Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok
Ve věci C‑486/04,
jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES, podaná dne 25. listopadu 2004,
Komise Evropských společenství, zastoupená M. van Beekem, jako zmocněncem, ve spolupráci s F. Louisem, avocat, a A. Capobiancou, avvocato, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalobkyně,
proti
Italské republice, zastoupené I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s M. Fiorillim a G. Fiengem, avvocati dello Stato, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalované,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, R. Schintgen, P. Kūris, J. Makarczyk (zpravodaj) a L. Bay Larsen, soudci,
generální advokát: D. Ruiz-Jarabo Colomer,
vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. dubna 2006,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 30. května 2006,
vydává tento
Rozsudek
1. Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Italská republika tím, že:
– nepodrobila řízení o posuzování vlivů na životní prostředí v souladu s články 5 až 10 směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. L 175, s. 40; Zvl. vyd. 15/01, s. 248), ve znění směrnice Rady 97/11/ES ze dne 3. března 1997 (Úř. věst. L 73, s. 5; Zvl. vyd. 15/03, dále jen „směrnice 85/337“), záměr zařízení na spalování palivového odpadu z derivátů (dále jen „POD“) a biomasy v Massafře, které spadá pod přílohu I směrnice 85/337,
– přijala právní úpravu [čl. 3 odst. 1 nařízení předsedy Rady ministrů ze dne 3. září 1999 nazvané „Orientační a koordinační akt upravující a doplňující předcházející orientační a koordinační akt pro provedení čl. 40 odst. 1 zákona č. 146 ze dne 22. února 1994 týkajícího se ustanovení o posuzování vlivů na životní prostředí“ (GURI č. 302 ze dne 27. prosince 1999, s. 17, dále jen „DPCM“), kterým se mění příloha A písm. i) a l) nařízení prezidenta republiky ze dne 12. dubna 1996 nazvaného „Orientační a koordinační akt přijatý k provedení čl. 40 odst. 1 zákona č. 146 ze dne 22. února 1994 týkajícího se ustanovení o posuzování vlivů na životní prostředí“ (GURI č. 210, s. 28, dále jen „DPR“)], která vylučuje z řízení o posuzování vlivů na životní prostředí některé záměry spadající pod přílohu I směrnice 85/337 (záměry zařízení k využití nebezpečného odpadu a nikoliv nebezpečného odpadu o kapacitě přesahující 100 tun denně), pokud se na ně vztahuje zjednodušené povolovací řízení podle článku 11 směrnice 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech (Úř. věst. L 194, s. 39; Zvl. vyd. 15/01, s. 23), ve znění směrnice Rady 91/156/EHS ze dne 18. března 1991 (Úř. věst. L 78, s. 32; Zvl. vyd. 15/02, s. 3) a rozhodnutí Komise 96/350/ES ze dne 24. května 1996 (Úř. věst. L 135, s. 32; Zvl. vyd. 15/03, s. 59, dále jen „směrnice 75/442“), a
– přijala právní úpravu [čl. 3 odst. 1 DPCM, kterým se mění příloha A písm. i) a l) DPR], která pro účely určení, zda záměr spadající pod přílohu II směrnice 85/337 musí podléhat posouzení vlivů na životní prostředí, stanovuje nevhodné kritérium, jelikož z uvedeného posouzení může vyloučit záměry, které mají významný vliv na životní prostředí,
nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1, 2 a 3 směrnice 85/337.
Právní rámec
Právní úprava Společenství
Směrnice 75/442
2. Článek 1 směrnice 75/442 zní takto:
„Pro účely této směrnice se:
a) ,odpadem‘ rozumí jakákoli látka nebo předmět spadající do kategorií uvedených v příloze I, kterých se držitel zbavuje nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil;
[…]
d) ,nakládáním s odpady ‘ rozumí sběr, přeprava, využití a odstraňování odpadů, včetně dozoru nad těmito činnostmi, a následná péče o místa odstranění;
e) ,odstraňováním‘ rozumí kterýkoli z postupů uvedených v příloze II A;
f) ,využitím‘ rozumí kterýkoli z postupů uvedených v příloze II B;
[…]“
3. Podle článku 4 této směrnice:
„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že odpady budou využívány nebo odstraňovány, aniž by bylo ohroženo lidské zdraví a aniž [by] byly užívány postupy a metody, které mohou poškodit životní prostředí, zejména nebude docházet k:
– ohrožování vod, ovzduší, půdy, rostlin a živočichů,
– obtěžování hlukem nebo zápachem,
– nepříznivému ovlivňování krajiny nebo míst zvláštního zájmu.
