Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok
Ve věci C‑440/05,
jejímž předmětem je žaloba na neplatnost na základě čl. 35 odst. 6 EU, podaná dne 8. prosince 2005,
Komise Evropských společenství, zastoupená W. Bogensbergerem a R. Troostersem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalobkyně,
podporovaná:
Evropským parlamentem, zastoupeným M. Gómez-Leal, J. Rodriguesem a A. Auersperger Matićem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
vedlejším účastníkem,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené J.-C. Pirisem a J. Schuttem, jakož i K. Michoel, jako zmocněnci,
žalované,
podporované:
Belgickým královstvím , zastoupeným M. Wimmerem, jako zmocněncem,
Českou republikou , zastoupenou T. Bočkem, jako zmocněncem,
Dánským královstvím , zastoupeným J. Moldem, jako zmocněncem,
Estonskou republikou , zastoupenou L. Uibem, jako zmocněncem,
Řeckou republikou , zastoupenou S. Chala a A. Samoni-Rantou, jako zmocněnkyněmi, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
Francouzskou republikou , zastoupenou E. Belliard, G. de Berguesem a S. Gasri, jako zmocněnci,
Irskem , zastoupeným D. O’Haganem a E. Fitzsimonsem, jakož i N. Hyland, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
Lotyšskou republikou , zastoupenou E. Balode-Buraka a E. Broksem, jako zmocněnci,
Litevskou republikou , zastoupenou D. Kriaučiūnasem, jako zmocněncem,
Maďarskou republikou , zastoupenou P. Gottfriedem, jako zmocněncem,
Republikou Malta , zastoupenou S. Camillerim, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. Grechem, Deputy Attorney General,
Nizozemským královstvím , zastoupeným H. G. Sevenster a M. de Gravem, jako zmocněnci,
Rakouskou republikou , zastoupenou C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
Polskou republikou , zastoupenou E. Ośnieckou-Tameckou, jako zmocněnkyní,
Portugalskou republikou , zastoupenou L. Fernandesem a M. L. Duarte, jako zmocněnci,
Slovenskou republikou , zastoupenou R. Procházkou, jako zmocněncem,
Finskou republikou , zastoupenou E. Bygglin, jako zmocněnkyní, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
Švédským královstvím , zastoupeným K. Wistrand, jako zmocněnkyní, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska , zastoupeným E. O’Neill a D. J. Rhee, jakož i D. Andersonem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
vedlejšími účastníky,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení V. Skouris, předseda, P. Jann, C. W. A. Timmermans, A. Rosas, K. Lenaerts a A. Tizzano, předsedové senátů, R. Schintgen (zpravodaj), J. N. Cunha Rodrigues, M. Ilešič, J. Malenovský, T. von Danwitz, A. Arabadžev a C. Toader, soudci,
generální advokát: J. Mazák,
vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 28. června 2007,
vydává tento
Rozsudek
1. Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr zrušil rámcové rozhodnutí Rady 2005/667/SVV ze dne 12. července 2005 k posílení rámce trestního práva pro boj proti znečištění z lodí (Úř. věst. L 255, s.164).
Právní rámec a skutečnosti předcházející sporu
2. Dne 12. července 2005 přijala Rada Evropské unie na návrh Komise rámcové rozhodnutí 2005/667.
3. Rámcové rozhodnutí 2005/667, které je založeno na ustanoveních hlavy VI Smlouvy o EU, zejména na čl. 31 odst. 1 písm. e) EU a čl. 34 odst. 2 písm. b) EU, představuje podle prvních pěti bodů svého odůvodnění nástroj, jímž chce Evropská unie sblížit právní předpisy členských států v oblasti trestního práva tím, že jim uloží stanovit jednotné trestní sankce za účelem boje proti úmyslnému nebo hrubě nedbalostnímu znečišťování z lodí.
4. Toto rámcové rozhodnutí doplňuje směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/35/ES ze dne 7. září 2005 o znečištění z lodí a o zavedení sankcí za protiprávní jednání (Úř. věst. L 255, s. 11) s cílem posílit námořní bezpečnost sblížením právních předpisů členských států.
5. Uvedené rámcové rozhodnutí stanoví, že členské státy přijmou některá opatření týkající se trestního práva, aby bylo možno dosáhnout cíle sledovaného směrnicí 2005/35, jímž je zajištění vysoké úrovně bezpečnosti a ochrany životního prostředí v námořní dopravě.
6. Článek 1 rámcového rozhodnutí 2005/667 zní:
„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se použijí definice uvedené v článku 2 směrnice 2005/35/ES.“
7. Článek 2 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:
„1. S výhradou čl. 4 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí přijme každý členský stát opatření, která zajistí, aby každé protiprávní jednání ve smyslu článků 4 a 5 směrnice 2005/35/ES bylo považováno jako trestný čin.
2. Odstavec 1 se nevztahuje na členy posádky při protiprávních jednáních, k nimž došlo v průlivech používaných pro mezinárodní plavbu, výlučných hospodářských zónách a na volném moři, jsou-li splněny podmínky stanovené v příloze I pravidle 11 písm. b) nebo v příloze II pravidle 6 písm. b) úmluvy [Marpol] 73/78.“
8. Článek 3 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví:
„Každý členský stát přijme v souladu s vnitrostátním právem opatření nezbytná k zajištění trestnosti pomoci, účastenství a návodu ke spáchání trestného činu uvedeného v článku 2.“
9. Článek 4 rámcového ustanovení 2005/667 zní:
„1. Každý členský stát přijme nezbytná opatření k zajištění toho, aby za trestné činy uvedené v článcích 2 a 3 bylo možné uložit účinné, přiměřené a odrazující tresty zahrnující, přinejmenším pro závažné případy, tresty odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně jeden až tři roky.
