STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ANTONIA TIZZANA
přednesené dne 27. dubna 2006 (1)
Věc C‑81/05
Anacleto Cordero Alonso
proti
Fondo de Garantía Salarial (Fogasa)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou předložil Tribunal Superior de Justicia de Castilla y León (Španělsko)]
„Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Odstupné dohodnuté ve smírčí dohodě – Směrnice 80/987/EHS – Směrnice 2002/74/ES – Působnost – Zásada rovnosti – Přednost práva Společenství“
1. Projednávaná věc se týká tří předběžných otázek, které položil Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Tribunal Superior de Justicia de Castilla y León (Španělsko), souvisejících s výkladem směrnice Rady č. 80/987/EHS ze dne 20. října 1980(2) o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (dále jen „směrnice 80/987“ nebo jen „směrnice“), ve znění pozměněném směrnicí 2002/74/ES(3) (dále jen „směrnice 2002/74“).
2. Shrnuto, opět vyvstává otázka slučitelnosti práva Společenství s vnitrostátními právními předpisy, které stanoví, že v případě platební neschopnosti zaměstnavatele hradí pohledávky zaměstnancům (v projednávaném případě je to odstupné za výpověď) záruční mzdový fond, avšak pouze v případě, že uvedené pohledávky byly stanoveny soudním nebo správním rozhodnutím, což se tedy nevztahuje na pohledávky vyplývající ze smírčí dohody.
I – Právní rámec
Relevantní právní úprava Společenství
3. Článek 1 odst. 1 směrnice 80/987 stanoví, že „[t]ato směrnice se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1“.
4. Článek 2 odst. 2 uvedené směrnice upřesňuje, že se posledně uvedená „nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice výrazů ,zaměstnanec‘, ,zaměstnavatel‘, ,odměna‘, ,nabyté právo‘ a ,nabývané právo‘ “.
5. Podle čl. 3 odst. 1:
„členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly, s výhradou článku 4, úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů a týkají se odměny za období před určeným dnem.“
6. Pro účely projednávané věci je třeba připomenout směrnici 2002/74 pozměňující směrnici 80/987, která nahradila, což je předmětem zájmu v této věci, znění článku 3 následujícím zněním:
„členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly, s výhradou článku 4, úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů, včetně, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, odstupného při skončení pracovního poměru.“
7. Podle čl. 2 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2002/74, která vstoupila v platnost dne 8. října 2002, měly členské státy čas až do 8. října 2005 k tomu, aby „uvedly v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí“. Druhý pododstavec tohoto ustanovení v tomto ohledu upřesňuje:
„[členské státy] použijí předpisy uvedené v prvním pododstavci na každý stav platební neschopnosti zaměstnavatele, který vznikne po dni vstupu těchto předpisů v platnost.“
Vnitrostátní právo
8. Článek 26 Estatuto de los Trabajadores (dále jen „statut zaměstnanců“), změněný královským legislativním nařízením č. 1/1995 ze dne 24. března 1995(4), stanoví:
„1. Za mzdu se považují všechny hospodářské výhody, které zaměstnanci obdrží jako peněžité nebo věcné protiplnění za služby, které poskytují z titulu svého pracovního poměru na účet jiné osoby, pokud tyto výhody odměňují skutečnou práci bez ohledu na formu odměny nebo doby odpočinku považované za práci. […]
2. Z pojmu mzda jsou vyloučeny částky, které zaměstnanec dostane z titulu náhrady výdajů, které mu vzniknou při výkonu jeho profesní činnosti, dávky a náhrady ze sociálního zabezpečení a odstupné vyplývající z převedení na jinou práci, přerušení práce nebo z výpovědi.“
9. Podle článku 33 statutu zaměstnanců ve znění zákona č. 60 ze dne 19. prosince 1997(5):
„1. Záruční mzdový fond [dále jen ,Fogasa‘], autonomní instituce spadající pod Ministerstvo práce a sociálního zabezpečení, [...] vyplácí zaměstnancům částky mezd, které jsou jim dluženy z důvodu platební neschopnosti, pozastavení plateb, konkurzu nebo nuceného vyrovnání zaměstnavatelů.
