Věc C-208/03 P
Jean-Marie Le Pen
v.
Evropský parlament
„Opravný prostředek – Volby členů Evropského parlamentu – Neexistence jednotného volebního postupu – Použití vnitrostátního práva – Ztráta mandátu člena Evropského parlamentu v důsledku odsouzení v trestním řízení – Akt, jímž Evropský parlament ‚bere na vědomí‘ tuto ztrátu mandátu – Žaloba na neplatnost – Akt, který nelze napadnout žalobou – Nepřípustnost“
Stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse přednesené dne 27. ledna 2005
Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 7. července 2005.
Shrnutí rozsudku
1. Opravný prostředek – Důvody opravného prostředku – Pouhé opakování důvodů opravného prostředku a argumentů vznesených před Soudem – Nepřípustnost – Zpochybnění výkladu nebo použití práva Společenství Soudem – Přípustnost
[Článek 225 ES; statut Soudního dvora, čl. 58 pododstavec 1; jednací řád Soudního dvora, čl. 112 odst. 1 písm. c)]
2. Žaloba na neplatnost – Žalovatelné akty – Pojem – Akty mající závazné právní účinky – Prohlášení předsedy Evropského parlamentu, jímž bere na vědomí uprázdněný mandát v důsledku uplatnění vnitrostátních předpisů vnitrostátními orgány – Vyloučení
(Článek 230 ES; akt o volbě zastupitelů ve Shromáždění ve všeobecných a přímých volbách, čl. 12 odst. 2)
1. Podle článku 225 ES, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora musí opravný prostředek přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, jakož i právní argumenty, které specifickým způsobem tento návrh podporují. Opravný prostředek, který vůbec neobsahuje argumentaci specificky směřující k označení vady spočívající v nesprávném právním posouzení, jíž byl napadený rozsudek postižen, a omezuje se na opakování nebo doslovné převzetí důvodů a argumentů, které již byly uplatněny před Soudem, tento požadavek nesplňuje. Pokud navrhovatel naproti tomu zpochybňuje výklad nebo použití práva Společenství Soudem, mohou se právní otázky zkoumané v prvním stupni stát znovu předmětem diskuse během řízení o opravném prostředku. Pokud by totiž navrhovatel nemohl svůj opravný prostředek takto opřít o důvody a argumenty, které již byly vzneseny před Soudem, bylo by uvedené řízení zbaveno části svého smyslu.
(viz body 39–40)
2. Při určení, zda akty mohou být předmětem žaloby na neplatnost podle článku 230 ES, je třeba vycházet ze samotné jejich podstaty a úmyslu jejich tvůrce, přičemž forma, jakou byly akt nebo rozhodnutí přijaty, je v zásadě nerozhodná. Nelze tedy vyloučit, že by písemné sdělení nebo i prosté ústní prohlášení podléhalo přezkumu Soudního dvora na základě článku 230 ES.
Posouzení prohlášení předsedy Parlamentu ohledně uprázdnění mandátu člena, učiněného na plenárním zasedání, však nemůže popírat pravidla a postupy vztahující se na volbu poslanců Parlamentu. Vzhledem k tomu, že v rozhodné době nebyl přijat žádný jednotný volební postup pro volbu členů tohoto orgánu, řídil se tento postup v souladu s čl. 7 odst. 2 aktu z roku 1976 o volbě zastupitelů ve Shromáždění ve všeobecných a přímých volbách nadále platnými předpisy v každém členském státě. Pokud podle předpisů členského státu vede ztráta volitelnosti ke ztrátě mandátu poslance Parlamentu, neměl Parlament jinou volbu než vzít zjištění uprázdnění mandátu, učiněné již vnitrostátními orgány, bezodkladně na vědomí, přičemž takové zjištění se týkalo předchozího právního stavu a vyplývalo výlučně z rozhodnutí těchto orgánů.
Ze samotného znění čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976, podle nějž má Parlament povinnost „vzít na vědomí“ uprázdněný mandát vyplývající z použití platných vnitrostátních předpisů některého členského státu, totiž vyplývá, že Parlament nemá v této oblasti žádný prostor pro uvážení. V tomto zvláštním případě totiž nespočívá úloha Parlamentu ve zjištění uprázdněného mandátu, ale v prostém vzetí na vědomí uprázdnění mandátu, jak již bylo konstatováno vnitrostátními orgány, zatímco v jiných případech, týkajících se zejména vzdání se mandátu nebo úmrtí jednoho ze svých členů, má tento orgán aktivnější úlohu, neboť sám konstatuje, že mandát byl uprázdněn, a informuje dotyčný členský stát o tomto uprázdnění. Krom toho nikoli Parlamentu, ale vnitrostátním soudům, případně Evropskému soudu pro lidská práva přísluší ověřit dodržování postupu upraveného použitelným vnitrostátním právem nebo základních práv dotyčné osoby.
(viz body 46–50, 56)
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
7. července 2005(*)
„Opravný prostředek – Volby členů Evropského parlamentu – Neexistence jednotného volebního postupu – Použití vnitrostátního práva – Ztráta mandátu člena Evropského parlamentu v důsledku odsouzení v trestním řízení – Akt, jímž Evropský parlament ,bere na vědomí‘ tuto ztrátu mandátu – Žaloba na neplatnost – Akt, který nelze napadnout žalobou – Nepřípustnost“
Ve věci C‑208/03 P,
jejímž předmětem je opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora podaný dne 10. května 2003,
Jean‑Marie Le Pen, s bydlištěm v Saint‑Cloud (Francie), zastoupený F. Wagnerem, avocat,
účastník řízení podávající opravný prostředek (navrhovatel),
přičemž dalšími účastníky řízení jsou:
Evropský parlament, zastoupený H. Krückem a C. Karamarcosem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalovaný v prvním stupni,
Francouzská republika, zastoupená R. Abrahamem a G. de Bergues, jakož i L. Bernheim, jako zmocněnci,
vedlejší účastník v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení C. W. A. Timmermans (zpravodaj), předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, J. Makarczyk, P. Kūris a G. Arestis, soudci,
generální advokát: F. G. Jacobs,
vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 27. ledna 2005,
vydává tento
Rozsudek
1 Svým opravným prostředkem se J.‑M. Le Pen domáhá zrušení rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 10. dubna 2003, Le Pen v. Parlament (T‑353/00, Recueil, s. II‑1729, dále jen „napadený rozsudek“), jímž tento soud zamítl jako nepřípustnou žalobu podanou J.‑M. Le Penem za účelem zrušení rozhodnutí přijatého formou prohlášení předsedkyně Evropského parlamentu ze dne 23. října 2000, týkající se ztráty jeho mandátu poslance Parlamentu (dále jen „sporný akt“).
