STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ANTONIA TIZZANA
přednesené dne 18. ledna 2005(1)
Věc C‑165/03
Mathias Längst
proti
SABU Schuh & Marketing GmbH a dalším
„Směrnice 69/335/EHS – Nepřímé daně z kapitálových vkladů – Poplatky vybírané státním notářem“
I – Úvod
1. Tato věc se týká předběžné otázky předložené Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Landgericht Stuttgart (Německo), která se týká výkladu směrnice Rady 69/335/EHS ze dne 17. července 1969 o nepřímých daních z kapitálových vkladů(2), ve znění směrnice Rady 85/303/EHS ze dne 10. června 1985(3) (dále jen „směrnice“).
2. Podstatou otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je upřesnění, zda zásady vyplývající z usnesení vydaného ve věci Gründerzentrum(4), týkající se činnosti notářů z obvodu Oberlandesgericht Karlsruhe (dále jen „OLG Karlsruhe“), lze uplatnit i na věc týkající se tentokrát státních notářů z obvodu Oberlandesgericht Stuttgart (dále jen „OLG Stuttgart“).
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
3. Cílem směrnice je podpora volného pohybu kapitálu, který je považován za základní podmínku pro vytvoření hospodářské unie, jejíž vlastnosti jsou obdobné vlastnostem vnitřního trhu (první bod odůvodnění). Pokud jde o nepřímé daně z kapitálových vkladů, sledování tohoto cíle předpokládá jejich harmonizaci (druhý bod odůvodnění).
4. Podle článku 4 směrnice:
„1. Předmětem daně z kapitálu jsou tyto operace:
a) založení kapitálové společnosti;
b) přeměna společnosti, sdružení nebo právnické osoby, která není kapitálovou společností, na kapitálovou společnost;
c) zvýšení základního kapitálu kapitálové společnosti vkladem majetku jakéhokoli druhu;
d) zvýšení obchodního majetku kapitálové společnosti vkladem majetku jakéhokoli druhu, jehož protihodnotou není poskytnutí podílu na základním kapitálu nebo aktivech společnosti, ale práva obdobná právům společníků, jako je právo hlasovat, podíl na zisku nebo podíl na likvidačním zůstatku;
[…]
2. Předmětem daně z kapitálu mohou být tyto operace:
a) zvýšení základního kapitálu kapitálové společnosti o zisky nebo stálé či dočasné rezervy;
b) zvýšení obchodního majetku kapitálové společnosti prostřednictvím služeb poskytnutých některým společníkem, které nemají za následek zvýšení základního kapitálu společnosti, avšak jejich protihodnotou je změna v právech společníků nebo mohou zvýšit hodnotu podílů na společnosti;
[…]
3. Založením ve smyslu odst. 1 písm. a) se nerozumí žádná změna zakládací listiny či stanov společnosti […]“.
5. Směrnice stanoví mimoto v souladu s posledním bodem odůvodnění zrušení jiných nepřímých daní s vlastnostmi stejnými, jako jsou vlastnosti daně z kapitálu. Tyto daně, jejichž výběr je zakázán, jsou vyjmenovány v článku 10, podle nějž:
„Vedle daně z kapitálu neukládají členské státy ukládat společnostem, sdružením nebo právnickým osobám [založeným za účelem zisku] žádné jiné daně nebo poplatky:
a) z operací uvedených v článku 4;
b) z vkladů, půjček a služeb, které jsou součástí operací uvedených v článku 4;
c) z registrace nebo jakékoli jiné formality požadované od společnosti, sdružení nebo právnické osoby založené za účelem zisku na základě její právní formy.“
6. Konečně, čl. 12 odst. 1 písm. e) upřesňuje, že:
„1. Odchylně od článků 10 a 11 mohou členské státy ukládat:
[…]
e) poplatky uhrazovacího charakteru;
[…]“
B – Vnitrostátní právo
7. V souladu s článkem 2 a násl. a čl. 53 odst. 2 Gesetz betreffend die Gesellschaften mit beschränkter Haftung (německý zákon o společnostech s ručením omezeným) vyžadují změny společenské smlouvy GmbH (společnosti s ručením omezeným) notářské ověření(5).
