STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
CHRISTINE STIX-HACKL
přednesené dne 11. ledna 2005(1)
Věc C‑265/03
Igor Simutenkov
proti
Ministerio de Educación y Cultura
a
Real Federación Española de Fútbol
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Audiencia Nacional (Španělsko)]
„Článek 23 Dohody o partnerství a spolupráci mezi ES a Ruskou federací – Volný pohyb pracovníků – Omezení počtu hráčů ze třetích států, které nejsou smluvní stranou EHP – Fotbal“
I – Úvod
1. V tomto řízení o předběžné otázce se jedná o výklad dohody o partnerství a spolupráci zakládající partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé(2) (dále jen „dohoda“), a sice o přímý účinek, jakož i význam jejího článku 23, jenž se týká pracovních podmínek. Předmětem původního řízení je pravidlo sportovního svazu, kterým je omezen počet fotbalistů ze třetích zemí při určitých utkáních.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
2. Článek 23 odst. 1 dohody zní ve výňatcích:
„S výhradou právních předpisů, podmínek a postupů platných v každém členském státě, Společenství a jeho členské státy zajistí, aby ruští státní příslušníci legálně zaměstnaní na území členského státu nebyli diskriminováni na základě státní příslušnosti, co se týče pracovních podmínek, odměny nebo propouštění z pracovního poměru, ve srovnání se státními příslušníky dotyčného členského státu, pokud jde o pracovní podmínky, odměnu nebo propuštění ze zaměstnání.“
B – Vnitrostátní právo
3. Licence fotbalisty je dokument udělený Real Federación Española de Fútbol (RFEF), který povoluje výkon tohoto sportu jako hráče federace a nominaci v zápasech a oficiálních soutěžích jako hráče určitého klubu podle čl. 129 odst. 2 Všeobecného řádu RFEF. Mezi oficiálními soutěžemi na národní úrovni je nutné poukázat na Campeonatos Nacionales (národní mistrovství) ligy Primera y Segunda División (první a druhá liga), mistrovství Španělska/Copa de S. M. el Rey a Supercopa. Účast na těchto soutěžích předpokládá držení odpovídající federální licence.
4. Článek 173 Všeobecného řádu stanoví:
„Fotbalisté musejí mít k tomu, aby mohli být zapsáni a získat licenci pro výkon činnosti profesionálního hráče, španělskou státní příslušnost nebo být státním příslušníkem členského státu Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, s výhradou výjimek stanovených v tomto řádu.“ (neoficiální překlad)
Článek 176 Všeobecného řádu stanoví:
„1) Mužstva, která se účastní oficiálních soutěží organizovaných na národní úrovni a majících profesionální charakter, do nich mohou zapsat zahraniční hráče, kteří nejsou státními příslušníky Společenství, jejichž počet je stanoven v dohodách uzavřených za tímto účelem mezi RFEF, Liga Nacional de Fútbol Profesional [národní ligou profesionálního fotbalu] a Asociación de Futbolistas Españoles [asociací španělských fotbalistů], kteréžto dohody upravují mimo jiné počet hráčů této kategorie, kteří mohou být nominováni do utkání současně.
2) Na základě dohody, která byla uzavřena mezi těmito asociacemi dne 28. května 1999, platí v této oblasti pro sezóny 2000/2001 až 2004/2005 včetně, následující úprava […].
3) Fotbalisté, kteří jsou zahrnuti úpravou stanovenou v tomto článku, mají v organizaci federace stejná práva a povinnosti a podléhají stejnému řádu jako hráči zapsaní na základě obecného právního předpisu.“ (neoficiální překlad)
5. Výslovně nereprodukovaná část čl. 176 odst. 2 se vztahuje na počet licencí pro každou sezónu (v první lize 5 pro sezónu 2000/2001, 4 pro každou ze tří následujících sezón a 3 pro sezónu 2004/2005; ve druhé lize 4 pro sezónu 2000/2001, 3 pro každou ze tří následujících sezón a 2 pro poslední sezónu), a na počet hráčů, kteří nepochází ze Společenství a kteří mohou být současně nominováni (3 pro první ligu pro každou z pěti sezón a ve druhé lize 3 pro každou ze dvou prvních sezón a 2 pro každou ze tří následujících sezón).
