičítá žalobkyni, přičemž zpřísňuje její trest, zachází diskriminačně se skupinami, které mají více nezávislých oblastí činnosti pod kontrolou jediné právnické osoby.

139

Komise navrhuje zamítnutí žalobního důvodu.

140

Z judikatury vyplývá, že zohlednění přitěžujících okolností při stanovení výše pokuty je v souladu s úkolem Komise zajistit soulad s pravidly hospodářské soutěže (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2006, SGL Carbon v. Komise, C-308/04 P, Sb. rozh. s. I-5977, bod 71). Případné opakování protiprávního jednání je uvedeno mezi skutečnostmi, které mají být zohledněny při analýze závažnosti dotčeného protiprávního jednání (výše uvedený rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 91).

141

Pokud jde o výtku, že je nezbytná časová vazba mezi původním protiprávním jednáním a opakováním protiprávního jednání a že rozhodnutí Barviva, ukládající pokutu za porušení článku 81 ES, se týká protiprávního jednání, které je promlčené nebo příliš staré, aby odůvodnilo zpřísnění trestu v projednávaném případě, je třeba připomenout, že zjištění a posouzení zvláštních charakteristických znaků opakování protiprávního jednání je součástí posuzovací pravomoci Komise a že posledně jmenovaná nemůže být v rámci tohoto zjišťování vázána případnou promlčecí lhůtou. Opakování protiprávního jednání totiž představuje důležitou skutečnost, kterou by Komise měla posoudit, jelikož její zohlednění sleduje účel motivovat podniky, které vykazují sklony k porušování pravidel hospodářské soutěže, aby změnily své jednání (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C-3/06 P, Sb. rozh. s. I-1331, body 38 a 39).

142

Z toho vyplývá, že Komise může v každém případě zohlednit nepřímé důkazy, které potvrzují takové sklony. V tomto ohledu se Komise v projednávaném případě opřela o dvě dřívější rozhodnutí, a sice rozhodnutí Barviva a PVC II (viz bod 21 výše). Podobně jako Komise má Soud za to, že existence uvedených rozhodnutí a protiprávní jednání žalobkyně zjištěné v projednávaném případě svědčí o jejím sklonu nevyvozovat odpovídající důsledky z konstatování, že porušila pravidla hospodářské soutěže stanovená v článku 81 ES, a to nezávisle na době, která uplynula od přijetí rozhodnutí Barviva.

143

Pokud jde o výtku, podle které rozhodnutí PVC II nemůže odůvodnit konstatování opakování protiprávního jednání z důvodu, že nabylo konečné platnosti až po ukončení protiprávního jednání dotčeného v projednávané věci, je třeba zdůraznit, že stačí, že byl podnik předtím považován za pachatele protiprávního jednání stejného druhu, a to i když rozhodnutí dosud podléhá soudnímu přezkumu. Posouzení zvláštních charakteristik opakování protiprávního jednání závisí totiž na posouzení okolností konkrétního případu Komisí v rámci její posuzovací pravomoci. Krom toho rozhodnutí Komise požívají domněnky platnosti tak dlouho, než jsou zrušena nebo vzata zpět (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C-137/92 P, Recueil, s. I-2555, bod 48).

144

I když bylo rozhodnutí PVC II, přijaté Komisí poté, co bylo její rozhodnutí 89/190/EHS ze dne 21. prosince 1988, v řízení podle článku [81ES] (IV/31.865, PVC (Úř. věst. 1989 L 174, s. 1), zrušeno (výše uvedený rozsudek Komise v. BASF a další), předmětem soudních řízení, která po ukončení dotčeného protiprávního jednání, a sice pro žalobkyni dne , vedla k rozsudku LVM, nemůže to vyvrátit domněnku platnosti tohoto rozhodnutí až do vynesení uvedeného rozsudku. Je totiž třeba zdůraznit, že rozsudky Soudu a Soudního dvora byly přijaty před přijetím napadeného rozhodnutí. Proto se v rozporu s tvrzením žalobkyně mohla Komise opřít o rozhodnutí PVC II.

145

V důsledku toho se Komise mohla právem opřít o rozhodnutí Barviva a PVC II, aby konstatovala opakování protiprávního jednání ze strany žalobkyně.