8. Z článku 116 Bundesnotarordnung (spolkový notářský řád, dále jen „BNotO“)(6) ve spojení s čl. 3 odst. 2 Landesgesetz über die freiwillige Gerichtsbarkeit (zákon spolkové země o nesporném soudnictví)(7) vyplývá, že v obvodu OLG Stuttgart – na rozdíl od části spolkové země, která odpovídá obvodu OLG Karlsruhe – může být povolání notáře vykonáváno jak státními notáři spolkové země, tak soukromými notáři.
9. Výše poplatků, které mohou být notáři vybírány, jsou stanoveny v Gesetz über die Kosten in Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit(8) (Kostenordnung) (spolkový zákon o zpoplatnění úkonů), ve znění Drittes Gesetz zur Änderung der Bundesnotarordnung und andere Gesetze(9) (třetí zákon upravující spolkový notářský řád, který mění různá právní ustanovení, dále jen „KostO“). Tyto poplatky jsou používány jednotně na celém německém území a jsou platné pro soukromé notáře i pro státní notáře.
10. V souladu s čl. 12 odst. 1 druhou větou a čl. 14 odst. 1 Landesjustizkostengesetzes (zákon spolkové země o soudních nákladech, dále jen „LJKG“) státní notáři z obvodu OLG Stuttgart, na rozdíl od státních notářů z obvodu OLG Karlsruhe, sami vybírají částky dlužné osobami odpovědnými za zaplacení poplatků za ověření. Musí následně na základě regionální právní úpravy odvádět do rozpočtu spolkové země paušální část uvedených poplatků. V souladu s čl. 15 odst. 2 LJKG je spolková země sama oprávněna vybírat poplatky přímo pouze v případě, že nedojde k úhradě ani na výzvu.
11. Pokud jde dále o odvolací řízení proti vyúčtování nákladů předloženém notářem za ověření určité operace, je třeba uvést čl. 156 odst. 1 KostO, podle nějž:
„1. Námitky proti výpočtu nákladů, včetně námitek proti povinnosti zaplatit a vyznačení doložky vykonatelnosti, musí být sděleny prostřednictvím stížnosti adresované Landgericht, v jehož obvodu má notář svou kancelář. Před přijetím rozhodnutí musí Landgericht vyslechnout účastníky a nadřízený orgán notáře. Pokud osoba odpovědná za zaplacení poplatků zpochybňuje výpočet nákladů provedený notářem, může notář požádat uvedený Landgericht o rozhodnutí.
[…]“
12. Konečně, čl. 156 odst. 6 KostO stanoví, že:
„6. Orgán, jemuž je notář podřízen, mu v každém případě může nařídit, aby požádal Landgericht o rozhodnutí a podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Soudní rozhodnutí, které z toho vyplyne, může vést rovněž ke zvýšení vyúčtování nákladů“.
III – Skutkový stav a předběžné otázky
13. Mathias Längst (státní notář z obvodu OLG Stuttgart) ověřil jako veřejný notář určitá rozhodnutí vztahující se ke společnosti SABU Schuh & Marketing GmbH (dále jen „SABU“), týkající se sloučení obchodních podílů společnosti do jednoho podílu, konverze základního kapitálu a obchodních podílů společnosti na eura, zvýšení kapitálu společnosti z vlastních zdrojů a změny jména společnosti.
14. Ve vyúčtování M. Längst tedy vyzval SABU, aby uhradila 2 892,46 eur jako poplatky a náklady za ověření úkonů. Tato částka zahrnuje poplatek za ověření ve výši 1 584 eur čistého – vypočtený z celkové hodnoty 484 007 eur – za zvýšení kapitálu a změnu stanov. Z této částky náleží část ve výši 1 183,83 eur státu a část ve výši 400,17 eur notáři.
15. Ve světle usnesení Gründerzentrum vydaného Soudním dvorem se předseda Landgericht Stuttgart, nadřízený notáře, domníval, že výpočet poplatků za ověření je částečně v rozporu se směrnicí 69/335, jelikož, podle jeho názoru, poplatky požadované za zvýšení kapitálu a změnu stanov představují daně, které tato směrnice zakazuje. Vyzval tedy M. Längsta, aby opravil výši nákladů tak, aby uložil společnosti SABU pouze částku 1 465,66 eur a aby se na základě čl. 156 odst. 6 KostO obrátil na Landgericht Stuttgart, aby rozhodl o legalitě dotčeného vyúčtování.
