1

Podle článku 255 odst. 1 ES:

„Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, aniž jsou dotčeny zásady a podmínky stanovené v souladu s odstavci 2 a 3.“

2

Tyto zásady a podmínky jsou stanoveny nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

3

Článek 2 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 stanoví:

„3.   Toto nařízení se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie.“

4

Článek 4 nařízení č. 1049/2001 týkající se výjimek z práva na přístup stanoví:

„2.   Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany

[…]

4.   U dokumentů třetích osob konzultuje orgán třetí osobu pro posouzení, zda má uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn.

5.   Členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.

6.   Pokud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní.

7.   Výjimky uvedené v odstavcích 1 až 3 se uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Výjimky lze uplatňovat nejdéle po dobu třiceti let. V případě dokumentů spadajících pod výjimky, které se vztahují k soukromí nebo obchodním zájmům, a v případě citlivých dokumentů lze výjimky uplatňovat i po uplynutí této doby, je-li to nezbytné.“

5

Článek 7 nařízení č. 1049/2001 týkající se vyřizování původních žádostí uvádí:

„1.   Žádost o přístup k dokumentu se vyřídí bez prodlení. Žadateli se zašle potvrzení o jejím obdržení. Do 15 pracovních dnů od registrace žádosti orgán buď zajistí přístup k požadovanému dokumentu a zpřístupní jej v této lhůtě v souladu s článkem 10, nebo v písemné odpovědi sdělí žadateli důvody úplného nebo částečného zamítnutí žádosti a informuje jej o jeho právu podat potvrzující žádost podle odstavce 2 tohoto článku.

2.   V případě úplného nebo částečného zamítnutí žádosti může žadatel do 15 [pracovních] dnů ode dne, kdy obdržel odpověď orgánu, podat potvrzující žádost, ve které orgán požádá, aby přezkoumal své stanovisko.

3.   Ve výjimečných případech, například když se žádost týká velmi rozsáhlého dokumentu nebo velkého počtu dokumentů, může být lhůta uvedená v odstavci 1 prodloužena o 15 pracovních dnů, pokud je o tom žadatel předem vyrozuměn a jsou mu uvedeny podrobné důvody.“

6

Článek 8 nařízení č. 1049/2001 týkající se vyřizování potvrzujících žádostí zní:

„1.   Potvrzující žádost o přístup k dokumentu se vyřídí bez prodlení. Do 15 pracovních dnů od registrace žádosti orgán buď zajistí přístup k požadovanému dokumentu a zpřístupní jej v této lhůtě v souladu s článkem 10, nebo v písemné odpovědi sdělí důvody úplného nebo částečného zamítnutí žádosti. V případě úplného nebo částečného zamítnutí žádosti orgán informuje žadatele o opravných prostředcích, které může použít, zejména o soudním řízení [a to možnosti podat žalobu] proti orgánu nebo o možnosti podat stížnost veřejnému ochránci práv za podmínek uvedených v článcích 230[ES] a 195[ES].

2.   Ve výjimečných případech, například když se žádost týká velmi rozsáhlého dokumentu nebo velkého počtu dokumentů, může být lhůta uvedená v odstavci 1 prodloužena o 15 pracovních dnů, pokud je o tom žadatel předem vyrozuměn a jsou mu uvedeny podrobné důvody.

3.   Pokud orgán neodpoví v předepsané lhůtě, považuje se to za zamítavou odpověď a žadatel je oprávněn zahájit proti němu soudní řízení nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv podle odpovídajících ustanovení Smlouvy [o ES].“

7

Na základě nařízení č. 1049/2001 přijala Evropská komise rozhodnutí 2001/937/ES, ESUO, EURATOM ze dne 5. prosince 2001, kterým se mění její jednací řád (Úř. věst. L 345, s. 94; Zvl. vyd. 01/03, s. 408) a které obsahuje v příloze ustanovení, jež upravují právo na přístup k dokumentům v držení Komise, přičemž v podstatě přejímá výše uvedená ustanovení nařízení č. 1049/2001.

8

Nařízení Rady (EHS) č. 404/93 ze dne 13. února 1993 o společné organizaci trhu s banány (Úř. věst. L 47, s. 1; Zvl. vyd. 03/13, s. 388) zavedlo počínaje 1. červencem 1993 společný systém dovozu ze třetích zemí.

9

V rámci tohoto systému, jehož prováděcí úpravu od 1. ledna 1999 obsahuje nařízení Komise (ES) č. 2362/98 ze dne , kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 404/93, pokud jde o dovoz banánů do Společenství (Úř. věst. L 293, s. 32), jsou příslušné orgány členských států povinny oznamovat každoročně Komisi seznamy hospodářských subjektů, které jsou u nich zapsány, společně s údaji o množstvích zobchodovaných každým z nich v průběhu referenčního období, o objemu žádostí podaných hospodářskými subjekty na aktuální rok a o skutečně zobchodovaných množstvích s údajem o číslu použité dovozní licence [viz zejména článek 4 nařízení Komise (EHS) č. 1442/93 ze dne , kterým se stanoví prováděcí pravidla pro systém dovozu banánů do Společenství (Úř. věst. L 142, s. 6) a čl. 6 odst. 2 a čl. 28 odst. 2 nařízení č. 2362/98], jakož i určité statistické a hospodářské čtvrtletní informace týkající se zejména dovozních licencí (viz zejména článek 21 nařízení č. 1442/93 a článek 27 nařízení 2362/98).

10

Každý z tradičních hospodářských subjektů má přístup k celním kvótám do výše individuálního referenčního množství vypočteného příslušnými orgány členských států na základě dovozů uskutečněných v určitém období. Předání dotčených seznamů Komisi jí umožňuje ověřit údaje, které mají k dispozici příslušné vnitrostátní orgány a, je-li to nutné, oznámit seznamy jiným členským státům za účelem odhalení nebo předcházení nekalým prohlášením hospodářských subjektů. Na základě předaných údajů stanoví Komise, je-li to třeba, jednotný adaptační koeficient, který musí členské státy uplatnit na referenční množství jednotlivých hospodářských subjektů v souladu s článkem 4 nařízení č. 1442/93 a články 6 a 28 nařízení č. 2362/98.

11

Žalobkyně, Co-Frutta Soc. coop., je italskou společností, která se věnuje dozrávání banánů. Prostřednictvím italského tisku se dozvěděla o údajném protiprávním dovozu banánů se sníženým clem do Společenství, který se měl uskutečnit mezi březnem 1998 a červnem 2000 na základě falešných dovozních licencí.

12

Žalobkyně má za to, že byla uvedenými dovozy dotčena z důvodu závažných porušení rovnováhy cen vyvolaných uvedením dalších množství, jimiž byla překročena celní kvóta, na trh Společenství, a domnívá se, že způsobená újma bude ještě závažnější, pokud vyjde najevo, že dovozy byly uskutečněny nikoliv s falešnými dovozními licencemi, ale s licencemi, které byly řádně vydány na základě zkreslených či chybných referenčních množství, což mohlo mít za důsledek snížení referenčního množství žalobkyně.

13

Rozsudkem ze dne 16. října 2003, Co-Frutta v. Komise (T-47/01, Recueil, s. II-4441, dále jen „rozsudek Co-Frutta I“), zamítl Tribunál žalobu, kterou žalobkyně podala proti prvnímu rozhodnutí Komise, jímž jí byl částečně odepřen přístup k určitým dokumentům týkajícím se systému dovozu banánů do Společenství.

14

Dopisem ze dne 20. ledna 2004 zaslaným generálnímu ředitelství (GŘ) „Zemědělství“ Komise, který byl zaregistrován dne , požadovala žalobkyně přístup k seznamu tradičních hospodářských subjektů zapsaných v průběhu let 1998, 1999 a 2000 spolu s údaji o:

15

Dopisem ze dne 10. února 2004 informoval ředitel odboru B1 GŘ „Zemědělství“ žalobkyni o prodloužení lhůty stanovené pro odpověď na tuto žádost o patnáct pracovních dní. Poukázal rovněž na nemožnost zpřístupnění dokumentů uvedených v bodě 14 písm. c) výše, neboť se jedná o „dokumenty vnitrostátního orgánu, které nebyly předány Evropské komisi“.

16

Dopisem ze dne 16. února 2004 sdělila žalobkyně Komisi své pochybnosti ohledně legality prodloužení lhůty a vyzvala ji, aby neprodleně vyřídila původní žádost o přístup k dokumentům.

17

Vzhledem k tomu, že žalobkyně neobdržela žádnou odpověď po skončení prodloužené lhůty, předložila žalobkyně dne 13. dubna 2004 generálnímu tajemníkovi Komise potvrzující žádost na základě čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1049/2001.

18

Dne 28. dubna 2004 obdržela žalobkyně od generálního ředitele GŘ „Zemědělství“ zápornou odpověď na svou původní žádost o přístup k dokumentům.