146

Je třeba rovněž zamítnout argument, podle kterého rozhodnutí Barviva a PVC II nemají věcnou souvislost s projednávaným případem. Pokyny totiž odkazují na protiprávní jednání stejného typu, kterého se dopustil stejný podnik. Krom toho pojem „opakování protiprávního jednání“, tak jak je chápán v některých vnitrostátních právních řádech, znamená, že se určitá osoba dopustila nových protiprávních jednání poté, co jí byla uložena sankce za obdobná protiprávní jednání (výše uvedený rozsudek Michelin v. Komise, bod 284).

147

Protože společnost Hoechst byla v rozhodnutích Barviva a PVC II sankcionována za porušení článku 81 ES, jedná se o stejný podnik, který byl v napadeném rozhodnutí odsouzen za stejný typ protiprávního jednání kvůli účasti na kartelové dohodě na trhu s MCAA, a to navzdory skutečnosti, že se dotčená protiprávní jednání týkají dceřiných společností (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Michelin v. Komise, bod 290) nebo jiných trhů (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 2007, BASF v. Komise, T-101/05 a T-111/05, Sb. rozh. s. II-4949, bod 64). Přes zjištění porušení práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže totiž podnik ve smyslu článku 81 ES (viz bod 58 výše) pokračoval v porušování uvedeného ustanovení.

148

S ohledem na výše uvedené mohla Komise zvýšit základní částku pokuty o 50 %, aby motivovala žalobkyni k dodržování pravidel Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže.

149

Pokud jde o údajné porušení zásady non bis in idem, je třeba připomenout, že použití této zásady podléhá trojí podmínce, a sice totožnosti skutků, totožnosti pachatele a totožnosti chráněného právního zájmu. Tato zásada tedy zakazuje, aby tatáž osoba byla za stejné protiprávní jednání za účelem ochrany téhož právního zájmu potrestána vícekrát (výše uvedený rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 338).

150

V projednávaném případě je třeba uvést, že zde chybí skutková totožnost. Rozhodnutí Sorbity, o které žalobkyně opírá svůj názor, že došlo k porušení zásady non bis in idem, se týká kartelové dohody, která měla jiný předmět, a sice protiprávního jednání týkajícího se odlišného výrobkového trhu, trhu se sorbity, a nikoliv trhu s MCAA dotčeného v projednávaném případě (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 339, a rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Archer Daniels Midland v. Komise, T-329/01, Sb. rozh. s. II-3255, bod 292).

151

Napadené rozhodnutí tedy nebylo přijato v rozporu se zásadou non bis in idem.

152

S ohledem na vše výše uvedené musí být žalobní důvod vycházející z neodůvodněného zvýšení částky pokuty za opakování protiprávního jednání zamítnut.

153

Žalobkyně dělí svůj žalobní důvod týkající se porušení jejích procesních práv do dvou částí. První vychází z nedostatečného přístupu ke spisu v průběhu správního řízení a druhý z protiprávnosti zprávy úředníka pro slyšení.

154

Žalobkyně nejprve tvrdí, že jí nebyl povolen přístup k vyjádřením společnosti Clariant týkajícím se protiprávních jednání v odvětví činnosti MCAA, a zejména k odpovědi skupiny Clariant na oznámení námitek. Poznamenává, že dne 22. května 2004 podala žádost o nahlédnutí do odpovědí Clariant AG a Clariant GmbH na oznámení námitek, která byla Komisí zamítnuta dopisem ze dne .

155

Podle ní jí toto zamítnutí zabránilo ve spolupráci s Komisí a ve výkonu práva na obhajobu. S ohledem na její zvláštní situaci z důvodu prodeje činností v odvětví MCAA společnosti Clariant AG již totiž nemohla nahlížet do relevantních obchodních dokumentů. Rovněž několikrát žádala Clariant AG o nahlédnutí do písemností a o informace týkající se období před prodejem jejích činností v odvětví MCAA, což tato společnost odmítla.

