STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERA
přednesené dne 27. října 2005(1)
Věc C‑339/04
Nuova società di telecomunicazioni SpA
proti
Ministero delle Comunicazioni
a
ENI SpA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Consiglio di Stato (Italská republika)]
„Telekomunikace – Směrnice 97/13/ES – Působnost – Sítě pro soukromé použití, v nichž nejsou splněny podmínky volné hospodářské soutěže – Nepoužitelnost směrnice“
1. Předběžné otázky položené Consiglio di Stato (Italská republika) v této věci Soudnímu dvoru vyvstaly na pozadí postupného procesu otevírání telekomunikačního trhu ve Společenství, který odstraňuje státní hranice a překážky svobody usazování a volného pohybu služeb.
2. Předkládající soud se konkrétně ptá, zda se směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/13/ES ze dne 10. dubna 1997 o společném rámci pro obecná povolení a individuální licence v oblasti telekomunikačních služeb(2) použije také na subjekty, které provozují síť k soukromému použití, a které proto mají prospěch z omezení, jež směrnice uložila členským státům, pokud jde o jejich pravomoc požadovat zaplacení poplatků za uvedená povolení.
I – Právní rámec Společenství
A – Liberalizace telekomunikací v Evropském společenství
3. V posledních dvou desetiletích minulého století se elektronické komunikace staly jedním z motorů hospodářství; orgány Společenství se rozhodly je podpořit prostřednictvím liberalizace(3).
4. Za tímto účelem přijaly opatření ve dvou směrech: uvolnění trhů a zajištění, aby vnitrostátní právní předpisy byly slučitelné.
5. V prvním směru byla výchozím bodem směrnice Komise 90/38/EHS ze dne 28. června 1990 o hospodářské soutěži na trhu telekomunikačních služeb(4), opakovaně pozměněná(5). Tento soubor právních předpisů byl zrušen a nahrazen směrnicí Komise 2002/77/ES ze dne 16. září 2002(6).
6. Ve druhém směru odstranění překážek vyžadovalo harmonizaci podmínek přístupu k sítím a jejich používání, což byl cíl v rámci něhož byla přijata směrnice 90/387/EHS ze dne 28. června 1990(7), přizpůsobená kontextu hospodářské soutěže směrnicí Evropského parlamentu a Rady 97/51/ES ze dne 6. října 1997(8). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002(9), která nahradila výše uvedené směrnice, prohloubila snahu o technickou a právní harmonizaci.
B – Směrnice 97/13
1. Ustanovení o „povolení“
7. Žádané otevření, jak jsem uvedl ve stanovisku ve věcech ISIS Multimedia Net a Firma 02 (bod 5)(10), neznamenalo zbavit vnitrostátní orgány jejich kontrolní pravomoci při příslušných postupech pro udělování povolení. Sama Komise tvrdila, že tyto postupy jsou nezbytné pro řádný rozvoj hospodářské soutěže prostřednictvím uplatnění společných zásad upravujících udělování licencí(11).
8. Ve stanovisku ve věcech Albacom a Infostrada(12) jsem uvedl, že směrnice 97/13 této potřebě vyhovuje tím, že předkládá pouze jednu možnost, založenou na zásadách proporcionality, transparentnosti a zákazu diskriminace, s cílem vytvořit rámec slučitelný se svobodou usazování a volným pohybem služeb (první, druhý, čtvrtý a jedenáctý bod odůvodnění a čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice).
9. V souladu s tímto cílem je uvedená směrnice ovládána volným poskytováním telekomunikačních služeb a otevřeným přístupem k telekomunikačním sítím. Zákonodárce Společenství si přeje, aby uvedené služby byly poskytovány a využívány bez překážek nebo případně v souladu s „obecnými povoleními“(13), a omezuje „individuální licence“(14) na pouhé výjimky z obecných povolení nebo dodatky k nim (sedmý a třináctý bod odůvodnění a čl. 3 odst. 3 a článek 7 uvedené směrnice). Oba nástroje spadají pod pojem „povolení“(15).
10. Za účelem uplatnění liberalizačního pravidla uvedená směrnice neomezuje množství individuálních licencí, které mohou členské státy udělit, s výjimkou případu, kdy je to nezbytné pro zajištění účinného použití rádiových frekvencí nebo pro umožnění přidělit dostatečné množství čísel. Každý podnik, který splní podmínky stanovené ve vnitrostátních právních předpisech, je tedy oprávněn získat individuální licenci (čl. 10 odst. 1 a čl. 9 odst. 3).
2. Ustanovení o poplatcích
11. Články 6 a 11 uvedené směrnice sledují tentýž směr podpory hospodářské soutěže na telekomunikačním trhu a nestanoví pro podniky jiná omezení nebo poplatky, než je nutné(16); tím je dodržena zásada proporcionality. Nesou názvy „Poplatky za postupy pro udělování obecných povolení“ a „Poplatky za postupy pro udělování individuálních licencí“ (neoficiální překlad).
