EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 20.12.2023
COM(2023) 799 final
2023/0469(NLE)
Návrh
ROZHODNUTÍ RADY
o postoji, který má být zaujat jménem Evropské unie k předložení návrhů na změnu příloh II a III Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť s ohledem na zasedání stálého výboru úmluvy
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
1.Předmět návrhu
Tento návrh rozhodnutí Rady se týká návrhu, který má být předložen jménem Unie, na změnu příloh II a III Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (Bernská úmluva), pokud jde o vlka obecného (Canis lupus), jakož i postoje, který má být jménem Unie k tomuto návrhu zaujat na zasedání stálého výboru úmluvy.
2.Souvislosti návrhu
2.1.Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť
Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (Bernská úmluva) (dále jen „úmluva“) z roku 1979 usiluje o ochranu evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a jejich přírodních stanovišť, zejména těch, jejichž ochrana vyžaduje spolupráci několika států. Jde o mezivládní smlouvu uzavřenou pod záštitou Rady Evropy. Úmluva vstoupila v platnost dne 1. června 1982. Evropská unie je smluvní stranou úmluvy od 1. září 1982 1 . Od dubna 2024 se bude úmluva vztahovat na 50 2 smluvních stran, včetně všech členských států EU.
2.2.Stálý výbor
Stálý výbor je rozhodovacím orgánem úmluvy s pravomocí posuzovat stav druhů z hlediska ochrany 3 a následně přezkoumat jejich zařazení do příloh úmluvy. Jeho funkce jsou uvedeny v článcích 13–15 úmluvy a zahrnují případné změny znění úmluvy nebo jejích příloh.
Schází se alespoň jednou za dva roky a kdykoli o to požádá většina smluvních stran. V posledních 40 letech bylo zvykem, že se stálý výbor scházel vždy na konci kalendářního roku. Příští řádné zasedání stálého výboru (44. zasedání) se bude konat ve dnech 2. až 6. prosince 2024.
Pokud Rada navrhované rozhodnutí přijme, Unie by mohla požádat o svolání mimořádného zasedání stálého výboru podle čl. 13 odst. 4 úmluvy a pravidla 1B jednacího řádu stálého výboru, neboť disponuje potřebnou většinou stran. Zasedání by se mohlo konat na konci prvního pololetí roku 2024 a mělo by se svolat nejméně šest týdnů před datem stanoveným pro jeho zahájení.
2.3.Zamýšlené akty stálého výboru
Účelem navrhovaného rozhodnutí je navrhnout jménem Unie změnu příloh II a III úmluvy, konkrétně snížení úrovně ochrany vlka obecného (Canis lupus) jeho přesunutím z přílohy II (přísně chráněné druhy živočichů) do přílohy III (chráněné druhy živočichů).
Navrhuje se, aby Unie předložila návrh na změnu na 44. zasedání stálého výboru nebo na jakémkoli dřívějším mimořádném zasedání, o které může Unie požádat. V souladu s článkem 17 úmluvy je lhůta pro předložení návrhů na změnu nejméně dva měsíce před datem zasedání stálého výboru.
V souladu s článkem 17 úmluvy je třeba změnu příloh přijmout dvoutřetinovou většinou smluvních stran. Pokud jedna třetina smluvních stran nevznese námitky, vstoupí změna v platnost tři měsíce po datu přijetí pro smluvní strany, které nevznesly námitky.
Postoj Unie k návrhu změn příloh úmluvy (a jejich přijetí ve stálém výboru) je stanoven rozhodnutím Rady na návrh Komise podle čl. 218 odst. 9 SFEU, neboť tyto změny budou mít pro Unii právní účinky.
3.Postoj, který má být zaujat jménem Unie
3.1.Stávající právní status vlka obecného (Canis lupus) podle Bernské úmluvy
Prvotní zařazení živočišných druhů do přílohy II nebo III bylo založeno na vědeckých údajích dostupných v době jednání o úmluvě v roce 1979 a na seznamech savců, ptáků, obojživelníků a plazů ohrožených v Evropě, vypracovaných Evropským výborem pro ochranu přírody a přírodních zdrojů při Radě Evropy 4 . V čl. 1 odst. 2 úmluvy se stanoví, že „se zvláštní důraz klade na ohrožené a zranitelné druhy“ 5 ..
