STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
CHRISTINE STIX-HACKL
přednesené dne 20. ledna 2004(1)

Spojené věci C-37/02 a C-38/02

Adriano Di Lenardo Srl
proti
Ministero del Commercio con l'Estero

a

Dilexport Srl
proti
Ministero del Commercio con l'Estero

Banány – Režim na dovoz banánů do Společenství – Nařízení (ES) č. 896/2001 – Platnost – Právní jistota – Ochrana dobré víry – Retroaktivita – Právo na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti

Obsah

I –

Úvod

II –

Právní rámec

A –

Nařízení Rady

Nařízení č. 404/93

Nařízení č. 1637/98

Nařízení č. 216/2001

B –

Prováděcí pravidla Komise

Nařízení č. 1442/93

Nařízení č. 2362/98

Nařízení č. 896/2001

III –

Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

IV –

K první, druhé a třetí otázce

A –

Tvrzení účastníků řízení

Podstatná tvrzení Di Lenardo a Dilexport

Podstatná tvrzení Komise

B –

Právní posouzení

Ustanovení, která jsou předmětem přezkumu

Zkoumání článků 3, 4, 5 a 31 nařízení č. 896/2001 na základě právního základu

Článek 3

Články 4 a 5

Článek 31

Přezkum ve světle zákazu retroaktivity, jakož i zásad legitimního očekávání a právní jistoty

Zákaz retroaktivity

Ochrana dobré víry a právní jistota

V –

Ke čtvrté otázce: článek 6 nařízení č. 896/2001

A –

Podstatná tvrzení účastníků

B –

Právní posouzení

VI –

Závěry

I – Úvod

1. Předmětná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká režimu na dovoz banánů do Společenství, a to platnosti prováděcího nařízení vydaného k nařízení Rady (EHS) č. 404/93 ze dne 13. února 1993 o společné organizaci trhu s banány (2) – ve znění pozdějších předpisů.

II – Právní rámec

2. Režim na dovoz banánů do Společenství spočívá z právního hlediska na nařízení Rady a k němu vydaných prováděcích pravidlech Komise. Od okamžiku zavedení režimu v 1993 došlo na obou úrovních k řadě změn.

A – Nařízení Rady

1. Nařízení č. 404/93

3. Nařízením č. 404/93 byl s účinností od 1. července 1993 vytvořen režim na dovoz banánů do Společenství (články 15 až 20). Tato úprava rozlišuje mezi banány ze Společenství, banány zemí AKT a banány z jiných třetích zemí. Co se týče banánů AKT rozlišuje se mezi tradičními a netradičními banány. Původně tento režim stanovoval roční celní kvóty pro banány ze třetích zemí a netradiční banány AKT. Tato kvóta byla rozdělena mezi hospodářské subjekty, které uváděly na trh banány ze třetích zemí nebo netradiční banány AKT (kategorie A), hospodářské subjekty, které uváděly na trh banány Společenství nebo tradiční banány AKT (kategorie B), a hospodářské subjekty, které začaly od roku 1992 uvádět na trh jiné než banány Společenství nebo tradiční banány AKT (kategorie C).

4. Třináctý a patnáctý bod odůvodnění:

„(13) Vzhledem k tomu, že se pro dodržení výše uvedených cílů s přihlédnutím ke specifickým rysům uvádění banánů na trh musí při správě celní kvóty rozlišovat na jedné straně mezi hospodářskými subjekty, které dříve uváděly na trh banány ze třetích zemí a netradiční banány AKT, a na druhé straně hospodářskými subjekty, které dříve uváděly na trh banány produkované ve Společenství, přičemž by se určité množství ponechalo k dispozici hospodářským subjektům, které se nedávno zapojily do obchodní činnosti v tomto odvětví nebo se do ní hodlají zapojit.

[…]

(15) Vzhledem k tomu, že při přijímání dodatečných kritérií, která by hospodářské subjekty měly dodržovat, je Komise vedena zásadou, podle níž musí být licence poskytovány fyzickým nebo právnickým osobám, které přijaly obchodní riziko uvedením banánů na trh, a potřebou vyhnout se narušení normálních obchodních vztahů mezi osobami, které zaujímají odlišná místa v obchodním řetězci.“

2. Nařízení č. 1637/98

5. Dohody uzavřené v rámci WTO byly provedeny nařízením Rady (ES) č. 1637/98 ze dne 20. července 1998, kterým se mění nařízení (EHS) č. 404/93 o společné organizaci trhu s banány (3) . Přitom bylo zachováno rozlišování mezi různými skupinami hospodářských subjektů.

6. Podle čl. 16 odst. 2 ve změněném znění jsou:

„1. ,tradičním dovozem ze zemí AKT’ dovoz banánů pocházejících z dodavatelských zemí uvedených v příloze do Společenství v rozsahu do 857 700 tun čisté hmotnosti roční; tyto banány se dále označují jako ,tradiční banány AKT’;

2. ,netradičním dovozem ze zemí AKT’ dovoz banánů pocházejících ze zemí AKT, které nespadají do definice v bodě 1, do Společenství; tyto banány se dále označují jako ,netradiční banány AKT’;

3. ,dovozy ze třetích zemí mimo AKT’ dovozy banánů pocházejících z jiných třetích zemí, než jsou země AKT, do Společenství; tyto banány se dále označují jako ,banány ze třetích zemí’.“

3. Nařízení č. 216/2001

7. S ohledem na problémy v souvislosti s WTO stanovila Rada nařízením (ES) č. 216/2001 ze dne 29. ledna 2001, kterým se mění nařízení (ES) č. 404/93 o společné organizaci trhu s banány (4) , nová pravidla pro dovoz, která byla použitelná od 1. července 2001.

8. Článek 17 ve změněném znění na základě výňatků zní:

„Při dovozu banánů do Společenství se v nezbytném rozsahu vyžaduje předložení dovozní licence vydané členskými státy každému dovozci, který o ni požádá, bez ohledu na to, zda je usazen ve Společenství, aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení přijatá k provedení článků 18 a 19.

Dovozní licence je platná na celém území Společenství. […]“

9. Článek 18 stanoví pro banány ze třetích zemí otevření celních kvót (A, B a C).

10. Článek 19 ve změněném znění zní:

(1) „Celní kvóty mohou být spravovány způsobem přihlížejícím k tradičním obchodním tokům (tzv. způsob „tradičních dovozců/nových žadatelů“) a/nebo jinými způsoby.

(2) Přijatá metoda případně přihlíží k nutnosti zachovat rovnováhu v zásobování trhu Společenství.“

11. Podle čl. 20 písm. a) přijme Komise postupem podle článku 27 prováděcí pravidla, která se týkají zejména podrobností správy celních kvót uvedených v článku 18.

B – Prováděcí pravidla Komise

1. Nařízení č. 1442/93

12. K provedení nařízení č. 404/93 a s ohledem na jeho článek 20 bylo přijato nařízení Komise (EHS) č. 1442/93 ze dne 10. června 1993, které stanoví prováděcí pravidla k režimu na dovoz banánů do Společenství (5) . V tomto nařízení jsou stanovena kritéria pro určení hospodářských subjektů kategorií A a B s ohledem na referenční období.

2. Nařízení č. 2362/98

13. K provedení nařízení č. 1637/98 bylo vydáno nařízení Komise (ES) č. 2362/98 ze dne 28. října 1998 s prováděcími pravidly k nařízení Rady (EHS) č. 404/93 o společné organizaci trhu s banány (6) . Tímto nařízením bylo rozdělení kvóty mezi tři skupiny hospodářských subjektů zrušeno a zavedeno rozlišování mezi tradičními a novými hospodářskými subjekty.

14. Za tradiční hospodářské subjekty se považují hospodářské subjekty, které v letech 1994, 1995 a 1996 dovezly určité minimální množství ze třetích zemí nebo zemí AKT. Za nové hospodářské subjekty se naopak považují takové hospodářské subjekty, které v jednom z těchto tří let, které bezprostředně předcházely roku, pro který je registrace požádována, prováděly samostatnou obchodní činnost jako dovozci a provedly dovozy s vykázanou celní hodnotou v minimální výši 400 000 ECU. Zatímco tradičním hospodářským subjektům bylo ročně přiděleno referenční množství na základě banánů skutečně dovezených v referenčním období, obdržely nové hospodářské subjekty pouze množství zjištěné na základě všech žádostí o přidělení a množství přiděleného této kategorii hospodářských subjektů.

