STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
CHRISTINE STIX-HACKL
přednesené dne 8. června 2004 (1)
Věc C‑46/02
Fixtures Marketing Ltd
proti
Oy Veikkaus Ab
[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vantaan käräjäoikeus (Finsko)]
„Směrnice 96/9/ES – Databáze – Právní ochrana – Zvláštní právo – Oprávnění uživatelé – Podstatný vklad – Pořízení, ověření a předvedení obsahu databáze – Podstatná část obsahu databáze – Vytěžování a zužitkování – Sport – Sázkové hry“
I – Úvodní poznámky
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je jedním ze čtyř souběžně probíhajících řízení(2) týkajících se výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází(3) (dále jen „směrnice“). Předmětem tohoto řízení a řízení ostatních je takzvané zvláštní právo a jeho rozsah na poli sportovních sázek.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
2. Článek 1 směrnice obsahuje ustanovení o rozsahu působnosti směrnice. Uvedený článek zejména stanoví:
„(1) Tato směrnice se vztahuje na právní ochranu databází nezávisle na jejich formě.
(2) Pro účely této směrnice se ,databází‘ rozumí soubor děl, údajů nebo jiných nezávislých prvků, které jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a které jsou jednotlivě přístupné elektronickými nebo jinými prostředky.“
3. V kapitole III upravují články 7 až 11 zvláštní právo. Článek 7, který upravuje předmět ochrany, zejména stanoví:
„(1) Členské státy stanoví pro pořizovatele databáze právo zabránit vytěžování a/nebo zužitkování celého obsahu databáze nebo jeho kvalitativně nebo kvantitativně podstatné části, pokud pořízení, ověření nebo předvedení tohoto obsahu potvrzuje kvalitativně a/nebo kvantitativně podstatný vklad [svědčí o kvalitativně nebo kvantitativně podstatném vkladu].
(2) Pro účely této kapitoly se rozumí:
a) ,vytěžováním‘ trvalý nebo dočasný přenos celého obsahu databáze nebo jeho podstatné části na jiný podklad [nosič], a to jakýmikoli prostředky nebo jakýmkoli způsobem;
b) ,zužitkováním‘ jakýkoli způsob zpřístupnění veřejnosti celého obsahu databáze nebo jeho podstatné části rozšiřováním rozmnoženin, pronájmem, spojením on-line nebo jinými způsoby přenosu. Prvním prodejem rozmnoženiny databáze ve Společenství nositelem práva nebo s jeho souhlasem se vyčerpá právo na kontrolu opětného prodeje této rozmnoženiny ve Společenství.
Veřejné půjčování se nepovažuje za vytěžování ani zužitkování.
(3) Právo podle odstavce 1 může být převedeno, postoupeno nebo může být předmětem licenční smlouvy.
[...]
(5) Opakované a systematické vytěžování a/nebo zužitkování nepodstatných částí obsahu databáze, které předpokládá činnost v rozporu s obvyklým užíváním databáze nebo které neodůvodněně poškozuje oprávněné zájmy pořizovatele databáze, není dovoleno.“
4. Článek 8, který upravuje práva a povinnosti oprávněných uživatelů, v odstavci 1 stanoví:
„(1) Pořizovatel databáze, která je jakýmkoli způsobem zpřístupněna veřejnosti, nesmí bránit oprávněnému uživateli databáze ve vytěžování a/nebo zužitkování kvalitativně nebo kvantitativně nepodstatných částí jejího obsahu nezávisle na účelu využití. Je-li oprávněný uživatel oprávněn vytěžovat a/nebo zužitkovat pouze část databáze, uplatní se tento odstavec pro tuto část.“
5. Článek 9 stanoví, že členské státy mohou stanovit výjimky ze zvláštního práva.“
B – Vnitrostátní právo
6. Článek 49 odst. 1 autorského zákona (1991/34) ve znění před novelizací vyvolanou přijetím směrnice stanovoval, že seznamy, tabulky, programy a jiné podobné dokumenty obsahující velké množství údajů nemohou být rozmnožovány bez souhlasu jejich autora po dobu deseti let od roku jejich zveřejnění.
7. Směrnice byla ve finském právu provedena zákonem č. 250 ze dne 3. dubna 1998, kterým se změnil čl. 49 odst. 1 autorského zákona, který zní:
„Autor
1) seznamů, tabulek, programů a jiných podobných nosičů, které obsahují velké množství údajů, nebo
2) databáze, jejíž pořízení, ověření nebo předvedení vyžaduje podstatný vklad,
má výlučné právo nakládat s celým obsahem svého díla nebo s jeho kvantitativně či kvalitativně určenou podstatnou částí při jeho rozmnožování a zpřístupňovaní veřejnosti.“
III – Skutkový stav a původní řízení
A – Obecná část
8. Organizátoři profesionálních fotbalových utkání v nejvyšších ligách jsou v Anglii The Football Association Premier League Limited a The Football League Limited, stejně jako ve Skotsku The Scottish Football League. Premier League a Football League (zahrnující Division One, Division Two a Division Three) tvoří dohromady čtyři ligy. Před každou sportovní sezónou se sestavují rozpisy utkání, která mají být sehrána během sezóny v příslušných ligách. Údaje jsou ukládány elektronicky a jsou jednotlivě přístupné. Rozpisy utkání se zveřejňují mimo jiné v tištěných brožurách, a sice jednak chronologicky a jednak pro každé družstvo, které v příslušné lize hraje. Soupeřící družstva jsou udávána ve formě X proti Y (např. Southampton proti Arsenal). V každé sezóně se uskuteční přibližně 2 000 utkání rozdělených do 41 týdnů.
9. Organizátoři anglických a skotských fotbalových utkání pověřili skotskou společnost Football Fixtures Limited, aby upravila používání rozpisů utkání na základě udělení licencí atd. Football Fixtures Limited postoupila svá práva na správu a užití mimo Velkou Británii na společnost Fixtures Marketing Limited (dále jen „Fixtures“).
B – Zvláštní část
10. Toto řízení se vztahuje k žalobě Fixtures podané proti Oy Veikkaus Ab (dále jen „Veikkaus“). Podle údajů předkládajícího soudu používal Veikkaus v příslušném časovém období 1998–1999 každý týden průměrně čtvrtinu herních údajů Premier League a jiných lig ke svým sázkovým hrám (Vakioveikkaus, Tulosveto, Pitkäveto a Moniveto). Pro Vakioveikkaus a Pitkäveto přitom byly používány hlavně údaje o utkáních Premier League a druhé ligy (Division One) a příležitostně i údaje o utkáních nižších lig. Podíl týdně používaných údajů se pohyboval okolo přibližně dvou třetin u Premier League a jedné třetiny u druhé ligy. Pro Tulosveto a Moniveto bylo použito jen několik málo utkání. V příslušném časovém období používal Veikkaus ke svým sázkovým hrám každý týden přibližně 80 utkání; jednalo se přitom nejen o fotbalová utkání v Anglii, ale i v jiných evropských zemí, utkání v ledním hokeji atd.
11. Veikkaus používal ke svým sázkovým hrám veškerá fotbalová utkání Premier League a druhé ligy v sezóně a příležitostně i jiná utkání. Každý týden se sází přibližně na 200 fotbalových utkání. Pro účely organizace těchto her Veikkaus každý týden získává z Internetu, tisku nebo od klubů informace přibližně o 400 fotbalových utkáních. Veikkaus ověřuje správnost vybraných údajů na základě různých zdrojů a případně vybrané hry mění. Změny jsou možné i během týdne, v němž se utkání konají. Sázkové hry, v nichž se sází na utkání anglických ligových soutěží ve fotbale, představují pro Veikkaus každoročně obrat ve výši několika desítek milionů eur.
12. Käräjäoikeus Vantaa rozhodl rozsudkem (S 94/8994), že rozpisy fotbalových utkání jsou ve smyslu článku 49 autorského zákona v tehdy platném znění seznamem obsahujícím velké množství údajů. Käräjäoikeus současně konstatoval, že ochrana seznamů se vztahuje pouze na jejich rozmnožování. Při zkoumání, zda byla použita podstatná část rozpisů utkání, je nutno mít na zřeteli sázenky v jejich celku. Soud byl toho názoru, že k porušení ochrany přiznané seznamům došlo a žalobě vyhověl. Hovioikeus Helsinki naproti tomu v rozsudku (S 96/1304) rozhodl, že k porušení ochrany přiznané seznamům nedošlo, protože údaje pro výrobu sázenek pocházely z různých zdrojů a byly ověřeny přímo v Anglii, neboť mezi údaji na sázenkách a v rozpisech utkání byly odchylky; nadto sázenky nebyly dále potřebné, když se dotčené utkání konalo. Hovioikeus proto rozsudek Käräjäoikeus zrušil a žalobu zamítnul. Korkein Oikeus (Nejvyšší soud) nepovolil proti tomuto rozsudku dovolání.
