ROZSUDEK SOUDU (třetího senátu)

15. července 2004

Věc T-384/02

Fernando Valenzuela Marzo

Komise Evropských společenství

„Úředníci – Odměna – Příspěvek na usídlení – Článek 9 odst. 3 přílohy VII služebního řádu – Lhůta jednoho roku“

Úplný text ve francouzském jazyce II - 0000

Předmět: Žaloba, jejímž předmětem je jednak návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 16. listopadu 2001 a ze dne 13. února 2002, kterými byla žalobci zamítnuta druhá polovina příspěvku na usídlení z důvodu, že k usídlení jeho rodiny v místě výkonu jeho práce nedošlo ve lhůtě 1 roku, stanovené ve služebním řádu, poté, co uzavřel služební poměr, a jednak návrh, aby bylo Komisi uloženo uhradit mu druhou polovinu příspěvku na usídlení, zvýšenou o úroky ve výši 8 % p.a.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků ponese své náklady.

Shrnutí

1. Úředníci ─ Žaloba ─ Akt, kterým bylo zkráceno právo ─ Pojem ─ Čistě potvrzující akt ─ Vyloučení

(Služební řád úředníků, čl. 91 odst. 1)

2. Úředníci ─ Žaloba ─ Akt, kterým bylo zkráceno právo ─ Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ─ Prosté zamítnutí ─ Potvrzující akt ─ Nepřípustnost

(Služební řád úředníků, čl. 91 odst. 1)

3. Úředníci ─ Náhrada výdajů ─ Příspěvek na usídlení ─ Podmínky přidělení ─ Skutečný přesun obvyklého bydliště ─ Přesun bydliště rodiny úředníka ─ Pojem obvyklé bydliště ─ Důkazní břemeno o skutečném usídlení příslušející úředníkovi

(Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 9 odst. 3)

4. Úředníci ─ Žaloba ─ Posouzení legality napadeného aktu vzhledem k faktickým a právním skutečnostem existujícím v okamžiku jeho přijetí

(Služební řád úředníků, článek 91)

5. Úředníci ─ Náhrada výdajů ─ Příspěvek na usídlení ─ Podmínky přidělení ─ Úředníci vyživující rodinu ─ Usídlení rodiny úředníka v místě výkonu práce ─ Lhůta jednoho roku po uplynutí zkušební doby ─ Prodloužení pro úředníky, kteří nemusejí absolvovat zkušební dobu ─ Absence

(Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 9 odst. 3)

1. Rozhodnutí čistě potvrzuje předchozí rozhodnutí, a nejsou jím tedy krácena práva ve smyslu čl. 91 odst. 1 služebního řádu, pokud neobsahuje žádnou novou skutečnost v porovnání s předchozím aktem a nepředcházel mu nový přezkum situace příjemce tohoto aktu.

(viz bod 32)

Odkazy: Soud, 18. září 2003, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, T‑321/01, RecueilFP, s. II-3225, bod 23

2. Jakékoli rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ať už implicitní nebo výslovné, pouze potvrzuje, jedná-li se o prosté zamítnutí, akt nebo neexistenci aktu, na kterou si stěžovatel stěžuje, a nepředstavuje, vzato odděleně, napadnutelný akt. Pouze v případě, kdy toto rozhodnutí zakládá celkově nebo částečně právo na stížnost dotyčné osoby, případně samo o sobě představuje akt, který může být předmětem žaloby.

(viz bod 36)

Odkazy: Soudní dvůr, 16. června 1988, Progoulis v. Komise, 371/87, Recueil, s. 3081, bod 17; Soud, 3. června 1997, H v. Komise, T-196/95, RecueilFP, s. I‑A‑133 a II‑403, bod 40

3. Obvyklé bydliště je místem, kde dotyčná osoba stanovila trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem mu přiznat stálou povahu, přičemž se má za to, že je třeba za účelem určení obvyklého bydliště zohlednit všechny faktické okolnosti toto bydliště zakládající. Pojem bydliště, vzhledem k tomu, že se nijak nezakládá na čistě kvantitativním údaji o čase, který daná osoba strávila na území té či oné země, vyjadřuje však kromě skutečnosti, že osoba fyzicky pobývá na určitém místě, záměr přiznat této skutečnosti plynulost vyplývající z životního návyku a průběhu běžných sociálních vztahů.

