STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

L. A. GEELHOEDA

přednesené dne 20. ledna 2005 (1)

Věc C‑402/03

Skov ÆG

proti

Bilka Lavprisvarehus A/S

proti

Jette Mikkelsen

Michaelovi Due Nielsenovi

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vestre Landsret (Dánsko)]

„Odpovědnost za vadné výrobky – Odpovědnost distributora za vadný výrobek“

I – Úvod

1. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vestre Landsret (odvolací soud, Dánsko) se týká výkladu směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky(2) (dále jen „směrnice“). Týká se především toho, zda tato směrnice, která spočívá na primární odpovědnosti za vadný výrobek výrobce a pouze na podpůrné odpovědnosti dodavatele, umožňuje členským státům změnit toto rozdělení odpovědnosti a případně v jakém rozsahu.

2. Předkládající soud položil Soudnímu dvoru pět otázek týkajících se výkladu směrnice. Týkají se problematiky, která již byla předmětem věcí Komise v. Francie (C‑52/00)(3), Komise v. Řecko (C‑154/00)(4) a González Sánchez (C‑183/00)(5), a konkrétněji otázky, zda směrnice připouští, aby byla odpovědnost za vadné výrobky rozšířena na jiné hospodářské subjekty, než jsou subjekty definované směrnicí.

II – Právní rámec

A – Právo Společenství

3. Podle článku 1 směrnice je „výrobce“ odpovědný „za škodu způsobenou vadou jeho výrobku“. Ve smyslu směrnice pojem „výrobce“ výrobku zahrnuje výrobce konečného výrobku (čl. 3 odst. 1) a dovozce do Společenství (čl. 3 odst. 2).

4. Článek 3 odst. 3 směrnice stanoví:

„Pokud nelze určit výrobce výrobku, považuje se každý dodavatel výrobku za výrobce, pokud v přiměřené lhůtě neuvědomí poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo osoby, která mu výrobek dodala. Totéž platí v případě dovezeného výrobku, jestliže na tomto výrobku není uvedena totožnost dovozce podle odstavce 2, i když je název výrobce uveden.“

5. Podle článku 13 směrnice:

„Tato směrnice se nedotýká žádných práv, která může poškozená osoba mít podle právních předpisů o smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti nebo na základě zvláštního systému odpovědnosti existujícího v okamžiku oznámení této směrnice.“

B – Vnitrostátní právo

6. V Dánsku byla směrnice provedena zákonem č. 371 ze dne 7. června 1989 (dále jen „dánský zákon“).

7. Relevantní ustanovení tohoto zákona zní následovně:

Článek 4:

„1. Výrobcem se rozumí osoba, která vyrábí konečný výrobek, meziprodukt nebo surovinu, osoba, která produkuje nebo sbírá přírodní plody, jakož i osoba, která uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku vystupuje jako výrobce.

2. Za výrobce se rovněž považuje osoba, která v rámci své obchodní činnosti doveze do Společenství výrobek za účelem prodeje, pronájmu, leasingu nebo jakékoliv jiné formy distribuce.

3. Dodavatelem se rozumí osoba, která v rámci své obchodní činnosti uvádí výrobek do oběhu, aniž by se na ni nahlíželo jako na výrobce.

4. Pokud osoba poškozená výrobkem vyrobeným ve Společenství nemůže určit jeho výrobce nebo pokud osoba poškozená výrobkem vyrobeným ve třetí zemi nemůže určit jeho dovozce do Společenství, na jakékoliv dodavatele je nahlíženo jako na výrobce.

5. Odstavec 4 se nepoužije, pokud dodavatel v přiměřené lhůtě uvědomí poškozenou osobu o totožnosti a adrese výrobce nebo dovozce nebo o totožnosti a adrese osoby, která mu výrobek dodala. Dodavatel nemůže oznámit poškozené osobě jako osobu odpovědnou osobu usazenou mimo území Evropského společenství.“

Článek 10:

„Dodavatel odpovídá za vady výrobku přímo poškozeným osobám a dodavatelům, kteří jsou v distribučním řetězci blíže ke spotřebiteli.“

Článek 11:

„1. Pokud jsou v důsledku tohoto zákona za stejnou škodu odpovědné dvě nebo více osob, jsou odpovědné společně a nerozdílně.

[…]

3. Ten, kdo jako dodavatel nebo výrobce nahradil poškozené osobě nebo dalšímu dodavateli škodu v souladu s čl. 4 odst. 2 nebo odst. 4, vstupuje do práv poškozené osoby vůči subjektům, které jsou ve výrobním a obchodním řetězci dále od spotřebitele. […]“

III – Skutkový stav a řízení

8. Dne 24. dubna 1998 si J. Mikkelsen a M. D. Nielsen koupili plato 30 vajec v obchodě Bilka Lavprisvarehus A/S (dále jen „Bilka“).

9. Tato vejce byla použita dne 15. května 1998 pro přípravu vaječného koláče, který J. Mikkelsen a M. D. Nielsen společně zkonzumovali.

10. Dne 16. května 1998 jak J. Mikkelsen, tak M. D. Nielsen onemocněli. Vyšetření následně provedená v nemocnici ukázala, že byli oba dva nakaženi salmonelózou.

11. Poškozené osoby podaly žalobu proti dodavateli Bilka, který se obrátil proti výrobci Skov (kde byla tato vejce nakoupena).

12. Soud prvního stupně ve svém rozsudku prohlásil, že Bilka jakožto dodavatel je odpovědný za škodu způsobenou J. Mikkelsen a M. D. Nielsenovi, a že se může obrátit proti Skov, protože ten je odpovědný jakožto výrobce vajec obsahujících salmonelózu.

