Věc C-499/03 P

Peter Biegi Nahrungsmittel GmbH

Commonfood Handelsgesellschaft für Agrar-Produkte mbH

Komise Evropských společenství

„Opravný prostředek – Společný celní sazebník – Vybrání dovozního cla po propuštění zboží – Zřeknutí se nároků na vybrání – Podmínky – Článek 220 odst. 2 písm. b) nařízení (EHS) č. 2913/92 – Chyba celních orgánů – Zjistitelná chyba – Kombinovaná nomenklatura – Poznámky – Dosah“

Stanovisko generálního advokáta L. A. Geelhoeda přednesené dne 14. října 2004

Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3. března 2005.

Shrnutí rozsudku

1. Opravný prostředek – Důvody opravného prostředku – Chybné posouzení skutkového stavu – Nepřípustnost – Zamítnutí – Právní kvalifikace skutkového stavu – Přípustnost

(Článek 225 ES; statut Soudního dvora, článek 58)

2. Vlastní finanční zdroje Evropských společenství – Vybrání dovozního nebo vývozního cla po propuštění zboží – Podmínky nezapočítání dovozního cla uvedené v čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92 – Chyba správního orgánu, která nemohla být „přiměřeně zjištěna osobou povinnou zaplatit clo“ – Kritéria posouzení – Nařízení č. 1359/95 obsahující ustanovení, která mohou být považovaná za komplexní

(Nařízení Rady č. 2913/92, čl. 220 odst. 2 písm. b) a č. 1359/95)

1. Z článku 225 ES a článku 58 statutu Soudního dvora vyplývá, že opravný prostředek je omezen na právní otázky. Soud je tedy jediný příslušný jednak ke zjištění skutkových okolností, s výjimkou případu, kdy by věcná nepřesnost jeho zjištění vyplývala z písemností obsažených ve spisu, které mu byly předloženy, a jednak k posouzení těchto skutkových okolností. Posouzení skutkového stavu tedy s výhradou případu zkreslení skutečností, které byly Soudu předloženy, nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci opravného prostředku. Naproti tomu, pokud Soud zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 225 ES příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z ní byly vyvozeny Soudem. Takováto kvalifikace totiž představuje právní otázku, která může být jako taková předložena k přezkumu Soudnímu dvoru v rámci opravného prostředku.

(viz body 40–41)

2. Podle čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, je třeba proto, aby příslušné orgány mohly přistoupit k dodatečnému nezaúčtování dovozního cla, aby byly splněny tři kumulativní podmínky, a sice, aby částka cla nebyla vybrána následkem chyby ze strany samotných orgánů, dále, aby tato chyba, které se dopustily celní orgány, nemohla být osobou v dobré víře povinnou zaplatit clo přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, že tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení.

Pokud jde o zjistitelný charakter chyby, které se dopustily příslušné celní orgány, tento musí být posuzován s přihlédnutím k povaze chyby, profesní zkušenosti dotčených subjektů a řádné péči, kterou posledně uvedení prokázali. Pokud jde o povahu chyby, je třeba ji posoudit s přihlédnutím ke komplexnosti nebo naopak dostatečně jednoduchému charakteru dotčené právní úpravy a časovému období, po které orgány ve své chybě setrvaly.

V tomto ohledu jistá ustanovení nařízení č. 1359/95, které změnilo přílohy I a II nařízení č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a společném celním sazebníku a zrušilo nařízení č. 802/80, vytvářejí situaci, která není dostatečně jednoduchá, aby jejich přezkum umožnil snadno zjistit, že na využívání celních kvót vztahujících se na jisté zboží se nadále vztahuje podmínka předložit dovozní licenci stanovená nařízením č. 1431/94, kterým se stanoví prováděcí pravidla k dovoznímu režimu v odvětví drůbežího masa podle nařízení č. 774/94. Za těchto okolností může být tato právní úprava objektivně kvalifikována jako komplexní a chyby, kterých se dopustily celní orgány, když změnily svůj celní sazebník a opomenuly upřesnit, že dovoz uvedeného zboží podléhá předložení takové licence, jsou takové povahy, že nemohly být přiměřeným způsobem hospodářskými subjekty zjištěny.

(viz body 46–48, 54–56)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)

3. března 2005 (*)

Ve věci C‑499/03 P,

jejímž předmětem je opravný prostředek na základě článku 56 Statutu Soudního dvora, podaný dne 25. listopadu 2003,

Peter Biegi Nahrungsmittel GmbH, se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo),

Commonfood Handelsgesellschaft für Agrar‑Produkte mbH, se sídlem v Langen (Německo),

účastníci řízení podávající opravný prostředek (navrhovatelky),

zastoupené K. Landrym a L. Haringsem, Rechtsanwälte,

přičemž dalším účastníkem řízení je:

Komise Evropských společenství, zastoupená X. Lewisem a J. Schiefererem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaná v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),

ve složení A. Borg Barthet, předseda senátu, J.-P. Puissochet a J. Malenovský (zpravodaj), soudci,

generální advokát: L. A. Geelhoed,

vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. září 2004,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. října 2004,

vydává tento

Rozsudek

1 Svým opravným prostředkem se Peter Biegi Nahrungsmittel GmbH a Commonfood Handelsgesellschaft für Agrar-Produkte mbH (dále jen „Biegi“, respektive „Commonfood“ a společně dále jen „navrhovatelky“) domáhají zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 17. září 2003, Biegi Nahrungsmittel a Commonfood v. Komise (T‑309/01 a T‑239/02, Recueil, s. II‑3147, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Soud prvního stupně zamítl jednak žalobu, kterou se Biegi domáhala částečného zrušení rozhodnutí Komise C (2001) 2533 ze dne 14. srpna 2001 (REC 4/00) konstatujícího, že je odůvodněné provést dodatečné zaúčtování dovozního cla nevyměřeného z dovozů drůbežího masa pocházejícího z Thajska uskutečněných ve dnech 13. až 18. července 1995 a 4. až 22. září 1995, a jednak žalobu, kterou se Commonfood domáhala zrušení rozhodnutí Komise C (2002) 857 ze dne 5. března 2002 (REC 4/01) konstatujícího, že je odůvodněné provést dodatečné zaúčtování dovozního cla nevyměřeného z dovozu drůbežího masa pocházejícího z Thajska, uskutečněného dne 24. července 1995 (dále jen „sporná rozhodnutí“).

Právní rámec

2 V bodě 1 napadeného rozsudku Soud upřesnil:

„1 Článek 3 nařízení Rady (ES) č. 774/94 ze dne 29. března 1994 o otevření a správě některých celních kvót Společenství pro vysoce jakostní hovězí maso, vepřové maso, drůbeží maso, pšenici, sourež a otruby, vedlejší mlýnské produkty a jiné zbytky (Úř. věst. L 91, s. 1; Zvl. vyd. 02/05, s. 215) otevřel od [1. ledna 1994] roční celní kvótu Společenství o celkovém objemu [15 500] tun pro drůbeží maso spadající pod kódy KN 0207 41 10, 0207 41 41 a 0207 41 71. V rámci tohoto objemu kvóty činilo použitelné clo společného celního sazebníku 0 %. Tentýž roční objem kvóty Společenství o nulovém clu byl zachován článkem 1 nařízení Komise (ES) č. 2198/95 ze dne 18. září 1995, kterým se mění nařízení č. 774/94 (Úř. věst. L 221, s. 3; Zvl. vyd. 02/07, s. 23), které bylo použitelné v souladu se svým článkem 2 od 1. července 1995.“

3 Článek 1 nařízení Komise (ES) č. 1431/94 ze dne 22. června 1994, kterým se stanoví prováděcí pravidla k dovoznímu režimu v odvětví drůbežího masa podle nařízení Rady (ES) č. 774/94 (Úř. věst. L 156, s. 9; Zvl. vyd. 02/05, s. 225), které vstoupilo v platnost v souladu se svým článkem 8 dne 26. června 1994, zní takto:

„Na veškerý dovoz do Společenství, který se uskutečňuje v rámci celních kvót otevřených podle čl. [článků] 3 a 4 nařízení […] č. 774/94 u skupin produktů uvedených v příloze I tohoto nařízení, je nutno předložit dovozní licenci.

Pro každou skupinu produktů v příloze I je uvedeno množství produktů, na které se tento režim vztahuje, a příslušná sazba dávky.“

4 V příloze I nařízení č. 1431/94 byla použita sazba dávky 0 % pro množství ročně přesahující 5 100 tun kuřecího masa spadající pod kódy KN 0207 41 10, 0207 41 41, 0207 41 71 pocházejícího z Thajska (skupina 2). Stejná sazba dávky byla použita na roční množství 7 100 tun kuřecího masa spadajícího pod výše uvedené kódy KN pocházejícího z Brazílie (skupina 1) a na roční množství 3 300 tun téhož masa pocházejícího z jiných třetích zemí (skupina 3).

5 Článek 1 nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. L 256, s. 1; Zvl. vyd. 02/02, s. 382), zavedl novou nomenklaturu zboží (nazvanou „kombinovaná nomenklatura“ nebo zkráceně „KN“). Kombinovaná nomenklatura je obsažena v příloze I tohoto nařízení, ve které jsou rovněž stanoveny sazby použitelného cla, jakož i ostatní požadované skutečnosti.

6 Nařízení Komise (ES) č. 1359/95 ze dne 13. června 1995 změnilo přílohy I a II nařízení (EHS) č. 2658/87 a zrušilo nařízení (EHS) č. 802/80 (Úř. věst. L 142, s. 1; Zvl. vyd. 02/05, s. 416). Na základě svého článku 3 vstoupilo nařízení č. 1359/95 v platnost dne 1. července 1995.

7 V takto pozměněném znění kombinovaná nomenklatura obsahovala ve své třetí části „Přílohy celního sazebníku“ oddílu III „Kvóty“ přílohu 7 nazvanou „Celní kvóty WTO, jež mají být otevřeny příslušnými orgány Společenství“. Pod pořadovým číslem 18 této posledně uvedené přílohy je uvedeno následující:

Poř. č.	Kód KN	Popis zboží	Výše kvóty	Celní sazba (%)	Ostatní podmínky
1	2	3	4	5	6
…	…	…	…	…	…
18	0207 41 10 0207 41 41 0207 41 71	Dělené maso drůbeže druhu kur domácí, zmrazené Vykostěné Prsa a jejich části Ostatní	15 500 t	0

8 Článek 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307, dále jen „CKS“), stanoví:

„2. [...] se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud:

[...]

b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo přiměřeným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení“.

9 Podle článku 871 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení č. 2913/92 (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3):

„pokud se celní orgány […] domnívají, že podmínky uvedené v čl. 220 odst. 2 písm. b) kodexu jsou splněny, nebo mají v určitém případě pochybnosti o působnosti kritérií tohoto ustanovení, předloží věc Komisi, aby rozhodla postupem podle článků 872 až 876 […]“.