19

Dne 3. května 2004 zaslala žalobkyně novou potvrzující žádost generálnímu tajemníkovi Komise, přičemž upřesnila, že tímto aktem bere zpět svou žádost ze dne .

20

Dopisem ředitele odboru B2 generálního sekretariátu Komise ze dne 27. května 2004 byla lhůta stanovená pro sdělení odpovědi na potvrzující žádost ze dne prodloužena o patnáct pracovních dní.

21

Dne 18. června 2004, tj. v den, kdy uplynula prodloužená lhůta pro poskytnutí odpovědi na potvrzující žádost ze dne , informoval ředitel odboru B2 žalobkyni prostřednictvím elektronické pošty o tom, že jí nemůže ve stanovené lhůtě odpovědět, a přislíbil neprodlenou odpověď.

22

Dne 30. srpna 2004 obdržela žalobkyně dopis od generálního tajemníka Komise datovaný dne (dále jen „rozhodnutí ze dne “), kterým bylo v podstatě potvrzeno původní rozhodnutí generálního ředitele GŘ „Zemědělství“ o odepření přístupu ze dne , přičemž byl povolen částečný přístup k dokumentům uvedeným v bodě 14 výše v tom směru, že byl přiložen seznam tradičních hospodářských subjektů zapsaných pro roky 1999 a 2000.

23

Žalobami došlými soudní kanceláři Tribunálu dne 27. srpna 2004 (věc T-355/04) a (věc T-446/04) podala žalobkyně projednávané žaloby.

24

Usnesením předsedy druhého senátu Tribunálu ze dne 15. října 2007 bylo rozhodnuto o spojení těchto dvou věcí pro účely ústní části řízení a rozsudku.

25

Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 2. prosince 2008.

26

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

27

Komise navrhuje, aby Tribunál:

28

Jak bylo uvedeno na jednání, Komise, aniž by formálně vznesla námitku nepřípustnosti, tvrdí s odkazem na bod 31 rozsudku Co-Frutta I, že žaloba podaná proti jakémukoliv jinému aktu než rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 je nepřípustná z důvodu, že se nejedná o napadnutelný akt ve smyslu článku 230 ES.

29

Žalobkyně má za to, že její návrh na zrušení rozhodnutí obsaženého v dopise generálního ředitele GŘ „Zemědělství“, kterým byla zamítnuta její původní žádost, musí být považován za přípustný. Odpověď, která jí byla poskytnuta generálním ředitelem GŘ „Zemědělství“ ohledně její původní žádosti, nemůže být považována za pouhý přípravný akt odlišný od konečného rozhodnutí, přičemž konečné rozhodnutí podle ní tvořila odpověď na původní žádost a nečinnost po podání potvrzující žádosti.

30

Mimoto má žalobkyně za to, že obě žaloby, ve věcech T-355/04 a T-446/04, musí být považovány za přípustné. Žalobkyně totiž tvrdí, že pokud by bylo na potvrzující žádost výslovně odpovězeno ve stanovené lhůtě, nebo každopádně pokud by odpověď došla žalobkyni s dostatečným předstihem před koncem lhůty pro podání žaloby proti implicitnímu zamítnutí, napadla by žalobkyně samozřejmě pouze a výlučně tento výslovný akt.

31

Je třeba rozlišovat tři akty, které jsou předmětem žalobkynina návrhu na zrušení. Prvním aktem je odpověď na původní žádost o přístup k dokumentům, datovaná 28. dubna 2004 (dále jen „dopis ze dne “), druhým je implicitní rozhodnutí o zamítnutí potvrzující žádosti (dále jen „implicitní rozhodnutí“) a třetím rozhodnutí ze dne .

32

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že skutečnost, že je orgánem Společenství v reakci na žádost příjemce odeslán příjemci dopis, nestačí na to, aby bylo takovýto dopis možné považovat za rozhodnutí ve smyslu článku 230 ES, s nímž je spojeno právo na podání žaloby na neplatnost (viz rozsudek Tribunálu ze dne 28. října 1993, Zunis Holding a další v. Komise, T-83/92, Recueil, s. II-1169, bod 30 a citovaná judikatura). Akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES, mohou být pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že tato opatření podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek Tribunálu ze dne , Pitsiorlas v. Rada a ECB, T-3/00 a T-337/04, Sb. rozh. s. II-4779, bod 58).

33

Pokud jde konkrétně o akty nebo rozhodnutí, jež jsou vypracovávána ve více fázích, jsou za akty napadnutelné žalobou na neplatnost v zásadě považována jen ta opatření, která vyjadřují konečné stanovisko orgánu na konci tohoto řízení. Z toho vyplývá, že předběžná opatření, nebo opatření, jež mají čistě přípravnou povahu, předmětem žaloby na neplatnost být nemohou (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 10; usnesení Tribunálu ze dne , Tramarin v. Komise, T-426/04, Sb. rozh. s. II-4765, bod 25, a ze dne , FMC Chemical v. EFSA, T-312/06, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 43).

34

Řízení o přístupu k dokumentům Komise, které se řídí články 6 až 8 nařízení č. 1049/2001, jakož i články 2 až 4 přílohy k rozhodnutí 2001/937, má dvě fáze. V první fázi musí žadatel předložit Komisi původní žádost o přístup k dokumentům. Komise musí v zásadě na původní žádost odpovědět ve lhůtě patnácti pracovních dnů od registrace uvedené žádosti. Ve druhé fázi může žadatel v případě úplného či částečného zamítnutí žádosti ve lhůtě patnácti pracovních dní od okamžiku, kdy obdržel odpověď Komise na svou původní žádost, podat ke generálnímu tajemníkovi Komise potvrzující žádost, na kterou musí posledně jmenovaný v zásadě odpovědět ve lhůtě patnácti pracovních dní od registrace uvedené žádosti. V případě úplného či částečného zamítnutí žádosti může žadatel podat proti orgánu žalobu nebo podat stížnost veřejnému ochránci práv, za podmínek stanovených článkem 230 ES a 195 ES.

35

Podle judikatury z použití článku 3 ve spojení s článkem 4 přílohy rozhodnutí 2001/937, jakož i s článkem 8 nařízení č. 1049/2001 jasně vyplývá, že odpověď na původní žádost představuje pouze první zaujetí postoje, které poskytuje žalobcům možnost vyzvat generálního tajemníka Komise k přezkumu tohoto postoje (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 6. července 2006, Franchet a Byk v. Komise, T-391/03 a T-70/04, Sb. rozh. s. II-2023, bod 47).

36

V důsledku toho může vyvolávat právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce, a být tak předmětem žaloby na neplatnost na základě článku 230 ES pouze to opatření přijaté generálním tajemníkem Komise, které má povahu rozhodnutí a nahrazuje v celém rozsahu předchozí postoj (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Franchet a Byk v. Komise, body 47 a 48; viz rovněž v tomto smyslu a obdobně rozsudek Co-Frutta I, body 30 a 31). Odpověď na původní žádost proto nevyvolává právní účinky a nemůže být považována za napadnutelný akt.

37

Z toho vyplývá, že žaloba podaná ve věci T-355/04 musí být odmítnuta jako nepřípustná v rozsahu, v němž je namířena proti dopisu ze dne 28. dubna 2004.

38

Co se týče návrhu na zrušení implicitního rozhodnutí, má žalobkyně správně za to, že toto rozhodnutí bylo přijato v návaznosti na uplynutí lhůty na odpověď. Potvrzující žádost byla totiž podána dne 3. května 2004 a zaregistrována Komisí dne . Lhůta na odpověď byla Komisí prodloužena o patnáct pracovních dní dopisem ze dne . Tato nová lhůta uplynula dne . Z tohoto důvodu je třeba na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 vykládat skutečnost, že Komise neodpověděla, tak, že uplynutím lhůty bylo vydáno rozhodnutí, jímž se přístup odepírá, které může být předmětem žaloby na neplatnost.

39

K tomuto je třeba připomenout, že nedostatek právního zájmu na podání žaloby je nepominutelnou podmínkou řízení, kterou může soud Společenství zkoumat i bez návrhu (viz rozsudek Tribunálu ze dne 28. září 2004, MCI v. Komise, T-310/00, Sb. rozh. s. II-3253, bod 45 a citovaná judikatura).

40

Rovněž je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že žalobce má zájem na zrušení napadeného aktu (viz výše uvedený rozsudek MCI v. Komise, bod 44 a citovaná judikatura).

41

Právní zájem žalobce na podání žaloby musí ve vztahu k předmětu žaloby existovat ve fázi jejího podání, jinak by žaloba byla nepřípustná.