[…]
2. Záruční mzdový fond vyplatí v případech uvedených v odstavci 1 odstupné, které bylo z důvodu výpovědi nebo skončení pracovní smlouvy v souladu s články 50, 51 a čl. 52 písm. c) tohoto zákona přiznáno rozsudkem nebo správním rozhodnutím ve prospěch zaměstnanců, v maximální hranici ve výši jednoho ročního platu, přičemž denní mzda, která slouží jako základ pro výpočet, nesmí překročit dvojnásobek mezioborové minimální mzdy.“
10. Odstavec 8 tohoto předpisu nakonec stanoví, že v případě výpovědí z hospodářských důvodů v podnicích s méně než 25 zaměstnanci musí Fogasa uhradit, výlučně na své náklady a aniž by bylo nezbytné, aby byl zaměstnavatel v platební neschopnosti, 40 % odstupného.
II – Skutkový stav a řízení
11. Dne 4. listopadu 2002 dostal A. Cordero Alonso výpověď od společnosti Transportes San-Gom S.L., v níž byl zaměstnán, z důvodů přičitatelných hospodářské situaci podniku.
12. Poté, co A. Cordero Alonso podal proti výpovědi odvolání, podepsal se společností Transportes San-Gom smírčí dohodu, kterou následně soud, na nějž se obrátil, schválil a která potvrdila skončení pracovního vztahu z důvodů, které uplatnil zaměstnavatel, a stanovila odstupné pro pracovníka ve výši 5 540,06 eur.
13. Jelikož společnost Transportes San-Gom byla dne 24. dubna 2003 prohlášena za platebně neschopnou, A. Cordero Alonso požádal fond Fogasa, aby mu dotčené odstupné vyplatil. Fond přistoupil na to, že vyplatí pracovníkovi ve smyslu čl. 33 odst. 8 statutu zaměstnanců 40 % dlužného odstupného, avšak odmítl vyplatit zbývajících 60 %, neboť tuto částku mu Fond podle svého názoru není dlužen, protože jde o odstupné stanovené smírčí dohodou, nikoliv soudním nebo správním rozhodnutím.
14. Rozsudkem ze dne 9. července 2004 Juzgado de lo Social de Palencia zamítl žalobu zaměstnance proti rozhodnutí fondu Fogasa. A. Cordero Alonso podal tedy odvolání k Tribunal Superior de Justicia de Castilla y León, jenž měl pochybnosti ohledně výkladu směrnic 80/987 a 2002/74, jakož i ohledně dosahu obecné zásady rovnosti a zásady přednosti práva Společenství, takže usnesením ze dne 28. ledna 2005 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Znamenají povinnost uložená členským státům přijmout veškerá obecná i zvláštní opatření k plnění povinností, které vyplývají ze Smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství (článek 10 Smlouvy), jakož i zásada přednosti práva Společenství před vnitrostátním právem samy o sobě a bez nezbytnosti výslovných ustanovení ve vnitrostátním právu to, že vnitrostátním soudním orgánům je přiznána pravomoc nepoužít jakýkoliv druh vnitrostátních právních předpisů, který je v rozporu s právem Společenství, nezávisle na postavení těchto předpisů v hierarchii právních předpisů (nařízení, zákony, nebo dokonce i Ústava)?
2) a) Jestliže mají španělské správní a soudní orgány rozhodnout o právu zaměstnance, jehož zaměstnavatel byl prohlášen za platebně neschopného, na získání odstupného, jež mu náleží při ukončení pracovní smlouvy, na základě záruky stanovené v případě platební neschopnosti vnitrostátními právními předpisy, uplatňují právo Společenství, ačkoliv směrnice 80/987/EHS ve svých článcích 1 a 3 neuvažuje výslovně o odstupném při skončení smlouvy?
b) V případě kladné odpovědi, jsou španělské správní a soudní orgány při použití směrnice 80/987/EHS a vnitrostátních právních předpisů, které její ustanovení provádějí, vázány zásadou rovnosti před zákonem a nediskriminace, které vyplývají z práva Společenství a jejichž dosah je upřesněn jejich výkladem Soudním dvorem […], ačkoliv se tento výklad neshoduje s výkladem obdobného základního práva, přiznaného španělskou Ústavou, v judikatuře španělského Ústavního soudu?
c) V případě kladné odpovědi, ukládá základní právo na rovnost před zákonem vyplývající z práva Společenství povinnost rovného zacházení s těmi případy, v nichž byl nárok zaměstnance na odstupné při skončení smlouvy určen soudním rozhodnutím, a s jinými případy, v nichž je tento nárok výsledkem dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřené před soudem a jím schválené?