[…]“
4. Podle čl. 9 odst. 1 uvedené směrnice:
„Pro účely uplatnění článků 4, 5 a 7 musí každé zařízení nebo podnik, který provádí operace uvedené v příloze II A, získat povolení od příslušného orgánu podle článku 6.
[…]“
5. Podle článku 10 téže směrnice:
„Pro účely uplatňování článku 4 musí každé zařízení nebo podnik, který provádí operace uvedené v příloze II B, získat povolení.“
6. Článek 11 odst. 1 směrnice 75/442 stanoví:
„Aniž je dotčena směrnice 78/319/EHS […], je možno vyjmout z požadavků povolení požadovaných v článku 9 nebo v článku 10:
[…]
b) zařízení nebo podniky provádějící využití odpadů.
Tuto výjimku je možno uplatnit pouze:
– jestliže příslušné orgány přijaly obecná pravidla pro každý typ činnosti, kterými se stanoví druhy a množství odpadů a podmínky, za kterých může být daná činnost vyňata z požadavků povolení,
a
– jestliže druhy nebo množství odpadů a metody odstraňování nebo využití jsou takové, že jsou splněny podmínky požadované v článku 4.“
7. Příloha II A směrnice 75/442, nazvaná „Způsoby odstraňování odpadů“, uvádí seznam způsobů odstraňování, které se používají v praxi. Uvádí se v ní, že v souladu s článkem 4 musí být odpady odstraňovány, aniž je ohroženo lidské zdraví a aniž jsou použity postupy či metody poškozující životní prostředí.
8. Příloha II B téže směrnice, nazvaná „Způsoby využití odpadů“, uvádí způsoby využití, které se používají v praxi. Je v ní rovněž uvedeno, že v souladu s článkem 4 musí být odpady využívány, aniž je ohroženo lidské zdraví a aniž jsou použity postupy či metody poškozující životní prostředí.
Směrnice 85/337
9. Článek 1 odst. 2 a 3 směrnice 85/337 zní takto:
„2. Pro účely této směrnice se rozumí:
,záměrem‘:
– provádění stavebních prací nebo výstavba jiných zařízení nebo děl,
– jiné zásahy do přírodního prostředí a krajiny včetně těch, které se týkají těžby nerostných surovin;
,oznamovatelem‘:
žadatel o povolení soukromého záměru nebo orgán veřejné moci, který dá podnět k záměru;
,povolením‘:
rozhodnutí příslušného orgánu nebo orgánů, které opravňuje oznamovatele k uskutečnění záměru.
3. Příslušný orgán nebo orgány jsou ty, které členské státy určí jako odpovědné za provádění úkolů vyplývajících z této směrnice.“
10. Podle čl. 2 odst. 1, 2 a 3 prvního pododstavce této směrnice:
„1. Členské státy přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění, aby před vydáním povolení podléhaly záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, požadavku získat povolení a posouzení z hlediska jejich vlivů. Tyto záměry jsou vymezeny v článku 4.
2. Posuzování vlivů na životní prostředí může být zahrnuto do povolovacích řízení již existujících v členských státech, nebo pokud taková řízení neexistují, do jiných řízení nebo do řízení, která mají být zavedena pro dosažení souladu s cíli této směrnice.
[…]
3. Aniž je dotčen článek 7, mohou členské státy ve výjimečných případech vyjmout určitý záměr zcela nebo zčásti z ustanovení stanovených touto směrnicí.“
11. Článek 3 uvedené směrnice stanoví:
„Posuzování vlivů na životní prostředí vhodným způsobem určí, popíše a posoudí v každém jednotlivém případě a v souladu s články 4 až 11 přímé a nepřímé vlivy záměru na tyto faktory:
– člověka, faunu a flóru,
– půdu, vodu, ovzduší, podnebí a krajinu,
– hmotný majetek a kulturní dědictví,
– vzájemné působení mezi faktory uvedenými v první, druhé a třetí odrážce.“
12. Článek 4 téže směrnice stanoví:
„1. S výhradou čl. 2 odst. 3 podléhají záměry uvedené v příloze I posouzení v souladu s články 5 až 10.
2. S výhradou čl. 2 odst. 3 určí členské státy pro záměry uvedené v příloze II na základě:
a) přezkoumání každého jednotlivého případu
nebo
b) prahových hodnot nebo kritérií stanovených členským státem,
zda záměry podléhají posouzení v souladu s články 5 až 10.
Členské státy se mohou rozhodnout používat oba postupy uvedené v písm. a) a b).
3. Při přezkoumávání každého jednotlivého případu nebo při stanovení kritérií nebo prahových hodnot podle odstavce 2 jsou brána v úvahu odpovídající kritéria výběru uvedená v příloze III.