42

Jelikož Komise není v postavení, v němž by mohla, zejména předložením doručenky, poskytnout důkaz o dni, kdy žalobkyně obdržela dopis obsahující rozhodnutí ze dne 10. dubna 2004, je třeba konstatovat, že v okamžiku podání žaloby ve věci T-355/04 měla žalobkyně právní zájem na podání žaloby a že žaloba k tomuto datu byla přípustná.

43

Právní zájem na pokračování v řízení musí přitom přetrvávat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, což je předpokladem pro to, aby žaloba mohla ve svém výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C-362/05 P, Sb. rozh. s. I-4333, bod 42; viz rovněž v tomto smyslu usnesení Tribunálu ze dne , First Data a další v. Komise, T-28/02, Sb. rozh. s. II-4119, body 35 až 38).

44

Pokud právní zájem žalobkyně na pokračování v řízení v průběhu řízení zanikne, rozhodnutí Tribunálu ve věci samé jí nemůže přinést žádný prospěch (výše uvedený rozsudek Wunenburger v. Komise, bod 43).

45

V projednávaném případě je třeba mít za to, že již není důvodné rozhodovat o žalobě ve věci T-355/04 v rozsahu, v němž je namířena proti implicitnímu rozhodnutí, vzhledem k tomu, že žalobkyně již nemá právní zájem na vedení řízení proti tomuto rozhodnutí z důvodu přijetí rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004, jehož zrušení se domáhá ve věci T-446/04. Přijetím výslovného rozhodnutí ze dne totiž Komise ve skutečnosti přistoupila ke zpětvzetí dříve přijatého rozhodnutí implicitního.

46

Případné zrušení implicitního rozhodnutí pro formální vadu a zrušení rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 pro nedostatek pravomoci by přitom mohlo vést pouze k přijetí nového rozhodnutí, totožného po věcné stránce s rozhodnutím ze dne [viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne , Geist v. Komise, 117/81, Recueil, s. 2191, bod 7; rozsudky Tribunálu ze dne , Díaz García v. Parlament, T-43/90, Recueil, s. II-2619, bod 54, a ze dne , Audi v. OHIM (TDI), T-16/02, Recueil, s. II-5167, body 97 a 98]. Mimoto přezkum žaloby proti implicitnímu rozhodnutí nemůže být odůvodněn ani snahou zabránit opakování údajné protiprávnosti, ve smyslu bodu 50 výše uvedeného rozsudku Wunenburger v. Komise, ani usnadněním případné žaloby na náhradu škody, neboť těchto cílů je možné dosáhnout přezkumem žaloby ve věci T-446/04.

47

Z výše uvedeného vyplývá, že již není namístě rozhodovat o žalobě ve věci T-355/04.

48

Na podporu své žaloby ve věci T-446/04 namířené proti rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 žalobkyně uvádí v podstatě čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z nedostatku pravomoci Komise k přijetí rozhodnutí ze dne z důvodu porušení procesních lhůt závazně stanovených nařízením č. 1049/2001 a rozhodnutím 2001/937. Druhý žalobní důvod je založen na nedostatku odůvodnění toho, že se Komise ztotožnila se stanoviskem některých členských států, a na rozpornosti odůvodnění dopisu ze dne , jež jsou podle žalobkyně porušením pravidel pro konzultaci třetích osob. Třetí žalobní důvod vychází z nedostatku odůvodnění a nesprávného použití výjimky týkající se ochrany obchodních zájmů upravené v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, jakož i z nesprávnosti a rozpornosti částečného odepření přístupu k určitým dokumentům. Čtvrtý žalobní důvod se týká neexistence rozhodnutí, pokud jde o dokumenty uvedené v bodě 14 písm. c) výše.

49

Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 bylo přijato, ačkoliv již Komise pozbyla pravomoc přezkoumávat potvrzující žádost. Žalobkyně odkazuje na čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

50

Vzhledem k tomu, že potvrzující žádost žalobkyně byla podána dne 3. května 2004 a Komise prodloužila lhůtu na odpověď dopisem ze dne , uplynula tato lhůta dne . Žalobkyně přitom zdůrazňuje, že rozhodnutí generálního tajemníka Komise je datováno a že jej obdržela až .

51

Žalobkyně má za to, že v případě, kdy právní norma spojuje s nečinností Komise konkrétní důsledek spočívající v zamítnutí žádosti, proti němuž může být podána žaloba, je toto implicitní zamítnutí konečným rozhodnutím Komise a zbavuje ji pravomoci pokračovat v přezkumu žádosti, aniž je nutné, aby právní norma tuto ztrátu možnosti přezkoumat žádost výslovně upravovala.

52

Žalobkyně tvrdí, že pokud by bylo uznáno, že Komise má vždy možnost přijmout výslovné rozhodnutí poté, co přijala implicitní zamítavé rozhodnutí, vedlo by to Komisi k tomu, že by se neřídila závaznými lhůtami stanovenými právní úpravou přístupu k dokumentům. To by podle žalobkyně bylo zjevným zásahem do zásady právní jistoty, a občané by tím byli nuceni k podávání dvou žalob na neplatnost, jedné proti implicitnímu rozhodnutí a druhé proti rozhodnutí výslovnému, což je situace, v níž se ocitla žalobkyně.

53

Komise tvrdí, že jediným předmětem procesních lhůt stanovených nařízením č. 1049/2001 je zajistit nejrychlejší možný průběh řízení, který žadateli umožňuje získat v přiměřené lhůtě konečné rozhodnutí o své žádosti o přístup. Pokud by lhůty byly závazné, každé rozhodnutí o potvrzující žádosti, které by bylo přijato se zpožděním, by bylo neplatné z důvodu nedostatku pravomoci orgánu, a to i v případě, pokud by toto rozhodnutí nakonec přístup k požadovaným dokumentům povolovalo.

54

Komise upřesňuje, že případná újma způsobená překročením lhůt může být zohledněna v rámci mimosmluvní odpovědnosti orgánu. V každém případě podle názoru Komise nemůže překročení lhůt ovlivnit platnost přijatého rozhodnutí.

55

V průběhu správního řízení vedeného před Komisí má Komise povinnost dodržovat procesní záruky stanovené právem Společenství (rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Enso Española v. Komise, T-348/94, Recueil, s. II-1875, bod 56, a ze dne , Hoechst v. Komise, T-410/03, Sb. rozh. s. II-881, bod 128).

56

Lhůta patnácti pracovních dní, kterou lze prodloužit a v níž musí orgán odpovědět na potvrzující žádost, stanovená čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001, je závazná. Uplynutí této lhůty však nemá za důsledek skutečnost, že by byl orgán zbaven pravomoci přijmout rozhodnutí.

57

Pokud by totiž měl zákonodárce v úmyslu takovýto důsledek s nečinností orgánu spojit, byla by o tom v předmětné právní úpravě učiněna zvláštní zmínka. Komise v tomto ohledu správně odkazuje na čl. 4 odst. 3 a 4, a čl. 5 odst. 6 rozhodnutí Rady ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (Úř. věst. L 184, s. 23; Zvl. vyd. 01/03, s. 124). Takováto ustanovení v nařízení č. 1049/2001 chybí.

58

V oblasti přístupu k dokumentům upravil zákonodárce důsledky překročení lhůt stanovených čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001 tak, že v čl. 8 odst. 3 uvedeného nařízení stanovil, že jejich nedodržení orgánem zakládá právo na podání žaloby k soudu.

59

V této souvislosti je třeba důsledky, které by žalobkyně chtěla vyvozovat ze skutečnosti, že Komise překročila lhůtu stanovenou čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 1049/2001, považovat za nepřiměřené. Žádná právní zásada totiž nezbavuje správu její pravomoci odpovědět na žádost, a to ani po lhůtě k tomuto účelu stanovené. Mechanismus implicitního zamítavého rozhodnutí byl zaveden proto, aby bylo možné čelit riziku, že by se správa rozhodla na žádost o přístup k dokumentům neodpovědět, a unikla by tak veškerému soudnímu přezkumu, a nikoliv proto, aby se rozhodnutí přijatá se zpožděním stala protiprávními. Správa je naopak v zásadě povinna poskytnout, a to i se zpožděním, odůvodněnou odpověď na veškeré žádosti adresátů veřejné správy. Takovéto řešení je v souladu s funkcí mechanismu implicitního zamítavého rozhodnutí, která spočívá v tom, že adresáti veřejné správy mají možnost napadnout nečinnost správy za účelem získání odůvodněné odpovědi.

60

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nemůže být tímto výkladem dotčen cíl ochrany práv adresátů veřejné správy sledovaný článkem 253 ES ani tento výklad neumožňuje Komisi pominout závazné lhůty stanovené nařízením č. 1049/2001 a rozhodnutím 2001/937. Náhrady případné újmy způsobené nedodržením lhůt pro odpověď by totiž bylo možné se u Tribunálu domáhat v rámci žaloby na náhradu škody.