2. V méně závažných případech, kdy spáchaný čin nezpůsobí zhoršení jakosti vody, může členský stát stanovit sankce jiného druhu, než sankce stanovené v odstavci 1.
3. Tresty podle odstavce 1 mohou být spojeny s jinými sankcemi nebo opatřeními, zejména pokutami, nebo se zákazem provozování činnosti vyžadující úřední povolení anebo schválení, nebo se zákazem zakládání, správy a řízení společnosti nebo nadace, uloženými fyzické osobě, svědčí-li skutečnosti vedoucí k jejímu odsouzení o tom, že hrozí zřejmé nebezpečí, že by se trestná činnost stejného druhu mohla opakovat.
4. Každý členský stát přijme nezbytná opatření k zajištění toho, aby se na úmyslně spáchaný trestný čin uvedený v článku 2 vztahoval trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně pět až deset let, pokud má tento trestný čin za následek závažné a rozsáhlé poškození jakosti vody, živočišných nebo rostlinných druhů nebo jejich části a smrt nebo vážné zranění osob.
5. Každý členský stát přijme nezbytná opatření k zajištění toho, aby se na úmyslně spáchaný trestný čin uvedený v článku 2 vztahoval trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dva až pět let, pokud:
a) má trestný čin za následek závažné a rozsáhlé poškození jakosti vody, živočišných nebo rostlinných druhů nebo jejich části; nebo
b) byl trestný čin spáchán v rámci zločinného spolčení ve smyslu společné akce [Rady] 98/733/SVV ze dne 21. prosince 1998, kterou se stanoví, že účast na zločinném spolčení je v členských státech Evropské unie trestným činem [Úř. věst. L 351, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 113], bez ohledu na výši trestu uvedenou v této společné akci.
6. Každý členský stát přijme nezbytná opatření k zajištění toho, aby se na trestný čin uvedený v článku 2, který byl spáchán následkem hrubé nedbalosti, vztahoval trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dva až pět let, pokud má tento trestný čin za následek závažné a rozsáhlé poškození jakosti vody, živočišných nebo rostlinných druhů nebo jejich části a smrt nebo vážné zranění osob.
7. Každý členský stát přijme nezbytná opatření k zajištění toho, aby se na trestný čin uvedený v článku 2, který byl spáchán následkem hrubé nedbalosti, vztahoval trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně jeden až tři roky, pokud má tento trestný čin za následek závažné a rozsáhlé poškození jakosti vody, živočišných nebo rostlinných druhů nebo jejich části.
8. Pokud jde o tresty odnětí svobody, použije se tento článek, aniž je dotčeno mezinárodní právo[,] a zejména článek 230 Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982.“
10. Článek 5 rámcového rozhodnutí 2005/667 stanoví:
„1. Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby zajistil, že právnické osoby lze činit odpovědnými za trestné činy uvedené v článcích 2 a 3, které v jejich prospěch spáchá jakákoli osoba jednající samostatně nebo jako člen orgánu dotyčné právnické osoby, která v této právnické osobě působí ve vedoucím postavení na základě:
a) oprávnění zastupovat tuto právnickou osobu nebo
b) pravomoci přijímat rozhodnutí jménem této právnické osoby nebo
c) pravomoci vykonávat kontrolu v rámci orgánu této právnické osoby.
2. Kromě případů uvedených v odstavci 1 přijme každý členský stát opatření nezbytná k zajištění odpovědnosti právnických osob v případech, kdy nedostatek dohledu nebo kontroly ze strany osoby uvedené v odstavci 1 umožnil spáchání trestného činu uvedeného v článku 2 ve prospěch uvedené právnické osoby osobou jí podřízenou.
3. Odpovědnost právnických osob podle odstavců 1 a 2 nevylučuje trestní stíhání fyzických osob, které jsou pachateli, návodci nebo účastníky při spáchání některého z trestných činů uvedených v článcích 2 a 3.“
11. Článek 6 rámcového rozhodnutí 2005/667 stanoví:
„1. Každý členský stát přijme opatření nezbytná k zajištění toho, aby právnickou osobu odpovědnou podle čl. 5 odst. 1 bylo možné postihnout účinnými, přiměřenými a odrazujícími sankcemi. Sankce:
a) zahrnují pokuty trestní nebo jiné povahy, které jsou přinejmenším pro případy, kdy je právnická osoba odpovědná za trestné činy uvedené v článku 2,
i) v horní hranici sazby nejméně 150 000 až 300 000 [eur],
ii) v horní hranici sazby nejméně 750 000 až 1 500 000 [eur] v nejzávažnějších případech, včetně úmyslně spáchaných trestných činů podle čl. 4 odst. 4 a čl. 4 odst. 5;
b) mohou ve všech případech zahrnovat sankce jiné než pokuty, například:
i) zbavení oprávnění pobírat veřejné výhody nebo podpory,
ii) dočasný nebo trvalý zákaz provozování obchodních činností,
iii) uložení soudního dohledu,
iv) zrušení rozhodnutím soudu,
v) povinnost přijmout zvláštní opatření pro odstranění následků trestného činu, za který je právnická osoba odpovědná.
2. Pro účely provádění ustanovení odst. 1 písm. a) a aniž je dotčena první věta odstavce 1, použijí členské státy, které nepřijaly euro, směnný kurz mezi eurem a svojí měnou zveřejněný v Úředním věstníku Evropské unie dne 12. července 2005.