III – Skutkový stav, původní řízení a předběžná otázka
6. Igor Simutenkov je ruským státním příslušníkem s povolením k pobytu a pracovním povolením ve Španělském království. Pan Simutenkov poskytuje na základě pracovní smlouvy s Club Deportivo Tenerife služby jako profesionální fotbalista a vlastní federální licenci pro výkon činnosti hráče nepocházejícího ze Společenství nebo EHP. V lednu 2001 předložil prostřednictvím svého klubu RFER žádost, aby jeho licence byla s odvoláním na dohodu nahrazena licencí hráče Společenství. Tato žádost byla federací na základě článků 173 a násl. Všeobecného řádu této federace a podle dohody ze dne 28. května 1999 mezi RFEF a Liga Nacional de Fútbol Profesional zamítnuta.
7. Igor Simutenkov podal následně u Juzgado de lo Social (soud pro sociální věci) č. 3 Santa Cruz, Tenerife, žalobu proti RFEF, kterou žádal o ochranu svého základního práva nebýt diskriminován z důvodu své ruské státní příslušnosti.
8. Juzgado de lo Social č. 3 Santa Cruz, Tenerife, žalobě vyhověl, když rozsudkem ze dne 19. dubna 2001 určil, že je dáno diskriminační zacházení, a s ohledem na všechny účinky jeho pracovních podmínek mu přiznal právo, aby s ním bylo zacházeno jako se státním příslušníkem Společenství. Rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl vyvolán spor o příslušnost.
9. Tribunal Supremo určil příslušnost Juzgado Central de lo Contencioso Administrativo. Juzgado Central de lo Contencioso Administrativo žalobu I. Simutenkova rozsudkem ze dne 22. října 2002 zamítl.
10. I. Simutenkov podal proti tomu odvolání u Sala de lo Contencioso Administrativo. Sala de lo Contencioso Administrativo rozhodl dne 4. března 2003 o předložení následující otázky Soudnímu dvoru k rozhodnutí:
„Brání článek 23 dohody o partnerství a spolupráci zakládající partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé podepsané dne 24. června 1994 na Korfu tomu, aby sportovní federace použila na profesionálního sportovce ruské státní příslušnosti, řádně zaměstnaného španělským fotbalovým klubem, jako je ten, o který se jedná v žalobě v původním řízení, pravidlo, podle kterého mohou kluby nominovat do utkání v soutěžích organizovaných na národní úrovni pouze omezený počet hráčů pocházejících ze třetích států, které nejsou smluvní stranou dohody o Evropském hospodářském prostoru?“
IV – Posouzení
11. K obsahu předběžné otázky a k jejímu přezkumu je nutné poznamenat, že jako předběžnou otázku je nutné objasnit, zda příslušné ustanovení dohody je přímo použitelné, i když se na to předkládající soud výslovně netázal.
A – K přímému účinku článku 23 dohody
12. Podle ustálené judikatury je ustanovení dohody Společenství se třetím státem přímo použitelné tehdy, když obsahuje jasnou a přesnou povinnost, jejíž provedení nebo účinky nejsou podřízeny vydání žádného pozdějšího aktu.
13. Tento předpoklad je nutné zkoumat na základě dvou aspektů. Zaprvé je nutné zkoumat ustanovení odděleně, přičemž je nutné vycházet z jeho znění. Zadruhé je nutné posoudit dohodu jako takovou, tj. její předmět a druh (také povahu a účel nebo cíl a souvislosti). Tento postup zvolil Soudní dvůr také pokud jde o Evropskou dohodu(3), jakož i pokud jde o Dohodu o spolupráci(4).
1. Oddělené posouzení ustanovení
14. Oddělené posouzení článku 23 dohody musí začít u jeho znění. Přitom je nutné mít na zřeteli okolnost, že právní předpisy Společenství jsou vypracovávány ve více jazycích a že různé jazykové verze jsou závazné ve stejném rozsahu. Výklad právních předpisů Společenství tak vyžaduje porovnání jeho jazykových verzí(5).
15. Takové srovnání různých verzí čl. 23 odst. 1 dohody ukazuje, že jeho znění a význam není ve všech jazykových verzích shodný. Vychází‑li se z deseti jazyků, které byly k okamžiku podpisu závazné, ukazuje se následující: zatímco podle sedmi jazyků(6), včetně ruského znění, lze vycházet z povinnosti, například ve smyslu „zajistí“, tři jazykové verze(7) nasvědčují závazku ke snaze. Podle řecké verze „se Společenství a jeho členské státy vynasnaží [...]“, podle španělské verze „dozírají na to, aby [...]“ a podle nizozemské verze „se postarají o to, aby [...]“.