156

Podle žalobkyně může adresát oznámení námitek, který se dozví, že Komise má mimo svůj vyšetřovací spis dokumenty, které mohou být užitečné pro jeho obhajobu, rovněž požádat o přístup k těmto dokumentům. Judikatura totiž uznala, že odpovědi třetích osob na oznámení námitek, ale rovněž písemnosti ze spisu Komise týkající se jiných řízení o kartelových dohodách nebo dokonce jiných oblastí činnosti Komise, jsou součástí dokumentů, ke kterým mohla mít přístup.

157

Upřesňuje, že přístup k dokumentům se netýká jen nahlížení do písemností, na kterých se zakládá oznámení námitek, ale musí podniku umožnit najít ve spisech Komise dokumenty v jeho prospěch, aby vypracoval svou obhajobu. Tvrdí, že v projednávaném případě potřebovala mít přístup k odpovědím společností Clariant AG a Clariant GmbH na oznámení námitek, aby určila, zda byla při neexistenci vlastních spisů v odvětví MCAA posílená spolupráce s Komisí možná. Navíc po prodeji své činnosti v odvětví MCAA v roce 1997 společnosti Clariant AG již nemohla nahlížet do obchodních dokumentů a neměla ani možnost zjišťovat dále dotčené skutkové okolnosti.

158

Pokud jde o argument, podle kterého vyjádření společností Clariant AG a Clariant GmbH mohla být pouze dokumenty v její neprospěch, žalobkyně odpovídá, že Komise, jelikož nezná strategii obhajoby žalobkyně, nemohla sama rozhodnout, co představovalo dokumenty ve prospěch nebo v neprospěch. Podle judikatury a rozhodovací praxe Komise není věcí Komise, aby rozhodla, jakou relevanci má určitý dokument pro podnik a jeho strategii obhajoby.

159

Komise odpovídá, že v rozsahu, v němž měla žalobkyně po přijetí oznámení námitek přístup k vyšetřovacímu spisu, bylo její právo na přístup ke spisu v průběhu správního řízení dodrženo. Upřesňuje, že žalobkyně neměla nikdy právo na přístup k jiným písemnostem, a zejména k odpovědím jiných osob, kterým bylo určeno oznámení námitek. Podle judikatury je totiž přístup ke spisu omezen na dokumenty obsažené ve spisu, a sice dokumenty, které mohou být s ohledem na vznesené námitky ve prospěch nebo v neprospěch.

160

Je třeba nejprve připomenout, že přístup ke spisu ve věcech hospodářské soutěže má zejména za účel umožnit osobám, jimž je určeno oznámení námitek, aby se seznámily s důkazy obsaženými ve spisu Komise, a mohly se tak na základě těchto poznatků účinně vyjádřit k závěrům, k nimž Komise dospěla ve svém oznámení námitek. Přístup ke spisu je tedy součástí procesních záruk, jejichž účelem je chránit právo na obhajobu a zajistit zejména účinný výkon práva být vyslechnut (viz rozsudek Soudu ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise, T-191/98, T-212/98 až T-214/98, Recueil, s. II-3275, bod 334 a citovaná judikatura).

161

Uvedené právo znamená, že Komise musí umožnit dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Corus UK v. Komise, C-199/99 P, Recueil, s. I-11177, bod 125, a rozsudek Soudu ze dne , Solvay v. Komise, T-30/91, Recueil, s. II-1775, bod 81). To zahrnuje písemnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výhradou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (rozsudek Soudního dvora ze dne , Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, s. 461, body 9 a 11; výše uvedený rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 68).

162

V projednávaném případě je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje, že měla přístup ke spisu, včetně dokumentů a vyjádření, které byly předloženy Komisi, a dokumentů, o které se Komise opřela. Žalobkyně se omezuje na tvrzení, že neměla žádný přístup k vyjádřením společnosti Clariant, a obzvláště k její odpovědi na oznámení námitek, ačkoliv k nim potřebovala mít přístup, aby určila, zda by za neexistence vlastního spisu týkajícího se činnosti v odvětví MCAA, kterou převedla na Clariant AG, byla možná posílená spolupráce s Komisí. Žalobkyně totiž tvrdí, že jako bývalý majitel činnosti v odvětví MCAA měla oproti jiným podnikům, kterým byla uložena pokuta na základě článku 81 ES, zvýšený zájem na přístupu k těmto dokumentům.