10 Podle článku 873 téhož nařízení:

„Po konzultaci s odbornou skupinou složenou ze zástupců všech členských států, která se sejde v rámci výboru k projednání dané věci, Komise rozhodne, zda zkoumaná situace umožňuje upustit od zaúčtování daného cla […]“.

Skutkový základ sporu

11 Skutkový základ sporu je uveden v bodech 8 až 18 napadeného rozsudku následovně:

„8 […] Biegi […] a Commonfood […] jsou vzájemně propojenými společnostmi německého práva činnými v obchodním odvětví drůbežího masa. Žalobkyně patří mezi hlavní dovozce kuřecího masa v Německu.

9 Nařízením ze dne 29. června 1995 (zvané „Eilverteiler“) německé spolkové ministerstvo financí změnilo německý celní sazebník, když do něj s účinností od 1. července 1995 vložilo zejména celní kvótu K 4047 (kuřecí maso) o nulovém clu. Tato kvóta odpovídá výše uvedeným kódům KN 0207 41 10, 0207 41 41 a 0207 41 71. Eilverteiler neobsahoval žádný údaj, pokud jde o požadavek dovozní licence pro dovoz výrobků spadajících pod výše uvedenou celní kvótu.

10 Mezi 13. až 18. červencem 1995 a 4. až 22. zářím 1995 Biegi dovezla v různých zásilkách zmrazené dělené kuřecí maso (kód KN 0207 41 10) pocházející z Thajska. Dne 24. července 1995 dovezla Commonfood v různých zásilkách zmrazené dělené kuřecí maso spadající pod týž kód KN pocházející z Thajska. Žalobkyně nepřiložily ke svým celním prohlášením dovozní licence.

11 V návaznosti na změnu německého celního sazebníku zavedenou Eilverteiler příslušný celní úřad použil výše uvedenou celní kvótu Společenství a žalobkyně osvobodil od cla.

12 Vzhledem k tomu, že žalobkyně měly pochybnosti ohledně cla uplatněného při proclení v červenci 1995, telefonicky kontaktovaly v průběhu měsíce srpna 1995 prostřednictvím své osoby odpovědné za správu dovozních licencí spolkové ministerstvo financí, jakož i ústřední kontrolní orgán celních kvót, aby získaly přesnější údaje o režimu použitelném na dovoz dotčených výrobků. Dotázané orgány měly nejdříve telefonicky prohlásit, že uplatněné clo bylo správné i přes nepředložení dovozních licencí na podporu celních prohlášení. Žalobkyně pak požádaly o písemné potvrzení této informace.

13 Písemná odpověď německé celní správy, předaná žalobkyním dopisem ze dne 22. srpna 1995, nicméně uváděla, že uplatnění kvóty vyžaduje předložení dovozní licence na podporu celního prohlášení. Téhož dne spolkové ministerstvo financí změnilo se zpětnou účinností německý celní sazebník. Důsledkem této změny bylo, že předložení dovozní licence při uplatnění dotčené celní kvóty se stalo od 1. července 1995 povinným.

14 Dvěma celními pozměňujícími rozhodnutími, přijatými dne 12. a 13. srpna 1996, příslušný celní úřad, a sice Hauptzollamt Bremen‑Freihafen, tedy provedl vybrání cla po propuštění zboží, a sice z dovozů Commonfood v celkové výši 222 116,06 německých marek (DEM) (rozhodnutí ze dne 12. srpna 1996) a z dovozů Biegi v celkové výši 259 270,23 DEM, z čehož 218 605,64 DEM z dovozů z července 1995 a 40 664,59 DEM z dovozů ze září 1995 (rozhodnutí ze dne 13. srpna 1996).

15 Žalobkyně se domáhaly, odvolávajíce se na svou dobrou víru, chyby německých orgánů a skutečnosti, že tato chyba nebyla zjistitelná, aby bylo upuštěno od dodatečného zaúčtování dovozního cla.

16 Vzhledem k tomu, že jejich žádosti byly dne 30. července 1997 příslušným celním úřadem zamítnuty, předložily věc Finanzgericht Bremen (Německo). Jak vyplývá z protokolu o jednání, které se konalo dne 14. prosince 1999, po šetření v dané věci se tento soud domníval, že pokud jde o celní prohlášení Biegi z měsíce září 1995, její žaloba má malou naději na úspěch, neboť tato společnost byla řádně informována o přesné použitelné právní situaci výše uvedeným dopisem německé celní správy ze dne 22. srpna 1995. Finanzgericht Bremen tedy doporučil Biegi zvážit možnost vzít svou žalobu zpět, pokud jde o tato celní prohlášení. Naopak, pokud jde o celní prohlášení z července 1995, měl tentýž soud předběžně za to, že se žalobkyně mohou dovolávat ochrany svého legitimního očekávání ve smyslu čl. 220 odst. 2 CKS a navrhl příslušnému celnímu úřadu ověřit, zda je možné zrušit výše uvedená celní pozměňující rozhodnutí ze dne 12. a 13. srpna 1996, pokud jde o dotčená prohlášení.

17 V souladu s článkem 871 nařízení (EHS) č. 2454/93 […] požádala Spolková republika Německo dopisy ze dne 2. srpna 2000 a 17. dubna 2001 Komisi, aby rozhodla na základě čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS, zda bylo odůvodněné upustit od dodatečného zaúčtování dovozního cla ve sporech mezi správou a Biegi a Commonfood.