13. Bilka a Skov se odvolaly, uplatňujíce, že článek 10 dánského zákona je neslučitelný se směrnicí. Vestre Landsret se rozhodl položit Soudnímu dvoru usnesením ze dne 26. září 2003 následující předběžné otázky:

1) První otázka:

Brání směrnice Rady ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky, systém, podle kterého dodavatel nese bez omezení odpovědnost výrobce podle směrnice?

2) Druhá otázka:

Brání výše uvedená směrnice systému, podle kterého dodavatel má povinnost v souladu s judikaturou nést v plném rozsahu odpovědnost výrobce za zavinění, jak je stanovena judikaturou, v případě vady výrobku, jež způsobila škodu na zdraví nebo majetku spotřebitele?

3) Třetí otázka:

Odkazem:

1. na protokol z jednání Rady ministrů zveřejněný v BEUC‑News, Legal Suplement 12. listopadu/prosince 1985, s. 20 a 21, jehož bod 2 je následující:

„Statements on articles 3 and 12: ‚co se týče výkladu článků 2 a 10[3], Rada a Komise se dohodly, že nic nebrání členským státům stanovit ve svých vnitrostátních právních předpisech pravidla upravující odpovědnost dodavatele, protože tato odpovědnost není upravena směrnicí. Shoda existuje mimoto ohledně skutečnosti, že, v souladu se směrnicí, členské státy mohou přijmout předpisy týkající se konečného vzájemného rozdělení odpovědnosti mezi několik odpovědných výrobců (viz článek 3) a dodavatele“,

2. na článek 13 směrnice, který stanoví:

je kladena otázka, zda směrnice brání tomu, aby členský stát legálně upravil odpovědnost dodavatele za vadný výrobek, za podmínky, že dodavatelem se jako v čl. [4] odst. 3 první věty dánského zákona rozumí osoba, která v rámci své obchodní činnosti uvádí výrobek do oběhu, aniž by se na ni nahlíželo jako na výrobce ve smyslu definice uvedené v článku 3 směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky.

4) Čtvrtá otázka:

Brání směrnice (směrnice Rady ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky) tomu, aby členské státy přijaly právní předpis týkající se odpovědnosti za výrobky, podle něhož dodavatel – aniž by byl sám výrobcem nebo byl pokládán za výrobce podle článku 3 směrnice – nese:

– odpovědnost výrobce ve smyslu směrnice?

– odpovědnost za zavinění výrobce, zakotvenou v judikatuře, v oblasti odpovědnosti za škodu způsobenou výrobkem na zdraví nebo majetku spotřebitele?

Dotčený právní předpis předpokládá, že:

a) dodavatelem se rozumí osoba, která v rámci své obchodní činnosti uvádí výrobek do oběhu, aniž by se na ni nahlíželo jako na výrobce (čl. [4] odst. 3 první věta dánského zákona);

b) výrobce může nést odpovědnost, a že dodavatel tedy nenese odpovědnost, jestliže tomu tak není (článek 10 dánského zákona);

c) dodavatel má možnost se hojit na výrobci formou regresní náhrady (čl. 11 odst. 3 dánského zákona).

5) Pátá otázka:

Brání směrnice (směrnice Rady ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky) tomu, aby členský stát ponechal v platnosti pravidlo, nikoli ve formě právního předpisu nýbrž vyplývající z judikatury, jež bylo zakotveno před přijetím směrnice, podle kterého dodavatel – aniž by byl sám výrobcem nebo byl pokládán za výrobce podle článku 3 směrnice – nese:

– odpovědnost výrobce ve smyslu směrnice?

– odpovědnost za zavinění výrobce, zakotvenou v judikatuře, v oblasti odpovědnosti za škodu způsobenou výrobkem na zdraví nebo majetku spotřebitele?

Dotčené pravidlo vyplývající z judikatury předpokládá, že:

b) výrobce může nést odpovědnost, a že dodavatel tedy nenese odpovědnost, jestliže tomu tak není (článek 10 dánského zákona);

c) dodavatel má možnost se hojit na výrobci formou regresní náhrady (čl. 11 odst. 3 dánského zákona).“

IV – Poznámky

14. Písemná a ústní vyjádření v projednávané věci mohou být rozdělena do dvou kategorií. Jednak vyjádření žalovaných v původním řízení – poškozených osob – a dánské vlády, které zastávají názor, že směrnice provedla úplnou harmonizaci pouze odpovědnosti výrobců za vadné výrobky, a že si členské státy v důsledku toho zachovaly pravomoc ponechat v platnosti nebo přijmout zvláštní právní úpravu objektivní odpovědnosti dodavatelů. Krom toho vyjádření žalobců v původním řízení – Bilka a Skov –, španělské vlády a Komise, která poznamenávají, že směrnice skutečně stanovila úplnou harmonizaci odpovědnosti za vadné výrobky, když tuto odpovědnost uložila výlučně výrobcům a za ně pokládaným hospodářským subjektům.

15. Dánská vláda podporuje svůj názor dvěma odlišnými argumentacemi. Začíná s tvrzením, že článek 3 směrnice obsahuje pouze definici výrobce a za něj pokládaných hospodářských subjektů. Z toho a contrario vyplývá, že směrnice neupravila odpovědnost zprostředkovatelů, jako je dodavatel, ve výrobním a obchodním řetězci. Tento výklad je potvrzen článkem 13 směrnice a dvěma prohlášeními – druhým a šestnáctým – obsaženými v protokolu z jednání 1025. schůze Rady ze dne 25. července 1985.