61

Ve světle všech těchto úvah musí být první část prvního žalobního důvodu zamítnuta.

62

Žalobkyně má za to, že Komise porušila procesní lhůty, kterými se řídí přístup k dokumentům.

63

Mimoto bylo podle žalobkyně protiprávní prodloužení lhůty na odpověď Komise na potvrzující žádost z důvodu nutnosti konzultace třetích osob ohledně určitých dokumentů, k nimž byl požadován přístup, jež bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 27. května 2004.

64

Podle žalobkyně je totiž možnost prodloužení lhůty patnácti pracovních dní stanovena podle čl. 2 druhého pododstavce přílohy k rozhodnutí 2001/937 výhradně pro případy složitých nebo obsáhlých žádostí. Toto ustanovení neobsahuje žádnou zmínku o možnosti prodloužit lhůtu v případě, že Komise musí v souvislosti se žádostí o přístup konzultovat třetí osobu.

65

Mimoto žalobkyně odkazuje na čl. 5 odst. 5 přílohy k rozhodnutí 2001/937, podle nějž „[k]onzultovaná třetí osoba, která je původcem dokumentu, má na odpověď lhůtu nejméně pět pracovních dnů, jejíž délka však musí Komisi umožnit dodržovat její vlastní lhůty pro odpověď“. Žalobkyně se domnívá, že Komise je povinna poskytnout odpověď i v případě, že dotčený původce dokumentů odpoví pozdě. Komise navíc přistoupila k druhé konzultaci dotčených členských států, což je porušením právní úpravy Společenství v oblasti přístupu k dokumentům.

66

Žalobkyně ve své replice zdůrazňuje, že dodržování lhůt uvedených ve výše uvedených ustanoveních je pro Komisi skutečnou povinností.

67

Komise nezpochybňuje závaznou povahu lhůt stanovených nařízením č. 1049/2001 a rozhodnutím 2001/937, tvrdí však, že jejich nedodržení má účinky čistě procesněprávní, a nikoliv hmotněprávní.

68

Pokud jde o argument týkající se nedodržení čl. 5 odst. 5 přílohy rozhodnutí 2001/937, Komise zdůrazňuje, že konzultace byla v tomto případě zvláště důležitá vzhledem k tomu, že třetími osobami, které byly původci dokumentů, byly členské státy, jimž nařízení č. 1049/2001 přiznává zvláštní zacházení.

69

Komise, pokud jde o legalitu rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004, rovněž zdůrazňuje, že generální tajemník nepřikročil k nové konzultaci členských států po zaregistrování potvrzující žádosti. Osoby z příslušných útvarů generálního sekretariátu pouze za účelem přípravy odpovědi na tuto žádost znovu projednaly celý spis, zejména pak výsledky konzultace organizované GŘ „Zemědělství“.

70

Orgán, u něhož byla podána žádost o přístup k dokumentu pocházejícímu z členského státu, a tento členský stát musejí, jakmile orgán tuto žádost uvedenému členskému státu oznámí, bez prodlení zahájit společný dialog týkající se případného použití výjimek stanovených článkem 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001, přičemž dbají zejména na nutnost umožnit orgánu zaujmout stanovisko ve lhůtách stanovených v článcích 7 a 8 tohoto nařízení, které orgánu ukládají povinnost rozhodnout o této žádosti o přístup (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C-64/05 P, Sb. rozh. s. I-11389, dále jen „rozsudek Soudního dvora IFAW“, bod 86). Článek 8 nařízení č. 1049/2001 tedy Komisi ukládá povinnost dodržet závaznou lhůtu patnácti pracovních dnů, která může být případně prodloužena, i v případě konzultace třetí osoby.

71

Překročení lhůt stanovených tímto ustanovením však automaticky nezpůsobuje neplatnost rozhodnutí přijatého po uplynutí lhůty (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 3. dubna 2003, Vieira a další v. Komise, T-44/01, T-119/01 a T-126/01, Recueil, s. II-1209, body 167 až 170). Jediným důsledkem zrušení rozhodnutí pouze z důvodu překročení lhůt stanovených nařízením č. 1049/2001 a rozhodnutím 2001/937 by totiž bylo obnovení správního řízení o přístupu k dokumentům. Náhrady případné újmy způsobené opožděnou odpovědí Komise se lze v každém případě domáhat prostřednictvím žaloby na náhradu škody.

72

Co se týče legality prodloužení lhůty na odpověď, čl. 2 druhý pododstavec přílohy rozhodnutí 2001/937 stanoví možnost lhůtu prodloužit, jedná-li se o složitou žádost. Počet požadovaných dokumentů a skutečnost, že pocházejí od různých původců, jak tomu je v projednávané věci, jsou faktory, které je třeba zohlednit při kvalifikaci žádosti o přístup k dokumentům jako žádosti složité. Z tohoto důvodu oznámila Komise žalobkyni nezbytnost prodloužení lhůty v souladu s platnou právní úpravou. Argument o protiprávním prodloužení lhůty na odpověď je tedy třeba odmítnout.

73

Mimoto, pokud jde o argument týkající se druhé konzultace Komise s členskými státy, nepředložila žalobkyně žádný důkaz, který by prokazoval, že Komise takovou konzultaci provedla v období mezi zamítnutím původní žádosti a výslovným zamítnutím potvrzující žádosti. Tento argument tedy nelze přijmout.

74

První žalobní důvod je proto třeba zamítnout jako neopodstatněný.

75

Žalobkyně tvrdí, že podle článku 5 přílohy rozhodnutí 2001/937, jedná-li se o dokumenty, které má v držení Komise, avšak které pocházejí od třetí osoby, je na Komisi, aby ověřila, zda se na ně vztahuje některá z výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001. Komise podle ní měla uvést argumenty, které uplatnila, vycházející z připomínek formulovaných třetími osobami, jež konzultovala, a v případě, že se od těchto připomínek odchýlila, měla uvést kritické odůvodnění. Podle žalobkyně nemohou členské státy pouze sdělit svůj zamítavý postoj ke zpřístupnění dokumentů, ale musí výslovně zaujmout stanovisko k tomu, o kterou z výjimek tento postoj opírají.

76

Žalobkyně Tribunálu navrhuje, aby za účelem přezkumu významu vyjádření členských států a jim odpovídajících posouzení ze strany Komise posledně jmenované uložil, v rámci dokazování, předložit na základě čl. 65 písm. b) jednacího řádu Tribunálu veškeré odpovědi poskytnuté členskými státy, o které opřela své rozhodnutí.

77

Komise, pokud jde o to, že se ztotožnila se zamítnutím zpřístupnění, které navrhovala většina členských států, tvrdí, že v souladu s judikaturou Tribunálu v případu IFAW (rozsudek Tribunálu ze dne 30. listopadu 2004, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, T-168/02, Sb. rozh. s. II-4135, dále jen „rozsudek Tribunálu IFAW“, body 58 a 59) nesouhlas členského státu, a to i neodůvodněný, „představuje příkaz, aby tento orgán předmětný dokument nezveřejnil“.

78

Komise má tedy za to, že návrhy žalobkyně týkající se dokazování jsou zbytečné, protože odepření přístupu vyjádřená členskými státy by nepřinesla žádný užitek vzhledem k tomu, že tato odepření nemusí být odůvodněna a jsou pro Komisi závazná.

79

V rozsudku Soudního dvora IFAW bylo rozhodnutí Komise o odepření přístupu k dokumentům, které měla Komise v držení, přijato pouze na základě odepření zpřístupnění požadovaného členskými státy, zrušeno.

80

Zákonodárce Společenství zejména přijetím nařízení č. 1049/2001 zrušil do té doby platné pravidlo, na základě něhož záleželo povolení zpřístupnění na původci dokumentu. V takovém kontextu je nutné připustit, že vykládat čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, který stanoví, že členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu, tak, že členský stát disponuje právem všeobecného a bezpodmínečného veta, které mu umožňuje pouze na základě svého volného uvážení a bez odůvodnění svého rozhodnutí bránit zpřístupnění jakéhokoliv dokumentu drženého orgánem Společenství jen z toho důvodu, že uvedený dokument pochází od tohoto členského státu, je neslučitelné s cíli nařízení č. 1049/2001 (rozsudek Soudního dvora IFAW, bod 58).

81

Orgán totiž nemůže vyhovět námitkám vzneseným členským státem proti zpřístupnění dokumentu, jehož je tento stát původcem, pokud tyto námitky nejsou nijak odůvodněny nebo pokud předložené odůvodnění neuvádí odkaz na výjimky uvedené v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001. Pokud navzdory tomu, že byl v tomto smyslu dotyčný členský stát výslovně orgánem vyzván, tento členský stát orgánu takové odůvodnění neposkytne, uvedený orgán musí požadovaný dokument zpřístupnit, má-li on sám za to, že se žádná z uvedených výjimek nepoužije (rozsudek Soudního dvora IFAW, bod 88).