13. Poté, co směrnice vstoupila v platnost, Fixtures podala ve Švédsku a Finsku žaloby, kterými se domáhala určení, že rozpisy utkání jsou chráněnou databází ve smyslu směrnice a že organizátoři v obou zemích porušili právo ochrany databáze tím, že bez povolení používali utkání obsažená v rozpisech utkání k organizaci svých sázkových her.
14. Tekijänoikeusneuvosto (Rada pro autorská práva), od které si v této věci předkládající soud vyžádal stanovisko, zdůraznila, že ochrana zavedená finskou právní úpravou nevyžaduje, aby databáze vyhovovala definici uvedené v čl. 1 odst. 2 směrnice. Ochrana je databázím poskytována, pokud pořízení, ověření a předvedení obsahu databáze vyžaduje podstatný vklad. Na základě zmíněného rozsudku Hovioikeus Helsinki o ochraně seznamů došla Tekijänoikeusneuvosto k závěru, že předmětné rozpisy utkání je třeba považovat za databázi též podle čl. 49 odst. 1 bodu 2 autorského zákona, že k pořízení, ověření a předvedení jejich obsahu je nutný podstatný vklad, nicméně že praktiky společnosti Veikkaus nejsou v rozporu s ochranou této databáze.
15. Podle názoru předkládajícího soudu panuje nejasnost o právním stavu ve vztahu k otázce, zda jsou předmětné rozpisy utkání chráněnou databází a jaký druh praktik zakládá porušení ochrany zavedené směrnicí.
IV – Předběžné otázky
16. Käräjäoikeus Vantaa položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Lze podmínku v čl. 7 odst. 1 směrnice, která vyžaduje souvislost mezi vkladem a pořízením databáze, vykládat tak, že se v projednávaném případě při ,pořízení‘ a ,pořízení svědčícím o vkladu‘ musí jednat o vklad vztahující se k samotnému určení údajů utkání a soupeřících družstev a že některé z vkladů, které nejsou brány v potaz pro účely posouzení toho, zda jsou splněna kritéria pro ochranu, jsou pokryty sestavováním rozpisů utkání?
2) Má směrnice bránit jiným osobám, než jsou autoři plánů utkání, v používání bez povolení údajů v nich obsažených s cílem pořádat sázky nebo za jinými obchodními účely?
3) Jedná se při používání databáze společností Veikkaus o používání podstatné kvantitativně či kvalitativně určené části této databáze ve smyslu směrnice vzhledem ke skutečnosti, že z údajů vztahujících se k plánovaným utkáním jsou používány pouze ty údaje, které se týkají utkání, jež jsou předmětem týdenních sázek, a které jsou zanášeny do týdenních herních rozpisů, a že údaje vztahující se k utkáním jsou pořizovány a ověřovány z jiných zdrojů, než je pořizovatel databáze, a to nepřetržitě po celou dobu trvání sportovní sezóny?“
V – K přípustnosti
17. Podle názoru Komise nevymezil předkládající soud dostatečně skutkový rámec. Není jasné, jaký vztah existuje mezi Premier League a Football League na jedné straně a Fixtures na straně druhé, zejména není dostatečně vymezen základ a rozsah práva Fixtures na přístup k databázím obou lig. Dále chybí údaje předkládajícího soudu k otázce, zda Veikkaus vytěžovala nebo zužitkovávala obsah této databáze. Konečně se položené otázky zčásti dotýkají uplatnění ustanovení směrnice na konkrétní případ.
18. K těmto námitkám Komise je nutno připomenout, že informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích mají dát možnost vládám členských států a ostatním dotčeným účastníkům řízení předložit svá vyjádření v souladu s článkem 23 Statutu ES Soudního dvora. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, že tato možnost bude zachována, s ohledem na to, že na základě uvedeného ustanovení jsou dotčeným účastníkům řízení oznamována pouze předkládací rozhodnutí(4).
19. Z četných vyjádření předložených v souladu s článkem 23 Statutu ES Soudního dvora vyplývá, že údaje v předkládacím usnesení umožnily členským státům – ostatně i Komisi – účelně zaujmout stanovisko k otázkám položeným Soudnímu dvoru.
20. V mnoha bodech není ale předmětem položených otázek výklad práva Společenství, tedy směrnice, ale použití směrnice na konkrétní skutkový stav. Pokud jde o tento aspekt, je třeba souhlasit s Komisí v tom, že toto není v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 ES úkolem Soudního dvora, ale vnitrostátního soudce a že se Soudní dvůr musí v projednávaném případě omezit na výklad práva Společenství.
21. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je totiž v řízení podle článku 234 ES, který je založen na jasném rozdělení úkolů mezi vnitrostátní soudy a Soudní dvůr, příslušný pro jakékoli posouzení konkrétního skutkového stavu předkládající soud(5).
22. Soudní dvůr tak není oprávněn rozhodovat o skutkovém stavu původního řízení nebo použít jím vyložená ustanovení práva Společenství na vnitrostátní opatření nebo dané skutečnosti, protože k tomu je příslušný výlučně předkládající soud. Posouzení určitých skutečností vztahujících se k předmětné databázi vyžaduje proto posouzení skutkového stavu, které přísluší vnitrostátnímu soudci(6). V ostatním je Soudní dvůr příslušný k zodpovězení položených otázek.
VI – K odůvodněnosti: posouzení
23. Předběžné otázky položené předkládajícím soudem se vztahují k výkladu řady ustanovení směrnice, zejména k výkladu určitých pojmů. Aspekty, které jsou v nich zmíněny, jsou z různých oblastí, a musí být proto odpovídajícím způsobem uspořádány. Zatímco některé otázky se týkají rozsahu působnosti směrnice, předmětem jiných jsou podmínky zvláštního práva a jeho obsah.
A – Rozsah působnosti: pojem „databáze“
24. Veikkaus a belgická vláda namítají, že se v původním řízení vůbec nejedná o databázi ve smyslu článku 1 směrnice. Chybí nezávislost prvků.
25. Výklad pojmu „databáze“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 se týká jedné ze zásadních podmínek pro použití směrnice, a tím tedy obecně jejího rozsahu působnosti. Od toho je třeba odlišovat rozsah působnosti zvláštního práva, a sice v článku 7 směrnice upravený „předmět ochrany“. Toto ustanovení sice navazuje na právní definici „databáze“, stanoví však pro předmět zvláštního práva řadu dodatečných podmínek. To znamená, že ne všechny databáze ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice představují současně i předmět hodný ochrany ve smyslu článku 7 směrnice.
26. Toto rozlišování nalezneme i v bodech odůvodnění směrnice. Sedmnáctý bod se tak týká odůvodnění pojmu databáze a devatenáctý bod odůvodnění předmětu zvláštního práva. Příklady pro ilustraci významového rozdílu v nich uvedené nejsou zvoleny šťastně: za databázi se tak nepovažuje záznam určitého uměleckého např. hudebního díla, zatímco kompilace hudebních záznamů není předmětem ochrany. Toto však vyplývá z okolnosti, že v takovém případě se ani o databázi nejedná.
27. K tomu, aby mohlo být uplatněno zvláštní právo stanovené článkem 7 je tedy nezbytné, aby předmět vykazoval znaky „databáze“, třebaže tato podmínka není postačující.
28. Výklad pojmu „databáze“ může předně vycházet z pravidel mezinárodního práva, které slouží k orientaci. To je v první řadě případ čl. 10 odst. 2 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohoda TRIPS)(7), ačkoli toto ustanovení neobsahuje všechna kritéria čl. 1 odst. 2 směrnice. K tomu je třeba dále přidat čl. 2 odst. 5 samotné revidované Bernské úmluvy. Naproti tomu ustanovení mezinárodního práva, která byla přijata později než směrnice, jež má být vyložena, nemohou poskytnout vhodné kritérium. To platí například pro článek 5 WCT WIPO Copyright Treaty (smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském), která byla přijata až v roce 1996. Jak vyplývá z historie vzniku, zejména z dokumentů Komise, měla by se směrnice orientovat především na revidovanou Bernskou úmluvu.
