„Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) – Opětovné zařazení – Nařízení (ES) č. 1073/1999 – Rozhodnutí 1999/396/ES, ESUO, Euratom – Pochybení – Újma – Nemoc z povolání – Zohlednění dávek stanovených článkem 73 služebního řádu“

Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 EA, kterou se J.‑L. Giraudy domáhá neplatnosti rozhodnutí ze dne 21. února 2005, kterým se zamítá jeho stížnost ze dne 22. září 2004 a toho, aby byla Komisi uložena náhrada škody, která mu údajně vznikla, oceněná na částku 264 000 eur za materiální újmu a na částku 500 000 eur za morální újmu.

Rozhodnutí: Komisi se ukládá zaplatit žalobci částku ve výši 15 000 eur jako náhradu škody za morální újmu, kterou utrpěl, spočívající v poškození jeho pověsti a cti. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení vynaložených žalobcem. Žalobce ponese třetinu vlastních nákladů řízení.

1. Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) – Nařízení č. 1073/1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) – Způsoby vnitřních vyšetřování přijaté orgány Společenství

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1073/1999, čl. 5 druhý pododstavec; rozhodnutí Komise 1999/396, čl. 2 první a druhý pododstavec)

(Služební řád úředníků, čl. 7 odst. 1 první pododstavec, a čl. 25 druhý pododstavec)

5. Úředníci – Povinnost péče příslušející správě – Zásada řádné správy

(Služební řád úředníků, článek 73; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1073/1999, desátý bod odůvodnění a čl. 8 odst. 2)

7. Úředníci – Žaloba na náhradu škody – Návrhová žádání směřující k náhradě škody vyplývající z nemoci žalobce a jeho nuceného odchodu do invalidního důchodu jako důsledku porušení služebních povinností správy

(Služební řád úředníků, čl. 73; pravidla o pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání, články 19 a 23)

1. Z kogentního znění čl. 2 druhého pododstavce rozhodnutí 1999/396 o podmínkách a postupech vnitřního vyšetřování pro boj proti podvodům, úplatkářství a jiné nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství, který odkazuje v tomto bodě na první pododstavec téhož článku, je zjevné, že generální tajemník, generální ředitelé a vedoucí útvarů Komise mají povinnost neprodleně uvědomit Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), jakmile zjistí „prokazatelné skutečnosti, z nichž lze vyvozovat, že se vyskytly možné případy podvodů, úplatkářství nebo jiné nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství nebo závažné případy neplnění profesionálních úkolů, které mohou být porušením povinností úředníků nebo zaměstnanců Společenství a které mohou mít za následek disciplinární nebo trestní stíhání“. Použití výrazu „lze vyvozovat“ zákonodárcem však nutně znamená, že orgány zmíněné v uvedeném ustanovení provedou minimální posouzení relevance skutečností, které zjistí, s ohledem na možné porušení předpisů, a svěřuje jim tak určitou posuzovací pravomoc.

2. Disfunkce ve vnitřním komunikačním systému orgánu, které mohly neoprávněně zvýšit podezření Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) vůči úředníkovi, které však neměly rozhodující příčinný vztah na zahájení vyšetřování vůči němu, vzhledem k existenci souboru jiných závažných a shodujících se skutečností, které samy o sobě odůvodňovaly zahájení takového vyšetřování, se nejeví jako způsobilé k založení mimosmluvní odpovědnosti tohoto orgánu kvůli porušení služebních povinností.

3. Rozhodnutí o převedení, jakožto zajišťovacího opatření, úředníka odpovídajícího za administrativní oddělení na jiné pracovní místo po dobu trvání vnitřního vyšetřování zahájeného Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) ohledně možných nesrovnalostí v tomto oddělení, vycházející z doporučení generálního ředitele OLAF, aby byl tomuto úředníkovi zakázán jakýkoliv přístup do kanceláří tohoto oddělení během dotčené doby za účelem hladkého provedení vyšetřování, odpovídá zájmu služby. S ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou disponuje správa při posuzování tohoto zájmu, není takové rozhodnutí zjevně nepřiměřené vzhledem k cíli sledovanému opatřením, tedy k vyloučení jakéhokoli rizika střetu zájmů a zajištění hladkého průběhu vyšetřování. Skutečnost, že jiné možnosti, jako je přijmout návrh úředníka vzít si dovolenou nebo svěřit mu misi, mohly být rovněž v souladu se zájmem služby, přičemž by byly ohleduplnější k zájmům dotčené osoby, sama o sobě nestačí k tomu, aby učinila uvedené převedení na jiné pracovní místo nepřiměřeným. Toto rozhodnutí neporušuje ani zásadu presumpce neviny, vzhledem k tomu, že jednak jeho cílem není úředníka převedeného na jiné pracovní místo sankcionovat, ale že představuje zajišťovací opatření, jehož délka byla omezená délkou vyšetřování, a že jednak zájem služby odůvodňuje přijetí opatření, které umožní věcný průběh vyšetřování, a to bez jakéhokoli určení odpovědnosti převedeného úředníka, pokud jde o otázky, které jsou předmětem vyšetřování.

Konečně, jelikož legalita individuálního aktu musí být posouzena v závislosti na skutkovém a právním stavu k datu, kdy byl akt přijat, skutečnosti, které vyšetřování odhalilo až poté a které zbavily dotčenou osobu podezření, nemohou ovlivnit legalitu rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo.

Soud prvního stupně: 16. dubna 2002, Fronia v. Komise, T‑51/01, Recueil FP, s. I‑A‑43 a II‑187, bod 55; 4. června 2003, Del Vaglio v. Komise, T‑124/01 a T‑320/01, Recueil FP, s. I‑A‑157 a II‑767, bod 77; 7. února 2007, Clotuche v. Komise, T‑339/03, Sb. rozh. s. II‑0000, body 69, 71 a 76; 7. února 2007, Caló v. Komise, T‑118/04 a T‑134/04, Sb. rozh. s. II-0000, body 109, 113 a 114

4. Skutečnost, že správa ještě předtím, než byla dotčená osoba, bývalý vedoucí oddělení, osobně informována, veřejně oznámila na tiskové konferenci, že již nic nestojí v cestě zrušení opatření o převedení na jiné pracovní místo, které bylo vůči ní jako zajišťovací opatření přijato k tomu, aby bylo zajištěno hladké provedení vnitřního vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) ohledně možných nesrovnalostí v jeho oddělení, porušuje oprávněný zájem úředníka na tom být o rozhodujícím vývoji své profesionální situace informován přímo správou, a nikoliv prostřednictvím tisku. Takové jednání nezohledňuje vyváženost vzájemných práv a povinností, které služební řád založil mezi orgánem veřejné správy a zaměstnanci veřejné správy, a v důsledku toho představuje porušení povinnosti péče příslušející správě vůči úředníkovi a porušení služebních povinností, které zakládá její odpovědnost.

5. Pravidlo důvěrnosti vyšetřování, jak je široce definováno v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1073/1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF), je nutno vykládat v jeho kontextu a především ve světle desátého bodu odůvodnění tohoto nařízení, který stanoví, že tato vyšetřování musí být prováděna při plném dodržování základních svobod. Toto pravidlo tedy nelze vykládat tak, že směřuje pouze k ochraně důvěrnosti informací za účelem odhalení pravdy, ale je třeba mít za to, že jeho cílem je rovněž chránit presumpci neviny, a tedy pověst, úředníků či zaměstnanců dotčených tímto vyšetřováním. Mimo zvláštní ochranu zajištěnou tímto ustanovením, jak zásada řádné správy, tak povinnost péče, jakož i respektování výsad vyšetřování příslušejících nezávislému orgánu, jako je OLAF, odůvodňují to, že orgán, k němuž je dotyčný úředník zařazen, projeví co největší obezřetnost a zdrženlivost při zveřejňování jakýchkoli tvrzení či podezření z podvodu. Tyto úvahy platí o to víc zvláště s ohledem na právo každého na presumpci neviny, dokud nebyl učiněn z vyšetřování OLAF žádný závěr.

Při závažných obviněních poškozujících čest úředníka má správa povinnost zabránit, aby došlo ke zveřejnění obvinění, pokud to není striktně nutné a aby se stal úředník předmětem prohlášení, která mohou poškodit jeho profesionální čest. V důsledku toho se správa musí v zásadě jednak vyhnout poskytování informací, které by mohly dotčeného úředníka poškodit, tisku, a jednak musí přijmout opatření nezbytná k tomu, aby bylo v rámci orgánu zabráněno jakémukoli šíření informací, které by mohly být vůči tomuto úředníkovi pomlouvačné. Avšak je třeba konstatovat, že v rámci orgánů Společenství má své místo kultura odpovědnosti, což je zejména reakcí na zájem veřejnosti na informovanosti a zajištění toho, aby disfunkce a podvody byly odhaleny, a případně náležitě odstraněny a potrestány. V důsledku tohoto požadavku musí úředníci a zaměstnanci působící na odpovědných místech v rámci správy Společenství vzít v úvahu možnou existenci odůvodněné potřeby sdělit určité informace veřejnosti.

S ohledem na možnou existenci takové potřeby musí být intenzita povinnosti péče, kterou má správa vůči svým zaměstnancům, větší. Toto posílení povinnosti péče v konkrétním rámci vyšetřování se zdá být o to důležitější, pokud média mohou veřejně zpochybnit profesionální čest nebo pověst jednotlivců, a tím zvýšit již utrpěnou škodu tak, že se stane nenapravitelnou.

Jakmile je totiž zahájeno vyšetřování pro podezření z podvodu, může dojít k určitému ohrožení pověsti, především pokud je toto vyšetřování předmětem publicity vně orgánu. Zbavení dotčené osoby podezření na základě výsledku vyšetřování, které bylo předmětem takové publicity, jen výjimečně stačí k celkové nápravě škody na pověsti, která byla této osobě způsobena. V rámci mimosmluvní odpovědnosti Společenství lze škodu způsobenou zahájením a vedením vyšetřování nahradit pouze tehdy, pokud se dotčený orgán dopustil pochybení, které zakládá jeho odpovědnost, ať je to jakkoliv politováníhodné vůči osobě, která byla na základě závěrů tohoto vyšetřování zbavena podezření. Krom toho, jestliže je důsledkem vyšetřování kromě morální újmy i nemoc z povolání ve smyslu článku 73 služebního řádu, může úředník na základě tohoto ustanovení obdržet vyrovnání ve formě paušální částky, aniž by byl nucen dokazovat jakékoli pochybení ze strany orgánu.

Soudní dvůr: 11.července 1974, Guillot v. Komise, 53/72, Recueil, s. 791, body 3 až 5

Soud prvního stupně: 12. prosince 1995, Connolly v. Komise, T‑203/95 R, Recueil, s. II‑2919, bod 35; 17. prosince 2003, Chawdhry v. Komise, T‑133/02, Recueil FP, s. I‑A‑329 a II‑1617, bod 107; 3. března 2004, Vainker v. Parlament, T‑48/01, Recueil FP, s. I‑A‑51 a II‑197, bod 125

6. Opatření k informování veřejnosti přijatá orgánem a týkající se převedení odpovědného pracovníka správního oddělení na jiné pracovní místo za účelem zajištění hladkého provedení vnitřního vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) ohledně možných nesrovnalostí uvnitř jeho oddělení, neporušují pravidla důvěrnosti, která jsou vlastní vyšetřováním OLAF, a jsou odůvodněna služebním zájmem, pokud za zvláštních okolností projednávaného případu nevyplývá zrušení důvěrnosti týkající se nejen přijetí opatření o převedení na jiné pracovní místo, ale i identity převedeného úředníka, z úmyslu orgánu, ale je nevyhnutelné vzhledem k povaze pracovního místa zastávaného dotčenou osobou, obsahující pravidelný kontakt s tiskem z důvodu jeho funkcí a předchozí existence zájmu novinářů vůči podezřením z nesrovnalostí, takže neexistence informace by nutně živila různé spekulace, které by mohly poškodit jak zájmy úředníka, tak zájmy orgánu.

Tento orgán porušuje nicméně povinnost péče, kterou má vůči svým zaměstnancům, když z vlastní nezvyklé iniciativy vydá vedle zprávy o zahájení vyšetřování vydané OLAF svou vlastní tiskovou zprávu, z jejíhož obsahu se dalo vyrozumět, že úředník převedený na jiné pracovní místo byl osobně zapojen do možných nesrovnalostí, a když, jakmile již neexistovalo podezření, opomine přijmout nápravná opatření, která by mohla vyvážit nezvyklou negativní publicitu v důsledku vydání této tiskové zprávy, čímž tedy nedostatečně zohledňuje zájmy úředníka v porovnání se svými vlastními zájmy a neomezuje škodu způsobenou tomuto úředníkovi zahájením vyšetřování na striktní minimum.

Takové jednání představuje porušení služebních povinností, které zakládá odpovědnost orgánu. V tomto ohledu existuje přímý a jistý vztah příčiny a následku mezi tímto pochybením a škodou plynoucí pro úředníka z poškození jeho cti a pověsti, přičemž toto poškození přesahuje škodu, která nevyhnutelně vznikne úředníkovi, který je vyšetřován OLAF.

7. Návrhová žádání směřující k náhradě materiální a morální újmy údajně způsobené úředníkovi z důvodu jeho nemoci a z ní vyplývajícího nuceného odchodu do invalidního důchodu, který z toho vyplynul, a která jsou důsledkem porušení služebních povinností správy, a zejména morální újmy způsobené porušením povinnosti péče, která vyvolala u dotčené osoby stav stresu a úzkosti, a způsobila či zhoršila tak újmu spojenou s jeho nemocí, musí být zamítnuta. Soud Společenství není totiž příslušný k vyslovení se k příčinnému vztahu mezi služebními podmínkami úředníka a nemocí, které se dovolává, neboť podle článku 19 pravidel pojištění úředníků pro případ úrazu a nemoci z povolání přijímá rozhodnutí o uznání nemoci jako nemoci z povolání orgán oprávněný ke jmenování na základě závěrů vyslovených jedním nebo více lékaři určenými orgány a, pokud to úředník vyžaduje, po konzultaci lékařské komise stanovené v článku 23 uvedených pravidel. Systém zavedený k provedení článku 73 služebního řádu stanoví paušální náhradu v případě úrazu nebo nemoci z povolání, zahrnující jak materiální, tak morální újmu, aniž by dotčená osoba musela nutně dokazovat jakékoliv pochybení orgánu a pouze v případě, kdy se ukáže, že systém zavedený služebním řádem neumožňuje přiměřenou náhradu utrpěné škody, má úředník právo požadovat dodatečnou náhradu.