3. Nařízení č. 896/2001

15. Nařízením Komise (ES) č. 896/2001 ze dne 7. května 2001, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (EHS) č. 404/93, pokud jde o dovoz banánů do Společenství (7) , byla vydána prováděcí pravidla k nařízení č. 216/2001. Toto nařízení bylo zveřejněno dne 8. května 2001 a bylo použitelné od 1. července 2001.

16. Podle svého článku 1 stanoví nařízení jednak prováděcí pravidla k úpravě dovozu banánů v rámci celní kvóty podle čl. 18 odst. 1 nařízení č. 404/93 a jednak pro množství dovezené mimo tento rámec.

17. Tímto nařízením bylo rozlišování mezi tradičními a novými hospodářskými subjekty nahrazeno rozlišováním mezi tradičními a netradičními hospodářskými subjekty, přičemž se v rámci tradičních hospodářských subjektů rozlišuje mezi A/B (banány ze třetích zemí nebo netradičními banány AKT) a C (tradičními banány AKT).

18. Sedmý bod odůvodnění na základě výňatků zní:

„(7) Zkušenost z několika let používání režimu na dovoz banánů do Společenství ukazuje, že je nutné posílit kritéria stanovená pro netradiční hospodářské subjekty a přístup nových hospodářských subjektů, aby nedocházelo k pouhé registraci fiktivních obchodních zástupců, kteří jen půjčují své jméno, a k přidělování kvót na umělé nebo spekulativní žádosti. Zejména je odůvodněné požadovat minimální zkušenost s dovozem čerstvých banánů. […] Na základě týchž cílů by se i v pozdějších letech při přidělování kvóty měla požadovat minimální sazba využití předchozího přidělení.“

19. Článek 3 na základě výňatků zní:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

1. ,tradičními hospodářskými subjekty’ hospodářské subjekty, fyzické nebo právnické osoby, jednotlivci nebo seskupení, které byly ve Společenství usazeny během doby rozhodné pro určení jejich referenčních množství, které na vlastní náklady uskutečnily nákup minimálního množství banánů pocházejících ze třetích zemí od producentů nebo popřípadě jejich produkci, po níž následuje odeslání a prodej těchto produktů do Společenství.

Operace definované v předchozím pododstavci se dále nazývají ,primární dovoz’.

[…]

2. ,tradičními hospodářskými subjekty A/B’ tradiční hospodářské subjekty, které uskutečnily minimální množství primárních dovozů ,banánů ze třetích zemí’ a/nebo ,netradičních banánů AKT’, podle definic uvedených v článku 16 nařízení (EHS) č. 404/93 ve znění nařízení Rady (ES) č. 1637/98;

3. ,tradičními hospodářskými subjekty C’ tradiční hospodářské subjekty, které uskutečnily minimální množství primárních dovozů ,tradičních banánů AKT’ podle definice uvedené ve výše zmíněném článku 16, pozměněném nařízením (ES) č. 1637/98.“

20. Pátý bod odůvodnění zní:

„(5) Za referenční období pro definici kategorií hospodářských subjektů a určení referenčního množství tradičních hospodářských subjektů by se mělo vzít tříleté období od roku 1994 do roku 1996. Tříleté období od roku 1994 do roku 1996 je poslední tříleté období, za které má Komise k dispozici dostatečně zkontrolované údaje o primárních dovozech. Použitím tohoto období je také možné řešit spor, který již před několika lety vznikl s některými obchodními partnery Společenství. Na základě údajů, které jsou k dispozici a jsou stanovené pro správu kvót otevřených v roce 1998, není nutné, aby se tradiční hospodářské subjekty registrovaly.“

21. Článek 4 na základě výňatků zní (8) :

„(1) Referenční množství každého tradičního hospodářského subjektu A/B se stanoví na základě písemné žádosti podané nejpozději dne 11. května 2001 na základě průměru primárních dovozů banánů ze třetích zemí a/nebo netradičních banánů AKT během let 1994, 1995 a 1996, jež se berou v úvahu pro rok 1998 pro správu celní kvóty na dovoz banánů pocházejících ze třetích zemí a na množství netradičních banánů AKT, v souladu s čl. 19 odst. 2 nařízení (EHS) č. 404/93 použitelným v roce 1998 na kategorii hospodářských subjektů uvedenou v odst. 1 písm. a) téhož článku.

[…]

(2) Referenční množství každého tradičního hospodářského subjektu C se stanoví na základě písemné žádosti podané nejpozději do dne 11. května 2001 na základě průměru primárního dovozu tradičních banánů AKT během let 1994, 1995 a 1996, jež se berou v úvahu pro rok 1998 jako tradiční množství banánů AKT.

[…]“

22. Desátý bod odůvodnění zní:

„(10) Pro zavedení režimu celních kvót ke dni 1. červenci 2001 je vhodné zachovat správní pravidla založená na pravidelných obdobích, jak je vytvořilo nařízení Komise (ES) č. 2362/98 ze dne 28. října 1998, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (EHS) č. 404/93 o dovozu banánů do Společenství, naposledy pozměněné nařízením (ES) č. 1632/2000, s případnými úpravami. Tato pravidla se zejména týkají stanovení informativního množství pro tři první čtvrtletí, stanovení stropů pro individuální žádosti, četnost podávání žádostí o licence a jejich vydávání, jakož i vydávání licencí pro opětovné užití nevyužitého množství. Skutečnost, že však část celní kvóty A a B přidělená tradičním hospodářským subjektům je spravována odděleně od kvóty C, znamená, že tyto hospodářské subjekty mohou podávat žádosti o licenci pouze v rámci celní kvóty, na jejímž základě jim bylo poskytnuto a oznámeno referenční množství.“

23. Článek 5 zní:

„(1) Členské státy sdělí Komisi nejpozději do 15. května 2001 celkové referenční množství uvedené v čl. 4 odst. 1 a 2.

(2) Na základě informace získané podle odstavce 1 a podle množství, které je k dispozici podle celních kvót A/B a C, stanoví Komise v případě potřeby vyrovnávací koeficient, který se má použít na referenční množství každého hospodářského subjektu.

(3) Pokud se použije odstavec 2, oznámí příslušné úřady každému hospodářskému subjektu jeho referenční množství uzpůsobené podle vyrovnávacího koeficientu nejpozději do dne 7. června 2001.

(4) Seznam příslušných úřadů v každém členském státě je uveden v příloze. Komise tento seznam upravuje na žádost dotčených členských států.“

24. Článek 6 zní:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí ,netradičním hospodářským subjektem’ hospodářský subjekt usazený ve Společenství od své registrace, který:

a) vykonával obchodní činnost spojenou s dovozem čerstvých banánů kódu KN 0803 00 19 do Společenství na své vlastní náklady a samostatně po dobu jednoho roku ze dvou let, které přímo předcházejí roku, pro který se požaduje registrace;

b) při této činnosti dovezl produkty, jejichž hodnota na celním prohlášení činí nejméně 1 200 000 EUR za dobu určenou v písm. a), a

c) nemá referenční množství jako tradiční hospodářský subjekt v rámci celní kvóty, na jehož základě požaduje registraci podle článku 7, není fyzickou nebo právnickou osobou spojenou s tradičním hospodářským subjektem v souladu s článkem 143 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93.“

25. Článek 143 nařízení č. 2454/93 (9) , ve znění nařízení Komise (ES) č. 46/1999 ze dne 8. ledna 1999 ke změně nařízení (EHS) č. 2454/93, který provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (10) , na základě výňatků zní:

„(1) Pro účely hlavy II kapitoly 3 kodexu a této hlavy se za osoby ve spojení považují pouze osoby,

a) z nichž jedna je členem vedení nebo správní rady podniku druhé osoby a naopak;

b) které jsou právně uznanými obchodními společníky;

[…]

d) z nichž jedna přímo nebo nepřímo drží, kontroluje nebo vlastní nejméně 5% vydaných akcií nebo podílů s hlasovacími právy obou osob;

e) z nichž jedna přímo nebo nepřímo kontroluje druhou;

f) jež obě přímo nebo nepřímo kontroluje třetí osoba;

g) jež společně přímo nebo nepřímo kontrolují třetí osobu;

[...]