82

Pokud tedy námitky vznesené proti zpřístupnění dokumentu jedním nebo více členskými státy nejsou s tímto požadavkem odůvodnění v souladu, může Komise sama dospět k závěru, že se na dokumenty, které jsou předmětem žádosti o přístup, uplatní jedna nebo více výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001.

83

V projednávaném případě zatímco Komise skutečně uvedla, že některé členské státy zamítly zpřístupnění určitých požadovaných dokumentů, ale Komise své rozhodnutí o odepření zpřístupnění opřela o výjimku upravenou čl. 4 odst. 2 první odrážkou nařízení č. 1049/2001, jak je uvedeno v bodě 4 rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004. Údajný nedostatek odůvodnění toho, proč se Komise ztotožnila s odepřením namítaným určitými členskými státy, tedy nemůže vést k neplatnosti rozhodnutí ze dne .

84

V důsledku toho musí být část žalobního důvodu vycházející z nedostatku odůvodnění toho, proč se Komise ztotožnila se stanoviskem určitých členských států, zamítnuta.

85

Podle žalobkyně generální ředitel GŘ „Zemědělství“ ve svém rozhodnutí uvedeném v dopise ze dne 28. dubna 2004 poté, co prodloužil lhůtu na odpověď z důvodu údajné nezbytnosti konzultovat členské státy a odůvodnil odepření přístupu výslovnými námitkami několika členských států, uvedl, že odpověď by v každém případě byla negativní, protože požadované dokumenty patří k dokumentům, k nimž nemůže být přístup povolen na základě výjimky stanovené čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Žalobkyně poznamenává, že pokud byla Komise od počátku přesvědčena, že k dotčeným dokumentům nemůže poskytnout přístup na základě výjimky stanovené čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, pak neměla členské státy konzultovat.

86

Žalobkyně odkazuje na bod 56 rozsudku Tribunálu IFAW, kde je uvedeno, že „povinnost, která ukládá Komisi konzultovat třetí osoby na základě čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001, nemá dopad na její pravomoc rozhodnout, zda se použije některá z výjimek stanovených čl. 4 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 [uvedeného] nařízení“, a vyvozuje z něj, že čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 zakazuje konzultaci třetí osoby v případě, kdy je jasné, že dokument musí nebo nesmí být zpřístupněn.

87

Komise upřesňuje, že v napadeném rozhodnutí je jasně uvedeno, že odepření přístupu je založeno na dvou kumulativních důvodech, a to na odepření ze strany členských států a v každém případě na výjimce vztahující se k ochraně obchodních zájmů subjektů.

88

Komise tvrdí, že k nesprávnému použití pravidel pro konzultaci třetích osob nedošlo. Poukazuje na to, že Tribunál opakovaně rozhodl, že členské státy mají, pokud jde o režim zavedený nařízením č. 1049/2001, nárok na zvláštní zacházení vzhledem k tomu, že v podle jeho čl. 4 odst. 5 jsou orgány Společenství povinny nezveřejňovat dokumenty pocházející z určitého členského státu bez jeho předchozího souhlasu. Podle názoru Komise jí nemůže být vytýkáno, že provedla konzultaci členských států, které byly původci dokumentů, k nimž požadovala žalobkyně přístup, ačkoliv měla Komise sama za to, že má povinnost dotčené dokumenty nezpřístupnit na základě výjimky vztahující se k ochraně obchodních zájmů tradičních hospodářských subjektů.

89

Komise tvrdí, že i kdyby byl učiněn závěr, že členské státy byly konzultovány protiprávně, nebylo by to dostatečným důvodem pro vyslovení neplatnosti odepření přístupu, které je zpochybňováno, neboť toto odepření podle ní zůstává plně opodstatněno onou uplatněnou výjimkou týkající se ochrany obchodních zájmů hospodářských subjektů.

90

Z ustálené judikatury vyplývá, že Komise může zároveň konzultovat členské státy a použít některou z výjimek uvedených v čl. 4 nařízení č. 1049/2001 (rozsudky Tribunálu ze dne 5. března 1997, WWF UK v. Komise, T-105/95, Recueil, s. II-313, bod 61; ze dne , Svenska Journalistförbundet v. Rada, T-174/95, Recueil, s. II-2289, bod 114, a ze dne , Denkavit Nederland v. Komise, T-20/99, Recueil, s. II-3011, bod 40).

91

Soudní dvůr měl ve svém rozsudku IFAW za to, že i v případě, kdy mají členské státy námitky proti zpřístupnění dokumentu, musí Komise za účelem odepření přístupu k požadovaným dokumentům uplatnit z vlastní iniciativy jednu z výjimek uvedených v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek Soudního dvora IFAW, body 68 a 99).

92

I za předpokladu, že by konzultace členských států provedená Komisí byla protiprávní, neměla by tato okolnost žádný vliv na opodstatněnost použití výjimky vztahující se k ochraně obchodních zájmů třetích osob, která je ostatně předmětem třetího žalobního důvodu.

93

Není tedy možné dospět k závěru, že si oba důvody, o které se Komise při svém rozhodnutí opírala, protiřečí, takže je druhou část tohoto žalobního důvodu třeba považovat za neopodstatněnou.

94

Je tudíž třeba tento žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

95

Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí pouze parafrázuje čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, aniž by osvětlovalo důvody, na základě nichž má Komise za to, že by zpřístupnění požadovaných dokumentů vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů dotčených hospodářských subjektů. Žalobkyně tvrdí, že je tím porušen čl. 2 čtvrtého pododstavce přílohy rozhodnutí 2001/937 a obecněji porušena povinnost uvést odůvodnění uložená článkem 253 ES.

96

Žalobkyně odkazuje na judikaturu Soudního dvora a Tribunálu a tvrdí, že odůvodnění vyžadované článkem 253 ES musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Žalobkyně z toho vyvozuje, že Komise musí podrobným způsobem popsat důvody, proč považuje za použitelnou výjimku vztahující se k ochraně obchodních zájmů, a že Komise nesmí tuto výjimku pouze použít, aniž by uvedla odůvodnění. Podle žalobkyně ukládá judikatura Komisi uvádět alespoň pro každou kategorii požadovaných dokumentů specifické důvody, které umožní adresátu tohoto rozhodnutí o odepření přístupu posoudit jeho opodstatněnost.

97

Komise tvrdí, že napadené rozhodnutí důvod pro odepření výslovně uvádí, protože obsahuje formulaci, že zpřístupnění dotčených dokumentů by mohlo „poškodit obchodní zájmy hospodářských subjektů tím, že by se stala veřejnými referenční množství přidělená každému hospodářskému subjektu, jakož i množství skutečně každým hospodářským subjektem dovezená“, aniž by bylo možné určit jakýkoliv veřejný zájem na zpřístupnění uvedených dokumentů.

98

Komise tvrdí, že množství banánů dovezená každým z hospodářských subjektů umožňují určit skutečný rozsah činnosti každého hospodářského subjektu a stanovit předpovědi vývoje jejich činnosti. Tento typ údajů Komise považuje za údaje o obchodních vztazích podniků a je neveřejný. Komise má za to, že žalobkyně, která působí jako podnikatelka na trhu s banány, se nemůže oprávněně dovolávat neporozumění důvodům, na základě nichž Komise poukazuje na obchodní újmu dotčených hospodářských subjektů. Komise uvádí jako důkaz skutečnost, že se žalobkyně v argumentaci k věci samé hojně dovolávala nesprávného použití této výjimky.

99

Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (rozsudek Tribunálu ze dne 30. ledna 2008, Terezakis v. Komise, T-380/04, Sb. rozh. s. II-11, zveřejněné shrnutí, bod 70).

100

Není požadováno, aby odůvodnění obsahovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C-41/00 P, Recueil, s. I-2125, bod 55 a citovaná judikatura, a výše uvedený rozsudek Terezakis v. Komise, bod 70).

101

Co se týče žádosti o přístup k dokumentům, musí dotčený orgán, pokud takový přístup odepře, prokázat v každém konkrétním případě na základě informací, kterými disponuje, že dokumenty, ke kterým je požadován přístup, skutečně spadají pod výjimky vyjmenované v nařízení č. 1049/2001. Může být nicméně nemožné uvést důvody odůvodňující důvěrnost každého dokumentu, aniž by byl zpřístupněn jeho obsah, a výjimka tak zbavena svého základního účelu (výše uvedený rozsudek Terezakis v. Komise, bod 71).

102

V projednávaném případě Komise jasně uvedla, že bez ohledu na stanoviska členských států je výjimkou, o kterou Komise opírá své odepření, výjimka uvedená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001. Tento postup je v souladu s rozsudkem Soudního dvora IFAW (body 68 a 99).