18 Vzhledem k tomu, že se Komise domnívala, že okolnosti věcí neukazují na chybu samotných celních orgánů nezjistitelnou subjektem v dobré víře ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS, rozhodla rozhodnutími přijatými dne 14. srpna 2001 (věc T‑309/01) a 5. března 2002 (věc T‑239/02) […], že dovozní clo, které je předmětem výše uvedených žádostí Spolkové republiky Německo, musí být dodatečně zaúčtováno.“

Řízení před Soudem a napadený rozsudek

12 Návrhy došlými kanceláři Soudu dne 12. prosince 2001 a 8. srpna 2002 žalobkyně podaly žaloby, kterými se domáhaly zrušení sporných rozhodnutí.

13 Na podporu svých žalob se žalobkyně dovolávaly tří žalobních důvodů vycházejících z porušení zaprvé čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS, zadruhé zásady proporcionality a zatřetí zásad řádného úředního postupu a rovného zacházení.

14 Po spojení věcí T‑309/01 a T‑239/02 Soud napadeným rozsudkem v plném rozsahu zamítl žaloby, které mu byly předloženy, poté, co zamítl všechny žalobní důvody vznesené žalobkyněmi jako neopodstatněné.

15 K prvnímu žalobnímu důvodu se Soud v bodě 83 napadeného rozsudku domníval, že Komise měla právem za to, že druhá z kumulativních podmínek stanovených v čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS týkající se charakteru chyby, které se dopustily celní orgány, nezjistitelné zkušenými profesionály nebyla v projednávaném případě splněna a že bylo odůvodněné provést dodatečné zaúčtování dovozního cla z dotčených dovozních operací.

16 Aby dospěl k tomuto zjištění Soud poté, co připomněl použitelnou judikaturu, v bodě 56 napadeného rozsudku konstatoval, že není sporné, že se německé celní orgány dopustily dvou chyb, a sice vydání chybné verze Eilverteiler a proclení zboží dovezeného žalobkyněmi v červenci 1995 s poskytnutím celní preference bez předložení dovozní licence.

17 Soud naopak vyloučil jinou chybu, které se dovolávaly žalobkyně, spočívající v údajném sdělení chybných telefonických informací jejich spolupracovníkovi p. Steinerovi ze strany úředníka ústředního kontrolního orgánu celních kvót před 13. červencem 1995, tj. před uskutečněním sporných dovozů. Soud v bodech 58 a 59 napadeného rozsudku konstatoval, že nezávisle na jejich opožděném předložení a jejich relevanci, zpochybňované Komisí, tyto telefonické informace nebyly žádným způsobem prokázány písemnostmi vloženými do spisu.

18 Soud poté v bodě 63 napadeného rozsudku uvedl za účelem vyloučení komplexního charakteru použitelné právní úpravy, že z článku 1 nařízení č. 1431/94 jasně vyplývá, že na veškerý dovoz uskutečněný v rámci sporné víceroční celní kvóty je nutno předložit dovozní licenci.

19 Soud mimoto v bodech 65 až 67 napadeného rozsudku poznamenal, že nařízení č. 1359/95, kterým se stanoví nové znění kombinované nomenklatury zboží použitelné od 1. července 1995, stanovilo ve své příloze 7 seznam celních kvót Světové obchodní organizace (WTO), jež mají být otevřeny příslušnými orgány Společenství, a že odkazy na jiné celní právní předpisy zde obsažené mají pouze deklaratorní hodnotu. Nařízení č. 1359/95 tak od 1. července 1995 neotevřelo novou preferenční celní kvótu údajně oddělenou od kvóty upravené v nařízení č. 774/94 ve znění nařízení č. 2198/95.

20 Soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že příslušné celní orgány ve své chybě nesetrvaly a že ji opravily ve velmi krátké lhůtě, a sice měsíc poté, co se jí dopustily.

21 Soud dále v bodech 70 a 71 napadeného rozsudku uvedl, že žalobkyně patří do kategorie zkušených hospodářských subjektů a že věděly o významu dovozní licence pro to, aby mohly využít víceroční celní kvótu.

22 Soud se konečně domníval, že žalobkyně neprokázaly řádnou péči, která je jim uložena, když měl v bodě 75 napadeného rozsudku za to, že hospodářský subjekt, jehož činnost spočívá převážně v dovozu a vývozu a který má již určitou zkušenost v dané oblasti, si musí zjistit četbou relevantních úředních věstníků právo Společenství použitelné na operace, které provádí. Z toho dovodil, že takový subjekt se nemůže pro účely určení použitelné celní sazby opírat výlučně o údaj uvedený ve vnitrostátním celním sazebníku. Soud měl mimoto v bodech 76 až 81 napadeného rozsudku za to, že žalobkyně se nemohou opírat ani o pouhé telefonické informace, ani tvrdit, že neměly dostatek času, aby písemně požádaly příslušné orgány o vyjasnění dotčené právní situace.

23 Za účelem zamítnutí druhého žalobního důvodu Soud v bodě 88 napadeného rozsudku rozhodl, že vzhledem k tomu, že v projednávaném případě nejsou podmínky použití čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS splněny, nemůže dodatečné zaúčtování cel ze sporných dovozů spornými rozhodnutími představovat samo o sobě porušení zásady proporcionality.