16. Mathias Längst splnil příkaz předat spisy odboru Landgericht Stuttgart příslušnému pro odvolání s tím, že se domnívá, že výpočet nákladů, který provedl, je naprosto odůvodněný.
17. Landgericht Stuttgart, tváří v tvář těmto rozdílným postojům a vzhledem k tomu, že sám měl pochybnosti o výkladu výše uvedeného usnesení Soudního dvora, se tedy rozhodl usnesením ze dne 31. března 2003 přerušit řízení, kterým se zabýval, a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1. Musí být v právním systému, jaký platí ve württemberské části spolkové země Bádensko‑Württembersko (obvod Oberlandesgericht Stuttgart), kde – na rozdíl od skutečností, z nichž vychází usnesení vydané Soudním dvorem dne 21. března 2002 ve věci C‑264/00, Gründerzentrum‑Betrieb‑GmbH − mohou být činnosti notáře vykonávány jak úředníky, tak soukromými notáři, kteří jedni i druzí vybírají poplatky, jež mají být uhrazeny, přičemž ale státní notáři jsou na základě zákona spolkové země povinni odvádět paušální část těchto poplatků státu, který je jejich zaměstnavatelem a který tyto příjmy používá k financování svých výdajů, poplatky vybírané notářem za vyhotovení notářského zápisu týkajícího se operace spadající pod směrnici 69/335, v pozměněném znění, považovány za daň ve smyslu této směrnice?
2. V případě kladné odpovědi, přestanou být dotčené poplatky kvalifikovány jako daň ve smyslu směrnice 69/335, pokud se stát vzdá nároku na svou část, a v důsledku toho přestane uplatňovat právní předpis spolkové země, podle nějž mu musí být část poplatků odváděna?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
18. V takto zahájeném řízení předložily písemná vyjádření německá vláda, španělská vláda a Komise.
19. V průběhu šetření požádal Soudní dvůr ve smyslu čl. 104 odst. 5 jednacího řádu Landgericht Stuttgart o určitá objasnění průběhu a povahy řízení probíhajícího před tímto soudem.
20. Na jednání dne 25. listopadu 2004 přednesli řeči M. Längst, předseda Landgericht Stuttgart a Bezirksrevisor (okresní revizor) Landgericht Stuttgart, španělská vláda a Komise.
V – Právní posouzení
A – Přípustnost žaloby
21. V průběhu řízení byly vyjádřeny pochyby, pokud jde o existenci sporu probíhajícího před Landgericht Stuttgart a pokud jde o to, zda rozhodnutí požadované po tomto soudu má soudní charakter, či nikoliv, a v důsledku toho i pokud jde o pravomoc Soudního dvora odpovědět na otázky, které mu byly předloženy. Než se vyslovím k podstatě těchto otázek, prozkoumám krátce daný problém.
22. Pochybnosti se objevují zejména na základě skutečnosti, že dotčené řízení vyvolal M. Längst na pokyn svého nadřízeného s cílem ověřit legalitu vyúčtování, které sám vystavil. Je tedy možno se domnívat, že soudu a quo nebyl předložen spor v pravém slova smyslu, jako například spor mezi věřitelem a dlužníkem notářských poplatků, ale pouhá „interní“ otázka veřejné správy, z níž se nemůže vyvinout kontradiktorní řízení.
23. V tomto ohledu zaprvé připomínám, že podle ustálené judikatury „z článku 234 ES vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, pokud před nimi probíhá spor a pokud rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím, jež má charakter soudního rozhodnutí“(10). Rozhodující je tedy skutečnost, jak upřesnil i Soudní dvůr, aby byly předběžné otázky položeny soudem, který má „rozhodnout ve sporu“(11), a to mj. bez ohledu na to, zda „[původní] řízení má, či nemá kontradiktorní charakter“(12).