103

Krom toho, jak správně uvádí žalobkyně, Komise skutečně uvedla stručné odůvodnění, jehož znění je blízké znění čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001.

104

Rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004, přijaté v rámci odpovědi na potvrzující žádost o přístup k dokumentům, je nicméně dokument o pěti stranách, který obsahuje jasnou analýzu. V bodě 4 tohoto rozhodnutí Komise uvádí, že ve své rozhodovací činnosti ustáleně považovala referenční množství a množství hospodářskými subjekty skutečně dovezená za údaje, které nemohou být zpřístupňovány, jelikož jejich zpřístupnění by mohlo způsobit újmu obchodním zájmům uvedených hospodářských subjektů. Komise upřesňuje, že na tyto informace se tedy vztahuje čl. 4 odst. 2 první odrážka nařízení č. 1049/2001. V bodě 5 téhož rozhodnutí uvádí, že konzultacemi členských států – původců dotčených dokumentů, chtěla Komise svou analýzu potvrdit. Vzhledem k tomu, že velká většina členských států analýzu Komise týkající se rizika porušení obchodních zájmů dotčených hospodářských subjektů potvrdila, Komise na základě čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 odepřela přístup k požadovaným dokumentům pocházejícím od členských států, které se zpřístupněním vyslovily nesouhlas. Komise mimoto v bodě 7 rozhodnutí ze dne měla za to, že zájem žalobkyně na získání přístupu k požadovaným dokumentům nelze považovat za převažující veřejný zájem.

105

Vzhledem k tomu, že z rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 jasně vyplývají úvahy Komise, bylo by nepřiměřené požadovat zvláštní odůvodnění každého z učiněných posouzení, o něž se tyto úvahy opírají. Je ostatně třeba uvést, že některé údaje nemohou být sděleny, aniž by jejich sdělení vedlo k porušení skutečné ochrany obchodních zájmů ostatních hospodářských subjektů (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne , Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C-341/06 P a C-342/06 P, Sb. rozh. s. I-4777, body 108 a 109).

106

Žalobkyně jako tradiční hospodářský subjekt na trhu s dovozem banánů ve Společenství požádala o přístup k velmi konkrétním dokumentům týkajícím se dovozní činnosti jejích konkurentů. Jak vyplývá ze seznamu hospodářských subjektů, ke kterému Komise povolila přístup týkající se roků 1999 a 2000, žalobkyně žádá o zpřístupnění údajů o dovozech 622 konkurenčních podniků usazených v patnácti členských státech. Komise v bodě 4 rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 uvedla, že zpřístupnění dotčených dokumentů by mohlo „ohrozit obchodní zájmy hospodářských subjektů z toho důvodu, že by zveřejnilo přidělená referenční množství, jakož i množství skutečně dovezená každým hospodářským subjektem“. Přitom je zřejmé, že dovezená množství se týkají samotného jádra činnosti podniků působících na trhu s dovozem banánů.

107

Z toho vyplývá, že žalobkyni bylo plně umožněno pochopit důvody odepření v jejím případě a Tribunálu provést jeho přezkum. Rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 tak není stiženo vadou spočívající v porušení povinnosti uvést odůvodnění.

108

První část třetího žalobního důvodu musí tedy být zamítnuta.

109

Žalobkyně tvrdí, že nejsou splněny podmínky pro použití čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

110

Zdůrazňuje, že obecná zásada uznaná judikaturou Tribunálu, spočívající v tom, že má být veřejnosti poskytnut co nejširší přístup k dokumentům v držení Komise, vyžaduje, aby byly veškeré výjimky vykládány restriktivně.

111

Žalobkyně má za to, že v odvětví obchodu s banány nevykonává Komise tradiční roli kontrolního orgánu, který chrání prostředí hospodářské soutěže, ale že ve skutečnosti Komise sama, prostřednictvím kontroly a porovnávání dat poskytnutých členskými státy, určuje podíl každého hospodářského subjektu na trhu. Komise by tedy měla dbát na transparentnost více než v jiných odvětvích.

112

Podle žalobkyně nemůže zpřístupnění požadovaných dokumentů vést k porušení obchodních zájmů ostatních hospodářských subjektů z důvodu, že odvětví obchodu s banány je trhem, pro který jsou v rámci společné organizace trhu s banány stanovena striktní pravidla, a ostatní hospodářské subjekty se tudíž nemohou dovolávat žádné újmy spojené s důvěrností obchodních údajů.

113

Žalobkyně tvrdí, že znalost požadovaných informací by v žádném ohledu nemohla být prostředkem k získání neoprávněné soutěžní výhody, ale umožnila by jí pouze získat nezbytné prostředky k ochraně svých vlastních zájmů.

114

Mimoto uvádí, že použitelnost výjimek ze zpřístupnění má své hranice vzhledem k tomu, že čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že „výjimky uvedené v odstavcích 1 až 3 se uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu“. Žalobkyně tak poukazuje na to, že by nemohla získat z dotčených dokumentů soutěžní výhodu, jelikož se týkají období, od nichž do podání její žádosti uplynulo čtyři až deset let.

115

Krom toho se žalobkyně za účelem odůvodnění zpřístupnění dokumentů, které by byly jinak předmětem výjimky, dovolává převažujícího veřejného zájmu ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Tento zájem podle jejího názoru spočívá v důležitosti odhalení zneužití, kterého se dopustili její konkurenti, v zájmu zajištění řádného fungování společné organizace trhu s banány.

116

Má za to, že výjimka, o kterou se opírá Komise, nemůže být použita. Jediným hospodářským subjektem, jemuž je způsobena újma, je totiž právě žalobkyně, která, nemá-li možnost přístupu k požadovaným dokumentům, nemůže prokázat případnou existenci podvodů týkajících se dovozu banánů.

117

Komise tvrdí, že informace požadované žalobkyní se přímo týkají činnosti každého hospodářského subjektu, a tedy se na ně nepochybně vztahuje pojem „obchodní zájmy“ uvedený v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001. Skutečnost, že se činnost subjektů na trhu řídí celními kvótami, nevylučuje, že zpřístupnění obchodních činností každého hospodářského subjektu může těmto hospodářským subjektům způsobit újmu.

118

Komise uvádí, že její role je omezena na to, že stanoví vyrovnávací koeficient, který se použije na veškerá referenční množství určená členskými státy v případě, kdy souhrn uvedených množství překračuje množství, která jsou celkově k dispozici v rámci celních kvót. Není jí proto podle jejího názoru uložena žádná zvláštní povinnost.

119

Komise tvrdí, že nebylo nezbytné uvádět konkrétní odůvodnění pro každou kategorii dokumentů, k nimž byl požadován přístup, vzhledem k tomu, že pro odepření přístupu neexistovaly rozdílné důvody.

120

Krom toho má Komise za to, že stáří požadovaných dokumentů nemá žádný vliv na extrémně citlivou povahu chráněných obchodních zájmů a příkladmo zmiňuje ochranu poskytovanou historickým archivům Komise, která může překročit 30 let. Dodává, že data z let 1994 až1996 sloužila jako základ pro určení referenčních množství tradičních hospodářských subjektů v rámci režimu dovozu banánů, která jsou v současnosti účinná, a že data z let 1999 a 2000 jsou příliš nedávná na to, aby se na ně takováto ochrana nevztahovala.

121

Komise poukazuje na to, že není možné považovat zpřístupnění požadovaných dokumentů za zpřístupnění ve veřejném zájmu. Komise zdůrazňuje, že žalobkyně má možnost uplatnit občanskoprávní nároky v rámci trestních řízení vedených z důvodu údajných podvodů, a dodává, že v rámci soudního řízení je připravena poskytnout příslušným orgánům veškeré dokumenty, o které bude požádána.

122

V souladu s ustálenou judikaturou musí být výjimky z přístupu k dokumentům vykládány a uplatňovány restriktivně, aby nebylo znemožněno uplatnění obecné zásady spočívající v tom, že má být veřejnosti poskytnut co nejširší přístup k dokumentům v držení orgánů (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2008, Švédské království a Maurizio Turco v. Rada, C-39/05 P a C-52/05 P, Sb. rozh. s. I-4723, bod 36; viz rovněž obdobně rozsudek Tribunálu ze dne , Petrie a další v. Komise, T-191/99, Recueil, s. II-3677, bod 66).

123

Krom toho podle ustálené judikatury platí, že přezkum vyžadovaný v rámci vyřizování žádosti o přístup k dokumentům musí být konkrétní povahy. Pouhá okolnost, že se dokument týká zájmu chráněného určitou výjimkou, totiž nemůže stačit k odůvodnění použití této výjimky (viz v tomto smyslu a obdobně výše uvedený rozsudek Denkavit Nederland v. Komise, bod 45). Takové použití může být v zásadě odůvodněno pouze za předpokladu, že orgán předtím posoudil, zaprvé, zda by přístup k dokumentu konkrétně a skutečně porušil chráněný zájem, a zadruhé, zda v případech uvedených v čl. 4 odst. 2 a 3 nařízení č. 1049/2001 neexistuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění daného dokumentu.