2 Samostatným podáním zapsaným do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 10. června 2003 se J.‑M. Le Pen rovněž domáhal odkladu vykonatelnosti sporného aktu na základě článků 242 ES a 243 ES. Tento návrh byl zamítnut usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament (C‑208/03 P‑R, Recueil, s. I‑7939).
Právní rámec
Právní úprava Společenství
Smlouva o ES
3 Článek 190 odst. 4 ES stanoví, že Evropský parlament vypracuje návrh na všeobecné a přímé volby konané jednotným postupem ve všech členských státech nebo podle zásad společných všem členským státům a že Rada Evropské unie přijme jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu, vyjádřeného většinou hlasů všech jeho členů, odpovídající ustanovení a doporučí členským státům jejich přijetí v souladu s jejich ústavními předpisy.
Akt z roku 1976
4 Rada přijala dne 20. září 1976 rozhodnutí 76/787/ESUO, EHS, Euratom o aktu o volbě zastupitelů ve Shromáždění ve všeobecných a přímých volbách (Úř. věst. L 278, s. 1), který je uveden v příloze uvedeného rozhodnutí (dále jen ve svém původním znění „akt z roku 1976“).
5 Podle čl. 3 odst. 1 aktu z roku 1976 jsou členové Parlamentu „voleni na dobu pěti let“.
6 Článek 6 aktu z roku 1976 ve svém odstavci 1 uvádí funkce, s nimiž je funkce poslance Parlamentu neslučitelná, a ve svém odstavci 2 stanoví, že „členské státy mohou za okolností uvedených v čl. 7 odst. 2 stanovit další vnitrostátní předpisy o neslučitelnosti funkcí“. Podle odstavce 3 téhož článku budou poslanci Parlamentu, na něž se v průběhu funkčního období vztahují ustanovení uvedených odstavců 1 a 2, „nahrazeni v souladu s článkem 12“.
7 Článek 7 odst. 1 aktu z roku 1976 upřesňuje, že vypracování návrhu jednotného volebního postupu spadá do pravomoci Parlamentu, ale v rozhodné době nebyl ještě žádný postup tohoto typu přijat.
8 Podle čl. 7 odst. 2 aktu z roku 1976:
„Do vstupu v platnost jednotného volebního postupu a s výhradou ostatních ustanovení tohoto aktu upraví volební postup na svém území každý členský stát vnitrostátními předpisy.“ (neoficiální překlad)
9 Článek 11 aktu z roku 1976 zní takto:
„Do vstupu v platnost jednotného volebního postupu uvedeného v čl. 7 odst. 1 ověřuje [Parlament] mandáty zastupitelů. K tomuto účelu přihlíží k výsledkům úředně vyhlášeným členskými státy a rozhoduje všechny spory, které vznikají na základě tohoto aktu a které nevznikají na základě ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje.“ (neoficiální překlad)
10 Článek 12 aktu z roku 1976 stanoví:
„1. Do vstupu v platnost jednotného volebního postupu uvedeného v čl. 7 odst. 1 a s výhradou ostatních ustanovení tohoto aktu stanoví každý členský stát vhodné postupy pro obsazení mandátu, jenž se uprázdní během pětiletého funkčního období uvedeného v článku 3, na zbytek tohoto období.
2. Uprázdní‑li se mandát v důsledku platných vnitrostátních předpisů některého členského státu, uvědomí tento členský stát [Parlament], kter[ý] to vezme na vědomí.
Ve všech ostatních případech [Parlament] konstatuje, že mandát byl uprázdněn, a uvědomí o tom dotyčný členský stát.“ (neoficiální překlad)
Jednací řád Parlamentu
11 Článek 7 jednacího řádu Parlamentu nazvaný „Ověřování mandátů“, ve znění platném v rozhodné době (Úř. věst. 1999, L 202, s. 1), stanovil:
„1. Na základě zprávy příslušného výboru ověří Parlament bezodkladně mandáty a rozhodne o platnosti mandátu každého nově zvoleného poslance a rozhodne také o jakémkoli sporu, který mu byl předložen podle ustanovení [aktu z roku 1976], s výjimkou sporů vyplývajících z vnitrostátních volebních právních předpisů.
[…]
4. Příslušný výbor zajistí, aby veškeré informace, které by mohly ovlivnit výkon mandátu poslance Evropského parlamentu nebo pořadí náhradníků, byly orgány členského státu nebo Unie předány neprodleně Parlamentu, a to s uvedením data nabytí účinnosti, jde-li o jmenování.
Zahájí-li příslušné orgány členských států řízení, které může vést ke ztrátě mandátu poslance, požádá předseda tyto orgány, aby ho pravidelně informovaly o stavu řízení. Předseda postoupí tuto věc příslušnému výboru, na jehož návrh může Parlament zaujmout postoj k dané věci.
5. Dokud není ověřen mandát poslance nebo není rozhodnuto o jakémkoli sporu, zasedá poslanec v Parlamentu a v jeho orgánech a požívá všech práv, která jsou s tím spojena. (neoficiální překlad)
[…]“.
12 Článek 8 téhož řádu, týkající se „[délky] funkčního období poslanců“, krom toho stanovil:
„1. Funkční období poslance se řídí [aktem z roku 1976]. Funkční období krom toho končí úmrtím nebo vzdáním se mandátu.
[…]
6. Za den ukončení funkčního období a den účinnosti uprázdnění mandátu se považuje:
– v případě vzdání se mandátu: den, kdy Parlament potvrdí uprázdněný mandát podle úředního zápisu o vzdání se mandátu;
– v případě jmenování do funkce neslučitelné s výkonem mandátu poslance Evropského parlamentu buď na základě vnitrostátních volebních právních předpisů, nebo podle článku 6 [aktu z roku 1976]: den oznámený příslušným orgánem členského státu nebo Unie.
[…]
8. Jakýkoli spor týkající se platnosti mandátu poslance, jehož mandát již byl ověřen, musí být postoupen příslušnému výboru, který neprodleně podá Parlamentu zprávu, a to nejpozději na začátku nejbližšího dílčího zasedání.
9. Parlament si vyhrazuje právo prohlásit mandát za neplatný nebo odmítnout konstatovat uprázdnění mandátu, pokud došlo k přijetí nebo vzdání se výkonu funkce na základě věcné nesprávnosti nebo nedostatku vůle.“ (neoficiální překlad)
Vnitrostátní právní předpisy
13 Článek 5 zákona č. 77‑729 ze dne 7. července 1977 o volbě zastupitelů ve Shromáždění Evropských společenství (JORF ze dne 8. července 1977, s. 3579), ve znění použitelném na tento spor (dále jen „zákon z roku 1977“), stanoví:
„Články LO 127 až LO 130‑1 volebního zákoníku se použijí na volbu [členů Evropského parlamentu]. […]
Ztrátou volitelnosti, nastane-li během funkčního období, je mandát ukončen. Ukončení bude konstatováno dekretem.“
14 Článek 25 zákona z roku 1977 zní takto:
„Volba [členů Evropského parlamentu] může být během deseti dnů od vyhlášení výsledků volby napadena kterýmkoli voličem z jakéhokoli důvodu týkajícího se použití tohoto zákona u Conseil d’État, který rozhodne v soudním řízení. Rozhodnutí bude vydáno v plénu.