163

V tomto ohledu je třeba připomenout, že až na počátku kontradiktorní fáze správního řízení je dotyčný podnik informován prostřednictvím oznámení námitek o všech podstatných skutečnostech, o které se Komise opírá v tomto stadiu řízení, a že tento podnik má právo nahlížet do spisu, aby byl zaručen účinný výkon jeho práva na obhajobu. V důsledku toho není odpověď jiných účastníků řízení na oznámení námitek v zásadě zahrnuta do dokumentů vyšetřovacího spisu, do kterých účastníci mohou nahlížet.

164

Nicméně, pokud se Komise v řízení podle čl. 81 odst. 1 ES zamýšlí za účelem prokázání existence protiprávního jednání opřít o úryvek odpovědi na oznámení námitek nebo o dokument připojený k takové odpovědi, musí ostatním účastníkům tohoto řízení umožnit vyjádřit se k takovému důkazu. Za takových okolností je totiž dotyčný úryvek odpovědi na oznámení námitek nebo dokument připojený k takové odpovědi důkazem v neprospěch různých stran, které se údajně podílely na protiprávním jednání (viz rozsudek Soudu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T-25/95, T-26/95, T-30/95 až T-32/95, T-34/95 až T-39/95, T-42/95 až T-46/95, T-48/95, T-50/95 až T-65/95, T-68/95 až T-71/95, T-87/95, T-88/95, T-103/95 a T-104/95, Recueil, s. II-491, bod 386, a výše uvedený rozsudek Avebe v. Komise, bod 50 a citovaná judikatura).

165

Dotyčný podnik má tedy povinnost prokázat, že výsledek, ke kterému Komise dospěla ve svém rozhodnutí, by byl odlišný, pokud by musel být odmítnut, jakožto důkaz v neprospěch, nesdělený dokument, ze kterého Komise vycházela pro obvinění tohoto podniku (výše uvedený rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 73).

166

Pokud jde o nezpřístupnění dokumentu ve prospěch, je ustálenou judikaturou, že dotčený podnik musí pouze prokázat, že jeho nezpřístupnění mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hercules Chemicals v. Komise, C-51/92 P, Recueil, s. I-4235, bod 81, a LVM, point 318).

167

Nicméně výše uvedená judikatura je v projednávaném případě nerelevantní, protože ve fázi zaslání oznámení námitek měla žalobkyně přístup ke všem dokumentům ze spisu, jak byl tehdy složen, včetně těch dokumentů, které jí mohly umožnit spolupracovat s Komisí, jak bylo uvedeno v bodě 163 výše. S ohledem na dosah přístupu ke spisu, jak je popsán výše, je třeba mít za to, že právo žalobkyně na obhajobu bylo v projednávaném případě plně dodrženo.

168

V každém případě žalobkyně neprokazuje ani netvrdí ve svých písemnostech, že se Komise v napadeném rozhodnutí opřela o část odpovědi společnosti Clariant na oznámení námitek, aby podpořila důkazy týkající se protiprávního jednání žalobkyně, ani že kdyby měla přístup k nesděleným dokumentům, mělo by rozhodnutí Komise jiný obsah.

169

Nesdělení sporné odpovědi tedy jednak nemohlo žalobkyni zabránit, aby se užitečně vyjádřila k závěrům, ke kterým Komise dospěla ve svém oznámení námitek s ohledem na důkazy obsažené ve vyšetřovacím spise, ke kterým měla, jak to nezpochybňuje, přístup, a ani nemohlo mít vliv na průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí.

170

Proto není možné mít za to, že Komise porušila právo žalobkyně na obhajobu tím, že jí nesdělila odpověď společnosti Clariant na oznámení námitek.

