STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERA
přednesené dne 16. ledna 2007(1)
Věc C‑62/05 P
Nordspedizionieri di Danielis Livio & C. Snc, v likvidaci,
Livio Danielis a Domenico D'Alessandro
proti
Komisi Evropských společenství
„Kasační opravný prostředek – Prominutí dovozního cla – Náklad cigaret s místem určení ve Španělsku – Podvod spáchaný při operaci tranzitu Společenství – Pravomoc Soudního dvora vykládat dvoustrannou dohodu mezi členským státem a třetím státem“
I – Úvod
1. Kasační opravný prostředek směřuje proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 14. prosince 2004(2), kterým byl zamítnut hlavní návrh na zrušení rozhodnutí Komise REM 14/01 ze dne 28. června 2002, kterým byla zamítnuta žádost předložená Italskou republikou o prominutí dovozního cla, které dlužila společnost Nordspedizionieri di Danielis Livio & C. Snc, Livio Danielis a Domenico D'Alessandro (dále jen „společnost Nordspedizionieri a další“)(3).
2. Diskuze se týká zejména podmínek požadovaných pro uznání „zvláštního případu“ ve smyslu celní právní úpravy Společenství, neboť pouze v takovém případě je stanoveno prominutí dovozního cla. S ohledem na dobu rozhodnou z hlediska skutečností sporu je třeba je analyzovat ve světle „zmatených“ právních předpisů(4) platných před přijetím celního kodexu Společenství(5).
3. Spor závisí také na výkladu dvoustranné smlouvy, podepsané Itálií, členským státem, a Slovinskem, jinou zemí, v té době třetím státem, což vyvolává otázku ohledně pravomoci Soudního dvora(6).
II – Právní rámec
4. Aby bylo možné rozhodnout o tomto kasačním opravném prostředku, je třeba přezkoumat jednak ustanovení, jejichž porušení je přičítáno Soudu prvního stupně – přičemž jsou všechna povahy výlučně Společenství – a jednak některá ustanovení dvoustranné smlouvy o celní správní spolupráci podepsané mezi Itálií a Jugoslávií v roce 1965 (dále jen „bělehradská dohoda“)(7).
5. Celní kodex Společenství se nepoužije ratione temporis, neboť se skutkové okolnosti sporu vztahují k období předcházejícímu přijetí tohoto předpisu, přičemž jsou použitelné právní předpisy rozptýleny v různých nařízeních, která jsou téměř vždy neúplná, a i když sice byla v převážné části formálně zrušena, v mnohých případech si zachovala uplatnění skryté v houštině, kterou tento kodex představuje od roku 1992.
A – Právo Společenství
6. Je tomu tak stejně například v případě celního režimu tranzitu Společenství, obsaženého v nařízení č. 222/77(8), jehož čl. 36 odst. 1 stanoví, že pokud se zjistí, že při operaci tranzitu Společenství došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti v určitém členském státě, vymáhání cla a jiných poplatků případně vymahatelných je prováděno tímto členským státem v souladu s jeho právními a správními předpisy, aniž by byl dotčen postup v trestním řízení.
7. Nařízení čl. 474/90(9) do tohoto článku 36 za účelem určení místa porušení předpisů zavedlo třetí odstavec pro účely výběru cla a jiných souvisejících poplatků v případě, že neexistuje jakýkoli důkaz o řádnosti operace tranzitu nebo o skutečném místě porušení předpisů.
8. Nařízení č. 1062/87(10), které upřesnilo a zjednodušilo nařízení č. 222/77, bylo dále změněno nařízením č. 1429/90(11), které do něj doplnilo článek 11a, uvedený v hlavě Ia nazvané „Ustanovení použitelná v případech zásilek, které nebyly předloženy celnímu úřadu určení“ (neoficiální překlad), který stanoví:
„1. Jestliže zásilka nebyla předložena celnímu úřadu určení a jestliže nelze zjistit místo porušení předpisů nebo nesrovnalosti, oznámí to celní úřad odeslání hlavnímu povinnému co nejdříve, nejpozději však před uplynutím jedenácti měsíců ode dne registrace prohlášení pro tranzitní režim Společenství.
2. V oznámení podle odstavce 1 musí být uvedena zejména lhůta, ve které je příslušnému úřadu odeslání třeba věrohodně prokázat řádné provedení tranzitní operace nebo skutečné místo porušení předpisů nebo nesrovnalostí.
Tato lhůta činí tři měsíce ode dne oznámení podle odstavce 1. Není-li tento důkaz předložen, uloží příslušný členský stát po uplynutí lhůty odpovídající clo a jiné poplatky.
[…]“ (neoficiální překlad)
9. Celní právní předpisy Společenství připouštějí rovněž celkové nebo částečné vrácení uhrazeného dovozního nebo vývozního cla nebo částečné prominutí dluhu. Podmínky požadované pro toto zproštění povinnosti jsou v projednávaném případě upraveny čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79(12) v jeho znění pozměněném nařízením č. 3069/86(13) následujícím způsobem:
„Dovozní clo lze vrátit nebo prominout ve zvláštních případech, jiných než případech uvedených v oddílech A až D, které vyplývají z okolností, jež nelze přičítat podvodnému jednání nebo hrubé nedbalosti dotyčné osoby.
[…]“ (neoficiální překlad)
B – Bělehradská dohoda
10. Tato dohoda, jejímž cílem je posílit spolupráci mezi italskými a jugoslávskými celními orgány, se řadí mezi podobné dohody té doby, jak to ukazuje souhrnné srovnání s dohodou podepsanou v této oblasti v roce 1967 mezi šesti zakládajícími členskými státy, která je známá pod názvem „římská úmluva“(14).
11. Bělehradská dohoda poté, co uvádí své hlavní cíle, a sice předcházení, odhalování a trestání protiprávních jednání (článek 1), definuje pojem „celní ustanovení“ (článek 2) a obsahuje povinnost udržovat úzkou spolupráci mezi celními úřady na společné hranici (článek 3).
12. Pro rozhodnutí o projednávaném kasačním opravném prostředku má v této souvislosti zásadní význam článek 4, ve kterém se smluvní strany zavazují věnovat zvláštní pozornost pohybu osob, zboží a vozidel, které jsou považovány za podezřelé (odstavec 1).
13. Článek 4 odst. 2 přebírá závazek boje proti pašování, když ve svém druhém pododstavci stanoví:
„Na žádost [druhé smluvní strany] bude věnována zvláštní pozornost vývozům takových výrobků, které na území druhé smluvní strany podléhají zvláštním daním ve vysoké výši.“
III – Skutečnosti předcházející řízení o kasačním opravném prostředku
A – Skutkový základ sporu
14. Veřejná obchodní společnost Nordspedizionieri di Danielis Livio & C., složená z celních zástupců a se sídlem v Terstu (Itálie), podala na žádost podniku Cumberland Ltd. tři prohlášení o vnějším tranzitu Společenství u celního úřadu ve Fernetti (Itálie) týkající se vývozu obalových kartonů koupených u slovinské společnosti Proexim Export-Import, určených k dopravě nákladním vozidlem do Španělska.
15. Příslušná celní dokumentace ze dne 30. října 1991 uváděla 1 400 balíků o celkové hmotnosti 12 620 kg; dne 5. listopadu téhož roku 1 200 balíků o celkové hmotnosti 12 510 kg a dne 16. listopadu téhož roku 1 500 balíků o celkové hmotnosti 12 842 kg.