16. Za účelem zjištění významu článku 23 dohody by tak bylo možné vzít za základní hledisko společné minimum všech jazykových verzí a přijmout pouze závazek ke snaze. Pro takovou metodu však neexistují ani přesvědčující argumenty, ani judikaturní praxe Soudního dvora.
17. Jiné řešení by spočívalo v tom, že by byl zjištěn nejjasnější text, a byly tak vyloučeny netypické texty(8) nebo znění, které obsahují(9) chybu v překladu. Takový postup je sice v zásadě možný a nachází se i v judikatuře Soudního dvora, avšak neumožňuje v této situaci, v níž se neliší pouze jeden text od všech ostatních, žádné přesvědčivé řešení.
18. Pro to, aby byly upřednostněny jazykové verze, které stanoví povinnost, by hovořila také metoda výkladu, kterou uvedla Komise, totiž většina jazykových verzí jako určující hledisko. Tato metoda je vyjádřena také v judikatuře Soudního dvora(10). Naproti tomu lze ovšem přednést tu argumentační linii Soudního dvora, podle níž je nutné za určitých okolností upřednostnit jednotlivou jazykovou verzi před jejich většinou(11).
19. To hovoří pro to, aby byla zvolena úplně jiná metoda, a sice ta, podle níž je nutné vycházet z původního textu, tedy z toho znění dohody, které sloužilo jako výchozí text pro překlady do jiných jazyků. V projednávaném případě by to byl text jednacího jazyka – angličtina. Anglický text stanoví („shall ensure“) jednoznačně povinnost.
20. S ohledem na jazykové rozdíly se však jeví jako nezbytné vycházet z úmyslu smluvních stran a cíle ustanovení, které má být vyloženo(12).
21. V této souvislosti je nutné poukázat na to, že se tento krok zkoumání nebude vždy lišit od druhého kroku zkoumání(13), totiž že bude zahrnovat cíl, účel, povahu dohody a podobně.
22. Rozhodující význam pro výklad čl. 23 odst. 1 dohody má úmysl smluvních stran. Pro skutečnost, že smluvní strany chtěly stanovit jasný závazek, který jde nad rámec pouhého závazku ke snaze, hovoří dokumenty předložené Komisí, jež sloužily k přípravě smluvních jednání.
23. Pro povahu čl. 23 odst. 1 dohody coby povinnosti hovoří kromě toho porovnání se srovnatelnými dohodami. Porovnání s čl. 24 odst. 1 dohody s Ukrajinou(14), jakož i s čl. 23 odst. 1 dohody s Moldavskem(15) tak ukazuje, že tyto paralelní předpisy obsahují výslovně slovní spojení „vynasnaží se [...] zajistit“.
24. Pro skutečnost, že čl. 23 odst. 1 dohody stanoví povinnost, která jde nad rámec pouhého závazku ke snaze, hovoří dále okolnost dokumentovaná v podkladech ke smluvnímu jednání, že Rusko vyjádřilo přání v tomto smyslu.
25. Proti povaze povinnosti, a tím proti přímému účinku článku 23 by mohlo hovořit následující omezení na začátku jeho odstavce 1: „S výhradou právních předpisů, podmínek a postupů platných v každém členském státě [...]“.
26. Podle judikatury Soudního dvora k podobné úpravě v Evropské dohodě však nesmí být spojení „s výhradou podmínek a podrobných pravidel platných v jednotlivých členských státech“ vykládáno v tom smyslu, že členské státy smí použití zákazu diskriminace obsaženého v tomto ustanovení vázat na podmínky nebo omezit podle svého volného uvážení, neboť takovým výkladem by toto ustanovení bylo zbaveno své podstaty a veškerého užitečného účinku(16).
27. Jako výsledek oddělené analýzy čl. 23 odst. 1 dohody lze tedy stanovit, že jak původní anglický text, tak většina jazykových znění, jakož i záměr smluvních stran hovoří pro jasnou povinnost Společenství a členských států, a tím pro přímý účinek tohoto ustanovení
2. Obsah a zaměření dohody
28. I v případě, že oddělené nahlížení na ustanovení, jehož přímý účinek má být zkoumán, hovoří pro přímý účinek, je nutné ještě zkoumat, zda je tento závěr potvrzen předmětem a druhem (také: povahou a účelem nebo cílem a souvislostmi) dohody.