3) a) Jestliže členský stát již před vstupem směrnice 2002/74/ES v platnost přiznával ve svých vnitrostátních právních předpisech zaměstnanci právo na ochranu ze strany záruční instituce v případě platební neschopnosti zaměstnavatele ve vztahu k odstupnému při ukončení smlouvy, lze mít za to, že od vstupu uvedené směrnice v platnost, tedy ode dne 8. října 2002, členský stát uplatňuje právo Společenství, ačkoliv neuplynula nejzazší lhůta k jejímu provedení, když rozhoduje o vyplacení tohoto odstupného při ukončení smlouvy ze strany záruční instituce v případě platební neschopnosti podniku prohlášené po 8. říjnu 2002?
b) V případě kladné odpovědi, jsou španělské správní a soudní orgány při použití směrnice [2002/74] a vnitrostátních právních předpisů, které její ustanovení provádějí, vázány zásadou rovnosti před zákonem a nediskriminace, které vyplývají z práva Společenství a jejichž dosah je upřesněn jejich výkladem Soudním dvorem […], ačkoliv se tento výklad neshoduje s výkladem obdobného základního práva, přiznaného španělskou Ústavou, v judikatuře španělského Ústavního soudu?
c) V případě kladné odpovědi, ukládá základní právo na rovnost před zákonem vyplývající z práva Společenství povinnost rovného zacházení s těmi případy, v nichž byl nárok zaměstnance na odstupné při ukončení smlouvy určen soudním rozhodnutím, a s jinými případy, v nichž je tento nárok výsledkem dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřené před soudem a jím schválené?“
15. V takto zahájeném řízení předložily písemná vyjádření Fogasa, španělská vláda a Komise.
III – Právní posouzení
K použitelnosti směrnice 80/987
16. Začnu otázkami 2a) a 3a) položenými španělským soudem, jejichž podstatou je, zda daná vnitrostátní úprava spadá do působnosti práva Společenství, zejména směrnice 80/987.
17. Jak je totiž zřejmé, hlavní otázkou v tomto sporu před vnitrostátním soudem je, zda postup podle čl. 32 odst. 2 statutu zaměstnanců, jenž se týká odstupného při výpovědi stanoveného smírčí dohodou, porušuje zásadu rovnosti(6).
18. Jak je však známo, mohou být podle ustálené judikatury Soudního dvora, a jak ostatně připomíná příslušný soud, na základě obecných zásad práva Společenství, jako právě rovnost zacházení, soudně přezkoumávány pouze vnitrostátní právní předpisy, které „spadají do působnosti práva Společenství“, a to proto, že tyto zásady zavazují členské státy pouze tehdy, když „provádějí právní předpisy Společenství“(7).
19. Proto je třeba předběžně přezkoumat předložené otázky, neboť jde o to určit, zda výše zmíněný čl. 33 odst. 2 statutu zaměstnanců skutečně provádí předpisy Společenství, a tudíž spadá do působnosti práva Společenství. Pouze v případě kladné odpovědi na tuto otázku bude možné ověřit slučitelnost tohoto ustanovení se zásadou rovnosti.
20. Předkládací usnesení přitom vyvolává určité pochybnosti ohledně použitelnosti směrnice 80/987 jak v původním, tak v pozměněném znění na skutkový stav věci v původním řízení. Na jedné straně si klade otázku, zda odstupné při skončení pracovního poměru jako v tomto případě lze pokládat za „odměnu“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice (v původním znění), a zda může tudíž spadat do působnosti povinnosti záruky uvedené v tomto článku. Na druhé straně si klade otázku možnosti alternativního použití článku 3, pozměněného směrnicí 2002/74, jenž se výslovně odvolává na „odstupné, jež náleží zaměstnancům při skončení pracovního poměru“.
21. Za takového předpokladu se příslušný soud odvolává především na okolnost, že přestože lhůta pro provedení směrnice v rozhodné době ještě neuplynula, španělské právo v té době již stanovilo v článku 33 statutu zaměstnanců pokrytí odstupného za výpověď fondem Fogasa. Bylo by tudíž možné se domnívat, že v okamžiku vstupu pozměněné směrnice v platnost (ke změně došlo před výpovědí žalobce a před prohlášením platební neschopnosti žalovaného) výše zmíněný článek 33 statutu zaměstnanců fungoval již jako opatření k provedení nového článku 3 směrnice 2002/74.
22. Na tyto otázky účastníci navrhují různé odpovědi.
23. Fogasa a španělská vláda totiž tvrdí, že předmětné odstupné nespadá do působnosti směrnice ze dvou důvodů. Zaprvé by změny zavedené směrnicí 2002/74 nemohly být uplatňovány na projednávaný případ vzhledem k tomu, že lhůta stanovená pro její provedení ještě v rozhodné době neuplynula. Zadruhé by se v případě tohoto odstupného vůbec nemohlo hovořit o „odměně“ ve smyslu původního znění směrnice 80/987, protože použitelné vnitrostátní právní předpisy (v tomto případě čl. 26 odst. 2 statutu zaměstnanců(8)), na něž se článek 2 směrnice odvolává při vymezení tohoto pojmu, výslovně vylučují, že by odstupné bylo odměnou.
24. Komise naopak zejména uplatňuje, že ačkoli si definici pojmu „odměna“ vymezuje právní řád každého členského státu samostatně, je vnitrostátní soud vždy a v každém případě povinen vykládat vnitrostátní právo v souladu s právem Společenství, včetně směrnic, jako je směrnice 2002/74, které již vstoupily v platnost v rozhodné době, avšak jejichž lhůta pro provedení v té době ještě neuplynula(9). V projednávaném případě to znamená, pokračuje Komise, že příslušný soud, musí dát přednost výkladu sporných ustanovení statutu zaměstnanců tak, aby byl v souladu s literou a duchem změn zavedených směrnicí 2002/74, a musí zahrnout odstupné za výpověď do pohledávek zaručených na základě práva Společenství.
25. Sám nejdříve poznamenám, že směrnice 2002/74 obsahuje dvě ustanovení, která by mohla být pro účely projednávané věci obzvláště významná.
26. Především na rozdíl od prvního znění, kdy se vymezení předmětných pohledávek, zajištěných záručními institucemi, ponechávalo zcela na členských státech, pozměněné znění výslovně upřesňuje, že tyto instituce jsou povinny, v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, zajistit úhradu „odstupného při skončení pracovního poměru“, pokud tak „stanoví vnitrostátní právo“ (nový článek 3).
27. Co se týče lhůty pro uplatňování těchto změn, připomínám, že článek 4 směrnice 2002/74 stanoví, že směrnice vstoupí v platnost dnem jejího vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, to jest dne 8. října 2002, zatímco lhůta pro její provedení do vnitrostátních právních řádů je stanovena v čl. 2 odst. 1 prvním pododstavci na 8. října 2005. Přesto však čl. 2 odst. 1 druhý pododstavec stanoví, že členské státy „použijí předpisy [nezbytné k dosažení souladu se směrnicí] na každý stav platební neschopnosti zaměstnavatele, který vznikne po dni vstupu těchto předpisů v platnost“.
28. To znamená, že v případě provedení směrnice před tímto datem musejí být vnitrostátní předpisy, které jsou s ní v souladu, použity na každou platební neschopnost, která nastala po dni, kdy tyto předpisy vstoupily v platnost, včetně těch, které byly prohlášeny před 8. říjnem 2005. Je zbytečné připomínat, že v takovém případě výše uvedená opatření spadají do působnosti právních předpisů Společenství, neboť jde o použití těchto předpisů.
29. O to se podle mého soudu právě jedná v projednávaném případě. Z předkládacího usnesení jasně vyplývá, že:
(i) zaměstnavatel, společnost Transportes San-Gom, byl prohlášen za platebně neschopného dne 24. dubna 2003, to jest poté, co směrnice 2002/74 dne 8. října 2002 vstoupila v platnost;
(ii) v okamžiku prohlášení platební neschopnosti platil již čl. 33 odst. 2 statutu zaměstnanců, který stanovil pokrytí odstupného za výpověď fondem Fogasa, byl tudíž zcela v souladu se změnami, které zavádí směrnice 2002/74. Jinými slovy, jak vysvětluje i sám příslušný soud, bylo možné v rozhodné době předpokládat, že nový článek 3 směrnice je již proveden existující vnitrostátní právní úpravou(10), přestože neexistovalo prováděcí opatření ad hoc. Jak známo, judikatura Společenství výslovně uznala, že pro dosažení souladu se směrnicí není vždy nezbytné přijetí formálního a výslovného prováděcího aktu, zvláště když vnitrostátní právo je již v souladu s právní úpravou Společenství(11).
30. Na základě této úvahy lze dospět k závěru, že použití vnitrostátní právní úpravy, jako je čl. 33 odst. 2 statutu zaměstnanců, na takové okolnosti, jako jsou okolnosti, které jsou předmětem věci v původním řízení, by mohlo spadat do působnosti směrnice 80/987, ve znění pozměněném směrnicí 2002/74.
31. Avšak i kdyby se Soudní dvůr domníval, že v daném případě není použitelná pozměněná, ale předcházející verze směrnice, neznamenalo by to, že by sporné pohledávky byly nutně vyloučeny z působnosti práva Společenství, protože by na ně nebylo možné nahlížet jako na „odměnu“ ve smyslu čl. 3 odst. 1.
32. Připomínám totiž, že v rozsudku Olaso Valero Soudní dvůr upřesnil, že i když „je to vnitrostátní právo, kterému přísluší upřesnit pojem ,odměna‘ a vymezit jeho obsah“, „skutečnost, že směrnice 80/987 váže platbu odměny na referenční období, nevylučuje její použití na odstupné za výpověď [...]“, tím spíše, že „[toto] konstatování [bylo] potvrzeno“ změnami zavedenými směrnicí 2002/74, která v té době ještě nebyla v platnosti(12). Jinak řečeno, dříve nežli nová směrnice vstoupila v platnost, do pojmu „odměna“ bylo možné zahrnout nejen pohledávky zaměstnanců, odpovídající odměně za práci vykonanou v určitém období, ale i pohledávky jiné povahy, jako je odstupné při ukončení pracovního poměru.
33. Domnívám se, že tento výklad by byl a fortiori odůvodněný v případě, jako je tento, ve kterém byla směrnice 2002/74 již v platnosti v rozhodné době. Jak právem zdůrazňuje Komise (viz bod 24 výše), bylo by to v souladu nejen s povinností konformního výkladu(13), ale v obecnější rovině i s cílem ochrany zaměstnanců, jenž právní úprava Společenství sleduje.
K porušení zásady rovnosti
34. Podstatou otázek 2c) a 3c), které položil Tribunal Superior de Justicia de Castilla y León, je, zda v případě, že dotyčná právní úprava spadá do působnosti práva Společenství, nebrání obecná zásada rovnosti tomu, aby záruka ze strany Fogasa byla omezena pouze na odstupné přiznané soudním nebo správním rozhodnutím, a tím bylo z této ochrany vyloučeno odstupné stanovené smírčími dohodami.
35. Říkám rovnou, že odpověď na tyto otázky lze snadno dovodit z judikatury Společenství. Ve výše uvedených věcech Rodríguez Caballero, Olaso Valero a Guerrero Pecino se Soudní dvůr již vyjádřil k režimu, který byl ve Španělsku použit na pohledávky zaměstnanců přiznané ve smírčím řízení. Soud Společenství přitom zastával vždy stanovisko, že zde dochází k porušování zásady rovnosti, protože na jedné straně vnitrostátní právní úprava zahrnuje rozdílné zacházení se zaměstnanci, kteří „se nacházejí ve stejné situaci“(14), na straně druhé „ne[byl] předložen žádný přesvědčivý důvod, který [by] ospravedlnil rozdílné zacházení s nároky, […], které byly přiznány rozsudkem nebo správním rozhodnutím, a těmi (…), které byly přiznány ve smírčím řízení“(15).
36. I v projednávané věci dochází k rozdílnému zacházení u zaměstnanců, kteří se nacházejí v téže situaci, neboť jim byla dána výpověď z hospodářských důvodů, a mají tudíž nárok na vyplacení odstupného. Krom toho ani předkládající soud, ani účastníci řízení neuplatnili jakýkoli nový argument, který Soudní dvůr nemohl již posoudit v rámci přezkumu výše uvedených argumentů. Španělská vláda a Fogasa dokonce k tomuto bodu nepředložily žádná vyjádření.
37. Z těchto důvodů se domnívám, že obecná zásada rovnosti je na překážku takové vnitrostátní úpravě, jako je sporná úprava ve věci v původním řízení, která stanoví, že vnitrostátní záruční instituce má z titulu subsidiární odpovědnosti vyplácet odstupné za výpověď pouze tehdy, bylo-li stanoveno soudním nebo správním rozhodnutím, čímž vyjímá z tohoto záručního mechanismu odstupné za výpověď přiznané ve smírčím řízení.