(2) Pro účely této hlavy se osoby, které jsou spolu ve spojení tak, že jedna z nich je výhradním zástupcem, prodejcem nebo koncesionářem druhé, nezávisle na použitém označení považují za osoby ve spojení pouze tehdy, jestliže se na ně vztahuje některé z kritérií uvedených v odstavci 1.“

26. Článek 31 nařízení č. 896/2001 stanoví zrušení nařízení č. 2362/98 od 1. července 2001 a jeho další použití pro dovozní licence vydané pro rok 2001. Jako další přechodná pravidla stanoví článek 28 mimo jiné:

„(1) Pro druhé pololetí roku 2001 je disponibilní množství:

–: pro celní kvóty A/B: 1 137 159 tun;

–: pro celní kvótu C: 509 359 tun.

(2) Pro druhé pololetí roku 2001 se referenční množství každého tradičního hospodářského subjektu, stanovené v souladu s článkem 4 a po použití čl. 5 odst. 2 násobí koeficientem 0,4454 v případě tradičních hospodářských subjektů A/B a koeficientem 0,5992 v případě tradičních hospodářských subjektů C.

[…]“

III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

27. Dvě italské společnosti, Adriano Di Lenardo Srl a Dilexport Srl (dále jen „Di Lenardo“ a „Dilexport“), podnikají v oblasti dovozu a obchodu s čerstvými banány ze třetích zemí. Od roku 1993 jsou v Itálii uznány a registrovány jako hospodářské subjekty přijaté k rozdělení celních kvót ve smyslu nařízení č. 404/93 a prováděcích pravidel Komise. Toto postavení měly do 30. června 2001. Jak vyplývá z usnesení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je nutné společnosti Di Lenardo a Dilexport považovat za osoby ve spojení ve smyslu článku 143 nařízení č. 2454/93, neboť jsou vzhledem k určitým osobám, jednajícím jako společníci, vzájemně propojeny.

28. S odkazem na článek 4 nařízení č. 896/2001 požádaly společnosti Di Lenardo a Dilexport dne 11. května 2001 Ministero del Commercio con l’estero (ministerstvo zahraničního obchodu) o účast na celní kvótě A/B pro druhé pololetí roku 2001 (1 137 159 tun) a požádaly o sdělení přidělených množství do 7. června 2001.

29. Rozhodnutím ze dne 17. května 2001 zamítl ministr zahraničního obchodu žádosti z důvodu nesplnění podmínek čl. 4 odst. 1 nařízení č. 896/2001, neboť vyšlo najevo, že v letech 1994, 1995 a 1996 nebyly uskutečněny žádné primární dovozy banánů.

30. Společnosti Di Lenardo a Dilexport proti tomu podaly u Tribunale amministrativo regionale per il Veneto žalobu na zrušení uvedeného rozhodnutí a na určení, že ministerstvo zahraničního obchodu je povinno je přijmout jako tradiční hospodářské subjekty k rozdělení celní kvóty A/B pro druhé pololetí roku 2001. K odůvodnění uvedly, že nařízení č. 896/2001 porušuje nařízení č. 404/93, čl. 5 a 7 ES, zásadu právní jistoty a zásadu legitimního očekávání, jakož i článek 6 EU, a z těchto důvodů je neplatné.

31. Ministerstvo zahraničního obchodu považuje zamítavé rozhodnutí za v souladu s právem, neboť společnosti Di Lenardo a Dilexport nikdy nevystupovaly na trhu jako primární dovozci, ale jako sekundární dovozci nebo osoby skladující banány za účelem jejich dozrání a v tomto postavení se účastnily na rozdělení celní kvóty pro rok 1998.

32. Tribunale amministrativo regionale per il Veneto žádá dvěma usneseními podle článku 234 ES o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:

1.: Jsou ustanovení článků 1, 3, 4, 5 a 31 nařízení (ES) č. 896/2001 v rozporu zaprvé se Smlouvou, zejména s článkem 7 (dříve článek 4), a s jinými normami nebo zásadami vlstními této Smlouvě, vzhledem k zásadě dělby činností a pravomocí mezi orgány Společenství (zvláště Radou a Komisí)?

2.: Jsou tytéž články nařízení (ES) č. 896/2001 v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity právních norem a souvisejícími zásadami legitimního očekávání a právní jistoty?

3.: Porušují uvedená ustanovení nařízení (ES) č. 896/2001 nařízení Rady (EHS) č. 404/93 ze dne 13. února 1993 (v pozměněném a doplněném znění), zvláště článek 20 tohoto nařízení?

4.: V případě záporné odpovědi na předchozí otázky: je článek 6 výše uvedeného nařízení Komise, zvláště ustanovení obsažené v písmenu c), podle něhož jsou osoby, které jsou spojené s tradičním hospodářským subjektem, vyloučeny z rozdělení celní kvóty také jako netradiční hospodářské subjekty, v rozporu se základním právem na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, zde svobody podnikání?

IV – K první, druhé a třetí otázce

33. První, druhá a třetí předběžná otázka se týká platnosti stejných ustanovení, totiž článků 1, 3, 4, 5 a 31 nařízení č. 896/2001, a z toho důvodu je na místě je zkoumat společně.

A – Tvrzení účastníků řízení

1. Podstatná tvrzení Di Lenardo a Dilexport

34. K první předběžné otázce, tj. k pravomocím orgánů Společenství a ke Smlouvě ES, tvrdí, že podle článku 7 ES může každý orgán jednat v rámci pravomocí, které mu byly Smlouvou svěřeny, a že článek 20 nařízení č. 404/93 ve znění nařízení č. 216/2001 Komisi opravňuje k přijetí prováděcích pravidel. Nařízením č. 896/2001 si však Komise přisvojila roli Rady. V této souvislosti je nutné poukázat na zavedení pojmu primárního dovozce ve smyslu článku 3 tohoto nařízení a na podmínku, že za tradiční hospodářský subjekt je nutné považovat pouze primárního dovozce. To by však bylo v rozporu s cílem nařízení č. 404/93 – nenarušení stávajících obchodních vazeb mezi osobami, které zaujímají odlišná místa v obchodním řetězci.

35. Článek 1 nařízení č. 896/2001 porušuje zásadu dělby pravomocí, a tím článek 7 ES. Protiprávnost článku 3 nařízení č. 896/2001 má za následek také protiprávnost článků 4, 5 a 31.

36. K druhé předběžné otázce, tj. k zákazu retroaktivity, zásadě legitimního očekávání a právní jistoty, tvrdí, že by výše uvedené změny vedly k revoluci systému nařízení č. 404/93, neboť by byly vyloučeny podniky, které mají více než 20 let zkušeností. Prostřednictvím těchto nepřiměřených opatření by Komise porušila základní práva – právo na ochranu vlastnického práva a právo na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti – jakož i článek 5 ES.

37. Použití nového pojmu tradiční hospodářský subjekt pro referenční období let 1994 až 1996 by vedlo k retroaktivitě, a porušilo by tak zásadu legitimního očekávání a zásadu právní jistoty.

38. Ke třetí předběžné otázce, tj. k případnému rozporu mezi nařízením č. 896/2001 a nařízením č. 404/93, tvrdí, že Komise v nařízení č. 896/2001 zavedla takové rozdělení a definici, která je naprosto cizí nařízení č. 404/93. Komise tím porušila nejen článek 7 ES, ale také nařízení č. 404/93, a sice zmocnění stanovené v jeho článku 20.

2. Podstatná tvrzení Komise

39. Podle názoru Komise jsou pro původní řízení relevantní pouze články 3, 4, 5 a 6 nařízení č. 896/2001. Vzhledem k tomu, že nelze všechny tyto předpisy posuzovat podle stejných ustanovení resp. zásad, dává Komise, odchylně od formulace první, druhé a třetí předběžné otázky, podnět k oddělenému přezkumu každého předpisu.

40. Pokud jde o platnost článku 3 nařízení č. 896/2001, je nutné jako měřítko použít čl. 7 odst. 1 ES, článek 211 čtvrtý pododstavec ES a čl. 20 písm. a), ve znění nařízení č. 216/2001.