16. Podpůrně dánská vláda vysvětluje, že podle dánských právních předpisů není odpovědnost dodavatele samostatná, jelikož podle článku 10 a čl. 11 odst. 3 dánského zákona dodavatel odpovídá přímo poškozeným osobám pouze tehdy, kdy může nést odpovědnost výrobce. Situace dodavatele se tak podobá postavení společného ručitele. Dánská právní úprava se tak liší od francouzského předpisu prohlášeného za neslučitelný se směrnicí ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Francie(6). Dánská vláda z toho vyvozuje, že tato judikatura není na dánskou právní úpravu použitelná.

17. Pokud by tento výklad nebyl přijat, vyzývá dánská vláda Soudní dvůr, aby přezkoumal svou judikaturu, přinejmenším pokud jde o odpovědnost dodavatele, z důvodu negativních následků této judikatury pro ochranu zájmů spotřebitele. V případě, že Soudní dvůr konstatuje neslučitelnost dánského zákona se směrnicí, žádá, aby časové účinky rozsudku byly omezeny ke dni jeho vyhlášení.

18. Skov, Bilka, španělská vláda a Komise ve svých argumentech odkazují především na výše uvedený rozsudek Komise v. Francie. Domnívají se, že tento rozsudek nabízí závěr, že ustanovení čl. [4] odst. 3 a článků 10 a 11 dánského zákona porušují směrnici.

19. Podle těchto účastníků druhé prohlášení v protokolu z jednání Rady musí být vykládáno v tom smyslu, že členské státy mohou stanovit zvláštní pravidla pro odpovědnost dodavatele, ale nesmí přenést na dodavatele objektivní odpovědnost za vadné výrobky tak, jak ji směrnice přičetla výrobci.

20. Skov dále uplatňuje, že článek 10 dánského zákona musí být vykládán v souladu se směrnicí, která je podle něj přímo použitelná. Článek 10 dánského zákona tak nemůže dodavateli ukládat těžší povinnosti, než jsou povinnosti uvedené v článku 3 směrnice. Na podporu tohoto názoru odkazuje na judikaturu Soudního dvora ve věcech Von Colson a Karmann, Marleasing, Wagner, Miret a Faccini Dori(7).

V – Posouzení

A – Úvodní poznámky

21. V projednávané věci je hlavní otázkou to, zda směrnice brání systému, podle kterého má dodavatel (nebo jakýkoliv jiný zprostředkovatel) povinnost nést bez omezení odpovědnost výrobce podle směrnice.

22. Směrnice stanoví právní úpravu objektivní odpovědnosti za vadné výrobky. Podle jejího článku 1 se zúčastněné osoby mohou domáhat náhrady škody, pokud je jim způsobena vadným výrobkem a za podmínky, že prokáží příčinnou souvislost mezi vadou a škodou (článek 4). V článku 1 je za odpovědnou osobu označen výrobce vadného výrobku.

23. Článek 3 směrnice obsahuje právní definici výrazu „výrobce“ – tedy osoby odpovědné – ve smyslu směrnice. Jedná se zejména:

– o výrobce konečného výrobku, výrobce každé suroviny nebo výrobce součásti a každou osobu, která uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku vystupuje jako jeho výrobce (odstavec 1);

– o dovozce konečného výrobku do Společenství za účelem prodeje, pronájmu, leasingu nebo jakékoliv jiné formy distribuce v rámci své obchodní činnosti (odstavec 2);

– o dodavatele výrobku, pokud nelze určit výrobce nebo dodavatele, ledaže v přiměřené lhůtě uvědomí poškozenou osobu o totožnosti výrobce nebo dovozce nebo osoby, která mu výrobek dodala (odstavec 3).

24. Toto ustanovení bylo do dánského práva provedeno čl. 4 odst. 1, 2, 4 a 5 dánského zákona o odpovědnosti za vadné výrobky. Dánský zákonodárce však přidal ke kategoriím odpovědných osob upravených směrnicí zvláštní kategorii. Podle článku 10 dánského zákona dodavatelé odpovídají za vady výrobku přímo poškozeným osobám a dodavatelům, kteří jsou v distribučním řetězci blíže ke spotřebiteli. Podle definice v čl. 4 odst. 3 výše uvedeného zákona je dodavatelem ve smyslu článku 10 osoba, která v rámci své obchodní činnosti uvádí výrobek do oběhu, aniž by se na ni nahlíželo jako na výrobce.

25. Soud a quo v podstatě žádá Soudní dvůr o upřesnění, zda harmonizace odpovědnosti za vadné výrobky provedená směrnicí musí být považována za úplnou harmonizaci, neponechávajíc žádný prostor pro uvážení členským státům ohledně definice okruhu odpovědných osob.

26. V řadě výše uvedených nejnovějších rozsudků Komise v. Francie, González Sánchez a Komise v. Řecko(8), se Soudní dvůr této zásadní otázce věnoval. V mém stanovisku v uvedených věcech jsem se na základě analýzy její systematiky a cílů, jak vyplývají z bodů odůvodnění, domníval, že cílem směrnice je úplná harmonizace objektivní odpovědnosti za vadné výrobky. Z toho vyplývá, že prostor pro uvážení, který mají členské státy při provádění směrnice do vnitrostátního právního řádu, byl v plném rozsahu stanoven jejím textem. Na základě obdobné argumentace došel Soudní dvůr ve výše uvedených rozsudcích ke stejnému zjištění, jak jasně vyplývá z bodů 16 až 19 výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie.

27. V bodě 16 Soudní dvůr zejména konstatoval, že určitý prostor pro uvážení, který mají členské státy, je v plném rozsahu vymezen samotnou směrnicí a musí být vyvozen z jejího znění, cíle a systematiky.