16. Po splnění celních formalit odpovídajících třetí výše uvedené operaci bylo nákladnímu vozidlu povoleno pokračovat v cestě. Krátce poté požádal ředitel celního úřadu ve Fernetti Guardia di Finanza této oblasti, aby provedla prohlídku nákladu nákladního vozidla. Nákladní vozidlo, které již opustilo celní zónu, bylo pronásledováno a zastaveno Guardia di Finanza několik kilometrů za hranicí. Nákladní vozidlo se v eskortě vrátilo na celnici ve Fernetti za účelem prohlídky. Prohlídka odhalila, že obalové kartony nebyly prázdné, jak uvádělo prohlášení o tranzitu, ale obsahovaly 8 190 kg zahraničních cigaret původu mimo Společenství, roztříděných do 819 balíků. Řidič nákladního vozidla, pan C., byl zadržen a nákladní vozidlo a náklad byly zajištěny, jakož i doklady, které měl řidič u sebe.
17. Vyšetřování vedené italskými celními orgány ve spolupráci se slovinskými orgány umožnilo prokázat, že se pan C. rovněž podílel na třech dalších podobných operacích pašování cigaret za použití tranzitních prohlášení ze dne 30. října a 5. listopadu 1991 vyhotovených společností Nordspedizionieri, jakož i prohlášení podaného dne 16. září 1991 společností Centralsped Srl.
18. Pokud jde o přepravy ze dne 30. října a 5. listopadu 1991, vyšetřování odhalilo, že poté, co byly náklady skládající se hlavně ze zpracovaného tabáku deklarovány u slovinských celních orgánů, byly tytéž náklady dovezeny do Itálie jako náklady obalových kartonů. Ukázalo se rovněž, že po splnění celních formalit na celnici ve Fernetti pokračovalo nákladní vozidlo ve své cestě do odlišného místa určení, než bylo uvedeno v celních prohlášeních, a náklady byly tajně vyloženy v Itálii.
19. V rámci svého vyšetřování dotčených operací pašování odhalily italské orgány sklad nacházející se v Bareggiu (Itálie), ve kterém se nacházelo protiprávně dovezené zboží, kde během prohlídky dne 8. dubna 1992 zajistily 801 kartonů, tj. 8 010 kg cigaret.
20. Dne 16. října 1992 účastníci řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelé) obdrželi jako hlavní povinní z tranzitu Společenství pro operace ze dne 30. října a 5. listopadu 1991 od oddělení příjmů hlavního celního úřadu v Terstu platební výměr na zaplacení částky 2 501 239 200 italských lir (ITL) jakožto cla, bez úroků ve výši 450 223 100 ITL v souvislosti se zdaněním zatěžujícím 1 700 kartonů, tj. 17 000 kg tabáku protiprávně dovezeného a uvedeného na trh na celním území Společenství. Jelikož byl náklad ze dne 16. listopadu 1991 před jeho uvedením do spotřeby zajištěn italskými celními orgány, nebylo navrhovatelům v tomto ohledu uloženo žádné clo.
21. Navrhovatelé podali proti platebnímu výměru odpor u Tribunale civile e penale di Trieste (Itálie), který napadený platební výměr rozsudkem ze září 1994 zrušil. Rozsudkem vydaným dne 5. září 1996 Corte d'appello di Trieste změnil uvedený rozsudek a uložil společnosti Nordspedizionieri a jejím společníkům podpůrně, ale společně a nerozdílně, aby zaplatili částku 2 951 462 300 ITL uvedenou ve sporném platebním výměru. Rozsudkem vydaným dne 26. ledna 1999 Corte suprema di cassazione opravný prostředek podaný navrhovateli proti rozsudku Corte d'appello zamítl.
22. Dne 14. ledna 1994 soudce příslušný k předběžnému vyšetřování Tribunale civile e penale di Trieste vydal usnesení o zastavení trestních stíhání, která byla zahájena z důvodu pašování cigaret proti G. Baldimu, společníkovi společnosti Nordspedizionieri a autoru tří tranzitních prohlášení vydaných společností Nordspedizionieri, která byla použita při dotčených operacích pašování.
23. V listopadu 2000 podali navrhovatelé u útvarů Komise žádost o prominutí cla vymáhaného italskými celními orgány [ve výši 497 589 687 ITL, tedy 256 983,63 eur (EUR)]. Tato žádost byla podpořena italským státem, který Komisi v červnu 2001 předložil žádost o prominutí cla obdobného znění.
24. Dne 28. června 2002 Komise přijala rozhodnutí, kterým zamítla žádost Italské republiky (dále jen „napadené rozhodnutí“). Komise dospěla k závěru, že v projednávaném případě nejde o zvláštní případ, který vyplývá z okolností, jež nelze přičítat podvodnému jednání nebo hrubé nedbalosti ze strany společnosti Nordspedizionieri a dalších ve smyslu článku 13 nařízení č. 1430/79, a že tedy prominutí dovozního cla není odůvodněné.
25. Návrhem došlým kanceláři Soudu prvního stupně dne 30. října 2002 podala společnost Nordspedizionieri a L. Danielis a D. D'Alessandro žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise.
B – Napadený rozsudek
26. Hlavní požadavek navrhovatelů spočíval ve zrušení napadeného rozhodnutí a prominutí dovozního cla a vycházel ze dvou důvodů, a to jednak z určitých věcných pochybení a jednak z existence zvláštního případu, který vyplývá z neexistence podvodného jednání nebo hrubé nedbalosti ve smyslu článku 13 nařízení č. 1430/79.
27. Soud prvního stupně nepřijal žádný z těchto důvodů.
28. První důvod zamítl(15) s tím, že měl za to, že napadený akt není stižen žádnou vadou, na rozdíl od toho, co tvrdili navrhovatelé, podle nichž Komise zkreslila skutkový stav, když ve čtvrtém bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že k prověření operace ze dne 16. listopadu došlo v celní zóně Fernetti. Podle navrhovatelů bylo toto tvrzení v rozporu se skutečností, neboť Guardia di Finanza provedla prověření nákladu po skončení celních formalit.
29. Navíc v rámci téhož důvodu Soud prvního stupně odmítl jako nepřípustnou výtku vycházející z pochybení při výpočtu částky, která je předmětem žádosti o prominutí(16), z důvodu, že pravomoc vypočítat tuto částku mají výlučně vnitrostátní orgány.
30. Pokud jde o splnění obou podmínek uvedených v článku 13 nařízení č. 1430/79, navrhovatelé tvrdili(17): zaprvé, že se stali oběťmi podvodu, který přesahuje obchodní rizika vlastní jejich podnikatelské činnosti; zadruhé, že italské orgány nechaly vědomě provést nedovolené operace za účelem zničení sítě překupníků; zatřetí, že celní orgány nesplnily své povinnosti kontroly celních operací; začtvrté, že navrhovatelé neměli možnost kontrolovat přepravní operace; a zapáté, že v napadeném rozhodnutí nebyly zváženy přítomné zájmy.
31. Soud však všechny uplatňované argumenty zamítl z důvodu neexistence dostatečných důkazů (pokud jde o první a třetí argument), nebo proto, že jsou nepodložené (pokud jde o druhý, čtvrtý a pátý argument).
32. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku má tvrzení, že vnitrostátní orgány nesplnily svou povinnost podle bělehradské dohody provést prohlídku zboží na hranici, velký význam, neboť Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato smlouva slovinským celním orgánům neukládá povinnost informovat bezprodleně italské orgány o všech přepravách tabáku opouštějících jejich území do Itálie(18).
33. Soud měl za to, že se dohoda omezuje na stanovení vzájemné pomoci a úzké spolupráce mezi oběma správami, na zavedení zvláštního dohledu nad pohyby zboží a dopravních prostředků, u nichž bylo upozorněno na závažné protiprávní pašování, a na výměnu informací zejména ohledně kategorií zboží tvořícího předmět porušení celních předpisů.
34. Vzhledem k tomu, že Soud prvního stupně neshledal existenci žádného zvláštního případu, neprovedl přezkum druhé podmínky, týkající se neexistence podvodného jednání nebo hrubé nedbalosti(19), a žalobu zamítl.
IV – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
35. Kasační opravný prostředek společnosti Nordspedizionieri a dalších došel kanceláři Soudního dvora dne 11. února 2005; Komise předložila svou kasační odpověď dne 19. dubna 2005. Replika byla předložena dne 22. září 2005 a duplika dne 8. listopadu 2005.
36. Navrhovatelé se kasačním opravným prostředkem domáhají, aby Soudní dvůr:
– zrušil rozsudek Soudu prvního stupně, který je předmětem kasačního opravného prostředku;
– zrušil rozhodnutí Komise (REM 14/01) ze dne 28. června 2002, kterým Komise zamítla žádost Italské republiky o prominutí dovozního cla ve výši 256 983,63 eur, a uznal existenci zvláštního případu, jež nelze přičítat žádné nedbalosti nebo podvodnému jednání;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
37. Komise naproti tomu navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek podaný společností Nordspedizionieri a dalšími v plném rozsahu;
– uložil navrhovatelům náhradu nákladů, které se týkají jak řízení v prvním stupni, tak kasačního opravného prostředku.
38. Na veřejném jednání, které se konalo dne 30. listopadu 2006, zástupci každého z účastníků potvrdili svá stanoviska a své argumenty.
V – Analýza důvodů vznesených na podporu kasačního opravného prostředku
39. Společnost Nordspedizionieri a další na podporu svého kasačního opravného prostředku vznášejí čtyři důvody, když uplatňují porušení čl. 36 odst. 3 nařízení č. 222/77, zkreslení skutkového stavu, které způsobuje neplatnost napadeného rozsudku z důvodu nedostatku odůvodnění podle článku 81 předposlední věty jednacího řádu Soudu prvního stupně(20), porušení článku 13 nařízení č. 1430/79, a neexistenci podvodného jednání nebo nedbalosti ve smyslu tohoto ustanovení.
40. Komise dospívá k závěru, že první důvod, a implicitně druhý důvod kasačního opravného prostředku, jsou nepřípustné. Je tedy třeba tyto argumenty přezkoumat.
A – K přípustnosti některých důvodů kasačního opravného prostředku
1. Přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku
41. Navrhovatelé, kteří odkazují na čl. 36 odst. 3 nařízení č. 222/77, zpochybňují celní dluh, jelikož neexistuje základní podmínka pro jeho vznik, a to okamžité oznámení hlavnímu povinnému, nejpozději však před uplynutím jedenácti měsíců ode dne registrace prohlášení pro tranzitní režim Společenství, jelikož zásilka nebyla předložena celnímu úřadu určení.
42. Na podporu svých tvrzení uvádějí judikaturu Soudního dvora týkající se tohoto ustanovení, jež opravňuje členský stát, v jehož rámci působí celní úřad odeslání, aby vybíral dovozní clo pouze v případě, že hlavnímu povinnému oznámil, že má tříměsíční lhůtu na to, aby prokázal skutečné místo, kde došlo k porušení předpisů nebo nesrovnalosti, a že v této lhůtě tento důkaz předložen nebyl(21).
43. Komise svůj návrh na nepřípustnost zakládá na tom, že tento důvod nebyl uplatněn v průběhu předchozí správní fáze v rámci řízení směřujícího k dosažení prominutí cla, ani u Soudu prvního stupně, a že v každém případě tato výhrada vzhledem k tomu, že se týká právních aktů vnitrostátních celních orgánů, pověřených výlučně uplatňováním celního práva Společenství, spadá do pravomoci vnitrostátních soudů.
44. Nezdá se však, že jde o nový důvod, neboť společnost Nordspedizionieri a další ve své replice uvádějí, že Soud prvního stupně mohl tento důvod neplatnosti platebního výměru vydaného celním úřadem ve Fernetti přezkoumat z úřední povinnosti, což je argument, který lze logicky vznést poprvé až u Soudního dvora.
45. Krom toho z napadeného rozsudku vyplývá, že navrhovatelé již v prvním stupni zpochybnili správnost platebního výměru, a že tedy projednávaným kasačním opravným prostředkem pouze mění rozsah pochybení při výpočtu požadované částky a právní základ(22). V důsledku toho zůstává z formálního hlediska předmět důvodu kasačního opravného prostředku také nezměněn, i když je založen na jiných argumentech.
46. Naproti tomu, pokud jde o věc samou, je stanovisko Komise ohledně nepříslušnosti soudů Společenství přesvědčivé.
47. Jak na to upozornil Soud prvního stupně v napadeném rozsudku(23), článek 13 nařízení č. 1430/79 pouze umožňuje, za určitých zvláštních podmínek a vždy pouze při neexistenci podvodného jednání či nedbalosti, osvobození určitých hospodářských subjektů od zaplacení cla, které dluží, ale zachovává samotnou zásadu vymahatelnosti dluhu(24).
48. Z toho vyplývá, že Soudní dvůr připouští pouze důvody uplatňující zvláštní okolnosti a neexistenci nedbalosti či podvodného jednání navrhovatelů, ale nikoli důvody, které zpochybňují legalitu rozhodnutí příslušných vnitrostátních orgánů, na základě nichž je po nich požadována úhrada cla, přičemž tato otázka musí být rozhodnuta v rámci žaloby podané u příslušného vnitrostátního soudního orgánu(25).
49. Přestože nejde o nový důvod, není v souladu s procesní logikou, aby Soud prvního stupně z úřední povinnosti uplatnil ustanovení, jež mu nepřísluší použít, z čehož vyplývá, že první důvod je neopodstatněný, a že nemůže být přijat.
50. Navíc, i když tento důvod připustíme, je však irelevantní, neboť v projednávaném případě neexistuje žádné zpochybnění ohledně místa porušení předpisů nebo nesrovnalostí, jak to vyžaduje čl. 36 odst. 3 nařízení č. 222/77. Nemůže tomu být jinak vzhledem k tomu, že k tranzitu Společenství se zásilkou tabáku došlo v Itálii, a že Slovinsko v rozhodné době nebylo členem Společenství. Nebylo tedy žádných pochyb o místě porušení předpisů, což je podmínka nezbytná pro použití tohoto ustanovení, a celní úřad ve Fernetti nemusel navrhovatelům poskytnout lhůtu pro předložení důkazu o místě, kde došlo k porušení zákona.