171

Tento závěr není vyvrácen okolnostmi uplatněnými žalobkyní, a sice skutečností, že od prodeje svých činností v odvětví MCAA již nedisponovala příslušnými obchodními dokumenty a že Clariant jí je odmítla sdělit. Podle obecné povinnosti obezřetnosti, která přísluší každému podniku, byla totiž žalobkyně povinna dbát na to, a to dokonce i za okolností prodeje svých činností v odvětví MCAA společnosti Clariant AG, aby v jejím účetnictví a archivech zůstaly řádně zachovány informace umožňující vyhledat podrobnosti o její činnosti tak, aby zejména disponovala důkazy nezbytnými v případě soudních nebo správních řízení (rozsudek Soudu ze dne 16. prosince 2003, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise T-5/00 a T-6/00, Recueil, s. II-5761, bod 87).

172

Je tedy třeba zamítnout část vycházející z porušení práva na obhajobu z důvodu chybějícího přístupu ke spisu jako neopodstatněnou.

173

Žalobkyně tvrdí, že konečná zpráva úředníka pro slyšení je neúplná a zjevně protiprávní v rozsahu, v němž nepřebírá výtky žalobkyně týkající se procesních pochybení a neposkytuje odůvodnění ohledně argumentů, které vznesla.

174

Navíc závěr zprávy úředníka pro slyšení, který uvádí, že „bylo dodrženo právo podniků účastnících se spojení být vyslechnut“, je nesprávný, protože se v projednávaném případě jednalo o řízení podle článku 81 ES. Pokud by byla zpráva úředníka pro slyšení vypracována správně, mohla Komise přijmout odlišné rozhodnutí. V každém případě kolegium komisařů nemělo přijmout rozhodnutím před tím, než bylo opraveno nesprávné právní posouzení úředníka pro slyšení. Proto je třeba zrušit napadené rozhodnutí pro závažné porušení procesních pravidel.

175

Komise navrhuje zamítnutí této části žalobního důvodu.

176

Úvodem je třeba připomenout, že zpráva úředníka pro slyšení představuje čistě interní dokument Komise, jehož účelem není doplnit nebo opravit argumentaci podniků, a který tedy nepředstavuje žádný rozhodující aspekt, jenž by měl soud Společenství zohlednit při výkonu svého přezkumu (výše uvedené rozsudky Soudu Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 375, a HFB a další v. Komise, bod 40).

177

Pokud jde o výtku vycházející z toho, že zpráva úředníka pro slyšení byla neúplná, je třeba připomenout, že podle článku 15 rozhodnutí Komise 2001/462/ES, ESUO ze dne 23. května 2001 o mandátu úředníků pro slyšení v určitých řízeních ve věcech hospodářské soutěže (Úř. věst. L 162, s. 21; Zvl. vyd. 08/02, s. 151) úředník pro slyšení vypracuje konečnou písemnou zprávu o dodržování práva na slyšení, a sice zejména zprávu o zpřístupnění dokumentů a o přístupu ke spisu, o lhůtách pro odpověď na oznámení námitek a o řádném průběhu slyšení. Je rovněž stanoveno, že v uvedené zprávě přezkoumá, zda se návrh rozhodnutí zabývá pouze námitkami, u kterých byla stranám poskytnuta příležitost oznámit svá stanoviska, a zda bylo šetření objektivní.

178

V článku 16 rozhodnutí 2001/462 je dále upřesněno, že konečná zpráva úředníka pro slyšení se připojí k návrhu rozhodnutí předloženému Komisi, aby se zajistilo, že při přijímání rozhodnutí v příslušném případě je Komise plně informována o všech důležitých informacích týkajících se průběhu řízení a dodržování práva na slyšení.

179

Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že úkolem úředníka pro slyšení není shromáždit všechny námitky procesní povahy, které byly vzneseny dotčenými osobami v průběhu správního řízení. Je povinen sdělit kolegiu členů Komise pouze námitky relevantní pro posouzení legality průběhu správního řízení (výše uvedený rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 53).