Žaloba nemá odkladný účinek.“
Skutkový základ sporu a řízení před Soudem
15 Jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, pramení spor, který vedl k žalobě před Soudem, v odsouzení navrhovatele v trestním řízení francouzskými soudy a v důsledcích, které jsou ve francouzském právu s takovým odsouzením spojeny, pokud jde o výkon volebních mandátů, zejména mandátu zastupitele v Evropském parlamentu.
16 Jean‑Marie Le Pen, který byl členem Parlamentu zvolen dne 13. června 1999, byl předtím shledán vinným z veřejného násilí a veřejných urážek rozsudkem trestního soudu ve Versailles (Francie) ze dne 2. dubna 1998, poté v odvolacím řízení uznán vinným z útoku na veřejného činitele při výkonu jeho funkcí, přičemž postavení oběti jako veřejného činitele bylo pachateli zřejmé nebo pachateli známo. Za tento trestný čin, upravený čl. 222‑13 prvním pododstavcem odst. 4 francouzského trestního zákoníku, byl navrhovatel rozsudkem odvolacího soudu ve Versailles ze dne 17. listopadu 1998 odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři měsíce, jakož i k pokutě ve výši 5 000 FRF. Jako vedlejší trest vyslovil tento soud mimoto na dobu jednoho roku ztrátu práv upravených v čl. 131‑26 téhož zákoníku, avšak tato ztráta byla omezena na volitelnost.
17 Vzhledem k tomu, že opravný prostředek podaný navrhovatelem proti uvedenému rozsudku byl rozsudkem Cour de cassation (Francie) ze dne 23. listopadu 1999 zamítnut, předseda vlády v souladu s čl. 5 druhým pododstavcem zákona z roku 1977 dekretem ze dne 31. března 2000 konstatoval, že „ztráta volitelnosti Jean‑Marie Le Pena ukončila jeho mandát zastupitele v Evropském parlamentu“. Tento dekret byl dopisem generálního tajemníka francouzského ministerstva zahraničních věcí ze dne 5. dubna 2000 oznámen navrhovateli, jakož i předsedkyni Evropského parlamentu, která o něm na plenárním zasedání konaném dne 3. května 2000 informovala jeho členy a oznámila svůj úmysl postoupit výboru pro právní věci a vnitřní trh (dále jen „právní výbor“) spis ohledně ztráty mandátu J.‑M. Le Pena v souladu s čl. 7 odst. 4 druhým pododstavcem jednacího řádu Parlamentu.
18 Ověření mandátu navrhovatele bylo provedeno právním výborem na neveřejných zasedáních během jeho schůzí konaných ve dnech 4., 15. a 16. května 2000. Po poslední z těchto schůzí zaslala předsedkyně tohoto výboru předsedkyni Parlamentu dopis následujícího znění:
„Paní předsedkyně,
[právní výbor] na své schůzi dne 16. května 2000 provedl přezkum situace Jean‑Marie Le Pena. Výbor si je vědom, že dekret předsedy vlády Francouzské republiky, který byl J.‑M. Le Penovi oznámen dne 5. dubna 2000 a zveřejněn v Journal officiel de la République française dne 22. dubna 2000, se stal vykonatelným. Výbor nicméně poukázal na to, že jak je zmíněno v dopise, jímž se dekret oznamuje dotčené osobě, tato osoba je oprávněna u Conseil d’État podat žalobu spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti dekretu.
S ohledem na rozhodnutí přijaté o den dříve nedoporučit již nyní Parlamentu, aby vzal formálně na vědomí dekret ohledně J.‑M. Le Pena, zvažoval výbor další možný postup. Na podporu tohoto rozhodnutí byl připomenut případ p. Tapieho jako precedens, jenž by měl být následován, jehož důsledkem by bylo, že by Evropský parlament vzal formálně na vědomí dekret o ztrátě mandátu teprve po uplynutí lhůty pro podání žaloby u Conseil d’État nebo případně po jeho rozhodnutí.“
19 Na plenárním zasedání Parlamentu dne 18. května 2000 byl tento dopis přečten jeho předsedkyní, která vzápětí sdělila svůj úmysl „následovat stanovisko právního výboru“.
20 Dopisem ze dne 9. června 2000 zaslaným p. Védrinovi a p. Moscovici, ministru zahraničních věcí, respektive ministru pro evropské záležitosti, je předsedkyně Parlamentu informovala o tom, že „z důvodu nevratného charakteru ztráty mandátu […] vezme Evropský parlament dekret [ze dne 31. března 2000] na vědomí teprve po uplynutí lhůty pro podání žaloby [u] Conseil d’État nebo případně po jeho rozhodnutí“.
21 Postoj Parlamentu byl důrazně zpochybněn francouzskými orgány, které uplatňovaly jednak, že Parlament tímto jednáním porušil čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976, a jednak, že dovolávaný důvod nemůže v žádném případě takové porušení odůvodnit, ale tato námitka zůstala bez úspěchu.
22 Dopisem ze dne 16. června 2000 totiž předsedkyně Parlamentu potvrdila, že Parlament „vezme ztrátu mandátu J.‑M. Le Pena na vědomí [teprve tehdy, až se dekret ze dne 31. března 2000 stane konečným]“, což v té době ještě nenastalo, neboť navrhovatel podal dne 5. června 2000 žalobu na neplatnost u Conseil d’État. Tento postoj odůvodnila poukazem na předchozí případ p. Tapieho a na požadavek právní jistoty.
23 Žaloba J.‑M. Le Pena byla rozhodnutím Conseil d’État ze dne 6. října 2000 zamítnuta. Pánové Védrine a Moscovici v důsledku toho zaslali dne 12. října 2000 dopis předsedkyni Parlamentu, v němž zdůraznili, že francouzská vláda vždy „důrazně zpochybňovala“ postoj Parlamentu spočívající ve vyčkání, až uvedený soud rozhodne o žalobě podané navrhovatelem proti dekretu ze dne 31. března 2000 – postoj, který je podle vlády v rozporu s „literou a duchem aktu z roku 1976“ –, a vyzvali Parlament, aby „jednal v souladu s právem Společenství“ a vzal prostřednictvím své předsedkyně co nejdříve na vědomí ztrátu mandátu J.‑M. Le Pena.