29. Výklad ve světle zmíněných ustanovení mezinárodního práva veřejného je však v případě pojmu „databáze“ bezvýsledný, neboť čl. 1 odst. 2 směrnice – i když ne zcela přesně – obsahuje právní definici, která uvádí několik podmínek, jejichž smysl by měl být vysvětlen níže. Přitom je třeba připomenout, že ačkoli má Soudní dvůr vnitrostátnímu soudci poskytnout vodítko pro řešení sporu v původním řízení, zůstává na vnitrostátním soudci, aby Soudním dvorem vyložená ustanovení práva Společenství nebo příslušných vnitrostátních prováděcích právních předpisů použil na konkrétní případ.
30. Již konstrukce článku 1 směrnice, který obsahuje různá pravidla, jimiž se databáze řídí, podporuje extenzivní výklad. Směrnice se tak podle jejího čl. 1 odst. 1 vztahuje na „databáze nezávisle na jejich formě“. Pro extenzivní výklad pojmu „databáze“ svědčí i skutečnost, že čl. 1 odst. 3 stanoví výjimku, a sice pro počítačové programy.
31. Pro extenzivní výklad svědčí rovněž úmysl zákonodárce Společenství, jak vyplývá z legislativního procesu(8).
32. Nicméně pro vymezení pojmu „databáze“ je podstatné splnění tří podmínek stanovených v čl. 1 odst. 2.
33. Zaprvé musí existovat „soubor děl, údajů nebo jiných nezávislých prvků“ (zdůrazněno námi). Otázkou, zda se v původním řízení jedná o údaje nebo prvky, není nutno se na tomto místě podrobně zabývat, neboť v praxi se jedná buď o údaje, chápané jako posloupnosti znaků k vymezení skutkového stavu, tj. základní sdělení s potenciálním informačním obsahem(9), nebo o prvky jako rozpoznatelné jednotky.
34. Z důvodu nepřesného vymezení ve směrnici není přitom nezbytné, aby bylo dotčeno značné množství údajů nebo prvků. Příslušný požadavek Parlamentu nezohlednila ani Rada, ani Komise. Požadavky kvantitativního charakteru stanoví až úprava týkající se zvláštního práva v čl. 7 odst. 1 směrnice, a sice „podstatný vklad“.
35. V tomto řízení je třeba spíše zkoumat, zda je splněna podmínka nezávislosti údajů nebo prvků.
36. Toto kritérium je nutno chápat tak, že údaje nebo prvky spolu nesmějí souviset nebo od sebe mohou být alespoň odděleny, aniž by tím byl dotčen jejich informační obsah(10), tudíž mezi ně nespadají např. zvuky nebo obrazy filmu. Je možný výklad, že nezávislost musí existovat nejen mezi prvky navzájem, ale zároveň uvnitř souboru(11).
37. Zadruhé se směrnice vztahuje jen na takové soubory, které jsou uspořádány systematicky nebo metodicky. Ve dvacátém prvním bodu odůvodnění je jasně stanoveno, že prvky nemusí být nezbytně ve skutečnosti hmotně uloženy v uspořádané podobě. Tento předpoklad slouží tomu, aby bylo vyloučeno neuspořádané množství údajů a zachyceny jen uspořádané soubory(12), tj. údaje, které jsou uspořádány podle určitých kritérií(13). Přitom postačuje, když se stanoví struktura údajů a uspořádání vznikne teprve aplikací příslušného vyhledávacího programu(14), v podstatě tedy tříděním, případně pomocí indexace. Zahrnuty jsou jak statické, tak dynamické(15) databáze.
38. Zatřetí vyžaduje čl. 1 odst. 2 směrnice, aby údaje byly „jednotlivě přístupné elektronickými nebo jinými prostředky“. Tím není zahrnuto pod pojem „databáze“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice prosté ukládání údajů.
39. Ve výsledku je proto nutno vykládat pojem „databáze“ v čl. 1 odst. 2 extenzivně. Omezení však vyplývají z podmínek, kterým podléhá předmět ochrany, stanovených v čl. 7 odst. 1 směrnice.
B – Předmět ochrany: podmínky (první položená otázka)
40. Podmínkou pro to, aby databáze spadala pod zvláštní právo podle článku 7 směrnice, je naplnění znaků tohoto ustanovení. Toto řízení se týká výkladu některých z těchto kritérií.
41. V této souvislosti je třeba odkázat na právnickou diskusi o otázce, zda má zvláštní právo sloužit k ochraně výkonu, tedy v podstatě činnosti pořizovatele databáze, nebo k ochraně výsledku této činnosti. Ohledně toho je nutno konstatovat, že směrnice chrání databáze, respektive jejich obsah, avšak nikoli v nich obsažené informace jako takové. Ve výsledku jde tedy o ochranu získaného produktu, přičemž jsou společně s tím chráněny i použité prostředky, tj. vklad(16).
42. Podmínky stanovené v článku 7 směrnice nastupují vedle podmínek stanovených v čl. 1 odst. 2. v důsledku toho je definice předmětu ochrany užší než „databáze“ ve smyslu článku 1.
43. Směrnicí nově zavedené zvláštní právo vychází ze severských katalogových práv a nizozemských „geschriftenbescherming“. Toto pozadí nesmí ovšem svádět k tomu, aby se chápání těchto předcházejících úprav, které se vyvinulo v nauce i judikatuře, přenášelo do směrnice. Spíše by měla směrnice tvořit měřítko pro výklad vnitrostátního práva, přičemž to platí i pro ty členské státy, ve kterých platily podobné předpisy již před směrnicí. I v těchto členských státech se přizpůsobení vnitrostátní úpravy směrnici stalo nezbytným.
1. „Podstatný vklad“
44. Klíčový pojem pro vymezení předmětu zvláštního práva je výraz „podstatný vklad“ v čl. 7 odst. 1 směrnice. Tento znak je upřesněn tím, že musí mít „kvalitativně nebo kvantitativně“ podstatný charakter. Právní definice k těmto oběma alternativám směrnice však nestanoví. Nauka v tomto ohledu požaduje po Soudním dvoru objasnění. Tento požadavek je oprávněný, neboť pouze tímto způsobem je zajištěn autonomní a jednotný výklad Společenství. Samozřejmě nesmí být přehlíženo, že uplatnění výkladových kritérií je v konečné fázi věcí vnitrostátních soudů, což v sobě skrývá riziko rozdílné aplikace.
45. Jak předně vyplývá ze struktury čl. 7 odst. 1 směrnice, je třeba chápat pojem „podstatný vklad“ relativně. Podle odůvodnění ke společnému stanovisku, v němž toto ustanovení získalo svou konečnou podobu, mají být chráněny vklady, které byly učiněny k pořízení a sestavení obsahu databáze(17).
46. Vklady se musí vztahovat na určité činnosti v souvislosti s pořízením databáze. Ve vztahu k tomu uvádí článek 7 taxativně následující tři činnosti: pořízení, ověření a předvedení obsahu databáze. Protože tyto skutkové znaky tvoří předmět jiné položené otázky, není nutno se zde blíže zabývat jejich významem.
47. O jaké druhy vkladů se může jednat, vyplývá z čtyřicátého bodu odůvodnění, jehož poslední věta zní: „Tento vklad může spočívat v poskytnutí finančních prostředků nebo ve vynaložení času, práce a energie.“ Podle sedmého bodu odůvodnění se jedná o vklady značných lidských, technických a finančních prostředků.
48. Dále je nutno chápat pojem „podstatný“ − rovněž − relativně, a sice jednak ve vztahu k nákladům a amortizaci(18) a jednak ve vztahu k rozsahu, druhu a obsahu databáze, jakož i oblasti, k níž náleží(19).