41. Podle judikatury Soudního dvora je nutné pojem „provedení“ v odvětví zemědělství a zmocnění v článku 20 nařízení č. 404/93 vykládat extenzivně. Těmto požadavkům bylo vyhověno.

42. Nařízení č. 404/93 obsahuje pouze v odůvodnění, nikoliv ve vlastním textu, bližší údaje o hospodářských subjektech. Nařízení naopak rozlišuje podle druhu dovozů. Z toho je možné odvodit, že Rada nechtěla stanovit přísná kritéria pro rozdělování dovozních licencí. Proto bylo nutné blíže stanovit subjektivní kritéria. Dále Komise měla zohlednit různé druhy dovozu, jakož i správu celních kvót podle druhu hospodářských subjektů (tradičních a nových), a přitom zajistit zásobování společného trhu.

43. Definice pojmu „tradiční hospodářský subjekt“ spočívá na pojmu primárního dovozu a je slučitelná s nařízením č. 404/93. Definice „tradičních hospodářských subjektů A/B“ a „C“ se dokonce výslovně na toto nařízení odvolává. Argument opírající se o primární dovozy slouží rozvoji obchodních vazeb a má zvýšit transparentnost obchodních vztahů.

44. Pojem „primární dovoz“ mimoto není nový. Tato úprava byla znovu zavedena z důvodu negativního dopadu, který způsobilo nařízení č. 2362/98. Navíc existovalo osmileté přechodné období.

45. Pokud jde o platnost článků 4 a 5 nařízení č. 896/2001, Komise s ohledem na zásady zákazu retroaktivity, legitimního očekávání a právní jistoty zdůrazňuje, že odkaz na referenční období je nezbytný, aby bylo možné rozlišovat mezi tradičními a netradičními hospodářskými subjekty.

46. Pokud jde o retroaktivitu, je nutné poukázat na to, že žádná taková neexistuje, protože žádosti pro systém podle nařízení č. 896/2001 mohly být podány již před jeho použitelností.

47. Pokud jde o zásadu legitimního očekávání a zásadu právní jistoty, Komise s odkazem na judikaturu Soudního dvora rozvádí, že hospodářské subjekty se mohly se svými právy a povinnostmi včas a na základě jasných pravidel seznámit. Stanovený časový rozvrh sloužil k tomu, aby bylo možné zohlednit individuální situace tradičních hospodářských subjektů a umožnit „bezbolestný“ přechod.

B – Právní posouzení

48. První, druhou a třetí předběžnou otázkou pokládá postupující soud otázku týkající se platnosti článků 1, 3, 4, 5 a 31 nařízení č. 896/2001. Jak Komise právem rozvádí, je však nejprve nutné přezkoumat, zda jsou také všechna tato ustanovení relevantní pro původní řízení a zda mají být také přezkoumána Soudním dvorem.

49. Odchylně od formulace postupujícího soudu a výkladu Komise mají být ustanovení, která je nutné přezkoumat v rámci první, druhé a třetí předběžné otázky, přezkoumána podle kritérií odděleně.

1. Ustanovení, která jsou předmětem přezkumu

50. Nejprve je nutné se zabývat názorem Komise, podle něhož není nutné se zabývat ustanoveními článků 1 a 31 nařízení č. 896/2001, která jsou výslovně uvedena v první předběžné otázce a zmíněná v druhé a třetí předběžné otázce. Pro otázku, zda je Soudní dvůr příslušný pro posouzení platnosti obou předpisů, je rozhodující, zda je nutné tyto předpisy použít pro řešení soudního sporu v původním řízení.

51. Proti určujícímu charakteru článků 1 a 31 nařízení č. 896/2001 hovoří zároveň to, že z obou usnesení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá význam těchto obou ustanovení pro původní řízení.

52. Rozhodující by však mělo být, zda jsou články 1 a 31 vůbec použitelné.

53. Vzhledem k tomu, že článek 1 pouze stanoví, že nařízení č. 896/2001 stanoví prováděcí pravidla pro určité dovozy banánů, aniž by zakotvilo další normativní předpisy, musí být relevance těchto ustanovení pro původní řízení v souladu s názorem Komise popřena.

54. Článek 31 obsahuje dvě normativní ustanovení: zrušení starého prováděcího nařízení Komise a jeho další platnost pro dovozní licence, které byly přiděleny pro rok 2001. Článek 31 se tím osvědčuje jako jedno z centrálních ustanovení pro časovou působnost nařízení č. 896/2001. Výklady Komise týkající se nepoužitelnosti, by se vztahovaly i na jiné ustanovení, a to článek 32 upravující účinnost.

55. Časový aspekt je předmětem tohoto řízení. Druhá předběžná otázka se tedy výslovně týká retroaktivity, jakož i zásad legitimního očekávání a právní jistoty. Vzhledem k tomu, že původní řízení se týká přidělování licencí od druhého pololetí 2001, neměla by mít ta část článku 31, podle níž dovozní licence udělené na základě starého prováděcího nařízení nadále platí, pro původní řízení žádný význam.

2. Zkoumání článků 3, 4, 5 a 31 nařízení č. 896/2001 na základě právního základu

a) Článek 3

56. Pochybnosti týkající se platnosti článku 3 nařízení č. 896/2001 se vztahují k právní definici pojmu „tradiční hospodářské subjekty“, a to ke konceptu primárního dovozu zavedenému tímto ustanovením. Vzhledem ke skutečnosti, že jsou za tradiční hospodářské subjekty považováni už jen primární dovozci, zmenšil se okruh zahrnutých osob, čímž byly a stále jsou postiženy například společnosti Dilexport a Di Lenardo.

57. Jako měřítko zkoumání platnosti sporného ustanovení je nutné použít základní nařízení Rady, a to nařízení č. 404/93, ve znění nařízení č. 216/2001.

58. Tento odkaz má význam, neboť v této souvislosti byly vyjádřeny pochybnosti o slučitelnosti s cílem „vyhnout se narušení normálních obchodních vztahů mezi osobami, které zaujímají odlišná místa v obchodním řetězci“, uvedeným v 15. bodě odůvodnění nařízení č. 404/93 a současně o slučitelnosti s článkem 20 základního nařízení Rady.

59. V této souvislosti je však nutné upozornit na to, že základní nařízení Rady bylo od nařízení č. 404/93 vícekrát změněno, což nemůže zůstat bez účinků na význam odůvodnění. Odůvodnění samo o sobě ostatně nemůže představovat žádné měřítko přezkumu, dostatečného normativního významu může dosáhnout pouze ve spojení s vlastním textem nařízení.

60. Problém, který je předmětem řízení, se v podstatě týká otázky, zda byla Komise oprávněná přijmout článek 3 nařízení č. 896/2001, tj. zda se jedná o předpis, který může být kvalifikován jako prováděcí pravidlo.

61. Podle ustálené judikatury Soudního dvora k prováděcím oprávněním Komise obecně, vykonává Komise podle čl. 211 čtvrtý pododstavec ES za účelem zajištění řádného fungování a rozvoje společného trhu pravomoci, které na ni Rada přenáší k provedení jí přijatých předpisů (11) .

62. Podle ustálené judikatury vyplývá z celkového kontextu Smlouvy, do něhož musí být začleněn článek 211 ES, a z požadavků praxe, že pojem provádění je nutné vykládat extenzivně. Vzhledem k tomu, že pouze Komise je schopná soustavně a pozorně sledovat rozvoj zemědělských trhů a jednat s rychlostí vyžadovanou situací, může se Rada považovat za oprávněnou přenést na ni v této oblasti rozsáhlé pravomoci. Proto je nutné posuzovat meze těchto oprávnění podle všeobecných hlavních cílů organizace trhu (12) .

63. Soudní dvůr dále rozhodl, že Komise je v oblasti zemědělství oprávněna přijmout všechna potřebná nebo účelná opatření k provedení základního nařízení, nejsou-li v rozporu se základním nařízením nebo pravidly použití Rady (13) .

64. Příslušné základní nařízení Rady, tedy nařízení č. 404/93, ve znění nařízení č. 216/2001, stanoví v článku 20 výslovně zmocnění Komise k přijetí prováděcích pravidel k hlavě IV (14) základního nařízení Rady. Tento předpis dokonce stanoví povinnost Komise určitá pravidla přijmout.