3. Členský stát může provést ustanovení odst. 1 písm. a) zavedením systému, ve kterém je pokuta úměrná obratu právnické osoby, finančnímu prospěchu získanému nebo zajištěnému spácháním trestného činu nebo jakékoli jiné hodnotě udávající finanční situaci právnické osoby, a to za podmínky, že takový systém umožňuje uložit takové nejvyšší možné pokuty, jejichž výše se alespoň rovná nejnižší částce pro nejvyšší možné pokuty stanovené v odst. 1 písm. a).
4. Členský stát, který zamýšlí provést rámcové rozhodnutí v souladu s odstavcem 3, oznámí tento úmysl Generálnímu sekretariátu Rady a Komisi.
5. Každý členský stát přijme opatření nezbytná pro zajištění toho, aby právnickou osobu odpovědnou podle čl. 5 odst. 2 bylo možné postihnout účinnými, přiměřenými a odrazujícími sankcemi.“
12. Článek 7 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/667 stanoví objektivní znaky trestných činů, pro něž jsou členské státy povinny přijmout nezbytná opatření ke stanovení své soudní pravomoci v míře, kterou umožňuje mezinárodní právo.
13. Spadá-li trestný čin do soudní pravomoci více členských států, musí příslušné členské státy podle čl. 7 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí odpovídajícím způsobem usilovat o koordinaci svých činností, zejména pokud jde o podmínky stíhání a úpravu vzájemné pomoci. Článek 7 odst. 5 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví, které spojující prvky je při tom třeba vzít v úvahu.
14. Článek 8 rámcového rozhodnutí 2005/667 stanoví:
„1. Je-li členský stát informován o spáchání trestného činu, na který se vztahuje článek 2, nebo o nebezpečí spáchání takového trestného činu, který v blízké době způsobí nebo může způsobit znečištění, informuje okamžitě ostatní členské státy, které by mohly být vystaveny těmto škodám, a Komisi.
2. Je-li členský stát informován o spáchání trestného činu, na který se vztahuje článek 2, nebo o nebezpečí spáchání takového trestného činu, který by mohl spadat pod soudní pravomoc členského státu, informuje okamžitě tento členský stát.
3. Členské státy neprodleně oznámí státu vlajky nebo jinému dotyčnému státu opatření přijatá podle tohoto rámcového rozhodnutí[,] a zejména podle článku 7.“
15. Článek 9 rámcového rozhodnutí 2005/667 zní:
„1. Každý členský stát určí stávající kontaktní místa nebo v případě potřeby zřídí nová kontaktní místa, a to zejména za účelem výměny informací podle článku 8.
2. Každý členský stát informuje Komisi o tom, které z jeho útvarů jednají jako kontaktní místa v souladu s odstavcem 1. Komise sdělí tato kontaktní místa ostatním členským státům.“
16. Podle článku 10 rámcového rozhodnutí 2005/667 má uvedené rozhodnutí stejnou územní působnost jako směrnice 2005/35/ES.
17. Článek 11 rámcového rozhodnutí 2005/667 stanoví:
„1. Členské státy přijmou opatření nezbytná pro dosažení souladu s tímto rámcovým rozhodnutím do 12. ledna 2007.
2. Členské státy sdělí do 12. ledna 2007 Generálnímu sekretariátu Rady a Komisi znění předpisů, kterými ve svém vnitrostátním právu provádějí povinnosti, jež pro ně vyplývají z tohoto rámcového rozhodnutí. Na základě těchto informací a písemné zprávy Komise vyhodnotí Rada nejpozději do 12. ledna 2009, do jaké míry členské státy vyhověly ustanovením tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Do 12. ledna 2012 předloží Komise na základě informací členských států o praktickém uplatňování tohoto rámcového rozhodnutí Radě zprávu a jakékoli návrhy, které považuje za vhodné, včetně případných návrhů, aby členské státy, pokud jde o trestné činy spáchané v jejich pobřežním moři nebo v jejich výlučné hospodářské zóně nebo rovnocenné zóně, nepovažovaly loď plující pod vlajkou jiného členského státu za cizí loď ve smyslu článku 230 Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982.“
18. Podle svého článku 12 vstoupilo rámcové rozhodnutí 2005/667 v platnost prvním dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie .
19. Článek 1 směrnice 2005/35 stanoví:
„1. Účelem této směrnice je začlenit mezinárodní normy, které se týkají znečištění z lodí, do práva Společenství a zajistit, aby osoby odpovědné za vypouštění podléhaly odpovídajícím sankcím uvedeným v článku 8, aby byla zlepšena námořní bezpečnost a zvýšena ochrana mořského prostředí před znečištěním z lodí.
2. Tato směrnice nebrání členským státům v přijetí přísnějších opatření proti znečištění z lodí v souladu s mezinárodním právem.“
20. Článek 2 směrnice 2005/35 stanoví:
„Pro účely této směrnice se:
1. ,úmluvou Marpol 73/78‘ rozumí Mezinárodní úmluva o zabránění znečišťování z lodí z roku 1973 a protokol k této úmluvě z roku 1978, v platném znění;
2. ,znečišťujícími látkami‘ rozumějí látky zahrnuté v přílohách I (ropné látky) a II (jedovaté kapalné látky volně ložené) úmluvy Marpol 73/78;
3. ,vypouštěním‘ rozumí jakékoli vypuštění z lodi podle článku 2 úmluvy Marpol 73/78;
4. ,lodí‘ rozumí námořní plavidlo bez ohledu na to, pod jakou vlajkou pluje, jakéhokoli typu, provozované v mořském prostředí a zahrnuje křídlové čluny, vznášedla, ponorky a plovoucí zařízení.“
21. Článek 3 této směrnice zní:
„1. Tato směrnice se v souladu s mezinárodním právem vztahuje na vypouštění znečišťujících látek:
a) ve vnitřních vodách členského státu, včetně přístavů, a to v míře, v jaké je použitelný režim úmluvy Marpol;
b) v teritoriálních vodách členského státu;
c) v průlivech používaných pro mezinárodní plavbu podle tranzitního režimu, jak je stanoveno v části III oddílu 2 Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982, a to v rozsahu, v jakém členský stát vykonává jurisdikci nad takovými průlivy;
d) ve výlučné hospodářské zóně nebo rovnocenné zóně členského státu, zřízené v souladu s mezinárodním právem; a
e) na volném moři.