24 Dopisem ze dne 20. října 2000 informovala předsedkyně Parlamentu navrhovatele, že den předtím obdržela od francouzských orgánů oficiální sdělení o uvedeném rozhodnutí Conseil d’État a že v souladu s jednacím řádem Parlamentu a aktem z roku 1976 „vezme na vědomí dekret ze dne [31. března 2000] na obnoveném plenárním zasedání dne 23. října“ 2000.
25 Dopisem ze dne 23. října 2000 informoval J.‑M. Le Pen předsedkyni Parlamentu jednak o tom, že zpochybňuje platnost výše uvedeného rozhodnutí Conseil d’État, neboť v rozporu s článkem 25 zákona z roku 1977 nebylo přijato plénem tohoto soudu, a jednak, že podal žádost o milost u prezidenta Francouzské republiky, jakož i žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva směřující k odkladu vykonatelnosti ztráty svého mandátu. J.‑M. Le Pen v důsledku toho požádal o konání nové schůze právního výboru a své slyšení před tímto výborem předtím, než bude dekret ze dne 31. března 2000 potvrzen Parlamentem.
26 Předsedkyně této žádosti nevyhověla. Podle záznamu rozprav plenárního zasedání ze dne 23. října 2000 učinila v rámci bodu pořadu jednání nazvaného „Sdělení předsedkyně“ následující prohlášení:
„Oznamuji Vám, že jsem ve čtvrtek dne 19. října 2000 obdržela oficiální oznámení příslušných orgánů Francouzské republiky o rozsudku Conseil d’État ze dne 6. října 2000, jímž byla zamítnuta žaloba podaná Jean‑Marie Le Penem proti dekretu předsedy francouzské vlády ze dne 31. března 2000 o ukončení jeho mandátu zastupitele v Evropském parlamentu.
Oznamuji Vám, že jsem již obdržela kopii žádosti o milost, kterou ve prospěch J.‑M. Le Pena podali Charles de Gaulle, Carl Lang, Jean‑Claude Martinez a Bruno Gollnisch prezidentu republiky Jacquesu Chiracovi.“
27 Po tomto prohlášení předala předsedkyně Parlamentu slovo předsedkyni právního výboru, která prohlásila:
„Paní předsedkyně, [právní výbor] se po jednáních během zasedání konaných dne 15. a 16. května tohoto roku shodl na doporučení, aby Parlament na plenárním zasedání odložil vzetí na vědomí ztráty mandátu Jean‑Marie Le Pena. Zdůrazňuji, že právní výbor doporučil, aby toto vzetí na vědomí bylo odloženo až po uplynutí lhůty, kterou měl J.‑M. Le Pen k podání žaloby u francouzského Conseil d’État, nebo do jeho rozhodnutí. Uvádím text dopisu ze dne 17. května, který jste, paní předsedkyně, sama před Shromážděním přečetla.
Conseil d’État – jak jste řekla – žalobu zamítl a řádně nás o tomto zamítnutí informoval. Není již tedy dán důvod pro odklad tohoto oznámení před Shromážděním, které je podle primárního práva, konkrétně podle čl. 12 odst. 2 [aktu z roku 1976], obligatorní.
Žádost o milost, kterou jste, paní předsedkyně, zmínila, na této situaci nic nemění, neboť se nejedná o soudní žalobu. Jak její název napovídá, jedná se o akt veřejné moci, který se netýká dekretu francouzské vlády, jenž musí být v souladu s doporučením právního výboru oznámen na plenárním zasedání.“
28 Po tomto vystoupení vystoupila předsedkyně Parlamentu a prohlásila:
„Evropský parlament v důsledku toho v souladu s čl. 12 odst. 2 [aktu z roku 1976] bere na vědomí oznámení francouzské vlády, které konstatuje ztrátu mandátu Jean‑Marie Le Pena.“
29 Vyzvala tedy navrhovatele, aby opustil jednací sál, a přerušila zasedání, aby umožnila dotyčnému odejít.
30 Dopisem ze dne 27. října 2000 předsedkyně Parlamentu jednak informovala francouzského ministra zahraničních věcí o tom, že Parlament „vzal na vědomí“ ztrátu mandátu J.‑M. Le Pena, a jednak tohoto ministra vyzvala, aby jí v souladu s čl. 12 odst. 1 aktu z roku 1976 sdělil jméno osoby, jež obsadí takto uprázdněný mandát.
31 Dopisem ze dne 13. listopadu 2000 uvedený ministr odpověděl, že „Jean‑Marie Le Pena by měla nahradit paní Marie‑France Stirbois z kandidátní listiny Front national pro volby do Evropského parlamentu“.
32 Za těchto okolností podal J.‑M. Le Pen návrhem došlým kanceláři Soudu dne 21. listopadu 2000 žalobu na neplatnost sporného aktu. Samostatným podáním zapsaným téhož dne v rejstříku uvedené kanceláře podal navrhovatel návrh na odklad vykonatelnosti téhož aktu.
33 Usnesením ze dne 26. ledna 2001, Le Pen v. Parlament (T‑353/00 R, Recueil, s. II‑125), vyhověl předseda Soudu tomuto posledně uvedenému návrhu a nařídil odklad vykonatelnosti „rozhodnutí přijatého formou prohlášení předsedkyně Evropského parlamentu dne 23. října 2000, pokud představuje rozhodnutí Evropského parlamentu, jímž posledně uvedený orgán vzal na vědomí ztrátu mandátu navrhovatele jako člena Evropského parlamentu“. J.‑M. Le Pen tak znovu nabyl postavení poslance Parlamentu a vrátil se do jednacího sálu, který opustil dne 23. října 2000.
34 Soud však napadeným rozsudkem žalobu J.‑M. Le Pena zamítl jako nepřípustnou a uložil mu nést vlastní náklady, jakož i náklady vynaložené Parlamentem jak v hlavním řízení, tak v řízení o předběžném opatření.
Napadený rozsudek
35 Soud tento závěr podporovaný jak Parlamentem, tak Francouzskou republikou, jíž bylo povoleno vedlejší účastenství na podporu tohoto orgánu, opřel především o okolnost, že sporný akt nemůže být z důvodu své zvláštní povahy předmětem žaloby na neplatnost na základě článku 230 ES. Soud v tomto ohledu konkrétněji rozhodl takto:
„77 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES pouze opatření vyvolávající právně závazné účinky, kterými jsou dotčeny zájmy žalobce tím, že mění podstatným způsobem jeho právní postavení (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 9, a rozsudek Soudu ze dne 4. března 1999, Assicurazioni Generali a Unicredito v. Komise, T‑87/96, Recueil, s. II‑203, bod 37). Předmětem žaloby na neplatnost tak mohou být veškerá opatření přijatá orgány bez ohledu na jejich povahu či formu, které směřují k založení právních účinků (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, Recueil, s. 263, bod 42).