Druh vlka obecného (Canis lupus) je zařazen do přílohy II úmluvy (přísně chráněné druhy) od jejího vstupu v platnost v roce 1982. Dvanáct jednotlivých smluvních stran (z toho devět členských států EU) využilo možnosti vznést podle článku 22 v době podpisu nebo ratifikace úmluvy výhrady k zařazení druhu vlka obecného na seznam (Bulharsko, Česko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Severní Makedonie, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Turecko a Ukrajina). Pokud jde konkrétně o členské státy EU, vznesly Finsko, Lotyšsko, Polsko, Česko, Slovensko, Slovinsko a Bulharsko výhrady proti ochraně vlka celkově, zatímco Litva a Španělsko vznesly výhradu proti přísné ochraně vlka podle přílohy II, ale zavázaly se k ochraně podle přílohy III, která umožňuje udržitelné řízení populací vlka.
Od roku 2006 Švýcarsko třikrát (2006, 2018 a 2022) navrhlo přeřazení druhů vlka, a tedy všech populací vlka, na něž se úmluva vztahuje, z přílohy II do přílohy III úmluvy. Tyto návrhy stálý výbor nepřijal z důvodu nedostatečné podpory mezi smluvními stranami.
Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 24. listopadu 2022 o ochraně chovu hospodářských zvířat a velkých šelem v Evropě 6 uvítal skutečnost, že bod „Návrh na změnu: Přeřazení vlka (Canis lupus) z přílohy II do přílohy III úmluvy“ byl zařazen na pořad jednání 42. zasedání stálého výboru Bernské úmluvy, a při této příležitosti zdůraznil, že stav vlka z hlediska ochrany na celoevropské úrovni odůvodňuje zmírnění úrovně ochrany, a tudíž i přijetí navrhované změny.
3.2.Úvahy, z nichž vychází návrh na přesunutí vlka obecného (Canis lupus) z přílohy II (Přísně chráněné druhy živočichů) do přílohy III (Chráněné druhy živočichů) úmluvy
Bernská úmluva výslovně nestanoví, která kritéria upravují zařazení do přílohy II nebo III. Doporučení stálého výboru úmluvy č. 56 (1997) 7 stanoví pokyny pro zařazení do příloh I a II úmluvy. Tyto pokyny doporučují, aby smluvní strany při navrhování změn přílohy II zohlednily:
„1. Hrozba Zohlední se kategorie hrozby, zranitelnost druhu vůči změnám jeho stanoviště, jeho zvláštní souvislost s ohroženým stanovištěm, trendy a rozdíly v úrovni populace a jeho zranitelnost vůči možnému neudržitelnému využívání. Bere se v úvahu, zda druh ubývá v centrální oblasti svého rozšíření, nebo je ohrožen pouze na hranici areálu výskytu.
2. Ekologická úloha Zohlední se ekologická úloha druhů, jako je jejich postavení nebo úloha v potravním řetězci (např. dravci, hmyzožravé druhy, jako jsou netopýři), jejich strukturální úloha v ekosystémech (např. korály, vřesoviště) nebo skutečnost, že ohrožené druhy nebo ohrožené ekosystémy na nich mohou být vysoce závislé (např. mořské jevnosnubné rostliny, jako je Posidonia oceanica) nebo hrozí, že budou ohroženy jejich využíváním (např. měkkýš datlovka vrtavá – Lithophaga lithophaga).“
Článek 2 Úmluvy hovoří o cíli dosáhnout takové úrovně populace, „která odpovídá zejména ekologickým, vědeckým a kulturním požadavkům, a současně přihlíží k požadavkům hospodářství a rekreace (...)“.
