1. Volný pohyb kapitálu – Ustanovení Smlouvy
(Článek 56 odst. 1 ES, čl. 57 odst. 1 ES a článek 58 ES)
2. Volný pohyb kapitálu – Omezení
(Článek 56 odst. 1 ES)
3. Volný pohyb kapitálu – Omezení pohybu kapitálu do nebo ze třetích zemí
(Článek 57 odst. 1 ES)
4. Volný pohyb kapitálu – Omezení – Daňové právní předpisy – Daně z příjmu
(Články 56 ES a 58 ES)
1. Co se týče pohybu kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi, čl. 56 odst. 1 ES ve spojení s články 57 ES a 58 ES může být uplatňován před vnitrostátními soudy a může způsobit nepoužitelnost vnitrostátních pravidel, která jsou s ním v rozporu, nezávisle na dotčené kategorii pohybu kapitálu. Článek 56 odst. 1 ES má totiž přímý účinek, aniž by bylo třeba rozlišovat mezi kategoriemi pohybu kapitálu, které spadají pod čl. 57 odst. 1 ES, a kategoriemi, které pod něj nespadají, jelikož výjimka stanovená v uvedeném ustanovení nemůže bránit tomu, aby čl. 56 odst. 1 ES přiznával jednotlivcům práva, která mohou uplatnit před soudem.
(viz body 26–27)
2. Pojem „omezení pohybu kapitálu“ musí být vykládán ve vztazích mezi členskými státy a třetími zeměmi týmž způsobem jako ve vztazích mezi členskými státy. I když totiž sice může liberalizace pohybu kapitálu z a do třetích zemí sledovat jiné cíle, než je vytvoření vnitřního trhu, jako je zejména zajištění důvěryhodnosti jednotné měny Společenství na světových finančních trzích a udržení finančních center světového významu v členských státech, je nutné konstatovat, že když byla zásada volného pohybu kapitálu čl. 56 odst. 1 ES rozšířena na pohyb kapitálu mezi třetími zeměmi a členskými státy, rozhodly se tyto státy tuto zásadu zakotvit v témže článku a v témže znění pro pohyb kapitálu, ke kterému dochází uvnitř Společenství, a pro pohyb kapitálu, který se týká vztahů se třetími zeměmi. Mimoto, ze všech ustanovení zavedených do Smlouvy v kapitole týkající se kapitálu a plateb plyne, že za účelem zohlednění skutečnosti, že cíl a právní kontext liberalizace pohybu kapitálu jsou odlišné podle toho, zda se jedná o vztahy mezi členskými státy a třetími zeměmi, nebo o volný pohyb kapitálu mezi členskými státy, považovaly tyto členské státy za nezbytné stanovit ochranné doložky a výjimky, které se uplatní specificky na pohyb kapitálu do nebo ze třetích zemí.
(viz body 31–32, 38)
3. Pojem „omezení, která existují ke dni 31. prosinci 1993“, tak jak je uveden v čl. 57 odst. 1 ES, předpokládá, že právní rámec, do kterého dotčené omezení spadá, byl součástí právního řádu dotčeného členského státu nepřetržitě od tohoto data. V tomto ohledu není vnitrostátní opatření přijaté následně po tomto datu pouze z tohoto důvodu automaticky vyloučeno z režimu upravujícího odchylky stanoveného v uvedeném odstavci, jelikož tuto možnost je třeba chápat jako zahrnující ustanovení, která jsou svou podstatou totožná s předchozími právními předpisy nebo která se omezují na to, že omezují nebo zrušují překážku výkonu práv a svobod Společenství obsaženou v předchozích právních předpisech. Naopak, z režimu upravujícího odchylky jsou vyloučena ustanovení vycházející z logiky odlišné od logiky předchozího práva a zavádějící nové postupy. Netýká se tak ustanovení, která, přestože jsou svou podstatou totožná s právními předpisy, které existovaly ke dni 31. prosinci 1993, znovu zavedla překážku volného pohybu kapitálu, která na základě zrušení starších právních předpisů již neexistovala.
(viz body 48–49)
4. Články 56 ES a 58 ES musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právním předpisům členského státu, podle kterých může být osvobození od daně z dividend vyplácených formou akcií dceřiné společnosti poskytnuto pouze tehdy, je-li vyplácející společnost usazena v členském státě Evropského hospodářského prostoru (EHP) nebo ve státě, se kterým členský stát zdanění uzavřel daňovou dohodu stanovující výměnu informací, podléhá-li toto osvobození podmínkám, jejichž dodržení může být ověřeno příslušnými orgány tohoto členského státu pouze na základě informací získaných od státu, v němž je usazena vyplácející společnost.
Přestože takové právní předpisy obsahují omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi tak, že jejich účinkem je odrazení daňových poplatníků usazených v dotčeném členském státě od investování svého kapitálu do společností usazených mimo EHP, mohou být nicméně odůvodněny nezbytností zajištění účinnosti daňového dohledu, je-li dodržena zásada proporcionality v tom smyslu, že musí být způsobilé k zajištění sledovaného cíle a nesmí překračovat meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné. Členský stát sice nemůže při odůvodnění odepření daňové výhody uplatňovat nemožnost využití spolupráce s jiným členským státem při provádění šetření nebo sběru informací. Nicméně tato zásada týkající se omezení výkonu svobody pohybu uvnitř Společenství nemůže být v celém svém rozsahu přenesena na pohyb kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi, jelikož takový pohyb probíhá v právním kontextu odlišném od kontextu pohybu kapitálu mezi členskými státy. V důsledku toho, jakmile podle právní úpravy členského státu závisí poskytnutí daňové výhody na splnění podmínek, jejichž dodržení může být ověřeno pouze získáním informací od příslušných orgánů třetí země, je v zásadě legitimní, že tento členský stát odmítá tuto výhodu poskytovat, pokud se ukáže nemožným tyto informace z uvedené země získat, zejména z důvodu neexistence smluvní povinnosti této třetí země informace poskytnout.
(viz body 42–43, 55–56, 58, 60, 63, 67 a výrok)