49. Chráněny tedy nejsou jen vklady, které mají vysokou hodnotu z absolutního hlediska(20). Přesto nesmí být kritérium „podstatný“ chápáno jen relativně. Jako svého druhu pravidlo de minimis vyžaduje směrnice ohledně vkladů hodných ochrany, totiž absolutní spodní hranici(21). To lze odvodit z devatenáctého bodu odůvodnění, podle něhož musí být vklad „dostatečně podstatný“(22). Tento práh by však zřejmě měl být nastaven nízko. To vysvětluje až padesátý pátý bod odůvodnění(23), v němž chybí bližší upřesnění ohledně výše. Zadruhé tomu nasvědčuje rovněž okolnost, že směrnice má vyvolat harmonizaci rozdílných systémů. Zatřetí by příliš vysoká spodní hranice oslabila směrnicí zamýšlenou funkci, totiž podněcovat k investicím.
50. Více účastníků vycházelo ve svých vyjádřeních z takzvané teorie „Spin-off“, podle níž vedlejší produkty nejsou zvláštním právem chráněny. Smějí být docíleny jen takové příjmy, které by sloužily k amortizaci investic. Tito účastníci poukazovali na to, že databáze, která je předmětem řízení, je nezbytná k organizování sportovních utkání, tj. byla pořízena za tímto účelem. Vklad slouží k organizování utkání, a nikoli výlučně k pořízení databáze. Vklad by se v každém případě uskutečnil, protože existuje povinnost k tomuto organizování. U databáze se tedy jedná jen o vedlejší produkt na jiném trhu.
51. V tomto řízení je tudíž třeba objasnit, zda a jakým způsobem může hrát roli takzvaná teorie „Spin-off“ při výkladu směrnice, zejména zvláštního práva. s ohledem na pochybnosti vyjádřené v tomto řízení ohledně ochrany databází, které jsou pouhými vedlejšími produkty, se zdá být nezbytné odmytologizování teorie „Spin-off“. Bez ohledu na původ na vnitrostátní úrovni lze tuto teorii odvodit z cíle směrnice ve smyslu desátého až dvanáctého bodu odůvodnění, totiž vytvořit pobídku k investicím prostřednictvím zlepšení ochrany vkladů. Opírá se však rovněž o myšlenku, že se investice mají amortizovat příjmy z hlavní aktivity. Teorie „Spin-off“ souvisí i s tím, že směrnice chrání jen takové vklady, které jsou mimo jiné nezbytné pro pořízení obsahu databáze(24). Všechny tyto argumenty mají svou hodnotu a je nutno je při výkladu směrnice zohlednit. To ale nesmí vést k vyloučení efektu „Spin-off“ pouze s odvoláním na jednu teorii. Rozhodující pro výklad směrnice jsou a zůstávají její ustanovení.
52. Při řešení právního problému, který je předmětem řízení, je třeba vycházet z otázky, zda poskytování ochrany databázi závisí na úmyslu pořizovatele nebo na účelu databáze, pokud se tyto rozcházejí. Od toho by bylo možno odhlédnout s odkazem, že směrnice ani v článku 1, ani v článku 7 na účel databáze nebere zřetel. Pokud by býval zákonodárce Společenství chtěl takovou podmínku upravit, byl by to jistě udělal. Neboť jak článek 1, tak článek 7 dokládají, že zákonodárce Společenství byl odhodlán stanovit řadu podmínek. Účel databáze podle toho nepředstavuje kritérium při posuzování nezbytnosti ochrany databáze. Rozhodující jsou spíše podmínky stanovené v článku 7. Na tom nemůže nic změnit ani některými účastníky uváděný čtyřicátý druhý bod odůvodnění. Zaprvé se tento bod týká rozsahu zvláštního práva a zadruhé se jedná rovněž o to, aby na vkladu nebyla způsobena újma.
53. Ale ani v jiných bodech odůvodnění směrnice, v nichž je brán zřetel na vklady a jejichž význam byl zdůrazněn, jako jsou dvanáctý, devatenáctý a čtyřicátý bod odůvodnění, nelze nalézt odkaz na to, že ochrana databáze závisí na jejím účelu.
54. V praxi mohou mimoto existovat i pořizovatelé, kteří sledují jednou databází více účelů. Přitom se může stát, že při tom uskutečněné vklady nejsou přiřaditelné určitému jedinečnému účelu nebo nejsou oddělitelné. V takové konstelaci by nedávalo kritérium účelu databáze jednoznačné řešení. Buď by byl vklad chráněn nezávisle na jiném účelu, nebo by byl kvůli jinému účelu zcela nechráněn. Kritérium účelu se proto ukazuje buď jako neschůdné, nebo jako neslučitelné s cílem směrnice. Neboť vyloučení ochrany databází, které slouží více účelům, by bylo v rozporu s cílem podněcovat k investicím. Investice do multifunkčních databází by tak byly masivně omezeny.
55. Databáze, o kterou se jedná v původním řízení, je příkladem toho, že pořízení databáze probíhá i za účelem organizace rozpisu utkání. Pořizování vždy vlastní – pokud možno téměř identické – databáze pro každý účel by odporovalo hospodářským zájmům a nelze jej s odvoláním na směrnici požadovat.
56. Pro posouzení toho, zda se v původním řízení jedná o podstatný vklad, je třeba použít výše uvedených kritérií na konkrétní skutkový stav. Podle způsobu rozdělení pravomocí v řízení o předběžné otázce podle článku 234 ES spadá toto do pravomoci vnitrostátního soudce. Do posuzování vkladů do databáze je v každém případě třeba zahrnout parametry, které musí být zohledněny při sestavování rozpisu utkání, jako například atraktivnost utkání pro diváky, zájmy zprostředkovatelů sázek, tržní využití ze strany klubů, jiné události v místě v plánovaném termínu, přiměřené geografické rozdělení utkání, jakož i zabránění problémům z hlediska veřejného pořádku. Konečně je třeba do hodnocení zahrnout i počet utkání. Důkazní břemeno ohledně toho, jaké byly učiněny vklady, nese ten, kdo se ochrany zvláštního právo dovolává.
2. „Pořízení“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice
57. V projednávané věci je sporné, zda se jedná o pořízení ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice. Neboť toto ustanovení chrání jen vklady do „pořízení“, „ověření“ nebo „předvedení“ obsahu databáze.
58. Je třeba vycházet z cíle ochrany zvláštního práva, kterým je ochrana pořízení [zhotovení] databáze. Přitom lze na zhotovení nazírat jako na nadřazený(25) pojem pořízení, ověření a předvedení.
59. Původní řízení se týká velmi diskutovaného právního problému, totiž zda a – případně za jakých podmínek – v jakém rozsahu chrání směrnice nejen již existující, ale i pořizovatelem [zhotovitelem] nově vytvářené údaje. Pokud by se pořizování vztahovalo jen na existující údaje, zahrnovala by ochrana vkladů jen pořízení takových údajů. Je-li tedy základem takovéhoto chápání pojmu pořízení, závisí ochrana databáze původního řízení na tom, zda jsou pořizovány existující údaje.
60. Vycházíme-li však z nadřazeného pojmu pořízení [zhotovení], tedy vybavení databáze obsahem(26), mohly by být zahrnuty jak existující, tak nově vytvářené údaje(27).
61. Objasnění by mohlo přinést srovnání pojmu „pořízení“, použitého v čl. 7 odst. 1 s činnostmi uvedenými v třicátém devátém bodu odůvodnění směrnice. Hned na počátku je ovšem třeba poukázat na to, že se rozdílná jazyková znění neshodují.
62. Setrváme-li na pojmu „pořízení“, použitém v německé verzi čl. 7 odst. 1, může se to týkat pouze existujících údajů, protože pořídit lze pouze něco již existujícího. Z tohoto pohledu představuje pořízení („Beschaffung“) pravý opak vytvoření („Erchaffung“). Ke stejnému výsledku se dospěje výkladem portugalské, francouzské, španělské nebo anglické verze, které všechny vycházejí z latinského „obtenere“, tj. obdržet. I finská a dánská verze podávají úzký výklad. Extenzivní výklad německé a anglické verze, zvolený mnoha účastníky řízení, se proto zakládá na omylu.
63. Další vodítko pro správný výklad pojmu „pořízení“ („Beschaffung“) ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice by mohl poskytovat třicátý devátý bod jejího odůvodnění, který v úvodu zmiňuje předmět zvláštního práva. Tento bod odůvodnění uvádí ohledně chráněných vkladů jen dva druhy činností, totiž „získávání“ a „shromažďování“ obsahu. I zde však vyvstávají z důvodu rozdílů mezi rozdílnými jazykovými verzemi problémy. Ve většině verzí se pro první uvedenou činnost používá stejný pojem jako v čl. 7 odst. 1 směrnice. Použité výrazy sice nepopisují vždy stejnou činnost, v jádru se ale týkají získávání a shromažďování obsahu databáze.