124

Konkrétní a individuální přezkum každého dokumentu je rovněž nezbytný z toho důvodu, že pouze takový přezkum umožňuje orgánu posoudit možnost poskytnout žadateli částečný přístup v souladu s čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, a to i v případě, že je zjevné, že žádost o přístup se týká dokumentů, na něž se vztahuje výjimka. V rámci použití kodexu chování týkajícího se přístupu veřejnosti k dokumentům Rady a Komise (Úř. věst. 1993, L 340, s. 41; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) Tribunál ostatně již odmítl jako nedostatečné posouzení dokumentů provedené spíše po jednotlivých kategoriích nežli s ohledem na konkrétní informace obsažené v těchto dokumentech. Přezkum, který je od orgánu vyžadován, mu tak musí umožnit konkrétně posoudit, zda se uplatňovaná výjimka skutečně vztahuje na veškeré informace obsažené v uvedených dokumentech (rozsudky Tribunálu ze dne 12. října 2000, JT’s Corporation v. Komise, T-123/99, Recueil, s. II-3269, bod 46; ze dne , Verein für Konsumenteninformation v. Komise, T 2/03, Sb. rozh. s. II-1121, bod 73, a výše uvedený Franchet a Byk v. Komise, bod 117).

125

Ve světle těchto zásad je třeba přezkoumat to, jakým způsobem Komise použila čl. 4 nařízení č. 1049/2001 za účelem odepření přístupu k požadovaným dokumentům.

126

Podle čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001 platí, že neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby.

127

V projednávaném případě se Komise dovolávala výjimky týkající se porušení ochrany obchodních zájmů hospodářských subjektů k odepření přístupu k seznamům obsahujícím u každého hospodářského subjektu množství banánů dovezených v průběhu období 1994 až 1996 a referenční množství přidělené každému hospodářskému subjektu pro roky 1999 a 2000, přičemž v bodě 3 posledním odstavci rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 zdůraznila, že pro rok 1998 neexistuje seznam tradičních hospodářských subjektů ve smyslu nařízení č. 2362/98.

128

V první řadě je třeba konstatovat, že tyto dokumenty obsahují důvěrné informace týkající se společností dovážejících banány a jejich obchodních činností, v důsledku čehož je třeba tyto dokumenty považovat za dokumenty, které spadají do rozsahu působnosti výjimky uvedené v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001.

129

Zadruhé, pokud jde o otázku, jestli Komise přezkoumala, zda zpřístupnění dotčených dokumentů konkrétně a skutečně poruší chráněný zájem, což žalobkyně zpochybňuje s odkazem na obecnost odůvodnění rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004, je třeba připomenout, že Komise v bodě 4 uvedeného rozhodnutí uvedla, že šířením uvedených dokumentů by mohly „být porušeny obchodní zájmy hospodářských subjektů z toho důvodu, že by byla zveřejněna přidělená referenční množství, jakož i množství každým hospodářským subjektem skutečně dovezená“.

130

Komise v zásadě může své rozhodnutí opřít o obecné předpoklady uplatnitelné na určité kategorie dokumentů vzhledem k tomu, že na žádosti o zpřístupnění týkající se dokumentů téže povahy je možno použít podobné obecné úvahy. Musí však pro každý jednotlivý případ ověřit, zda úvahy obecného rázu, jež jsou obvykle použitelné na určitý typ dokumentu, jsou skutečně použitelné na daný dokument, jehož zpřístupnění je požadováno (viz obdobně výše uvedený rozsudek Švédské království a Maurizio Turco v. Rada, bod 50).

131

Dokumenty, které jsou předmětem projednávané věci, se týkají dvou konkrétních prvků společné organizace trhu s banány: množství dovezených banánů a množství banánů, jejichž dovoz byl každému tradičnímu hospodářskému subjektu povolen. Tyto údaje umožňují získat informace o obchodní činnosti společností dovážejících banány ve Společenství. Lze si obtížně představit, jak by Komise mohla popsat konkrétní a jednotlivý přezkum zpřístupnění každého z dokumentů, aniž by zveřejnila dotčené hodnoty. Krom toho je třeba zdůraznit, jak vyplývá ze seznamu hospodářských subjektů, ke kterému Komise povolila přístup, že pro roky 1999 a 2000 žalobkyně požaduje zveřejnění údajů týkajících se dovozů 622 konkurenčních podniků usazených v patnácti členských státech. Konkrétní a individuální přezkum každé z těchto hodnot, nebo i každého seznamu zaslaného každým členským státem, by neumožňoval uvést důvody pro zachování důvěrnosti u každého dokumentu, aniž by byl zpřístupněn jeho obsah, a tím byla výjimka zbavena svého základního účelu (viz obdobně výše uvedený rozsudek WWF UK v. Komise, bod 65).

132

Co se týče argumentu žalobkyně, podle něhož zpřístupnění požadovaných dokumentů nemůže porušit obchodní zájmy ostatních hospodářských subjektů vzhledem k tomu, že odvětví obchodu s banány není trhem otevřeným volné hospodářské soutěži, je třeba konstatovat, že takováto argumentace by vyloučila veškeré dokumenty týkající se společné organizace trhu s banány z rozsahu působnosti čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001. Mimoto i v rámci společné organizace trhu může zpřístupnění prozatímních referenčních množství a jejich skutečného využití porušit obchodní zájmy dotčených podniků vzhledem k tomu, že tyto údaje umožňují posoudit zároveň teoretický maximální objem a skutečný objem činnosti hospodářských subjektů včetně jejich konkurenčního postavení, jakož i úspěch jejich obchodních strategií.

133

Dále je třeba ověřit, zda musí být toto riziko, jak tvrdí žalobkyně, porovnáno s převažujícím veřejným zájmem (výše uvedený rozsudek Švédské království a Maurizio Turco v. Rada, bod 67, a rozsudek T-166/05, Borax Europe v. Komise, Sb. rozh. s. II-28, zveřejněné shrnutí, bod 51; viz rovněž bod 124 výše). Účelem žádosti o přístup k dokumentům je přezkum existence podvodných jednání konkurentů žalobkyně. Cílem, který žalobkyně sleduje, je tedy mimo jiné ochrana jejích obchodních zájmů. Není však možné považovat obchodní zájmy žalobkyně za „převažující veřejný zájem“, převažující nad ochranou obchodních zájmů tradičních hospodářských subjektů, která byla důvodem pro odepření přístupu k části požadovaných dokumentů. Krom toho naplňování veřejného zájmu, které spočívá v odhalování podvodů v zájmu zajištění řádného fungování trhu s banány, přísluší vnitrostátním orgánům veřejné moci a příslušným orgánům Společenství, případně může probíhat na základě podnětu hospodářského subjektu, avšak nepřísluší subjektům samotným.

134

Mimoto se žalobkyně odvolává na čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 a má za to, že množství dovezená v letech 1994 až 1996 a v letech 1998 až 2000 by již neměly být předmětem ochrany.

135

Článek 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 stanoví:

„Výjimky uvedené v odstavcích 1 až 3 se uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu. Výjimky lze uplatňovat nejdéle po dobu třiceti let. V případě dokumentů spadajících pod výjimky, které se vztahují k soukromí nebo obchodním zájmům, a v případě citlivých dokumentů lze výjimky uplatňovat i po uplynutí této doby, je-li to nezbytné.“

136

Z tohoto ustanovení vyplývá, že dokumenty, jejichž zpřístupnění by porušilo obchodní zájmy, jsou předmětem zvláštní ochrany, jelikož přístup k nim může být zakázán po dobu delší než třicet let. Takováto ochrana však musí v každém případě být odůvodněna s ohledem na obsah těchto dokumentů.

137

Dokumenty, k nimž je požadován přístup, se týkají samotného předmětu obchodní činnosti spočívající v dovozu, jelikož jsou v nich uvedeny podíly na trhu, obchodní strategie a prodejní politiky těchto podniků. Obsah těchto dokumentů tedy odůvodňuje určitou ochrannou lhůtu.

138

Je třeba konstatovat, že z článků 3 a 4 nařízení č. 2362/98, a z článku 1 nařízení Komise (ES) č. 250/2000 ze dne 1. února 2000 o dovozu banánů v rámci celních kvót a dovozu tradičních AKT banánů, a jímž se stanoví orientační množství pro druhé čtvrtletí roku 2000 (Úř. věst. L 26, s. 6), vyplývá, že u tradičních hospodářských subjektů byly dovozy uskutečněné v letech 1994 a 1996 základem pro určení referenčních množství pro roky 1999 a 2000. Z tohoto důvodu měly i dovozy uskutečněné v roce 1994 přímý vliv na referenční množství pro rok 2000.