29. S odvoláním na čl. 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy ze dne 23. května 1969 o smluvním právu Soudní dvůr s ohledem na výklad dohody konstatoval, že „dohodu je nutné vykládat podle zásady dobré víry v souladu s obvyklým významem, který je jejím ustanovením v jejich souvislosti připisován, a ve světle jejího cíle a účelu“(17).
30. Skutečnost, že znění ustanovení není samo o sobě rozhodující, ukazuje okolnost, že Soudní dvůr ustanovení dohody, která dokonce doslovně převzala ustanovení Smlouvy o ES, jednou vykládá jako ustanovení Smlouvy o ES, a jednou nikoliv(18).
31. Co se týče čl. 23 odst. 1 dohody, je v literatuře převážně zastáván názor, že toto ustanovení není přímo použitelné. Odůvodňováno to bývá buď tím, že článek 27 dohody upravuje doporučení rady pro spolupráci(19), nebo tím, že dohoda sleduje pouze omezený cíl(20).
32. Následně je tedy nutné dohodu zkoumat s ohledem na její povahu a účel nebo s ohledem na cíl, který sleduje.
33. Lze přitom jednak konstatovat, že dohoda v každém případě znamená v porovnání s předtím uzavřenou dohodou o obchodu s Ruskem další vývoj. Na druhou stranu dohoda v mnoha ohledech zaostává za tzv. Evropskou dohodou. To se týká jednak věcného obsahu, neboť dohoda nezakládá zónu volného obchodu a právě také ve vztahu k volnému pohybu osob zaostává za ustanoveními Evropské dohody. Kromě toho vykazují také institucionální ustanovení řadu rozdílů, jako například mechanismus řešení sporů.
34. Navíc dohoda nemá za cíl přidružení, natožpak přistoupení smluvního partnera, který není smluvní stranou EU, jako například Dohoda se Slovenskem, která byla základem věci Deutscher Handballbund.
35. Podle mého názoru však není pro přijetí přímého účinku ustanovení smlouvy rozhodující, že tato dohoda obsahuje výslovný odkaz na perspektivu přístupu.
36. To vyplývá také z mezitím ustálené judikatury ke smlouvě o spolupráci například s Alžírskem a Marokem. Ve vztahu k Maroku k tomu Soudní dvůr uvedl následující:
„Smlouva má [...] za cíl globální spolupráci mezi smluvními stranami, mimo jiné podporu spolupráce v oblasti pracovních sil. Okolnost, že dohodou má být hlavně podporován hospodářský vývoj Maroka a že se omezuje na zavedení spolupráce mezi smluvními stranami, aniž by měla za cíl přidružení nebo budoucí přistoupení Maroka ke Společenství, nemůže vyloučit přímý účinek některých jejích ustanovení.“(21)
37. Dohoda s Ruskem však v jednom bodě vykazuje dokonce určitý společný prvek s Evropskou dohodou. Také dohoda tak sleduje cíl „postupné integrace“ smluvních stran. Tento aspekt byl pro Soudní dvůr jednou z rozhodujících okolností při posuzování přímého účinku některých ustanovení Evropské dohody(22).
38. Z ustálené judikatury Soudního dvora k Dohodě o spolupráci lze navíc vyvodit, že pokud jde o cíl dohody, stačí, aby smluvní strany podporovaly globální spolupráci zejména v oblasti pracovních sil tak, aby pravidlo zakotvené v této dohodě mohlo přímo upravovat právní postavení jednotlivce(23).
39. Cíl smlouvy o spolupráci s Alžírskem a Marokem zní:
„Cílem této dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a [...] je podpora globální spolupráce mezi smluvními stranami za účelem přispění k hospodářskému a sociálnímu vývoji a usnadnění jejich vztahů. Za tímto účelem jsou stanovena a provedena ustanovení a opatření pro oblast hospodářské, technické a finanční spolupráce, pro obchod, jakož i pro sociální oblast.“ (neoficiální překlad)
40. Ve srovnatelném ustanovení dohody, a sice v článku 1, je jako cíl partnerství s Ruskem stanoveno následující: „podporovat obchod a investice, jakož i harmonické hospodářské vztahy mezi stranami vycházející ze zásad tržního hospodářství, a tak pečovat o trvalý a udržitelný rozvoj stran“; „poskytnout základ pro hospodářskou, sociální, finanční a kulturní spolupráci financovanou podle zásad společné výhodnosti, společné odpovědnosti a společné podpory“; „poskytnout vhodný rámec pro postupné zapojování Ruska do širší oblasti spolupráce v Evropě“; „vytvořit nezbytné podmínky pro budoucí zřízení zóny volného obchodu mezi Společenstvím a Ruskem zahrnující v podstatě veškerý obchod se zbožím mezi nimi, jakož i podmínky umožňující dosáhnout svobody usazování společností, přeshraničního obchodu se službami a pohybu kapitálu“.