Tento závěr nemůže být vyvrácen v případě, že se žalobce vzdal řízení, které bylo zahájeno na základě článku 73 služebního řádu za účelem uznání jeho nemoci jako nemoci z povolání, jelikož uvedené vzdání se nemá žádný dopad na uplatnění právního pravidla, podle nějž je uznání nemoci jako nemoci z povolání v pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování.

Naproti tomu návrhová žádání směřující k náhradě aspektu morální újmy žalobce, která spočívá v poškození jeho cti a pověsti, musí být posouzena soudem, neboť taková škoda, jelikož nesouvisí s nemocí dotčené osoby, nemůže být paušálně nahrazena na základě článku 73 služebního řádu.

Soudní dvůr: 8. října 1986, Leussink a další v. Komise, 169/83 a 136/84, Recueil, s. 2801, bod 13; 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251, bod 22

Soud prvního stupně: 14.května 1998, Lucaccioni v. Komise, T‑165/95, Recueil FP, s. I‑A‑203 a II‑627, bod 74; 15. prosince 1999, Latino v. Komise, T‑300/97, Recueil FP, s. I‑A‑259 a II‑1263, bod 95

Jean-Louis Giraudy, bývalý úředník Komise Evropských společenství, s bydlištěm v Paříži (Francie), zastoupený D. Voillemotem, advokátem,

Komisi Evropských společenství, zastoupené J. Currallem a G. Berscheidem, jako zmocněnci,

ve složení P. Mahoney (zpravodaj), předseda, H. Kanninen a S. Gervasoni, soudci,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. července 2006,

1 Žalobou došlou kanceláři Soudu prvního stupně Evropských společenství dne 20. dubna 2005 se J.-L. Giraudy domáhá:

– neplatnosti rozhodnutí ze dne 21. února 2005, kterým se zamítá jeho stížnost ze dne 22. září 2004;

– toho, aby byla Komisi Evropských společenství uložena náhrada škody, která mu údajně vznikla, oceněné na částku 264 000 euro, co se týče materiální újmy, a na částku 500 000 euro, co se týče morální újmy.

2 Desáté odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) (Úř. věst. L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91) stanoví:

„vzhledem k tomu, že tato vyšetřování musí být prováděna v souladu se Smlouvou, a zejména s Protokolem o výsadách a imunitách Evropských společenství, a při dodržování služebního řádu úředníků a pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství [dále v tomto nařízení jen „pracovní řády“], jakož i při plném dodržování lidských práv a základních svobod, zejména zásady spravedlnosti, práva osob na vyjádření se ke skutečnostem, které se jich týkají, a zásady, že závěry vyšetřování mohou být založeny pouze na skutečnostech s důkazní hodnotou; […]“.

3 Odstavec 1 článku 4 nazvaného „Vnitřní vyšetřování“ tohoto nařízení zní takto:

„V oblastech uvedených v článku 1 provádí [Evropský úřad pro boj proti podvodům] správní vyšetřování uvnitř orgánů, subjektů, úřadů a agentur [dále v tomto nařízení jen ,vnitřní vyšetřování‘].

Tato vnitřní vyšetřování se provádí při dodržování pravidel Smluv, zejména Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství, a s patřičným ohledem na pracovní řády za podmínek a způsobem stanoveným tímto nařízením a rozhodnutími přijatými každým orgánem, subjektem, úřadem a agenturou. Orgány se navzájem konzultují, pokud jde o pravidla, která budou těmito rozhodnutími stanovena.“

4 Podle druhého pododstavce článku 5 nazvaného „Zahájení vyšetřování“ tohoto nařízení:

„Vnitřní vyšetřování je zahájeno rozhodnutím ředitele [Evropského úřadu pro boj proti podvodům], který jedná buď z vlastního podnětu, nebo na žádost orgánu, subjektu, úřadu nebo agentury, ve kterých má vyšetřování probíhat.“

5 Odstavce 1 a 2 článku 8, nazvaného „Důvěrnost a ochrana údajů“, tohoto nařízení zní takto:

„1. Informace získané v rámci vnějšího vyšetřování v jakékoli formě jsou chráněny podle předpisů, které se na tato vyšetřování vztahují.

2. Na informace sdělené nebo získané v rámci vnitřního vyšetřování v jakékoli formě se vztahuje služební tajemství a jsou chráněny podle předpisů použitelných pro orgány Evropských společenství.

Tyto informace nemohou být sděleny jiným osobám než těm, které se s nimi mají seznámit ze své funkce v rámci orgánů Evropských společenství nebo členských států, a nemohou být použity k jiným účelům než k boji proti podvodům, úplatkářství a jakékoli jiné nedovolené činnosti.“

6 Článek 2 rozhodnutí Komise 1999/396/ES, ESUO, Euratom ze dne 2. června 1999 o podmínkách a postupech vnitřního vyšetřování pro boj proti podvodům, úplatkářství a jiné nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství (Úř. věst. L 149, s. 57; Zvl. vyd. 01/03, s. 118), nazvaný „Povinnost poskytovat informace“, v prvním a druhém pododstavci stanoví:

„Úředníci nebo zaměstnanci Komise, kteří zjistí prokazatelné skutečnosti, z nichž lze vyvozovat, že se vyskytly možné případy podvodů, úplatkářství nebo jiné nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství nebo závažné případy neplnění profesionálních úkolů, které mohou být porušením povinností úředníků nebo zaměstnanců Společenství a které mohou mít za následek disciplinární nebo trestní stíhání, nebo případy porušení obdobných povinností členů Komise nebo zaměstnanců Komise, na které se nevztahuje služební řád, neprodleně uvědomí vedoucího svého útvaru nebo generálního ředitele nebo, považují-li to za prospěšné, přímo generálního tajemníka Komise nebo [Evropský úřad pro boj proti podvodům].

Generální tajemník, generální ředitelé a vedoucí útvarů Komise neprodleně uvědomí [Evropský úřad pro boj proti podvodům] o zjištěných skutečnostech, z nichž lze vyvozovat existenci nesrovnatelností uvedených v prvním pododstavci.“

7 Článek 4 rozhodnutí 1999/396, nazvaný „Vyrozumění vyšetřované osoby“, ve svém prvním pododstavci stanoví:

„Vyvstanou-li možné osobní důsledky pro člena, úředníka či zaměstnance Komise, je dotyčná osoba urychleně vyrozuměna, pokud to nenarušuje vyšetřování. V žádném případě nesmějí být z vyšetřování vyvozeny závěry, které jmenovitě poukazují na některého člena, úředníka či zaměstnance Komise, aniž by byla dotyčné osobě dána možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se jí týkají.“

B – Ustanovení týkající se pojištění pro případ nemoci z povolání

8 Článek 73 odst. 1 první pododstavec služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) stanoví, že „[p]očínaje dnem vstupu do služby je úředník pojištěn pro případ nemoci z povolání nebo úrazu způsobem stanoveným v pravidlech vypracovaných společnou dohodou orgánů Společenství po projednání s výborem pro služební řád. […]“.

9 Článek 73 odst. 2 bod b) služebního řádu stanoví, že v případě celkové trvalé invalidity je úředníkovi vyplacena částka rovnající se osminásobku ročního základního platu vypočtená na základě výše platu pobíraného během dvanácti měsíců před úrazem.

10 Pravidla pojištění úředníků Evropských společenství pro případ úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „pravidla pojištění“) stanoví na základě článku 73 služebního řádu podmínky, za kterých je úředník pojištěn pro případ úrazu nebo nemoci z povolání.

11 Článek 12 odst. 1 pravidel pojištění stanoví, že v případě celkové trvalé invalidity způsobené v důsledku úrazu nebo nemoci z povolání je úředníkovi vyplacena částka stanovená v čl. 73 odst. 2 bodě b) služebního řádu.

12 Článek 17 odst. 2 první a třetí pododstavec pravidel pojištění stanoví, že správa provede šetření za účelem shromáždění všech skutečností, které umožní určit charakter onemocnění, to, zda je důsledkem povolání, jakož i okolnosti, za kterých k němu došlo. S ohledem na zprávu o šetření pak lékař či lékaři jmenovaní orgány Společenství vysloví závěry podle článku 19 uvedených pravidel.

13 Podle článku 19 pravidel pojištění vydává rozhodnutí o uznání nemoci jako nemoci z povolání orgán oprávněný ke jmenování podle postupu stanoveného v článku 21 těchto pravidel na základě závěrů vyslovených lékařem či lékaři jmenovanými orgány Společenství a, pokud to úředník vyžaduje, po konzultaci lékařské komise stanovené v článku 23 uvedených pravidel.

14 Článek 78 první pododstavec služebního řádu stanoví, že úředník má nárok na příspěvek v invaliditě, pokud je v trvalé pracovní neschopnosti, a z toho důvodu nemůže plnit služební povinnosti odpovídající pracovnímu místu ve své funkční skupině. Čtvrtý a pátý pododstavec tohoto článku pak mimo jiné stanoví, že pokud invalidita nastala následkem nemoci z povolání, nese orgán veškeré náklady na příspěvky do důchodového systému, pod nějž spadá příspěvek v invaliditě.

15 Článek 7 odst. 1 první pododstavec služebního řádu ve svém znění použitelném na skutkový stav v projednávané věci stanoví:

„Orgán oprávněný ke jmenování přidělí prostřednictvím jmenování nebo přeložení, pouze v zájmu služby a bez ohledu na státní příslušnost, každého úředníka na pracovní místo v jeho funkční skupině, která odpovídá jeho platové třídě.“

„Každé rozhodnutí týkající se určité osoby přijaté na základě tohoto služebního řádu se neprodleně sdělí písemně dotyčnému úředníkovi. Každé rozhodnutí týkající se stížnosti na úředníka uvede důvody, na kterých je založeno.“

„V souladu s přílohou VII a není-li výslovně stanoveno jinak, má úředník, který byl řádně jmenován, nárok na odměnu připadající na jeho platovou třídu a stupeň.

18 Žalobce byl v roce 2002 úředníkem zařazeným do třídy A 3 působícím na generálním ředitelství (GŘ) „Tisk a komunikace“ ve funkci vedoucího zastoupení Komise ve Francii, v Paříži.

19 V průběhu druhého pololetí roku 2000 provedly útvary generálního ředitelství (GŘ) „Vzdělávání a kultura“ audit v Info-Point Europe v Avignonu řízeném Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse. Závěrečná zpráva ze dne 27. listopadu 2000 poukázala na nedostatky v účetnictví tohoto Info-Point Europe. Tato zpráva byla dne 12. prosince 2000 postoupena generálnímu řediteli GŘ „Vzdělávání a kultura“, který ji dne 8. února 2001 předal vedoucímu útvaru „Tisk a komunikace“ (později GŘ „Tisk a komunikace“), a to v rámci přesunu některých činností uvedeného generálního ředitelství na útvar „Tisk a komunikace“. Tato zpráva byla rovněž předána zastoupení Komise v Paříži.

20 Na základě stížnosti na činnost Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse bylo v rámci uvedeného auditu provedeno doplňkové šetření. Výsledkem tohoto šetření byla zpráva ze dne 6. prosince 2000, která došla k závěru o existenci rizika fiktivních projektů. Existenci fiktivních projektů později potvrdilo vnější vyšetřování OLAF IO/2001/4086 týkající se uvedeného Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse. Výše uvedenou zprávu o doplňkovém šetření útvar „Tisk a komunikace“ se sídlem v Bruselu zastoupení Komise v Paříži nepředložil. Na dotaz Soudu ohledně důvodů vysvětlujících nepředání této zprávy zástupce Komise na jednání odpověděl, že není „schopen […] poskytnout v této věci přesnou odpověď [a že je třeba] mít za to, že [šlo] nanejvýš o administrativní opomenutí“.

21 Sdělením s datem 21. března 2001 předali generální ředitel GŘ „Vzdělávání a kultura“ p. V. a vedoucí útvaru „Tisk a komunikace“ p. F. OLAF zprávu z auditu ze dne 27. listopadu 2000, jakož i zprávu o doplňkovém šetření ze dne 6. prosince 2000, a to na základě čl. 2 druhého pododstavce rozhodnutí 1999/396. V tomto sdělení signatáři mimo jiné uvedli, že současně s předáním informace generálnímu řediteli OLAF byli vedoucí zastoupení Komise ve Francii a vedoucí oddělení spravujícího Maisons de l’Europe a Info-Points Europe vyzváni k „vypracování zprávy“ o skutečnostech, které by jim mohly být známy a které by mohly věc objasnit. Žalobce tvrdí, že nikdy takovou výzvu neobdržel.

22 Začátkem listopadu 2002 obdržel generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ p. F. od úředníků svých útvarů, kteří si přáli zůstat v anonymitě, ale o kterých prohlásil, že je dobře zná, přesná a podrobná oznámení o nesrovnalostech týkajících se především vztahů žalobce s předsedou Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse, přidělování podpor na fiktivní projekty v rámci tohoto Maison de l’Europe, řízení hospodářské zájmové skupiny Sources d´Europe a zvýhodňování v rámci veřejných zakázek. Na základě čl. 2 druhého pododstavce rozhodnutí 1999/396 poté generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ informoval OLAF o zjištěných skutečnostech, a to sdělením ze dne 6. listopadu 2002 doplněným přílohou obsahující skutečnosti, které mu byly sděleny.

23 Dne 15. listopadu 2002 zahájil OLAF vnitřní vyšetřování možných nesrovnalostí v rámci GŘ „Tisk a komunikace“, přesněji na zastoupení Komise v Paříži (vyšetřování OF/2002/0513). Zahájení tohoto vyšetřování bylo předmětem tiskové zprávy zveřejněné OLAF.

24 Sdělením z pátku 15. listopadu 2002, o kterém žalobce potvrdil, že jej obdržel elektronickou poštou následující pondělí 18. listopadu ráno, generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ žalobci sdělil, že OLAF zahájil vyšetřování pro podezření z nesrovnalostí založené na skutečnostech, o nichž zastoupení Komise v Paříži muselo vědět, a požádal ho, aby se neprodleně dostavil do Bruselu ke schůzce.

26 Téhož dne 18. listopadu 2002 zahájil OLAF vyšetřování v kancelářích zastoupení Komise v Paříži.

27 Na základě informace sdělené telefonem, že žalobce se při návratu na zastoupení Komise v Paříži dne 18. listopadu 2002 po schůzce s generálním ředitelem GŘ „Tisk a komunikace“ dotazoval zaměstnanců uvedeného zastoupení na činnosti prováděné OLAF během dne, generální ředitel OLAF doporučil GŘ „Tisk a komunikace“, aby žalobci, jakož i jeho zástupci zakázalo jakýkoliv přístup do kanceláří zastoupení po dobu trvání vyšetřování, aby tak byl zajištěn jeho hladký průběh. Žalobce však popírá, že by se na zastoupení dne 18. listopadu 2002 vrátil a snažil se vyslýchat zaměstnance, a tvrdí, že se tam vrátil až druhý den ráno.

