1. Volný pohyb osob – Pracovníci – Ustanovení Smlouvy – Osobní působnost
(Článek 39 ES)
2. Volný pohyb osob – Pracovníci – Rovné zacházení – Volný pohyb služeb – Omezení
(Články 39 ES, 49 ES a 50 ES)
3. Právo Společenství – Přímý účinek – Přímo použitelné ustanovení Smlouvy – Povinnosti vnitrostátních soudů
1. Nelze vyloučit, že by se soukromá pracovní agentura mohla za určitých podmínek dovolávat práv přímo přiznaných pracovníkům ve Společenství článkem 39 ES, pokud se tato agentura zabývá zprostředkovatelskou činností mezi poptávkou po zaměstnání a jeho nabídkami a pokud smlouva o zprostředkování zaměstnání uzavřená s uchazečem o zaměstnání přiznává této agentuře zprostředkovatelskou úlohu, jelikož uvedeného uchazeče zastupuje a snaží se pro něj obstarat zaměstnání.
K tomu, aby právo pracovníků na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu bez diskriminace bylo účinné a účelné, musí totiž být nezbytně doplněno právem zprostředkovatelů, takových jako je soukromá pracovní agentura, na pomoc jim obstarat zaměstnání v souladu s pravidly upravujícími volný pohyb pracovníků.
(viz body 24–26)
2. Články 39 ES, 49 ES a 50 ES brání takové vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zaplacení odměny soukromé pracovní agentuře, dlužné uchazečem o zaměstnání této agentuře za zprostředkování zaměstnání, členským státem podléhá podmínce, že zaměstnání nalezené tímto zprostředkovatelem podléhá povinnému sociálnímu pojištění na území tohoto státu.
Uchazeč o zaměstnání, pro kterého uvedená agentura obstarala zaměstnání podléhající povinnému sociálnímu pojištění v jiném členském státě, se totiž nachází v horším postavení než v případě, kdy by dotyčná agentura obstarala zaměstnání v tomto členském státě, neboť v takovém případě by mohl mít nárok na zaplacení odměny dlužné zprostředkovatelské agentuře za zprostředkování zaměstnání. Taková právní úprava tak tvoří překážku volného pohybu pracovníků, jež může odradit uchazeče o zaměstnání, zejména ty, jejichž finanční zdroje jsou omezené, a v důsledku toho soukromé pracovní agentury, od vyhledávání práce v jiném členském státě proto, že provize za zprostředkování nebude zaplacena členským státem původu uvedených uchazečů.
Krom toho taková právní úprava představuje omezení volného pohybu služeb založené na místě poskytování této služby, protože se může dotknout příjemce služeb, a sice uchazeče o zaměstnání, který musí sám uhradit odměnu dlužnou soukromé pracovní agentuře, pokud se zaměstnání, jež tato agentura obstarala, nachází v jiném členském státě. Co se týče soukromé pracovní agentury, která je poskytovatelem služeb, možnost rozšíření její činnosti na jiné členské státy bude omezena, jelikož využívání služeb této agentury mnoha uchazeči o zaměstnání bude ve velké míře záviset na existenci dotčeného systému, a rovněž právě na základě tohoto systému bude moci tato agentura zprostředkovat uchazeči o zaměstnání v jiném členském státě, aniž by byla vystavena nebezpečí, že jí nebude zaplacena odměna.
Skutečnost, že takový systém má za cíl zvýšení zaměstnanosti pracovníků, jakož i snížení nezaměstnanosti, ochranu systému vnitrostátního sociálního zabezpečení nebo ochranu vnitrostátního trhu práce před ztrátou kvalifikované pracovní síly, nemůže odůvodnit takovou překážku. Dotčená právní úprava tím, že systematicky odpírá nárok na využití tohoto systému uchazečům o zaměstnání zaměstnaným v jiných členských státech, totiž každopádně překračuje meze toho, co je k dosažení sledovaných cílů nezbytné.
(viz body 35–36, 38, 42, 44–45, 57–59, 61–62, výrok 1)
3. Přísluší vnitrostátnímu soudu, za plného využití posuzovací pravomoci přiznané mu jeho vnitrostátním právem, vykládat a uplatňovat ustanovení vnitrostátního práva v souladu s požadavky práva Společenství, a pokud takový konformní výklad není, pokud jde o ustanovení Smlouvy, která přiznávají jednotlivcům práva, jež mohou uplatnit před soudem a jimž musí vnitrostátní soudy poskytnout ochranu, možný, neuplatnit žádné ustanovení vnitrostátního práva, které by bylo v rozporu s těmito ustanoveními.
(viz bod 70, výrok 2)