78 V projednávaném případě je [sporným] aktem prohlášení učiněné předsedkyní Parlamentu na plenárním zasedání dne 23. října 2000, jímž ,v souladu s čl. 12 odst. 2 [aktu z roku 1976] bere Parlament […] na vědomí oznámení francouzské vlády konstatující ztrátu mandátu [žalobce]‘.
79 Je tedy namístě zkoumat, zda toto prohlášení vyvolalo právně závazné účinky, kterými jsou dotčeny zájmy žalobce tím, že mění podstatným způsobem jeho právní postavení.
80 V tomto ohledu je třeba připomenout právní kontext, v němž bylo uvedené prohlášení učiněno.
81 Je nesporné, že v rozhodné době nebyl přijat žádný jednotný volební postup pro volbu poslanců Evropského parlamentu.
82 Podle čl. 7 odst. 2 aktu z roku 1976 se tedy volební postup pro tuto volbu řídí v každém členském státě vnitrostátními předpisy.
83 Zejména z čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976 vyplývá, že mandát člena Evropského parlamentu se mohl uprázdnit ,v důsledku platných vnitrostátních předpisů některého členského státu‘.
84 [Francouzská republika] přijala k provedení aktu z roku 1976 zejména zákon z roku 1977. Článek 2 tohoto zákona stanoví, že volba poslanců Evropského parlamentu se řídí ,oddílem 1 části 1 volebního zákoníku a ustanoveními následujících kapitol‘. Článek 5 téhož zákona, umístěný v kapitole III [nazvané] ,Podmínky volitelnosti a její ztráty, neslučitelnost‘, zejména stanoví, že ,[č]lánky LO 127 až LO 130‑1 volebního zákoníku se použijí na volbu [poslanců Evropského parlamentu]‘, že ,ztrátou volitelnosti, pokud nastane v průběhu funkčního období, je mandát ukončen‘ a že ,ukončení bude konstatováno dekretem‘.
85 Článek 12 odst. 2 aktu z roku 1976 rozlišuje dvě situace, pokud jde o uprázdnění mandátu členů Evropského parlamentu.
86 První situace je uvedena v prvním pododstavci tohoto ustanovení a zahrnuje případy, kdy uprázdnění mandátu vyplývá z ,použití vnitrostátních předpisů‘. Druhá situace upravená v druhém pododstavci téhož ustanovení se týká ,všech ostatních případů‘.
87 V tomto ohledu je třeba podotknout, že v rozporu s tvrzením žalobce se první situace nijak neomezuje na případy neslučitelnosti upravené v článku 6 aktu z roku 1976, ale zahrnuje rovněž případy ztráty volitelnosti. Článek 6 odst. 3 aktu z roku 1976 sice uvádí, že poslanci Evropského parlamentu, na něž se použijí ,ustanovení odstavců 1 a 2‘, budou nahrazeni ,v souladu s článkem 12‘. Z tohoto odkazu však nelze vyvodit, že posledně uvedený článek se týká pouze případů neslučitelnosti upravených v čl. 6 odst. 1 a 2. Je ostatně nutno konstatovat, že tento článek 12 nikde neodkazuje na pojem ,neslučitelnosti‘, ale užívá podstatně širšího pojmu ,uprázdnění [mandátu]‘.
88 V případě první situace upravené čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976 se úloha Parlamentu omezuje na ,vzetí na vědomí‘ uprázdněného mandátu dotyčné osoby. V případě druhé situace, která například zahrnuje případ vzdání se mandátu jednoho z jeho členů, Parlament ,konstatuje, že mandát byl uprázdněn, a uvědomí o tom členský stát‘.
89 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl [sporný] akt přijat podle čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976, je třeba určit dosah postupu spočívajícího ve ,vzetí na vědomí‘ stanoveném tímto ustanovením.
90 V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že postup spočívající ve ,vzetí na vědomí‘ se nevztahuje na ztrátu mandátu dotyčné osoby, ale na samotnou skutečnost, že se její mandát uprázdnil v důsledku vnitrostátních předpisů. Jinými slovy nespočívá úloha Parlamentu v ,provedení‘ ztráty mandátu, jak tvrdí žalobce, ale omezuje se na to, že vezme na vědomí zjištění uprázdněného mandátu již učiněné vnitrostátními orgány, tedy dříve existující právní stav vyplývající výlučně z rozhodnutí těchto orgánů.
91 Ověřovací pravomoc, jíž Parlament v této souvislosti disponuje, je obzvláště omezená. V podstatě se omezuje na kontrolu věcné správnosti uprázdnění mandátu dotyčné osoby. Parlamentu zejména v rozporu s tvrzením žalobce nepřísluší, aby zkoumal dodržování postupu upraveného použitelným vnitrostátním právem nebo základních práv dotyčného. Tato pravomoc totiž přísluší výlučně příslušným vnitrostátním soudům nebo případně Evropskému soudu pro lidská práva. V tomto ohledu je ostatně namístě připomenout, že žalobce v projednávaném případě uplatňoval svá práva právě jak u francouzského Conseil d’État, tak u Evropského soudu pro lidská práva. Je třeba rovněž poznamenat, že samotný Parlament ve svých písemnostech ani na jednání netvrdil, že by požíval ověřovací pravomoci v rozsahu tvrzeném žalobcem.
92 Je namístě dodat, že takto rozsáhlá ověřovací pravomoc Parlamentu v rámci čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976 by znamenala i možnost tohoto orgánu zpochybnit samotnou správnost ztráty mandátu vyslovené vnitrostátními orgány a odmítnout vzít na vědomí uprázdnění mandátu, pokud má za to, že došlo k nesrovnalostem. Přitom však pouze čl. 8 odst. 9 řádu uvádí možnost, že Parlament odmítne konstatovat uprázdnění mandátu, a to pouze za předpokladu, že je oprávněn ,konstatovat‘ takové uprázdnění a že došlo k ,věcné nesprávnosti‘ nebo ,nedostatku vůle‘. Bylo by paradoxní, kdyby Parlament měl širší prostor pro uvážení, pokud se jedná o prosté vzetí na vědomí uprázdnění mandátu konstatovaného vnitrostátními orgány, než pokud se jedná o jeho vlastní zjištění, že mandát byl uprázdněn.