Současné trendy týkající se stavu vlka z hlediska ochrany v Evropě
Vlci byli v Evropě v minulosti dlouhodobě pronásledováni, a ve většině zemí proto vyhynuli. Díky kombinaci řady ekologických, sociálních a legislativních změn (jako je právní ochrana, opouštění půdy, přirozené zalesňování, nárůst populací volně žijících kopytníků a změny postoje veřejnosti) však tato šelma dokázala přežít a její počty se poté koncem 20. století a zejména v posledních deseti až dvaceti letech rychle obnovily. Srovnání map rozšíření druhů z let 2000 8 , 2005 9 a 2016 10 svědčí o značném rozšíření areálu výskytu devíti převážně přeshraničních vlčích subpopulací v Evropě. V současnosti se tento druh vyskytuje ve všech zemích kontinentální Evropy, přičemž v některých z nich žijí velké populace čítající přes 1 000 jedinců.
V září 2022 aktualizace stavu ochrany vlků, kterou pro Bernskou úmluvu 11 vypracovala Iniciativa pro ochranu velkých šelem v Evropě (LCIE), ukázala, že celkový počet vlků v EU se bude pravděpodobně pohybovat kolem 19 000 jedinců (oproti přibližně 14 300 v roce 2016) a počet vlků v Evropě (bez Běloruska a Ruské federace) pravděpodobně přesáhne 21 500 jedinců (oproti přibližně 17 000 v roce 2016) 12 . Podle studie LCIE devatenáct z 34 zemí vykázalo zvýšení počtu vlků a pouze tři země vykázaly klesající počty, všechny v regionu Dinárských hor na Balkáně 13 . Pokud jde o EU, v 17 z 24 členských států EU, v nichž žijí vlci, jejich populace rostly a v ostatních 7 byly buď stabilní, nebo kolísaly. LCIE měla proto za to, že vlci v žádném členském státě EU neubývají.
Posouzení LCIE z roku 2022 pro potřeby Bernské úmluvy rovněž aktualizovalo posouzení kritérií Červeného seznamu IUCN z roku 2018 14 . Podle názoru LCIE lze vlka považovat za „méně ohrožený druh“ jak na evropské úrovni, tak na úrovni EU–27, podobně jako v případě posouzení na základě Červeného seznamu z roku 2018. Posouzení LCIE z roku 2022 dochází k závěru, že „velikost početních stavů a změny v posledních desetiletích umožňují učinit závěr, že počty vlků v Evropě v posledním desetiletí vzrostly a celkový pozitivní trend se zdá být stabilní nebo rostoucí. Stav z hlediska ochrany v evropském měřítku je nepochybně pozitivní a druh lze v systému Červeného seznamu IUCN při posuzování v kontinentálním měřítku klasifikovat jako „méně ohrožený“.
Pokud jde o devět subpopulací vlka v Evropě, LCIE poznamenala, že na celém kontinentu rostou, s výjimkou iberské subpopulace, která je stabilní, a subpopulace Dinárských hor na Balkáně, u níž nebyl trend známý. V posouzení z roku 2022 dospěla LCIE k závěru, že tři subpopulace lze označit za „méně ohrožené“, pět patří do kategorie „téměř ohrožené“ a jedna – skandinávská subpopulace – patří do kategorie „zranitelné“. To představuje další zlepšení ve srovnání s posouzením na základě Červeného seznamu z roku 2018, podle kterého byly kvůli omezené velikosti posouzeny jako „zranitelné“ tři subpopulace – skandinávská, středoevropská a západoalpská-středoalpská.