2. Tato směrnice se vztahuje na vypouštění znečišťujících látek z jakékoli lodi bez ohledu na to, pod jakou vlajkou pluje, s výjimkou válečných lodí, pomocných válečných plavidel nebo jiných lodí v majetku státu nebo jím provozovaných a v současné době vyžívaných pouze pro vládní neobchodní účely.“
22. Článek 4 uvedené směrnice stanoví:
„Členské státy zajistí, aby vypouštění znečišťujících látek z lodí v jakékoli z oblastí uvedených v čl. 3 odst. 1 bylo považováno za protiprávní jednání, je-li spácháno úmyslně, následkem vědomé nedbalosti nebo hrubé nedbalosti. Toto protiprávní jednání je považováno za trestný čin podle rámcového rozhodnutí [2005/667], kterým se doplňuje tato směrnice, a to za okolností, jež toto rozhodnutí stanoví.“
23. Článek 8 směrnice 2005/35 stanoví:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření pro zajištění toho, aby protiprávní jednání podle článku 4 podléhala účinným, přiměřeným a odrazujícím sankcím, které mohou zahrnovat trestní nebo správní sankce.
2. Každý členský stát přijme nezbytná opatření pro zajištění toho, aby byly sankce uvedené v odstavci 1 uplatněny na jakoukoli osobu, která je shledána odpovědnou za protiprávní jednání podle článku 4.“
24. V souvislosti s přijetím směrnice 2005/35 a rámcového rozhodnutí 2005/667 vydala Komise prohlášení, v nichž se distancovala od „rozštěpení“ provedeného Radou. Prohlášení k rámcovému rozhodnutí 2005/667 zní:
„S ohledem na důležitost boje proti znečišťování z lodí je Komise pro to, aby se vypouštění znečišťujících látek loděmi stalo trestným činem a aby byly přijaty sankce na úrovni členských států pro případ porušení právních předpisů Společenství týkajících se znečišťování z lodí.
Komise však zastává názor, že rámcové rozhodnutí není vhodný právní nástroj, pomocí něhož by bylo možné uložit členským státům závazek postavit nedovolené vypouštění znečišťujících látek do moře na úroveň trestného činu a zavést na úrovni členských států odpovídající trestně právní sankce.
Komise – jak zní její námitka u Soudního dvora při jejím odvolání [ve věci] C‑176/03 [rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, Sb. rozh. s. I‑7879] proti rámcovému rozhodnutí o ochraně životního prostředí prostřednictvím trestního práva – má za to, že v rámci pravomocí, jimiž disponuje pro účely dosažení cílů stanovených v článku 2 Smlouvy o založení Evropského společenství, je Společenství zmocněno požadovat na členských státech, aby stanovily sankce – včetně případných trestněprávních sankcí – na vnitrostátní úrovni, pokud se to ukáže jako nutné pro dosažení cíle Společenství.
To je případ otázek znečišťování z lodí, kdy je právní základ tvořen čl. 80 odst. 2 Smlouvy o založení Evropského společenství.
Pokud Rada přijme rámcové rozhodnutí navzdory uvedené pravomoci Společenství, Komise si do vynesení rozsudku ve věci C‑176/03 vyhrazuje veškerá práva, která jsou jí svěřena Smlouvou.“
25. Jelikož je Komise toho názoru, že rámcové rozhodnutí 2005/667 nebylo přijato na vhodném právním základě, a tudíž byl porušen článek 47 ES, podala tuto žalobu.
K žalobě
26. Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 25. dubna 2006 bylo Parlamentu povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Komise a Belgickému království, České republice, Dánskému království, Estonské republice, Řecké republice, Francouzské republice, Irsku, Lotyšské republice, Litevské republice, Maďarské republice, Republice Malta, Nizozemskému království, Rakouské republice, Polské republice, Portugalské republice, Slovenské republice, Finské republice, Švédskému království a Spojenému království Velké Británie a Severního Irska bylo povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady.
27. Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 28. září 2006 bylo Republice Slovinsko povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady.
Argumentace účastníků řízení
28. Komise má za to, že rámcové rozhodnutí 2005/667 je vzhledem k právnímu základu zvolenému pro jeho přijetí v rozporu s článkem 47 EU, a z tohoto důvodu musí být zrušeno.
29. Podle Komise z výše uvedeného rozsudku Komise v. Rada, jehož význam přesahuje hranice politiky Společenství v oblasti životního prostředí, vyplývá, že vhodný právní základ pro vydání právního aktu je třeba zvolit s přihlédnutím k jeho cíli a obsahu. Soudní dvůr sice v tomto rozsudku připomněl, že trestní právo v zásadě nespadá do pravomoci Společenství. Uznal však, že Společenství má implicitní pravomoc, jež se váže k určitému právnímu základu, a tudíž může přijmout vhodná trestněprávní opatření, existuje-li nutnost zakročit proti nedostatkům při uskutečňování cílů Společenství a je-li cílem těchto opatření zajistit plnou účinnost dotčené politiky Společenství. Soudní dvůr ostatně nevymezil rozsah pravomoci zákonodárce Společenství v oblasti trestního práva, jelikož neprovedl rozlišení podle povahy dotyčných trestněprávních opatření.