Z toho vyplývá, že posouzení usídlení nebo přesunu obvyklého bydliště je faktickou otázkou, jejíž existence může být prokázána jakýmkoli vhodným způsobem. Úředníku, který uplatňuje nárok na příspěvek na usídlení odpovídající dvěma měsíčním základním platům, přísluší, aby prokázal buď nevyvratitelným důkazem nebo skutečnostmi představujícími soubor shodujících se údajů, které nejsou nejednoznačné a rozporné, přesun obvyklého bydliště své rodiny do místa výkonu své práce v roce svého jmenování.

Vzhledem k tomu, že ustanovení zakládající nárok na finanční dávky musejí být vykládána striktně, může mít správa vysoké požadavky, pokud jde o důkaz o usídlení rodiny úředníka, a může odmítnout výplatu příspěvku na usídlení, pokud má vážné pochybnosti o reálnosti tohoto usídlení ve lhůtě požadované služebním řádem.

(viz body 81 až 83 a 104)

Odkazy: Soudní dvůr, 15. září 1994, Magdalena Fernández v. Komise, C‑452/93 P, Recueil, s. I‑4295, bod 22; Soud, 24. dubna 2001, Miranda v. Komise, T‑37/99, RecueilFP, s. I‑A‑87 a II‑413, bod 32; Soud, 18. září 2003, Lebedef a další v. Komise, T‑221/02, RecueilFP, s. I‑A‑211 a II‑1037, bod 38

4. Legalita napadeného aktu musí být posouzena vzhledem k faktickým a právním skutečnostem existujícím k datu, kdy byl akt přijat. Kdyby Soud musel přezkoumat napadené akty ve světle faktických skutečností, které k tomuto datu neexistovaly, nahrazoval by orgán, který dotčený akt přijal. Soudu však nepřísluší nahrazovat orgány.

(viz bod 98)

Odkazy: Soudní dvůr, 7. února 1979, Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, Recueil, s. 321, bod 7; Soudní dvůr, 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, Recueil, s. I‑3875, bod 87; Soud, 11. července 1991, Von Hoessle v. Účetní dvůr, T‑19/90, Recueil, s. II‑615, bod 30; Soud, 12. prosince 1996, Altmann a další v. Komise, T‑177/94 a T‑377/94, Recueil, s. II‑2041, bod 119

5. Z čl. 5 odst. 1 přílohy VII služebního řádu vyplývá, že příspěvek na usídlení náleží jmenovanému úředníkovi a že lhůta, na kterou odkazuje odstavec 4 tohoto ustanovení, činí na základě čl. 9 odst. 3 stejné přílohy jeden rok po uplynutí zkušební doby. Jasnost tohoto znění brání tomu, aby byla tato lhůta prodloužena o dobu trvání zkušební doby, kterou úředník nemusel absolvovat.

Jak úředníkům, kteří musí absolvovat zkušební dobu, tak úředníkům, kteří jsou této povinnosti zbaveni, je totiž druhá polovina příspěvku na usídlení přiznaná úředníkům vyživujícím rodinu vyplácena za stejné časové podmínky, tedy za podmínky, že ke změně bydliště rodiny došlo v roce následujícím po jmenování.

Situace úředníků, kteří nemusejí absolvovat zkušební dobu, se objektivně po právní a faktické stránce liší od situace úředníků, kteří zkušební dobu absolvovat musí, z důvodu nejisté situace, ve které se nacházejí pouze tito posledně jmenovaní úředníci před tím, než jsou jmenováni. Situace jedněch i druhých se stává totožnou až po uplynutí zkušební doby, která ukončí nejistou situaci, ve které se nacházejí úředníci, kteří musejí zkušební dobu absolvovat. Zásada rovného zacházení tedy vynucuje, aby lhůta jednoho roku uvedená ve služebním řádu začala pro jedny i druhé běžet od okamžiku jejich jmenování.

(viz body 119, 120 a 122)