51. V souhrnu mě předcházející úvahy vedou k závěru, že první důvod kasačního opravného prostředku je nepřípustný.
2. K přípustnosti druhého důvodu vzneseného na podporu kasačního opravného prostředku
52. Podle společnosti Nordspedizionieri a dalších Soud prvního stupně zkreslil skutkové okolnosti sporu tím, že v bodě 29 napadeného rozsudku odmítl výtku, že čtvrtý bod odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje věcné pochybení, jelikož uvádí, že celní úřad ve Fernetti provedl za pomoci Guardia di Finanza prověření nákladu odpovídajícího prohlášení ze dne 16. listopadu 1991, zatímco k prohlídce ve skutečnosti došlo mimo celní zónu poté, co již byly skončeny celní formality a nákladní vozidlo již ujelo několik kilometrů na italském území.
53. Za účelem prokázání přesného časového sledu událostí, jakož i důvodů, které opravdu vedly k nařízení prověření zboží, navrhovatelé předložili písemné prohlášení podepsané Vitem Portalem, ředitelem celního úřadu ve Fernetti v době rozhodné z hlediska skutečností sporu. Na základě těchto dvou skutečností, a sice zkreslení a uvedeného svědectví navrhovatelé tvrdí, že provedli správné posouzení skutkového stavu, z něhož jasně vyplývá existence „zvláštního případu“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79.
54. Podle Komise je cílem kritiky obsažené v předcházejících bodech získat nový přezkum okolností sporu, a z tohoto důvodu tedy dospívá k závěru o její nepřípustnosti, včetně nepřípustnosti svědectví V. Portaleho.
55. Úvahy Komise mě nepřesvědčují, neboť jsou přehnaně zjednodušené.
56. Zaprvé Soudní dvůr připustil(26) možnost vyvrátit jak zjištění, tak kvalifikaci okolností sporu v řízení v prvním stupni, a překročil tak rámec své původní judikatury(27).
57. Zadruhé, jestliže jsou v rámci kasačního opravného prostředku zpochybňovány věrohodnost skutkových okolností nebo jejich posouzení, je třeba umožnit jejich nový přezkum, neboť by jinak nikdy nebylo možné uplatňovat zkreslení skutkového stavu nebo důkazů.
58. Společnost Nordspedizionieri a další podali kasační opravný prostředek s úmyslem nahradit svým posouzením skutkového rámce čtvrtého bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí posouzení skutkového rámce, které učinil Soud prvního stupně, jak jsem jej uvedl v bodě 52 tohoto stanoviska. Z tohoto důvodu je třeba tento návrh prohlásit za přípustný a odmítnout nepřípustnost navrhovanou Komisí.
59. Je však obtížné pochopit, jaký je cíl sledovaný navrhovateli, neboť i když připustíme, že v popisu skutkových okolností došlo k pochybení, tvrzení společnosti Nordspedizionieri a dalších odpovídají přesně popisu uvedenému v bodech 10 až 19 napadeného rozsudku, a konkrétně tvrzení uvedenému v bodě 11.
60. V této situaci se důvod uplatňovaný navrhovateli a svědectví V. Portaleho(28) jeví jako nadbytečné, jelikož tím, že navrhují totožnou verzi skutkových okolností, nijak nezpochybňují verzi, která je obsažena v rozsudku Soudu prvního stupně.
61. S ohledem na výše uvedené je třeba druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako irelevantní.
B – Ke třetímu důvodu vznesenému na podporu kasačního opravného prostředku
62. Navrhovatelé v této souvislosti uplatňují porušení článku 13 nařízení č. 1430/79 tím, že napadený rozsudek odmítl uznat „zvláštní případ“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79. Komise naproti tomu navrhuje tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněný.
63. Zdlouhavá, složitá a nejasná vysvětlení obsažená v kasačním opravném prostředku a odpovědi Komise, které nejsou o nic kratší, vyžadují vymezení předmětu stížnosti s cílem následně provést přezkum věci samé.
1. Vymezení důvodu kasačního opravného prostředku
64. Společnost Nordspedizionieri a další zakládají svůj důvod kasačního opravného prostředku na pěti tvrzeních uplatněných u Soudu prvního stupně(29), a sice na jejich postavení obětí podvodu, který přesahuje obchodní rizika vlastní jejich podnikatelské činnosti; na tom, že italské orgány nechaly vědomě provést nedovolené operace za účelem zničení sítě překupníků; na nesplnění vnitrostátních povinností kontroly; na tom, že navrhovatelé nemohli vykonávat dohled nad přepravními operacemi, a na tom, že v napadeném rozhodnutí nebyly zváženy přítomné zájmy.
65. Nehledě na to, že vysvětlení navrhovatelů v podstatě přebírá úvahy uvedené v prvním stupni, je jeho cílem provést nové posouzení skutkových okolností, které Soudní dvůr na základě článku 58 svého statutu není oprávněn provést; jejich analýzu k této skutečnosti je tedy třeba odmítnout.
66. Použitá strategie zůstává zřejmá; skutkové okolnosti představuje z jiného úhlu, než je úhel uvedený v prvním stupni, aby tyto skutkové okolnosti byly postaveny na roveň skutkovým okolnostem rozsudku De Hann(30), ve kterém Soudní dvůr prohlásil, že „potřeby důkladného vyšetřování vnitrostátními orgány mohou při neexistenci jakéhokoli podvodného jednání nebo nedbalosti přičitatelných dlužníkovi a za podmínky, že tento posledně jmenovaný o průběhu vyšetřování nebyl informován, představovat zvláštní případ ve smyslu čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79, protože okolnost, že vnitrostátní orgány v zájmu vyšetřování nechaly vědomě provést porušení předpisů nebo nesrovnalosti, přičemž tak vznikl celní dluh, který má uhradit hlavní povinný, tohoto posledně uvedeného staví do výjimečného postavení oproti jiným subjektům vykonávajícím stejnou činnost“(31).
67. V důsledku toho nehledě na výše uvedené směry obrany z důvodu jejich skutkové povahy, jediné tvrzení, které je třeba přezkoumat, se týká nesprávného právního posouzení, kterého se údajně dopustil Soud prvního stupně při výkladu bělehradské dohody, neboť společnost Nordspedizionieri a další mají za to, že tato možnost je srovnatelná s typem porušení práva, které připustil rozsudek De Hann pro odůvodnění existence zvláštního případu ve smyslu čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79.
68. Povaha předmětné dohody, dvoustranné smlouvy mezi členským státem (Itálie) a v rozhodné době třetí zemí (Slovinsko), však vyžaduje, aby byla přezkoumána předběžná otázka: otázka pravomoci Soudního dvora vykládat normy této povahy, tím spíše, když se Soud prvního stupně k této skutečnosti v napadeném rozsudku nevyjádřil. Odpověď na tuto choulostivou otázku umožní následně přezkoumat, zda je důvod kasačního opravného prostředku opodstatněný.
2. Pravomoc Soudního dvora k výkladu bělehradské dohody
a) Mezinárodní smlouvy u Soudního dvora
69. Výchozí bod spočívá v pravomocích, které článek 220 ES obecně přiznává Soudnímu dvoru, když mu ukládá zajišťovat „dodržování práva při výkladu a provádění této smlouvy.“
70. Případná pochybnost, pokud jde o rozsah pravomoci vykládat mezinárodní smlouvy, které svou povahou nespadají pod Smlouvu o ES, byla odstraněna rozsudkem Haegeman(32) týkajícím se dohody o přidružení s Řeckem(33), v němž bylo shledáno, že tento typ dohod představuje akty přijaté jedním z orgánů podle článku 234 ES a že jejich ustanovení jsou nedílnou součástí právního řádu Společenství od jejich vstupu v platnost(34).