30. V projednávaném případě vyplývá z preambule rámcového rozhodnutí 2005/667, že jeho cílem je doplnit úpravu zavedenou směrnicí 2005/35, přijatou na základě čl. 80 odst. 2 ES, aby byla zajištěna její účinnost.
31. Co se týče obsahu tohoto rámcového rozhodnutí, Komise uplatňuje, že všechna opatření obsažená v jeho článcích 1 až 10 mají vztah k trestnímu právu a týkají se jednání, jež je z pohledu práva Společenství nutno považovat za nežádoucí.
32. Kritérium nutnosti stanovené Soudním dvorem v jeho výše uvedeném rozsudku Komise v. Rada je podle Komise v projednávaném případě rovněž splněno. Jednak tuto skutečnost Rada mlčky uznala přijetím rámcového rozhodnutí 2005/667, jelikož čl. 29 druhý pododstavec třetí odrážka EU stanoví, že členské státy mohou sbližovat své předpisy trestního práva, pouze „je-li to nezbytné“. Krom toho jsou vzhledem ke zvláštní povaze jednání, na která se vztahuje směrnice 2005/35, k zajištění účinnosti ustanovení uvedené směrnice nezbytná všechna ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí.
33. Komise dodává, že na rozdíl od tvrzení Rady nevyžaduje Soudní dvůr k uznání pravomoci Společenství v oblasti trestního práva splnění další podmínky týkající se „průřezového“ charakteru dotčené politiky Společenství. Takové kritérium by ostatně zbavilo většinu oblastí práva Společenství možnosti jakékoli trestněprávní ochrany právem Společenství, a to i v situaci, kdy by byla prokázána nezbytnost přijmout opatření související s trestním právem.
34. K argumentu, že je Rada na základě hlavy VI Smlouvy o EU i nadále oprávněna přijímat opatření související s trestním právem členských států, jelikož se v souladu s právem, jež jí přiznává čl. 80 odst. 2 ES, rozhodla blíže neupřesnit sankce ve směrnici 2005/35, Komise uvádí, že uvedené ustanovení nestanoví podmínky pro pravomoc Společenství jako takovou, nýbrž pouze pro její výkon. Rada mohla bezpochyby rozhodnout, že pravomoc si i nadále ponechají členské státy. V takovém případě by však musely členské státy postupovat jednotlivě, jelikož článek 47 EU vylučuje použití hlavy VI Smlouvy o EU.
35. Komise mimoto uvádí, že rámcové rozhodnutí 2005/667 neharmonizuje výši ani druhy použitelných trestněprávních sankcí, takže si členské státy ponechaly určitý prostor pro uvážení a vnitrostátním soudům je dána možnost individuálního vyměřování trestů. Ustanovení zmíněného rámcového rozhodnutí se tudíž zásadně neliší od ustanovení čl. 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2003/80/SVV ze dne 27. ledna 2003 o trestněprávní ochraně životního prostředí (Úř. věst. L 29, s. 55; Zvl. vyd. 19/06 s. 97), zrušeného výše uvedeným rozsudkem Soudního dvora ve věci Komise v. Rada.
36. Trestní právo zajisté nepředstavuje samostatnou politiku Společenství. To však nemění nic na tom, že Společenství má v oblasti trestního práva akcesorickou pravomoc a může ji v případě potřeby uplatnit. Kritérium nezbytnosti dovozené Soudním dvorem v jeho výše uvedeném rozsudku Komise v. Rada se použije jen na výkon uvedené pravomoci, nikoli na její existenci.
37. Vzhledem k funkčnímu přístupu zvolenému Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Rada a ke skutečnosti, že opatření stanovená články 1 až 10 rámcového rozhodnutí 2005/667 představují pravidla trestněprávní povahy nezbytná k zajištění účinnosti společné dopravní politiky rozvinuté směrnicí 2005/35, má Komise za to, že toto rámcové rozhodnutí jako celek je v rozporu s článkem 47 EU, a proto musí být zrušeno.
38. Komise rovněž poukazuje na to, že pojmy „nutný“ [indispensable] a „nezbytný“ [nécessaire] na straně jedné a pojem „nezbytné“ [besoin] ve smyslu článku 29 EU na straně druhé mají ve skutečnosti stejný obsah a že na této úrovni neexistuje žádný rozdíl mezi Smlouvou o ES a Smlouvou o EU.
39. Tento orgán se konečně domnívá, že jeho výklad výše uvedeného rozsudku Komise v. Rada nezbavuje hlavu VI Smlouvy o EU praktické účinnosti, neboť řada oblastí spadajících do této hlavy není účinky tohoto výkladu dotčena.
40. Evropský parlament poznamenává, že rámcové rozhodnutí 2005/667 přesně odpovídá případu, jenž byl předmětem výše uvedeného rozsudku Komise v. Rada. Předně co do svých cílů a obsahu se velmi podobá rámcovému rozhodnutí zrušenému zmíněným rozsudkem Soudního dvora. Jak vyplývá z preambule rámcového rozhodnutí 2005/667, nepředstavuje boj proti znečištění a ochrana životního prostředí podpůrné nebo druhotné cíle tohoto rámcového rozhodnutí. Také svým obsahem se naposled uvedené rámcové rozhodnutí podobá rámcovému rozhodnutí 2003/80, neboť předmětná trestná jednání se v obou případech týkají vypouštění znečišťujících látek. Obě tato rámcová rozhodnutí se sice navzájem liší co do přesného vymezení výše a druhu použitelných trestních sankcí, avšak tento rozdíl nemůže v projednávané věci odůvodnit řešení, jež by se odchylovalo od řešení přijatého ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Rada. Ve zmíněném rozsudku již Soudní dvůr totiž konstatoval, že se pravomoc zákonodárce Společenství v oblasti trestního práva vztahuje na taková ustanovení, jako je čl. 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2003/80, jež se týkají druhu a výše trestních sankcí.