28 Dne 19. listopadu 2002 generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“, jednající jako orgán oprávněný ke jmenování, rozhodl s okamžitou účinností o změně pracovního zařazení žalobce v zájmu služby a o jeho zařazení na pozici „poradce generálního ředitele GŘ [„Tisk a komunikace“] v Bruselu.

29 Toto rozhodnutí bylo oznámeno žalobci sdělením generálního ředitele GŘ „Tisk a komunikace“ z téhož dne, 19. listopadu 2002, obsahujícím informaci, že „[p]ro umožnění hladkého průběhu právě zahájeného vyšetřování OLAF týkajícího se činnosti zastoupení Komise v Paříži [rozhodl] v zájmu služby o [jeho] přeložení k tomuto dni na GŘ [„Tisk a komunikace“] – Brusel [a že jeho] přesné pracovní zařazení [mu] bude sděleno [v následujících dnech]“.

30 Opatření okamžitého přeložení z Paříže do Bruselu se vztahovalo i na zástupce žalobce.

31 Sdělením ze dne 20. listopadu 2002 generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ informoval zaměstnance zastoupení Komise v Paříži o tom, že na uvedeném zastoupení bylo zahájeno vyšetřování, které by mělo trvat přibližně jeden měsíc.

32 Žalobce projevil výhrady ke svému převedení na jiné pracovní místo, a to různými sděleními určenými generálnímu řediteli GŘ „Tisk a komunikace“ s daty 21., 22. a 27. listopadu 2002. Ve svých sděleních z 21. a 22. listopadu 2002 především navrhoval, že si vezme po dobu vyšetřování OLAF na zastoupení Komise v Paříži dovolenou. Generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ žalobci odpověděl krátkým sdělením ze dne 27. listopadu 2002, ve kterém potvrdil své rozhodnutí o jeho převedení na jinou práci v rámci generálního ředitelství, „pro zajištění hladkého průběhu vyšetřování a vyloučení jakéhokoli případného střetu zájmů“.

33 Dne 21. listopadu 2002 se konalo nové setkání žalobce s generálním ředitelem GŘ „Tisk a komunikace“, během kterého generální ředitel dotčeného informoval o tom, že jeho převedení na jiné pracovní místo je čistě zajišťovacím opatřením.

34 Téhož dne, 21. listopadu 2002, zveřejnila Komise tiskovou zprávu, podle které „[GŘ ,Tisk a komunikace‘ požádalo [OLAF] o přezkoumání možnosti zahájit vyšetřování jistých podezření z nesrovnalostí při správě dotací přidělovaných ve Francii v rámci informační politiky a komunikace[;] pro zajištění hladkého průběhu tohoto vyšetřování a pro vyloučení jakéhokoli podezření ze střetu zájmů bylo v zájmu služby rozhodnuto o převedení dvou úředníků ze zastoupení Komise v Paříži na jiné pracovní místo do Bruselu[,] což je správní rozhodnutí, které v ničem nepresumuje závěry vyšetřování“. Před zveřejněním této tiskové zprávy generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ žalobce o této zprávě telefonicky informoval.

35 Stále 21. listopadu 2002 měl p. F., tentokrát jednající ve funkci mluvčího Komise, kterou rovněž vykonával, pravidelnou tiskovou konferenci, během níž byl novináři dotazován na vyšetřování OLAF a na převedení dvou úředníků zastoupení Komise v Paříži na jiné pracovní místo do Bruselu. V odpovědích na otázky novinářů dva dotčené úředníky nejmenoval. Zdůraznil, že nikdo nebyl obviněn a že rozhodnutí o převedení k jinému útvaru v rámci téhož generálního ředitelství bylo učiněno pro vyloučení jakéhokoli střetu zájmů a pro zajištění hladkého průběhu vyšetřování. V průběhu této tiskové konference se ho uvedený novinář zvláště dotazoval, zda by mohl „říci, zda je vedoucí úřadu v Paříži odpovědný za veškeré výdaje vynakládané ve Francii, a konkrétně za výdaje Maison de l’Europe [d’]Avignon [et de Vaucluse], protože se zdá, že právě to je předmětem šetření, [přičemž se dále dotazoval, zda tato osoba rovněž] odpovídá za správu tohoto Maison de l’Europe […]“, na což mluvčí Komise především odpověděl, že „je to daleko složitější [,] [že] na správě dotací se podílí několik účastníků; [že] existuje Mezinárodní federace Maisons de l’Europe v Bruselu; [že] v jednotlivých dotyčných zemích jsou samozřejmě úřady [Komise] […]“.

36 Dne 23. listopadu 2002 věnoval deník Le Monde vyšetřování OLAF a převedení dvou úředníků na jiné pracovní místo článek, ve kterém byla uvedena jména žalobce a jeho zástupce.

37 Sdělením ze dne 28. listopadu 2002 generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ žalobci upřesnil, v čem spočívá jeho úloha „poradce generálního ředitele GŘ [„Tisk a komunikace“] v Bruselu“. Rovněž mu potvrdil, že jeho převedení na jiné pracovní místo do Bruselu má zajišťovací charakter a že je určeno k zajištění hladkého průběhu vyšetřování a vyloučení jakéhokoliv případného střetu zájmů.

38 Dne 20. prosince 2002 mluvčí Komise a generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ uspořádal tiskovou konferenci, během které oznámil, že nic nebrání zrušení zajišťovacího opatření, které se týká obou úředníků, a že se s nimi chystá projednat podrobnosti toho, co bude následovat po zrušení tohoto opatření.

39 Francouzský tisk uvedl zprávu o zrušení zajišťovacího opatření vůči oběma úředníkům v článcích zveřejněných v denících Le Monde (22. a 23. prosince 2002), Le Figaro (21. a 22. prosince 2002) a Libération (21. a 22. prosince 2002).

40 Dne 6. ledna 2003 se konalo nové setkání žalobce s generálním ředitelem GŘ „Tisk a komunikace“, během kterého se projednávalo znovuzařazení dotčeného na funkci vedoucího zastoupení Komise v Paříži.

41 Dne 16. ledna 2003 byl žalobce vyslechnut vyšetřovateli OLAF v souladu s čl. 4 prvním pododstavcem rozhodnutí 1999/396.

42 Rozhodnutím ze dne 21. ledna 2003 se zpětnou účinností od 19. prosince 2002 zařadil orgán oprávněný ke jmenování znovu žalobce na jeho předchozí funkci vedoucího zastoupení Komise v Paříži. Žalobce tvrdí, že mu toto rozhodnutí bylo doručeno až dne 12. února 2003. Nikdy se však skutečně ke své práci na uvedeném zastoupení Komise v Paříži nevrátil z důvodu nemoci.

43 Znovuzařazení obou úředníků na jejich funkce v Paříži bylo dne 21. ledna 2003 předmětem otázky v Parlamentu, kterou položila C. Flesch Komisi (písemný dotaz E-0036/03). Dne 5. března téhož roku R. Prodi, předseda Komise, jménem Komise na tuto otázku odpověděl, přičemž především vyslovil politování nad tím, že média uvedla jména dotčených osob.

44 Téhož dne 5. března 2003 sdělil generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ žalobci, že brzy bude zveřejněno oznámení o volném pracovním místě týkající se některých míst vedoucích zastoupení Komise, mezi nimi i místa vedoucího zastoupení ve Francii.

45 Dne 6. května 2003 odevzdal OLAF svou závěrečnou vyšetřovací zprávu. Její závěry zbavily žalobce podezření, co se týče tvrzení, pro která bylo zahájeno vyšetřování, a upřesnily, že důležitou zprávu o doplňkovém šetření ze dne 6. prosince 2000, jejíž obsah by žalobci a jeho zástupci umožnil kritičtěji posoudit fungování Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse, úřad GŘ „Tisk a komunikace“ nikdy zastoupení Komise v Paříži nepředal. Podle zprávy OLAF „skutečnost, že vedení nepředalo zastoupení zprávu o doplňkovém šetření ze dne 6. prosince 2000, tak nepřímo přispěla ke zvýšení podezření OLAF vůči [žalobci a jeho zástupci]“.

46 Během tiskové konference dne 17. června 2003 na dotaz položený novinářem vyjádřil nový tiskový mluvčí Komise p. K. žalobci veškerou svou účast, jakož i účast tohoto orgánu.

47 V článku ze dne 23. října 2003 poukázal deník La Tribune „na neslavnou ,aféru‘ úřadu Komise v Paříži, která vedla k vydání jejího vedení na pospas médiím dříve, než […] OLAF taktně záležitost uzavřel pro neopodstatněnost vznesených obvinění“.

48 Dne 22. března 2004 výbor pro otázky invalidity konstatoval, že žalobce je stižen celkovou trvalou invaliditou, která mu znemožňuje vykonávat jeho služební povinnosti. Výbor pro otázky invalidity se nevyjádřil k možnému pracovnímu původu této invalidity, neboť měl za to, že bude vhodné počkat na skončení řízení zahájeného na základě článku 73 služebního řádu. Žalobci byl přiznán invalidní důchod na základě článku 53 služebního řádu ode dne 1. května 2004.

49 Dopisem ze dne 10. prosince 2004 podal žalobce žádost o uznání své nemoci jako nemoci z povolání na základě článku 73 služebního řádu.

50 Ještě před tím, dopisem ze dne 2. března 2004, doplněným dopisem ze dne 17. června téhož roku, podal žalobce k orgánu oprávněnému ke jmenování na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu žádost o náhradu škody údajně způsobené z důvodu vyšetřování OLAF a v jeho průběhu.

51 Tato žádost byla rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 8. července 2004 zamítnuta.

52 Dne 22. září 2004 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí stížnost na základě čl. 90 odst. 2 prvního pododstavce služebního řádu. Stížnost došla Komisi dne 19. října téhož roku.

53 Orgán oprávněný ke jmenování stížnost žalobce svým rozhodnutím ze dne 21. února 2005 zamítl.

54 Tato žaloba byla původně zapsána v kanceláři Soudu prvního stupně pod číslem T‑169/05.

55 Usnesením ze dne 15. prosince 2005 postoupil Soud prvního stupně na základě čl. 3 odst. 3 rozhodnutí Rady 2004/752/ES, Euratom, ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (Úř. věst. L 333, s. 7) projednávanou věc Soudu. Žaloba byla zapsaná v kanceláři tohoto soudu pod číslem F‑23/05.

56 V rámci organizačních procesních opatření vyzval Soud dopisy ze dne 22. března a 7. června 2006 Komisi k předložení určitých dokumentů, především zprávy OLAF ze dne 6. května 2003. Komise vyhověla žádosti Soudu ve stanovené lhůtě. Dopisem ze dne 22. března 2006 vyzval Soud žalobce, aby jej informoval o případném ukončení řízení zahájeného na základě článku 73 služebního řádu.

57 Dopisem došlým kanceláři soudu dne 25. září 2006 faxem oznámil žalobce Soudu dopis, který poslal dne 18. srpna 2006 Komisi a kterým bere zpět žádost o uznání své nemoci jako nemoci z povolání.

58 Soud rozhodl, že výjimečně připustí zařazení tohoto dopisu, který došel po skončení ústní části řízení, do spisu, jelikož se vztahuje k okolnosti, která nastala po jednání, a jelikož tato okolnost může mít dopad na řešení sporu.

59 Vzhledem k tomu, že usoudil, že v souladu se zásadou kontradiktornosti je třeba, aby se Komise mohla k uvedenému dokumentu vyjádřit, nařídil Soud znovuotevření ústní části řízení, a to usnesením ze dne 17. října 2006 na základě článku 62 jednacího řádu Soudu prvního stupně, použitelného mutatis mutandis na Soud podle čl. 3 odst. 4 rozhodnutí 2004/752, dokud nevstoupí v platnost jednací řád tohoto Soudu.

60 Komise své vyjádření k uvedenému dokumentu doručila kanceláři soudu dne 10. listopadu 2006 faxem (k podání originálu došlo 13. listopadu 2006).

61 Dopisem ze dne 16. listopadu 2006 vyzval Soud žalobce, aby uplatnil případné vyjádření k tomuto poslednímu dopisu Komise.

62 Žalobce doručil své vyjádření kanceláři Soudu dne 29. listopadu 2006 faxem (k podání originálu došlo 4. prosince 2006).

63 Dopisem Soudu ze dne 11. prosince 2006 byli účastníci řízení informováni o skončení ústní části řízení.

– zrušil rozhodnutí ze dne 21. února 2005 o zamítnutí jeho stížnosti ze dne 22. září 2004;

– určil, že pochybení Komise způsobila určitou a vyčíslitelnou škodu a že mezi těmito pochybeními a uvedenou škodou je příčinná souvislost;

– stanovil jeho majetkovou újmu ve výši 264 000 euro a morální újmu ve výši 500 000 euro;

66 Komise se dovolává tří námitek nepřípustnosti vyplývajících z neexistence řádného postupu před zahájením soudního řízení, nedostatku legitimního zájmu na podání žaloby a předčasného charakteru žaloby.

67 Komise zpochybňuje přípustnost žaloby z důvodu, že se žalobce odvolává na škodu způsobenou rozhodnutím o převedení na jiné pracovní místo ze dne 19. listopadu 2002, které nebylo napadeno v souladu s postupem stanoveným články 90 a 91 služebního řádu.

68 Žalobce odpovídá, že jeho žádost o náhradu se nezakládá pouze na napadení tohoto rozhodnutí, ale poukazuje na různé žalobní důvody týkající se pochybení Komise, především při vydání její tiskové zprávy ze dne 21. listopadu 2002, při prohlášení jejího tiskového mluvčího na tiskové konferenci konané téhož dne a při poskytnutí dokumentů OLAF. Projednávaná žaloba na náhradu škody, která by měla být posouzena jako celek, je tedy přípustná.