24. Existence sporu v tomto případě může být přitom podle mého názoru snadno vyvozena ze samé povahy původního řízení. Ze spisu totiž vyplývá, že řízení podle článku 156 KostO mohou být zahájena pouze v případě zpochybnění legality nebo výše poplatků za notářský úkon. Toto ustanovení totiž upravuje jediný možný způsob zpochybnění vyúčtování vystaveného notářem. Z toho vyplývá, že původní řízení má právě rozhodnout ve sporu.
25. Nemyslím si, že ze skutečnosti, že v projednávaném případě jde o nadřízeného notáře, nikoli o dlužníka dotčených poplatků, kdo podal námitku vůči poplatkům požadovaným M. Längstem, lze vyvodit odlišný závěr. Mathias Längst a jeho nadřízený předkládají totiž protikladné argumenty a navrhují protikladná řešení, pokud jde o výklad práva Společenství a zejména o uplatnění usnesení Gründerzentrum v projednávaném případě. Předseda Landgericht Stuttgart se domnívá, jak bylo vidět, že část požadovaných poplatků představuje daň zakázanou směrnicí, zatímco notář to vylučuje. Při přezkumu legality dotyčných poplatků je tedy soud a quo vyzván, aby zvolil mezi dvěma naprosto protikladnými tvrzeními.
26. Zadruhé, rozhodnutí, které předkládající soud bude muset přijmout, podle mého názoru jasně vykazuje charakteristické rysy „soudního rozhodnutí“. Toto rozhodnutí bude zejména vykonatelné, jak bylo zdůrazněno v upřesněních poskytnutých Soudnímu dvoru, ve vztazích mezi věřitelem a dlužníkem dotčených poplatků a založí překážku věci rozsouzené. Kromě toho může být předmětem odvolání k OLG Stuttgart, avšak pouze z právních důvodů a po schválení odvolacího soudu.
27. Ve světle výše uvedených úvah mám za to, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodnout o otázkách, které mu byly předloženy v projednávané věci a které nyní budu zkoumat.
B – K věci samé
1. K první otázce
28. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, jak jsme viděli, zda ve světle usnesení Gründerzentrum týkajícího se činnosti notáře v obvodu OLG Karlsruhe mají být poplatky vybírané státním notářem v obvodu OLG Stuttgart za ověření operace stanovené směrnicí považovány za daň.
29. Aby bylo možno na tuto otázku odpovědět, je třeba nejdříve připomenout, že pokud jde o usnesení citované předkládajícím soudem, Soudní dvůr uplatnil ustálenou judikaturu(13) a usoudil, pokud jde o to, co mne v tomto případě zajímá, že poplatky dlužné za vyhotovení notářského zápisu osvědčujícího operaci spadající pod směrnici v situaci vyznačující se tím, že (i) notáři jsou státními úředníky a (ii) notářské poplatky jsou zčásti odváděny veřejnému orgánu, který je spravuje a používá je k financování jemu příslušejících úkolů, představují daň ve smyslu uvedené směrnice(14).
30. Soudní dvůr se dále domníval, že poplatky vybírané za těchto podmínek za vyhotovení notářského zápisu osvědčujícího založení společnosti jsou zakázanou daní ve smyslu článku 10 směrnice, neboť: (i) dotčené operace musejí být povinně ověřeny notářským zápisem; (ii) vybírané poplatky nemají charakter odměny, to znamená, že „nemají žádnou spojitost s cenou určité služby“(15).
31. Podle předkládajícího soudu a německé vlády však toto řešení není v projednávaném případě použitelné. Právní postavení státních notářů působících v obvodu OLG Stuttgart je odlišné od postavení jejich kolegů z obvodu OLG Karlsruhe, a to z dvojího hlediska.
32. Jednak v obvodu OLG Stuttgart je možné, na rozdíl od situace v obvodu OLG Karlsruhe, se obracet nejen na státní notáře, ale i na soukromé notáře. Tato možnost volby vylučuje povinný charakter daně. Jestliže totiž jednotlivci mají možnost obracet se na soukromé notáře, nejsou dlužné poplatky za vyhotovení notářských zápisů nutně vybírány státem.