41. Srovnání cílů dohody se smlouvou o spolupráci tak ukazuje, že cíle dohody se v mnoha bodech shodují s cíly Dohody o spolupráci.
42. Konečně, také rozdíl mezi označeními kapitoly („Kapitola I – Pracovní podmínky“), ve které se nachází čl. 23 odst. 1 dohody, a odpovídající kapitoly Evropské dohody („Kapitola I – Volný pohyb pracovníků“) nehovoří proti přímému účinku čl. 23 odst. 1.
43. Skutečnost, že část, v níž se nachází kapitola I dohody, zní „Hlava IV – Ustanovení o obchodních podmínkách a investicích“, umožňuje sice učinit závěr o odlišné terminologii a také o jiném věcném obsahu než u Evropské dohody, avšak nepřipouští žádné opačné závěry ohledně účinku ustanovení, která jsou v ní obsažena.
44. Z výše uvedeného vyplývá, že povaha a účel nebo cíl a souvislosti dohody hovoří pro přímý účinek ustanovení, které je předmětem řízení.
45. Zbývá tedy ještě přezkoumat, zda ustanovení článků 27 a 48 dohody brání přímému účinku článku 23.
46. Přímému účinku článku 23 dohody nebrání ani její článek 27. Toto ustanovení stanoví, že rada pro spolupráci vydává doporučení pro provádění článků 23 a 26.
47. Již znění článku 27, který uvádí pouze formu právního aktu „doporučení“, hovoří proti tomu, aby bylo vyvozeno, že provedení článku 23 závisí na vydání dalšího právního aktu. Úloha, kterou článek 27 vyhrazuje radě pro spolupráci, je také ve vztahu k článku 23 omezená – slouží usnadnění provádění –, a nelze ji tudíž v žádném případě chápat tak, že váže přímou použitelnost zákazu diskriminace na podmínku, a sice podmínku vydání právního aktu(24).
48. Tento závěr ostatně odpovídá ustálené judikatuře týkající se smlouvy o spolupráci s Alžírskem a Marokem. Podle ní má zákaz diskriminace přímý účinek v oblasti sociálního zabezpečení, ačkoliv rada přidružení své oprávnění k provedení nevyužila, tj. nevydala žádná opatření k provedení zásad, které jsou stanoveny v příslušných ustanoveních dohody(25).
49. Stejně tak nebrání ustanovení článku 48 dohody tomu, aby čl. 23 odst. 1 stanovil jasnou povinnost. Podle článku 48 „[p]ro účely této hlavy […] tato dohoda nebrání stranám v používání jejich právních a správních předpisů, které upravují vstup a pobyt, práci, pracovní podmínky, usazování fyzických osob a poskytování služeb za předpokladu, že je nebudou používat takovým způsobem, aby omezily nebo odstranily výhody vzniklé kterékoli straně na základě určitého ustanovení této dohody.“ (neoficiální překlad)
50. Článek 48 dohody odpovídá téměř doslova článku 59 Dohody se Slovenskem, jakož i článku 58 Dohody s Polskem. Pokud jde o ustanovení článku 59 Dohody se Slovenskem a článku 58 Dohody s Polskem, Soudní dvůr(26) rozhodl, že přímému účinku nebrání.
3. Závěry
51. Shrnutí všech podstatných aspektů pro posouzení přímého účinku ustanovení v dohodě vede k závěru, že čl. 23 odst. 1 je nutné vykládat v tom smyslu, že v tomto ustanovení zakotvená povinnost Společenství a jeho členských států zajistit státním příslušníkům Ruska, kteří jsou již legálně zaměstnáni na území členského státu, že nebudou diskriminováni na základě státní příslušnosti, co se týče pracovních podmínek, odměny nebo propouštění z pracovního poměru, ve srovnání se státními příslušníky dotyčného členského státu, má přímý účinek.
B – Obsah čl. 23 odst. 1 dohody: dosah povinnosti
52. V tomto řízení jde o to, zda čl. 23 odst. 1 dohody brání pravidlu, jako je pravidlo v původním řízení. V tomto ohledu je nutné vycházet z judikatury Soudního dvora k obsahu právní úpravy volného pohybu osob podle článku 39 ES a přitom je nutné zkoumat, zda čl. 23 odst. 1 dohody má v každém případě, pokud jde o takovou úpravu, jako je úprava v původním řízení, stejný obsah.
