1. Předběžné otázky – Otázka týkající se výkladu rámcového rozhodnutí přijatého na základě hlavy VI Smlouvy o EU
[Článek 234 ES; článek 35 EU a čl. 46 písm. b) EU]
2. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech
[Článek 234 ES; článek 35 EU a čl. 46 písm. b) EU]
3. Akty orgánů – Časová působnost – Procesní pravidla
4. Evropská unie – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech – Postavení obětí v trestním řízení – Rámcové rozhodnutí 2001/220
[Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220, čl. 1 písm. a), čl. 2 odst. 1 a čl. 8 odst. 1]
1. Skutečnost, že předkládací rozhodnutí týkající se výkladu rámcového rozhodnutí přijatého na základě hlavy VI Smlouvy o EU nezmiňuje článek 35 EU, ale odkazuje na článek 234 ES, sama o sobě nemůže způsobit nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. To platí o to více, když forma, v jaké vnitrostátní soud musí předložit svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, není ve Smlouvě o EU výslovně stanovena, ani z ní nevyplývá.
(viz bod 36)
2. Podle čl. 46 písm. b) EU se režim stanovený v článku 234 ES má vztahovat na článek 35 EU, s výhradou podmínek stanovených v tomto ustanovení. Po vzoru článku 234 ES podřizuje článek 35 EU možnost podat Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podmínce, že vnitrostátní soud považuje rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vydání svého rozsudku, takže judikatura Soudního dvora týkající se přípustnosti předběžných otázek položených na základě článku 234 ES je v zásadě použitelná obdobně na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce položené Soudnímu dvoru na základě článku 35 EU.
Z toho plyne, že domněnka relevance, která se váže k předběžným otázkám položeným vnitrostátními soudy, může být vyvrácena jen ve výjimečných případech, pokud je zjevné, že žádaný výklad ustanovení práva Unie, kterých se tyto otázky týkají, nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jestliže se jedná o hypotetický problém nebo pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny. S výjimkou těchto případů je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout o předběžných otázkách týkajících se výkladu aktů uvedených v čl. 35 odst. 1 EU.
(viz body 34, 39–40)
3. Procesní pravidla jsou obecně považována za použitelná na všechny spory probíhající ke dni jejich vstupu v účinnost, na rozdíl od hmotněprávních pravidel, která jsou obvykle vykládána jako nepoužitelná na situace nastalé před jejich vstupem v účinnost.
Přitom otázka soudní pravomoci k rozhodnutí o vrácení majetku oběti, který byl zajištěn během trestního řízení, spadá do oblasti procesních pravidel, takže žádná překážka použití právního předpisu ratione temporis nebrání zohlednění relevantních ustanovení rámcového rozhodnutí 2001/220 o postavení obětí v trestním řízení v rámci sporu týkajícího se uvedené otázky za účelem konformního výkladu ustanovení použitelného vnitrostátního práva.
(viz body 48–49)
4. Rámcové rozhodnutí 2001/220 o postavení obětí v trestním řízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v rámci trestního řízení a konkrétněji v rámci vykonávacího řízení probíhajícího po vydání konečného odsuzujícího rozsudku pojem „oběť“ ve smyslu tohoto rámcového rozhodnutí nezahrnuje právnické osoby, které utrpěly škodu přímo způsobenou konáním či opomenutím, jež porušuje trestněprávní předpisy členského státu.
Vykládat rámcové rozhodnutí v tom smyslu, že se týká rovněž právnických osob, které údajně utrpěly škodu přímo způsobenou trestným činem, by totiž bylo v rozporu se samotným zněním čl. 1 písm. a) tohoto rámcového rozhodnutí, které se týká pouze fyzických osob, které utrpěly škodu přímo způsobenou chováním v rozporu s trestněprávními předpisy členského státu. Navíc, žádné jiné ustanovení rámcového rozhodnutí neukazuje na to, že by zákonodárce Evropské unie zamýšlel rozšířit pojem oběti tak, aby se rámcové rozhodnutí použilo i na právnické osoby. Zcela naopak, vícero ustanovení rámcového rozhodnutí, a zejména čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 1, potvrzuje, že cílem zákonodárce bylo zahrnout výlučně fyzické osoby, které jako oběti utrpěly škodu v důsledku trestného činu.
Směrnice 2004/80 o odškodňování obětí trestných činů nemůže tento výklad vyvrátit. Totiž i za předpokladu, že by ustanovení směrnice přijaté na základě Smlouvy o ES mohla mít nějaký dopad na výklad ustanovení rámcového rozhodnutí, které se zakládá na Smlouvě o EU, a že by pojem oběti ve smyslu směrnice mohl být vykládán jako zahrnující právnické osoby, nejsou směrnice a rámcové rozhodnutí v každém případě v takovém vztahu, který by si žádal jednotný výklad dotčeného pojmu.
(viz body 53–55, 57–58, 60 a výrok)