33. Kromě toho, zatímco v obvodu OLG Karlsruhe vybírá poplatky vždy stát a státní notáři dostávají odměnu odpovídající části poplatků vybraných za provedené úkony, ve zde dotčeném obvodu je to notář, kdo v zásadě vybírá poplatky přímo a až poté odvádí státu paušální částku. Z tohoto hlediska je tedy postavení státních notářů působících v obvodu OLG Stuttgart mnohem bližší postavení soukromých notářů.
34. Jen ve světle těchto dvou rozdílů tedy předkládající soud a německá vláda tvrdí, že poplatky vybírané státními notáři v obvodu OLG Stuttgart nepředstavují daň ve smyslu článku 10 směrnice.
35. Přímo prohlašuji, že toto tvrzení nesdílím. Domnívám se totiž, tak jako španělská vláda a Komise, že výše uvedené rozdíly mezi postavením státních notářů v těchto dvou obvodech neodůvodňují rozdílné řešení, pokud jde o kvalifikaci dotčených poplatků jako daní.
36. Pokud jde nejprve o koexistenci státních a soukromých notářů v obvodu OLG Stuttgart, připomínám, že podobná situace existovala již v případě, v němž bylo vydáno usnesení Gründerzentrum. V tomto rozhodnutí totiž Soudní dvůr upřesnil, že „z článku 20 BNotO vyplývá, že o vyhotovení notářského zápisu o úkonu je možno požádat jakéhokoli notáře, státního nebo soukromého, působícího na německém území, a takto vyhotovený zápis musí být uznáván na celém německém území“(16). Jinak řečeno, na rozdíl od toho, co tvrdí předkládající soud a německá vláda, dokonce i v této věci existovala možnost volby mezi dvěma typy notářů. To nijak nebránilo Soudnímu dvoru, jak jsme viděli, dojít k závěru, že poplatky vybírané státními notáři OLG Karlsruhe představují daně.
37. To je vysvětleno tím, že otázka kvalifikace poplatků jako daně vyvstává pouze ve vztahu ke státním notářům, nezávisle na možnosti využít služeb soukromých notářů. Tato otázka se objevuje vždy, když stát vybírá prostřednictvím svých zástupců poplatky za operace stanovené směrnicí. Pro uplatnění směrnice, a zejména pro zákaz uvedený v článku 10, je zkrátka důležitá pouze skutečnost, že státní úředníci vykonávají profesi notáře.
38. Z tohoto pohledu je tedy stávající situace v obvodu OLG Stuttgart přesně stejná jako situace ve věci Gründerzentrum. V obou obvodech mohou totiž státní úředníci vykonávat profesi notáře a vybírají poplatky za operace stanovené směrnicí.
39. Nemyslím si dále, že druhá okolnost zmíněná předkládajícím soudem, tedy že státní notáři z obvodu OLG Stuttgart sami vybírají své poplatky, může mít dopad na kvalifikaci těchto poplatků.
40. V souladu s judikaturou Soudního dvora spočívá totiž jediné kritérium, které je v tomto ohledu relevantní, v ověření, že poplatky placené soukromými osobami jsou alespoň „z části odváděny státu na financování veřejných výdajů“(17). Nezáleží tedy na tom, zda je tento výběr přímý, jako v případě obvodu OLG Karlsruhe, nebo spíše nepřímý, jako v projednávaném případě. Důležité je totiž, že v obou případech je část vybraných poplatků odváděna do státního rozpočtu, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí.
41. Mám za to, že závěrem mohu říci, že postavení státních notářů v obou dotčených obvodech je podobné, a že tedy zásady vyslovené Soudním dvorem v usnesení Gründerzentrum jsou v projednávaném případě použitelné. Kromě toho bych rád podotkl, že právě ve světle těchto podobností Komise, jak upřesnila na jednání, zahájila proti Německu řízení o porušení povinnosti, pokud jde o pravidla, která jsou použitelná na všechny státní notáře ze spolkové země Bádensko‑Württembersko, tedy jak na notáře z obvodu OLG Karlsruhe, tak na notáře z obvodu OLG Stuttgart.