71. Diskuze pokračovala s tím, že se rozšířila až na oblast smíšených dohod, tedy dohod uzavřených mezi Společenstvím a členskými státy z důvodu jejich sdílených legislativních pravomocí na jedné straně a třetími státy na straně druhé, a byla ukončena ve prospěch kritéria pravomoci.
72. To zaprvé vyplývá z rozsudku Demirel(35), ve kterém měl Soudní dvůr za to, že má pravomoc v důsledku toho, že se dohody o přidružení týkají všech oblastí, na něž se vztahuje Smlouva o ES(36), přičemž toto stanovisko bylo dále potvrzeno rozsudkem Hermès(37), ve kterém Soudní dvůr prohlásil, že má pravomoc vyjádřit se k článku 50 dohody TRIPS(38) z důvodu souběžnosti pravomocí Společenství a pravomocí členských států, pokud jde o podpis této dohody.
73. Tato projekce pravomocí Společenství na výkladové pravomoci Soudního dvora, potvrzené rozsudkem Dior(39), nabádá v projednávaném případě k ověření, zda předmět bělehradské dohody v současné době spadá pod některou z pravomocí Společenství, což by odůvodnilo výkladovou roli Soudního dvora, nebo zda je třeba prozkoumat jiné cesty.
74. Jsem si dobře vědom odlišností, které existují mezi věcmi, ve kterých byly vydány rozsudky uvedené v předcházejících bodech, a zvláště skutečnosti, že v projednávané věci nebyla dohoda podepsána Společenstvím, ale členským státem a třetím státem, jakož i skutečnosti, že spor byl předložen Soudnímu dvoru prostřednictvím přímé žaloby, která je v současné době ve fázi kasačního opravného prostředku, a nikoli prostřednictvím předběžné otázky.
75. I když tyto otázky mají vliv na vývody, které následují, určení oblasti pravomoci členských států, pravomoci Společenství nebo sdílené pravomoci slouží pouze k připuštění, nebo v záporném případě k odmítnutí argumentu založeného na teorii projekce pravomocí. Je tedy třeba důkladně přezkoumat jejich důsledky.
b) Pravomoc Společenství v celní oblasti: vývoj
76. Pokud jde o působnost bělehradské dohody, omezené na vzájemnou správní pomoc v oblasti předcházení, odhalování a trestání porušení celních právních předpisů, je jakákoli podrobná analýza rozdělení pravomocí v této oblasti od jejich počátků v článcích 18 až 29 Smlouvy o EHS, které jsou v současné době z velké části zrušeny(40), až do vstupu celního kodexu Společenství v platnost v roce 1993, zbytečná.
77. Integrace, které bylo v této oblasti dosaženo, zbavila členské státy správy cel a poplatků s rovnocenným účinkem, s výjimkou konkrétních prováděcích opatření a trestání porušení předpisů(41). Pro ověření, zda výsady členských států, které jsou dotčeny bělehradskou dohodou, stihl stejný osud nebo zůstaly v pravomoci jejich držitelů, tedy stačí zjistit, co je předmětem bělehradské dohody.
78. Poukázal jsem již na římskou úmluvu(42) z roku 1967, která podrobně upravovala komunikaci a způsoby spolupráce mezi informačními a vyšetřovacími útvary v rámci předcházení a trestání porušení předpisů, a vykazuje podobné charakteristické rysy jako dohoda, která je předmětem tohoto řízení, které bylo jako jeden z jejích nejzávažnějších nedostatků vytčeno, že její výklad nespadá do pravomoci Soudního dvora(43).
79. Její historický vývoj tak přináší jednu velmi významnou informaci: v roce 1981 bylo přijato nařízení č. 1468/81(44), které na základě článku 308 ES „zkomunitarizovalo“ některé podstatné prvky římské úmluvy z roku 1967. Operace právní chirurgie spočívala v oddělení striktně funkčních prvků z celního hlediska, a to vzájemné správní pomoci, od jádra úkolů náležejících výlučně členským státům, zvláště ustanovení týkajících se vzájemné právní pomoci v trestní oblasti(45).
80. Tímto způsobem Římská úmluva udržovala soudní spolupráci, která je v současné době zařazena do „třetího pilíře“, mimo smlouvy Společenství; naopak se nevztahovala na mezistátní spolupráci v celní oblasti.
81. Z důvodu povahy ustanovení použitého jako právní základ – článek 308 ES – který Společenství přiznává pravomoc v případě nesrovnalostí mezi sledovanými zájmy a pravomocemi jeho orgánů(46), čímž tak nahrazuje nedostatek pravomoci orgánů Unie jednat ve Smlouvě(47), není žádných pochyb o komunitární povaze pravomocí obsažených v nařízení č. 1468/81(48), které rozšířily seznam „nepředvídaných případů“(49).
82. I když byla bělehradská dohoda dvoustrannou smlouvou uzavřenou se třetím státem v době rozhodné z hlediska skutečností sporu, v rámci vývoje událostí by si zasloužila, aby byla kvalifikována jako prováděcí opatření v rámci pravomoci Společenství, neboť v rámci procesu rozšiřování evropských celních pravomocí ztratila svůj mezinárodní charakter.
83. Souhrnně, pokud se použije metoda projekce pravomocí Společenství na výkladovou pravomoc Soudního dvora za výše popsaných podmínek, lze z toho vyvodit, že alespoň významná část bělehradské dohody spadá do pravomoci Unie.
84. Navíc tento dynamický rozvoj pokračuje, neboť Římská úmluva z roku 1967 byla v roce 1998 nahrazena jinou úmluvou(50), která upravuje funkce spadající do pravomoci členských států ve věci spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí, v rámci níž má zvláštní význam článek 26, který Soudnímu dvoru přiznává pravomoc rozhodovat o výkladu této úmluvy, avšak s výhradou několika obecně známých odlišností, pokud jde o běžné řízení o předběžné otázce(51).
c) Zvláštnosti projednávaného případu
85. Pro ty, kteří mají výhrady k použití metody projekce pravomocí v projednávaném případě, buď proto, že ji mimo oblast smíšených dohod(52) považují za nevhodnou, nebo z důvodu uctivého respektu projeveného právnímu formalismu, a kteří nepřipouštějí, že by dvoustranná smlouva typu bělehradské dohody mohla být přizpůsobena vývoji evropského integračního procesu, je třeba uvést další ne méně přesvědčivé argumenty.
86. Zaprvé Soudní dvůr se prohlásil příslušným, pokud jde o dvoustrannou smlouvu, která se netýká oblasti Společenství, přestože dříve tvrdil opak.
87. V rozsudku Vandeweghe(53) tak prohlásil, že má v rámci řízení o předběžné otázce pravomoc rozhodovat ohledně výkladu článku 2 třetí dodatečné dohody k všeobecné úmluvě o sociálním zabezpečení podepsané dne 7. prosince 1957 mezi Belgickým královstvím a Spolkovou republikou Německo z důvodu dopadu, který měl výklad určitých ustanovení nařízení (EHS) č. 1408/71(54) na uvedenou dodatečnou dohodu(55).