28. Soudní dvůr dále v bodě 17 konstatoval, že když směrnice zavedla systém občanskoprávní odpovědnosti výrobců za škodu způsobenou vadnými výrobky, odpovídá cíli zajistit nenarušenou hospodářskou soutěž mezi hospodářskými subjekty, usnadnit volný pohyb zboží a zabránit rozdílům v úrovni ochrany spotřebitele.

29. Soudní dvůr dále v bodě 18 konstatoval, že směrnice neobsahuje žádné ustanovení, které by členské státy výslovně opravňovalo přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení ohledně otázek, které upravuje, za účelem zajištění vyšší úrovně ochrany spotřebitele.

30. Soudní dvůr konečně v bodě 19 poznamenal, že skutečnost, že směrnice stanoví určité odchylky nebo odkazuje v určitých bodech na vnitrostátní právo, neznamená, že v bodech, které upravuje, není harmonizace úplná.

31. V důsledku toho Soudní dvůr došel k závěru, že článek 13 směrnice nelze vykládat tak, že umožňuje členským státům zachovat jiný obecný systém odpovědnosti za vadné výrobky, než jaký stanoví směrnice.

32. Dále v bodě 22 výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie a v bodech 31 až 33 výše uvedeného rozsudku González Sánchez Soudní dvůr prohlásil, že systém zavedený uvedenou směrnicí nevylučuje použití jiných systémů smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti spočívajících na takových odlišných základech, jako je odpovědnost za skryté vady nebo zavinění.

33. Před odpovědí na položené otázky nejprve přezkoumám, zda argumenty předložené dánskou vládou a žalovanými v původním řízení obsahují nové skutečnosti ve srovnání s výše uvedenými argumenty a zda mohou vést ke změně judikatury.

34. Dánská vláda zastávala názor, že směrnice zamýšlí pouze harmonizaci odpovědnosti výrobce. I přes částečnou právní úpravu podpůrné odpovědnosti dodavatele v případě, že výrobce vadného výrobku nemůže být určen, stanovené v čl. 3 odst. 3 směrnice, není cílem této směrnice obecná právní úprava odpovědnosti dodavatele a jiných zprostředkovatelů. Vláda z toho vyvozuje, že si v tomto ohledu členské státy zachovaly své zákonodárné pravomoci.

35. S tímto názorem, ani s argumentací, na které spočívá, nemohu souhlasit. Jak vyplývá z již několikráte uváděné judikatury, cílem směrnice je úplná harmonizace objektivní odpovědnosti za vadné výrobky. Taková právní úprava zahrnuje přinejmenším definici předmětu odpovědnosti, tedy škody způsobené vadným výrobkem, okruh chráněných osob a konečně okruh odpovědných osob. Jestliže přitom připustíme, že cílem směrnice je úplná harmonizace, vyplývá z toho, že definice okruhu odpovědných osob je rovněž taxativní.

36. Z tohoto důvodu již členské státy nemohou rozšířit okruh odpovědných osob na dodavatele a jiné zprostředkovatele, s výjimkou případů výslovně stanovených v čl. 3 odst. 3 směrnice.

37. Na podporu svého názoru se dánská vláda rovněž dovolávala dvou prohlášení, jednoho Rady a druhého Rady a Komise, které ohledně směrnice byly zapsány do protokolu z jednání 1025. schůze Rady ze dne 25. července 1985(9). I když nebyla dovolávána ve věcech uvedených výše, jsou pro výklad směrnice relevantní.

38. Před přezkoumáním třetí otázky, kdy se budu těmito prohlášeními zabývat podrobně, na tomto místě konstatuji, že ani jejich právní povaha, ani jejich věcný obsah se nemohou dotýkat znění, systematiky a cíle směrnice.

39. Jak ve svém písemném vyjádření, tak při jednání žalobci v původním řízení a dánská vláda zdůraznili rozdíly, které podle nich existují mezi dánskou právní úpravou objektivní odpovědnosti dodavatelů a článkem 1386-7 francouzského občanského zákoníku, který byl posouzen za neslučitelný se směrnicí Soudním dvorem ve výše uvedené věci Komise v. Francie(10).

40. V tomto ohledu podotýkám, že se v projednávané věci zaprvé jedná o to, zda je právní předpis, jako je dánský právní předpis, slučitelný se směrnicí, či nikoliv. Z údajných rozdílů mezi těmito dvěma právními předpisy nelze vyvozovat rozhodující argumenty na podporu odpovědi na tuto otázku.

41. Pokud by Soudní dvůr nemohl souhlasit s jejím stanoviskem, že dánská právní úprava objektivní odpovědnosti dodavatelů za vadné výrobky je slučitelná se směrnicí tak, jak je vyložena ve věci Komise v. Francie, dánská vláda žádá Soudní dvůr, aby tuto judikaturu změnil.

42. Zdá se mi, že změna této judikatury z nedávné doby je nevhodná. V dotyčných rozsudcích i v mých stanoviskách bylo na základě gramatické, systematické a historické analýzy konstatováno, že cílem směrnice je vskutku úplná harmonizace. Argumenty předložené dánskou vládou – ty argumenty, které se především omezují na to, že výsledkem výkladu Soudního dvora je podle ní nedostatečná ochrana spotřebitele – nemohou vést k výsledku, který by byl v rozporu s jasnou vůlí zákonodárce Společenství tak, jak je vyjádřena ve směrnici.