Členské státy zajistí, aby rozhodnutí přijatá příslušnými orgány podle odstavce 2 byla zpřístupněna veřejnosti.“
13. V bodě 9 přílohy I směrnice 85/337 jsou zmíněna zařízení ke zneškodňování [odstraňování] nebezpečného odpadu [tj. odpadu, na který se vztahuje směrnice Rady 91/689/EHS ze dne 12. prosince 1991 o nebezpečných odpadech (Úř. věst. L 377, s. 20; Zvl. vyd. 15/02, s. 78)] spalováním, chemickým zpracováním, ve smyslu přílohy II A bodu D 9 směrnice 75/442, nebo skladováním.
14. V bodě 10 téže přílohy I jsou uvedena zařízení ke zneškodňování [odstraňování] nikoliv nebezpečného odpadu spalováním, chemickým zpracováním, ve smyslu přílohy II A bodu D 9 směrnice 75/442 o kapacitě přesahující 100 tun denně.
15. V bodě 11 písm. b) přílohy II směrnice 85/337 jsou zmíněna zařízení ke zneškodňování odpadu (záměry neuvedené v příloze I).
16. Příloha III téže směrnice vyjmenovává kritéria výběru uvedená v čl. 4 odst. 3:
„1. Charakteristické znaky záměrů
Charakteristické znaky záměrů musí být brány v úvahu zejména vzhledem k:
– rozsahu záměru,
– kumulaci s ostatními záměry,
– využití přírodních zdrojů,
– produkci odpadu,
– znečišťování a rušivým vlivům,
– riziku nehod s ohledem zejména na používané látky nebo technologie.
2. Lokalizace záměru
Ekologická citlivost geografických oblastí, které by mohly být záměrem zasaženy, musí být brána v úvahu zejména s ohledem na:
– stávající způsob využití území,
– relativní četnost, kvalitu a regenerační schopnost přírodních zdrojů v oblasti,
– únosné zatížení přírodního prostředí s tím, že zvláštní pozornost je věnována těmto územím:
[…]
3. Charakteristické znaky možného dopadu
Významný vliv, který by záměr mohl mít, musí být brán v úvahu ve vztahu ke kritériím vyjmenovaným v bodu 1 a 2, zejména s ohledem na:
– rozsah dopadu (geografická oblast a počet ovlivněných obyvatel),
[…]“
Vnitrostátní právní úprava
17. Článek 6 zákona č. 349 ze dne 8. července 1986, kterým se zřizuje ministerstvo životního prostředí (GURI č. 59 ze dne 15. července 1986), provedl do italského práva směrnici 85/337. Následně článek 40 zákona č. 146 ze dne 22. února 1994, obsahujícího ustanovení v oblasti posuzování vlivu na životní prostředí (běžný dodatek ke GURI č. 52 ze dne 4. března 1994, dále jen „zákon č. 146/1994“), vyzval italskou vládu k vymezení podmínek, kritérií a technických norem výslovným orientačním a koordinačním aktem pro účely uplatnění řízení o posuzování vlivů záměrů spadajících pod přílohu II uvedené směrnice na životní prostředí.
18. DPR bylo přijato k provedení čl. 40 odst. 1 zákona č. 146/1994.
19. Článek 1 odst. 3 DPR stanoví:
„Na záměry uvedené v příloze A se vztahuje řízení o posuzování vlivů na životní prostředí.“
20. Článek 3 odst. 1 DPCM, který změnil původní znění přílohy A DPR, zní takto:
„V příloze A DPR ze dne 12. dubna 1996 se body i), l) […] nahrazují následujícími body:
i) Zařízení ke zneškodňování [odstraňování] a využití nebezpečného odpadu způsoby uvedenými v příloze B a v příloze C, bodech R 1 až R 9 legislativního nařízení č. 22 ze dne 5. února 1997 [dále jen „legislativní nařízení č. 22/1997“], s vyloučením zařízení k využití odpadu, na která se vztahují zjednodušená řízení uvedená v článcích 31 a 33 téhož legislativního nařízení [...].
l) Zařízení ke zneškodňování [odstraňování] a využití nikoliv nebezpečného odpadu o kapacitě přesahující 100 tun denně spalováním nebo zpracováním uvedeným v příloze B, bodech D 2 a D 8 až D 11, jakož i v příloze C, bodech R 1 až R 9, legislativního nařízení č. 22 [1997], s vyloučením zařízení k využití odpadu, na která se vztahují zjednodušená řízení uvedená v článcích 31 a 33 téhož legislativního nařízení [...].“
21. Za účelem provedení článku 11 směrnice 75/442 byla přijata ustanovení legislativního nařízení č. 22/1997, která popisují charakteristické znaky odpadů a činnosti umožňující uplatnit zjednodušené řízení. Tatáž ustanovení byla předmětem prováděcích předpisů přijatých na základě nařízení ministerstva životního prostředí ze dne 5. února 1998 o identifikaci nikoliv nebezpečného odpadu, na který se vztahují zjednodušená řízení o využití odpadů podle článků 31 a 33 legislativního nařízení č. 22 ze dne 5. února 1997 (běžný dodatek ke GURI č. 88 ze dne 16. dubna 1998).