12. „Článek 6
[…]
Aniž jsou dotčeny finanční příspěvky na poskytování univerzální služby v souladu s přílohou, dbají členské státy, aby poplatky uložené podnikům v rámci postupů pro udělování povolení výhradně pokrývaly administrativní náklady spojené s udělováním, správou, kontrolou a zaváděním příslušného režimu udělování obecných povolení. Tyto poplatky budou zveřejněny vhodným a dostatečně podrobným způsobem, aby informace byly snadno přístupné.“ (neoficiální překlad)
13. „Článek 11
[…]
1. Členské státy dbají, aby poplatky uložené podnikům v rámci postupu pro udělování povolení výhradně pokrývaly administrativní náklady spojené s udělováním, správou, kontrolou a uplatňováním individuálních licencí. Poplatky za individuální licenci jsou úměrné objemu vynaložené práce a jsou zveřejněny vhodným a dostatečně podrobným způsobem, aby informace byly snadno přístupné.
2. Aniž je dotčen odstavec 1, mohou členské státy v případě omezených zdrojů oprávnit vnitrostátní regulační orgány, aby uložily poplatky, které berou ohled na nezbytnost zajistit optimální využití těchto zdrojů. Tyto poplatky nejsou diskriminační a zohledňují zejména nezbytnost podporovat rozvoj nových služeb a hospodářské soutěže.“ (neoficiální překlad)
II – Italské právní předpisy
A – Situace předcházející otevření trhů
14. Zákoník pošt a telekomunikací (Codice postale e delle telecomunicazioni) (dále jen „poštovní zákoník“) z roku 1973(17) stanovil, že telekomunikace spadají do veřejného sektoru, ačkoliv umožnil jejich nepřímou správu prostřednictvím režimu založeného na udělování koncesí (články 1, 4 a 183).
15. Tato právní úprava se týkala kromě telekomunikačních systémů k veřejnému použití také telekomunikačních systémů k výlučnému použití jejich provozovatelem, jež rovněž podléhaly režimu založenému na udělování koncesí (články 183 a 213), přičemž článek 214 odkázal na ty systémy, které mají za cíl podporovat podniky poskytující veřejné služby.
B – Právní úprava po liberalizaci odvětví
16. Poté, co byl v Evropském společenství zahájen proces, na který jsem odkázal výše, stanovilo nařízení s mocí zákona č. 545 ze dne 23. října 1996(18) přizpůsobení italské právní úpravy právní úpravě Společenství, a zejména směrnici 96/19 a po různých změnách se stalo zákonem č. 650 ze dne 23. prosince 1996(19).
17. Nová právní úprava zrušila výlučná a zvláštní práva tím, že přiznala každému podniku právo poskytovat telekomunikační služby a instalovat telekomunikační sítě, ale podřídila toto právo správnímu povolení. Článek 4 odst. 1 a 2 zákona č. 249 ze dne 31. července 1997(20), kterým se zřizuje regulační úřad v oblasti telekomunikací a kterým se stanoví pravidla týkající se radiotelevizních a telekomunikačních systémů, tento přístup potvrdil.
18. Nařízení prezidenta republiky č. 318 ze dne 19. září 1997(21) provedlo ohlášené přizpůsobení italského práva požadavkům právního řádu Společenství, tak jak byl v platnosti ode dne 1. ledna 1999.
1. Povolení a jejich daňové účinky
19. Postupy pro získání obecných povolení a individuálních licencí jsou stanoveny článkem 6 uvedeného nařízení z roku 1997, jehož odstavce 5, 20 a 21 obsahují pravidla týkající se vybírání daní a poplatků státem:
„5. Poplatek požadovaný od podniků za řízení o udělování obecného povolení pokrývá pouze správní náklady spojené s vydáním, kontrolou správy služby a dodržování podmínek stanovených v povolení […].
[…]
20. Aniž jsou dotčeny finanční poplatky za poskytování všeobecných služeb v souladu s článkem 3, jediným účelem poplatku uloženého podnikům za řízení o udělování individuálních licencí je pokrýt správní náklady spojené s vydáním, kontrolou řízení služby a dodržování podmínek stanovených v licencích […].
[…]
21. V případě použití omezených zdrojů může regulační úřad požadovat poplatky určené také k zajištění optimálního využití uvedených zdrojů, přičemž zohlední odpovídající obchodní aspekty. Uvedené poplatky nejsou diskriminační a zohledňují zejména potřebu podporovat rozvoj nových služeb a hospodářské soutěže […].“
20. V uvedených třech případech stanoví výši poplatku úřad, na který odkazuje zákon č. 249 z roku 1997, zvláštním rozhodnutím zveřejněným v souladu s platnou právní úpravou a s čl. 19 odst. 3 písm. b) nařízení č. 318 z roku 1997(22).
2. Použití na koncese pro soukromé použití
21. Článek 21 posledně uvedeného nařízení rozšířil nový režim na sítě k soukromému použití. Nicméně čl. 20 odst. 4 zákona č. 448 z roku 1998 jej zrušil a stanovil přijetí nařízení upravujícího tuto oblast a dalšího právního předpisu upravujícího s tím spojené poplatky, které musejí být vypočteny v souladu s kritérii stanovenými v čl. 6 odst. 20 a 21 nařízení č. 318 z roku 1997, aniž by tyto poplatky mohly být v jakémkoli případě nižší než poplatky stanovené pro rok 1998 navýšené o předpokládanou míru inflace (čl. 20 odst. 5 a 6). Do té doby se použije poštovní zákoník (odstavec 7).
22. Článek 4 odst. 6 zákona č. 249 z roku 1997 uložil podnikům oprávněným poskytovat veřejné služby, které zřídily uvedené soukromé sítě pro vlastní potřebu, povinnost zřídit samostatnou společnost za účelem výkonu veškeré činnosti v dané oblasti a placení povinných poplatků v souladu s článkem 20 zákona č. 448 z roku 1998.
III – Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky
23. Společnost Ente Nazionale Idrocarburi (dále jen „ENI“), která je oprávněná poskytovat veřejné služby v oblasti výroby a rozvodu energie pocházející z uhlovodíkových paliv a přírodního plynu, byla ve smyslu článků 213 a 214 poštovního zákoníku po dlouhou dobu držitelkou výlučné koncese na rádiové frekvence pro soukromé použití za účelem zajištění bezpečnosti a správy vlastních provozoven, jakož i zaměstnanců, a zřídila a rozšířila komplexní síť mobilních systémů, zesilovačů a pevných stanic.
24. Roční poplatek za koncesi byl 26 000 milionů LIT.
25. V prosinci 1997 zřídila ENI podle čl. 4 odst. 6 zákona č. 249 z roku 1997, prostřednictvím pobočky, společnost Nuova Società di Telecomunicazioni Spa (dále jen „NST“), aby jí svěřila správu telekomunikační sítě spojené se svou hospodářskou činností.
26. Dne 12. června 1998 udělil ministr komunikací NST podle nařízení prezidenta republiky č. 318 z roku 1997 individuální licenci pro telekomunikační služby přístupné veřejnosti na vnitrostátní úrovni, která se vztahovala na síť pevných zesilovačů již přidělených ENI, s výjimkou mobilních systémů. Ve vztahu k těmto systémům zaplatila NST poplatek odpovídající koncesi pro soukromé použití (2 107 190 398 LIT), zatímco za používání pevné sítě zaplatila poplatek související s individuální licencí, vypočítaný v souladu s vyhláškou ministerstva ze dne 5. února 1998 (1 328 838 000 LIT).
27. Společnost Albacom, v níž má ENI podíl 35 %, získala NST dne 30. června 1998.
28. Dne 26. února 1999 výše uvedený ministr požadoval od NST a ENI, kromě částek dlužných za individuální licenci, i poplatek za uvedený rok za udělení koncese pro soukromé použití, včetně pevných připojení, tedy síťových frekvencí určených pro spotřebitele obecně. Podle italských správních orgánů je činnost NST podpůrná ve vztahu k činnosti ENI, a tedy uvedená připojení, která jsou veřejným vlastnictvím, jsou používána pro omezené a zvláštní účely, přičemž v její sféře hospodářské činnosti existují zároveň veřejná služba a služba k soukromému poskytnutí(23).
29. NST napadla uvedený platební výměr před Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio, který její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. srpna 2002.
30. Předtím, než Consiglio di Stato rozhodne o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí, přerušil řízení, aby položil Soudnímu dvoru tyto otázky:
„Je vnitrostátní úprava, která – ukládajíc společnostem oprávněným k poskytování veřejně prospěšných služeb, které v minulosti provozovaly pro své vlastní potřeby v režimu úplatné koncese telekomunikační sítě, založení samostatné společnosti pro výkon veškerých činností v oblasti telekomunikací – stanoví, že samostatná společnost, i když má licenci pro službu veřejnosti, musí, byť po přechodnou dobu, platit dodatečný poplatek za používání telekomunikační sítě mateřskou společností, slučitelná se základními zásadami [směrnice 97/13]?“
31. V případě kladné odpovědi se předkládající soud ptá:
„Je vnitrostátní ustanovení, které [přechodně] stanoví druhý dodatečný poplatek dlužný z titulu činností vykonávaných ve prospěch mateřské společnosti na základě částek, které předtím platila tato mateřská společnost za tehdy platného výlučného režimu charakterizovaného rozlišením mezi koncesemi pro systémy pro veřejné použití a koncesemi týkajícími se systémů pro soukromé použití, slučitelné s právem Společenství [tak jak je vyloženo Soudním dvorem] v jeho rozsudku ze dne 18. září 2003, [Albacom a Infostrada (C‑292/01 a C‑293/01, Recueil, s. I‑9449)]?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
32. V tomto řízení o předběžné otázce předložily svá vyjádření společnost, která je žalobkyní v původním řízení, italská vláda a Komise a řeči jejich zástupců byly vyslechnuty na jednání konaném dne 28. září 2005.
V – Analýza předběžných otázek
A – Vymezení sporu
33. Aby Consiglio di Stato mohl vydat rozhodnutí ve sporu, je třeba odstranit nejasnosti tím, že se vyloučí skutkové a právní okolnosti, které brání pochopení problému.
34. Předkládající soud ve svém usnesení líčí kontext, v němž je třeba uvažovat o řízení před ním, aniž by to vyvolalo spor v tomto ohledu. Podle jeho popisu v rámci přechodu uzavřeného telekomunikačního trhu na trh ovládaný volnou soutěží, pod ochranou práva Společenství, společnost ENI, která měla monopol na výrobu a dodávku pohonných hmot a jež sama pro sebe spravovala síť, která jí patřila, založila k tomu, aby mohla používat tuto síť, dceřinou společnost (NST). Tato dceřiná společnost, která v této době působila na trhu otevřeném veřejnosti, byla krátce poté nabyta třetí společností (Albacom), která poskytovala ENI telematické služby, na něž se v minulosti vztahovala koncese pro soukromé použití.
35. Toto vylíčení uvádí stručně skutečnosti, tak jak vyplývají z usnesení, a vysvětluje, proč se v první otázce Consiglio di Stato omezuje na otázku, zda vnitrostátní ustanovení, které ukládá samostatné společnosti, jež má současně licenci pro telekomunikační službu veřejnosti, placení po přechodnou dobu dodatečného poplatku z důvodu postoupení sítě ve prospěch mateřské společnosti, aniž by upřesňovalo povahu tohoto vztahu nebo objasňovalo souvislosti mezi společnostmi, je slučitelné se směrnicí 97/13. Zdá se tedy, že komentáře italské vlády a NST věnované v jejich spisech těmto dvěma aspektům, nejsou relevantní.
36. Podle Komise se jedná o to, zda se dotčená směrnice použije také na individuální licence poskytnuté pro soukromé použití sítí. Toto přiblížení se k podstatě problému tím, že se abstrahuje od zvláštností sporu v původním řízení, je více přizpůsobeno předmětu tohoto řízení o žádosti o předběžné otázce. Ale mohl bych ještě více upřesnit toto přiblížení, protože kvalifikace „individuální licence“ učiněná za účelem definice povolení (které v minulosti měla ENI, jež jí umožňovalo uskutečňovat tento typ provozování a které umožnilo NST a Albacom dále pokračovat v této činnosti ve prospěch ENI) předpokládá přezkum italské právní úpravy, který nepřísluší Soudnímu dvoru.
37. Předkládající soud ve skutečnosti potřebuje vědět, zda soukromé použití telekomunikační sítě spadá do působnosti směrnice 97/13, nezávisle na povaze oprávnění, na němž je založeno. V tomto ohledu je třeba držet se důsledně vymezení použitých pojmů.
B – Terminologická upřesnění
38. Ve spisech předložených účastníky řízení se objevují určité nejasnosti v použitých výrazech. Mluví se v nich o telekomunikačních sítích a službách, jejich vytvoření a přístupu k nim, přičemž jsou nejasně kvalifikovány jako „veřejné“ nebo „soukromé“, jako kdyby se tyto přívlastky hodily pro všechny sítě a služby stejně.
39. Je třeba upřesnit tyto pojmy za účelem správného usměrnění řešení předběžných otázek.
40. „Telekomunikační síť“ spočívá v přenosovém systému, a popřípadě i spojovacím zařízení a jiných prostředcích, které umožňují přenos signálů rádiovými, optickými nebo jinými elektromagnetickými prostředky. (24)
41. Pokud jde o „telekomunikační služby“, jsou to služby, které jsou určeny k přenosu signálů po síti. (25)
42. Síť může být označena jako „veřejná“ nebo „soukromá“, podle toho v jaké oblasti nabízí služby (26), přičemž první přívlastek se použije na sítě, které poskytují služby uživatelům bez rozlišení (27). Směrnice 97/33 přináší v tomto ohledu objasnění, jelikož pátý bod odůvodnění in fine uvádí, že „pojem ,veřejný‘ neodkazuje na vlastnictví ani není omezen na nabídky označované jako ,veřejné sítě‘ nebo ,veřejné služby‘, ale označuje jakoukoliv síť nebo službu poskytnutou veřejnosti a přístupnou třetím osobám.“
43. Zkrátka síť, která se nachází v soukromém vlastnictví, může být veřejná, pokud nabízí služby této povahy, přístupné všem spotřebitelům.
44. V tomto kontextu otázka, zda se směrnice 97/13 týká pouze tohoto typu sítí, nebo zda se použije také na sítě pro soukromé použití, vyžaduje přezkum cílů, které zákonodárce stanovil v právním acquis communautaire v tomto odvětví.
C – Teleologický výklad směrnic o telekomunikacích
45. Směr, který sledovaly směrnice 90/387 a 90/388 byl dán záměrem uvést do chodu společný trh telekomunikací, který by zajistil jejich volný pohyb, aniž by byla uložena větší omezení než ta, jež jsou nezbytná k ochraně veřejného zájmu. Cílem bylo uskutečnit trh, na němž existují soutěžní podmínky jak pro subjekty, tak pro zákazníky(28).
46. Nicméně vzhledem k tomu, že výchozí situace byla velmi odlišná a vyznačovala se velkým množstvím výlučných a zvláštních práv ve prospěch určitých podniků(29), zdálo se užitečným podnítit postupný proces liberalizace, který byl po několika přechodných obdobích dokončen dne 1. ledna 1998, pokud jde o poskytování služeb a infrastruktury(30).
47. V tomto rozbouřeném moři pluje směrnice 97/13, která se podle výše uvedeného rozsudku Albacom a Infostrada snaží usnadnit vstup nových subjektů na trh tím, že zmenšuje pravomoc členských států ukládat podnikům peněžité povinnosti spojené s udělením nezbytných povolení (body 35 a 36).
48. Když tak členské státy vydávají obecné povolení nebo individuální licenci, nemohou podnikům ukládat jiné poplatky, než jsou poplatky stanovené směrnicí 97/13 (body 28, 47 a 50 stanoviska předneseného ve výše uvedených věcech Albacom a Infostrada).
49. Takový je dosah výše uvedeného rozsudku Albacom a Infostrada, který rozhodl, že směrnice 97/13 brání jakémukoliv vnitrostátnímu ustanovení, které ukládá držitelům licencí, pouze z důvodu, že tyto licence drží, navíc zaplacení poplatků jiných než těch, které jsou stanoveny v jejích článcích 6 a 11(31).
50. Nicméně v případě, kdy by se povolení týkalo zcela nebo zčásti soukromého použití telekomunikační sítě, v níž již pojmově neexistují soutěžitelé ani hospodářská soutěž a v níž má držitel licence výlučné právo, neboť služby v režimu „poskytování sobě samému“ nebo „heterotropního poskytování“ mají pouze jednoho dodavatele a jednoho uživatele, by důvody omezení daňové pravomoci státu neexistovaly. Proto směrnice 97/13 neupravuje tento případ, který jde nad cíle v ní stanovené; její použití by způsobilo zásah do zásady subsidiarity, na jejímž dodržování v oblasti telekomunikací má zájem samotné Společenství, jak vyplývá z druhého bodu odůvodnění samotné směrnice.
51. Zdá se vhodným připomenout to, co jsem prohlásil v bodě 51 stanoviska ve výše uvedených věcech Albacom a Infostrada: základem cíle harmonizace prosazovaného směrnicí 97/13 je článek 2 ES, jelikož různost daňových právních úprav brání uskutečnění cílů jím sledovaných. Daňová harmonizace není cílem Evropské unie, ale nástrojem k jejímu vytvoření. Rozdíly v daňovém zacházení, pokud jde o tutéž činnost zdanitelnou členskými státy, mohou vyvolat významná narušení hospodářské soutěže, čímž se ovlivní také volný pohyb osob, kapitálu a zboží, jakož i služeb.
52. Domnívám se zkrátka, že směrnice 97/13 nebrání tomu, aby členský stát vyžadoval zaplacení poplatku od společnosti, která je držitelkou licence k síti, v níž výjimečně nejsou splněny podmínky volného a otevřeného trhu, což umožňuje, aby byla používána jediným uživatelem. Consiglio di Stato přísluší přezkoumat, zda je tomu tak ve sporu v původním řízení. S ohledem na argumenty, které vedou k tomuto řešení, nepřísluší právu Společenství, aby zasahovalo do stanovení kritérií, na základě kterých vnitrostátní ustanovení provádí výpočet poplatku.
53. Opačné řešení, obhajované Komisí a společností, jež je žalobkyní v původním řízení, by vedlo k paradoxnímu výsledku, kdy by ustanovení přijatá za účelem ochrany nových podniků, které se snaží prosadit v odvětví, působila ve prospěch podniku, který má zvláštní, nebo dokonce výlučné postavení v části zmíněného odvětví uzavřené před soutěžiteli a nezpřístupňuje potenciálně omezené zdroje, jako jsou rádiové kmitočty nebo čísla.
54. Tento nelogický výsledek by porušil cíle harmonizované právní úpravy a učinil zbytečným dialektické úsilí, které zmínění účastníci řízení vynaložili k odůvodnění jejich návrhu s ohledem na výklad směrnice, který se navíc zdá být nepatřičným.
D – Nerelevantní systematický a doslovný výklad kritérií
55. Výrazy, které použil zákonodárce Společenství, neposkytují určitá pravidla, neboť jak jsem zdůraznil v poznámce pod čarou 26 tohoto stanoviska, vyznačují se jistou nesoudržností.
56. Přezkum určitých pasáží těchto směrnic, které jsou právě stejné jako pasáže, jež umožnily podnítit otevření trhu ode dne 1. ledna 1998, nemůže kromě toho mít přednost před cílem, který jim byl přiznán, a to zasvětit jejich záměry liberalizaci telekomunikací(32).
57. Konečně, není relevantní se opírat o normativní rámec přijatý pro prostředí volné hospodářské soutěže, aby bylo možno vysvětlit pravidla stanovená k podpoře postupného procesu liberalizace trhů, procesu, v jehož rámci se nachází italská právní úprava, kterou má Consiglio di Stato vyložit ve sporu v původním řízení(33). První bod odůvodnění směrnice 2002/21 uvádí, že „současný předpisový rámec pro telekomunikace byl úspěšný ve vytváření podmínek pro účinnou hospodářskou soutěž v odvětví telekomunikací v průběhu přechodu z monopolu na plnou hospodářskou soutěž“. Zvláštnosti, které v minulosti odůvodňovaly existenci výlučných nebo zvláštních práv, nemají smysl v situaci, v níž neexistují vyňaté oblasti, neboť bez ohledu na to, zda jsou určeny obecně veřejnosti(34), jsou volná hospodářská soutěž a uskutečnění základní zásady volného pohybu ve Společenství zajištěny.
VI – Závěry
58. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky Consiglio di Stato odpověděl takto:
„Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/13/ES ze dne 10. dubna 1997 o společném rámci pro obecná povolení a individuální licence v oblasti telekomunikačních služeb nebrání tomu, aby členský stát přechodně ukládal podniku, který je držitelem licence, zaplacení jiného poplatku, než jsou poplatky stanovené uvedenou směrnicí, z důvodu, že provozuje síť pro soukromé použití, v níž nejsou splněny podmínky volného a otevřeného trhu, přičemž pro účely použití práva Společenství nejsou relevantní kritéria, na základě kterých vnitrostátní zákonodárce stanoví výpočet tohoto poplatku.“
1 – Původní jazyk: španělština.
2 – Úř. věst. L 117, s. 15.
3 – V Zelené knize o rozvoji společného trhu v telekomunikačních službách a vybavení [Brusel, 16. prosince 1987, KOM(87) 290 konečné] se Komise Evropských společenství postavila za budoucí jednotný trh, přičemž vyzvala všechny účastníky k diskusi a požadovala pozvolné otevření odvětví a zároveň zaručila občanům právo využívat moderní komunikační prostředky (s. 6, 16 a násl.).
4 – Úř. věst. L 192, s. 10.
5 – První změnu učinila směrnice Komise 94/46/ES ze dne 13. října 1994, zejména ve vztahu k satelitní komunikaci (Úř. věst. L 268, s. 15; Zvl. vyd. 08/03, s. 3). Směrnice Komise 95/51/ES ze dne 18. října 1995 (Úř. věst. L 256, s. 49) zrušila omezení na používání kabelové televize pro poskytování již liberalizovaných telekomunikačních služeb. V témže roce směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/62/ES ze dne 13. prosince 1995 (Úř. věst. L 321, s. 6) vytvořila podmínky pro volné poskytování služeb hlasové telefonie. Směrnice 90/388 byla nově pozměněna směrnicí Komise 96/2/ES ze dne 16. ledna 1996 (Úř. věst. L 20, s. 59) za účelem zahrnutí osobní mobilní komunikace. Směrnice Komise 96/19/ES ze dne 13. března 1996 (Úř. věst. L 74, s. 13) zrušila ustanovení z roku 1990 za účelem zavedení úplné hospodářské soutěže v odvětví. Poslední změnu přinesla směrnice Komise 1999/64/ES ze dne 23. června 1999 (Úř. věst. L 175, s. 38) za účelem zajištění, aby telekomunikační systémy a systémy kabelové televize vlastněné jediným provozovatelem byly oddělené právnické osoby.
6 – Směrnice o hospodářské soutěži na trzích sítí a služeb elektronických komunikací (Úř. věst. L 249, s. 21; Zvl. vyd. 08/02, s. 178).
7 – Směrnice o vytvoření vnitřního trhu telekomunikačních služeb zavedením otevřeného přístupu k telekomunikační síti (Úř. věst. L 192, s. 1).
8 – Úř. věst. L 295, s. 23. Stejný směr udržuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/33/ES ze dne 30. června 1997 o propojení v odvětví telekomunikací s cílem zajistit univerzální službu a interoperabilitu uplatněním zásad otevřeného přístupu k síti (ONP) (Úř. věst. L 199, s. 32). K této skupině směrnic patří také směrnice Rady 92/44/ES ze dne 5. června 1992 (Úř. věst. L 165, s. 27), a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/10/ES ze dne 26. února 1998 (Úř. věst. L 101, s. 24), které rozšiřují uvedenou nabídku zaprvé na pronajaté linky a zadruhé na hlasovou telefonii.
9 – Směrnice o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 349). Současný rámec doplňují směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES ze dne 7. března 2002 (Úř. věst. L 108, s. 7; Zvl. vyd. 13/29, s. 323) o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) a směrnice 2002/22/ES z téhož dne (Úř. věst. L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29, s. 367) o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě).
10 – Stanovisko ze dne 9. prosince 2004 (spojené věci C‑327/03 a C‑328/03, rozsudek ze dne 20. října 2005, Sb. rozh. s. I‑8877).
11 – Zelená kniha o liberalizaci telekomunikační infrastruktury a sítí kabelové televize, část II, Brusel, dne 25. ledna 1995, KOM(94) 682 konečné, s. 61 a násl. Viz rovněž sdělení Komise „K novému rámci pro infrastrukturu elektronické komunikace a přidružených služeb – Přezkum v roce 1999 právního rámce komunikací“, Brusel, dne 10. listopadu 1999, KOM(1999) 539 konečné, s. 25.
12 – Stanovisko přednesené dne 12. prosince 2002 (rozsudek ze dne 18. září 2003, C‑292/01 a C‑293/01, Recueil, s. I‑9449), jehož body 2 až 7 jsou téměř doslovně převzaty v bodech 8 až 13 tohoto stanoviska; rovněž jsou obsaženy ve výše uvedeném stanovisku ve věcech ISIS Multimedia Net a Firma 02.
13 – Podle čl. 2 odst. 1 písm. a) první odrážky uvedené směrnice je obecné povolení „[povolení], bez ohledu na to, zda je upraveno ,licencí pro kategorii služeb‘, nebo obecnými právními předpisy a zda tato úprava stanoví, či nikoli povinnost registrace, […], které nevyžaduje, aby dotyčný podnik získal výslovné rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu před výkonem práv vyplývajících z tohoto povolení“ (neoficiální překlad).
14 – Individuální licencí se rozumí povolení, „které je udělováno vnitrostátním regulačním orgánem a které uděluje podniku zvláštní práva nebo které podřizuje jeho činnosti zvláštním povinnostem a případně doplňuje obecné povolení, pokud podnik není oprávněn vykonávat daná práva před vydáním rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu“ (neoficiální překlad) [čl. 2 odst. 1 písm. a) druhá odrážka uvedené směrnice].
15 – Uvedená směrnice definuje tento posledně uvedený pojem jako „povolení vymezující práva a povinnosti charakteristické pro odvětví telekomunikací a umožňující podnikům poskytovat telekomunikační služby a popřípadě umožňující vytvářet a/nebo provozovat telekomunikační sítě nezbytné pro poskytování těchto služeb […]“ (neoficiální překlad) [čl. 2 odst. 1 písm. a) první pododstavec směrnice 97/13].
16 – Podmínky, jimž by mělo povolení podléhat, jsou stanoveny v příloze uvedené směrnice.
17 – Schválen nařízením prezidenta republiky č. 156 ze dne 29. března 1973 [běžný dodatek ke Gazzeta Ufficiale della Repubblica Italiana (dále jen „GURI“) č. 13 ze dne 3. května 1973, s. 2].
18 – GURI č. 249 ze dne 23. října 1996, s. 33.
19 – GURI č. 300 ze dne 23. prosince 1996, s. 16.
20 – Běžný dodatek ke GURI č. 177 ze dne 31. července 1997, s. 5.
21 – Běžný dodatek ke GURI č. 221 ze dne 22. září 1997, s. 5.
22 – Ministr financí, rozpočtu a hospodářského plánování v nařízení ze dne 5. února 1998 (GURI č. 63 ze dne 17. března 1998, s. 27) v souladu s článkem 6 nařízení prezidenta republiky č. 318 z roku 1997 rozhodl, že držitel individuální licence je povinen zaplatit do státní pokladny: a) poplatek k pokrytí nákladů na vydání a udělení licence, splatný v okamžiku podání žádosti (článek 3); b) roční poplatek za kontroly a šetření (článek 4); c) roční poplatek za používání omezených zdrojů (článek 5); a d) poplatek, rovněž roční, za přidělení čísel nezbytných pro provoz (článek 6). Zákon č. 448 ze dne 23. prosince 1998 o opatřeních v oblasti veřejných financí vedoucích ke stabilitě a růstu – Zákon o státním rozpočtu pro rok 1999 – (běžný dodatek ke GURI č. 302 ze dne 29. prosince 1998, s. 5) v čl. 20 odst. 3 potvrzuje, že ode dne 1. ledna 1999 článek 188 poštovního zákoníku není použitelný na podniky, které poskytují veřejné služby na uvedeném trhu. Nicméně v odstavci 2 stanoví „poplatek za instalaci a poskytování veřejných telekomunikačních sítí, poskytování veřejnosti služby hlasové telefonie a služeb osobní mobilní komunikace“, jehož výše se vypočítá jako procento (3 % v roce 1999, 2,7 % v roce 2000, 2,5 % v roce 2001, 2 % v roce 2002 a 1,5 % v roce 2003) z obratu v předchozím roce.
23 – Consiglio di Stato v předkládacím usnesení tvrdí, že „pokud jde o skutkové okolnosti, z šetření nařízených ve dvou stupních soudního řízení, týkajících se charakteristik a struktury sítě dříve spravované žalobkyní, pro kterou byla udělena NST licence (poté převedená posledně jmenovanou na nástupkyni Albacom), vyplynulo, že od počáteční konfigurace síť kvůli rozvoji technologií a obchodu prodělala změnu následkem přidání, odebrání a změn rádiových připojení a byla propojena a začleněna do sítě společnosti Albacom, která sestává kromě rádiových připojení také z kabelových připojení a připojení přes optický kabel. Lze konstatovat, stále v rovině skutkových okolností, že ENI prohlásila, že použití sítě třetími osobami nenarušuje již prováděné činnosti a že veškeré vybavení již nainstalované pro účely podniku, a zejména pro výkon funkcí týkajících se bezpečnosti lidského života jsou funkčně a strukturálně slučitelné s nově požadovanými způsoby použití“.
24 – Tato definice vychází z čl. 2 bodu 2 směrnice 90/387, ve znění směrnice 97/51. Směrnice 2002/21, která odráží technologické inovace, dodává mezi elektromagnetické prostředky družice a mezi pozemní systémy mobilní nástroje [čl. 2 písm. a)].
25 – Článek 2 bod 3 směrnice 90/387 (ve znění směrnice 97/51); čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 97/33; čl. 2 písm.c) směrnice 2002/21 a čl. 1 bod 3 směrnice 2002/77.
26 – Nejasnost pojmů má svůj původ v samotném znění směrnic 90/387 a 90/388, které původně definovaly „veřejnou telekomunikační síť“ jako „veřejnou telekomunikační infrastrukturu, která umožňuje přenos signálů [….]“ [čl. 2 bod 3 ve směrnici 90/387 a čl. 1 odst. 1 třetí odrážka ve směrnici 90/388], přičemž tak používaly kritérium založené na vlastnictví. Nicméně znění těchto ustanovení, po změnách, které přinesly směrnice 97/51 a 96/19, zmiňuje uvedené sítě (bod 2 druhý pododstavec ve směrnici 97/51 a třetí odrážka ve směrnici 96/19) jako sítě používané „zcela nebo zčásti k poskytování veřejně přístupných telekomunikačních služeb“. Tento popis zůstal i ve směrnicích 97/33 [čl. 2 odst. 1 písm. b)], 2002/21 [čl. 2 písm. d)] a 2002/77 [čl. 1 bod 2].
27 – Síť je veřejná, pokud jsou v ní poskytovány veřejné služby, přičemž veřejné služby se musejí chápat v tom smyslu, že jsou přístupné všem (čl. 1 odst. 1 třetí a čtvrtá odrážka směrnice 90/388 ve znění směrnice 96/16). Směrnice 2002/77 rozumí „veřejně přístupn[ými] služb[ami] elektronických komunikací“ služby elektronických komunikací „přístupné veřejnosti“ (čl. 1 bod 4). Pojem „uživatel“ je uveden v čl. 2 bodu 1 směrnice 90/387 (ve znění směrnice 97/51); čl. 2 odst. 1 písm. e) směrnice 97/33 a čl. 2 písm. h) směrnice 2002/01, které definují uživatele jako fyzickou nebo právnickou osobu, která používá nebo požaduje veřejně přístupnou službu elektronických komunikací.
28 – Viz první, čtvrtý a šestý bod odůvodnění směrnice 90/387 a první bod odůvodnění směrnice 90/388.
29 – Druhý až čtvrtý bod odůvodnění směrnice 90/388 popisují stav existující v této době.
30 – První bod odůvodnění směrnice 97/33.
31 – Rozsudek se týká pouze individuálních licencí a článku 11 směrnice 97/13, ale jeho odůvodnění se hodí také pro obecná povolení a článek 6 zmíněné směrnice.
32 – Skutečnost, že směrnice 90/387, na niž odkazuje směrnice 97/13, rozlišuje v článku 2 ve znění směrnice 97/51 mezi telekomunikačními sítěmi obecně a veřejnými sítěmi zvláště, zatímco první znění zmiňovalo pouze telekomunikační sítě obecně, neumožňuje vyvodit, jak navrhuje Komise, že od této změny se tato směrnice použije na všechny typy telekomunikačních sítí bez rozdílu. Článek 1 odst. 1 směrnice 90/387, v němž je uvedeno přání harmonizovat „podmínky otevřeného a skutečného zpřístupnění a používání v oblasti veřejných telekomunikačních sítí a popřípadě veřejných telekomunikačních služeb“, zůstal nezměněný. Rovněž není relevantní ani skutečnost, že druhý bod in fine odůvodnění téže směrnice 97/13 odkazuje na společné zásady použitelné na „veškerá povolení vyžadovaná k poskytování jakékoliv telekomunikační služby a k zřízení nebo používání jakékoliv infrastruktury, která umožňuje poskytovat telekomunikační služby“. Je namístě zohlednit tento přívlastek v souladu s cíli směrnice, pokud se jedná o trh, na němž existují soutěžní podmínky, a nikoliv o omezený trh, uzavřený ve prospěch jednoho konkrétního podniku.
33 – Dotčený předkládající soud v obou otázkách zdůrazňuje dočasný charakter poplatku.
34 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337) se vztahuje na oprávnění pro veškeré sítě a služby elektronických komunikací „bez ohledu na to, zda jsou poskytovány veřejnosti, či nikoli“ (čtvrtý bod odůvodnění).