43. Jestliže je směrnice týkající se tak choulostivé a delikátní otázky, jakou je odpovědnost za vadné výrobky, v rozporu s preferencemi jednoho nebo více členských států, je třeba hledat řešení tohoto rozporu v rámci ústavního řádu Společenství, a nikoliv výkladem contra legem, ale skutečně na základě podnětu zákonodárce Společenství. Krom toho, z kroků dánské vlády jakožto předsedy Rady vyplývá, že si je vědoma této ústavní logiky(11).

44. Pro všechny případy mimoto podotýkám, že kdyby Soudní dvůr chtěl přijmout výklad zastávaný dánskou vládou, došlo by tím nevyhnutelně ke změně takové nejnovější judikatury, jak je obsažena ve výše uvedených rozsudcích Komise v. Francie a González Sánchez(12). Důsledkem takového výkladu by bylo, že by primární odpovědnost výrobců, výslovně zamýšlená směrnicí, byla rozšířena na jiné články výrobního řetězce, například na zprostředkovatele (dodavatele).

45. Takové odchýlení od judikatury by tak znamenalo, že by se argumenty vyjádřené Soudním dvorem – znění, systematika a skutečnosti předcházející směrnici – na podporu úplné harmonizace, která stanoví výlučnou objektivní odpovědnost výrobce za vadné výrobky, staly neudržitelnými.

B – K první otázce

46. První otázka se týká hospodářských subjektů jiných než výrobců, jak jsou tito definovaní v čl. 3 odst. 3 směrnice. Předkládající soud tak chce vědět, zda toto ustanovení brání vnitrostátnímu právnímu předpisu, podle kterého dodavatelé mají povinnost nést bez omezení odpovědnost výrobců podle směrnice.

47. Odpověď na tuto otázku lze snadno vyvodit z výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie. V uvedené věci se jednalo o ustanovení francouzského občanského zákoníku (článek 1386‑7), které nakládalo s dodavateli jako s výrobci, pokud jde o odpovědnost. Soudní dvůr rozhodl, že takové úplné stejné zacházení je v rozporu se směrnicí, jelikož její čl. 3 odst. 3 stanoví pouze podpůrnou odpovědnost v případě, kdy je totožnost výrobce neznámá.

48. Ze srovnání článku 1386‑7 francouzského občanského zákoníku s článkem 10 dánského zákona vyplývá, že obě ustanovení jsou velmi podobná.

49. Článek 1386‑7 občanského zákoníku stanoví, že prodávající, pronajímatel, s výjimkou poskytovatele leasingu nebo pronajímatele přirovnatelného k poskytovateli leasingu, nebo jakýkoliv jiný profesionální dodavatel odpovídá za bezpečnost výrobku za stejných podmínek jako výrobce. Zprostředkovatel má případně právo hojit se na výrobci formou regresní náhrady.

50. Článek 10 dánského zákona stanoví odpovědnost dodavatele za vady výrobku přímo vůči poškozeným osobám a dodavatelům, kteří jsou v distribučním řetězci blíže ke spotřebiteli. Podle čl. 11 odst. 3 tohoto zákona jakýkoliv zprostředkovatel, který nahradil poškozené osobě škodu, má právo se na výrobci hojit formou regresní náhrady.

51. Ačkoliv obě ustanovení jsou odlišná, pokud jde o definici okruhu odpovědných osob, je namístě konstatovat, že obě rozšiřují okruh odpovědných osob na dodavatele a jiné zprostředkovatele ve smyslu podstatně širším, než je stanoveno v čl. 3 odst. 3 směrnice. Mimoto článek 1386‑7 francouzského občanského zákoníku a článek 10 a čl. 11 odst. 3 dánského zákona obsahují ze zřejmých důvodů zhojení formou regresní náhrady, zatímco cílem směrnice je právě zabránit takovému souběhu řízení omezením okruhu odpovědných osob na výrobce.

52. Jak žalovaní v původním řízení, tak i dánská vláda se dovolávali rozdílů mezi francouzským ustanovením a dánskými ustanoveními. Prvně uvedené obsahuje skutečnou odpovědnostní klauzuli, zatímco posledně uvedená ustanovení se týkají jen podmíněné odpovědnosti. Podle francouzského systému je poškozená osoba oprávněna uplatnit odpovědnost dodavatele za vadný výrobek, který jí byl prodán, tedy jak pokud jde o výrobky, které již byly vadné v okamžiku jejich uvedení do oběhu, tak pokud jde o výrobky, které se staly vadnými v pozdějším stádiu prodeje. Naopak podle dánských ustanovení může poškozená osoba zahájit řízení na uplatnění odpovědnosti proti dodavateli jen tehdy, pokud se jedná o vadné výrobky v okamžiku uvedení do oběhu.

53. Bez ohledu na to, jaké jsou tyto rozdíly, nezdají se mi relevantní za účelem určení, zda je osobní rozsah článku 10 a čl. 11 odst. 3 dánského zákona v souladu s článkem 3 směrnice. V tomto ohledu je namístě konstatovat, že definice okruhu odpovědných osob provedená dánskými ustanoveními, vůči kterým je poškozená osoba oprávněna podat žalobu z titulu odpovědnosti za vadné výrobky, je širší než definice obsažená v článku 3 směrnice. Z rozsudku Komise v. Francie vyplývá, že tato skutečnost sama o sobě stačí k prokázání rozporu těchto ustanovení se směrnicí. Krom toho použití dánské právní úpravy zahrnuje téměř nevyhnutelně souběh řízení, účinek, kterému chtěl zákonodárce Společenství právě zabránit(13).