93 Tyto závěry nejsou nijak v rozporu se zněním čl. 7 odst. 4 [druhého] pododstavce jednacího řádu [Parlamentu]. Jak právem zdůrazňují Parlament a Francouzská republika, toto ustanovení se použije ,před samotnou ztrátou mandátu‘, a tedy před jeho uprázdněním. Stanoví totiž, že se předseda Parlamentu obrátí na příslušný výbor, ,pokud příslušné orgány členských států zahájí řízení, které může vést ke ztrátě mandátu [člena Parlamentu]‘. Jakmile bylo toto řízení ukončeno a příslušnými vnitrostátními orgány bylo konstatováno uprázdnění mandátu dotyčného, přísluší Parlamentu již pouze vzít toto uprázdnění mandátu na vědomí v souladu s ustanovením čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976. V každém případě nemůže ustanovení jednacího řádu v souladu se zásadou hierarchie norem umožnit žádné odchýlení od ustanovení aktu z roku 1976 a svěřit Parlamentu širší pravomoci, než které mu jsou svěřeny tímto aktem.
94 Tyto závěry nemohou být zpochybněny skutečností, že žalobce do 23. října 2000 nadále zasedal v Parlamentu, pobíral od něj náhrady a do 24. října 2000 i plat od francouzských orgánů. Mezi účastníky řízení totiž není sporu o tom, že dekret ze dne 31. března 2000 byl vykonatelný. Skutečnost, že Parlament nevzal tento dekret na vědomí po oznámení francouzských orgánů, ale učinil tak později, a skutečnost, že z toho pro žalobce vyplynuly některé praktické důsledky, nemohou mít dopad na právní účinky, které jsou podle čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976 s tímto oznámením spojeny.
95 Pokud jde o argumenty žalobce, že jednak článek 5 zákona z roku 1977 zasahuje do nezávislosti Parlamentu a představuje nepřípustné vměšování do jeho chodu, a jednak že existuje všeobecná zásada, podle níž ,ztráta mandátu musí být vyslovena dotyčným parlamentním shromážděním‘, [tyto argumenty] nejsou opodstatněné. Jak již totiž bylo podotknuto výše v bodě 83, z čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976 výslovně vyplývá, že mandát člena Evropského parlamentu se může uprázdnit v důsledku ,platných vnitrostátních předpisů některého členského státu‘. Vzhledem k tomu, že v rozhodné době nebyl přijat žádný jednotný volební postup, bylo toto ustanovení, a tedy i zákon z roku 1977, plně použitelné. Bez ohledu na vývoj pravomocí Parlamentu nemohou nové pravomoci vést k nepoužitelnosti ustanovení primárního práva, jako například aktu z roku 1976, pokud nejsou výslovně zrušena předpisem stejné právní síly.
96 Z týchž důvodů není argument žalobce vycházející z přednosti práva Společenství relevantní. V projednávaném případě totiž neexistuje žádný rozpor ani střet mezi vnitrostátním právem a právem Společenství.
97 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že opatřením, které v projednávaném případě vyvolává právně závazné účinky, kterými mohou být dotčeny zájmy žalobce, je dekret ze dne 31. března 2000. [Sporný] akt nebyl určen k tomu, aby vyvolával vlastní právní účinky, jež by byly odlišné od účinků tohoto dekretu.
98 Je tedy namístě učinit závěr, že [sporný] akt nemůže být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES. Tato žaloba tedy musí být odmítnuta jako nepřípustná, aniž by bylo nutné zkoumat ostatní žalobní důvody a argumenty týkající se přípustnosti.“
Opravný prostředek
36 Svým opravným prostředkem se J.‑M. Le Pen v podstatě domáhá toho, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek z důvodu, že jím byla žaloba odmítnuta jako nepřípustná, prohlásil ji za přípustnou a opodstatněnou, jakož i zrušil sporný akt, nebo nestane-li se tak, vrátil věc Soudu s tím, aby rozhodl ve věci samé, přiznal mu částku 7 622,45 eur jako náhradu nevratných nákladů a uložil Parlamentu zaplatit veškeré náklady řízení.
37 Parlament navrhuje, aby opravný prostředek byl zamítnut jako zčásti nepřípustný a zčásti neopodstatněný a aby navrhovateli byla uložena náhrada nákladů řízení v obou stupních, včetně nákladů řízení vzniklých v souvislosti s řízením o předběžném opatření, a podpůrně vrátit věc Soudu.
38 Francouzská republika obdobně jako Parlament navrhuje zamítnout opravný prostředek a uložit navrhovateli náhradu nákladů řízení.
K přípustnosti opravného prostředku
39 Vzhledem k tomu, že Parlament a francouzská vláda ve svých příslušných spisech uplatňují, že značná část opravného prostředku je nepřípustná z důvodu, že se navrhovatel omezuje na opakování důvodů dovolávaných jím před Soudem, aniž by přesně označil zpochybňované pasáže napadeného rozsudku či specificky označil právní argumenty na podporu svého návrhu na zrušení, je namístě připomenout, že podle článku 225 ES, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a čl. 112 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora musí opravný prostředek přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, jakož i právní argumenty, které specifickým způsobem tento návrh podporují. Opravný prostředek, který vůbec neobsahuje argumentaci specificky směřující k označení vady spočívající v nesprávném právním posouzení, jíž byl napadený rozsudek postižen, a omezuje se na opakování nebo doslovné převzetí důvodů a argumentů, které již byly uplatněny před Soudem, tento požadavek nesplňuje (rozsudky ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, Recueil, s. I‑5291, body 34 a 35, jakož i ze dne 30. září 2003, Eurocoton a další v. Rada, C‑76/01 P, Recueil, s. I‑10091, body 46 a 47).
40 Pokud navrhovatel naproti tomu zpochybňuje výklad nebo použití práva Společenství Soudem, mohou se právní otázky zkoumané v prvním stupni stát znovu předmětem diskuse během řízení o opravném prostředku. Pokud by totiž navrhovatel nemohl svůj opravný prostředek takto opřít o důvody a argumenty, které již byly vzneseny před Soudem, bylo by uvedené řízení zbaveno části svého smyslu (viz zejména rozsudek ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, C‑41/00 P, Recueil, s. I‑2125, bod 17, a usnesení ze dne 11. listopadu 2003, Martinez v. Parlament, C‑488/01 P, Recueil, s. I‑13355, bod 39).
41 Projednávaný opravný prostředek, posuzovaný jako celek, přitom směřuje právě ke zpochybnění závěrů Soudu ohledně různých právních otázek, které mu byly předloženy, a zejména ohledně přesného dosahu aktu z roku 1976 a obratu „vezme na vědomí“, který je uveden v jeho čl. 12 odst. 2 prvním pododstavci.