69 Podle ustálené judikatury je v rámci systému opravných prostředků zavedených články 90 a 91 služebního řádu žaloba na náhradu škody, která představuje samostatný právní prostředek ve vztahu k žalobě na neplatnost, přípustná pouze tehdy, pokud jí předcházel postup před zahájením soudního řízení v souladu s ustanoveními služebního řádu. Tento postup se liší podle toho, zda škoda, jejíž náhrada je požadována, vyplývá z aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu nebo z jednání správního orgánu, které nemá rozhodovací charakter. V prvním případě dotčené osobě přísluší podat ve stanovené lhůtě stížnost proti dotyčnému aktu k orgánu oprávněnému k jmenování. Naproti tomu v druhém případě musí být správní řízení zahájeno podáním žádosti ve smyslu čl. 90 odstavce 1 služebního řádu směřující ke získání náhrady škody. Teprve explicitní či implicitní zamítnutí této žádosti představuje rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení, proti kterému lze podat stížnost, a teprve po explicitním či implicitním zamítnutí této stížnosti může být podána žaloba na náhradu škody k Soudu (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 25. září 1991, Marcato v. Komise, T‑5/90, Recueil, s. II‑731, body 49 a 50, a ze dne 28. června 1996, Y v. Soudní dvůr, T‑500/93, Recueil FP, s. I‑A‑335 a II‑977, body 64 a 66).

70 V projednávaném případě podal žalobce před podáním této žaloby k Soudu dne 2. března 2004 žádost o náhradu škody na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu a poté předložil stížnost na základě čl. 90 odst. 2 prvního pododstavce služebního řádu podanou dne 22. září 2004 a směřující proti rozhodnutí ze dne 8. července 2004 o zamítnutí jeho žádosti o náhradu škody. Žalobcově žalobě podané k Soudu tak předcházel postup před zahájením soudního řízení použitelný na žádost o náhradu škody vzniklé jednáním správního orgánu, které nemá rozhodovací charakter.

71 Pro zjištění, zda postup před zahájením soudního řízení proběhl řádně, je třeba posoudit, zda škoda, jejíž náhrada je požadována, vyplývá především z jednání správního orgánu, které nemá rozhodovací charakter.

72 V projednávané žalobě kritizuje žalobce různá jednání správního orgánu, která jsou příčinou jeho škody, a to jednak rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo přijaté orgánem oprávněným ke jmenování dne 19. listopadu 2002, dále tiskovou zprávu Komise ze dne 21. listopadu 2002 a prohlášení jejího tiskového mluvčího na tiskové konferenci konané téhož dne a konečně to, že generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ sdělil OLAF skutkové okolnosti, z nichž bylo možné vyvozovat nesrovnalosti v rámci zastoupení Komise v Paříži. Svou kritikou směřující proti tiskové zprávě Komise ze dne 21. listopadu 2002 a prohlášením jejího tiskového mluvčího na tiskové konferenci konané téhož dne, jakož i kritikou směřující proti výše uvedenému sdělení skutkových okolností OLAF zpochybňuje žalobce na podporu své žaloby především jednání správního orgánu, které nemá rozhodovací charakter.

73 Z výše uvedeného vyplývá, že námitka nepřípustnosti vyplývající z neexistence řádného postupu před zahájením soudního řízení nemůže být přijata.

74 Komise zpochybňuje existenci legitimního zájmu žalobce na podání žaloby a tvrdí, že v okamžiku podání žaloby bylo rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo ze dne 19. listopadu 2002 více než rok zrušeno.

75 Žalobce se k této námitce nepřípustnosti nevyjádřil, ale obecně Soud žádá, aby Komisi v jejích procesních námitkách nevyhověl.

76 Je nutno konstatovat, že tvrzení, z nějž vychází argumentace Komise a podle kterého bylo rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo ze dne 19. listopadu 2002 „zrušeno“ více než rok před podáním této žaloby, je nesprávné. Rozhodnutí ze dne 21. ledna 2003 o opětovném zařazení žalobce na jeho dřívější funkci vedoucího zastoupení Komise v Paříži se zpětnou účinností od 19. prosince 2002 totiž nenahradilo rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo ze dne 19. listopadu 2002, které bylo v účinnosti od 19. listopadu do 19. prosince 2002.

77 Krom toho legitimní zájem žalobce na podání žaloby nemůže být posouzen s ohledem na jediný důvod vztahující se k rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo ze dne 19. listopadu 2002, ale musí být posouzen s ohledem na návrhová žádání směřující k náhradě škody předložená žalobcem.

78 Je tedy důvodné námitku nepřípustnosti vyplývající z nedostatku legitimního zájmu žalobce zamítnout.

79 Ve své žalobní odpovědi Komise uvedla, že škoda způsobená žalobci by měla být posouzena s ohledem na plnění získaná na základě článku 73 služebního řádu, v souladu s úvahou rozvinutou v rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 14. května 1998, Lucaccioni v. Komise (T‑165/95, Recueil FP, s. I‑A‑203 a II‑627). Vyvodila z toho, že jelikož ještě probíhá řízení zahájené žalobcem na základě tohoto ustanovení, nemůže Soud sám posoudit způsobenou škodu, a žaloba je tudíž předčasná. Během jednání se Komise k tomuto argumentu vrátila a uvedla, že s ohledem na skutečnost, že řízení zahájené na základě článku 73 služebního řádu může trvat několik let, prohlášení žaloby za předčasnou by mohlo za určitých okolností účastníkovi řízení způsobit obtíže při dodržení pětileté lhůty, ve které je nutné žalobu na náhradu škody podat.

80 Ve své replice žalobce odpověděl, že žádost o uznání jeho nemoci za nemoc z povolání podaná na základě článku 73 služebního řádu mu nezakazuje uplatnit právo na náhradu morální škody, kterou utrpěl. Během jednání žalobce své stanovisko v tomto bodě změnil a požadoval, aby bylo zaprotokolováno, že je připraven vzít zpět svou žádost podanou na základě článku 73 služebního řádu. Zdůraznil totiž, že si přeje, aby Soud rozhodl o celém sporu co možná nejrychleji, a především aby určil, že příčinou jeho škody byla pochybení Komise, jelikož pouze takové konstatování mu bude moci vrátit čest, napravit jeho pověst a ukončit dlouhotrvající nejistotu, ve které se nachází od sporných skutkových okolností. Dopisem došlým kanceláři Soudu dne 25. září 2006 faxem sděluje žalobce Soudu, že bere zpět svou žádost podanou na základě článku 73 služebního řádu.

81 Vzhledem k tomu, že Komise během jednání námitku nepřípustnosti vyplývající z předčasného podání žaloby vzala zpět, Soud konstatuje, že již není třeba o ní rozhodovat.

83 Ve své žalobní odpovědi má Komise za to, že škoda, na kterou se žalobce odvolává, by měla být posouzena s ohledem na plnění získaná na základě článku 73 služebního řádu. Jelikož v okamžiku, kdy Komise předložila uvedenou žalobní odpověď, probíhalo řízení zahájené na základě tohoto ustanovení, uvedla Komise, že Soud nemůže sám vzniklou škodu posoudit. Z toho vyvodila, že řízení před Soudem by mělo být minimálně přerušeno do ukončení řízení podle článku 73 služebního řádu a že po jeho skončení by měl být žalobce vyzván, aby se vyjádřil k tomu, jaké důsledky je třeba vyvodit z rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ohledně povahy jeho nemoci jako nemoci z povolání.

84 Ve své replice žalobce odpověděl, že žádost o uznání jeho nemoci jako nemoci z povolání podaná na základě článku 73 služebního řádu mu nezakazuje uplatnit právo na náhradu morální škody, kterou utrpěl, a nesouhlasil s takovým přerušením řízení, které označil za odkládací manévr ze strany Komise. Při jednání požadoval, aby bylo zaprotokolováno, že je připraven tuto žádost vzít zpět. Dopisem došlým kanceláři Soudu dne 25. září 2006 faxem Soudu sděluje, že uvedenou žádost bere zpět.

85 Vzhledem k tomu, že žalobce vzal zpět svou žádost podanou na základě článku 73 služebního řádu, stal se návrh na přerušení řízení podaný Komisí bezpředmětný.

87 V každém případě je nutné konstatovat, že pokud by žalobce nevzal zpět svou žádost podanou na základě článku 73 služebního řádu a Soud by měl o návrhu na přerušení řízení podaném Komisí rozhodnout, nemohl by mu vyhovět. Žalobce totiž s uvedeným návrhem na přerušení nesouhlasil. Článek 77 písm. c) jednacího řádu Soudu prvního stupně stanoví možnost přerušení řízení pouze na základě společného návrhu účastníků řízení.

88 Na základě ustálené judikatury vznik odpovědnosti Společenství předpokládá splnění souboru podmínek, co se týče protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 9. února 1994, Latham v. Komise, T‑82/91, Recueil FP, s. I‑A‑15 a II‑61, bod 72, a ze dne 21. února 1995, Moat v. Komise, T‑506/93, Recueil FP, s. I‑A‑43 a II‑147, bod 46).

89 Je třeba především určit, zda se Komise dopustila protiprávnosti, která může založit její odpovědnost, a to přezkoumáním jednotlivých žalobních důvodů vznesených žalobcem podle chronologického uspořádání skutečností, ke kterým se vztahují.

a) Ke třetímu žalobnímu důvodu, vyplývajícímu z nesoudržnosti výtek vůči žalobci a z pochybení jeho nadřízených

90 V rámci svého třetího žalobního důvodu žalobce tvrdí, že se generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ dopustil zvláště závažného pochybení, když předal OLAF „spis v neprospěch“ zastoupení Komise v Paříži, přestože nebyly splněny podmínky použití čl. 2 druhého pododstavce rozhodnutí 1999/396.

91 Podle žalobce neměl generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ k dispozici skutkové poznatky dostačující k tomu, aby mohl na základě výše uvedeného ustanovení OLAF informovat. Zdůrazňuje, že toto ustanovení ukládá požadavek skutkové podstaty, který má zabránit tomu, aby nebyla neprávem vznášena neopodstatněné obvinění vůči úředníkům, kteří nejsou přímo či jsou pouze nepřímo zapojeni do případů podvodu.

92 Žalobce mimoto tvrdí, že GŘ „Tisk a komunikace“ jednak OLAF předalo mylné informace týkající se odpovědnosti zastoupení Komise v Paříži při řešení údajných nesrovnalostí na straně Info-Point Europe v Avignonu, a jednak zatajilo, ať již úmyslně, či z nedbalosti, dokumenty, které proti němu byly použity. Za podmínek, za jakých byla tvrzení ze strany GŘ „Tisk a komunikace“ OLAF prezentována, jsou tato tvrzení pomlouvačná a urážlivá.

93 Komise má za to, že její rozhodnutí informovat OLAF o údajných nesrovnalostech v Info-Point Europe v Avignonu bylo oprávněné a nezbytné. Zdůrazňuje, že je třeba toto rozhodnutí posuzovat vzhledem k datu, ke kterému bylo přijato, a že by nemělo být kritizováno ve světle konečného výsledku vyšetřování.

94 Komise tvrdí, že čl. 2 druhý pododstavec rozhodnutí 1999/396 neukládá generálnímu tajemníkovi, generálním ředitelům a vedoucím útvarů Komise posuzovat relevanci či důkazní charakter skutečností, které zjistili, než je předají OLAF, ale toto ustanovení jim naopak ukládá absolutní povinnost. V rámci provádění tohoto ustanovení je jediným případem, kdy by mohlo porušení služebních povinností vést k nároku na náhradu škody, ten, kdy by orgán měl v úmyslu poškodit úředníka nebo zaměstnance. Komise má však za to, že žalobce takový úmysl poškodit jeho osobu nijak neprokázal, a jednoznačně existenci takového úmyslu popírá.

95 Posouzení třetího žalobního důvodu, který se týká jednání Komise, které bylo důvodem pro zahájení řízení OLAF, odkazuje na dvojí otázku. Jednak je třeba určit, zda se generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ dopustil porušení služebních povinností, když OLAF oznámil sdělením ze 6. listopadu 2002 skutečnosti, které zjistil. Zadruhé je třeba posoudit zda určitá disfunkce ve vnitřním komunikačním systému Komise, která se mohla podílet na předložení věci OLAF a zahájení vyšetřování, může představovat porušení služebních povinností způsobilé založit odpovědnost orgánu. Mimosmluvní odpovědnost Společenství totiž může být založena nejen z důvodu jednání jeho zaměstnanců, jako je generální ředitel, ale rovněž z důvodu nedostatečné organizace jeho útvarů (viz v tomto smyslu, rozsudek soudu ze dne 17. prosince 1959, F.E.R.A.M. v. Vysoký úřad, 23/59, Recueil, s. 501, 517).

96 Tvrzení žalobce a Komise se rozchází, pokud jde o rozsah posuzovací pravomoci, kterou disponuje generální tajemník, generální ředitelé a vedoucí útvarů Komise, uvedení v čl. 2 prvním pododstavci rozhodnutí 1999/396. Podle žalobce totiž musí tyto orgány disponovat dostatečnými věcnými zjištěními pro informování OLAF. Pokud je nemají, mohou založit odpovědnost orgánu pro porušení služebních povinností. Komise naopak tvrdí, že povinnost informovat OLAF je absolutní povinností a že jediným případem, kdy by mohlo porušení služebních povinností vést k nároku na náhradu škody, je ten, kdy by orgán měl v úmyslu úředníka poškodit.

97 Je tedy třeba nejprve určit rozsah posuzovací pravomoci, jíž disponuje generální tajemník, generální ředitelé a vedoucí útvarů Komise, uvedení v čl. 2 druhém pododstavci rozhodnutí 1999/396.

98 Z kogentního znění čl. 2 druhého pododstavce rozhodnutí 1999/396, který v tomto bodě odkazuje na první pododstavec téhož článku, je zjevné, že generální tajemník, generální ředitelé a vedoucí útvarů Komise mají povinnost neprodleně uvědomit OLAF, jakmile zjistí „prokazatelné skutečnosti, z nichž lze vyvozovat, že se vyskytly možné případy podvodů, úplatkářství nebo jiné nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství nebo závažné případy neplnění profesionálních úkolů, které mohou být porušením povinností úředníků nebo zaměstnanců Společenství a které mohou mít za následek disciplinární nebo trestní stíhání, […]“. Použití výrazu „lze vyvozovat“ zákonodárcem však nutně znamená, že orgány zmíněné v uvedeném ustanovení provedou minimální posouzení relevance skutečností, které zjistí s ohledem na možné porušení předpisů, a svěřuje jim tak určitou posuzovací pravomoc.

99 Pro rozhodnutí o mimosmluvní odpovědnosti Společenství je třeba určit, zda oznámením zjištěných skutečností OLAF sdělením ze dne 6. listopadu 2002, ze kterých bylo možno vyvozovat existenci takových nesrovnalostí, jaké jsou uvedeny v čl. 2 prvním pododstavci rozhodnutí 1999/396, generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ zjevně a závažně nepřekročil meze této posuzovací pravomoci (viz obdobně rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‑309/03, Sb. rozh. s. II‑1173, bod 104).