53. V souvislosti s dosahem zákazu diskriminace stanoveného v čl. 23 odst. 1 dohody je nutné zkoumat, zda pravidlo v původním řízení představuje pracovní podmínku. Přitom je nutné rozlišovat dva prvky: zaprvé je nutné zkoumat, zda jsou zahrnuta pravidla sportovních svazů; zadruhé je nutné zkoumat, jaký dosah má zákaz diskriminace čl. 23 odst. 1 dohody.
54. Východisko při zjišťování normativního obsahu čl. 23 odst. 1 dohody představuje rozsudek Soudního dvora ve věci Deutscher Handballbund k obsahu úpravy jiné dohody srovnatelné s úpravou čl. 23 odst. 1 předmětné dohody, a sice článku 38 Dohody se Slovenskem.
55. Pokud jde o použitelnost článku 38 Dohody se Slovenskem na pravidla sportovního svazu, Soudní dvůr rozhodl, že tento předpis zahrnuje také pravidlo vydané sportovním svazem, jako je Deutscher Handballbund, které stanoví předpoklady pro výkon závislé činnosti profesionálním sportovcem(27).
56. Článek 23 odst. 1 dohody obsahuje v hlavním bodě téměř doslova totožnou povinnost jako čl. 38 odst. 1 Dohody se Slovenskem, a sice, že státním příslušníkům smluvních stran, kteří jsou legálně zaměstnáni na území členského státu, je zajištěno, že nebudou diskriminováni na základě státní příslušnosti ve srovnání se státními příslušníky dotčeného členského státu, pokud jde o pracovní podmínky, odměnu a propouštění z pracovního poměru.
57. Tím jsou naplněny stejně jako ve věci Deutscher Handballbund předpoklady pro to, aby zásady vyvinuté Soudním dvorem ve věci Bosman(28) k článku 39 ES byly přeneseny také na čl. 23 odst. 1 dohody.
58. Pokud jde o otázku, zda pravidlo, které je předmětem vnitrostátního původního řízení, představuje pracovní podmínku, bylo v tomto řízení uplatněno, že licence upravují přístup na pracovní trh a nemohou být považovány za pracovní podmínky. Právní předpisy, které upravují přístup na pracovní trh, však bezesporu nespadají pod čl. 23 odst. 1 dohody.
59. Z judikatury Soudního dvora(29) však jednoznačně vyplývá, jednak že ustanovení, jakým je ustanovení v původním řízení, se netýkají zaměstnávání profesionálních hráčů, které není omezeno, nýbrž možnosti jejich klubů nominovat takové hráče na oficiální utkání, a jednak že účast na těchto utkáních představuje hlavní cíl činnosti tohoto hráče.
60. Má-li sportovní pravidlo, jako je pravidlo v původním řízení, přímý vliv na účast ruského profesionálního fotbalisty, již legálně zaměstnaného podle vnitrostátních právních předpisů přijímacího členského státu, na utkáních, týká se pracovních podmínek ve smyslu čl. 23 odst. 1 dohody.
61. Na tomto právním posouzení nemohou nic změnit ani rozdíly mezi sportovními pravidly v původním řízení a takovými sportovními pravidly, která byla základem věci Deutscher Handballbund, zvláště v jejich právní povaze.
62. Dále zbývá přezkoumat, zda pravidlo, které je předmětem původního řízení, vede k diskriminaci, která je podle čl. 23 odst. 1 dohody zakázána.
63. Z judikatury Soudního dvora(30) ve vztahu k čl. 39 odst. 2 ES vyplývá, že toto ustanovení brání použití pravidel vydaných sportovními svazy, podle nichž mohou sportovní kluby při utkáních, která jsou pořádána těmito svazy, nominovat pouze omezený počet profesionálních hráčů, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.
64. Článek 23 odst. 1 dohody zaručuje zaměstnancům s ruskou státní příslušností, kteří jsou legálně zaměstnáni na území členského státu, právo na rovné zacházení, pokud jde o pracovní podmínky, které má stejný rozsah jako právo přiznané v podobném znění příslušníkům členských států v čl. 39 odst. 2 ES.
65. Dále sporné pravidlo v původním řízení odpovídá ustanovením týkajícím se cizinců, o které šlo ve věcech Bosman a Deutscher Handballbund.