65. Úprava přijatá Komisí, kterou Komise stanoví různé druhy hospodářských subjektů, může být posuzována v souvislosti s úpravou přijatou Radou o různých druzích dovozů, jak byla obsažena v článku 16 ve znění nařízení č. 1637/98. To však neznamená, že tento předpis představuje měřítko pro posouzení platnosti úpravy Komise, neboť článek 16 dostal nařízením č. 216/2001 nový obsah.

66. Oprávnění Komise je nutné zkoumat také ve světle změněného základního nařízení, zvláště vzhledem k okolnosti, že Rada sama neprovedla bližší konkretizaci podle druhů dovozců nebo dovozů.

67. Rada v článku 19, změněném nařízením č. 216/2001, spíše stanovila, jak může být správa celních kvót prováděna. Avšak to, že je nutné, aby Komise blíže stanovila podrobnosti správy, je výslovně stanoveno v čl. 20 písm. a). Článek 19 také věcně blíže vymezuje prováděcí oprávnění Komise v určitém bodě.

68. Bližší vymezení správy celních kvót stanovené v čl. 19 odst. 1 však neobsahuje žádné přísné podmínky. Správa tak může být prováděna podle metody tradičních obchodních toků nebo podle jiné metody. Prostřednictvím této druhé alternativy je Komisi vyhrazen další prostor pro tvorbu; tento prostor je však opět omezen v čl. 19 odst. 2. Metoda zvolená Komisí pak v takovém případě musí mít na zřeteli rovnováhu v zásobování společného trhu.

69. Z nezbytnosti zajištění fungování režimu na dovoz banánů lze dovodit oprávnění Komise, která nese odpovědnost za správu společné organizace trhu banánů, že Komise může vymezit pojem hospodářských subjektů také způsobem, který zahrnuje pouze primární dovozce.

70. Změnou základního nařízení Rady, provedenou nařízením Rady č. 216/2001, bylo Komisi také umožněno zavést jiný než do té doby platný systém.

71. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že žádný z cílů sledovaných základním nařízením netvoří překážku pro zavedení konceptu primárního dovozce.

72. I v případě, že nezahrneme úpravu článku 3 nařízení č. 896/2001, tedy právní definici pojmu „tradičních hospodářských subjektů“, pod „podrobnosti správy celních kvót uvedených v článku 18“ uvedené v čl. 20 písm. a) nařízení č. 216/2001, neznamená to ještě, že Komise nebyla oprávněna sporný předpis přijmout. Komisi tedy není podle znění článku 20 zakázáno přijmout také taková prováděcí ustanovení, která nejsou sice v tomto předpise výslovně uvedena, avšak jsou potřebná pro fungování režimu na dovoz banánů (15) .

b) Články 4 a 5

73. Pokud jde o články 4 a 5 nařízení č. 896/2001, je nutné nejprve určit, zda jde v této souvislosti o určení referenčního období. Vzhledem k tomu, že tento aspekt je sporný pouze s ohledem na slučitelnost s určitými právními zásadami, je nutné odkázat na odpověď na druhou předběžnou otázku.

74. K článku 5 nařízení č. 896/2001 je dále nutné poukázat na to, že tato ustanovení stanoví různé ohlašovací povinnosti, které stanoví Komisi povinnost stanovit vyrovnávací koeficienty a upravit seznam. Jedná se přitom tedy o typické aspekty správy celních kvót. Vzhledem k tomu, že oprávnění Komise stanovené v čl. 20 písm. a) nařízení č. 404/93, ve znění nařízení č. 216/2001, výslovně uvádí podrobnosti správy celních kvót jako předmět prováděcích pravidel Komise, nejsou žádné pochybnosti o tom, že pravidla obsažená v článku 5 nařízení č. 896/2001 jsou pokryta základním nařízením Rady.

c) Článek 31

75. Článek 31 nařízení č. 896/2001 upravuje určité aspekty jeho platnosti a použití. Pokud jde o zrušení nařízení č. 2362/98 s účinností od 1. července 2001, je Komise vzhledem k neexistenci zvláštních ustanovení týkajících se řízení oprávněna zrušit své vlastní nařízení. Pokud jde o další platnost licencí udělených podle zrušeného nařízení stanovenou v článku 31, neplatí nic jiného. Komise tedy může přijmout pravidla, jimiž je omezen účinek zrušení na případy rozhodnuté podle úpravy, která má být zrušena, v každém případě tehdy, když se tak stane, jako v daném případě, za účelem zachování starého právního stavu ve prospěch majitelů „starých“ licencí.

76. Zrušením starého nařízení a použitím nového nařízení od 1. července 2001 splnila Komise ostatně také podmínky článku 2 nařízení č. 216/2001. V souladu s tím může Komise odložit účinnost nařízení Rady do 1. července 2001. Komise nejprve této možnosti využila (16) .

77. Přezkum první a třetí předběžné otázky neukázal žádnou skutečnost, jíž by mohla být dotčena platnost článků 3, 4, 5 a 31 nařízení č. 896/2001.

3. Přezkum ve světle zákazu retroaktivity, jakož i zásad legitimního očekávání a právní jistoty

78. V druhé předběžné otázce uvádí postupující soud řadu zásad, které podle jeho názoru musely být použity jako měřítko platnosti, a to sice zákaz retroaktivity a zásady legitimního očekávání (ochrana dobré víry) a právní jistoty. Nejprve je nutné se zabývat otázkou, zda tyto zásady mohou vždy tvořit vlastní měřítko. Pokud jde o vzájemný vztah těchto zásad, jsou zastávány různé názory. Na straně jedné je tedy zákaz retroaktivity považován za speciální vyjádření zásady právní jistoty, na straně druhé za subkategorii zásady ochrany dobré víry. V judikatuře Soudního dvora se naopak objevují, vedle odkazů na její vyvození ze zásady právní jistoty (17) , také odkazy na to, že zákaz retroaktivity je nutné považovat za samostatnou zásadu (18) . Všem názorům je tedy společné, že se jedná o samostatné příkazy resp. zákazy. Dále jsou tedy sporná ustanovení nařízení č. 896/2001 zkoumána zvlášť jednak na základě zákazu retroaktivity a jednak na základě zásad ochrany dobré víry a právní jistoty.

a) Zákaz retroaktivity

79. Pokud jde o retroaktivitu, je nutné rozlišovat mezi pravou a nepravou retroaktivitou.

80. Právní akt má podle ustálené judikatury Soudního dvora (19) pravý retroaktivní účinek tehdy, pokud počátek doby platnosti připadá na okamžik před jeho zveřejněním. Takový účinek je ze zásady zakázány. Vzhledem k tomu, že nařízení, které je předmětem řízení, bylo zveřejněno 8. května 2001, avšak použitelné bylo teprve od 1. července 2001, nemá v žádném případě pravý retroaktivní účinek.

81. Je tedy sporné, zda nařízení č. 896/2001 má nepravý retroaktivní účinek. Takovým účinkem se rozumí použití nové úpravy na současné následky skutečnosti, která nastala za platnosti dřívější úpravy. To by byl případ, pokud by nařízení č. 896/2001 bylo použitelné na právní vztahy, které by vznikly před jeho účinností, avšak k tomuto okamžiku by nebyly ještě skončené.

82. V daném případě však sporná ustanovení nemají ani takový nepravý retroaktivní účinek. Jediná skutečnost, jež přichází v úvahu, která nastala před účinností nařízení č. 896/2001, jsou dovozy v referenčních letech. V tomto případě se však jedná o uzavřené skutečnosti. Staré licence zůstávají nedotčeny a také byly realizovány, tzn. smlouvy byly již také splněny.

83. Nepravá retroaktivita by však existovala tehdy, pokud by byl nový režim použit na licence, které byly uděleny v rámci předchozího režimu, a které nebyly využity. Sám takový účinek, tzn. nepravá retroaktivita, by však nebyl podle ustálené judikatury Soudního dvora (20) obecně nepřípustný.

84. Z článku 31 jasně vyplývá, že nařízení č. 896/2001 se použije pouze na budoucí skutečnosti, tzn. týká se udělení licencí pro dovozy, které se mají uskutečnit teprve ve druhém pololetí roku 2001. Tím se skutkový stav, který je předmětem řízení, odlišuje od toho ve věci Biegi (21) , v níž šlo o použití nové úpravy na předchozí skutečnosti.