Postup před zahájením soudního řízení
22. Dopisy ze dne 22. srpna a 12. listopadu 2001 Komise požádala italské orgány o informace o uplatnění řízení stanovených směrnicí 85/337 na dva záměry průmyslových zařízení na území obce Massafra, a sice zařízení na výrobu elektrické energie spalováním POD a biomasy, jakož i zařízení na předtřídění pevného komunálního odpadu a výrobu POD.
23. Italské orgány uvedly, že dotčené záměry vyloučily z řízení o posuzování vlivů na životní prostředí vzhledem k tomu, že spadají pod výjimku uvedenou v příloze A písm. l) DPR ve znění čl. 3 odst. 1 DPCM.
24. S ohledem na odpovědi takto poskytnuté italskou vládou, které Komise považovala za neuspokojivé, Komise zahájila postup před zahájením soudního řízení počáteční výzvou dopisem ze dne 18. října 2002, doplněnou dopisem ze dne 11. července 2003, přičemž tyto dopisy konstatovaly nesplnění povinnosti ohledně přístupu k průmyslovému zařízení v Massafře a ohledně vnitrostátních právních předpisů samotných.
25. Poté Komise odůvodněným stanoviskem ze dne 16. prosince 2003 vyzvala Italskou republiku k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby splnila povinnosti vyplývající ze směrnice 85/337 ve lhůtě dvou měsíců od přijetí uvedeného stanoviska.
26. Vzhledem k tomu, že Komise považovala postoj, který italská vláda zaujala ve svém dopise ze dne 22. dubna 2004, za nedostatečný, podala na základě čl. 226 druhého pododstavce ES tuto žalobu.
K žalobě
Argumentace účastníků řízení
27. Podle Komise zařízení pro spalování v Massafře o kapacitě přesahující 100 tun denně spadá pod přílohu I bod 10 směrnice 85/337 a jako takové mělo být předmětem řízení o posuzování vlivů na životní prostředí před tím, než získalo povolení.
28. Obecněji tvrdí, že sporné italské právní předpisy tím, že některá zařízení k využití odpadu podrobují zvláštním řízením stanoveným v článcích 31 a 33 legislativního nařízení č. 22/1997, mají za účinek vynětí zařízení, která spadají pod přílohu I směrnice 85/337, z řízení zavedeného čl. 4 odst. 1 a 2 uvedené směrnice.
29. Komise rovněž uplatňuje, že zařízení, na která se vztahuje příloha II směrnice 85/337, a zejména zařízení uvedená v bodě 11 písm. b) této směrnice, musejí, ať provádějí odstraňování nebo využití odpadu, přinejmenším podléhat určovacímu řízení stanovenému v čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice.
30. Komise uvádí, že podle směrnice 75/442 v jejím původním znění se pojem „odstraňování“ vztahoval jak na způsoby konečného odstraňování, tak na způsoby využití odpadů. Zdůrazňuje totožnost pojmů používaných v původních zněních směrnic 75/442 a 85/337 a vyvozuje z toho, že zákonodárce Společenství tím, že přijal směrnici 85/337, si nezbytně přál podrobit některé způsoby využití odpadů ustanovením upravujícím řízení o posuzování vlivů na životní prostředí.
31. Podle tohoto orgánu se pojem „odstraňování“ uvedený v příloze I bodech 9 a 10 a v příloze II bodě 11 písm. b) směrnice 85/337 vztahuje jak na odstraňování ve striktním smyslu tohoto pojmu, tak na činnosti využití odpadů.
32. Komise dodává, že nevidí, jaký rozdíl může z hlediska vlivů na životní prostředí existovat mezi stavbou zařízení na určitém území, které provádí využití odpadů, a stavbou zařízení provádějícího odstraňování těchto odpadů. V tomto ohledu připomíná, že cílem směrnice 75/442 je podrobení kontrole - jistěže s určitými rozdíly – jak činnosti odstraňování, tak činnosti využití odpadů, s cílem zajistit ochranu lidského zdraví a životního prostředí.