24 Soud nepřijal třetí žalobní důvod, když se v bodech 93 a 96 napadeného rozsudku domníval jednak, že výtka vycházející z údajného porušení zásady řádného úředního postupu nebyla ničím podepřena, a jednak, že výtka vycházející z porušení zásady rovného zacházení není s ohledem na nesrovnatelný charakter situací dovolávaných žalobkyněmi na podporu této výtky relevantní.

Návrhy účastníků řízení

25 Biegi a Commonfood navrhují, aby Soudní dvůr:

– zrušil napadený rozsudek;

– částečně zrušil rozhodnutí Komise C (2001) 2533 ze dne 14. srpna 2001 (REC 4/00) v rozsahu, v němž konstatuje, že je odůvodněné provést dodatečné zaúčtování dovozního cla ve výši 218 605,64 DEM;

– zrušil rozhodnutí Komise C (2002) 857 ze dne 5. března 2002 (REC 4/01) v rozsahu, v němž konstatuje, že je odůvodněné provést dodatečné zaúčtování dovozního cla ve výši 222 116,06 DEM;

– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

26 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

– zamítl opravný prostředek;

– uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

K opravnému prostředku

27 Na podporu svého opravného prostředku se navrhovatelky dovolávají dvou důvodů opravného prostředku vycházejících zaprvé z porušení čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS a zadruhé z existence procesní vady.

28 Komise tvrdí, že tyto důvody opravného prostředku nejsou přípustné. Podpůrně tvrdí, že nejsou opodstatněné.

K důvodu opravného prostředku vycházejícímu z porušení čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS

Argumentace účastníků řízení

29 Navrhovatelky vytýkají Soudu, že se při zamítnutí jejich žalob opřel o navrhovatelkami zjistitelný charakter chyby, které se dopustily celní orgány, nadhodnotil požadavky řádné péče, které jsou uloženy hospodářským subjektům, a že přehlédl komplexnost použitelné právní úpravy.

30 Podle navrhovatelek musí být čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS vykládán v souladu s judikaturou Soudního dvora s ohledem na účel tohoto ustanovení, kterým je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností uvedených v rozhodnutí o vybrání nebo nevybrání cla (rozsudek ze dne 14. listopadu 2002, Ilumitrónica, C‑251/00, Recueil, s. I‑10433, bod 39). Pokud podle judikatury povaha chyby závisí na komplexnosti dotčené právní úpravy a na době, po kterou orgány setrvávaly ve své chybě, takováto doba představuje pouhou indicii, ale nikoli autonomní podmínku nezbytnou k tomu, aby byl připuštěn nezjistitelný charakter této chyby. V projednávaném případě se dva příslušné německé orgány dopustily chyby stálé a opakované. Komplexnost právní úpravy vyplývá z použití několika právních úprav, které se kombinují, aniž by to jasně upřesňovaly, a četba Úředního věstníku Evropských společenství nestačí ke konkrétnímu určení použitelného práva.

31 Navrhovatelky uplatňují, že v okamžiku, kdy přijaly svá rozhodnutí, Eilverteiler nestanovil žádnou povinnost předložit dovozní licenci a odkazoval na nařízení č. 1359/95, jehož příloha, pod pořadovým číslem 18 týkajícím se nových dotčených celních kvót WTO neobsahovala ve sloupci 6 žádnou poznámku, zatímco tentýž sloupec pro většinu ostatních celních kvót upřesňoval, že na zařazení do těchto kvót se vztahují podmínky stanovené právními předpisy Společenství. Toto opomenutí pod pořadovým číslem 18 vedlo příslušné německé orgány a navrhovatelky k závěru, že obě tyto celní kvóty pro drůbeží maso určené v rámci dohod uzavřených po mnohostranných jednání Uruguayského kola (1986–1994) jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 (Úř. věst. L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80), byly celními kvótami nepodléhajícími předložení dovozních licencí.

32 Podle navrhovatelek se Soud dopustil nesprávného posouzení skutkových okolností, když považoval za krátkou dobu přibližně dvou měsíců, během které se nejvyšší německé celní orgány mýlily ve své normativní činnosti. Skutečnost, že se tyto orgány mohly dopustit této chyby, postačuje k prokázání toho, že tato chyba nebyla zjistitelná zkušenými profesionály a že se mimoto týkala nových celních kvót, na které se nevztahovaly předchozí právní předpisy Společenství.

33 Pokud jde o jejich povinnosti řádné péče, navrhovatelky uplatňují, že to byly právě jejich opakované dotazy u různých dotčených orgánů týkající se výlučně nutnosti předložení dovozní licence, které vedly celní orgány k opravě chyby, kterou byl postižen Eilverteiler. Pokud jde o tvrzení Soudu, že navrhovatelky měly dostatečnou lhůtu pro to, aby se na Komisi obrátily písemně, odkazují na úvahy v jejich replice předložené v prvním stupni. Dodávají, že provádění celního práva je věcí celních orgánů členských států a že čl. 220 odst. 2 CKS by byl zbaven veškeré působnosti, pokud by se podniky musely informovat u Komise.

34 Podle Komise je tento první důvod opravného prostředku nepřípustný, jelikož představuje převážně pouhé opakování žalobních důvodů a argumentů uplatněných před Soudem nebo se týká skutkových poznatků. V rozsahu, v němž se vztahuje k návrhům na provedení důkazů, které Soud nepovažoval za nezbytné přezkoumat, se opravný prostředek týká skutkové otázky a ve skutečnosti se jedná pouze o opakování žaloby. Takovéto opakování musí být rovněž konstatováno, pokud jde o argumentaci opravného prostředku vycházející z komplexnosti právní úpravy, nezjistitelného charakteru chyb celních orgánů v některých případech a povinnosti řádné péče podniků. Výtka týkající se nesprávného posouzení okolností Soudem, které jej vedlo k tomu, že považoval období, během kterého chyba existovala, za krátké, se týká posouzení skutkového stavu.