Na úrovni EU se poslední posouzení stavu vlka z hlediska ochrany 15 na základě zpráv předložených v roce 2019 členskými státy v rámci článku 17 směrnice o stanovištích týkalo období 2013–2018. Podle zpráv se vlk vyskytoval v 21 zemích EU, přičemž celková populace v EU se v té době odhadovala na přibližně 11 000–17 000 jedinců (nejlepší hodnota: 13 492 jedinců). Ze zpráv vyplynulo, že druh je v příznivém stavu z hlediska ochrany v 18 z 39 národních částí biogeografických oblastí, kde se tento druh vyskytuje. I když byl stav z hlediska ochrany v té době v několika národních částech biogeografických oblastí stále nepříznivý, zprávy členských států podle článku 17 směrnice o stanovištích předložené v roce 2019 rovněž uváděly, že velikost populace, stanoviště druhu a areál rozšíření druhu obecně vykazují stabilní nebo pozitivní trend ve všech biogeografických oblastech, což potvrzuje, že tento druh i nadále rekolonizuje části svého přirozeného areálu rozšíření. Zvětšující se velikost vlčí populace, její stanoviště a areál rozšíření sice zaznamenávají pozitivní vývoj, ale neznamenají automaticky příznivé posouzení stavu z hlediska ochrany na příslušné zeměpisné úrovni (národní nebo biogeografické úrovni EU), protože je třeba zohlednit i další prvky, jako je dostatečně velká populace a areál rozšíření (referenční hodnoty), normální struktura populace a dobré vyhlídky do budoucna. Na úrovni biogeografických oblastí EU posouzení ukázalo, že tento druh je v nepříznivém a nedostatečném stavu z hlediska ochrany v šesti biogeografických oblastech EU a v jedné, alpinské biogeografické oblasti, v příznivém stavu.
V roce 2023 byla provedena hloubková analýza stavu vlka v EU 16 , v jejímž rámci byly přezkoumány dostupné vědecké údaje o tomto druhu, údaje nahlášené vnitrostátními orgány členských států EU a také příslušné údaje získané při cíleném sběru dat. Výsledek této analýzy potvrzuje vzestupný trend, pokud jde o velikost populace, jakož i pokračující rozšiřování areálu rozšíření vlků. V roce 2023 se odhadovalo 17 , že v EU se celkem vyskytuje přibližně 20 300 vlků. Tento odhad je vyšší než přibližně 19 000 vlků odhadovaných LCIE v září 2022 a vyšší než populace odhadovaná na zhruba 11 000–17 000 jedinců podle článku 17 směrnice o stanovištích za období 2013–2018. Je rovněž vyšší než dřívější odhad z roku 2012, při němž se usoudilo, že se v EU vyskytuje 11 193 vlků 18 . Hloubková analýza dospěla k závěru, že populace vlků ve většině členských států EU rostou. Údaje z 10 členských států EU s dostupnými výsledky monitorování za poslední roky ukazují, že ve všech těchto členských státech s výjimkou jednoho je růst populací za poslední dva až tři roky významný 19 . Kromě toho byly v roce 2023 ve všech 24 členských státech EU s vlčí populací kromě Lucemburska zjištěny vlčí smečky.
Úspěšná obnova vlčích populací a rozšíření vlka na evropském kontinentu v posledních desetiletích svědčí rovněž o silné přizpůsobivosti tohoto druhu. Schopnost vlků rekolonizovat regiony prostřednictvím rychlého rozšíření populace, která začíná na nízkém počtu, je jasně zaznamenána a svědčí také o tom, že tento druh je odolný 20 . LCIE konstatovala, že vyhlídky jsou pozitivní 21 a další rozšíření se očekává prakticky u všech devíti subpopulací.
Hrozby a status právní ochrany
Hrozby pro vlky jsou různorodé a mají rozmanitou povahu. Nejčastěji uváděným tlakem, hlášeným členskými státy EU 22 za období (2013–2018), je „nelegální odstřel a zabíjení“. Zmíněný tlak i tlak, jejž představuje „otrava zvířat“ a který se uvádí na čtvrtém místě, souvisejí s problémem pytláctví vlků. Na druhém místě je „dopad silnic, cest, železnic a související infrastruktury“, který zahrnuje jak přímou úmrtnost způsobenou dopravními nehodami, tak rozdělení populací, které mohou způsobit. Jako časté tlaky jsou uváděny také „interakce se zemědělskou činností“ a „lov“. Mezi nově vznikající hrozby patří hraniční ploty a hybridizace vlka se psem.