C – Ke druhé otázce

54. Svou druhou otázkou předkládající soud vyžaduje stanovisko Soudního dvora o slučitelnosti dánské judikatury, podle které má dodavatel povinnost nést v plném rozsahu odpovědnost výrobce za zavinění, jak je stanovena judikaturou, v případě vady výrobku, jež způsobila škodu na zdraví nebo majetku spotřebitele.

55. Ze soudního spisu vyplývá, že před přijetím směrnice byla odpovědnost za vadné výrobky – jak výrobce, tak i dodavatele – v Dánsku upravena judikaturou.

56. Podle těchto pravidel judikatury byla odpovědnost za vadné výrobky nejprve posuzována s ohledem na jedno z obecných pravidel občanskoprávní odpovědnosti, založených na pojmu zavinění. Vývoj judikatury a právní nauky však vedl k tomu, že výrobce byl považován za odpovědného na základě odpovědnosti za hrubé zavinění a v některých případech odpovědnosti bez zavinění.

57. V tomto systému zavedeném judikaturou dodavatel nesl odpovědnost za škodu způsobenou výrobkem jako hospodářské subjekty ve výrobním a distribučním řetězci před ním. Tato odpovědnost byla – a stále je – odpovědností bez zavinění.

58. Důsledkem provedení směrnice do dánského práva zákonem č. 371, pokud jde o objektivní odpovědnost výrobce za vadné výrobky, bylo, že byl přijat v plném rozsahu systém směrnice. Pokud jde o odpovědnost za zavinění, systém zavedený judikaturou zůstal použitelný.

59. Článkem 10 výše uvedeného zákona byla předcházející judikatura o objektivní odpovědnosti dodavatele kodifikována. Z přípravných prací na zákonu vyplývá, že dánský zákonodárce chtěl potvrdit tuto judikaturu tímto ustanovením a že při přijetí zákona byla dánská vláda přesvědčena, že odpovědnost dodavatele není směrnicí upravena.

60. Soubor právních předpisů a pravidel judikatury týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky lze rozdělit na tři části, a sice:

– objektivní odpovědnost výrobce

– povinnost dodavatele nést odpovědnost výrobce („odvozená odpovědnost dodavatele“),

– odpovědnost za zavinění nebo hrubé zavinění výrobce.

61. Pokud jde o objektivní odpovědnost výrobce, definice článku 3 směrnice byly převzaty v čl. 4 odst. 1, 2, 4 a 5 dánského zákona, zatímco zásada objektivní odpovědnosti byla stanovena v článku 6 tohoto zákona. Z toho vyplývá, že jelikož je tato skutečnost v souladu se směrnicí, nevyžaduje další poznámky.

62. Pokud jde o druhou skutečnost – objektivní odpovědnost dodavatele – již jsem konstatoval v mé analýze první otázky, že pravidla článku 10 a čl. 11 odst. 3 dánského zákona jsou v rozporu se směrnicí, která omezila objektivní odpovědnost na výrobce.

63. Z předkládacího usnesení vyplývá, že se dánský soud rovněž táže, zda článek 13 směrnice nemůže poskytnout právní základ pro rozšíření odpovědnosti za vadné výrobky na dodavatele.

64. Táž otázka byla položena ve výše uvedené věci Komise v. Francie(14). V tomto rozsudku na ni Soudní dvůr odpověděl záporně. Odkazuji na body 21 až 23, kde Soudní dvůr uvedl, že „článek 13 směrnice nelze vykládat tak, že umožňuje členským státům zachovat jiný obecný systém odpovědnosti za vadné výrobky, než jaký stanoví směrnice“. Z toho vyplývá, že dánská právní úprava odvozené objektivní odpovědnosti dodavatele není článkem 13 směrnice odůvodněna.

65. Naopak taková vnitrostátní právní úprava za zavinění výrobce, jako je ta vyplývající z dánské judikatury musí být považována za slučitelnou se směrnicí, jak vyplývá z bodu 22 výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie, kde Soudní dvůr rozhodl, že „[…] systém zavedený uvedenou směrnicí […] nevylučuje použití jiných systémů smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti potud, pokud jsou založeny na odlišných základech, jako je odpovědnost za skryté vady nebo zavinění“.

66. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na druhou otázku odpověděl následovně: článek 13 směrnice brání vnitrostátní právní úpravě, která rozšiřuje systém objektivní odpovědnosti stanovený uvedenou směrnicí na dodavatele vadných výrobků. Naopak toto ustanovení nevylučuje použití jiných systémů smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti na dodavatele potud, pokud jsou založeny na odlišných základech, jako je odpovědnost za skryté vady nebo zavinění.

D – Ke třetí otázce

67. Svou třetí otázkou se předkládající soud Soudního dvora táže, zda směrnice brání tomu, aby členský stát legálně upravil odpovědnost dodavatele za vadný výrobek, za podmínky, že dodavatelem se podle čl. [4] odst. 3 první věty dánského zákona rozumí osoba, která v rámci své obchodní činnosti uvádí výrobek do oběhu, aniž by se na ni nahlíželo jako na výrobce ve smyslu definice uvedené v článku 3 směrnice, a to odkazem na prohlášení Rady a Komise týkající se článků 3 a 1[3] v protokolu z jednání 1025. schůze Rady ze dne 25. července 1985 (15) a na článek 13 směrnice.

68. Ve znění své třetí otázky, předkládající soud převzal toto druhé prohlášení v protokolu z jednání v plném rozsahu. Odkazuji na něj.