180

V projednávaném případě ze zprávy úředníka pro slyšení vyplývá, že účastníci řízení mohli mít přístup ke spisu prostřednictvím CD-ROM, že i když žalobkyně nejdříve obdržela neúplnou verzi oznámení námitek, byla jí zaslána opravená verze a že využila možnosti prodloužení lhůty, aby na něj odpověděla. Je výslovně upřesněno, že dopisy ze dne 22. června a 28. července 2004 žalobkyně požadovala o přístup k odpovědi společnosti Clariant AG na oznámení námitek a že byla informována, že odpovědi dalších účastníků řízení na oznámení námitek nejsou nedílnou součástí vyšetřovacího spisu, ke kterému je povolen obecný přístup. Je rovněž uvedeno, že se účastníci řízení, s výjimkou Elf Aquitaine a žalobkyně, účastnili slyšení a že návrh rozhodnutí předložený Komisi obsahuje pouze námitky, u kterých jim byla poskytnuta příležitost oznámit svá stanoviska.

181

Proto je třeba konstatovat, že otázky procesní povahy, které byly vzneseny v této věci, byly uvedeny úředníkem pro slyšení, který v každém případě nebyl s ohledem na uvedenou judikaturu (viz bod 179 výše) povinen shromáždit všechny námitky této povahy, které byly vzneseny v průběhu správního řízení.

182

Z toho vyplývá, že výtka vycházející z neúplnosti a protiprávnosti zprávy z důvodu, že nepřebírá obsah tvrzení o porušení procesních pravidel a neobsahuje žádnou odpověď na vznesené argumenty, nemůže být přijata.

183

Dále, pokud jde o výtku týkající se pochybení, kterým je stižena zpráva úředníka pro slyšení, jenž zmiňuje „Zusammenschluss“ (spojení), je třeba konstatovat, jak zdůrazňuje Komise, že tato chyba se objevuje pouze v německé verzi. Jak Komise prokázala, existovaly totiž další jazykové verze, a sice francouzská a anglická verze, které byly rovněž předány kolegiu členů Komise a neobsahovaly chybu.

184

V každém případě je třeba uvést, že zpráva ve všech jazykových zněních uvádí v druhém odstavci „případné porušení čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 Dohody o EHP v odvětví MCAA“.

185

Z toho vyplývá, že s ohledem na obsah uvedené zprávy, která upřesňuje právní rámec dotčené věci, a vzhledem k tomu, že tvrzená chyba se objevuje pouze v německé verzi, musí být tato výtka zamítnuta.

186

Je tedy třeba zamítnout šestý žalobní důvod, vycházející z procesních pochybení, kterými je stiženo správní řízení.

187

Žalobkyně se domnívá, že příkaz k ukončení protiprávního jednání, který jí byl určen v článku 3 napadeného rozhodnutí, porušuje článek 3 nařízení č. 17, protože se týká nemožného úkonu. S ohledem na úplné ukončení jejích činností na trhu s MCAA v roce 1997 nemůže být příkaz k ukončení protiprávního jednání legální. Kromě skutečnosti, že příkaz dává třetím osobám falešnou představu, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí existovaly další nepřezkoumané údaje, má žalobkyně za to, že uvedený příkaz může poškozovat občanská práva osob, kterým bylo určeno napadené rozhodnutí.

188

Podle ní, jestliže tak jako v projednávaném případě již podnik není činný na trhu a není, byť i jen teoreticky, možné, aby se tento podnik znovu účastnil na kartelových dohodách na relevantním trhu, není možné mu tento příkaz dát.

189

Komise navrhuje zamítnutí žalobního důvodu

190

Podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1/2003 je stanoveno, že pokud Komise na návrh nebo z vlastního podnětu zjistí, že je porušován článek [81] ES nebo [82] ES, může prostřednictvím rozhodnutí požadovat na dotyčných podnicích nebo sdruženích podniků, aby je přestaly porušovat.

191

Je ustálenou judikaturou, že uplatnění čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 může zahrnovat zákaz pokračování určitých činností, praktik nebo situací, jejichž protiprávnost byla zjištěna, ale rovněž zákaz podobného jednání do budoucna. Navíc v rozsahu, v němž k uplatnění čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 musí dojít v závislosti na zjištěném protiprávním jednání, má Komise pravomoc upřesnit rozsah povinností, které se ukládají dotyčným podnikům, aby se ukončilo toto protiprávní jednání (viz výše uvedený rozsudek Tribunal Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, body 1249 a 1250 a citovaná judikatura).

192

V projednávaném případě podle článku 3 napadeného rozhodnutí:

„Podniky uvedené v článku 1 neprodleně ukončí protiprávní jednání [uvedené v tomto článku], pokud tak již neučinily.