Některé z těchto tlaků jsou přímo řešeny zákazem úmyslného usmrcování a vyrušování a úmyslného poškozování nebo ničení míst rozmnožování a odpočinku přísně chráněných druhů podle přílohy II, jak je stanoveno v článku 6 úmluvy.
Zatímco na druhy uvedené v příloze III se tyto zákazy nevztahují, podléhají druhové ochraně podle článku 7 úmluvy a obecné povinnosti podle článku 2.
Ustanovení čl. 7 odst. 1 úmluvy stanoví, že každá smluvní strana „přijme vhodná a potřebná právní a správní opatření k zajištění ochrany druhů volně žijících živočichů uvedených v příloze III“. Podle čl. 7 odst. 2 úmluvy „[j]akékoli využívání volně žijících živočichů uvedených v příloze III je regulováno tak, aby byly jejich populace udrženy mimo nebezpečí, přičemž se přihlíží k požadavkům článku 2“. Ustanovení čl. 7 odst. 3 úmluvy stanoví, že tato ochrana zahrnuje „a) doby hájení a/nebo jiné postupy regulace využívání; ii) dočasný nebo místní zákaz využívání potřebný k obnově uspokojivých úrovní stávajících populací; iii) pravidla prodeje, držení za účelem prodeje, dopravy za účelem prodeje nebo nabídky k prodeji živých nebo mrtvých volně žijících živočichů.“
Podle důvodové zprávy 23 k Úmluvě o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť článek 7 „zavazuje smluvní strany zajistit ochranu volně žijících živočichů uvedených v příloze III. Nicméně vzhledem k tomu, že všechny tyto druhy mohou být v různé míře legitimně předmětem využívání v určitém státě, úmluva nevylučuje možnost, aby každá smluvní strana takové využívání povolila za podmínky, že se to týká pouze druhů, které nejsou na jejím území ohroženy, a že toto využívání neohrožuje dotyčnou populaci živočichů. Smluvní strana přitom musí na využívání dohlížet a v případě potřeby uložit přísnější opatření. Tento článek byl vypracován s cílem poskytnout státům flexibilitu, pokud jde o druhy, které někdy nemusí být přímo ohroženy. Při provádění tohoto ustanovení musí smluvní strany v souladu s článkem 2 přihlížet k poddruhům a odrůdám, které jsou ohroženy místně, aniž by byly ohroženy na evropské úrovni.“
Výše uvedené tlaky týkající se lovu a pytláctví by proto měly být rovněž řešeny opatřeními přijatými v souladu s článkem 7 úmluvy (prostřednictvím regulace lovu a prosazování práva ve vztahu k pytláctví). Hlavní rozdíl mezi oběma režimy ve vztahu k těmto hrozbám spočívá v tom, že režim ochrany druhů uvedených v příloze III zachovává větší flexibilitu, pokud jde o vhodná opatření, která smluvní strany zavedou. Je třeba zdůraznit, že tato vhodná opatření by měla i nadále zajistit ochranu druhu a udržet jej mimo nebezpečí, jak vyžaduje čl. 7 odst. 1 a 2 úmluvy. Komise proto tvrdí, že dokud bude dodržován článek 7 úmluvy, pokud jde o vhodná opatření přijatá smluvními stranami, budou hrozby pro vlky, jako je lov a pytláctví, dostatečně řešeny i po přesunu druhu do přílohy III úmluvy. Kromě toho se podle článku 8 úmluvy zákaz některých metod odchytu a usmrcování uvedených v příloze IV úmluvy vztahuje na druhy uvedené v příloze II a III úmluvy.
Jiné hrozby, jako je přímá úmrtnost způsobená dopravními nehodami, nejsou řešeny opatřeními vyžadovanými v rámci režimu přísné ochrany vztahujícího se na druhy uvedené v příloze II ani opatřeními požadovanými v rámci režimu ochrany vztahujícího se na druhy uvedené v příloze III.