35 Komise podpůrně uplatňuje, že důvod opravného prostředku vycházející z porušení práva Společenství není opodstatněný. Zdůrazňuje, že výše uvedený rozsudek Ilumitrónica dovolávaný navrhovatelkami se týká chyby, které se dopouštěly turecké orgány po dobu více než dvaceti let a komplexnější právní úpravy, plynoucí z různých právních předpisů předcházející CKS. Uvedený rozsudek se týká také dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, která byla podepsána dne 12. září 1963 v Ankaře Tureckou republikou, jakož i členskými státy EHS a Společenstvím a která byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10), přičemž dotčená rozhodnutí rady přidružení zřízení uvedenou dohodou nebyla zveřejněna v Úředním věstníku Evropských společenství. Komplexnost uvedené věci není žádným způsobem srovnatelná s komplexností projednávané věci.

36 Komise tvrdí, že nezjistitelný charakter chyby není prokázán, neboť navrhovatelky nedoložily svá tvrzení, že německé celní orgány několikrát potvrdily, že dovozní licence není nezbytná. V projednávaném případě se nelze užitečně dovolávat komplexnosti právní úpravy, když povinnost předložit za účelem využití celních kvót takovou licenci, která v okamžiku sporných dovozů existovala již více než rok, zjevně nemohla být zpochybněna nařízením č. 1359/95 týkajícím se pouze celní a statistické nomenklatury. Odkazy v této nomenklatuře na jiné celní právní předpisy mají pouze deklaratorní charakter a nedostatek těchto odkazů nemůže v ničem ukazovat na nepoužitelnost těchto předpisů. Německý celní sazebník představoval pouhou příručku mající usnadnit práci.

Závěry Soudního dvora

– K přípustnosti prvního důvodu opravného prostředku

37 Pokud jde o přípustnost tohoto důvodu opravného prostředku, je třeba zaprvé připomenout, že podle ustálené judikatury z článku 225 ES, čl. 51 prvního pododstavce Statutu Soudního dvora a čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, jakož i právní argumenty, které specifickým způsobem tento návrh podporují (viz zejména rozsudky ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, Recueil, s. I‑2125, bod 15, a ze dne 29. dubna 2004, Komise v. CAS Succhi di Frutta, C‑496/99 P, Recueil, s. I‑3801, bod 48).

38 Požadavky odůvodnění vyplývající z těchto ustanovení nesplňuje opravný prostředek, který se omezuje na opakování nebo výslovné převzetí žalobních důvodů nebo důvodů obrany a argumentů, které byly uplatněny před Soudem, včetně těch, které byly založeny na skutečnostech výslovně zamítnutých tímto soudem (viz zejména výše uvedené rozsudky Interporc v. Komise, bod 16, a Komise v. CAS Succhi di Frutta, bod 49).

39 Oproti tomu, jestliže navrhovatel zpochybňuje výklad nebo použití práva Společenství Soudem, právní otázky přezkoumané v prvním stupni mohou být v rámci opravného prostředku znovu projednány. Jestliže by totiž navrhovatel nemohl tímto způsobem založit svůj opravný prostředek na žalobních důvodech nebo důvodech obrany nebo argumentech již použitých před Soudem, řízení o opravném prostředku by bylo zčásti zbaveno svého smyslu (viz zejména výše uvedené rozsudky Interporc v. Komise, bod 17, a Komise v. CAS Succhi di Frutta, bod 50).

40 Zadruhé je třeba připomenout, že z článku 225 ES a článku 58 Statutu Soudního dvora vyplývá, že opravný prostředek je omezen na právní otázky. Na základě ustálené judikatury je tedy Soud jediný příslušný jednak ke zjištění skutkových okolností, s výjimkou případu, kdy by věcná nepřesnost jeho zjištění vyplývala z písemností obsažených ve spisu, které mu byly předloženy, a jednak k posouzení těchto skutkových okolností. Posouzení skutkového stavu tedy s výhradou případu zkreslení skutečností, které byly Soudu předloženy, nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci opravného prostředku (viz zejména rozsudky ze dne 1. června 1994, Komise v. Brazzelli Lualdi a další, C‑136/92 P, Recueil, s. I‑1981, body 47 až 49, a ze dne 29. dubna 2004, Parlament v. Ripa di Meana a další, C‑470/00 P, Recueil, s. I‑4167, bod 40).

41 Naproti tomu je nepochybné, že pokud Soud zjistil nebo posoudil skutkový stav, Soudní dvůr je na základě článku 225 ES příslušný k výkonu přezkumu právní kvalifikace těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z nich byly vyvozeny Soudem. Soudní dvůr tak několikrát rozhodl, že takováto kvalifikace totiž představuje právní otázku, která může být jako taková předložena k přezkumu Soudnímu dvoru v rámci opravného prostředku (viz zejména rozsudky ze dne 19. října 1995, Rendo a další v. Komise, C‑19/93 P, Recueil, s. I‑3319, bod 26, a výše uvedený Parlament v. Ripa di Meana a další, bod 41).