64. Jazykové verze, které používají v třicátém devátém bodu odůvodnění čl. 7 odst. 1 směrnice rozdílné pojmy, je třeba vykládat tak, že obě uvedené činnosti je nutno považovat za nižší formy pořízení ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice. Samozřejmě vyvstává v důsledku toho otázka, proč třicátý devátý bod odůvodnění popisuje blíže pořízení, nikoli však ověření nebo předvedení. Oba posledně jmenované pojmy se objevují teprve ve čtyřicátém bodu odůvodnění.
65. Jazykové verze, které používají v třicátém devátém bodu odůvodnění stejný pojem jako v čl. 7 odst. 1 směrnice, budou muset být naproti tomu vykládány tak, že pojem „pořízení“ v třicátém devátém bodu odůvodnění je nutno chápat v užším smyslu, oproti čemuž je pojem použitý v čl. 7 odst. 1 směrnice nutno chápat v širším smyslu, tj. že zahrnuje i jinou činnost uvedenou v třicátém devátém bodu odůvodnění.
66. Všechny jazykové verze proto umožňují výklad, podle něhož „pořízení“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice nezahrnuje čisté získávání údajů, tj. generování údajů(28), tedy nikoli přípravnou fázi(29). Pokud ale pořízení údajů spadá do jednoho s jejich shromažďováním a tříděním, nastupuje ochrana směrnice.
67. V této souvislosti je nutno upozornit na to, že nelze souhlasit s takzvanou teorií „Spin-off“. Tudíž ani cíl při pořizování obsahu databáze nemůže hrát žádnou roli(30). To znamená, že ochrana je možná i tehdy, pokud se pořízení uskutečnilo původně pro jinou činnost než zhotovení dotčené databáze. Neboť směrnice chrání pořízení údajů i tehdy, pokud se toto pořízení neuskutečnilo ve vztahu k databázi(31). To svědčí rovněž ve prospěch toho, aby do okruhu ochrany byla zahrnuta externí databáze, která vychází z interní databáze.
68. Na základě výše rozvinutého výkladu pojmu „pořízení“ bude na vnitrostátním soudci, aby posoudil činnosti Fixtures. Přitom jde v první řadě o kvalifikaci údajů a zacházení s nimi, od jejich získání až do jejich zapracování do databáze, která je předmětem řízení. Bude nutno posoudit, jak posuzovat sestavení rozpisů utkání, tj. zejména shromažďování jmen družstev a spojení soupeřů s místem a časem jednotlivých utkání. Ve prospěch toho, že se v tomto řízení jedná o existující údaje, svědčí skutečnost, že rozpis utkání představuje výsledek dohody mezi více účastníky, zejména policií, kluby a kluby fanoušků. Rovněž ze skutečnosti, že údaje, jak mnozí účastníci přednesli, byly pořízeny za jiným účelem než k pořízení databáze, lze odvodit, že se jedná o existující údaje.
69. Dokonce i kdyby se činnosti, které jsou předmětem řízení, kvalifikovaly jako vytváření nových údajů, mohlo by se přesto jednat o „pořízení“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice. Jednalo by se o ten případ, kdy k vytváření údajů dochází zároveň s jejich zpracováním a není od něj oddělitelné.
3. „Ověření“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice
70. Využití databáze k uskutečnění utkání, jakož i její hospodářské zhodnocení vyžaduje průběžné ověřování obsahu databáze, která je předmětem řízení. Ze spisu vyplývá, že databáze je průběžně ověřována z hlediska správnosti. Pokud takovéto ověření vyvolá nezbytnost změn, provedou se příslušné úpravy.
71. Nevadí, že některé z těchto úprav nepředstavují žádné ověření obsahu databáze. K tomu, aby existoval předmět, který je chráněn zvláštním právem, se pouze vyžaduje, aby některé z provedených činností bylo možno kvalifikovat jako ověření ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice a aby se podstatné vklady rovněž týkaly alespoň části činností podle článku 7.
4. „Předvedení“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice
72. Předmětem zvláštního práva je vedle „pořízení“ a „ověření“ obsahu databáze i její „předvedení“. K tomu nenáleží jen prezentace pro uživatele databáze, tedy externí schéma, ale i koncepční schéma, jako strukturovanost obsahu. Lepší přípravě údajů slouží zpravidla systémy indexace a thesaurus. Jak vyplývá z dvacátého bodu odůvodnění, ochrana podle směrnice se může vztahovat rovněž na takové prvky, které se týkají vyhledávání(32).
C – Obsah zvláštního práva
73. Nejprve je nutno připomenout, že zavedením zvláštního práva nebyla zamýšlena harmonizace právních systémů, ale vědomé vytvoření nového práva(33). To překračuje dosavadní práva k rozšiřování a rozmnožování. To by mělo být zohledněno i při výkladu zakázaných jednání. V souladu s tím mají právní definice v čl. 7 odst. 2 zvláštní význam.
74. Článek 7 směrnice obsahuje na první pohled dvě skupiny zákazových ustanovení zákazu nebo, z hlediska oprávněného, tj. pořizovatele databáze, dvě rozdílné kategorie práv. Zatímco odstavec 1 upravuje právo zabránit určitým jednáním ohledně podstatných částí databáze, zakazuje odstavec 5 určitá jednání ve vztahu k nepodstatným částem databáze. Vycházeje ze vztahu existujícího mezi podstatným a nepodstatným, lze ovšem odstavec 5 chápat rovněž jako výjimku k výjimce, vyplývající z odstavce 1(34). Odstavec 5 má vyloučit možnost obcházení zákazu podle odstavce 1(35), a může být proto kvalifikován i jako ochranná klauzule(36).
75. Ustanovení čl. 7 odst. 1 směrnice upravuje právo pořizovatele zabránit určitým jednáním. Z toho zároveň vyplývá, že taková jednání jsou zakázaná. Jednání postižitelná zákazem, a tudíž jednání zakázaná, jsou jednak vytěžování a jednak zužitkování. Právní definice pojmů „vytěžování“ a „zužitkování“ lze nalézt v čl. 7 odst. 2 směrnice.
76. Zákaz upravený v článku 7 směrnice neplatí však neomezeně, ale předpokládá, že zakázaným jednáním je dotčen celý obsah databáze nebo jeho podstatná část.
77. Vycházeje z kritéria „podstatné“, respektive „nepodstatné“, části rozhodného pro uplatnění čl. 7 odst. 1 a 5, je třeba se oběma skutkovými znaky dále zabývat. Následně je nutno zkoumat zakázaná jednání podle odstavce 1 a odstavce 5.
1. Podstatné nebo nepodstatné části databáze (první a druhá položená otázka)
a) Obecné poznámky
78. V řízení bylo tvrzeno, že čl. 7 odst. 1 směrnice zakazuje jen taková jednání, která vedou k tomu, že údaje jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a jednotlivě přístupné jako v původní databázi.
79. Tento argument je nutno chápat tak, že stanoví podmínku pro uplatnění zvláštního práva. Zda takováto podmínka existuje, je třeba posuzovat s ohledem na ustanovení o předmětu ochrany zvláštního práva, zejména pak s ohledem na čl. 7 odst. 2, v němž se definuje jednání, jež je zakázáno na základě čl. 7 odst. 1.
80. Článek. 7 odst. 1 ani čl. 7 odst. 5 směrnice výslovně neupravují výše uvedenou podmínku ani na ni neobsahují byť jen jediný odkaz. Z okolnosti, že „systematické nebo metodické uspořádání“ je v čl. 1 odst. 2 výslovně uvedeno, v článku 7 však zcela chybí, lze spíše naopak vyvodit závěr, že zákonodárce Společenství nechtěl tímto kritériem podmínit uplatnění článku 7.
81. Avšak ani účel směrnice nesvědčí ve prospěch tohoto dodatečného kritéria.
82. Ochrana upravená v článku 7 by takovým dodatečným kritériem byla oslabena, neboť zákaz upravený v tomto ustanovení by bylo možno obcházet prostým pozměněním částí databáze.
83. Skutečnost, že se směrnicí chce zakázat i nové sestavení obsahu databáze, jakožto možné protiprávní jednání, vyplývá z třicátého osmého bodu odůvodnění, v němž se na toto nebezpečí a nedostatečnost autorskoprávní ochrany odkazuje.