100 V projednávaném případě je nutno konstatovat, že v rozhodné době existoval soubor skutečností, které odůvodňovaly to, že generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ poskytl OLAF zjištěné informace.

101 Zaprvé zpráva o auditu ze dne 27. listopadu 2000 a zpráva o doplňkovém šetření ze dne 6. prosince téhož roku odhalila existenci rizika fiktivních projektů v rámci Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse.

102 Zadruhé pracovní vztah mezi žalobcem a předsedou Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse p. P., podezřelým jako původce podvodů zjištěných v rámci správy tohoto Maison de l’Europe, si zasluhoval přezkoumat; v tomto ohledu je třeba objasnit nejasnou reakci žalobce na upozornění ze strany zastoupení Komise v Marseille, a zvláště jeho prohlášení, podle nichž je Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse „znám pro svou profesionalitu“, má „ve svém regionu nespornou auru a je schopný realizovat důležité projekty, kterých se několikrát v minulosti zúčastnilo i několik členů Komise“ (viz sdělení adresované p. C. ze dne 4. března 2002, podepsané žalobcem, a nepodepsané sdělení adresované p. C. ze dne 19. dubna 2002, na hlavičkovém papíře zastoupení Komise ve Francii, obě předložená Komisí na žádost Soudu v rámci organizačních procesních opatření).

103 Konečně, generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ obdržel od úředníků svých útvarů, kteří si přáli zůstat v anonymitě, ale o kterých prohlásil, že je dobře zná, přesná a podrobná oznámení o nesrovnalostech týkajících se především vztahů žalobce s předsedou Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse, přidělování podpor na fiktivní projekty v rámci tohoto Maison de l’Europe, řízení hospodářské zájmové skupiny Sources d´Europe a zvýhodňování v rámci veřejných zakázek.

104 S ohledem na veškeré tyto okolnosti mohl generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ mít důvodně za to, že je povinen neprodleně informovat OLAF o zjištěných skutečnostech, aby tak OLAF zahájil vyšetření, které jako jediné mohlo umožnit ověřit opodstatněnost tvrzení o podvodech.

105 Generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ tedy nepřekročil meze své posuzovací pravomoci, když sdělením ze dne 6. listopadu 2002 oznámil OLAF zjištěné skutečnosti, z nichž bylo možno vyvozovat existenci nesrovnalostí uvedených v čl. 2 prvním pododstavci rozhodnutí 1999/396.

106 Zpráva OLAF poukázala na disfunkce ve vnitřním komunikačním systému Komise, které mohly mít pro žalobce nepříznivé důsledky.

107 Zpráva ze dne 6. prosince 2000 o doplňkovém šetření ke zprávě o auditu ze dne 27. listopadu 2000, ve které byla zmíněna existence rizika fiktivních projektů v rámci Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse, nebyla totiž zastoupení Komise v Paříži útvarem GŘ „Tisk a komunikace“ v Bruselu předána. Podle zprávy OLAF „skutečnost, že vedení nepředalo zastoupení zprávu o doplňkovém šetření ze dne 6. prosince 2000, tak nepřímo přispěla ke zvýšení podezření OLAF vůči [žalobci a jeho zástupci]“.

108 Mimoto generální ředitel GŘ „Kultura a vzdělání“ a vedoucí útvaru „Tisk a komunikace“ ve svém sdělení ze dne 21. března 2001 oznámili, že současně s předáním informace generálnímu řediteli OLAF tímto sdělením byli vedoucí zastoupení Komise ve Francii a vedoucí oddělení spravujícího Maisons de l’Europe a Info-Points Europe vyzváni k „vypracování zprávy“ o skutečnostech, který by jim mohly být známy a které by mohly věc objasnit. Z důvodu, který nikdy nebyl Komisí vysvětlen, tato výzva nikdy žalobci nedošla. Závěrečná zpráva OLAF o vyšetřování zdůrazňuje, že „místo této společné zprávy, kterou OLAF očekával jako důležitý doplňující prvek pro své vnější vyšetřování, [mu] v listopadu 2001 GŘ ,Tisk a komunikace‘ předložilo […] dvě důvěrné zprávy sepsané a podepsané zastoupením [Komise v] Paříži, které však vyjadřovaly také stanovisko oddělení ,Tisk‘ [uvedeného GŘ]“.

109 I když tyto disfunkce ve vnitřním komunikačním systému Komise mohly zpočátku neoprávněně zvýšit podezření OLAF vůči žalobci, existoval však v rozhodné době soubor jiných závažných a shodujících se skutečností, které samy o sobě opravňovaly zahájení vyšetřování.

110 Zaprvé výslovná oznámení určitých úředníků obdržená generálním ředitelem GŘ „Tisk a komunikace“ obsahovala přesná a podrobná tvrzení o podvodech. Zadruhé, zpráva o auditu ze dne 27. listopadu 2000 a zpráva o doplňkovém šetření ze dne 6. prosince téhož roku odhalily existenci účetních nedostatků a riziko fiktivních projektů v rámci Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse.

111 Disfunkce zjištěné ve vnitřním komunikačním systému Komise tedy neměly rozhodující příčinný vztah na zahájení vyšetřování OLAF. V důsledku výše uvedeného se jeví nemožné založit mimosmluvní odpovědnost Komise na porušení služebních povinností.

112 Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

b) První žalobní důvod, vyplývající ze zneužívajícího a neodůvodněného charakteru rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo do Bruselu

113 V rámci tohoto žalobního důvodu žalobce kritizuje jak přijetí, tak způsob výkonu rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2002, kterým byl s okamžitou účinností přeložen do Bruselu. Podle něj se Komise dopustila přijetím tohoto rozhodnutí závažného pochybení, přičemž rozhodnutí je vadné z několika důvodů: není dostatečně odůvodněno, nebylo přijato v zájmu služby, je nepřiměřené vzhledem ke tvrzeným skutečnostem a představuje sankci, která porušuje presumpci neviny. Mimoto žalobce zdůrazňuje nedostatek péče Komise vůči své osobě v případě rozhodnutí ze dne 21. ledna 2003, kterým byl opětovně zařazen na zastoupení v Paříži. Ve své replice žalobce rovněž poukázal na to, že skutečnosti ve spise se shodují a dokazují záměr Komise způsobit škodu, a to v reakci na její argument, podle kterého jediným případem, kdy by mohlo porušení služebních povinností vést k nároku na náhradu škody, je ten, kdy by měl orgán v úmyslu způsobit škodu, což je v projednávaném případě popíráno. Nicméně na jednání žalobce upřesnil, že bere zpět svá tvrzení týkající se takového úmyslu, ale domnívá se, že při přijímání tohoto opatření týkajícího se převedení na jiné pracovní místo došlo k závažnému pochybení.

114 Žalobce zaprvé zdůrazňuje, že rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo do Bruselu představuje akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení a že vzhledem k tomu měl být odůvodněn v souladu s čl. 25 druhým pododstavcem služebního řádu. Jediný údaj uvedený ve sdělení ze dne 19. listopadu 2002, které doprovázelo rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo, podle kterého bylo o uvedeném převedení rozhodnuto pro „usnadnění hladkého průběhu vyšetřování“, přitom nepředstavuje dostačující odůvodnění. Argument Komise, podle níž toto rozhodnutí bylo přijato v souvislostech žalobci známých, není v projednávaném případě relevantní, protože závěrečná vyšetřovací zpráva OLAF potvrzuje, že útvar GŘ „Tisk a komunikace“ se sídlem v Bruselu udržoval dotčeného v nevědomosti o některých skutečnostech zjištěných v Info-Point Europe v Avignonu.

115 Žalobce zadruhé zdůrazňuje, že jeho převedení na jiné pracovní místo se zcela odchýlilo od obvyklých pravidel rotace, a tak nemůže být přirovnáno k pouhému převedení v zájmu služby.

116 Zatřetí uplatňuje, že toto převedení na jiné pracovní místo bylo vzhledem k tvrzeným skutečnostem nepřiměřené. Zdůrazňuje zejména, že návrh, který Komisi učinil, tedy že si během trvání vyšetřování OLAF vezme dovolenou, byl zcela v souladu se zájmem služby, přičemž zohledňoval více jeho zájmy.

117 Začtvrté poznamenává, že převedení na jiné pracovní místo založené výhradně na domněnce zapojení do případu podvodu není v souladu ani se zásadou presumpce neviny, ani s nařízením č. 1073/1999, které ve svém desátém bodě odůvodnění stanovuje, že vyšetřování musí být prováděna „při dodržování služebního řádu […], jakož i při plném dodržování lidských práv a základních svobod, zejména zásady spravedlnosti, práva osob na vyjádření se ke skutečnostem, které se jich týkají“. Tvrdí, že se toto bezohledné převedení na jiné pracovní místo jeví jako sankce nepřiměřená tvrzeným skutečnostem, jelikož jako zajišťovací opatření bylo prezentováno až později.

118 Nakonec žalobce kritizuje nedostatek péče Komise o jeho osobu při jeho návratu do funkce v Paříži a při předání závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF. Zdůrazňuje, že rozhodnutí o jeho opětovném zařazení jako vedoucího zastoupení Komise v Paříži, veřejně oznámené dne 20. prosince 2002 na tiskové konferenci pořádané tiskovým mluvčím Komise, bylo podepsáno generálním ředitelem GŘ „Tisk a komunikace“ až dne 20. ledna 2003. Mimoto nebylo opětovné zařazení doprovázeno přiměřenou publicitou vzhledem k tomu, že během uvedené tiskové konference mluvčí Komise zdůraznil, že vyšetřování nebylo skončeno, a vyzval novináře k obezřetnosti. V poslední řadě žalobce tvrdí, že krátký projev účasti ze strany tiskového mluvčího Komise učiněný náhodou při otázce jednoho novináře dne 17. června 2003 nemůže vynahradit to, že po předložení závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF nedošlo k vydání tiskové zprávy, která by byla vhodnou protiváhou tiskové zprávy ze dne 21. listopadu 2002.

119 Komise popírá jakékoliv pochybení a má za to, že rozhodnutí o převedení žalobce na jiné pracovní místo do Bruselu bylo dostatečně odůvodněno, že bylo přijato v zájmu služby, že bylo přiměřené s ohledem na tvrzené skutečnosti, že představovalo zajišťovací opatření s cílem zajistit hladký průběh vyšetřování a že nemohlo porušit zásadu presumpce neviny.

120 Komise zdůrazňuje, že toto rozhodnutí bylo přijato na základě čl. 7 odst. 1 prvního pododstavce služebního řádu, ve znění použitelném na skutkový stav rozhodný v projednávaném případě, který umožňuje orgánu oprávněnému ke jmenování přidělit prostřednictvím jmenování nebo přeložení, pouze v zájmu služby, každého úředníka na pracovní místo v jeho funkční skupině, která odpovídá jeho platové třídě. Co se týče argumentu, podle kterého se převedení žalobce na jiné pracovní místo zcela odchýlilo od obvyklých pravidel rotace, odpovídá, že v této situaci nebylo možné použít obvyklou rotaci. Situace v projednávaném případě byla totiž výjimečná a vyžadovala tedy rovněž výjimečné řešení.

121 Co se týče námitky, že převedení žalobce na jiné pracovní místo do Bruselu porušuje zásadu proporcionality, Komise při jednání uvedla, že žádné jiné opatření nebylo v projednávaném případě možné. Co se týče konkrétně argumentu, podle kterého by přijetí návrhu žalobce, že si po dobu trvání vyšetřování „vezme neplacenou dovolenou“, bylo opatřením zcela v souladu se zájmem služby, přičemž by bylo ohleduplnější vůči zájmům dotčeného, Komise na jednání poznamenala, že článek 62 služebního řádu zakazuje úředníkovi vzdát se svého práva na odměnu připadající na jeho platovou třídu a stupeň. Dále doplnila, že pověření žalobce misí v Bruselu nepřicházelo v projednávaném případě v úvahu. Vlastností mise je totiž její krátkodobost. V okamžiku přijetí opatření o převedení žalobce na jiné pracovní místo do Bruselu nebylo možné předpovědět délku vyšetřování OLAF. Mimoto taková mise by představovala nevýhodu spočívající ve vzniku dodatečných nákladů k tíži orgánu.

122 Co se týče námitky vyplývající z porušení zásady presumpce neviny, Komise uvedla, že argumentace žalobce není skutkově podložená, jelikož generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ a tiskový mluvčí Komise několikrát připomněli, že na dotčeného se nadále vztahuje tato zásada. Rovněž tvrdí, že tato argumentace není ani právně podložená, přičemž se odvolává na článek 23 přílohy IX služebního řádu, který umožňuje dočasně zprostit úředníka výkonu služby až do ukončení disciplinárního řízení. Takové dočasné zproštění nepředstavuje sankci, ale čistě zajišťovací opatření, které neporušuje presumpci neviny. Co platí v případě dočasného zproštění výkonu služby, platí a fortiori v případě prostého převedení na jiné pracovní místo, bez zproštění výkonu služby, na dobu nutnou k provedení krátkého vyšetřování. Podle Komise presumpce neviny nebrání přijetí zajišťovacích opatření určených k zajištění jasnosti, objektivity a účinnosti vyšetřování.

123 Obecněji Komise rovněž poznamenává, že správní rozhodnutí musí být posouzeno výhradně s ohledem na okolnosti známé v rozhodné době. V okamžiku sporných skutkových okolností neměl generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ žádný důvod se neřídit doporučeními OLAF, jejichž cílem bylo vzdálit žalobce od zastoupení Komise v Paříži po dobu zde probíhajícího vyšetřování.

124 V rámci argumentů rozvinutých v rámci prvního žalobního důvodu žalobce uvádí v podstatě tři výtky. První dvě výtky směřují proti rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo ze dne 19. listopadu 2002 a vyplývají jednak z jeho nedostatečného odůvodnění, a jednak z porušení zájmu služby, zásady proporcionality a zásady dodržování presumpce neviny, kterými je stiženo uvedené rozhodnutí. V rámci třetí výtky žalobce tvrdí, že Komise porušila svou povinnost péče jednak při jeho opětovném zařazení na předchozí funkci v Paříži, a jednak při předložení závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF. Výtka týkající se porušení povinnosti péče při předložení závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF bude přezkoumána v rámci druhého žalobního důvodu.