66. Tím lze také přenést závěr shledaný Soudním dvorem v jeho judikatuře k výkladu čl. 39 odst. 2 ES na čl. 23 odst. 1 dohody.
67. Jako závěr je možné konstatovat, že čl. 23 odst. 1 dohody brání použití takového pravidla, jako je pravidlo, které je předmětem původního řízení, na I. Simutenkova, neboť toto pravidlo způsobuje, že I. Simutenkov jako ruský státní příslušník, ačkoliv je legálně zaměstnán v členském státě, má v porovnání s hráči, kteří jsou státními příslušníky členského státu nebo státu, který je smluvní stranou EHP, v zásadě pouze omezenou možnost účasti na určitých soutěžích, totiž na Campeonatos Nacionales (národní mistrovství) ligy Primera y Segunda División (první a druhá liga), mistrovství Španělska/Copa de S. M. el Rey a Supercopa, které mimoto představují hlavní cíl jeho činnosti jako profesionálního fotbalisty(31).
68. Pravidlo, které je předmětem původního řízení, se stejně jako pravidla, která byla základem věcí Bosman a Deutscher Handballbund, nevztahuje na zvláštní utkání mezi mužstvy, která reprezentují své země, avšak naopak platí pro všechna oficiální utkání mezi kluby, a týká se tak základu činnosti vykonávané profesionálními hráči(32).
69. Nakonec je nutné poukázat na to, že v řízení nebyly uplatněny žádné důvody, podle nichž pravidlo, které je předmětem původního řízení, může být považováno za opodstatněné z výlučně sportovních důvodů.
V – Závěry
70. Na základě výše uvedeného Soudnímu dvoru navrhuji, aby na předběžnou otázku odpověděl následovně:
„Článek 23 odst. 1 dohody o partnerství a spolupráci zakládající partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě, na jejímž základě sportovní federace členského státu použila na profesionálního sportovce ruské státní příslušnosti pravidlo, podle kterého mohou kluby postavit do soutěží organizovaných na národní úrovni pouze omezený počet hráčů pocházejících ze třetích států, které nejsou smluvní stranou Evropského hospodářského prostoru.“
1 – Původní jazyk: němčina.
2 – Úř. věst. L 327, s. 3; Rozhodnutí Rady a Komise 97/800/ES, ESUO, EURATOM, ze dne 30. října 1997, o uzavření dohody o partnerství a spolupráci zakládající partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé (Úř. věst. L 327, s. 1; Zvl. vyd. 11/26, s. 356).
3 – Rozsudky ze dne 27. září 2001, Gloszczuk (C‑63/99, Recueil, s. I‑6369, bod 30); ze dne 29. ledna 2002, Pokrzeptowicz‑Meyer (C‑162/00, Recueil, s. I‑1049, body 20 a 25), a ze dne 8. května 2003, Deutscher Handballbund (C‑438/00, Recueil, s. I‑4135, body 25 a násl.).
4 – Viz pouze rozsudek ze dne 16. června 1998, Racke (C-162/96, Recueil, s. I‑3655, bod 31).
5 – Viz k tomu pouze rozsudky ze dne 6. října 1982, CILFIT a další (283/81, Recueil, s. 3415, bod 18), a ze dne 24. října 1996, Kraaijeveld a další (C‑72/95, Recueil, s. I‑5403, bod 28).
6 – To jsou mimo ruské jazykové verze jazyková verze dánská („sikrer“), německá („stellen [...] sicher“), anglická („shall ensure“), francouzská („assurent“), italská („evitano“) a portugalská („assegurarão“).
7 – To jsou řecká, španělská a nizozemská jazykové verze.
8 – Rozsudky ze dne 1. prosince 1965, Schwarze (16/65, Recueil, s. 1081), ze dne 23. října 1975, Matisa (35/75, Recueil, s. 1205), a ze dne 26. ledna 1984, Universität München (45/83, Recueil, s. 267).
9 – Rozsudek ze dne 12. listopadu 1969, Stauder (29/69, Recueil, s. 419).
10 – Rozsudek ze dne 7. července 1988, Moksel (55/87, Recueil, s. 3845, body 16 a násl.), a ze dne 17. října 1996, Konservenfabrik Lubella (C‑64/95, Recueil, s. I‑5105, bod 18).
11 – Rozsudky ze dne 15. prosince 1977, Dufour (76/77, Recueil, s. 2485), a ze dne 28. června 1979, Lentes a další (233/78 až 235/78, Recueil, s. 2305).