33. Italská republika neuznává vytýkané nesplnění povinnosti, jelikož sporná zařízení provádějí využití odpadů a vztahují se na ně zjednodušená řízení zavedená legislativním nařízením č. 22/1997. Jednak učiněním spojitosti mezi směrnicí 85/337 a směrnicí 75/442, pokud jde o technické pojmy používané v oblasti odpadů, a jednak s odkazem na samotný text přílohy I bodů 9 a 10 a na text přílohy II bodu 11 písm. b) směrnice 85/337, které uvádějí pouze pojem odstraňování odpadů, Italská republika má za to, že se tato směrnice použije výhradně na zařízení, která provádějí odstraňování odpadů, přičemž jsou tak z její působnosti vyloučena zařízení, která provádějí využití těchto odpadů.
34. Italská republika rovněž uplatňuje, že změny zanesené do směrnice 75/442 směrnicí 91/156 měly za cíl zavést společnou terminologii a harmonizovanou definici odpadu umožňující sblížit různé právní předpisy, které se týkají odpadu, a to jak na vnitrostátní úrovni, tak na úrovni Společenství. Z toho vyplývá, že když směrnice 97/11 zmiňuje pojem odpadu, pojmy a definice, které používá, jsou nezbytně převzaty z právní úpravy vlastní tomuto odvětví, a sice ze směrnice 91/156.
35. Italská republika krom toho tvrdí, že pokud v oblasti využití odpadů nepřekračují emise omezení povolená právní úpravou Společenství, není nezbytné provádět řízení o posuzování vlivů na životní prostředí, jelikož využití odpadů má samo o sobě za cíl chránit životní prostředí.
Závěry Soudního dvora
36. Členské státy musejí provést směrnici 85/337 tak, aby její provedení plně odpovídalo požadavkům, které klade, s přihlédnutím k jejímu základnímu cíli, jímž jak vyplývá z jejího čl. 2 odst. 1 je to, aby ještě před vydáním povolení byly záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, posouzeny z hlediska jejich vlivů (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 19. září 2000, Linster, C‑287/98, Recueil, s. I‑6917, bod 52).
37. Krom toho je třeba zdůraznit, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že působnost směrnice 85/337 je rozsáhlá a její cíl velmi široký (viz rozsudky ze dne 24. října 1996, Kraaijeveld a další, C‑72/95, Recueil, s. I‑5403, body 31 a 39, a ze dne 16. září 2004, Komise v. Španělsko, C‑227/01, Sb. rozh. s. I‑8253, bod 46).
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z toho, že zařízení na výrobu elektrické energie spalováním POD a biomasy v Massafře nebylo podrobeno řízení o posuzování vlivů na životní prostředí
38. Podle stávajících italských právních předpisů je zařízení pro spalování POD a biomasy v Massafře považováno za zařízení k využití nikoliv nebezpečného odpadu o kapacitě přesahující 100 tun denně, na které se vztahují zjednodušená řízení podle ustanovení legislativního nařízení č. 22/1997 směřujícího k provedení článku 11 směrnice 75/442. Komise tvrdí, že s ohledem na klasifikaci učiněnou směrnicí 85/337 se jedná o zařízení ke zneškodňování [odstraňování] nikoliv nebezpečného odpadu spalováním nebo chemickým zpracováním o kapacitě přesahující 100 tun denně ve smyslu přílohy I bodu 10 směrnice 85/337.
39. Za účelem posouzení opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu je třeba se nejprve vyjádřit k právnímu dosahu pojmu zneškodňování [odstraňování] odpadů ve smyslu směrnice 85/337 s ohledem na totožný pojem, jak je pojat ve směrnici 75/442.
40. Není sporu o tom, že směrnice 85/337 neposkytuje žádnou definici pojmu zneškodňování [odstraňování] odpadů, její přílohy I a II pouze zmiňují některá zařízení ke zneškodňování [odstraňování] odpadu. Krom toho rovněž není sporu o tom, že směrnice 75/442 neobsahuje obecnou definici pojmů zneškodňování [odstraňování] a využití odpadů a že se omezuje na odkazy na přílohy II A a II B, ve kterých jsou vyjmenovány různé způsoby, které spadají pod jeden nebo druhý z těchto pojmů (viz rozsudek ze dne 27. února 2002, ASA, C‑6/00, Recueil, s. I‑1961, bod 58).
41. Ostatně zásadní charakteristický znak takového způsobu využití odpadů, jak vyplývá z čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice 75/442, jakož i z jejího čtvrtého bodu odůvodnění, spočívá v tom, že jeho hlavním cílem je, aby odpady mohly plnit užitečnou funkci tím, že nahrazují užívání jiných materiálů, které by jinak musely být použity pro plnění této funkce, což umožňuje zachovat přírodní zdroje (viz zejména výše uvedený rozsudek ASA, bod 69; rozsudek ze dne 13. února 2003, Komise v. Lucembursko, C‑458/00, Recueil, s. I‑1553, bod 36, a ze dne 7. října 2004, Komise v. Itálie, C‑103/02, Sb. rozh. s I‑9127, bod 62) .