42 Za těchto podmínek je projednávaný opravný prostředek přípustný.
K opodstatněnosti opravného prostředku
43 Podstatou opravného prostředku navrhovatele je zpochybnění výkladu čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976 provedeného Soudem, a zvláště jeho závěru učiněného v bodě 97 napadeného rozsudku, podle nějž nebyl sporný akt určen k tomu, aby vyvolával vlastní právní účinky, které jsou odlišné od právních účinků dekretu ze dne 31. března 2000. Podle navrhovatele takový závěr, krom toho, že je v rozporu s tvrzením obsaženým v bodech 90 a 91 téhož rozsudku, podle něhož má Parlament „přesto“ omezenou ověřovací pravomoc v kontextu, v němž mu přísluší vzít na vědomí zjištění uprázdnění mandátu již učiněné vnitrostátními orgány, rovněž zkresluje samotný dosah článku 12 aktu z roku 1976.
44 V tomto ohledu navrhovatel připomíná judikaturu Soudního dvora, podle níž je třeba jednak vycházet více z podstaty aktu než z jeho formy, a jednak přihlédnout k výslovnému úmyslu jeho tvůrce, a v projednávaném případě uplatňuje, že aktem, kterým bylo změněno jeho právní postavení tím, že byl zbaven svého volebního mandátu, je sporný akt, a nikoli dekret ze dne 31. března 2000. Tento výklad je podle něj ostatně potvrzen jak samotným zněním čl. 12 odst. 2 prvního pododstavce aktu z roku 1976 – který uvádí povinnost Parlamentu „vzít na vědomí“ uprázdnění mandátu vyplývající z použití vnitrostátních předpisů –, tak postojem právního výboru a předsedkyně Parlamentu, jakož i okolností, že on sám nadále v Parlamentu až do 23. října 2000 zasedal a pobíral do tohoto dne náhrady od tohoto orgánu a plat od francouzských orgánů.
45 Před zkoumáním dosahu čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976 je namístě bez dalšího nepřijmout argument navrhovatele vycházející z rozporu v odůvodnění napadeného rozsudku a zejména z rozporu mezi jeho body 91 a 97. Jak totiž podotkla francouzská vláda ve svém písemném vyjádření, krom toho, že se výraz „přesto“ v těchto bodech vůbec nevyskytuje, uvedený bod 91, vytržený ze svého kontextu a citovaný navrhovatelem pouze zčásti, vede nutně k závěru uvedenému v bodě 97 uvedeného rozsudku. Soud tak právě proto, že v bodě 91 konstatoval, že ověřovací pravomoc Parlamentu je výrazně omezená a v podstatě se omezuje na kontrolu věcné správnosti uprázdnění mandátu – zejména bez možnosti ověřit dodržování postupu upraveného použitelným vnitrostátním právem nebo základních práv dotyčné osoby –, mohl v bodě 97 téhož rozsudku dospět k závěru, že sporný akt nevyvolává vlastní právní účinky, jež jsou odlišné od právních účinků dekretu ze dne 31. března 2000.
46 Pokud jde o hlavní argument navrhovatele vycházející ze zkreslení dosahu čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976 a z nesprávného posouzení Soudu, pokud jde o skutečnou právní povahu sporného aktu, který jediný mění jeho právní postavení, je namístě připustit opodstatněnost teze, podle níž je při určení, zda akty mohou být předmětem žaloby podle článku 230 ES, třeba vycházet ze samotné jejich podstaty a úmyslu jejich tvůrce. Podle ustálené judikatury je totiž forma, jakou byly akt nebo rozhodnutí přijaty, v zásadě nerozhodná, pokud jde o možnost napadnout tento akt nebo toto rozhodnutí žalobou na neplatnost (viz zejména výše uvedené rozsudky Komise v. Rada, bod 42, a IBM v. Komise, bod 9).
47 Z tohoto hlediska tedy sice nelze vyloučit, že by písemné sdělení či prosté ústní prohlášení podléhalo přezkumu Soudního dvora na základě článku 230 ES, tato možnost však nemůže vést k popření pravidel a postupů vztahujících se na volbu poslanců Parlamentu.
48 V tomto ohledu přitom, jak Soud právem podotkl v bodech 81 a 82 napadeného rozsudku, nebyl v rozhodné době přijat žádný jednotný volební postup pro volbu poslanců Parlamentu, a tento postup se tudíž nadále řídil platnými předpisy v každém členském státě v souladu s čl. 7 odst. 2 aktu z roku 1976.
49 Za těchto podmínek, jelikož podle článku 5 zákona z roku 1977 vede ztráta volitelnosti konstatovaná dekretem ke ztrátě mandátu poslance Parlamentu, neměl Parlament jinou volbu než vzít zjištění uprázdnění mandátu navrhovatele, učiněné již vnitrostátními orgány, bezodkladně na vědomí, přičemž takové zjištění se týká, jak Soud právem podotkl v bodě 90 napadeného rozsudku, předchozího právního stavu a vyplývá výlučně z rozhodnutí těchto orgánů. Žádný z argumentů dovolávaných navrhovatelem v rámci projednávaného opravného prostředku nemůže tento posledně uvedený závěr zpochybnit.
50 Pokud tedy jde nejprve o argument navrhovatele vycházející ze samotného znění čl. 12 odst. 2 aktu z roku 1976, který podle něj uvádí povinnost Parlamentu „vzít na vědomí“ uprázdněný mandát vyplývající z použití platných vnitrostátních předpisů některého členského státu, toto ustanovení nejenže zdaleka nepotvrzuje tezi navrhovatele, ale naopak jasně zvýrazňuje zcela chybějící prostor pro uvážení Parlamentu v této oblasti. V tomto zvláštním případě totiž nespočívá úloha Parlamentu v zjištění uprázdněného mandátu, ale, jak Soud právem podotkl v bodě 88 napadeného rozsudku, v prostém vzetí na vědomí uprázdnění mandátu, jak již bylo konstatováno vnitrostátními orgány, zatímco v jiných případech, týkajících se zejména vzdání se mandátu nebo úmrtí jednoho ze svých členů, má tento orgán aktivnější úlohu, neboť sám konstatuje, že mandát byl uprázdněn, a informuje dotyčný členský stát o tomto uprázdnění.
51 Tento výklad je ostatně potvrzen zněním dalších ustanovení aktu z roku 1976, jako například jeho článku 11, a zněním čl. 7 odst. 1 jednacího řádu Parlamentu. Oba tyto články týkající se ověřování mandátů členů Parlamentu mu totiž svěřují pravomoc rozhodovat o platnosti mandátu každého z jeho nově zvolených členů, jakož i sporech, které mohou vzniknout na základě ustanovení aktu z roku 1976 a „které nevznikají na základě ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje“ (článek 11 aktu z roku 1976), a „s výjimkou sporů vyplývajících z vnitrostátních volebních předpisů“ (čl. 7 odst. 1 uvedeného řádu). Tato upřesnění, která byla beze změn převzata do současného článku 12 aktu z roku 1976, ve znění rozhodnutí Rady 2002/772/ES, Euratom dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002 (Úř. věst. L 283, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 137), jakož i do čl. 3 odst. 1 nyní platného jednacího řádu Parlamentu (JO 2005, L 44, s. 1), tedy za současného stavu práva Společenství skutečně potvrzují úplnou neexistenci pravomoci Parlamentu ohledně uprázdnění mandátu vyplývajícího z použití vnitrostátních předpisů.