139

Okamžikem, který je třeba považovat za rozhodný pro provedení přezkumu legality rozhodnutí Komise, je okamžik jeho přijetí. Dne 10. srpna 2004 se přezkum provedený Komisí týkal dokumentů starších čtyř let. V tomto smyslu musí být období čtyř let (vzhledem k tomu, že hodnoty pro rok 1994 mají vliv na hodnoty z roku 2000, a přístup byl odepřen v roce 2004) považováno za období, po které byla ochrana obchodních zájmů důvodná.

140

Použití výjimky upravené čl. 4 odst. 2 první odrážkou nařízení č. 1049/2001 Komisí je tak třeba považovat za odůvodněné.

141

V důsledku toho musí být druhá část třetího žalobního důvodu zamítnuta.

142

Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 je rovněž protiprávní s ohledem na zásadu proporcionality, podle níž jsou orgány povinny zajistit částečný přístup k požadovaným dokumentům v případě, že není možné zajistit přístup úplný.

143

Odkazuje rovněž na čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, který výslovně stanoví, že pokud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní. Žalobkyně má za to, že tato zásada částečného přístupu se použije rovněž v případě žádosti týkající se více dokumentů.

144

Žalobkyně z toho vyvozuje, že jí Komise měla v každém případě povolit přístup k dokumentům pocházejícím z členských států, které nevznesly námitky proti zpřístupnění požadovaných dokumentů, tedy z Rakouské republiky, Řecké republiky, Švédského království, Dánského království a Lucemburského velkovévodství. Žalobkyně Komisi vytýká, že se věcí zabývala povrchně, neboť skutečnost, že dva posledně jmenované členské státy byly nakloněny zpřístupnění dokumentů, uvedla teprve ve stadiu žalobní odpovědi.

145

Komise uvádí, že rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 zajistilo žalobkyni částečný přístup k požadovaným dokumentům tím, že jí byl poskytnut seznam tradičních hospodářských subjektů zaregistrovaných ve Společenství pro rok 2000, totožný se seznamem pro rok 1999. Za těchto podmínek je tato část žalobního důvodu podle názoru Komise bezpředmětná.

146

Pokud jde o žádost žalobkyně o to, aby v rámci částečného přístupu získala přístup k dokumentům pocházejících z členských států, které nevyslovily nesouhlas se zpřístupněním, má Komise za to, že tyto dokumenty, jak je uvedeno v rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004, spadají pod výjimku týkající se ochrany obchodních zájmů hospodářských subjektů, a nemohou tedy být zpřístupněny. Skutečnost, že členské státy s jejich zpřístupněním nevyslovily nesouhlas, není sama o sobě dostatečným důvodem pro to, aby Komise povolila jejich zpřístupnění.

147

Je třeba zdůraznit, že Komise skutečně umožnila žalobkyni přístup k části z dokumentů uvedených v bodě 14 výše, a to k seznamu tradičních hospodářských subjektů pro rok 2000, totožnému se seznamem pro rok 1999, aniž by nicméně uvedla množství dovezená každým tradičním hospodářským subjektem v letech 1994 až 1996. Komise má za to, že pro rok 1998 seznam tradičních hospodářských subjektů neexistuje.

148

Co se týče dokumentů pocházejících ze členských států, které nevyslovily nesouhlas s jejich zpřístupněním, je třeba připomenout, že Komise samostatně uplatnila výjimku čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001. V tomto ohledu a ve světle přezkumu druhého žalobního důvodu, je rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004 odůvodněno skutečností, že povaha informací obsažených v požadovaných dokumentech je totožná bez ohledu na členský stát, který je jejich původcem, přičemž se jedná o hodnoty množství dovezených každým hospodářským subjektem v průběhu období od roku 1994 do roku 1996 a prozatímních referenčních množství přidělených každému hospodářskému subjektu pro roky 1999 a 2000. Konstatování, že zpřístupnění těchto údajů by porušilo obchodní zájmy ostatních podniků dovážejících banány je proto platné pro všechny dokumenty pocházející z členských států.

149

Třetí část třetího žalobního důvodu musí být tudíž zamítnuta, v důsledku čehož je třeba zamítnout třetí žalobní důvod v celém rozsahu.

150

Žalobkyně napadá bod 2 rozhodnutí ze dne 10. srpna 2004, jímž Komise výslovně odepřela přístup k dokumentům uvedeným v bodě c) původní žádosti.

151

Žalobkyně napadá tvrzení Komise, že tato nemá ve svém držení dovozní licence udělené každému hospodářskému subjektu v letech 1998, 1999 a 2000 a důkazy o jejich využití. Odkazuje na rozsudek Co-Frutta I (body 44 a 45), jenž podle jejího názoru prokazuje, že alespoň dokumenty týkající se období od roku 1998 do roku 1999 byly členskými státy Komisi předány.

152

Komise tvrdí, že nemá k dispozici dokumenty uvedené v původní žádosti pod písmenem c). Upřesňuje, že členské státy jí na základě nařízení č. 2362/98 sdělily pouze souhrnné údaje o využití dovozních licencí v letech 1998, 1999 a 2000, a nikoliv údaje individuální povahy za každý hospodářský subjekt. Žádné takovéto údaje navíc podle ní neexistují pro rok 1998 vzhledem k tomu, že definice tradičního hospodářského subjektu ve smyslu tehdy platného nařízení č. 1442/93 neexistovala.

153

Komise tvrdí, že z rozsudku Co-Frutta I nelze vyvodit, že by měla v držení dokumenty uvedené v původní žádosti pod písm. c).

154

Je třeba uvést, že Komise soustavně tvrdila, že nemá v držení dokumenty uvedené v původní žádosti pod písm. c), tedy licence udělené každému hospodářskému subjektu v průběhu let 1998, 1999 a 2000 a jejich odpovídající využití.

155

Podle judikatury Tribunálu se s veškerými prohlášeními orgánů, která se týkají neexistence požadovaných dokumentů, pojí domněnka legality. Jedná se nicméně o vyvratitelnou domněnku, kterou může žalobce vyvrátit všemi prostředky na základě relevantních a shodujících se indicií (viz rozsudky Tribunálu ze dne 26. dubna 2005, Sison v. Rada, T-110/03, T-150/03 a T-405/03, Sb. rozh. s. II-1429, bod 29 a citovaná judikatura, a výše uvedený Terezakis v. Komise, bod 155). Tuto domněnku je třeba obdobně použít v případě, kdy orgán uvádí, že nemá požadované dokumenty v držení.

156

Pokud jde o jedinou indicii, kterou žalobkyně uvedla, vycházející z rozsudku Co-Frutta I, je nejprve třeba konstatovat, že se údaje, které jsou v něm uvedeny, týkají pouze let 1998 a 1999. Dále, co se týče roku 1998, v bodě 46 tohoto rozsudku je uvedeno, že z čl. 4 odst. 4 a 5 a z článku 21 nařízení č. 1442/93 vyplývá, že členské státy oznamují Komisi seznamy všech zapsaných hospodářských subjektů, jakož i souhrnná data o množstvích odpovídajících uděleným dovozním licencím a využitým licencím, shromážděná na vnitrostátním základě po čtvrtletích a podle kategorií hospodářských subjektů. Data o individuálních hospodářských subjektech tak z tohoto titulu nejsou Komisi poskytována. Co se týče roku 1999, rozsudek Co-Frutta I v bodě 46 odkazuje na nařízení č. 2362/98. Avšak pokud jde o tradiční hospodářské subjekty, čl. 28 odst. 2 písm. a) nařízení č. 2362/98 stanoví, že členské státy oznamují Komisi seznamy hospodářských subjektů, přičemž u každého tradičního hospodářského subjektu uvádí údaj o množství banánů dovezených v průběhu let 1994 až 1996 a jejich prozatímní referenční množství. Z toho vyplývá, že tyto dokumenty neobsahují informace uvedené v původní žádosti žalobkyně pod písm. c).

157

Z toho vyplývá, že při neexistenci relevantních a shodujících se indicií potvrzujících opak, je třeba považovat tvrzení Komise, podle nějž nemá v držení dokumenty uvedené v původní žádosti pod písm. c), za pravdivé (viz v tomto smyslu a obdobně výše uvedený rozsudek Terezakis v. Komise, body 162 až 167).

158

Z tohoto důvodu je třeba žalobní důvod, a v důsledku toho i žalobu v celém jejím rozsahu, zamítnout jako neopodstatněné.

159

Co se týče, závěrem, opatření k provádění důkazů navrhovaných žalobkyní, vyplývá jednak ze spisu a jednak z výše uvedeného, že tato opatření nejsou nijak přínosná pro řešení sporu. V důsledku toho je třeba návrh na to, aby Tribunál nařídil opatření k provádění důkazů, zamítnout.

160

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je třeba posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto: