1. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Posuzovací pravomoc orgánů
2. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Dumpingové rozpětí
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 2 odst. 3, čl. 6 odst. 8 a článek 18)
3. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Škoda
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 6 odst. 2 a články 8, 16 a 18)
4. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Šetření – Dodržování práv obhajoby
(Nařízení Rady č. 384/96, článek 20)
5. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Šetření – Posuzovací pravomoc Komise
(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 6 odst. 2)
1. V oblasti obchodních ochranných opatření disponují orgány Společenství širokou posuzovací pravomocí z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat.
Z toho vyplývá, že přezkum posouzení orgánů provedený soudem Společenství musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci.
(viz body 61–62)
2. Pokud orgány Společenství disponují širokou posuzovací pravomocí, má dodržení záruk přiznaných právním řádem Společenství ve správních řízeních o to větší význam. K těmto zárukám patří zejména povinnost příslušného orgánu přezkoumat s péčí a nestranností všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu, právo dotčené osoby sdělit svůj postoj, jakož i právo na dostatečné odůvodnění rozhodnutí.
V tomto kontextu, i když v oblasti obchodních ochranných opatření, a zvláště antidumpingových opatření, soud Společenství nemůže provést posouzení, které je vyhrazeno orgánům Společenství, náleží mu nicméně, aby se ujistil, že orgány zohlednily všechny relevantní okolnosti a vyhodnotily skutečnosti spisu s veškerou řádnou péčí vyžadovanou k tomu, aby se mohlo mít za to, že vypracovaná běžná hodnota byla určena přiměřeným způsobem. V tomto ohledu ze znění čl. 2 odst. 3 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 jasně vyplývá, že každá z metod určení vypracované běžné hodnoty, která je zde uvedená, musí být použita způsobem, který zachovává přiměřený charakter tohoto určení, což je pojem, který je ostatně výslovně uveden v tomto odstavci 3.
Z těchto povinností řádné péče a pečlivého a nestranného přezkumu všech relevantních okolností vyplývá, že s výhradou nedostatku spolupráce ve smyslu článku 18 základního nařízení orgány musí, pokud se nemohou cítit jisté, že je jim dostatečně jasná otázka, která je nicméně přímo relevantní pro určení běžné hodnoty, na to jasně upozornit dotčený subjekt. Tato povinnost odráží povinnost stanovenou v čl. 6 odst. 8 základního nařízení, kterou je v co největším možném rozsahu ověřit přesnost informací poskytnutých účastníky řízení, o něž se opírají závěry orgánů.
Z toho vyplývá, že Komise a Rada porušily svou povinnost pečlivého přezkumu a povinnost určit běžnou hodnotu přiměřeným způsobem, jelikož zaprvé se Komise v úvodní fázi antidumpingového řízení dopustila zjevně nesprávného posouzení znění odpovědi dané podnikem dotčeným antidumpingovým řízením, když se domnívala, že výrobní náklady na vedlejší produkty dotčeného produktu nemají být odečteny od výrobních nákladů tohoto produktu, protože byly přímo přiděleny na zmíněné vedlejší produkty, zadruhé Komise neupozornila na rozpor mezi vyčíslenými informacemi poskytnutými podnikem a zacházením, které zamýšlela použít na náklady na vedlejší produkty, a zatřetí Komise a Rada zachovaly v návrhu konečného nařízení a v konečném nařízení totéž zacházení se zmíněnými náklady, přičemž odmítly znovu pečlivě přezkoumat tuto spornou otázku.
(viz body 63–64, 77–78, 85, 94, 96, 101, 108, 128, 130)
3. Ačkoli je v rámci základního antidumpingového nařízení č. 384/96 věcí Komise jakožto orgánu, který provádí šetření, určit, zda výrobek, kterého se týká antidumpingové řízení, je předmětem dumpingu a způsobuje újmu, pokud je propuštěn do volného oběhu ve Společenství, a ačkoli tedy tomuto orgánu nenáleží v tomto rámci upustit od určité části důkazního břemene, které mu v tomto ohledu náleží, nic to nemění na tom, že základní nařízení Komisi nesvěřuje žádnou vyšetřovací pravomoc, která by jí umožňovala donutit výrobce nebo vývozce, kterých se týká stížnost, aby se účastnili šetření nebo poskytli informace. Za těchto podmínek jsou Rada a Komise závislé na dobrovolné spolupráci účastníků řízení, pokud jde o poskytování nezbytných informací ve stanovených lhůtách. V tomto kontextu jsou odpovědi těchto účastníků řízení v dotazníku upraveném v čl. 6 odst. 2 základního nařízení, jakož i pozdější inspekce, kterou Komise může provést, jak je stanoveno v článku 16 téhož nařízení, zásadní pro průběh antidumpingového řízení. Nebezpečí, že v případě nedostatku spolupráce podniků, kterých se šetření týká, orgány zohlední jiné údaje, než jsou údaje poskytnuté v odpovědi na dotazník, je vlastní antidumpingovému řízení a má za cíl povzbuzovat loajální a pečlivou spolupráci těchto podniků.
Pokud je Komise tudíž zvláště povinna v co největším možném rozsahu ověřit správnost informací poskytnutých účastníky řízení, o něž se opírají její závěry, tato povinnost předpokládá, že tito účastníci řízení spolupracují s Komisí ve smyslu článku 18 základního nařízení. Pokud tak podle tohoto posledně uvedeného ustanovení účastník řízení odmítne umožnit přístup k nezbytným informacím nebo je neposkytne ve lhůtě stanovené základním nařízením nebo pokud klade závažným způsobem překážky šetření, mohou prozatímní nebo konečná pozitivní nebo negativní zjištění vycházet z dostupných údajů. Totéž platí, pokud se zjistí, že účastník řízení předložil nepravdivé nebo zavádějící informace.
(viz body 65, 87)
4. Pro výklad ustanovení základního antidumpingového nařízení č. 384/96 týkajících se informací obdržených od účastníků řízení je třeba vzít v úvahu zejména požadavky vyplývající z dodržování práv obhajoby. Tyto požadavky jsou totiž závazné nejenom v rámci řízení, která mohou vést k uložení sankcí, ale také při šetřeních, která předcházejí přijetí antidumpingových nařízení, která mohou bezprostředně a osobně ovlivnit dotčené podniky a přinášet pro ně nepříznivé důsledky.
(viz bod 66)
5. Pokud je stanovení lhůt k předání odpovědí a informací podniky dotčenými antidumpingovým řízením orgánům odůvodněno účely řádného průběhu tohoto řízení ve lhůtách stanovených v základním antidumpingovém nařízení č. 384/96, orgány mají velmi širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o zohlednění odpovědí a informací, které jim byly předány opožděně. Pokud toto zohlednění nemůže způsobit zásah do procesních práv ostatních účastníků řízení a nemá za důsledek nenáležité prodloužení řízení, nemůže být považováno za protiprávní.
(viz bod 67)