K důsledkům výkladu poskytnutého Soudním dvorem
38. Nakonec je třeba odpovědět na otázky 1), 2b) a 3b) položené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru, jejichž podstatou je, jaké jsou právní důsledky, které je nutné vyvodit z případného rozsudku soudce Společenství, který stanoví, že právní úprava, jako je ta v projednávaném případě, je neslučitelná, a zejména zda má na základě takového rozsudku ponechat tuto právní úpravu bez použití v původním řízení.
39. Touto otázkou předkládající soud odkazuje především na skutečnost, že španělský právní řád mu neumožňuje nepoužít právní úpravu s platností zákona, jakou je statut zaměstnanců, a dále na to, že výklad zásady rovnosti, kterou Soudní dvůr v rozsudcích Rodríguez Caballero a Olaso Valero poskytl, není v souladu s výkladem ústavní zásady „rovnosti před zákonem“ podle článku 14 španělské ústavy tak, jak ji vykládají různé vnitrostátní soudy, včetně ústavního soudu(16).
40. I k tomuto bodu však musím připomenout, že Soudní dvůr již dávno poskytl zcela jednoznačnou odpověď. V jeho judikatuře je ustálen výrok, podle něhož vnitrostátní soud „má povinnost uplatňovat plně právo Společenství a chránit práva, která toto právo přiznává jednotlivcům, přičemž nepoužije ustanovení vnitrostátního práva, jež jsou s ním případně v rozporu […] aniž by musel navrhovat nebo čekat na jeho předchozí zrušení legislativní cestou nebo jiným ústavním postupem“(17).
41. Ostatně právě ke zde projednávanému tématu nedávno Soudní dvůr v rozsudku Rodríguez Caballero zdůraznil, že „vnitrostátní soud nesmí použít žádné diskriminační ustanovení vnitrostátního práva [neslučitelné s obecnou zásadou rovnosti] […] a musí použít na členy znevýhodněné skupiny stejný režim, jaký je vyhrazen ostatním zaměstnancům“(18).
42. Domnívám se proto, že lze dospět k závěru, že vnitrostátní soud nepoužije takovou vnitrostátní právní úpravu, jakou je vnitrostátní právní úprava ve věci v původním řízení, která v rozporu se zásadou rovnosti vylučuje ze záruky zaplacení stanovené právní úpravou odstupné dohodnuté ve smírčí dohodě.
IV – Závěry
43. Závěrem navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky, které položil Tribunal Superior de Justicia de Castilla y León, odpověděl takto:
„1) Použití vnitrostátní právní úpravy, jako je čl. 33 odst. 2 statutu zaměstnanců, na okolnosti, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, spadá do působnosti směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/74/ES ze dne 23. září 2002.
2) Obecná zásada rovnosti je na překážku sporné vnitrostátní právní úpravě, která je předmětem věci v původním řízení, která stanoví, že vnitrostátní záruční instituce má z titulu subsidiární odpovědnosti vyplácet odstupné za výpověď pouze tehdy, bylo-li stanoveno soudním nebo správním rozhodnutím, čímž vyjímá z tohoto záručního mechanismu odstupné za výpověď přiznané ve smírčím řízení.
3) Vnitrostátní soud musí ponechat nepoužitou takovou vnitrostátní právní úpravu, jaká je předmětem věci v původním řízení, která za porušení zásady rovnosti vylučuje ze záruky stanovené uvedenou právní úpravou odstupné dohodnuté ve smírčí dohodě.“
1 – Původní jazyk: italština.
2 – Úř. věst. L 283, s. 23; Zvl. vyd. 05/01, s. 217.
3 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/74/ES ze dne 23. září 2002, kterou se mění směrnice Rady 80/987/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. L 270, s. 10; Zvl. vyd. 05/04, s. 261).
4 – BOE č. 75 ze dne 29. března 1995, s. 9654.
5 – BOE č. 304 ze dne 20.prosince 1997, s. 37453.
6 – Tato zásada, jak známo, „vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně, není-li taková odlišnost objektivně odůvodněna“. Viz mezi jinými rozsudek ze dne 8. ledna 2002, Denkavit (C‑507/99, Recueil, s. I‑169, bod 44); rozsudek ze dne 12. prosince 2002, Rodríguez Caballero (C‑442/00, Recueil, s. I‑11915, bod 32); rozsudek ze dne 16. prosince 2004, Olaso Valero (C‑520/03, Sb. rozh. s. I‑12065, bod 34), jakož i usnesení ze dne 13. prosince 2005, Guerrero Pecino (C‑177/05, Sb. rozh. s. I‑10887, bod 26).