42 V projednávaném případě Biegi a Commonfood tvrdí, že Soud porušil právo Společenství, když rozhodl, že chyby, kterých se dopustily německé celní orgány, byly navrhovatelkami zjistitelné. Vytýkají konkrétněji Soudu, že takto čině, nadhodnotil při provádění čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS tak, jak je vykládán Soudním dvorem, požadavky řádné péče, které jsou uloženy dotčeným hospodářským subjektům, a posoudil nesprávným způsobem komplexní charakter dotčené celní právní úpravy.

43 Za těchto podmínek navrhovatelky zpochybňují odpověď danou Soudem v otázce právní kvalifikace skutkových okolností, a předkládají tak Soudnímu dvoru k přezkumu právní otázku.

44 Z toho plyne, že první důvod opravného prostředku je přípustný.

– K opodstatněnosti prvního důvodu opravného prostředku

45 Úvodem je třeba připomenout, jak uvedl Soud v bodě 56 napadeného rozsudku, že v projednávané věci není sporné, že se německé celní orgány dopustily dvou chyb, a sice vydání chybné verze Eilverteiler a proclení zboží dovezeného žalobkyněmi v červenci 1995 s poskytnutím celní preference bez předložení dovozní licence.

46 Podle čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS provedou příslušné orgány dodatečné zaúčtování dovozního cla, pokud jsou splněny tři kumulativní podmínky. Nejdříve je třeba, aby částka cla nebyla vybrána následkem chyby ze strany samotných celních orgánů, dále aby tato chyba, které se dopustily celní orgány, nemohla být osobou v dobré víře povinnou zaplatit clo přiměřeným způsobem zjištěna, a konečně, že tato osoba dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (viz obdobně rozsudky ze dne 12. července 1989, Binder, 161/88, Recueil, s. 2415, body 15 a 16; ze dne 14. května 1996, Faroe Seafood a další, C‑153/94 a C‑204/94, Recueil, s. I‑2465, bod 83; usnesení ze dne 9. prosince 1999, CPL Imperial 2 a Unifrigo v. Komise, C‑299/98 P, Recueil, s. I‑8683, bod 22, a ze dne 11. října 2001, William Hinton & Sons, C‑30/00, Recueil, s. I‑7511, body 68, 69, 71 a 72).

47 Pokud jde o druhou z výše uvedených podmínek, která je jediná dotčená v projednávaném opravném prostředku, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být zjistitelný charakter chyby, které se dopustily příslušné celní orgány, posuzován s přihlédnutím k povaze chyby, profesní zkušenosti dotčených subjektů a řádné péči, kterou posledně uvedení prokázali (výše uvedené rozsudky Faroe Seafood a další, bod 99, a Ilumitrónica, bod 54).

48 Pokud jde o povahu chyby, je třeba ji posoudit s přihlédnutím ke komplexnosti nebo naopak dostatečně jednoduchému charakteru dotčené právní úpravy (viz rozsudky ze dne 16. července 1992, Belovo, C‑187/91, Recueil, s. I‑4937, bod 18, a výše uvedený Faroe Seafood a další, bod 100) a časovému období, po které orgány ve své chybě setrvaly (viz rozsudky ze dne 12. prosince 1996, Foods Import, C‑38/95, Recueil, s. I‑6543, bod 30, a výše uvedený Ilumitrónica, bod 56).

49 V projednávaném případě se Soud v bodě 63 napadaného rozsudku opřel za účelem vyloučení komplexního charakteru dotčené právní úpravy o okolnost, že pravidla použitelná na využití sporné celní kvóty Společenství byla vymezena texty o otevření a správě uvedené kvóty a o stanovení příslušných prováděcích pravidel, a sice nařízením č. 774/94, ve znění nařízení č. 2198/95, a nařízením č. 1431/94, které jasně ve svém článku 1 stanovilo, že na veškerý dovoz do Společenství, který se uskutečňuje v rámci víceročních celních kvót, je nutno předložit dovozní licenci.

50 Je nicméně nutné uvést, že nařízením č. 1359/95 Komise zveřejnila nové znění kombinované nomenklatury zboží použitelné od 1. července 1995, které stanovilo ve své příloze 7 seznam celních kvót WTO, jež mají být otevřeny příslušnými orgány Společenství. Sloupec 6, nazvaný „Ostatní podmínky“, uvedené přílohy 7, převzaté v bodě 7 tohoto rozsudku, neobsahuje pod pořadovým číslem 18 týkajícím se kombinované nomenklatury zboží dotčeného v projednávané věci žádnou poznámku, zatímco v témže sloupci je pro ostatní zboží upřesněno, že „na zařazení do této kvóty se vztahují podmínky stanovené právními předpisy Společenství“.

51 Z těchto zjištění jednak vyplývá, že poprvé od 1. července 1995 kombinovaná nomenklatura vyplývající z nařízení č. 1359/95 uváděla samostatně celní kvóty WTO, jež mají být otevřeny příslušnými orgány Společenství. Proto se tedy mohlo zdát, že uvedené nařízení, jehož třetí bod odůvodnění upřesňoval, že je třeba s účinkem od 1. července 1995 zavést určitá celní opatření týkající se zejména zemědělských výrobků, které jsou vymezeny v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání, otvírá k tomuto datu nové celní kvóty odlišné od celních kvót, které byly otevřeny od 1. ledna 1994 nařízením č. 774/94. Ostatně téže celní kvóty vztahující se na zboží, které bylo předmětem sporných dovozů, byly otevřeny až na základě nařízení č. 2198/95 ze dne 18. září 1995 po těchto dovozech, a to se zpětnou účinností k 1. červenci 1995.