42. Takový charakteristický znak nemá nic společného s důsledky pro životní prostředí, které mohou mít způsoby využití odpadů jako takové. Jak totiž uvedl generální advokát v bodech 54 až 56 svého stanoviska, tyto způsoby, stejně jako způsoby odstraňování odpadů, mohou mít významný vliv na životní prostředí. Směrnice 75/442 ostatně ve svém článku 4 zavazuje členské státy přijmout nezbytná opatření, aby zajistily, že odpady budou využívány nebo odstraňovány, aniž by bylo ohroženo lidské zdraví a aniž [by] byly užívány postupy a metody, které mohou poškodit životní prostředí.
43. Konečně je třeba uvést, že pokud zákonodárce Společenství považoval za nezbytné ve směrnici 85/337 vytvořit spojitost se směrnicí 75/442, učinil to výslovným způsobem. Konkrétně tomu tak je, když v příloze I bodech 9 a 10 uvedené směrnice odkazuje na chemické zpracování, jak je definováno v příloze II A bodě D 9 směrnice 75/442. Žádný odkaz takové povahy však není učiněn, pokud jde o samotné odstraňování odpadů.
44. Je tedy namístě usoudit, že pojem zneškodňování [odstraňování] odpadů ve smyslu směrnice 85/337 je autonomním pojmem, kterému musí být přiřazen takový význam, který plně odpovídá cíli sledovanému tímto textem, připomenutému v bodě 36 tohoto rozsudku. Tento pojem, který není rovnocenný pojmu odstraňování odpadů ve smyslu směrnice 75/442, musí být tudíž chápán lato sensu tak, že pokrývá veškeré způsoby vedoucí buď k odstraňování odpadů ve striktním smyslu tohoto pojmu, nebo k jejich využití.
45. V důsledku toho zařízení nacházející se v Massafře, které vyrábí elektřinu spalováním biomasy a POD a které má kapacitu přesahující 100 tun denně, spadá do kategorie zařízení provádějících zneškodňování [odstraňování] nikoliv nebezpečného odpadu spalováním nebo chemickým zpracováním ve smyslu přílohy I bodu 10 směrnice 85/337. Jako takové mělo podléhat řízení o posuzování svých vlivů na životní prostředí před tím, než získalo povolení, jelikož záměry, které spadají pod tuto přílohu I, podléhají systematickému posuzování podle čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. srpna 1995, Komise v. Německo, C‑431/92, Recueil, s. I‑2189, bod 35).
46. S přihlédnutím k předcházejícímu je třeba konstatovat, že Italská republika tím, že z řízení o posuzování vlivů na životní prostředí vyňala zařízení nacházející se v Massafře určené ke spalování POD a biomasy o kapacitě přesahující 100 tun denně a spadající pod přílohu I bod 10 směrnice 85/337, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice.
K žalobnímu důvodu týkajícímu se přijetí čl. 3 odst. 1 DPCM, kterým se mění příloha A písm. i) a l) DPR, který vylučuje z řízení o posouzení vlivů na životní prostředí některé záměry spadající pod přílohu I směrnice 85/337 (záměry zařízení určených k využití nebezpečného a nikoliv nebezpečného odpadu o kapacitě přesahující 100 tun denně), pokud se na ně vztahuje zjednodušené povolovací řízení ve smyslu článku 11 směrnice 75/442
47. Z přílohy A písm. i) a l) DPR vyplývá, že jak zařízení k využití nebezpečného odpadu způsoby uvedenými v příloze B a v příloze C, bodech R 1 až R 9 legislativního nařízení č. 22/1997, která se řídí zjednodušenými řízeními, tak zařízení k využití nikoliv nebezpečného odpadu o kapacitě přesahující 100 tun denně spalováním nebo zpracováním uvedeným v příloze B, bodech D 2 a D 8 až D 11, jakož i v příloze C, bodech R 1 až R 9 uvedeného legislativního nařízení, na která se vztahují táž zjednodušená řízení, nepodléhají řízení o posuzování vlivů na životní prostředí.
48. S ohledem na dosah pojmu zneškodňování [odstraňování] odpadů ve smyslu směrnice 85/337, jak je upřesněn v bodě 44 tohoto rozsudku, se jeví, že mezi záměry, které vnitrostátní právní předpisy takto podrobují zjednodušeným řízením, se mohou nacházet zařízení, která ačkoliv provádějí využití odpadů, spadají do kategorie zařízení ke zneškodňování [odstraňování] nebezpečného odpadu spalováním nebo chemickým zpracováním ve smyslu přílohy I bodu 9 uvedené směrnice, jakož i do kategorie zařízení ke zneškodňování [odstraňování] nikoliv nebezpečného odpadu spalováním nebo chemickým zpracováním ve smyslu přílohy I bodu 10 téhož textu.