7 – Výše uvedený rozsudek Rodríguez Caballero, body 30 až 32. Další případy slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů, přijatých při provádění aktů Společenství, s obecnou zásadou rovnosti, jsou vyloženy v rozsudcích ze dne 25. listopadu 1986, Klensch (201 a 202/85, Recueil, s. 3477, body 9 a 10), ze dne 14. července 1994, Graff (C‑351/92, Recueil, s. I‑3361, body 15 až 17), a ze dne 17. dubna 1997, EARL de Kerlast (C‑15/95, Recueil, s. I‑1961, body 35 až 40).
8 – Viz bod 8 výše.
9 – V tomto ohledu se Komise odvolává zejména na rozsudek ze dne 8. října 1987, Kolpinghuis Nijmegen (80/86, Recueil, s. 3969, bod 15), a na stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse přednesené dne 20. května 1992 ve věci Parlament v. Rada (C‑295/90, Recueil, s. I‑4193, bod 43), jakož i generálního advokáta M. Darmona ze dne 17. listopadu 1993 ve věci Comitato di coordinamento per la difesa della Cava a další (C‑236/92, Recueil 1994 s. I‑483, bod 27).
10 – Tento výklad se zdá být ostatně potvrzen skutečností, že pokud je známo, nepřijalo Španělsko dosud žádné zvláštní opatření pro provedení směrnice.
11 – Viz např. rozsudek ze dne 23. května 1985, Komise v. Německo (29/84, Recueil, s. 1661, bod 23), ze dne 9. dubna 1987, Komise v. Itálie (363/85, Recueil, s. 1733, bod 7), ze dne 16. listopadu 2000, Komise v. Řecko (C‑214/98, Recueil, s. I‑9601, bod 49), a ze dne 10. května 2001, Komise v. Nizozemsko (C‑144/99, Recueil, s. I‑3541, bod 17).
12 – Výše uvedený rozsudek Olaso Valero, body 31 a 32. V tomto případě předkládající soud skutečně zastával názor, že odkaz ve směrnici na odměny vázané na určitá časová období „[by se] špatně slučoval s myšlenkou odstupného“ (tamtéž, bod 26).
13 – K existenci takové povinnosti ve vztahu také ke směrnicím, které vstoupily v platnost, ale jejichž lhůta pro provedení ještě neuplynula viz především výše uvedený rozsudek Kolpinghuis Nijmegen, body 15 a 16. Ve stejném smyslu rovněž viz moje stanovisko přednesené dne 30. června 2005 ve věci Mangold (C‑144/04, Sb. rozh. s. I‑9981, body 115 až 120).
14 – Výše uvedený rozsudek Rodríguez Caballero, bod 33.
15 – Výše uvedený rozsudek Olaso Valero, bod 37. Viz také výše uvedený rozsudek Rodríguez Caballero, body 34 až 39, a usnesení Guerriero Pecino, body 28 a 29.
16 – Předkládající soud ve svém usnesení odkazuje na rozsudek Tribunal Constitucional č. 306 ze dne 25. října 1993, v němž Tribunal Constitucional zastával názor, že článek 33 statutu zaměstnanců neporušuje zásadu rovnosti před zákonem.
17 – Tak již stanovil slavný rozsudek ze dne 9. března 1978, Simmenthal (106/77, Recueil, s. 629, body 21 a 24). Viz mimo jiné i rozsudky ze dne 19. června 1990, Factortame (C‑213/89, Recueil, s. I‑2433, bod 20), ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a Bonifaci (C‑6/90 a C‑9/90, Recueil, s. I‑5357, bod 32), ze dne 8. června 2000, Carra a další (C‑258/98, Recueil, s. I‑4217, bod 16), ze dne 18. září 2003, Morellato (C‑416/00, Recueil, s. I‑9343, body 43 a 44), a ze dne 3. května 2005, Berlusconi a další (C‑387/02, C‑391/02 a C‑403/02, Sb. rozh. s. I‑3565, bod 72).
18 – Výše uvedený rozsudek Rodríguez Caballero, bod 43 a uvedená judikatura. Viz také výše uvedený rozsudek Olaso Valero, bod 38, a výše uvedené usnesení Guerrero Pecino, bod 30.