84. Směrnice slouží právě ke vzniku nového zvláštního práva, čemuž nemůže bránit ani čtyřicátý šestý bod odůvodnění, který se týká jiného aspektu.
85. Samotný čtyřicátý pátý bod odůvodnění, podle něhož nemá být autorskoprávní ochrana rozšířena na pouhá fakta nebo údaje, nesvědčí ve prospěch dodatečného kritéria. To samozřejmě neznamená, že se ochrana vztahuje i na údaje samotné nebo dokonce na jednotlivé údaje. Předmětem ochrany je a zůstává databáze.
86. Je tedy třeba dojít k závěru, že stejné systematické nebo metodické předvedení jako v původní databázi nepředstavuje kritérium k posouzení oprávněnosti úkonů provedených na databázi. V zásadě je nevhodné, že směrnice nechrání údaje, které jsou sestaveny v pozměněné formě nebo jinak strukturované.
b) Pojem „podstatná část obsahu databáze“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice
87. Touto položenou otázkou je požadován výklad pojmu „podstatná část obsahu databáze“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice. Na rozdíl od ostatních klíčových pojmů směrnice neexistuje k tomuto pojmu žádná právní definice. Tato definice byla opuštěna v průběhu legislativního procesu, přesněji při společném postoji Rady.
88. Ustanovení čl. 7 odst. 1 směrnice stanoví dvě alternativy. Jak již vyplývá z textu, může se jednat o podstatný charakter z hlediska kvantitativního nebo kvalitativního. Tato zákonodárcem Společenství zvolená konstrukce musí být vykládána tak, že část může být podstatná i tehdy, když sice není podstatná z kvantitativního hlediska, je však podstatná z hlediska kvalitativního. Tím je odmítnuta teze, podle níž musí být vždy dána i minimální míra kvantity.
89. Kvantitativní alternativa musí být chápána tak, že musí být kvantifikována část databáze dotčená zakázaným jednáním. Přitom vyvstává otázka, zda je třeba přijmout relativní nebo absolutní koncepci. To znamená, zda je k tomu nutno provést srovnání dotčeného množství s celkovým obsahem databáze(37) nebo zda je třeba posoudit dotčenou část samostatně.
90. K tomu je třeba poznamenat, že relativní přístup bude spíše znevýhodňovat pořizovatele velkých databází(38), protože dotčená část se s přibývající velikostí celkového množství stává stále nepodstatnější. V takovém případě by však mohlo dodatečně provedené kvalitativní posouzení poskytnout vyrovnání do té míry, že by relativně malá dotčená část mohla přesto být považována za kvalitativně podstatnou. Stejně dobře by bylo možné oba kvantitativní způsoby pohledu spojit. V souladu s tím by mohla i relativně malá část být kvalifikována kvůli své absolutní velikosti jako podstatná.
91. Dále vyvstává otázka, zda může být kvantitativní posouzení spojeno s posouzením kvalitativním. To samozřejmě přichází v úvahu jen pro ty případy, ve kterých je posouzení v kvalitativním ohledu vůbec možné. V takovém případě lze dotčené části posoudit podle obou metod.
92. V rámci kvalitativního posouzení hraje v každém případě roli technická nebo ekonomická hodnota(39). V důsledku toho může být zahrnuta i část, která sice nemá žádný velký rozsah, je ale hodnotově podstatná. Jako příklad pro hodnotu seznamů z oblasti sportu může být uvedena jejich úplnost a přesnost.
93. Ekonomická hodnota dotčené části se zpravidla měří podle ztráty poptávky(40), která vzniká tím, že dotčená část je vytěžována nebo zužitkována nikoli za tržních, ale jiných podmínek. Posouzení dotčené části, a sice ekonomické hodnoty, může být ale provedeno i z hlediska původce jednání, tj. měřeno tím, co ušetřil díky vytěžení nebo zužitkování.
94. Vyjde-li se z cíle ochrany vkladů sledovaného článkem 7 směrnice, je třeba při posuzování podstatného charakteru rovněž zohlednit vklady(41) provedené pořizovatelem. Jak vyplývá z čtyřicátého druhého bodu odůvodnění, zákaz vytěžování a zužitkování slouží k zabránění poškozování vkladů [investic](42).
95. Záchytnými body pro zjištění hodnoty dotčené části databáze mohou tak být také vklady, zejména náklady na pořízení(43).
96. Co se týče prahu pro určení podstatného charakteru, ani k tomu neexistuje ve směrnici žádná právní definice. Podle jednomyslného názoru nauky přenechal jeho stanovení zákonodárce Společenství úmyslně judikatuře(44).
97. Podstatný charakter však nesmí být závislý na závažnosti způsobené újmy(45). Příslušný odkaz v bodu odůvodnění, a sice na konci čtyřicátého druhého bodu odůvodnění, nestačí k tomu, aby hranice pro ochranu byla stanovena na odpovídající úrovni. Jinak je sporné, zda by „závažná újma“ vůbec mohla být použita jako kritérium pro definici podstatnosti, protože čtyřicátý druhý bod odůvodnění by mohl být chápán i tak, že „závažná újma“ se považuje za dodatečnou podmínku v tom případě, kdy jde o podstatnou část, tj. podstatný charakter je již prokázán. Ani účinek zakázaných jednání, totiž „vážné hospodářské a technické důsledky“, naznačený v osmém bodu odůvodnění, nemůže odůvodnit příliš přísné posuzování ve vztahu k újmě. Oba body odůvodnění slouží spíše k tomu, aby byla zdůrazněna hospodářská nutnost ochrany databází.
98. Pokud jde o hodnocení dotčených částí databáze, je nesporné, že k jednáním dochází každý týden. Tím vyvstává otázka, zda jsou dotčené části v případě relativního způsobu pohledu srovnatelné s celou databází nebo celkem příslušného týdne. Konečně by bylo možné kumulovat všechny části dotčené týden po týdnu během celé sezóny a teprve takto získaný součet srovnat s celou databází.
99. Výklad proto respektuje účel zvláštního práva jen tehdy, je-li učiněno srovnání na časovém základě, který je totožný jak pro dotčenou část, tak pro celek. Takové srovnání se může uskutečnit buď na týdenním základě, nebo na základě sezónním. Pokud je dotčena více než polovina utkání, může být dotčená část v každém případě označena za podstatnou. Ale i menší část než polovina, měřeno ve vztahu ke všem utkáním dohromady, může dostačovat, pokud je na druhé straně podíl na některých kategoriích, jako např. Premier League, vyšší.
100. V případě kvantifikace v absolutních hodnotách je nutné dotčené části kumulovat vždy tak dlouho, dokud nebude překročen práh, od kterého mají dotčené části podstatný charakter. Tak může být zjištěno, od kterého období lze mít za to, že jsou dotčeny podstatné části.
2. Zákazy týkající se podstatné části obsahu databáze (druhá položená otázka a první část třetí položené otázky)
101. Z práva pořizovatele zabránit určitým jednáním stanoveného v čl. 7 odst. 1 směrnice je možno dovodit zákaz těchto jednání, tedy vytěžování a zužitkování. V řadě bodů odůvodnění(46) se tato jednání proto označují jako „neoprávněná“.
102. Dále se jedná o interpretaci pojmů „vytěžování“ a „zužitkování“. K tomu je třeba vyložit příslušné právní definice čl. 7 odst. 2 směrnice. Rovněž zde je třeba upozornit na cíl směrnice, a sice zavést nový druh zvláštního práva. Toto je třeba při výkladu obou pojmů vzít v potaz jakožto vodítko.
103. Pro obě zakázaná jednání platí, že nezáleží na cíli nebo úmyslu uživatele obsahu databáze. Není ani rozhodující, zda k užití dochází ryze komerčně. Rozhodující zůstávají jen oba znaky uvedené v právních definicích.
104. Rovněž pro obě zakázaná jednání platí, že na rozdíl od čl. 7 odst. 5 se nejedná pouze o opakovaná a systematická jednání. Jelikož se zakázaná jednání podle odstavce 1 musí týkat podstatných částí obsahu databáze, klade zákonodárce Společenství na tato jednání mírnější požadavky než v rámci článku 5, který se vztahuje na nepodstatné části.