52 Krom toho vzhledem k tomu, že na rozdíl od poznámek u ostatního zboží nová kombinovaná nomenklatura neobsahovala jakékoli upřesnění o podmínkách, které se vztahují na zařazení do kvót týkajících se zboží dotčeného v projednávané věci, mohl tento dokument rovněž vést k domněnce, že uplatnění dotčených celních kvót nepodléhá žádné podmínce.

53 Konečně, nařízení č. 1359/95 neobsahovalo žádnou poznámku, která by umožňovala subjektům domnívat se, že by informace obsažené v jeho přílohách měly pouze čistě deklaratorní hodnotu.

54 Z těchto úvah musí být vyvozeno, že nařízení č. 1359/95 je samo o sobě nejednoznačné, pokud jde o skutečný dosah jeho údajů o celních kvótách WTO, zejména v rozsahu, v němž se týká zboží spadajícího pod kódy KN 0207 41 10, 0207 41 41 a 0207 41 71. Zvláště spojení názvu a jednotlivých poznámek šestého sloupce přílohy 7 uvedeného nařízení vytváří situaci, která není dostatečně jednoduchá, aby jejich přezkum umožnil snadno zjistit, že na využívání celních kvót vztahujících se na uvedené zboží od 1. července 1995 se nadále vztahuje podmínka předložit dovozní licenci stanovená nařízením č. 1431/94. Právní úprava použitelná v projednávaném případě tak může být objektivně kvalifikována jako komplexní (viz například výše uvedený rozsudek Ilumitrónica, bod 57).

55 Tato kvalifikace tak vyplývá přímo z obsahu přílohy 7 nařízení č. 1359/95, která pouze několik dnů před dotčenými dovozními operacemi vykazovala celní kvóty WTO v kombinované nomenklatuře poprvé odděleně. Ke zkušenosti dotčených subjektů v oblasti obchodu s dotčeným zbožím nemůže být proto v projednávaném případě přihlédnuto k učinění závěru, že mohly snadno zjistit chybu, kterou obsahoval Eilverteiler. Této chyby se ostatně dopustily samotné nejvyšší německé celní orgány, které, když měnily svůj celní sazebník za účelem zohlednění nařízení č. 1359/95, opomenuly upřesnit, že dovoz zboží spadajícího pod uvedené kódy podléhá předložení dovozní licence. Tato chyba byla mimoto opravena až několik týdnů po zveřejnění tohoto dokumentu, a to po zákrocích, které tyto subjekty vhodným způsobem podnikly u těchto orgánů, aby se ujistily o řádnosti svých dovozních operací. V tomto ohledu nelze uvedeným subjektům vytýkat, že neprokázaly řádnou péči, která je jim uložena, z důvodu, že se neobrátily písemně na příslušné orgány před uskutečněním sporných dovozů.

56 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že Soud měl neprávem za to, že chyby, kterých se dopustily celní orgány, nebyly takové povahy, že nemohly být přiměřeným způsobem zjištěny navrhovatelkami. Navrhovatelky mohou proto důvodně tvrdit, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když provedl tuto kvalifikaci a když v návaznosti na to rozhodl, že druhá z kumulativních podmínek stanovených v čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS není v projednávaném případě splněna. V důsledku toho musí být z tohoto důvodu napadený rozsudek zrušen, aniž by bylo nezbytné přezkoumávat druhý důvod opravného prostředku vznesený navrhovatelkami.

K věci samé

57 Vzhledem k tomu, že v souladu s článkem 61 Statutu Soudního dvora stav řízení dovoluje, aby Soudní dvůr vydal sám konečné rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout o žalobních návrzích ve věci samé směřujících ke zrušení sporných rozhodnutí.

58 S přihlédnutím k předcházejícím úvahám je namístě konstatovat, že Komise se neprávem domnívala, aby spornými rozhodnutími odůvodnila provedení dodatečného zaúčtování dovozního cla ve sporech mezi žalobkyněmi a německou celní správou, že okolnosti dotčené věci neprokazují chybu celních orgánů nezjistitelnou subjektem v dobré víře ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) CKS.

59 Z toho plyne, že žalobní důvod vycházející z porušení uvedeného článku musí být přijat. Proto musí být sporná rozhodnutí zrušena, aniž by bylo nezbytné přezkoumávat ostatní žalobní důvody.

K nákladům řízení

60 Na základě čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, který je použitelný na základě článku 118 téhož řádu na řízení o opravném prostředku, bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že Biegi a Commonfood požadovaly náhradu nákladů řízení ve svém návrhu a Komise byla ve sporu neúspěšná, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

1) Rozsudek Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 17. září 2003, Biegi Nahrungsmittel a Commonfood v. Komise (T‑309/01 a T‑239/02), se zrušuje.

2) Rozhodnutí Komise C (2001) 2533 ze dne 14. srpna 2001 (REC 4/00) se zrušuje v rozsahu, v němž nařizuje dodatečné zaúčtování dovozního cla dlužného Peter Biegi Nahrungsmittel GmbH ve výši 218 605,64 DEM.

3) Rozhodnutí Komise C (2002) 857 ze dne 5. března 2002 (REC 4/01), kterým se nařizuje dodatečné zaúčtování dovozního cla, dlužného Commonfood Handelsgesellschaft für Agrar-Produkte mbH ve výši 222 116,06 DEM, se zrušuje.

4) Komisi Evropských společenství se ukládá náhrada nákladů řízení.

Podpisy.

* Jednací jazyk: němčina.