41. Dále je v projednávaném případě splněno i kritérium požadavku nezbytnosti. Konečně vzhledem k tomu, že články 1 až 6 rámcového rozhodnutí 2005/667 spadají do pravomoci Společenství, je třeba na celé toto rozhodnutí vzhledem k nedělitelnosti jeho ustanovení nahlížet tak, že je v rozporu s článkem 47 EU.
42. Rada oproti tomu uplatňuje, že tím, že společně s Evropským parlamentem přijala spolurozhodovacím postupem směrnici 2005/35, rozhodla v souladu s čl. 80 odst. 2 ES otázku, „zda“ a „do jaké míry“ musí zákonodárce Společenství vykonávat svou pravomoc k přijímání právních předpisů ohledně znečišťování z lodí, a zejména předpisů, které stanoví sankce pro případ porušení norem upravujících danou oblast. Přijetím této směrnice zamýšlel zákonodárce Společenství stanovit hranice vlastní pravomoci v oblasti politiky námořní dopravy. Tento postup je plně v souladu s čl. 80 odst. 2 ES a judikaturou Soudního dvora.
43. Zákonodárce Společenství mohl sice na základě čl. 80 odst. 2 ES rozhodnout, že půjde mnohem dále. V souladu s právem, jež mu přiznává Smlouva o ES, se však rozhodl, že tak neučiní. Je ostatně důležité poznamenat, že se Evropský parlament a Rada řídily návrhem Komise, jaký právní základ by měly zvolit pro přijetí směrnice 2005/35. Třebaže tato směrnice sleduje též cíle ochrany životního prostředí, zákonodárce Společenství zastával názor, že spadá hlavně do oblasti společné dopravní politiky a že není zapotřebí doplnění právního základu týkajícího se ochrany životního prostředí, zejména čl. 175 odst. 1 ES. Zvolený právní základ přitom není zpochybňován ani Parlamentem, ani Komisí.
44. Vzhledem k podmíněnému charakteru pravomoci svěřené Společenství článkem 80 ES v oblasti dopravní politiky a vzhledem ke skutečnosti, že tato politika na rozdíl od politiky v oblasti životního prostředí, o kterou se jedná ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Rada, nesleduje žádný podstatný cíl, který by měl průřezový charakter a zásadní význam, má Rada za to, že důsledky vyplývající z uvedeného rozsudku nejsou v případě obou těchto politik nutně stejné.
45. Za těchto okolností nelze podle Rady platně tvrdit, že měl zákonodárce Společenství přijmout opatření stanovená rámcovým rozhodnutím 2005/667.
46. Podpůrně Rada tvrdí, že Komise nemá pravomoc závazně stanovit výši a druhy trestních sankcí, které musí členské státy stanovit ve svém vnitrostátním právu, a že tudíž Rada přijetím článku 1, čl. 4 odst.1, 4, 5, 6 a 7, čl. 6 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a 3 ani článků 7 až 12 rámcového rozhodnutí 2005/667 neporušila Smlouvu o ES ani Smlouvu o EU.
47. S ohledem na cíl a obsah rámcového rozhodnutí 2005/667, jež představují základní prvky pro určení vhodného právního základu pro účely přijetí právního aktu, Rada tvrdí, že účelem tohoto rámcového rozhodnutí je sblížit právní předpisy členských států v oblasti boje proti znečišťování z lodí tím, že bude harmonizována výše a druh použitelných trestních sankcí. Z výše uvedeného rozsudku Komise v. Rada přitom vyplývá, že takováto harmonizace, jež široce přesahuje rozsah harmonizace stanovené rámcovým rozhodnutím 2003/80, nespadá v současné době do pravomoci Společenství.
48. Jelikož je řešení, které Soudní dvůr zvolil v uvedeném rozsudku, nutno považovat za výjimku ze zásady, že trestní právo hmotné ani trestní právo procesní nejsou v pravomoci Společenství, má Rada za to, že je nutno kritéria, na nichž Soudní dvůr toto řešení založil, vykládat restriktivně. Dané řešení se tudíž uplatní pouze v případě „nezbytnosti“ [„nécessité“], pojmu, který se neshoduje s pojmem „nezbytnosti“ [„besoin“] užitým v druhém pododstavci čl. 29 EU.
49. Rada dodává, že Komisí prosazovaný výklad výše uvedeného rozsudku Komise v. Rada by jednak do značné míry zbavil hlavu VI Smlouvy o EU jejího užitečného účinku, a jednak zjevně pomíjí skutečnost, že řešení zvolen é Soudním dvorem v uvedeném rozsudku bylo odůvodněno zásadní, průřezovou a základní povahou cíle Společenství, jímž je ochrana životního prostředí.
50. Rada konečně poukazuje na to, že Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Komise v. Rada rozhodl, že články 1 až 7 rámcového rozhodnutí 2003/80 mohly být vzhledem ke svým cílům a svému obsahu přijaty Společenstvím, a vyloučil tak z těchto pravomocí článek 8 zmíněného rozhodnutí, upravující soudní příslušnost, a článek 9, upravující vydávání a trestní stíhání. Stejně tak je v projednávaném případě nutno konstatovat, že se články 7, 8 a 9 rámcového rozhodnutí 2005/667 týkají záležitostí, ohledně nichž Smlouva o ES nesvěřila Společenství žádné pravomoci.
51. Argumenty členských států, které jsou vedlejšími účastníky v projednávaném sporu, se ve značném rozsahu shodují s argumenty Rady.