88. Zadruhé, generální advokát Trabucchi ve stanovisku, které přednesl ve výše uvedené věci Bresciani, zdůraznil, že je pro určení dosahu závazku převzatého státem třeba použít incidenčně ustanovení mezinárodního práva, jako je úmluva z Yaoundé z roku 1963, i přes vzniklé pochybnosti týkající se pravomoci Soudního dvora jít nad rámec pouhého odborného výkladu a určení platnosti aktu Společenství(56).
89. Tyto dva příklady dokládají úsilí, které je vynakládáno pro upřednostnění zájmů soudní činnosti před ortodoxním formalismem, aby tak byla umožněna integrace evropského řádu a řádu členských států, aniž by byla porušena jakákoli norma a aniž by byla ohrožena institucionální rovnováha stanovená Smlouvou o ES.
90. Jestliže pro doplnění norem Společenství připustíme, že Soudní dvůr má v rámci článku 234 ES pravomoc vykládat právní pravidla, na která se v zásadě tento právní řád nevztahuje, bylo by obtížné jej této pravomoci zbavit v projednávaném případě, kdy odpověď, kterou je třeba poskytnout na kasační opravný prostředek, vyžaduje výklad čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79 prostřednictvím dvoustranné smlouvy, nikoli proto, že posouzení tohoto ustanovení vyžaduje takovou hermeneutickou pomoc, ale proto, že na správném pochopení bělehradské dohody bude v projednávaném případě záviset splnění faktických podmínek, vyžadovaných pro použití uvedeného ustanovení ve smyslu již uvedené judikatury De Haan, zvláště porušení právní povinnosti slovinskými orgány.
91. Jde tedy pouze o to doplnit právní systém tak, aby výklad této dohody, ke kterému se dospěje, neměl charakter erga omnes, ale zůstal omezen svým instrumentálním charakterem.
92. V tomto kontextu by závěr o nepříslušnosti Soudního dvora znamenal nesplnění jeho povinností, odepření spravedlnosti a představoval by situaci, která by byla neslučitelná s funkcemi svěřenými tomuto vysokému soudu Společenství, jak jsou vymezeny v článku 220 ES(57).
93. V souladu s tím, co bylo uvedeno ohledně pravomoci Soudního dvora vykládat bělehradskou dohodu, je třeba ji pouze potvrdit, neboť tato pravomoc nemůže být zpochybněna žádným jiným způsobem.
3. Analýza důvodu kasačního opravného prostředku
94. Podle společnosti Nordspedizionieri a dalších ukládal duch smlouvy dotčené v tomto případě slovinským orgánům, aby celní úřad ve Fernetti upozornily na jakoukoli přepravu „citlivého“ zboží. Jelikož tyto slovinské orgány věděly o všech pohybech nákladního vozidla od 30. října 1991 a věděly o tom, že náklad obsahuje cigarety, které v Itálii podléhají zvláštnímu a vyššímu zdanění, měla o tom slovinská hraniční policie informovat italské bezpečnostní složky v souladu s článkem 4 bělehradské dohody.
95. Vzhledem k tomu, že Slovinsko tuto povinnost nesplnilo, se tabák dostal ilegálně do Itálie, přičemž tak vznikla škoda celním zástupcům, kteří, pokud by existenci pašování odhalili včas, nemuseli by platit s tím související clo. Soud prvního stupně měl za to, že uvedené ustanovení neukládá žádnou výslovnou povinnost na zboží upozornit, což je názor, který navrhovatelé kritizují jako nesprávné právní posouzení.
96. V důsledku toho je třeba přezkoumat, zda byl tento výklad správný, jak tvrdí Komise v napadeném rozhodnutí.
97. Sdílím myšlenku, že případné porušení bělehradské dohody je srovnatelné s nesplněním povinnosti, které připustil rozsudek De Hann pro odůvodnění existence zvláštního případu ve smyslu čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79, neboť pokud by tomu tak nebylo, neexistoval by žádný zájem na pokračování v analýze tohoto důvodu kasačního opravného prostředku.
98. Působnost dohody se sice na první pohled zdá být dosti jasná, pokud jde o její závazný charakter. To vyplývá například z jejího vlastního cíle, kterým je boj proti porušením celních předpisů obou států, a zvláště jejich předcházení (čl. 1 odst. 1).
99. Navíc se smluvní strany zavazují udržovat „úzkou spolupráci mezi celními úřady na společné hranici“ (čl. 1. odst. 1), což svědčí o striktním použití dohody.
100. Krom toho článek 4 zavádí povinnost „speciální pozornosti“, pokud jde o některé typy osob, vozidel a zboží (odstavec 1), požadavek, který se mění na „zvláštní pozornost“, pokud jde o „vývozy výrobků, které na území druhé smluvní strany podléhají zvláštním daním ve vysoké výši“ (odst. 2 druhý pododstavec).
101. Závazný charakter těchto ustanovení se však zmenšuje, jestliže se přezkoumávají meze dohody, jako jsou přednost přiznaná tomu, aby celní kontroly probíhaly jednoduchým a rychlým způsobem [čl. 3 písm. b) a c)] a aby se zmírnila povinnost speciální pozornosti (čl. 4 odst. 1).
102. V tomto kontextu má zvláštní význam „zvláštní pozornost“, kterou je třeba věnovat určitému zboží pouze „na žádost [druhé smluvní strany]“ (čl. 4 odst. 2 druhý pododstavec), přičemž v každém případě zahrnuje cigarety, z čehož lze vyvodit závěr, že slovinské celní orgány by porušily dohodu pouze tehdy, kdyby italský stát jakýmkoli způsobem požádal druhou smluvní stranu o tuto pozornost.
103. Jakékoli jiné vysvětlení by postrádalo opodstatnění, neboť by bylo absurdní, kdyby mezinárodní smlouva zavazovala signatářský stát k tomu, aby bez předchozích pokynů prověřoval zboží, které je předmětem zvláštního daňového zacházení ve druhém smluvním státě. Povinnost tohoto druhu by značně překračovala to, co se přiměřeně očekává od loajální spolupráce v mezinárodním právu(58).
104. Neshledávám tedy žádné nesprávné právní posouzení ze strany Soudu prvního stupně, když měl za to, že bělehradská dohoda neukládá příslušným celním orgánům každé země povinnost upozornit na přechod zboží, které je v sousední zemi zdaněno zvláštním způsobem ve vysoké výši.
105. S ohledem na předcházející úvahy je namístě třetí důvod uplatňovaný na podporu kasačního opravného prostředku zamítnout.
C – Ke čtvrtému důvodu uplatněnému na podporu kasačního opravného prostředku
106. Výtka vznesená společností Nordspedizionieri a dalšími v tomto případě vychází z nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku, neboť Soud prvního stupně odmítl přezkoumat druhou podmínku požadovanou čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79, a to podmínku neexistence podvodného jednání nebo hrubé nedbalosti, jelikož neshledal existenci zvláštního případu(59), nezbytnou pro prominutí cla.
107. Bylo by ale nelogické mít za to, že mají být analyzovány podmínky požadované ustanovením, které mají kumulativní charakter. Jestliže Soud prvního stupně přezkoumává možnost požadovaného prominutí celního dluhu celnímu zástupci, není povinen vyhotovovat kompletní zprávu týkající se podmínek splněných v konkrétním případě, ale pouze posoudit, zda jsou všechny podmínky splněny, neboť v případě nesplnění pouze jediné podmínky právní logika ukládá žádost zamítnout, a je tedy nadbytečné rozhodovat o ostatních podmínkách.