52 Navrhovatel se dále pro zpochybnění tohoto výkladu marně dovolává významu úmyslu tvůrce sporného aktu při jeho přijímání a uplatňuje konkrétněji, že právní výbor i předsedkyně Parlamentu „neustále považovaly za potvrzenou“ zásadu, podle níž jedině vzetí na vědomí ztráty mandátu navrhovatele měnilo jeho postavení. Krom toho, že se takový argument týká posouzení skutkových okolností, které v zásadě nepodléhá přezkumu Soudního dvora v rámci opravného prostředku, totiž z řady dokumentů připojených k návrhu v každém případě vyplývá, že uvedený výbor a předsedkyně Parlamentu se cítily vázány zjištěním této ztráty mandátu francouzskými orgány.
53 To je zejména případ zápisu z mimořádné schůze právního výboru ze dne 15. května 2000, z nějž plyne, že jeho předsedkyně vystoupila, aby členy tohoto výboru upozornila na skutečnost, že rozhodnutí Parlamentu se musí omezit na „formální vzetí nebo nevzetí na vědomí“, jakož i případ dopisu zaslaného o dva dny později předsedkyni Parlamentu, v němž předsedkyně uvedeného výboru jasně zdůraznila „vykonatelnost“ dekretu ze dne 31. března 2000. Obě tyto skutkové okolnosti, k nimž je třeba ještě dodat dopis zaslaný dne 9. června 2000 předsedkyní Parlamentu francouzským orgánům, v němž posledně uvedená poukazuje na „nevratnost“ ztráty mandátu vyplývající z uvedeného dekretu, byly zohledněny v napadeném rozsudku, respektive v jeho bodech 23, 24 a 29. Přitom žádné zjištění učiněné v těchto třech bodech nebylo v rámci projednávaného opravného prostředku zpochybněno.
54 Pokud jde konečně o okolnost, jíž se navrhovatel dovolává a podle níž mohl v Parlamentu zasedat až do 23. října 2000 a pobírat do tohoto dne jak náhrady od tohoto orgánu, tak plat od francouzských orgánů – což v jeho očích prokazuje, že jedině sporný akt mohl změnit jeho právní postavení, a být tudíž předmětem žaloby na základě článku 230 ES –, je namístě poznamenat, že, jak Soud právem podotkl, se jedná o praktické důsledky vyplývající ze zpoždění, s nímž Parlament vzal na vědomí oznámení o dekretu ze dne 31. března 2000 učiněné francouzskými orgány. Pouze tento dekret totiž změnil právní postavení navrhovatele, když konstatoval ztrátu jeho mandátu.
55 Navrhovatel se dovolává dvou doplňkových argumentů na podporu své teze, že sporný akt je napadnutelný. První argument vychází z okolnosti, že Soud v bodě 91 napadeného rozsudku výslovně podotkl, že navrhovatel uplatnil svá práva u Conseil d’État a u Evropského soudu pro lidská práva, což prokazuje existenci napadnutelného aktu, neboť Parlament tak provedl posouzení skutkových a právních okolností. Druhý argument se týká irelevantnosti teorie potvrzujícího aktu, která byla základem pro bod 97 uvedeného rozsudku, neboť žaloby zmíněné v bodě 91 představují právě nové právní okolnosti, které nastaly mezi dnem přijetí dekretu ze dne 31. března 2000 a dnem, kdy Parlament vzal na vědomí ztrátu mandátu navrhovatele.
56 V tomto ohledu postačí konstatovat, že argument, podle nějž Parlament provedl posouzení skutkových a právních okolností, spočívá na zjevně nesprávném chápání napadeného rozsudku, neboť, jak již bylo podotknuto v bodě 45 tohoto rozsudku, Soud v bodě 91 napadeného rozsudku právě rozhodl, že nikoli Parlamentu, ale vnitrostátním soudům, případně Evropskému soudu pro lidská práva přísluší ověřit dodržování postupu upraveného použitelným vnitrostátním právem nebo základních práv dotyčné osoby. Zmínka žalob podaných navrhovatelem u Conseil d’État a uvedeného Evropského soudu, která zdaleka nepotvrzuje existenci jakékoli posuzovací pravomoci, kterou by měl Parlament disponovat, tedy naopak představuje další důkaz o neexistenci takové pravomoci Parlamentu a o skutečnosti, že navrhovatel v rozporu se svým tvrzením skutečně mohl uplatnit svá práva soudní cestou.
57 Pokud jde o tvrzení navrhovatele, že Soud v bodě 97 napadeného rozsudku implicitně uplatnil teorii potvrzujícího aktu, postrádá toto tvrzení jakýkoli základ. Jak podotkl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska, kromě skutečnosti, že nic v uvedeném bodě 97 nenaznačuje, že by Soud měl v úmyslu vycházet z takové teorie, celé odůvodnění napadeného rozsudku naopak prokazuje, že dekret ze dne 31. března 2000 a sporný akt se odlišují jak svou povahou, tak svým předmětem.
58 S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je tedy namístě konstatovat, že Soud se nedopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl žalobu J.‑M. Le Pena jako nepřípustnou.
59 V důsledku toho je namístě projednávaný opravný prostředek zamítnout, aniž by bylo namístě zkoumat ostatní důvody opravného prostředku, jichž se navrhovatel dovolává, vycházející jak z vnitřní, tak vnější protiprávnosti sporného aktu.
K nákladům řízení
60 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, který se na základě článku 118 tohoto řádu použije na řízení o opravném prostředku, bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud druhý účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament ve svém návrhu požadoval, aby navrhovateli byla uložena náhrada nákladů řízení, a navrhovatel byl ve sporu neúspěšný, je namístě mu uložit náhradu nákladů tohoto řízení, včetně nákladů řízení vzniklých v souvislosti s řízením o předběžném opatření uvedeným v bodě 2 tohoto rozsudku. Francouzská republika, která vstoupila do řízení jako vedlejší účastník, ponese podle odst. 4 prvního pododstavce téhož článku vlastní náklady.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Opravný prostředek se zamítá.
2) J.‑M. Le Penovi se ukládá náhrada nákladů tohoto řízení, včetně nákladů řízení vzniklých v souvislosti s řízením o předběžném opatření.
3) Francouzská republika ponese vlastní náklady.
Podpisy.
* Jednací jazyk: francouzština.