49. Taková zařízení přitom nemohou být vyloučena z řízení o posuzování vlivů na životní prostředí, jelikož, jak bylo řečeno v bodě 45 tohoto rozsudku, záměry uvedené v příloze I směrnice 85/337 závazně podléhají takovému posouzení, jelikož mohou mít významný vliv na životní prostředí.
50. V důsledku toho Italská republika tím, že přijala čl. 3 odst. 1 DPCM, kterým se mění příloha A písm. i) a l) DPR, který umožňuje vyloučit záměry určené k využití nebezpečného odpadu a nikoliv nebezpečného odpadu o kapacitě přesahující 100 tun denně spadající pod přílohu I směrnice 85/337 z řízení o posuzování vlivů na životní prostředí stanoveného v čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 této směrnice, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z uvedené směrnice.
K žalobnímu důvodu týkajícímu se přijetí čl. 3 odst. 1 DPCM, kterým se mění příloha A písm. i) a l) DPR, který pro účely určení, zda záměr spadající pod přílohu II směrnice 85/337 musí podléhat posouzení vlivů na životní prostředí, stanovuje nevhodné kritérium
51. Jak bylo řečeno v bodě 47 tohoto rozsudku, z kritizovaných vnitrostátních právních předpisů vyplývá, že záměry k využití nebezpečného odpadu nebo nikoliv nebezpečného odpadu, na které se vztahují zjednodušená řízení, nepodléhají žádnému řízení o posuzování jejich vlivů na životní prostředí. Zařízení k využití odpadů, na která se vztahuje bod 11 písm. b) přílohy II směrnice 85/337, se mohou nacházet mezi těmito záměry.
52. Podle Komise kritérium stanovené italskými orgány pro vyloučení zařízení k využití odpadů zmíněných v uvedené příloze II z řízení o posuzování vlivů na životní prostředí, a sice jejich podrobení zjednodušeným řízením stanoveným legislativním nařízením č. 22/1997, není vhodné, jelikož může vyloučit z uvedeného posouzení záměry, které mají významný vliv na životní prostředí.
53. V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že členské státy mají možnost stanovit kritéria nebo prahové hodnoty umožňující určit, které záměry spadající pod přílohu II směrnice 85/337 v jejím původním znění musejí být předmětem posouzení. Prostor pro uvážení takto přiznaný členským státům je však omezen povinností stanovenou v čl. 2 odst. 1 uvedené směrnice podrobit záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí mimo jiné v důsledku své povahy, rozsahu nebo umístění, studii o vlivu na životní prostředí (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Kraaijeveld a další, bod 50, a ze dne 16. března 2006, Komise v. Španělsko, C‑332/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 76). Při určení těchto prahových hodnot nebo kritérií musejí tudíž členské státy zohlednit nejen rozsah záměrů, ale také jejich povahu a jejich umístění (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 21. září 1999, Komise v. Irsko, C‑392/96, Recueil, s. I‑5901, bod 65, a výše uvedený rozsudek ze dne 16. března 2006, Komise v. Španělsko, bod 76).
54. Krom toho podle čl. 4 odst. 3 směrnice 85/337 mají členské státy povinnost při stanovení kritérií nebo prahových hodnot brát v úvahu odpovídající kritéria výběru uvedená v příloze III této směrnice (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek ze dne 16. března 2006, Komise v. Španělsko, bod 79).
55. Příloha III směrnice 85/337 rozlišuje mezi kritérii výběru stanovenými v uvedeném čl. 4 odst. 3 zaprvé charakteristické znaky záměrů, které musí být brány v úvahu zejména vzhledem k rozsahu záměru, ke kumulaci s ostatními záměry, k využití přírodních zdrojů, k produkci odpadu, ke znečišťování a rušivým vlivům, k riziku nehod, zadruhé lokalizaci záměrů, a sice že musí být brána v úvahu ekologická citlivost geografických oblastí, které by mohly být záměrem zasaženy, zejména s ohledem na stávající způsob využití území a na únosné zatížení přírodního prostředí, jakož i zatřetí charakteristické znaky možného dopadu zejména s ohledem na geografickou oblast a počet obyvatel.