Závěry Soudního dvora
52. Na základě článku 47 EU není žádné ustanovení Smlouvy o ES dotčeno ustanoveními Smlouvy o Evropské unii. Tentýž požadavek je uveden v prvním pododstavci článku 29 EU, který uvádí hlavu VI posledně uvedené Smlouvy, nazvanou „Ustanovení o policejní a justiční spolupráci v trestních věcech“.
53. Soudnímu dvoru přísluší dbát na to, aby akty, o kterých Rada tvrdí, že vycházejí z uvedené hlavy VI, nezasahovaly do pravomocí, které ustanovení Smlouvy o ES svěřují Společenství (viz rozsudek ze dne 12. května 1998, Komise v. Rada, C‑170/96, Recueil, s. I‑2763, bod 16, a výše uvedený rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, bod 39).
54. Je tedy třeba ověřit, zda ustanoveními rámcového rozhodnutí 2005/667 není dotčena pravomoc, kterou má Společenství na základě čl. 80 odst. 2 ES, v tom, že mohla být, jak to tvrdí Komise, přijata na základě výše uvedeného ustanovení.
55. V tomto ohledu je namístě nejprve připomenout, že společná dopravní politika patří k základům Společenství, neboť článek 70 ES ve spojení s čl. 80 odst. 1 ES stanoví, že členské státy v rámci této politiky sledují cíle Smlouvy v oblasti dopravy po železnicích, silnicích a vnitrozemských vodních cestách (viz rozsudek ze dne 28. listopadu 1978, Schumalla, 97/78, Recueil, s. 2311, bod 4).
56. Dále je namístě upřesnit, že podle čl. 80 odst. 2 ES může Rada rozhodnout, zda, do jaké míry a jakým postupem bude možno přijmout vhodná ustanovení pro námořní dopravu (viz mj. rozsudek ze dne 17. května 1994, Corsica Ferries, C‑18/93, Recueil, I‑1783, bod 25) a že se použijí procesní ustanovení článku 71 ES.
57. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, čl. 80 odst. 2 ES v žádném případě nevylučuje použitelnost Smlouvy na námořní dopravu, nýbrž pouze stanoví, že její zvláštní pravidla týkající se společné dopravní politiky, obsažená v hlavě V téže Smlouvy, se ex lege nepoužijí na tuto oblast činnosti (viz zejména rozsudek ze dne 7. června 2007, Komise v. Řecko, C‑178/05, Sb. rozh. s. I‑4185, bod 52).
58. Jelikož čl. 80 odst. 2 ES nestanoví žádná výslovná omezení ohledně povahy zvláštních společných pravidel, která může Rada na tomto základě přijmout v souladu s procesními pravidly obsaženými v článku 71 ES, má zákonodárce Společenství na základě tohoto ustanovení rozsáhlou zákonodárnou pravomoc a na tomto základě a obdobně s ostatními ustanoveními Smlouvy o ES o společné dopravní politice, zejména čl. 71 odst. 1 ES, má pravomoc stanovit „opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy“ a „veškeré jiné potřebné předpisy“ v oblasti námořní dopravy (v tomto smyslu viz ohledně silniční dopravy rozsudek ze dne 9. září 2004, Španělsko a Finsko v. Parlament a Rada, C‑184/02 a C‑223/02, Sb. rozh. s. I‑7789, bod 28).
59. Toto konstatování, že zákonodárce Společenství může v rámci pravomocí, které jsou mu svěřeny čl. 80 odst. 2 ES, přijmout opatření ke zlepšení bezpečnosti v námořní dopravě, není zpochybněno skutečností, že Rada v projednávaném případě nepokládala za účelné přijmout ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/667 na základě zmíněného čl. 80 odst. 2 ES. V tomto ohledu totiž postačí poukázat na to, že existence pravomoci přiznané čl. 80 odst. 2 ES nezávisí na tom, zda se zákonodárce rozhodne ji skutečně využít.
60. Je třeba dodat, že jelikož požadavky ochrany životního prostředí, která představuje jeden ze základních cílů Společenství (viz zejména výše uvedený rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, bod 41), musí být podle článku 6 ES „zahrnuty do vymezení a provádění politik a činností Společenství“, je třeba považovat tuto ochranu za cíl, který je rovněž součástí společné dopravní politiky. Zákonodárce Společenství může tudíž na základě čl. 80 odst. 2 ES při výkonu pravomocí svěřených mu uvedeným ustanovením rozhodnout, že bude podpořena ochrana životního prostředí (viz obdobně rozsudek ze dne 19. září 2002, Huber, C‑336/00, Recueil, s. I‑7699, bod 36).
61. Konečně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se musí volba právního základu aktu Společenství zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudní kontroly, mezi které patří zejména cíl a obsah aktu (viz rozsudek ze dne 11. června 1991, Komise v. Rada, zvaný „Dioxid titanu“, C‑300/89, Recueil, s. I‑2867, bod 10; výše uvedený rozsudek Huber, bod 30, a výše uvedený rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, bod 45).
62. Pokud jde konkrétněji o rámcové rozhodnutí 2005/667, vyplývá z jeho preambule, že jeho cílem je zvýšení bezpečnosti námořní dopravy a zároveň posílení ochrany mořského prostředí před znečišťováním z lodí. Jak vyplývá z bodů odůvodnění 2 a 3 zmíněného rámcového rozhodnutí, má umožnit sblížení právních předpisů členských států tak, aby bylo možné předejít škodám, jako jsou například škody způsobené ztroskotáním tankeru Prestige.