– Výtka vycházející z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo do Bruselu

125 Pochybnosti vyslovené Komisí, pokud jde o přípustnost žaloby na náhradu škody jako celku z důvodu, že žalobce nenapadl rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo, které nepříznivě zasáhlo do jeho právního postavení, v rámci postupu stanoveného v článcích 90 a 91 služebního řádu, je třeba chápat jako zpochybnění přípustnosti výtek směřujících proti uvedenému rozhodnutí o převedení.

126 Nehledě na tuto skutečnost není v projednávaném případě třeba rozhodnout o přípustnosti výtky vyplývající z nedostatečného odůvodnění uvedeného rozhodnutí, jelikož je taková výtka v každém případě neopodstatněná.

127 Podle ustálené judikatury je totiž cílem povinnosti odůvodnění stanovené v čl. 25 druhém pododstavci služebního řádu, který pouze přebírá všeobecnou povinnost zakotvenou v článku 253 ES, jednak poskytnout dotčené osobě dostatečné údaje pro posouzení opodstatněnosti aktu, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a příhodnosti podání žaloby k Soudu, a jednak umožnit Soudu výkon přezkumu legality aktu. Z uvedeného vyplývá, že takto stanovená povinnost odůvodnění představuje základní zásadu práva Společenství, od níž se lze odchýlit pouze z naléhavých důvodů (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 20. března 1991, Pérez-Mínguez Casariego v. Komise, T‑1/90, Recueil, s. II‑143, bod 73, a ze dne 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, Sb. VS s. I‑A‑203 a II‑903, bod 105).

128 Rozsah povinnosti odůvodnění musí být v každém případě posouzen v závislosti na konkrétních okolnostech, především na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který může mít osoba, jíž je akt určen, na získání vysvětlení (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2002, Morello v. Komise, T‑135/00, Recueil FP, s. I‑A‑265 a II‑1313, bod 28). Rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, pokud je přijato v kontextu známém dotyčnému úředníkovi, který mu umožňuje porozumět dopadu vůči němu přijatého opatření (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 6. července 1995, Ojha v. Komise, T‑36/93, Recueil FP, s. I‑A‑161 a II‑497, bod 60, a ze dne 1. dubna 2004, N v. Komise, T‑198/02, Recueil FP, s. I‑A‑115 a II‑507, bod 70).

129 Judikatura rovněž upřesňuje, že rozhodnutí, které znamená přeložení úředníka proti jeho vůli, představuje akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení ve smyslu čl. 25 druhého pododstavce služebního řádu, a tedy musí být odůvodněno (výše uvedený rozsudek Ojha v. Komise, bod 42, a rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 23. listopadu 1999, Sabbioni v. Komise, T‑129/98, Recueil FP, s. I‑A‑223 a II‑1139, bod 28).

130 V projednávaném případě sdělení ze dne 19. listopadu 2002 oznamující žalobci rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo do Bruselu uvádělo, že toto rozhodnutí bylo přijato v zájmu služby za účelem usnadnění hladkého průběhu právě zahájeného vyšetřování OLAF, které se týká činnosti zastoupení Komise v Paříži. V uvedeném sdělení bylo rovněž žalobci oznámeno, že jeho přesné zařazení mu bude sděleno v následujících dnech.

131 Před oznámením rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2002 informoval generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ žalobce o zahájení vyšetřování OLAF, a to sdělením ze dne 15. listopadu 2002, a dne 18. listopadu téhož roku se konala jejich schůzka v Bruselu.

132 Z uvedeného vyplývá, že orgán oprávněný ke jmenování tím, že ve sdělení ze dne 19. listopadu 2002 upřesnil, že rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo bylo přijato s cílem usnadnit hladký průběh vyšetřování a v kontextu, o kterém byl žalobce informován a který s ním byl prodiskutován na schůzce, poskytl žalobci údaje dostačující k tomu, aby umožnily jednak dotčenému posoudit opodstatněnost tohoto rozhodnutí, a jednak soudu Společenství provést přezkum legality.

133 Výtka vycházející z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo ze dne 19. listopadu 2002 je tedy neopodstatněná.

– Výtky vycházející z porušení zájmu služby, zásady proporcionality a zásady presumpce neviny

134 Stejně jako v případě výtky vycházející z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2002 není třeba rozhodnout o implicitním napadení přípustnosti těchto výtek ze strany Komise, jelikož jsou v každém případě neopodstatněné.

135 Úvodem je třeba připomenout, že i když je pravda, že správa má zájem na zařazování úředníků se zřetelem k jejich schopnostem a osobním preferencím, nelze úředníkům přiznat právo na výkon nebo zachování konkrétních funkcí (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. března 2001, Campoli v. Komise, T‑100/00, Recueil FP, s. I‑A‑71 a II‑347, bod 71). V důsledku výše uvedeného, i když služební řád, především jeho článek 7, výslovně nestanoví možnost úředníka „převést na jiné pracovní místo“, z ustálené judikatury vyplývá, že orgány Společenství mají širokou posuzovací pravomoc při organizaci svých útvarů v závislosti na jejich poslání a při zařazování zaměstnanců, které mají k dispozici, za účelem plnění těchto úkolů, avšak za podmínky, že se toto zařazení uskuteční v zájmu služby a je dodržena rovnocennost pracovního místa (rozsudky Soudního dvora ze dne 23. března 1988, Hecq v. Komise, 19/87, Recueil, s. 1681, a ze dne 12. listopadu 1996, Ojha v. Komise, C‑294/95 P, Recueil, s. I‑5863).

136 S ohledem na rozsah posuzovací pravomoci, kterou disponují orgány při posuzování zájmu služby, se musí Soud omezit na ověření, zda se orgán oprávněný ke jmenování držel v nenapadnutelných mezích a nepoužil svou posuzovací pravomoc zjevně nesprávným způsobem (rozsudky ze Soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2000, Dejaiffe v. OHIM, T‑223/99, Recueil FP, s. I‑A‑277 a II‑1267, bod 53, a ze dne 21. září 2004, Soubies v. Komise, T‑325/02, Sb. VS s. I‑A‑241 a II‑1067, bod 50).

137 Podle rovněž ustálené judikatury, i když povinnost péče správy vůči zaměstnancům odráží vyváženost vzájemných práv a povinností, které služební řád zavedl ve vztazích mezi orgánem veřejnou správy a zaměstnanci veřejné správy, požadavky této povinnosti nemohou orgánu oprávněnému ke jmenování bránit v přijetí opatření, která považuje za nezbytná v zájmu služby, protože obsazení každého pracovního místa musí být na prvním místě založeno na zájmu služby (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 1993, Turner v. Komise, T‑80/92, Recueil, s. II‑1465, bod 77, a ze dne 24. listopadu 2005, Marcuccio v. Komise, T‑236/02, Sb. VS s. I‑A‑365 a II‑1621, bod 129).

138 Ve světle těchto zásad a v rámci omezené kontroly, kterou umožňují Soudu, je třeba posoudit výtky žalobce vycházející z porušení zájmu služby, zásady proporcionality a zásady presumpce neviny.

139 Co se týče výtky, že rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo ze dne 19. listopadu 2002 je v rozporu se zájmem služby, je třeba připomenout, pokud jde o faktický kontext projednávaného případu, že vnitřní vyšetřování zahájené OLAF se týkalo možných nesrovnalostí v rámci GŘ „Tisk a komunikace“, konkrétně na zastoupení Komise v Paříži, a že žalobce vykonával vedoucí pozici na uvedeném zastoupení. Mimoto jeho převedení na jiné pracovní místo po dobu trvání vyšetřování vyplynulo z doporučení generálního ředitele OLAF, aby žalobci a jeho zástupci byl zakázán jakýkoliv přístup do kanceláří zastoupení po dobu potřebnou k zajištění hladkého průběhu tohoto vyšetřování.

140 Bylo rozhodnuto, že jasnost a hladký průběh vyšetřování tohoto typu může po dobu čekání na jeho výsledky představovat odůvodnění rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 7. února 2007, Clotuche v. Komise, T‑339/03, Sb. VS s. I‑A‑297, II‑1423, bod 69, a Caló v. Komise, T‑118/04 a T‑134/04, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí).

141 Cíl opatření napadeného žalobcem tedy odpovídá zájmu služby. Je však nutné určit, zda prostředky použité pro dosažení tohoto legitimního cíle dodržely požadavek zásady proporcionality.

142 V tomto ohledu a s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou disponuje orgán při posuzování zájmu služby, je třeba konstatovat, že převedení žalobce na jiné pracovní místo do Bruselu po dobu trvání vyšetřování OLAF na zastoupení Komise v Paříži není zjevně nepřiměřené vzhledem ke sledovanému cíli, tedy k vyloučení jakéhokoli rizika střetu zájmů a zajištění hladkého průběhu vyšetřování. Skutečnost, že jiné možnosti, tedy přijmout návrh žalobce vzít si dovolenou nebo svěřit mu misi, mohly být rovněž v souladu se zájmem služby, přičemž by byly ohleduplnější k zájmům dotčené osoby, sama o sobě nestačí k tomu, aby učinila uvedené převedení na jiné pracovní místo nepřiměřeným.

143 Co se týče výtky vycházející z porušení zásady presumpce neviny, je třeba konstatovat, že převedení žalobce na jiné pracovní místo do Bruselu nemělo za cíl ho sankcionovat, ale šlo o zajišťovací opatření, jehož délka byla omezená délkou vyšetřování OLAF v prostorách zastoupení Komise v Paříži.

144 Dále je třeba připomenout, že podle judikatury mohou vnitřní nebo vnější problémy ve vztazích, pokud jsou příčinou napětí, které poškozuje řádné fungování úřadu, odůvodňovat převedení úředníka na jiné pracovní místo v zájmu služby. Takové opatření může být přijato dokonce nezávisle na otázce odpovědnosti za dotčené incidenty (viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 12. července 1979, List v. Komise, 124/78, Recueil, s. 2499, bod 13, a výše uvedené Ojha v. Komise, bod 41). Je důvodné se domnívat, že pokud zájem služby odůvodňuje přeložení úředníka pro ukončení čistě vnitřního konfliktu narušujícího řádné fungování úřadu, a to aniž by byla převedenému úředníkovi prokázána jakákoliv odpovědnost, tentýž zájem odůvodňuje rovněž opatření přijaté s cílem umožnit věcný průběh vyšetřování bez jakéhokoli určení odpovědnosti převedeného úředníka, pokud jde o otázky, které jsou předmětem vyšetřování (výše uvedené rozsudky Clotuche v. Komise, bod 71, a Caló v. Komise, bod 109).

145 Konečně je třeba rovněž zdůraznit, že legalita individuálního aktu musí být posouzena v závislosti na skutkovém a právním stavu k datu, kdy byl akt přijat (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 4. června 2003, Del Vaglio v. Komise, T‑124/01 a T‑320/01, Recueil FP, s. I‑A‑157 a II‑767, bod 77). Skutečnosti, které vyšetřování odhalilo poté, co bylo přijato rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo, a které zbavily žalobce podezření, tedy nemohou ovlivnit legalitu uvedeného rozhodnutí vzhledem k tomu, že samotným účelem vyšetřování, jakož i opatření přijatých pro zajištění jeho věcnosti a hladkého průběhu bylo určení, zda jsou původní podezření opodstatněná.

146 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že Komise nepřekročila omezení široké posuzovací pravomoci, kterými disponuje v této oblasti, když dospěla k závěru, že věcnost a hladký průběh vyšetřování OLAF a především výslechy zaměstnanců zastoupení Komise v Paříži by byly lépe zajištěny, kdyby žalobce svou funkci po dobu trvání tohoto vyšetřování na uvedeném zastoupení nevykonával. Vzhledem k tomu, že Komise konstatovala, že stávající stav by mohl být pro hladký průběh vyšetřování OLAF škodlivý, měla tak právo se při použití své široké posuzovací pravomoci domnívat, že zájem služby odůvodňuje převedení žalobce na jiné pracovní místo (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2002, Fronia v. Komise, T‑51/01, Recueil FP, s. I‑A‑43 a II‑187, bod 55, výše uvedený rozsudek Clotuche v. Komise, bod 76, a výše uvedený rozsudek Caló v. Komise, bod 114).

147 Výtky, podle nichž sporné rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo porušuje zájem služby, zásadu proporcionality a zásadu presumpce neviny, jsou tak neopodstatněné.

– Výtky vycházející z porušení povinnosti péče při opětovném zařazení žalobce do jeho funkce v Paříži

148 Co se týče jednání Komise, které nemá rozhodovací charakter, týkajícího se způsobu opětovného zařazení žalobce do jeho funkce na zastoupení v Paříži, je třeba konstatovat, že žalobce se o zrušení zajišťovacího opatření, jehož předmětem bylo jeho převedení na jiné pracovní místo, dozvěděl poprvé prostřednictvím tisku. Skutečnost, že již nic nebrání zrušení uvedeného opatření, byla totiž veřejně oznámena během tiskové konference p. F., tiskového mluvčího Komise, dne 20. prosince 2002, dříve než byla osobně oznámena žalobci dne 6. ledna 2003 během schůzky s p. F., tentokrát jako generálním ředitelem GŘ „Tisk a komunikace“. V mezidobí francouzský tisk informoval o zrušení tohoto zajišťovacího opatření. Rozhodnutí o opětovném zařazení žalobce na jeho funkci na zastoupení Komise v Paříži podepsal generální ředitel GŘ „Tisk a komunikace“ až 20. ledna 2003 se zpětnou účinností k 19. prosinci 2002. Odůvodnění poskytnuté Komisí se omezilo na tvrzení, že žalobci stačilo číst tisk, aby se dověděl o tom, že již nic nebrání tomu, aby orgán oprávněný ke jmenování zrušil zajišťovací opatření, které se ho týkalo.

149 Komise tímto jednáním porušila oprávněný zájem žalobce na tom, být o rozhodujícím vývoji své profesionální situace informován přímo orgánem oprávněným ke jmenování, a nikoliv prostřednictvím tisku. Toto jednání tak nezohlednilo vyváženost vzájemných práv a povinností, které služební řád založil mezi orgánem veřejné správy a zaměstnanci veřejné správy, a v důsledku toho představuje porušení povinnosti péče Komise vůči žalobci.

150 Z toho vyplývá, že první žalobní důvod musí být přijat, pokud jde o výtku vycházející z porušení povinnosti péče při opětovném zařazení žalobce do funkce v Paříži, a zamítnut ve zbývajících částech jako neopodstatněný.

c) Druhý žalobní důvod, vycházející z nedodržení důvěrnosti vyšetřování

151 Žalobce má za to, že Komise porušila zásadu důvěrnosti vyšetřování OLAF a poskytla jeho převedení na jiné pracovní místo nepřiměřenou publicitu svou tiskovou zprávou ze dne 21. listopadu 2002, jakož i prohlášeními svého tiskového mluvčího na tiskové konferenci konané týž den. Mimoto tvrdí, že uvedený tiskový mluvčí během této tiskové konference veřejně pronášel výroky poškozující jeho pověst.