42. Proto Soudnímu dvoru navrhuji, aby na první otázku odpověděl tak, že směrnice Rady 69/335/EHS ve znění směrnice Rady 85/303/EHS musí být vykládána v tom smyslu, že v rámci takového systému, jaký platí v obvodu OLG Stuttgart, představují poplatky vybírané za vyhotovení notářského zápisu osvědčujícího operaci spadající pod směrnici daň ve smyslu směrnice, pokud jde o situaci vyznačující se tím, že notáři jsou státními úředníky a poplatky jsou zčásti odváděny státu na financování veřejných výdajů.
2. Ke druhé otázce
43. Druhou otázkou se předkládající soud táže, zda by se daňový charakter poplatků vybíraných státními notáři ztratil, kdyby se stát vzdal části notářských poplatků, které mu náležejí, tím, že neuplatní regionální právní předpis, který stanoví odvod části těchto poplatků do státního rozpočtu.
44. Při formulaci této otázky se předkládající soud odvolal zejména na oběžník ministra spravedlnosti spolkové země Bádensko‑Württembersko ze dne 22. května 2002, který následoval po usnesení Gründerzentrum a který vyzýval notáře, aby nepožadovali výběr poplatků považovaných za daně ve smyslu směrnice. Podle předkládajícího soudu by usnesení Gründerzentrum mohlo případně způsobit, že by se stát vzdal výběru části poplatků, která mu náleží, pokud jsou tyto poplatky považovány za odporující právu Společenství.
45. Co se mě týče, připomínám především, že podle ustálené judikatury Společenství „odůvodněním řízení o předběžné otázce, a tedy příslušnosti Soudního dvora, není poskytování poradních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale inherentní potřeba účinného řešení soudního sporu“(18).
46. Za těchto podmínek se mi zdá dostatečné poznamenat, že projednávaná otázka se zakládá na hypotetické a nahodilé okolnosti, tedy na pouhém předpokladu, že se úřady spolkové země rozhodnou vzdát se dotčených poplatků. Jinak řečeno, jedná se o čistou možnost ponechanou na volné úvaze veřejné správě.
47. Ani ze spisu přitom nevyplývá, že by spolková země měla v úmyslu této možnosti využít. Ostatně, jak v tomto ohledu připomněla sama německá vláda, v rozhodné době neexistovala právní úprava stanovící, že se stát těchto poplatků vzdává, ale pouze pozměňovací návrh zákona v tomto smyslu.
48. Pokud jde o sdělení uvedené předkládajícím soudem, lze snadno zjistit, že se týká jiné otázky než té, která zde byla položena. Toto sdělení se totiž týká pouze výběru poplatků státními notáři a vyzývá státní notáře, aby nepožadovali placení poplatků, které jsou v rozporu se směrnicí. V projednávaném případě však tato platba, která je předmětem sporu v původním řízení, byla požadována.
49. Z toho podle mého názoru vyplývá, že tato otázka neslouží k řešení sporu probíhajícího před vnitrostátním soudem, a že Soudní dvůr tedy není povinen se v tomto ohledu vyslovit.
50. Nicméně, pokud by Soudní dvůr považoval za vhodné odpovědět na tuto otázku, zdá se mi, že skutečnost, že stát se vzdá výběru části poplatků, která mu náleží, není sama o sobě dostatečná, aby zbavila tyto poplatky charakteru daně ve smyslu směrnice.
51. Jestliže je totiž notář státním úředníkem zařazeným do organizace státní správy a odměňovaným státem za výkon veřejné funkce, jsou poplatky placené tomuto notáři v každém případě alespoň nepřímo odváděny státu, a představují tedy daň.
VI – Závěry
52. Z toho důvodu tedy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžné otázky Landgericht Stuttgart v tom smyslu, že:
„Směrnice Rady 69/335/EHS ze dne 17. července 1969 o nepřímých daních z kapitálových vkladů, ve znění směrnice Rady 85/303/EHS ze dne 10. června 1985, musí být vykládána v tom smyslu, že v takovém systému, jaký platí v obvodu OLG Stuttgart, poplatky za vyhotovení notářského zápisu osvědčujícího operaci spadající pod tuto směrnici představují daň ve smyslu této směrnice, pokud jde o situaci vyznačující se tím, že notáři jsou státními úředníky a poplatky jsou zčásti odváděny státu na financování veřejných výdajů“.