56. Pokud jde o uplatnění zjednodušených řízení stanovené ustanoveními legislativního nařízení č. 22/1997 přijatého za účelem provedení článku 11 směrnice 75/442, je třeba uvést, že vynětí dotyčných zařízení nebo podniků z povinnosti získat povolení k využití odpadů, v zásadě vyžadované ve fázi zahájení postupu zpracování odpadů podle článku 10 uvedené směrnice, se může uplatnit pouze za podmínek upřesněných v článku 4 a čl. 11 odst. 1 této směrnice.
57. Z posledně uvedených ustanovení vyplývá, že zaprvé příslušné orgány musí přijmout obecná pravidla pro každý typ činnosti, kterými se stanoví druhy a množství odpadů, jakož i podmínky, za kterých může být daná činnost vyňata z požadavků povolení. Zadruhé, druhy nebo množství odpadů a metody využití musí být takové, že není ohroženo lidské zdraví a nejsou užívány postupy a metody, které mohou poškodit životní prostředí, zejména aby nedocházelo k ohrožování vod, ovzduší, půdy, rostlin a živočichů, k obtěžování hlukem nebo zápachem, k nepříznivému ovlivňování krajiny nebo míst zvláštního zájmu.
58. Italská právní úprava tudíž tím, že vylučuje záměry zařízení, která provádějí operace využití odpadů na základě zjednodušeného řízení, z posouzení dopadu na životní prostředí, ke kterému musí dojít před tím, než je vydáno rozhodnutí příslušného orgánu nebo orgánů, které opravňuje oznamovatele k uskutečnění záměru, nebere v úvahu všechna kritéria výběru upřesněná v příloze III směrnice 85/337.
59. V důsledku toho kritérium uplatněné italskou právní úpravou, výlučně spjaté s provedením zjednodušených řízení, aby se zařízení k využití odpadů spadající pod přílohu II bod 11 písm. b) směrnice 85/337 vyhnula posuzování vlivů na životní prostředí, neodpovídá požadavkům připomenutým v bodech 53 až 55 tohoto rozsudku, jelikož může vést k tomu, že může vyloučit záměry, které mohou mít významný vliv na životní prostředí v důsledku jejich rozsahu nebo umístění, ze studie jejich vlivů na životní prostředí. Dotčená právní úprava je tudíž takové povahy, že může porušit cíl směrnice 85/337, jak je upřesněn v bodě 36 téhož rozsudku.
60. S ohledem na předcházející úvahy je namístě konstatovat, že Italská republika tím, že přijala čl. 3 odst. 1 DPCM, kterým se mění příloha A písm. i) a l) DPR, který pro účely určení, zda záměr spadající pod přílohu II směrnice 85/337 musí podléhat posouzení vlivů na životní prostředí, stanovuje nevhodné kritérium, jelikož z uvedeného posouzení může vyloučit záměry, které mají významný vliv na životní prostředí, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 a 3 uvedené směrnice.
K nákladům řízení
61. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Italská republika neměla ve věci úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Italská republika tím, že
– z řízení o posuzování vlivů na životní prostředí vyňala zařízení nacházející se v Massafře určené ke spalování palivového odpadu z derivátů a biomasy o kapacitě přesahující 100 tun denně a spadající pod přílohu I bod 10 směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, ve znění směrnice Rady 97/11/ES ze dne 3. března 1997,
– přijala čl. 3 odst. 1 nařízení předsedy Rady ministrů ze dne 3. září 1999 nazvaného „Orientační a koordinační akt upravující a doplňující předcházející orientační a koordinační akt k provedení čl. 40 odst. 1 zákona č. 146 ze dne 22. února 1994 týkajícího se ustanovení o posuzování vlivů na životní prostředí“, kterým se mění příloha A písm. i) a l) nařízení prezidenta Republiky ze dne 12. dubna 1996 nazvaného „Orientační a koordinační akt přijatý k provedení čl. 40 odst. 1 zákona č. 146 ze dne 22. února 1994 týkajícího se ustanovení o posuzování vlivů na životní prostředí“, který umožňuje vyloučit záměry určené k využití nebezpečného odpadu a nikoliv nebezpečného odpadu o kapacitě přesahující 100 tun denně spadající pod přílohu I směrnice 85/337, ve znění směrnice 97/11, z řízení o posuzování vlivů na životní prostředí stanoveného v čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice, a
– přijala čl. 3 odst. 1 nařízení předsedy Rady ministrů ze dne 3. září 1999, který pro účely určení, zda záměr spadající pod přílohu II směrnice 85/337, ve znění směrnice 97/11, musí podléhat posouzení vlivů na životní prostředí, stanovuje nevhodné kritérium, jelikož z uvedeného posouzení může vyloučit záměry, které mají významný vliv na životní prostředí,
nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1, 2 a 3 uvedené směrnice.
2) Italské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.