105. V této souvislosti je nutno poukázat na konstrukční chybu směrnice(47). Jelikož na celek nebo podstatnou část odkazuje též právní definice čl. 7 odst. 2, zbytečně opakuje již v odstavci 1 upravenou podmínku. Právní definice upravená v čl. 7 odst. 2 vede ve spojení s čl. 7 odst. 5 dokonce k rozporu. Neboť odstavec 5 zakazuje vytěžování a zužitkování nepodstatných částí. Pokud bychom vytěžování a zužitkování vykládali podle právní definice čl. 7 odst. 2, došli bychom ke zvláštnímu závěru, že čl. 7 odst. 5 zakazuje určitá jednání ve vztahu k nepodstatným částem jen tehdy, pokud se tato jednání týkají celku nebo podstatných částí.
106. Více účastníků poukázalo též na soutěžní aspekt. Na tento aspekt je třeba nahlížet s ohledem na skutečnost, že konečné znění směrnice neobsahuje úpravu o udělování nucených licencí, o které Komise původně uvažovala.
107. Odpůrci rozsáhlé ochrany pořizovatele databáze se obávají, že by při takovéto ochraně existovalo nebezpečí vytváření monopolů, zejména u doposud volně dostupných údajů; pořizovatel, který disponuje dominantním postavením na trhu, by je tak mohl zneužít. V této souvislosti je třeba připomenout, že směrnice nevylučuje uplatnění soutěžních pravidel primárního ani sekundárního práva. Jednání pořizovatele databáze v rozporu se soutěžním právem těmto pravidlům nadále podléhá. To vyplývá jak ze čtyřicátého sedmého bodu odůvodnění, tak z čl. 16 odst. 3 směrnice, podle nichž Komise ověří, zda uplatnění zvláštního práva vyvolalo zneužití dominantního postavení na trhu nebo jiné porušování hospodářské soutěže.
108. V tomto řízení byla zmíněna i otázka právního posouzení volně dostupných údajů. V tomto ohledu zastávají vlády, které vstoupily do řízení, názor, že veřejné údaje nejsou směrnicí chráněny.
109. V této souvislosti je nutno zaprvé zdůraznit, že ochrana se vztahuje jen na obsah databází, a nikoli na obsah údajů. Nebezpečí, že se ochrana rozšíří též na údaje obsažené v databázi, může být oslabeno na jedné straně tím, že se směrnice, jak je zde navrhováno, bude v tomto ohledu vykládat restriktivně. Na druhé straně existuje povinnost použít v případě potřeby vnitrostátní a komunitární nástroje soutěžního práva.
110. Pokud jde o ochranu údajů, které tvoří obsah databáze, jež uživatel údajů nezná, je nutno poukázat na to, že směrnice zakazuje jen určitá jednání, totiž vytěžování a zužitkování.
111. Zatímco ve směrnici upravený zákaz vytěžování předpokládá znalost databáze, nemusí tomu tak být ve vztahu ke zužitkování. K této problematice je třeba se vrátit v rámci zužitkování.
a) Pojem „vytěžování“ ve smyslu článku 7 směrnice
112. Pojem „vytěžování“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice je nutno vykládat na základě právní definice čl. 7 odst. 2 písm. a).
113. Prvním prvkem je přenos obsahu databáze na jiný nosič, přičemž tento přenos může být trvalý nebo dočasný. Ze slovního obratu „jakýmikoli prostředky nebo jakýmkoli způsobem“ lze usuzovat, že zákonodárce Společenství pojal „vytěžování“ široce.
114. Jedná se tedy nejen o přenos na nosič stejného typu(48), ale i na jiný typ nosiče(49). I pouhé vytištění tak spadá pod pojem „vytěžování.“
115. Dále pojem „vytěžování“ nelze samozřejmě chápat tak, že k tomu, aby se zákaz uplatnil, nesmějí se již vytěžené části nacházet v databázi. „Vytěžování“ však nelze vykládat ani tak široce, aby do něj spadal i nepřímý přenos. Požadován je spíše přímý přenos na jiný nosič. Na rozdíl od „zužitkování“ zde není rozhodující veřejnost. Postačí i soukromý přenos.
116. Pokud jde o druhý prvek, tedy dotčený předmět databáze („celý obsah nebo jeho podstatná část“), je možno odkázat na výklad k podstatnému charakteru.
117. Je na vnitrostátním soudci, aby výše uvedená kritéria uplatnil na konkrétní skutkový stav v původním řízení.
b) Pojem „zužitkování“ ve smyslu článku 7 směrnice
118. Z právní definice čl. 7 odst. 2 písm. b) směrnice vyplývá, že se zužitkování týká zpřístupnění veřejnosti.
119. Záměrným použitím pojmu „zužitkování“ („Weiterverwendung“) namísto „zhodnocení“ („Weiterverwertung“) chtěl zákonodárce Společenství zdůraznit, že má být poskytována ochrana i proti jednáním nekomerčních uživatelů.
120. V definici uvedené prostředky k „zužitkování“ jako „rozšiřování rozmnoženin“, „pronájem“ a „on-line spojení“ je třeba chápat pouze jako demonstrativní výčet, jak vyplývá z dodatku „jinými způsoby přenosu“.
121. Pojem „zpřístupnění“ je v pochybnostech třeba vykládat extenzivně(50), což zdůrazňuje dodatek „jakýkoli způsob“ v čl. 7 odst. 2 písm. b). Naopak pouhé myšlenky(51) nebo samotné vyhledávání informací na základě databáze(52) zahrnuty nejsou.
122. Někteří účastníci tvrdili, že údaje jsou veřejně známé. Je na vnitrostátním soudci, aby posoudil, zda tomu tak je za daných skutkových okolností.
123. Avšak i kdyby vnitrostátní soudce dospěl k závěru, že se jedná o veřejně známé údaje, není tím ještě vyloučeno, že části databáze, které obsahují veřejně známé údaje, budou přesto požívat ochranu.
124. Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. b) směrnice upravuje rovněž vyčerpání zvláštního práva. k tomu dochází pouze za určitých podmínek. Jedna z podmínek zní „první prodej rozmnoženiny“. Z toho je možno odvodit, že k vyčerpání může dojít pouze za takovýchto skutkových okolností. Uskutečňuje-li se zužitkování jiným způsobem než rozmnoženinou, žádné vyčerpání neexistuje. Ohledně přenosu on-line je toto i výslovně zakotveno v čtyřicátém třetím bodu odůvodnění. Zvláštní právo nastupuje tedy nejen při prvním „zpřístupnění veřejnosti“.
125. Jelikož směrnice neodkazuje na počet transakcí uskutečněných po prvním „zpřístupnění veřejnosti“, nemůže tento počet hrát žádnou roli. Jedná-li se proto o podstatnou část obsahu databáze, je tato chráněna i tehdy, pokud je pořízena z nezávislého pramene, například tiskového média nebo Internetu, a nikoli z databáze samotné. Na rozdíl od vytěžování zahrnuje „zužitkování“ totiž i nepřímé cesty pořízení obsahu databáze. Pojem „přenos“ je přitom třeba vykládat široce(53).
126. Je na vnitrostátním soudci, aby uvedená kritéria uplatnil na konkrétní skutkový stav původního řízení.
127. K položeným otázkám je třeba dodat, že v případě, že nejsou dotčeny podstatné části, bylo by nutné zkoumat, zda se jedná o opakované a systematické vytěžování nebo zužitkování nepodstatných částí (viz k tomu příslušný výklad v mém stanovisku ve věcech C‑203/02, C‑338/02 a C‑444/02).
VII – Závěry
128. Soudnímu dvoru se navrhuje, aby na otázky, které mu byly předloženy za účelem rozhodnutí o předběžné otázce, odpověděl takto:
„1) Podmínka uvedená v článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází, která vyžaduje souvislost mezi vkladem a pořízením databáze, se musí vykládat tak, že v případě, o jaký se jedná v původním řízení, se při pořízení a pořízení svědčícím o vkladu jedná o vklad vztahující se k samotnému určení údajů o utkáních a soupeřících družstvech, a že sestavování rozpisů utkání zahrnuje i vklady, které nejsou brány v potaz pro účely posouzení toho, zda jsou splněna kritéria pro ochranu.
2) Ochranu proti vytěžování, případně zužitkování, stanovenou ve směrnici je nutno chápat tak, že osoby jiné než autoři rozpisů utkání nesmějí bez povolení používat údaje v nich obsažené k pořádání sázek nebo k jiným obchodním účelům.