63. Toto rámcové rozhodnutí doplňuje, jak vyplývá z jeho čtvrtého bodu odůvodnění a z šestého bodu odůvodnění směrnice 2005/35, posledně uvedenou směrnici podrobnými ustanoveními spadajícími do trestněprávní oblasti. Jak vyplývá z prvního a patnáctého bodu odůvodnění uvedené směrnice, jakož i z jejího článku 1, jejím cílem je rovněž zajistit zvýšenou úroveň bezpečnosti a ochrany životního prostředí v oblasti námořní dopravy. Cílem směrnice je rovněž, jak vyplývá z patnáctého bodu jejího odůvodnění a jejího článku 1, zahrnutí mezinárodních norem, které se týkají znečištění z lodí, do práva Společenství a zavedení trestních či správních sankcí za porušování těchto norem, aby tak byla zajištěna jejich efektivita.
64. Po obsahové stránce zavádí rámcové rozhodnutí 2005/667 ve svých článcích 2, 3 a 5 povinnost členských států stanovit trestní sankce pro právnické i fyzické osoby, které spáchají trestné činy uvedené v článcích 4 a 5 směrnice 2005/35 nebo k nim poskytnou návod či pomoc.
65. Toto rámcové rozhodnutí, podle nějž musí být trestní sankce účinné, přiměřené a odrazující, stanoví mimoto ve svých článcích 4 a 6 druh a výši použitelných trestních sankcí za tyto trestné činy v závislosti na závažnosti poškození jakosti vody, živočišných nebo rostlinných druhů nebo škod vzniklým osobám.
66. Je sice pravda, že trestní právo hmotné ani trestní právo procesní zásadně nejsou v pravomoci Společenství (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 11. listopadu 1981, Casati, 203/80, Recueil, s. 2595, bod 27; ze dne 16. června 1998, Lemmens, C‑226/97, Recueil, s. I‑3711, bod 19, a výše uvedený rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, bod 47), to však nemění nic na tom, že zákonodárce Společenství může v případě, že použití účinných, přiměřených a odrazujících trestních sankcí příslušnými vnitrostátními orgány představuje nezbytné opatření pro boj proti vážným zásahům do životního prostředí, rovněž uložit členským státům povinnost zavést takovéto sankce k zajištění plné účinnosti norem, které přijal v této oblasti (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, bod 48).
67. V projednávané věci je třeba jednak konstatovat, že ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/667 se stejně jako ustanovení rámcového rozhodnutí 2003/80, dotčená ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, týkají jednání, která mohou způsobit obzvlášť závažnou škodu na životním prostředí, která v projednávaném případě vyplývá z porušení norem Společenství v oblasti bezpečnosti námořní dopravy.
68. A jednak z bodů 3, 4, 5, 7 a 8 odůvodnění směrnice 2005/35, jakož i z prvních pěti bodů odůvodnění rámcového rozhodnutí 2005/667 vyplývá, že Rada považovala trestní sankce za nezbytné k tomu, aby se zajistilo dodržování právní úpravy Společenství v oblasti bezpečnosti námořní dopravy.
69. Jelikož cílem článků 2, 3 a 5 rámcového rozhodnutí 2005/667 je zajistit účinnost právních norem přijatých v oblasti námořní dopravy, jejichž porušování může mít závažné následky pro životní prostředí, tím, že zavazují členské státy ukládat tresty za určitá jednání, musí být na tyto články nahlíženo tak, že jejich hlavním účelem je zvýšení bezpečnosti námořní dopravy a ochrana životního prostředí a mohly být platně přijaty na základě čl. 80 odst. 2 ES.
70. Naopak je třeba konstatovat, že stanovení druhu a výše použitelných trestních sankcí nespadá na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, do pravomoci Společenství.
71. Z toho plyne, že zákonodárce Společenství nemůže přijmout taková ustanovení, jako jsou články 4 a 6 rámcového rozhodnutí 2005/667, neboť tyto články upravují druh a výši použitelných trestních sankcí. Tato ustanovení proto nebyla přijata v rozporu s článkem 47 EU.
72. Pokud jde o tato ustanovení, je třeba rovněž poukázat na to, že skutečnost, že tato ustanovení odkazují na články 2, 3 a 5 téhož rámcového rozhodnutí, podtrhuje jejich neoddělitelnou spojitost s ustanoveními o trestných činech, k nimž se vztahují.
73. Pokud jde o články 7 až 12 rámcového rozhodnutí 2005/667, které upravují soudní pravomoc, sdělování informací mezi členskými státy, určení kontaktních míst, územní působnost tohoto rámcového rozhodnutí, povinnost členských států přijmout opatření pro dosažení souladu s tímto rámcovým rozhodnutím a okamžik jeho vstupu v platnost, postačí konstatovat, že v projednávaném případě jsou tyto články rovněž neoddělitelně spjaty s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí uvedenými v bodech 69 a 71 tohoto rozsudku, takže není nutné rozhodnout o otázce, zda mohou spadat do pravomoci zákonodárce Společenství.
74. S ohledem na výše uvedené je namístě dospět k závěru, že rámcové rozhodnutí 2005/667 tím, že zasahuje do pravomocí svěřených Společenství čl. 80 odst. 2 ES, je v rozporu s článkem 47 EU a z důvodu své nedělitelnosti musí být zrušeno jako celek.
K nákladům řízení
75. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je namístě uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení. Podle odst. 4 prvního pododstavce téhož článku ponesou vedlejší účastníci v projednávaném sporu vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Rámcové rozhodnutí Rady 2005/667/SVV ze dne 12. července 2005 k posílení rámce trestního práva pro boj proti znečištění z lodí se zrušuje.
2) Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.
3) Belgické království, Česká republika, Dánské království, Estonská republika, Řecká republika, Francouzská republika, Irsko, Lotyšská republika, Litevská republika, Maďarská republika, Republika Malta, Nizozemské království, Rakouská republika, Polská republika, Portugalská republika, Slovenská republika, Finská republika, Švédské království, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jakož i Evropský parlament nesou vlastní náklady řízení.