85. Referenční období se nachází pouze v minulosti. Jak Komise právem uvedla, je to však pro režimy založené na referenčních množstvích a letech typické. Takové právní konstrukce tvoří ostatně dokonce podstatný prvek společné organizace zemědělských trhů Společenství a Soudním dvorem byly také v zásadě prohlášeny za přípustné (22) .

b) Ochrana dobré víry a právní jistota

86. Pokud jde o ochranu dobré víry a právní jistotu, je nutné nejprve zkoumat vzájemný vztah těchto obou zásad a zabývat se otázkou, zda se přitom jedná o dvě samostatná kritéria, která je nutné zkoumat odděleně.

87. V judikatuře se nacházejí odkazy na to, že Soudní dvůr zásadu ochrany dobré víry odvozuje ze zásady právní jistoty (23) . Rozdíl mezi těmito dvěma zásadami musí být nejspíše spatřován v tom, že základem zásady právní jistoty je objektivní prvek, zatímco zásada ochrany dobré víry je založena subjektivně.

88. Zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní předpisy byly jasné a určité, a zajišťuje předvídatelnost skutkových podstat a právních vztahů podřízených právu Společenství (24) . První aspekt – určitost – nehraje v tomto řízení žádnou roli. Rozhodující je druhý prvek, a to stálost určitého právního stavu.

89. Tato ochrana stálosti však neznamená nezměnitelnost práva. Pouhá existence právního předpisu nestačí, tzn. nevytváří sama o sobě základ pro legitimní očekávání. Vzhledem k volnosti v tvorbě zákonodárce se hospodářské subjekty nesmí podle judikatury Soudního dvora spoléhat na zachování existujícího stavu, který mohou orgány Společenství změnit v rámci své posuzovací pravomoci (25) .

90. Zásada ochrany dobré víry zahrnuje tři předpoklady. Zaprvé je z objektivního hlediska nezbytná skutková podstata dobré víry, která byla vytvořena Společenstvím (26) . To mohou být také legitimní očekávání, která vzbudil orgán Společenství (27) .

91. V daném případě způsobilo nařízení č. 896/2001 oproti předchozímu právnímu stavu omezení pro určité podniky. Vzhledem k tomu, že nařízení č. 896/2001 však podle článku 31 neplatí pro staré dovozní licence, nevzniká v souvislosti s tímto ustanovením žádný problém ochrany dobré víry a právní jistoty.

92. Navzdory změně právního stavu byly však určité základní prvky předchozího režimu zachovány. Byl zachován systém referenčních období a množství, přičemž navíc měly být rozhodující také shodné referenční roky.

93. Se zavedením omezení „v takové oblasti, jako je oblast společné organizace trhu,“ je však nutné počítat s tím, že „její předmět zahrnuje přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace“ (28) .

94. To platí právě v oblasti dovozu banánů ze třetích zemí. S ohledem na vývoj právní úpravy od přijetí nařízení č. 404/93 a trendy v rámci WTO, jakož i četné změny tohoto nařízení Rady, mohly zúčastněné hospodářské kruhy dokonce počítat s další změnou. Je zjevné, že zde nelze očekávat žádnou stabilitu.

95. Pokud jde o podmínku, že stav musí být vytvořen orgány Společenství, je nutné zdůraznit, že ani Rada, ani Komise nevytvořily skutkovou podstatu dobré víry. Ještě méně se lze domnívat, že Rada a Komise daly právem podřízeným osobám – jak vyžaduje judikatura (29) – podnět k nějakému určitému chování.

96. Z uvedeného přitom vyplývá, že chybí první podmínka zásady ochrany dobré víry, totiž chráněná dobrá víra dovozců, kteří byli dotčeni zhoršením svého postavení.

97. I v případě, že bychom předpokládali legitimní dobrou víru hospodářských subjektů, musí být splněna ještě druhá podmínka: Mohly se dotčené subjekty spoléhat? Podle judikatury je proto také nutné respektovat očekávání, která mohl mít podnik náležející k dotčenému hospodářskému odvětví (30) . Přitom je nutné vycházet z objektivního měřítka. Rozhodující tedy není, zda v daném řízení měly společnosti Di Lenardo a Dilexport určitá očekávání, ale to, co by musel „opatrný a obezřetný hospodářský subjekt“ předvídat (31) , tzn. s čím mohl takový – standardizovaný – hospodářský subjekt počítat. Společnosti Di Lenardo a Dilexport nemohly počítat s tím, že právní stav zůstane nezměněn.

98. Vzhledem k tomu, že ani první, ani druhá podmínka zásady ochrany dobré víry není splněna, není nutné zkoumat třetí podmínku, totiž zda zájem Společenství převažuje nad individuálním zájmem.

99. Na druhou předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět, že přezkum zákazu retroaktivity, jakož i zásad ochrany dobré víry a právní jistoty neukázal žádnou skutečnost, jíž by mohla být narušena platnost článků 3, 4, 5 a 31 nařízení č. 896/2001.

V – Ke čtvrté otázce: článek 6 nařízení č. 896/2001

A – Podstatná tvrzení účastníků

100. Společnosti Di Lenardo a Dilexport tvrdí, že Komise se nařízením č. 896/2001 neomezila na změnu charakteristických znaků tradičních hospodářských subjektů, ale v článku 6 zavedla radikální omezení pro netradiční hospodářské subjekty. To platí zvláště pro úpravu obsaženou v čl. 6 písm. c), týkající se osob, které jsou ve smyslu článku 143 nařízení č. 2454/93 „ve spojení“ s tradičním hospodářským subjektem. Podniky ve spojení s tradičními hospodářskými subjekty, jako např. Di Lenardo a Dilexport, by tak byly z trhu s banány vyloučeny aniž by mohly prokázat svou nezávislost. To je v rozporu s nařízením č. 216/2001 a porušuje právo na obhajobu a právo na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti.

101. Komise poukazuje na to, že definice netradičních hospodářských subjektů v článku 6 nařízení č. 896/2001 odpovídá novým hospodářským subjektům podle nařízení č. 2362/98. Omezení pro spojené osoby odpovídá cíli zpřísnění přístupu, uvedeného v sedmém bodu odůvodnění. Nová úprava je dále důsledkem nového postoje vůči podnikům skladujícím banány za účelem jejich dozrání a reakcí na obchod s dovozními licencemi, kterému se věnovaly zvláště spojené podniky.

102. Pokud jde o tvrzené omezení svobodného výkonu podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, Komise upozorňuje na to, že společnosti Di Lenardo a Dilexport mohou nadále vykonávat své aktivity, neboť jsou spojené s tradičním hospodářským subjektem, který může licence obdržet. Nová úprava zabraňuje pouze spekulaci s licencemi. Omezení podnikatelských aktivit jsou za určitých podmínek přípustná. Nakonec by nebylo možné v souvislosti s udělováním licencí v rámci celních kvót hovořit o řádně nabytých právech.

B – Právní posouzení

103. Čtvrtá předběžná otázka se týká platnosti článku 6 nařízení č. 896/2001, zvláště jeho písmene c), ve světle základního práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti.

104. V rámci řízení o předběžné otázce však není úkolem Soudního dvora zjišťovat konkrétní skutkový stav nebo aplikovat ustanovení práva Společenství na konkrétní skutkový stav. Otázka, jakým způsobem jsou společnosti Di Lenardo a Dilexport spolu spojené, a posouzení, zda se přitom jedná o osoby ve spojení ve smyslu článku 143 nařízení č. 2454/93, je proto úkolem národního soudce. Jak vyplývá z usnesení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, provedl národní soud také odpovídající kvalifikaci. Soudní dvůr dále také nemusí zkoumat, zda a do jaké míry jsou společnosti Di Lenardo a Dilexport nezávislé. Nakonec není nutné v tomto řízení také zkoumat, zda v minulosti mohlo být těmto oběma podnikům vytýkáno nějaké zneužití v souvislosti s licencemi.