69. Ve svém písemném vyjádření se dánská vláda mimoto dovolávala šestnáctého prohlášení Rady v protokolu z jednání, které zní následovně: „Rada vyjadřuje přání, aby se členské státy, jež v současné době používají příznivější předpisy o ochraně spotřebitele než pravidla vyplývající ze směrnice, neopíraly za účelem snížení úrovně ochrany o možnosti poskytované směrnicí.“

70. Dánská vláda z těchto dvou prohlášení vyvozuje, že ponechání pravidel účinných před vstupem směrnice v platnost, která zajišťují lepší právní postavení spotřebitele, je s těmito prohlášeními zcela v souladu. Obě prohlášení jsou zcela spojitá s články 3 a 13 směrnice a potvrzují její obsah.

71. S ohledem na tento soulad se směrnicí, a jelikož pocházejí od Rady a Komise, tedy od samotného zákonodárce Společenství, je třeba jim přikládat při výkladu směrnice největší význam.

72. Pokud jde o právní dosah prohlášení Rady obsažených v jejích protokolech z jednání, ustálenou judikaturu Soudního dvora lze shrnout následovně:

– pokud obsah prohlášení nenachází žádné vyjádření v textu dotčeného ustanovení, nemůže být využit pro výklad tohoto ustanovení sekundárního práva(16). Objektivní dosah ustanovení práva Společenství může vyplývat pouze ze znění těchto samotných ustanovení s přihlédnutím k jejich celkové souvislosti(17);

– nicméně takové prohlášení může tvořit odkaz pro výklad ustanovení sekundárního práva, k jehož vypracování nebo přijetí toto prohlášení dalo podnět, pokud se jedná o upřesnění dvojsmyslného a dvojznačného smyslu těchto ustanovení. Takové prohlášení navíc nemůže být využito jako jediný odkaz, musí být využito společně s jinými(18).

73. Jestliže jsou přitom obě prohlášení dotčená v projednávané věci využita jako odkazy pro výklad článku 13 směrnice, mohou potvrzovat výklad tohoto ustanovení, jak jsem již uvedl výše při přezkumu odpovědi na druhou otázku. Upřesňují totiž smysl tohoto ustanovení, když uvádějí, že směrnice nebrání ponechání v platnosti nebo dokonce přijetí pravidel týkajících se odpovědnosti dodavatelů potud, pokud se jedná o odpovědnost za zavinění a smluvní odpovědnost.

74. Naopak podle judikatury uvedené výše v bodě 72 nelze vyvozovat argument z dovolávaných prohlášení za účelem prokázání, že směrnice nebrání rozšíření objektivní odpovědnosti za vadné výrobky na dodavatele mimo případy výslovně stanovené v čl. 3 odst. 3 této směrnice. Takový odkaz při výkladu by byl v rozporu se zněním a systematikou směrnice a je podle judikatury Soudního dvora nepřípustný. Z tohoto uvažování vyplývá, že argumenty předložené dánskou vládou musejí být zamítnuty.

75. Docházím proto k závěru, že obě prohlášení dovolávaná dánskou vládou nemohou sloužit jako odkaz ve prospěch výkladu směrnice, podle kterého je členský stát oprávněn rozšířit objektivní odpovědnost za vadné výrobky na dodavatele v jiných případech, než jsou případy taxativně definované v čl. 3 odst. 3 směrnice.

E – Ke čtvrté a páté otázce

76. Svou čtvrtou a pátou otázkou předkládající soud opakuje svoji první a druhou otázku v rozsahu, v němž se specificky týkají čl. [4] odst. 3 první věty, článku 10 a čl. 11 odst. 3 dánského zákona, resp. pravidla judikatury před vstupem směrnice v platnost, podle kterého dodavatel – aniž by byl sám výrobcem podle článku 3 směrnice – nese odpovědnost výrobce ve smyslu směrnice a odpovědnost výrobce za zavinění.

77. Podle ustálené judikatury Soudního dvora, která sahá až k rozsudku Costa(19), Soudní dvůr nemůže prostřednictvím článku 234 ES rozhodnout o platnosti opatření vnitrostátního práva. Soudní dvůr se nicméně považuje za příslušný k tomu, aby vnitrostátnímu soudu poskytl všechny prvky výkladu spadající do práva Společenství, které mu mohou umožnit posoudit tuto slučitelnost v rozsudku ve věci, která je mu předložena(20).

78. Vzhledem k tomu, že odpovědi, které jsem navrhl na první a druhou otázku, již obsahují všechny prvky, které vnitrostátní soud potřebuje za účelem určení slučitelnosti dotčených ustanovení vnitrostátního zákona, jakož i relevantní vnitrostátní judikatury, není namístě na projednávané otázky odpovídat.

F – K časovému omezení účinků rozsudku

79. Z předkládacího usnesení vyplývá, že žalovaní [žalobci] ve věci v původním řízení – poškozené osoby – požádali Soudní dvůr, aby určil, že jeho rozsudek bude mít účinky až od data jeho vyhlášení, a to v případě, že odpovědi Soudního dvora budou pro ně nepříznivé. Dánská vláda podporuje tuto žádost, když zdůrazňuje závažné následky pro právní jistotu, které by mohl rozsudek Soudního dvora svými účinky způsobit pro věci již pravomocně rozhodnuté od vstupu směrnice v platnost.

80. V tomto ohledu podotýkám, že obecně rozsudky Soudního dvora, kterými rozhoduje o výkladu práva Společenství, mají účinek ex tunc. Jen výjimečné okolnosti mohou Soudní dvůr přimět k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní právnímu řádu Společenství, omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře(21). Takové omezení však podléhá určitým podmínkám, které se mohou lišit podle skutkové a právní situace, která je základem sporu v původním řízení: dobrá víra zúčastněných kruhů, riziko závažných obtíží(22), případné závažné finanční následky zpětné účinnosti(23).