152 Podle žalobce byla tisková zpráva ze dne 21. listopadu 2002, rozšířená mezi několik set novinářů, bezprecedentní a adresátům umožnila velice rychle identifikovat dotyčné úředníky vzhledem k viditelnosti jejich pracovní pozice. Tato neobvyklá medializace porušila zásadu důvěrnosti vyšetřování OLAF stanovenou v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1073/1999.

153 Žalobce rovněž uvádí, že tiskový mluvčí Komise tím, že během tiskové konference konané dne 21. listopadu 2002 neprávem prohlásil, že nad správou sporných dotací pro Maisons de l’Europe mělo zastoupení kontrolu, rozšířil pomlouvačné a urážlivé tvrzení způsobilé potvrdit odpovědnost žalobce jako vedoucího zastoupení Komise v Paříži, nebo dokonce jeho spolupachatelství na tvrzených podvodech.

154 Podle žalobce byl v důsledku těchto informací vydán článek v deníku Le Monde ze dne 23. listopadu 2002, který pro něj měl zničující následky.

155 Komise porušení zásady důvěrnosti vyšetřování OLAF popírá a uvádí, že její zástupci nikdy jméno žalobce nezveřejnili, ale že se toho ujali novináři. Upřesňuje, že tisková zpráva ze dne 21. listopadu 2002 byla zveřejněna především v zájmu žalobce pro vyloučení možných spekulací a dohadů, které mohly vzniknout z důvodu zájmu, který novináři o sporné skutečnosti projevili.

156 Komise mimoto popírá existenci jakýchkoli prohlášení poškozujících pověst žalobce a upřesňuje, že její tiskový mluvčí nikdy během tiskové konference dne 21. listopadu 2002 nesprávně netvrdil, že je žalobce odpovědný za veškeré výdaje vynakládané ve Francii, a především za ty, které se týkají Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse .

157 Obecněji Komise tvrdí, že její zástupci nemohou založit odpovědnost orgánu tím, že se vyjádří k veřejným skutečnostem, které jsou předmětem dotazů, pokud tak činí s přiměřenou opatrností, jako tomu bylo v případě tiskových konferencí v listopadu a prosinci 2002.

158 Konečně Komise zdůrazňuje, že se žalobci dostalo přiměřené publicity jak během jeho opětovného zařazení v Paříži, tak následně po závěrečné vyšetřovací zprávě OLAF, a to díky tiskovým konferencím ze dne 20. prosince 2002 a 17. června 2003.

159 V rámci argumentů rozvinutých v rámci druhého žalobního důvodu uvádí žalobce v podstatě tři výtky vycházející z porušení povinnosti důvěrnosti vyšetřování OLAF, nepřiměřenosti publicity poskytnuté jeho opětovnému zařazení a existence pomlouvačných a urážlivých prohlášení vůči jeho osobě pronesených tiskovým mluvčím Komise na tiskové konferenci dne 21. listopadu 2002. V rámci první výtky žalobce mimoto tvrdí, že Komise při předložení závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF porušila svou povinnost péče.

160 Je třeba přezkoumat společně výtky vycházející z porušení povinnosti důvěrnosti vyšetřování OLAF, nepřiměřené publicity poskytnuté opětovnému zařazení žalobce, jakož i výtku vycházející z porušení povinnosti péče při předložení závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF, jelikož spolu úzce souvisí.

– Výtka vycházející z porušení povinnosti důvěrnosti vyšetřování OLAF, nepřiměřenosti publicity poskytnuté opětovnému zařazení žalobce a porušení povinnosti péče při předložení závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF

161 Článek 8 odst. 2 nařízení č. 1073/1999 definuje pravidlo důvěrnosti vyšetřování OLAF široce. Toto pravidlo je nutno vykládat v jeho kontextu a především ve světle desátého bodu odůvodnění tohoto nařízení, který stanoví, že vyšetřování OLAF musí být prováděna při plném dodržování základních svobod. Toto pravidlo tedy nelze vykládat tak, že směřuje pouze k ochraně důvěrnosti informací za účelem odhalení pravdy, ale je třeba mít za to, že jeho cílem je rovněž chránit presumpci neviny, a tedy pověst, úředníků či zaměstnanců dotčených tímto vyšetřováním.

162 Mimoto je třeba zdůraznit, že hladký průběh vyšetřování může vyžadovat, aby jeho podrobnosti zůstaly důvěrné a aby o jeho existenci nevěděly osoby, vůči nimž je vyšetřování namířeno. Článek 4 první pododstavec rozhodnutí 1999/396 tak stanoví, že úředník nemusí být informován o svém možném zapojení do skutečností, kterých se týká vyšetřování, pokud by to mohlo poškodit vyšetřování. Mimo zvláštní ochranu zajištěnou v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1073/1999, jak zásada řádné správy, tak povinnost péče, jakož i respektování výsad vyšetřování příslušejících nezávislému orgánu, jako je OLAF, odůvodňují to, že orgán, k němuž je dotyčný úředník zařazen, projeví co největší obezřetnost a zdrženlivost při zveřejňování jakýchkoli tvrzení či podezření z podvodu. Tyto úvahy platí o to víc s ohledem na právo každého na presumpci neviny, dokud nebyl učiněn z vyšetřování OLAF žádný závěr.

163 Povinnost péče znamená, že pokud orgán rozhoduje o situaci úředníka, vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí, a že přitom zohlední nejen zájem služby, ale rovněž zájem dotčeného úředníka (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 2003, Chawdhry v. Komise, T‑133/02, Recueil FP, s. I‑A‑329 a II‑1617, bod 107, a ze dne 3. března 2004, Vainker v. Parlament, T‑48/01, Recueil FP, s. I‑A‑51 a II‑197, bod 125).

164 Judikatura upřesňuje, že při závažných obviněních poškozujících čest úředníka má správa povinnost zabránit zveřejnění obvinění, pokud to není striktně nutné (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1974, Guillot v. Komise, 53/72, Recueil, s. 791, body 3 až 5). Bylo rovněž rozhodnuto, že dotčený orgán je na základě své povinnosti péče a zásady řádné správy povinen zabránit tomu, aby se stal úředník předmětem prohlášení, která mohou poškodit jeho profesionální čest. V důsledku toho se správa musí v zásadě jednak vyhnout poskytování informací, které by mohly dotčeného úředníka poškodit, tisku, a jednak musí přijmout opatření nezbytná k tomu, aby bylo v rámci orgánu zabráněno jakémukoli šíření informací, které by mohly být vůči tomuto úředníkovi pomlouvačné (viz usnesení předsedy Soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 1995, Connolly v. Komise, T‑203/95 R, Recueil, s. II‑2919, bod 35).

165 Avšak je třeba konstatovat, že v rámci orgánů Společenství má své místo kultura odpovědnosti, což je reakcí na zájem veřejnosti na informovanosti a zajištění toho, aby disfunkce a podvody byly odhaleny, a případně náležitě odstraněny a potrestány. V důsledku tohoto požadavku musí úředníci a zaměstnanci působící na odpovědných místech v rámci správy, jako je Komise, vzít v úvahu možnou existenci odůvodněné potřeby sdělit určité informace veřejnosti.

166 Dále je třeba zdůraznit, že jakmile je zahájeno vyšetřování pro podezření z podvodu, může dojít k určitému ohrožení pověsti, především pokud je toto vyšetřování předmětem publicity vně orgánu. Zbavení dotčené osoby podezření na základě výsledku vyšetřování, které bylo předmětem takové publicity, jen výjimečně stačí k celkové nápravě škody na pověsti, která byla této osobě způsobena. V rámci mimosmluvní odpovědnosti Společenství lze škodu způsobenou zahájením a vedením vyšetřování nahradit pouze tehdy, pokud se dotčený orgán dopustil pochybení, které zakládá jeho odpovědnost, ať je to jakkoliv politováníhodné vůči osobě, která byla na základě závěrů tohoto vyšetřování zbavena podezření. Krom toho, jestliže je důsledkem vyšetřování kromě morální újmy i nemoc z povolání ve smyslu článku 73 služebního řádu, může úředník na základě tohoto ustanovení obdržet vyrovnání ve formě paušální částky, aniž by byl nucen dokazovat jakékoli pochybení ze strany orgánu.

167 S ohledem na možnou existenci odůvodněné potřeby sdělit určité informace veřejnosti musí být intenzita povinnosti péče, kterou má správa vůči svým zaměstnancům, větší. Toto posílení povinnosti péče v konkrétním rámci vyšetřování se zdá být o to důležitější, pokud média mohou veřejně zpochybnit profesionální čest nebo pověst jednotlivců, a tím zvýšit již utrpěnou škodu tak, že se stane nenapravitelnou.

168 Ve světle předcházejících úvah je třeba posoudit opatření týkající se publicity přijatá Komisi v souvislosti se zahájením vyšetřování OLAF a opětovným zařazením žalobce.

169 Jakmile se orgán oprávněný ke jmenování v projednávaném případě v rámci oprávněného výkonu své posuzovací pravomoci rozhodl po dobu trvání vyšetřování převést žalobce na jiné pracovní místo do Bruselu, měl orgán právo považovat informování veřejnosti v souvislosti s tímto převedením na jiné pracovní místo za opatření přijaté ve služebním zájmu. Vzhledem jednak ke skutečnosti, že žalobce byl z pozice své funkce vedoucího zastoupení Komise v Paříži v pravidelném kontaktu s tiskem, a jednak k zájmu, který novináři již projevili o podezření z nesrovnalostí v Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse, by totiž někteří z nich nepochybně zaznamenali jeho nepřítomnost na uvedeném zastoupení, kdyby orgán žádnou informaci neposkytl. Zaznamenání této nepřítomnosti by nutně živilo různé spekulace tisku, které by mohly poškodit jak zájmy žalobce, tak zájmy Komise.

170 Toto nevyhnutelné odstranění důvěrnosti týkající se nejen přijetí opatření o převedení na jiné pracovní místo, ale také totožnosti žalobce, který byl evidentně jedním ze dvou úředníků dotčených uvedeným opatřením, vyplynulo z povahy pracovního místa, které žalobce zaujímal, a nikoli z vůle Komise, a vyvolalo zjevný zájem služby na patřičné publicitě, která měla zabránit dohadům škodlivým jak pro oba úředníky, tak pro orgán. V konkrétních okolnostech projednávaného případu tak nemůže být odhalení existence vyšetřování OLAF ani převedení obou dotyčných úředníků na jiné pracovní místo tisku jako takové považováno za porušení kategorických požadavků na důvěrnost vlastních vyšetřování OLAF.

171 Zbývá však určit, zda publicita, kterou zvolila ve věci Komise, zůstala v mezích toho, co bylo odůvodněno zájmem služby.

172 Je nutné konstatovat, že informace, kterou Komise poskytla tisku v průběhu vyšetřování OLAF, nerespektovala spravedlivou rovnováhu mezi zájmy žalobce a orgánu. I když původní záměr Komise zabránit dohadům a spekulacím, které by jistě vznikly při nedostatku jakýchkoli informací o převedení žalobce na jiné pracovní místo, byl oprávněný, publicita poskytnutá Komisí od zahájení vyšetřování OLAF až do předložení závěrečné vyšetřovací zprávy OLAF se zdá být napadnutelná z několika hledisek.

173 Jednak skutečnost, že Komise z vlastní iniciativy vydala svou vlastní tiskovou zprávu vedle zprávy o zahájení vyšetřování vydané OLAF, představuje relativně výjimečnou praxi, jak upřesnila Komise na jednání na otázku položenou Soudem. Toto dosti neobvyklé řešení, které mohlo na sporné skutečnosti pouze upoutat pozornost, tak vyžadovalo, aby Komise věnovala zvláštní pozornost zájmům žalobce a zavedla zvláštní záruky, které by chránily jeho zájmy.

174 Zadruhé ze znění tiskové zprávy vydané Komisí se dalo vyrozumět, že obě dotčené osoby převedené na jiné pracovní místo do Bruselu byly osobně zapojeny do možných nesrovnalostí, které byly předmětem vyšetřování OLAF. I když dotčení úředníci nebyli v uvedené tiskové zprávě jmenováni, kontext snadno umožnil běžně informovaným novinářům jejich identifikaci. Skutečnost, tvrzená Komisí, že dotčené úředníky nejmenovala, se tak zdá být z tohoto pohledu irelevantní.

175 Konečně, tato tisková zpráva obsahuje jednu nepřesnost. Udává se zde totiž, že Komise požádala OLAF o přezkoumání možnosti zahájit vyšetřování, ačkoliv k datu vydání uvedené tiskové zprávy, ke dni 21. listopadu 2002, dobře věděla, že vyšetřování již probíhá, jelikož bylo zahájeno 15. listopadu 2002.

176 Je pravda, že během tiskové konference konané dne 21. listopadu 2002 se tiskový mluvčí Komise vyjadřoval s určitou opatrností. Zdůraznil totiž, že nikdo není obviněn a že rozhodnutí o převedení k jinému útvaru v rámci téhož generálního ředitelství bylo přijato s cílem zabránit střetu zájmů a zajistit hladký průběh vyšetřování. Avšak relativní opatrnost, s jakou se tiskový mluvčí na tiskové konferenci vyjadřoval, nestačila k odstranění škody způsobené žalobci zveřejněním tiskové zprávy ze dne 21. listopadu 2002, která se týkala obou úředníků a vyvolala další otázky novinářů.

177 Je rovněž třeba konstatovat, že Komise neposkytla ze své iniciativy žádnou publicitu závěrečné vyšetřovací zprávě OLAF ze dne 6. května 2003, jejíž závěry zbavují žalobce podezření, co se týče tvrzení, která vedla k zahájení tohoto vyšetřování. Jediným veřejně vyjádřeným stanoviskem Komise následujícím po této zprávě byla odpověď na otázku položenou novinářem dne 17. června 2003 během pravidelné tiskové konference tiskového mluvčího Komise, který u příležitosti této otázky vyjádřil veškerou svou účast, jakož i účast orgánu, s žalobcem.

178 Toto relativně pozdě zaujaté stanovisko není svým způsobem ani svou intenzitou srovnatelné s publicitou, která byla poskytnuta převedení žalobce na jiné pracovní místo při zahájení vyšetřování. Existuje tak zde zřejmá nerovnováha mezi publicitou poskytnutou převedení žalobce na jiné pracovní místo při zahájení vyšetřování a publicitou, která byla poskytnuta předložené závěrečné vyšetřovací zprávě OLAF. Značná publicita, kterou Komise poskytla převedení žalobce na jiné pracovní místo a která měla zjevný neblahý účinek na jeho pověst, nebyla vyvážená žádným nápravným opatřením ze strany Komise v okamžiku, kdy OLAF uveřejnil svou závěrečnou vyšetřovací zprávu.