105. Z procesních důvodů se zdá být pochybné, zda je nutné zkoumat nevyvratitelnou domněnku obsaženou v článku 143 nařízení č. 2454/93. Soudní dvůr se sice zabýval přípustností takových domněnek, avšak dotkl se zcela jiných kategorií případů. Předmětem jedné kategorie byla předpisů členských státu, tj. soulad domněnek stanovených v těchto pravidlech se směrnicemi, které mají být provedeny nebo soulad s primárním právem (32) . Další kategorie se týkala řízení před Komisí ve věcech hospodářské soutěže a antidumpingu, a to sice šetření orgánů Společenství vedené proti podnikům (33) . V podstatě šlo také o práva na obhajobu, jejichž porušení společnosti Di Lenardo a Dilexport uplatnily také v tomto řízení, resp. v řízení před vnitrostátním soudem.

106. Avšak předmětem čtvrté předběžné otázky je naproti tomu domnělé porušení práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnost, tedy jiného hmotného základního práva.

107. Pokud jde o zásadu práva na obhajobu, a zvláště práva být slyšen, kterých se společnosti Di Lenardo a Dilexport dovolávají, je nutné konstatovat, že Soudní dvůr je ze zásady vázán předběžnými otázkami, které mu byly předloženy, a nemůže jejich předmět rozšířit na základě tvrzení jednoho účastníka původního řízení. To platí také, pokud jde o předběžné otázky, které se týkají platnosti jednání orgánů.

108. Přezkum se tedy musí omezit na slučitelnost článku 143 nařízení č. 2454/93 s právem na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti.

109. Podle ustálené judikatury patří základní právo na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti k obecným právním zásadám práva Společenství. Svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti „však nemůže nárokovat neomezenou platnost, ale“ musí „být posuzován s ohledem na svou společenskou funkci. Proto [může] […] být svobodný výkon povolání podroben, zejména v rámci společené organizace trhu, omezením, pokud tato omezení skutečně odpovídají cílům, které slouží obecnému zájmu a nepředstavují vzhledem k sledovanému cíli, nepřiměřený a nepřípustný zásah do samotné podstaty takto zaručených práv“ (34) .

110. V předběžné otázce je právo na svobodu podnikání („libertà di impresa“) výslovně považováno za subkategorii svobodného výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti. Pokud Soudní dvůr také ojediněle použil pojem svobody podnikání (35) nebo základního práva na svobodu obchodu (36) , nelze v tom spatřovat právo odlišné od práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti nebo svobody podnikání (37) , ale důvod je nutné spíše spatřovat v nejednotné terminologii.

111. Nejprve je nutné zkoumat, zda článek 6 nařízení č. 896/2001 vůbec spadá do oblasti ochrany základního práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti. Toto ustanovení obsahuje právní definici pro „netradiční hospodářské subjekty“. Vzhledem k tomu, že nařízení stanoví zvláštní pravidla pro přidělování licencí těmto skupinám hospodářských subjektů, má legální definice rozhodující význam. Kdo není (touto definicí) zahrnutý, nemůže bý přijat k přidělování licencí. Takový podnik nemůže proto také vykonávat určité hospodářské činnosti. Článek 6 zasahuje také do oblasti ochrany základního práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti.

112. Článek 6 nařízení č. 896/2001 však nezasahuje do podstaty práva svobodného výkonu podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti, které uplatnily společnosti Di Lenardo a Dilexport, neboť se týká pouze modalit výkonu takového práva aniž by ohrozil jeho samotnou podstatu. Článek 6 totiž nevede k vyloučení každé možnosti dovozu banánů. Taková modalita není pouze otevřena všem podnikům nezávisle na jejich propojení z hlediska práva společností.

113. Dále je tedy nutné přezkoumat, zda cíle sledované článkem 6 nařízení č. 896/2001, zvláště v písmeni c), slouží obecnému zájmu, nepředstavují žádný nepřiměřený zásah a zda také Rada nepřekročila v daném případě posuzovací pravomoc.

114. Podle šestého bodu odůvodnění nařízení č. 896/2001 je cílem článku 6 vyhrazení části celních kvót netradičním hospodářským subjektům. Tato část musí umožnit hospodářským subjektům, které dříve neuskutečňovaly primární dovozy během referenčního období, aby pokračovaly v obchodní činnosti a přizpůsobily se novým pravidlům a aby vstoupily do dovozního obchodu s banány, čímž se podpoří řádná hospodářská soutěž.

115. Ustanovení písmene c) článku 6 v předběžné otázce zvláště zdůrazněné může být chápáno jako reakce Komise na určité nežádoucí jednání ze strany podniků. Ze sedmého bodu odůvodnění vyplývá, že cílem tohoto ustanovení je posílení kritérií stanovených pro netradiční hospodářské subjekty a přistoupení nových hospodářských subjektů, aby nedocházelo k pouhé registraci fiktivních obchodních zástupců půjčujících své jméno, a k přidělování kvót na základě umělých nebo spekulativních žádostí. Tato úprava nesleduje tedy pouze cíl zabránění spekulacím s licencemi, ale také vyloučení možnosti, aby se hospodářský subjekt, který již licenci obdržel, znovu nepřímo účastnil přidělování licencí prostřednictvím spojených osob.

116. Cíl sledovaný článkem 6 nařízení č. 896/2001 slouží obecnému zájmu, neboť působí proti nežádoucím jednáním.

117. Omezení možností hospodářské činnosti určitých podniků, totiž osob spojených s tradičním hospodářským subjektem, provedené článkem 6 písmenem c), bylo navíc potřebné za účelem zabránění obcházení a ukončení zvýhodňování spojených osob. Bez takové úpravy by existovalo nebezpečí, že by již nebylo možné náležitě naplnit také cíl rovnovážného zásobování trhu Společenství, sledovaný nařízením č. 216/2001, které je základem nařízení č. 896/2001. Skutečnost, že Komise přitom odkázala na předpis celního práva, a tím tento předpis obsahově převzala, není nadále nutné zkoumat z hlediska zde zkoumaného souladu se základním právem na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti.

118. Rozdílná situace spojených a nespojených obchodníků s banány ospravedlňuje jejich různé zacházení. Vyloučení určitých podniků z přidělování licencí, způsobené sporným předpisem, nemůže být za těchto okolností považováno za nepřiměřené opatření Komise, neboť právě spojené osoby mají možnost, prostřednictvím odpovídajících úprav v rámci skupiny podniků, ke které náleží, rozvíjet své hospodářské činnosti.

119. Pro přiměřenost úpravy čl. 6 písm. c), včetně článku 143 nařízení č. 2454/93, na který je v tomto ustanovení odkazováno, hovoří skutečnost, že předcházející ustanovení, tj. článek 11 nařízení č. 2362/98, který byl méně přísný, nebyl zjevně dostatečně účinný. Dále vede omezení práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti pouze ve zcela určitých situacích k tomu, že nemůže být udělena žádná licence.

120. Z výše uvedeného vyplývá, že zásah do práva na svobodný výkon podnikatelské nebo jiné výdělečné činnosti netradičních obchodníků s banány ze třetích zemí, provedený článkem 6 nařízení č. 896/2001 odpovídá cílům, které slouží obecnému zájmu Společenství a nezasahuje do podstaty tohoto práva. Za těchto okolností je nutné konstatovat, že Komise přijetím tohoto ustanovení nepřekročila svou posuzovací pravomoc.

121. Na základě uvedeného je nutné postupujícímu soudu odpovědět, že přezkum čtvrté otázky neukázal žádnou skutečnost, jíž by mohla být dotčena platnost článku 6 nařízení č. 896/2001.

VI – Závěry

122. S ohledem na výše uvedené je nutné na žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách odpovědět takto:

1.: Přezkum první a třetí předběžné otázky neukázal žádnou skutečnost, jíž by mohla být dotčena platnost článků 3, 4, 5 a 31 nařízení Komise (ES) č. 896/2001 ze dne 7. května 2001, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (EHS) č. 404/93, pokud jde o dovoz banánů do Společenství.

2.: Přezkum zákazu zpětné účinnosti, jakož i zásady ochrany dobré víry a právní jistoty neukázal žádnou skutečnost, jíž by mohla být dotčena platnost článků 3, 4, 5 a 31 nařízení č. 896/2001.

3.: Přezkum čtvrté předběžné otázky neukázal žádnou skutečnost, jíž by mohla být dotčena platnost článku 6 nařízení č. 896/2001.