81. V probíhajícím řízení o předběžné otázce se jedná o otázku, která kategorie hospodářských subjektů musí být odpovědná za vadné výrobky. Rozhodnutí Soudního dvora pravděpodobně ve vnitrostátním právním řádu povede jen k přenesení této odpovědnosti z dodavatelů na výrobce. Nicméně ani charakter odpovědnosti ani její rozsah tím nebudou dotčeny. Vzhledem k tomu, že dánský zákon ve svém čl. 11 odst. 3 stanoví, že dodavatel má možnost se na výrobci hojit formou regresní náhrady, zdá se mi, že takové přenesení primární odpovědnosti nepřinese z hlediska právní jistoty taková rizika, která by mohla odůvodňovat výjimečné časové omezení účinků rozsudku.

82. Připomínám ostatně, že ve výše uvedených předcházejících věcech Komise v. Francie, Komise v. Řecko a González Sánchez(24), žádný z účastníků řízení nepožadoval časové omezení účinků rozsudků, a že v důsledku toho Soudní dvůr v tomto smyslu nerozhodl. Nechci vyloučit, že tyto rozsudky způsobovaly v příslušných vnitrostátních právních řádech srovnatelné následky s těmi zmíněnými dánskou vládou.

83. Konečně od vyhlášení výše uvedených rozsudků mohly zúčastněné osoby v Dánsku počítat s pravděpodobnou neslučitelností zákona a dánské judikatury.

84. Vše předcházející mě vede k závěru, že není namístě vyhovět žádosti o omezení časových účinků rozsudku.

VI – Závěry

85. S ohledem na předcházející navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Vestre Landsret následovně.

„1) Směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky, brání systému, podle kterého dodavatel nese v plném rozsahu odpovědnost výrobce podle této směrnice, bez ohledu na to, zda tento systém vyplývá z právních předpisů nebo z judikatury.

2) Článek 13 uvedené směrnice brání vnitrostátní právní úpravě, která rozšiřuje systém objektivní odpovědnosti stanovený uvedenou směrnicí na dodavatele vadných výrobků. Naopak toto ustanovení nevylučuje použití jiných systémů smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti na dodavatele potud, pokud jsou založeny na odlišných základech, jako je odpovědnost za skryté vady nebo zavinění.

3) Druhé a šestnácté prohlášení v protokolu z jednání 1025. schůze Rady ze dne 25. července 1985 nemohou sloužit jako odkazy ve prospěch výkladu směrnice, podle kterého je členský stát oprávněn rozšířit objektivní odpovědnost za vadné výrobky na dodavatele v jiných případech, než jsou případy taxativně definované v čl. 3 odst. 3 směrnice 85/374.“

1 – Původní jazyk: francouzština.

2 – Úř. věst. L 210, s. 29; Zvl. vyd. 15/01, s. 257.

3 – Rozsudek ze dne 25. dubna 2002 (Recueil, s. I‑3827).

4 – Rozsudek ze dne 25. dubna 2002 (Recueil, s. I‑3879).

5 – Rozsudek ze dne 25. dubna 2002 (Recueil, s. I‑3901).

6 – Bod 2 tohoto stanoviska.

7 – Rozsudky ze dne 10. dubna 1984, Von Colson a Karmann (14/83, Recueil, s. 1891); ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing (C‑106/89, Recueil, s. I‑4135); ze dne 16. prosince 1993, Wagner, Miret (C‑334/92, Recueil, s. I‑6911) a ze dne 14. července 1994, Faccini Dori (C‑91/92, Recueil, s. I‑3325).

8 – Bod 2 tohoto stanoviska.

9 – Jedná se o druhé prohlášení Rady a Komise a šestnácté prohlášení obsažená v protokolu z jednání schůze Rady ze dne 25. července 1985 (č. 8631/85, Brusel, 15. října 1985).

10 – Bod 2 tohoto stanoviska.

11 – Rezoluce Rady ze dne 19. prosince 2002 o změně směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky (Úř. věst. 2003, C 26, s. 2).

12 – Bod 2 tohoto stanoviska.

13 – Rozsudek Komise v. Francie, uvedený výše v poznámce pod čarou 3, bod 40.

14 – Bod 2 tohoto stanoviska.

15 – Ve svém písemném vyjádření dánská vláda správně poznamenala, že v názvu tohoto prohlášení došlo k chybě v psaní: namísto „články 3 a 12“ je třeba číst „články 3 a 13“.

16 – Rozsudek ze dne 26. února 1991, Antonissen (C‑292/89, Recueil, s. I‑745, bod 18).

17 – Rozsudek ze dne 15. dubna 1986, Komise v. Belgie (237/84, Recueil, s. 1247).

18 – Rozsudek ze dne 7. února 1979, Auer (136/78, Recueil, s. 437, bod 25).

19 – Rozsudek ze dne 15. června 1964 (6/64, Recueil, s. 1141).

20 – Rozsudek ze dne 25. června 1997, Tombesi a další (C‑304/94, C‑330/94, C‑342/94 a C‑224/95, Recueil, s. I‑3561, bod 36).

21 – Rozsudky ze dne 9. března 2000, EKW a Wein & Co (C‑437/97, Recueil, s. I‑1157, bod 57); ze dne 23. května 2000, Buchner a další (C‑104/98, Recueil, s. I‑3625, bod 39) a ze dne 12. října 2000, Cooke (C‑372/98, Recueil, s. I‑8683, bod 42).

22 – Výše uvedený rozsudek Cooke, bod 42.

23 – Výše uvedený rozsudek EKW a Wein & Co, bod 59.

24 – Bod 2 tohoto stanoviska.