12 – Rozsudky ze dne 13. října 1973, Mij PPW (61/72, Recueil, s. 301); ze dne 21. listopadu 1974, Moulijn v. Komise (6/74, Recueil, s. 1287); ze dne 3. března 1977, North Kerry Milk Products (80/76, Recueil, s. 425), a ze dne 16. března 1977, Liégeois (93/76, Recueil, s. 543).
Viz také rozsudky ze dne 13. července 1989, Henriksen (173/88, Recueil, s. 2763, bod 11), ze dne 7. prosince 1995, Rockfon (C‑449/93, Recueil, s. I‑4291, bod 28), a Kraaijeveld a další (uvedený v poznámce pod čarou 5, bod 28).
13 – Rozsudky ze dne 27. října 1977, Bouchereau (30/77, Recueil, s. 1999), Dufour (uvedený v poznámce pod čarou 11), a ze dne 24. června 1981, Elefanten Schuh (150/80, Recueil, s. 1671).
14 – Úř. věst. 1998, L 49, s. 3.
15 – Úř. věst. 1998, L 181, s. 3.
16 – Rozsudek Deutscher Handballbund (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 29); viz také rozsudek Pokrzeptowicz-Meyer (uvedený v poznámce pod čarou 3, body 23 a násl.).
17 – Stanovisko ze dne 14. prosince 1991 (1/91, Recueil, s. I‑6079, bod 14), a rozsudek ze dne 20. listopadu 2001, Jany a další (C‑268/99, Recueil, s. I‑8615, bod 35).
18 – Viz rozsudky ze dne 1. července 1993, Eurim-Pharm (C-207/91, Recueil, s. I‑3723), a Metalsa (C‑312/91, Recueil, s. I‑3751).
19 – Cremona, M., „Citizens of Third Countries: movement and employment of migrant workers within the European Union“, Legal Issues of European integration1997, s. 87 (112).
20 – Cremona, M. (uvedený v poznámce pod čarou 19), s. 87 (112); a Maresceau M., a Montaguti, E., „The Relations between the European Union and Central and Eastern Europe: A legal Appraisal“, Common Market Law Review 1995, s. 1327 (1341 a násl.), vyvozují ze zvolených právních základů jinou tímto sledovanou politiku.
21 – Ke smlouvě s Marokem viz rozsudek ze dne 31. ledna 1991, Kziber (C-18/90, Recueil, s. I‑199, bod 21).
22 – Rozsudky Gloszczuk (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 50) a Pokrzeptowicz‑Meyer (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 42).
23 – Viz rozsudky Kziber (uvedený v poznámce pod čarou 21, body 15 až 22); ze dne 20. dubna 1994, Yousfi (C‑58/93, Recueil, s. I‑1353, body 16 až 18); ze dne 5. dubna 1995, Krid (C‑103/94, Recueil, s. I‑719, body 21 až 23); ze dne 3. října 1996, Hallouzi‑Choho (C‑126/95, Recueil, s. I‑4807, bod 19), a ze dne 15. ledna 1998, Babahenini (C‑113/97, Recueil, s. I‑183, bod 17).
24 – Rozsudek Kziber (uvedený v poznámce pod čarou 21, bod 19).
25 – Viz rozsudky Kziber (uvedený v poznámce pod čarou 21), Yousfi (uvedený v poznámce pod čarou 23), Krid (uvedený v poznámce pod čarou 23), Hallouzi‑Choho (uvedený v poznámce pod čarou 23) a Babahenini (uvedený v poznámce pod čarou 23).
26 – Rozsudky Deutscher Handballbund (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 28) a Pokrzeptowicz‑Meyer (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 28).
27 – Rozsudek Deutscher Handballbund (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 37).
28 – Rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C-415/93, Recueil, s. I-4921, bod 87).
29 – Rozsudky Bosman (uvedený v poznámce pod čarou 28, bod 120) a Deutscher Handballbund (uvedený v poznámce pod čarou 3, body 45 a násl.).
30 – Rozsudky Bosman (uvedený v poznámce pod čarou 28, bod 137) a Deutscher Handballbund (uvedený v poznámce pod čarou 3, body 48 a násl.).
31 – Viz rozsudek Deutscher Handballbund (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 51).
32 – Rozsudky Bosman (uvedený v poznámce pod čarou 28, bod 128) a Deutscher Handballbund (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 54).