1 – Původní jazyk: italština.
2 – Úř. věst. L 249, s. 25; Zvl. vyd. 09/01, s. 11.
3 – Úř. věst. L 156, s. 23; Zvl. vyd. 09/01, s. 122.
4 – Usnesení ze dne 21. března 2002, Gründerzentrum-Betrieb-GmbH v. Land Baden-Württemberg (C-264/00, Recueil, s. I‑3333).
5 – Zákon ze dne 20. dubna 1892 o společnostech s ručením omezeným, RGBl, s. 477, ve znění vyhlášky ze dne 20. května 1898 (RGBl, s. 846).
6 – Ze dne 24. února 1961, BGBl. 1961, s. I‑98.
7 – Ze dne 12. února 1975, GBl. s. 116.
8 – Ze dne 26. července 1957, BGBl. I, s. 960.
9 – Ze dne 31. srpna 1998, BGBl. 1998 I, s. 2585.
10 – Viz rozsudky ze dne 19. října 1995, Job Centre, tzv. „Job Centre I“ (C‑111/94, Recueil, s. I‑3361, bod 9); ze dne 12. listopadu 1998, Victoria Film (C‑134/97, Recueil, s. I‑7023, bod 14), a ze dne 14. června 2001, Salzmann (C‑178/99, Recueil, s. I‑4421, bod 14), jakož i usnesení ze dne 22. ledna 2002, Holto (C‑447/00, Recueil, s. I‑735, bod 17). Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.
11 – Viz zejména výše uvedený rozsudek Job Centre I, v němž Soudní dvůr prohlásil, že není příslušný k tomu, aby se vyslovil k otázkám předloženým soudem v Miláně, s tím, že se domnívá, že tento soud v rámci řízení „giuridizione volontaria“ o žádosti o schválení ustavující listiny společnosti za účelem jejího zapsání do obchodního rejstříku „vykonává správní pravomoc, aniž by musel zároveň rozhodnout ve sporu“ (bod 11). Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.
12 – Rozsudek ze dne 21. února 1974, Birra Dreher (C‑162/73, Recueil, s. 201, bod 3). Viz novější rozsudky ze dne 18. června 1998, Corsica Ferries France (C‑266/96, Recueil, s. I‑3949, bod 23), a ze dne 15. ledna 2002, Lutz a další (C‑182/00, Recueil, s. I‑547, bod 13).
13 – Viz zejména rozsudky ze dne 29. září 1999, Modelo (C‑56/98, Recueil, s. I‑6427), a ze dne 21. září 2000, Modelo Continente SGPS (C‑19/99, Recueil, s. I‑7213).
14 – Výše uvedené usnesení Gründerzentrum, body 27 a 28.
15 – Výše uvedené usnesení Gründerzentrum, body 29 až 33.
16 – Výše uvedené usnesení Gründerzentrum, bod 13. Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska. Kromě toho v této věci jeden z vedlejších účastníků (okresní revizor u soudu ve Freiburgu) uplatnil, že poplatky nelze považovat za daň ve smyslu směrnice, zejména ve světle skutečnosti, že „vnitrostátní právní systém dotčený ve věci Modelo […] se zřetelně liší od systému platného v Německu, neboť německý systém zná kromě státních notářů dva další typy notářů vykonávajících svou profesi na soukromé bázi“ (bod 22).
17 – Výše uvedené rozsudky Modelo I, bod 22, a Modelo II, bod 22. Je třeba poukázat na to, že ve věci Modelo, jako v systému uplatněném v obvodu OLG Stuttgart, byly poplatky vybírány státními notáři a poté částečně odváděny notáři státu. Viz rovněž usnesení Gründerzentrum, bod 28.
18 – Viz, mezi mnoha jinými, rozsudky ze dne 16. prosince 1981, Foglia (C‑244/80, Recueil, s. 3045, bod 18); ze dne 15. června 1995, Zabala Erasun a další (C‑422/93 až C‑424/93, Recueil, s. I‑1567, bod 29), a ze dne 12. března 1998, Djabali (C‑314/96, Recueil, s. I‑1149, bod 19).