108. Judikatura neponechává žádný prostor pochybám, pokud jde o roli soudů Společenství v případě kumulativních podmínek, jako například v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Společenství, ve které je úspěšnost žaloby podmíněna prokázáním protiprávního charakteru jednání přičítaného orgánům Společenství, skutečné existence způsobené škody a příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou, takže pokud jen jeden z těchto prvků není dán, žaloba nemůže obstát(60).
109. Vzhledem k tomu, že znění čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1430/79 vyžaduje splnění obou předpokladů, které uvádí, Soud prvního stupně tudíž nijak nepochybil ani neporušil svou povinnost uvést odůvodnění, když nepřezkoumal, zda byl druhý předpoklad ověřen, a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být zamítnut jako zjevně neopodstatněný.
110. S ohledem na analýzu důvodů uplatňovaných na podporu kasačního opravného prostředku, které jsou zčásti nepřípustné nebo irelevantní a zčásti neopodstatněné, je tedy třeba dospět k zamítnutí kasačního opravného prostředku.
VI – K nákladům řízení
111. Podle ustanovení článku 122 ve vzájemném spojení s čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení. Jestliže budou důvody, které navrhovatelé uplatňují ve svém kasačním opravném prostředku, zamítnuty tak, jak navrhuji, je namístě uložit jim náhradu nákladů tohoto řízení o kasačním opravném prostředku.
112. Komise navrhuje, aby společnosti Nordspedizionieri a dalším byla uložena náhrada nákladů řízení v prvním stupni. Avšak vzhledem k tomu, že jim již napadený rozsudek jejich náhradu uložil, musí být tento nový návrh uplatněný Komisí považován za irelevantní.
VII – Závěry
113. S ohledem na předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby kasační opravný prostředek podaný společností Nordspedizionieri di Danielis Livio & C. Snc, Liviem Danielisem a Domenicem D'Alessandrem proti rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 14. prosince 2004, vydanému ve věci T‑332/02, zamítl z důvodu, že je tento kasační opravný prostředek zčásti nepřípustný a zčásti neopodstatněný, a uložil navrhovatelům náhradu nákladů souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku.
1 – Původní jazyk: španělština.
2 – Rozsudek Nordspedizionieri di Danielis Livio a další v. Komise (T‑332/02, Sb. rozh. s. II‑4405).
3 – K žádosti byl připojen podpůrný návrh směřující k prominutí celního dluhu týkajícího se 8 010 kg zahraničního zpracovaného tabáku zadržených italskými orgány dne 8. dubna 1992 v tajném skladu v Bareggiu, který není třeba v tomto stanovisku zmiňovat vzhledem k tomu, že je pro účely kasačního opravného prostředku bezvýznamný.
4 – Složitost této právní úpravy vysvětluje tvrzení Claude J. Berra, „Union douanière“ v Revue trimestrielle de droit européen, 37 (3), červenec–září 2001, s. 627 a násl., podle něhož problémy, které se vyskytují v jiných oblastech, jako měnová unie nebo sociální soudržnost, podněcují mysl více než celní sazebník nebo otázka platnosti osvědčení o původu, které přetvořily celní právo na oblast vyhrazenou vzácným specialistům.
5 – Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307).
6 – V tomto kontextu lze poznamenat, že si Soud prvního stupně v napadeném rozsudku nekladl otázku týkající se vlastní příslušnosti, nebo přinejmenším v této věci neprojevil pochybnosti.
7 – Accordo di mutua assistenza amministrativa per la prevenzione e la repressione delle frodi doganali fra la Repubblica Italiana e la Repubblica Socialista Federativa di Jugoslavia podepsaná dne 10. listopadu 1965 v Bělehradě, přičemž italské znění vyšlo v BollettinoUfficiale (Trattati e convenzioni), 1967, svazek CIV − č. 178; vnitrostátní prováděcí zákon byl zveřejněn v Gazzetta Ufficiale ze dne 8. července 1967, č. 169. Vstoupil v platnost dne 1. února 1968.
8 – Nařízení Rady (EHS) č. 222/77 ze dne 13. prosince 1976 o tranzitu Společenství (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 38, p. 1). Vnější tranzit je upraven články 91 až 97, vnitřní tranzit články 163 až 165 celního kodexu, ale nařízení Rady (EHS) č. 2726/90 ze dne 17. září 1990 o tranzitu Společenství (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 262, s. 1) nahradilo nařízení č. 222/77; vzhledem k tomu, že jeho uplatnění bylo na základě čl. 47 odst. 1 odloženo do 1. ledna 1993, však není nezbytné se o něm zmiňovat v projednávaném sporu, jehož skutkové okolnosti předcházejí tomuto datu.
9 – Nařízení Rady (EHS) č. 474/90 ze dne 22. února 1990, kterým se za účelem zrušení předložení potvrzení o přestupu hranice při překročení vnitřní hranice Společenství mění nařízení (EHS) č. 222/77 o tranzitu Společenství (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 51, s. 1).
10 – Nařízení Komise (EHS) č. 1062/87 ze dne 27. března 1987, kterým se stanoví prováděcí pravidla, jakož i opatření ke zjednodušení tranzitního režimu Společenství (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 107, s. 1).
11 – Nařízení Komise (EHS) č. 1429/90 ze dne 29. května 1990, kterým se mění nařízení (EHS) č. 1062/87, kterým se stanoví prováděcí pravidla, jakož i opatření ke zjednodušení tranzitního režimu Společenství (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 137, s. 21).
12 – Nařízení Rady (EHS) č. 1430/79 ze dne 2. července 1979 o vrácení nebo prominutí dovozního nebo vývozního cla (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 175, s. 1), pozměněné nařízením Rady (EHS) č. 3069/86 ze dne 7. října 1986 (Úř. věst. L 286, s. 1).
13 – Nařízení Rady (EHS) č. 3069/86 ze dne 7. října 1986, kterým se mění nařízení Rady (EHS) č. 1430/79 o vrácení nebo prominutí dovozního nebo vývozního cla (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 286, s. 1).
14 – Úmluva mezi Belgií, Spolkovou republikou Německo, Francií, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem o vzájemné pomoci mezi příslušnými celními orgány, podepsaná v Římě dne 7. září 1967, kterou je možno konzultovat v Tractatenblad van het Koninkrijk der Nederlanden, 1968, č. 172.
15 – Body 27 až 30 napadeného rozsudku.
16 – Body 31 až 39.
17 – Body 43 až 89.
18 – Bod 79.
19 – Body 90 až 96.
20 – Jednací řád Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 2. května 1991 (Úř. věst. L 136, 30.5.1991, oprava v Úř. věst. L 317, 19.11.1991, s. 34, změněný v Úř. věst. L 298, 12.10.2005, s. 1).
21 – Rozsudek ze dne 21. října 1999, Lensing & Brockhausen (C‑233/98, Recueil, s. I‑7349), bod 31.
22 – Bod 31 napadeného rozsudku.
23 – Bod 33 rozsudku.
24 – Rozsudky ze dne 12. března 1987, Cerealmangimi a Italgrani v. Komise (244/85 a 245/85, Recueil, s. 1303), bod 11; a ze dne 6. července 1993, CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise (C‑121/91 a C‑122/91, Recueil, s. I‑3873), bod 43.
25 – Výše uvedené rozsudky CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise, body 44 a 45.