3) Z kvalitativního nebo kvantitativního hlediska podstatná část obsahu databáze ve smyslu směrnice může být dotčena i tehdy, když jsou údaje z rozpisů utkání, na nichž se zakládají týdenní sázenky, používány pouze jednou týdně a když jsou údaje o zápasech po celou sezónu pořizovány a ověřovány z jiných zdrojů, než je pořizovatel databáze.“
1 – Původní jazyk: němčina.
2 – Zahájena jsou dále řízení ve věcech C‑203/02 a C‑338/02 a C‑444/02, v nichž rovněž dnes přednesu stanoviska.
3 – Úř. věst. L 77, s. 20; Zvl. vyd. 13/15, s. 459.
4 – Rozsudek ze dne 11. září 2003 ve věci C‑207/01 (Altair Chimica SpA v. ENEL Distribuzione SpA, Recueil, s. I‑8875, bod 25); usnesení ze dne 30. dubna 1998 ve věcech C‑128/97 a C‑137/97 (Testa a Modesti, Recueil, s. I‑2181, bod 6) a ze dne 11. května 1999 ve věci C‑325/98 (Anssens, Recueil, s. I‑2969, bod 8).
5 – Rozsudky ze dne 15. listopadu 1979 ve věci C‑36/79 (Denkavit, Recueil, s. I‑3439, bod 12), ze dne 5. října 1999 ve věcech C‑175/98 a C‑177/98 (Lirussi a Bizzaro, Recueil, s. I‑6881, bod 37), ze dne 22. června 2000 ve věci C‑318/98 (Fornasar a další, Recueil, s. I‑4785, bod 31) a ze dne 16. října 2003 ve věci C‑421/01 (Traunfellner, Recueil, s. I‑11941, bod 21 a následující).
6 – Viz rozsudek ze dne 4. prosince 2003 ve věci C‑448/01 (EVN, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59).
7 – Úř. věst. 1994 L 336, s. 214.
8 – Jens-Lienhard Gaster, Der Rechtschutz von Datenbanken, 1999, odst. 58 a následující.
9 – Josef Krähn, Der Rechtsschutz von elektronischen Datenbanken, unter besonderer Berücksichtigung des suI‑generis-Rechts, 2001, s. 7.
10 – Matthias Leistner, „The Legal Protection of Telephone Directories Relating to the New Database Maker’s Right“, International Review of Industrial Property and Copyright Law, 2000, s. 950 (956).
11 – Simon Chalton, „The Copyright and Rights in Databases Regulations 1997: Some Outstanding Issues on Implementation of the Database Directive“, E.I.P.R. 1998, s. 178 (179).
12 – Matthias Leistner, Der Rechtsschutz von Datenbanken im deutschen und europäischen Recht, 2000, bod 53 a následující.
13 – Silke von Lewinski, in: Michel M. Walter (Hrsg.), Europäisches Urheberrecht, 2001, bod 20 k článku 1 Datenbank-RL.
14 – Herman M. H. Speyart, „De databank-richtlijn en haar gevolgen voor Nederland“, Informatierecht – AMI 1996, s. 151 (155).
15 – Von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 6 k článku 1.
16 – Malte Grützmacher, Urheber-, Leistungs- und SuI‑generis-Schutz von Datenbanken, 1999, 329; Georgios Koumantos, „Les bases de données dans la directive communautaire“, Revue internationale du droit d'auteur 1997, 79 (117). Oproti tomu považují mnozí vklad za předmět ochrany (tak von Lewinsky (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 3 k článku 7 a literatura uvedená u Grützmacher na s. 329 v poznámce pod čarou 14.
17 – Společné stanovisko (ES) č. 20/95, schváleno Radou dne 10. července 1995, bod 14.
18– Von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 9 k článku 7.
19– Koumantos (výše uvedený v poznámce pod čarou 16), 119.
20 – Von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 11 k článku 7.
21– Krähn (výše uvedený v poznámce pod čarou 9), 138 a následující; Leistner (výše uvedený v poznámce pod čarou 10), 958.
22 – Gunnar W. G. Karnell, „The European Sui Generis Protection of Data Bases“, Journal of the Copyright Society of the U.S.A., 2002, s. 994.
23 – J. van Manen, „Substantial investments“, in: Allied and in friendship: for Teartse Schaper, 2002, s. 123 (125).
24 – K tomu viz blíže P. Bernt Hugenholtz, „De spin-off theorie uitgesponnen“, Tidschrift voor auteurs-, media- & informatierecht 2002, s. 161 a následující.
25 – Giovanni Guglielmetti, „La tutela delle banche dati con diritto sui generis nella direttiva 96/9/CE“, Contratto e impresa. Europa, 1997, s. 177 (184).
26 – Andrea Etienne Calame, Der rechtliche Schutz von Datenbanken unter besonderer Berücksichtigung des Rechts der Europäischen Gemeinschaften, 2002, 115 FN 554.
27– Grützmacher (výše uvedený v poznámce pod čarou 16), 330 a následující; Leistner (výše uvedený v poznámce pod čarou 12), s. 152.
28– Leistner (výše uvedený v poznámce pod čarou 12), s. 152.
29– Guglielmetti (výše uvedený v poznámce pod čarou 25), s. 184; Karnell (výše uvedený v poznámce pod čarou 22), 993.
30– K zastávaným názorům viz Hugenholtz (výše uvedený v poznámce pod čarou 24), s. 161 (164, poznámka pod čarou 19).
31– Von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 5 k článku 7.
32 – Calame (výše uvedený v poznámce pod čarou 26), s. 116.
33 – Společné stanovisko (ES) č. 20/95 (výše uvedené v poznámce pod čarou 17), bod 14.
34 – Gaster (výše uvedený v poznámce pod čarou 8), bod 492.
35 – Oliver Hornung, Die EU-Datenbank-Richtlinie und ihre Umsetzung in das deutsche Recht, 1998, s. 116 a následující; Leistner (výše uvedený v poznámce pod čarou 12), s. 180; von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 16 k článku 7.
36 – Společné stanovisko (ES) č. 20/95 (výše uvedené v poznámce pod čarou 17), bod 14.
37 – Viz von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 15 k článku 7.
38 – Grützmacher (výše uvedený v poznámce pod čarou 16), s. 340.
39 – Gaster (výše uvedený v poznámce pod čarou 8), bod 495; Grützmacher (výše uvedený v poznámce pod čarou 16), s. 340; von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 15 k článku 7.
40 – Krähn (výše uvedený v poznámce pod čarou 9), s. 162.
41 – Viz Guglielmetti (výše uvedený v poznámce pod čarou 25), s. 186; Krähn (výše uvedený v poznámce pod čarou 9), 161; Leistner (výše uvedený v poznámce pod čarou 12), s. 172.
42 – Přitom podle jednoho názoru k poškození stačí abstraktní způsobilost, viz Leistner (výše uvedený v poznámce pod čarou 12), 173; viz Speyart (výše uvedený v poznámce pod čarou 14), 171 (174).
43 – Carine Doutrelepont, „Le nouveau droit exclusif du producteur de bases de données consacré par la directive européenne 96/6/CE du 11 Mars 1996: un droit sur l'information?“, in: Mélanges en hommage à Michel Waelbroeck, 1999, s. 903 (913).
44 – Doutrelepont (výše uvedený v poznámce pod čarou 43), s. 913; Gaster (výše uvedený v poznámce pod čarou 8), bod 496; Leistner (výše uvedený v poznámce pod čarou 12), s. 171; von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 15 k článku 7.
45 – V tomto smyslu ovšem Karnell (výše uvedený v poznámce pod čarou 22), s. 1000; Krähn (výše uvedený v poznámce pod čarou 9), s. 163.
46 – Viz například osmý, čtyřicátý první, čtyřicátý druhý, čtyřicátý pátý a čtyřicátý šestý bod odůvodnění.
47 – Viz Koumantos (výše uvedený v poznámce pod čarou 16), s. 121.
48 – Von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 19 k článku 7.
49 – Gaster (výše uvedený v poznámce pod čarou 8), bod 512.
50 – Von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 27 k článku 7.
51 – Von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 31 k článku 7.
52 – Grützmacher (výše uvedený v poznámce pod čarou 16), s. 336.
53 – Von Lewinski (výše uvedený v poznámce pod čarou 13), bod 38 k článku 7.