1 –: Původní jazyk: němčina.

2 –: Úř. věst. L 47, s. 1, vícekrát změněn.

3 –: Úř. věst. L 210, s. 28.

4 –: Úř. věst. L 31, s. 2.

5 –: Úř. věst. L 142, s. 6, oprava uveřejněna v Úř. věst. L 153, s. 62.

6 –: Úř. věst. L 293, s. 32

7 –: Úř. věst. L 126, s. 6.

8 –: Změněno nařízením Komise (ES) č. 2351/2001 ze dne 30. listopadu 2001, kterým se mění nařízení (ES) č. 896/2001, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (EHS) č. 404/93, pokud jde o dovoz banánů do Společenství (Úř. věst. L 315, s. 46).

9 –: Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 253, s. 1).

10 –: Úř. věst. L 10, s. 1.

11 –: Rozsudek ze dne 17. října 1995, Nizozemsko v. Komise (C-478/93, Recueil, s. I-3081, bod 29).

12 –: Rozsudky ze dne 29. června 1989, Vreugdenhil a další (22/88, Recueil, s. 2049, bod 16), Nizozemsko v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 11), bod 30, a ze dne 4. února 1997 Belgie a Německo v. Komise, (C-9/95, C-23/95 a C-156/95, Recueil, s. I-645, bod 36).

13 –: Rozsudky ze dne 15. května 1984, Zuckerfabrik Franken (121/83, Recueil, s. 2039, bod 13), Nizozemsko v. Komise (citováný v poznámce pod čarou 11), bod 31, Belgie a Německo v. Komise (citováný v poznámce pod čarou 12), bod 37, a ze dne 6. července 2000, Molkereigenossenschaft Wiedergeltingen (C-356/97, Recueil, s. I-5461, bod 24).

14 –: Německé znění článku 20 nařízení č. 216/2001 je do té míry chybné, když hovoří o prováděcích pravidlech „k tomuto článku“. Že se jedná o napravitelný omyl, ukazuje zaprvé srovnání s ostatními jazykovými verzemi a zadruhé to, že nemá smysl přijímat prováděcí pravidla k článku, který sám obsahuje zmocnění k provedení.

15 –: Rozsudek Nizozemsko v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 11), bod 32.

16 –: Nařízení Komise (ES) č. 395/2001 ze dne 27. února 2001, kterým se stanoví určitá informativní množství a jednotlivá maximální množství v souvislosti s přidělováním licencí Společenství pro dovoz banánů ve druhém čtvrtletí 2001 v rámci celních kvót anebo jako součást množství tradičních banánů AKT (Úř. věst. L 58, s. 11).

17 –: Rozsudky ze dne 25. ledna 1979, Racke (98/78, Recueil, s. 69) a Decker (99/78, Recueil, s. 101), jakož i ze dne 14. července 1983, Meiko (224/82, Recueil, s. 2539, bod 12).

18 –: Rozsudek ze dne 24. ledna 2002, Conserve Italia v. Komise (C-500/99 P, Recueil, s. I-867, bod 90).

19 –: Rozsudky Racke (citovaný v poznámce pod čarou 17), Decker (citovaný v poznámce pod čarou 17), jakož i Meiko (citovaný v poznámce pod čarou 17), bod 12.

20 –: Rozsudek ze dne 29. června 1999, Butterfly Music (C-60/98, Recueil, s. I-3939, bod 25); srov. také rozsudky ze dne 14. ledna 1987, Německo v. Komise (278/84, Recueil, s. 1, bod 36), ze dne 20. září 1988, Španělsko v. Rada (203/86, Recueil, s. 4563, bod 19) a ze dne 22. února 1990, Busseni (C-221/88, Recueil, s. I-495, bod 35).

21 –: Rozsudek ze dne 28. března 1979, Biegi (158/78, Recueil, s. 1103).

22 –: Viz například rozsáhlá judikatura ke kvótám na mléko.

23 –: Rozsudek ze dne 15. února 1996, Duff a další (C-63/93, Recueil, s. I-569, bod 20).

24 –: Rozsudek Duff a další (citovaný v poznámce pod čarou 23), bod 20.

25 –: Rozsudky ze dne 15. července 1982, Edeka (245/81, Recueil, s. 2745, bod 27), ze dne 28. října 1982, Faust (52/81, Recueil, s. 3745, bod 27), ze dne 17. června 1987, Frico a další (424/85 a 425/85, Recueil, s. 2755, bod 33), ze dne 14. února 1990, Delacre v. Komise (C-350/88, Recueil, s. I-395, bod 33), ze dne 7. května 1992, Pesquerias De Bermeo a Naviera Laida v. Komise (C-258/90 a C-259/90, Recueil, s. I-2901, bod 34) a ze dne 14. října 1999, Atlanta a další v. Komise a Rada (C-104/97 P, Recueil, s. I-6983, bod 52).

26 –: Rozsudky ze dne 10. ledna 1992, Kühn (C-177/90, Recueil, s. I-35, bod 14), Duff a další (citován v poznámce pod čarou 23), bod 20, ze dne 15. dubna 1997, Irish Farmers Association a další (C-22/94, Recueil, s. I-1809, bod 19 an.) a ze dne 29. října 1998, Zaninotto (C-375/96, Recueil, s. I-6629, bod 50).

27 –: Rozsudek, Irish Farmers Association a další (citován v poznámce pod čarou 26), bod 25.

28 –: Rozsudky, Delacre v. Komise (citován v poznámce pod čarou 25), bod 33, Pesquerias De Bermeo a Naviera Laida v. Komise (citován v poznámce pod čarou 25), bod 34, Duff a další (citován v poznámce pod čarou č. 23), bod 20, a Atlanta a další v. Komise a Rada (citovaný v poznámce pod čarou 25), bod 52.

29 –: K takovému skutkovému stavu viz rozsudek ze dne 28. dubna 1988, von Deetzen (170/86, Recueil, s. 2355).

30 –: Rozsudky Duff a další (citovaný v poznámce pod čarou 23), bod 23, a Irish Farmers Association a další (citovaný v poznámce pod čarou 26), bod 22.

31 –: Rozsudky ze dne 11. března 1987, Van den Bergh en Jurgens v. Komise (265/85, Recueil, s. 1155, bod 44) a Irish Farmers Association a další (citován v poznámce pod čarou 26), bod 25.

32 –: Rozsudky ze dne 28. října 1999, Vestergaard (C-55/98, Recueil, s. I-7641) a ze dne 4. prosince 1997, Kampelmann a další (C-253/96 až C-258/96, Recueil, s. I-6907).

33 –: Rozsudky ze dne 8. července 1992, Hüls AG v. Komise (C-199/92, Recueil, s. I-4287) a ze dne 27. června 1991, Al-Jubail Fertilizer Company a další v. Rada (C-49/88, Recueil, I-3187).

34 –: Rozsudky ze dne 14. května 1974, Nold (4/73, Recueil, s. 491, bod 14), ze dne 11. července 1989, Schräder (265/87, Recueil, s. 2237, bod 15), ze dne 13. července 1989, Wachauf (5/88, Recueil, s. 2609, bod 18), Kühn (citován v poznámce pod čarou 26), bod 16, ze dne 5. října 1994, Německo v. Rada (C-280/93, Recueil, s. I-4973, bod 78), ze dne 13. prosince 1994, SMW Winzersekt (C-306/93, Recueil, s. I-5555, bod 22), ze dne 17. října 1995, National Federation of Fishermen’s Organizations a další (C-44/94, Recueil, s. I-3115, bod 55) a ze dne 28. dubna 1998, Metronome Musik GmbH (C-200/96, Recueil, s. I-1953, bod 21).

35 –: Rozsudek ze dne 22. dubna 1999, Kernkraftwerke Lippe-Ems GmbH v. Komise (C-161/97, Recueil, I-2057, bod 101).

36 –: Rozsudky Nold (citovaný v poznámce pod čarou 34), bod 14, a ze dne 7. února 1985, ADBHU (240/83, Recueil, s. 531, bod 9).

37 –: Rozsudek ze dne 21. února 1991, Zuckerfabrik Süderdithmarschen a další (C-143/88 a C-92/89, Recueil, s. I-415, bod 77).