26 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. března 1994, Hilti v. Komise (C‑53/92 P, Recueil, s. I‑667, body 42 a 43).
27 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. října 1991, Vidrányi v. Komise (C‑283/90 P, Recueil, s. I‑4339), bod 12, uvedený Komisí v její kasační odpovědi.
28 – Tento důkaz vyvolal určitou polemiku, jak co se týče jeho přípustnosti (Komise jej odmítla jako opožděný), tak co se týče jeho užitečnosti. Je třeba bezvýhradně odmítnout úvahy navrhovatelů, pokud jde o platnost okamžiku, ke kterému jej poprvé v rámci kasačního opravného prostředku předložili, z důvodu původního odmítnutí bývalého ředitele celního úřadu, neboť jednací řád Soudu prvního stupně, který upravuje svědecký důkaz ve svých článcích 68 a násl., stanoví způsob, jakým mají být vyřešeny případné obtíže spojené s předvoláváním svědků. Článek 69 odst. 1 tak pro svědky stanoví povinnost dostavit se k výslechu, přičemž v případě nesplnění jim může být uložena pokuta, sankce, která může být stejně tak uložena svědkovi, který nedůvodně odepře výpověď. Soud prvního stupně tedy nepostrádá prostředky k tomu, aby donutil svědky k výpovědi. V některých případech může krom toho Soud dožádat o provedení výslechu svědků nebo znalců. Z toho vyplývá, že jediným cílem sledovaným (opožděným) předložením tohoto důkazu je napravit politováníhodné opomenutí navrhovatelů v prvním stupni. Souhrnně, jak Komise zdůrazňuje ve své kasační odpovědi, obsah písemného prohlášení V. Portaleho potvrzuje verzi Soudu prvního stupně, a postrádá větší význam.
29 – Bod 30 tohoto stanoviska.
30 – Rozsudek ze dne 7. července 1999, De Hann (C‑61/98, Recueil, s. I‑5003).
31 – Tamtéž, bod 56.
32 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974, Haegeman (181/73, Recueil, s. I‑449). Následně potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 5. února 1976, Bresciani (87/75, Recueil, s. 129), týkajícím se výkladu úmluvy z Yaoundé z roku 1963; rozsudkem ze dne 24. listopadu 1977, Razanatsimba (65/77, Recueil, s. 2229), týkajícím se výkladu úmluvy z Lomé; a v poslední době rozsudky ze dne 31. ledna 1991, Kziber (C‑18/90, Recueil, s. I‑199), a ze dne 5. dubna 1995, Krid (C‑103/94, Recueil, s. I‑719), týkajícími se dohod o spolupráci s Marokem a Alžírskem, jakož i posudek 1/76 ze dne 26. dubna 1977 (Recueil, s. 741), bod 18.
33 – Dohoda zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Řeckem, schválená rozhodnutím Rady 63/106/EHS ze dne 25. září 1961 (neoficiální překlad) (Úř. věst. 1963, 26, s. 293).
34 – Výše uvedený rozsudek Haegeman, body 3 až 6.
35 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 1987, Demirel (12/86, Recueil, s. 3719), bod 9.
36 – Německá vláda a vláda Spojeného království otevřeně zpochybnily pravomoc Soudního dvora vykládat ustanovení dohody o přidružení s Tureckem týkající se volného pohybu osob.
37 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998, Hermès (C‑53/96, Recueil, s. I‑3603), body 28 a 29.
38 – Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, uvedená v příloze 1 C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace, schválená jménem Společenství, pokud jde o část v jeho pravomoci, rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 (Úř. věst. L 336, s. 1).
39 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 2000, Dior (C‑300/98 a C‑392/98, Recueil, s. I‑11307), body 35 a násl.
40 – Na základě Amsterodamské smlouvy, která ponechala v platnosti pouze články 28 a 29 (nyní články 26 ES a 27 ES). Jejich zrušení odpovídalo spíše technické než politické potřebě, neboť cíle stanovené těmito ustanoveními byly ve skutečnosti plně dosaženy, a tato ustanovení tedy byla zastaralá a zbavena jakéhokoli budoucího použití.
41 – C. J. Berr, výše uvedené dílo, s. 632.
42 – Bod 10 tohoto stanoviska.
43 – N. Vaulont, La Unión Aduanera de la Comunidad Económica Europea, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, Lucemburk, 1981, s. 12.
44 – Nařízení Rady (EHS) č. 1468/81 ze dne 19. května 1981 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 144, s. 1).
45 – Předposlední bod odůvodnění nařízení č. 1468/81.
46 – M. Rossi, „Artikel 308 EG-Vertrag“ v Callies, C. M. Ruffert, Kommentar zu EU‑Vertrag und EG‑Vertrag, 2. rozšířené a revidované vydání, Neuwied/Kriftel, 2002, s. 2538.
47 – Posudek 2/94 ze dne 28. března 1996 (Recueil, s. I‑1759), bod 29.
48 – Nahrazené nařízením Rady (ES) č. 515/97 ze dne 13. března 1997 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů (Úř. věst. L 82, s. 1; Zvl. vyd. 02/08, s. 217).
49 – Výraz převzat od R. Alonsa Garcíi, Derecho Comunitario – Sistema constitucional y administrativo de la Comunidad Europea, vydavatelství Centro de Estudios Ramón Areces, S.A., Madrid, 1994, s. 570.
50 – Úmluva vypracovaná na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o vzájemné pomoci a spolupráci mezi celními správami [Úř. věst. (1998) C 24, s. 1].
51 – Pro upřesnění odkazuji na výkladovou zprávu týkající se úmluvy uvedené v předcházející poznámce, schválenou Radou dne 28. května 1998 (Úř. věst. C 189, s. 1).
52 – Pokud jde o obtíže při rovném výkladu všech dohod, včetně různých kategorií smíšených dohod, lze učinit užitečný odkaz na stanovisko přednesené generálním advokátem Tesaurem ve věci, ve které byl vydán rozsudek Hermès, zvláště bod 18.
53 – Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. listopadu 1973, Vandeweghe (130/73, Recueil, s. 1329).
54 – Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149, s. 2; Zvl. vyd. 05/11, s. 35).
55 – Výše uvedený rozsudek Vandeweghe, bod 3.
56 – Stanovisko přednesené generálním advokátem Trabucchim ve výše uvedené věci Bresciani, bod 4. Rozsudek se naproti tomu touto otázkou nezabýval.
57 – D. Simon, Le système juridique communautaire, Presses Universitaires de France, 2. vydání, Paříž, 1998, s. 332. Viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1957, Algera v. Shromáždění (7/56 a 3/57 až 7/57, Recueil, s. 81), s. 115.
58 – Oběžník ze dne 14. ledna 1985, zveřejněný italským ministerstvem financí, na který účastníci řízení odkázali na jednání, obsahuje pouze několik technických pokynů týkajících se rozvoje bělehradské dohody, které jsou určeny italským celním orgánům na hranici se Slovinskem, což nezpochybňuje mé úvahy.
59 – Bod 34 tohoto stanoviska.
60 – Rozsudky Soudního dvora ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise (C‑146/91, Recueil, s. I‑4199), bod 19; ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, Recueil, s. I‑5251), bod 14; a ze dne 14. října 1999, Atlanta v. Evropské společenství (C‑104/97 P, Recueil, s. I‑6983), bod 65.