179 Argument Komise, že žalobce byl rehabilitován tiskovou konferencí ze dne 20. prosince 2002, během které tiskový mluvčí Komise veřejně oznámil zrušení zajišťovacího opatření spočívající v převedení dotčené osoby na jiné pracovní místo, tento závěr nevyvrací. K tomuto datu totiž vyšetřování stále probíhalo a podezření z podvodu, o němž byl tisk informován zprávou ze dne 21. listopadu 2002, tak stále trvalo. V rozporu s tím, co tvrdí Komise, tak nelze oznámení o zrušení zajišťovacího opatření, které se týkalo žalobce, považovat za rovnocenné jeho rehabilitaci.

180 Tím, že se Komise rozhodla uveřejnit tiskovou zprávu, z jejíhož obsahu se dalo vyrozumět, že žalobce převedený na jiné pracovní místo do Bruselu byl osobně zapojen do možných nesrovnalostí, které byly předmětem vyšetřování OLAF, a tím, že opominula přijmout nápravná opatření, která by mohla vyvážit nezvyklou negativní publicitu v důsledku vydání této tiskové zprávy, Komise nedostatečně zohlednila zájmy žalobce v porovnání se svými vlastními zájmy a neomezila škodu způsobenou žalobci zahájením vyšetřování na striktní minimum. Komise tak porušila povinnost péče, kterou má vůči svým zaměstnancům.

181 Co se týče výtky, podle níž tiskový mluvčí Komise během tiskové konference konané dne 21. listopadu 2002 tvrzením, že správa dotací přidělovaných Komisí Maisons de l’Europe spadá pod zastoupení, šířil pomlouvačné a urážlivé tvrzení, je třeba zdůraznit, že i když takové tvrzení nebylo z určitého pohledu přesné, vyjádřil se tiskový mluvčí s relativní opatrností, když zejména uvedl, že na správě těchto dotací se podílí několik účastníků. Mimoto je nutné zohlednit skutečnost, že se jednalo o ústní prohlášení, což neumožňuje požadovat stejný stupeň přesnosti a nuancí, jako v případě písemných prohlášení. Tato prohlášení tak nemají dosah tvrzený žalobcem.

182 V důsledků toho je výtka, že tiskový mluvčí se dopustil pomlouvačných a urážlivých prohlášení, neopodstatněná.

183 Soud tedy došel k závěru, že Komise tím, že porušila oprávněný zájem žalobce na tom, aby byl o svém opětovném zařazení na svou funkci v Paříži informován přímo orgánem oprávněným ke jmenování, a nikoliv prostřednictvím tisku, a dále tím, že poskytla značnou publicitu převedení žalobce na jiné pracovní místo v rámci vyšetřování OLAF, aniž by byla vhodným způsobem napravena škoda, která mu z této nezvyklé publicity vznikla, porušila povinnost péče, kterou má vůči svým zaměstnancům, a dopustila se pochybení, které může založit její odpovědnost.

184 Je tedy třeba posoudit skutečnou existenci tvrzené škody a existenci příčinné souvislosti mezi pochybeními zjištěnými Soudem a utrpěnou škodou.

185 Podle žalobce byla pochybení Komise příčinou závažného traumatu, které vyvolalo hluboký a trvalý depresivní stav, jenž vedl k uznání jeho invalidity od 1. května 2004. Kvůli této invaliditě mu vznikla materiální újma, kterou představuje rozdíl mezi výší jeho základního platu a výší invalidního důchodu, a to za dobu od uznání jeho invalidity do okamžiku, kdy mu vznikl nárok na starobní důchod, tedy za dobu 55 měsíců. Jeho materiální újma tak dosahuje částky 264 000 eur.

186 Mimoto pochybení Komise vážně poškodila jeho čest a pověst a zničila konec jeho kariéry. Byla mu tak způsobena morální újma, která byla umocněna odmítnutím orgánu oprávněného ke jmenování uznat způsobená pochybení a kterou je možno vyčíslit ve výši 500 000 eur.

187 Během písemné části řízení Komise poznamenala, že škoda žalobce a její příčinná souvislost s tvrzeným pochybeními nemůže být přezkoumána, dokud nebude skončeno řízení zahájené na základě článku 73 služebního řádu. Zejména zdůraznila, že škoda žalobce by měla být posouzena s ohledem na plnění přijatá na základě tohoto ustanovení, v souladu s výše uvedeným rozsudkem Lucaccioni v. Komise.

188 Ve svém vyjádření došlém kanceláři Soudu dne 10. listopadu 2006 faxem (k podání originálu došlo 13. listopadu 2006), které následovalo poté, co se žalobce vzdal řízení, které bylo zahájeno na základě článku 73 služebního řádu, má Komise za to, že tato poslední okolnost nemůže změnit rozsah sporu. Uplatňuje, že škoda musí být posouzena objektivně a nerozhodují o ní účastníci řízení. Žalobce tedy nemůže uvedeným vzdáním se zvýšit rozsah náhrady, které se za utrpěnou škodu domáhá. Dále upozorňuje na to, že žalobce by mohl odvolat své vzdání se a požádat o obnovení řízení, které zahájil na základě článku 73 služebního řádu.

189 Ve své žalobní odpovědi Komise podpůrně zdůrazňuje nepřiměřenost částek požadovaných žalobcem z titulu jeho morální újmy.

190 Úvodem je třeba připomenout, že nelze zohlednit jak materiální, tak morální újmu vyplývající z pochybení tvrzených žalobcem, jejichž existenci však Soud nezjistil, především z pochybení týkajících se informování OLAF ze strany Komise o předpokládaných nesrovnalostech v rámci Info-Point Europe v Avignonu a rozhodnutí o převedení na jiné pracovní místo do Bruselu.

191 Pokud jde o zbývající část, je třeba rozlišovat mezi materiální a morální újmou tvrzenou žalobcem.

192 Žalobce uvádí materiální újmu spočívající ve ztrátě odměny z důvodu jeho invalidity, která je výsledkem onemocnění, kterým trpí a které zahájením řízení na základě článku 73 služebního řádu označil za nemoc z povolání.

193 Je třeba připomenout, že Soud není příslušný k rozhodnutí o příčinném vztahu mezi služebními podmínkami úředníka a nemocí, které se dovolává. Článek 19 pravidel pojištění totiž stanoví, že rozhodnutí o uznání nemoci jako nemoci z povolání přijímá orgán oprávněný ke jmenování na základě závěrů vyslovených jedním nebo více lékaři určenými orgány a, pokud to úředník vyžaduje, po konzultaci lékařské komise stanované v článku 23 uvedených pravidel. Článek 12 odst. 1 pravidel pojištění stanoví, že v případě celkové trvalé invalidity způsobené v důsledku úrazu nebo nemoci z povolání je úředníkovi vyplacena částka stanovená v čl. 73 odst. 2 bodě b) služebního řádu, tedy částka rovnající se osminásobku ročního základního platu vypočtená na základě výše platu pobíraného během dvanácti měsíců před úrazem.

194 Systém zavedený k provedení článku 73 služebního řádu tedy stanoví paušální náhradu v případě úrazu nebo nemoci z povolání, aniž by dotčená osoba musela nutně dokazovat jakékoliv pochybení orgánu. Judikatura upřesňuje, že pouze v případě, kdy se ukáže, že systém zavedený služebním řádem neumožňuje přiměřenou náhradu utrpěné škody, má úředník právo požadovat dodatečnou náhradu (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 8. října 1986, Leussink a další v. Komise, 169/83 a 136/84, Recueil, s. 2801, bod 13, a ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251, bod 22; rozsudky Soudu prvního stupně Lucaccioni v. Komise, uvedený výše, bod 74, a ze dne 15. prosince 1999, Latino v. Komise, T‑300/97, Recueil FP, s. I‑A‑259 a II‑1263, bod 95).

195 Z toho vyplývá, že návrhová žádání žalobce směřující k náhradě materiální újmy údajně způsobené jeho nemocí a z ní vyplývajícího uznání jeho invalidity musí být zamítnuta.

196 Tento závěr nemůže vyvrátit okolnost, že se žalobce vzdal řízení, které bylo zahájeno na základě článku 73 služebního řádu. Uvedené vzdání se totiž nemá žádný dopad na uplatnění pravidla, podle nějž je uznání nemoci jako nemoci z povolání v pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování.

197 Žalobce tvrdí, že mu pochybení Komise způsobila morální újmu, která spočívá především v poškození jeho cti a profesionální pověsti, jakož i v trvalém poškození jeho zdraví.

198 V úvodu je třeba připomenout, že cílem postupu stanoveného k provedení článku 73 služebního řádu je paušální náhrada jak materiální, tak morální újmy vyplývající z nemoci z povolání.

199 Z toho vyplývá, že návrhová žádání žalobce směřující k nápravě morální újmy, která mu vznikla v souvislosti s jeho nemocí a z ní vyplývajícího uznání jeho invalidity, je nutno rovněž zamítnout.

200 Konkrétně, škoda způsobená porušením zásady péče Komisí při opětovném zařazení žalobce na jeho funkci v Paříži, konstatovaným v bodě 163 tohoto rozsudku, nemůže vést k náhradě v rámci této žaloby na náhradu škody. Je totiž třeba mít za to, že takovéto porušení zásady péče mohlo pouze, ze své podstaty, vyvolat u žalobce stav stresu a úzkosti, a tak způsobit či zhoršit újmu spojenou s jeho nemocí. Náhradu takovéto škody přitom v zásadě umožňuje postup stanovený k provedení článku 73 služebního řádu.

201 Naproti tomu aspekt morální újmy tvrzené žalobcem, který spočívá v poškození jeho cti a pověsti, nesouvisí s jeho nemocí, a tedy nemůže být paušálně nahrazen na základě článku 73 služebního řádu.

202 V důsledku toho je třeba posoudit skutečnou existenci tohoto aspektu morální újmy uvedeného žalobcem.

203 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z publicity, která následovala po zahájení vyšetřování OLAF, bylo možno vyrozumět, že žalobce je podezřelý ze zapojení do nesrovnalostí a podvodů, které byly předmětem tohoto vyšetřování. Vzhledem k tomu, že několik článků, které se objevily ve francouzském tisku a které uváděly jméno žalobce, informovalo o jeho převedení na jiné pracovní místo v rámci tohoto vyšetřování a v obecnějším kontextu podezření z podvodů v rámci Maison de l’Europe d’Avignon et de Vaucluse, byla poškozena žalobcova čest a profesionální pověst, a to nejen v rámci orgánu, ale rovněž šíře v rámci veřejného mínění. Tato újma nebyla napravena ani oznámením Komise o zrušení zajišťovacího opatření, které se ho týkalo, ani projevem účasti tiskového mluvčího Komise během tiskové konference konané dne 17. června 2003.

204 V důsledku toho Soudu náleží přezkoumat, zda existuje příčinná souvislost mezi nesprávným postupem, který zjistil, a tímto aspektem morální újmy utrpěné žalobcem.

205 Pro připuštění příčinné souvislosti je třeba, aby žalobce prokázal přímý a jistý vztah příčiny a následku mezi pochybením, jehož se dopustil dotyčný orgán, a uplatňovanou škodou (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 28. září 1999, Hautem v. EIB, T‑140/97, Recueil FP, s. I‑A‑171 a II‑897, bod 85).

206 V projednávaném případě publicita, kterou se Komise rozhodla poskytnout převedení žalobce na jiné pracovní místo do Bruselu, a to především tiskovou zprávou ze dne 21. listopadu 2002, nejen usnadnila jeho identifikaci všemi běžně informovanými novináři, ale rovněž umožnila vyrozumět, že je zapojen do nesrovnalostí, které jsou předmětem vyšetřování. Přímým a předvídatelným důsledkem této iniciativy bylo uveřejnění podezření žalobce ze zpronevěry ve francouzském tisku, zejména v článku deníku Le Monde, čímž byla poškozena jeho čest a pověst, přičemž toto poškození přesáhlo škodu, která nevyhnutelně vznikne úředníkovi, který je vyšetřován OLAF. Toto poškození žalobcovy cti a pověsti nebylo následně Komisí napraveno. Komise zejména neposkytla závěrečné vyšetřovací zprávě OLAF, která zbavila žalobce podezření, co se týče tvrzení, která vedla k zahájení uvedeného vyšetřování, publicitu srovnatelnou s tou, kterou se rozhodla poskytnout převedení dotčené osoby na jiné pracovní místo při zahájení vyšetřování. Mezi pochybeními orgánu zjištěnými v bodě 183 tohoto rozsudku a aspektem morální újmy způsobené žalobci, který spočívá v poškození jeho cti a pověsti, tedy existuje přímý a jistý vztah příčiny a následku.

207 V důsledku toho je důvodné uložit Komisi, aby žalobci zaplatila náhradu tohoto aspektu morální újmy způsobené z důvodu pochybení zjištěných Soudem. S ohledem na okolnosti projednávaného případu Soud stanoví ex aequo et bono tuto náhradu škody ve výši 15 000 eur.

208 Jak Soud rozhodl ve svém rozsudku ze dne 26. dubna 2006, Falcione v. Komise (F‑16/05, Sb. VS s. I-A-1-3 a II-A-1-7, body 77 až 86), dokud jednací řád Soudu a zejména zvláštní ustanovení o nákladech řízení nevstoupí v platnost, je třeba použít pouze jednací řád Soudu prvního stupně.

209 Na základě čl. 87 odst. 3 prvního pododstavce jednacího řádu tohoto posledně uvedeného Soudu, může Soud rozdělit náklady mezi účastníky řízení, pokud měl každý účastník ve věci částečně úspěch i neúspěch, přičemž se rozumí, že na základě článku 88 tohoto řádu ve sporech mezi Společenstvími a jejich zaměstnanci nesou orgány vlastní náklady

210 Jelikož žalobě bylo v projednávaném případě částečně vyhověno, okolnosti případu budou spravedlivě zohledněny rozhodnutím, že Komise mimo vlastní náklady ponese dvě třetiny nákladů řízení vynaložených žalobcem.

1) Komisi Evropských společenství se ukládá zaplatit J.-L. Giraudymu částku ve výši 15 000 eur jako náhradu škody za morální újmu, kterou utrpěl, spočívající v poškození jeho pověsti a cti.