Zdrží se jak opakování jakéhokoli jednání nebo chování uvedeného v článku 1, tak všech opatření, která mají stejný cíl nebo účinek.“

193

Podobné příkazy spadají zjevně do pravomoci Komise na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 a nyní čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1/2003. Komise totiž tím, že uložila podnikům, které se účastnily na kartelové dohodě, povinnost neopakovat a ukončit jakékoliv jednání nebo chování uvedené v článku 1, a sice přidělování objemových kvót a zákazníků, odsouhlasení zvyšování dohodnutých cen, odsouhlasení mechanismu náhrad, výměnu informací o objemech prodeje a o cenách, účast na pravidelných zasedáních a ostatní kontakty s cílem zavést výše uvedená omezení, jakož i všechna jednání nebo chování, která mají stejný cíl nebo účinek, jen popsala následky, které v souvislosti s jejich budoucím chováním vyplývají z konstatování protiprávnosti v článku 1 napadeného rozhodnutí.

194

Navíc je třeba uvést, že čl. 3 první pododstavec napadeného rozhodnutí upřesňuje, že pouze v případě, že podniky dosud neukončily protiprávní jednání, jsou povinny to udělat. Proto když žalobkyně prodala své činnosti MCAA a ukončila protiprávní jednání do dne přijetí napadeného rozhodnutí, uvedený pododstavec článku 3 napadeného rozhodnutí se jí netýká.

195

Žalobní důvod vycházející z protiprávnosti článku 3 napadeného rozhodnutí tedy nemůže být přijat.

196

S ohledem na závěr obsažený v bodě 102 výše je třeba změnit napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise nezohlednila na základě bodu D odst. 2 druhé odrážky sdělení o spolupráci skutečnost, že žalobkyně nezpochybnila skutková zjištění. Z tohoto důvodu je třeba snížit pokutu uloženou žalobkyni o 10 %.

197

Ve zbývající části zůstávají úvahy Komise v napadeném rozhodnutí, jakož i použitý způsob stanovení pokuty nezměněné.

198

Konečná částka pokuty uložené žalobkyně se tedy stanoví následovně: výchozí částka pokuty 21 milionů eur se zvýší o 135 %, aby se zohlednila délka trvání protiprávního jednání. Základní částka pokuty se tak stanoví na 49,35 milionu eur. K této základní částce se připojí 50 % zvýšení z důvodu opakování protiprávního jednání žalobkyní, což vede k částce 74,03 milionu eur. Tato celková částka musí být nakonec snížena o 10 % na základě bodu D odst. 2 druhé odrážky sdělení o spolupráci, což je snížení o 7,403 milionu eur. V důsledku toho činí konečná částka pokuty 66,627 milionu eur.

199

Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Soud rozdělit náklady řízení mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Za těchto podmínek je důvodné rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (sedmý senát)

rozhodl takto:

Skutečnosti předcházející sporu a napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neexistence odpovědnosti žalobkyně, co se týče sankcionované kartelové dohody, z důvodu prodeje jejích činností v odvětví MCAA

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti uložené pokuty

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedodržení sdělení o spolupráci

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného posouzení při výpočtu základní částky pokuty

K první výtce, vycházející z nepřiměřenosti základní částky pokuty s ohledem na velikost trhu

– Argumenty účastnic řízení

– Závěry Soudu

K druhé výtce, týkající z nepřiměřenosti základní částky pokuty s ohledem na zařazení dotčených podniků do kategorií

– Argumenty účastnic řízení

– Závěry Soudu

K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neodůvodněného zvýšení pokuty za opakování protiprávního jednání

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z procesních vad, kterými je stiženo správní řízení

K první části, vycházející z nedostatečného přístupu ke spisu

– Argumenty účastnic řízení

– Závěry Soudu

K druhé části, vycházející z protiprávnosti zprávy úředníka pro slyšení

– Argumenty účastnic řízení

– Závěry Soudu

K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti příkazu k ukončení protiprávního jednání

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

Ke konečné částce pokuty uložené žalobkyni

K nákladům řízení