Kromě toho, jak je stanoveno v doporučení stálého výboru Bernské úmluvy č. 163 (2012) přijatém dne 30. listopadu 2012 o řízení rozšiřujících se populací velkých šelem v Evropě, se smluvní strany Bernské úmluvy vyzývají, aby podle potřeby spolupracovaly s ostatními státy, které sdílejí stejné populace, s cílem zachovat jejich zdravý a příznivý stav z hlediska ochrany. Tato spolupráce zahrnující opatření pro soužití a ochranu bude nadále nezbytná a relevantní, i pokud bude vlk zařazen do přílohy III úmluvy.
3.3.Sociálně-ekonomická hlediska
Pokračující zvětšování areálu rozšíření vlka a rekolonizace nových území vedly k rostoucím střetům s lidskou činností, zejména pokud jde o škody na hospodářských zvířatech způsobené vlkem. Útoky na ně již dosahují významné úrovně a postihují stále více regionů, a to jak v rámci členských států EU, tak v rámci dalších smluvních stran Bernské úmluvy. Spolu se zvětšováním areálu rozšíření a nárůstem populace vlka představují útoky na hospodářská zvířata hlavní příčinu konfliktů s lidmi. Finanční a sociální náklady spojené se zvětšováním areálu rozšíření vlka a rekolonizací nových území se postupně zvyšují a budou i nadále významné pro prevenci a náhradu škod na chovu hospodářských zvířat způsobených přítomností vlka.
Údaje o četnosti takových událostí shromážděné v hloubkové analýze stavu vlka z roku 2023 naznačují, že škody způsobené vlkem v EU narůstají. Podle nejnovějších dostupných údajů z členských států 24 se odhaduje, že vlci v EU ročně usmrtí nejméně 65 500 kusů hospodářských zvířat, přičemž 73 % z nich jsou ovce a kozy, 19 % skot a 6 % koně a osli chovaní na maso. Rovněž bývají usmrceni částečně domestikovaní sobi ve Finsku (1 261 v roce 2022) a ve Švédsku (údaj neznámý). Tyto údaje jsou vyšší než údaje uvedené ve studii LCIE z roku 2022 vypovídající o 53 530 kusech hospodářských zvířat ročně usmrcených v EU 25 ; tato významná změna však může částečně záviset na různých možnostech kompenzace – a tedy i registrace – ztrát způsobených útoky vlků v roce 2022.
Ačkoli tyto údaje nejsou přímo srovnatelné, zdá se, že škody na hospodářských zvířatech obecně vzrostly s růstem populace vlků, což potvrzuje význam investic do účinných preventivních opatření. Rostoucí škody na hospodářských zvířatech vedly v některých regionech EU také k nižší akceptaci vlka. Zatímco na úrovni EU je dopad vlka na hospodářská zvířata malý a celkové škody na hospodářských zvířatech se na úrovni jednotlivých zemí jeví jako únosné, jeho koncentrace na místní úrovni může odhalit silný tlak na určité oblasti, což má emocionální důsledky pro majitele hospodářských zvířat a nepřímé ekonomické ztráty, které je obtížné vyčíslit. V některých oblastech mohou opakované škody na hospodářských zvířatech představovat další problém pro pastevectví, kulturní dědictví a způsob života venkovských komunit, což vyžaduje cílenou podporu účinných preventivních opatření 26 . Extenzivní chov hospodářských zvířat je totiž nezbytný pro udržení a zachování zemědělských ekosystémů s vysokou rozmanitostí, jako jsou trvalé travní porosty. Kromě toho je pastevectví tradiční činností, součástí našeho sociálního dědictví a klíčovou součástí hospodářství horských a okrajových venkovských oblastí.
Tento návrh poskytne smluvním stranám Bernské úmluvy dodatečnou flexibilitu, pokud jde o způsob řešení zvýšených škod a potenciálních sociálně-ekonomických konfliktů spojených s vlkem v některých oblastech, přičemž bude zachován cíl dosáhnout příznivého stavu z hlediska ochrany pro všechny populace vlka v EU.
3.4.Závěr
Zdá se odůvodněné navrhnout změnu příloh Bernské úmluvy přesunutím vlka obecného (Canis lupus) z přílohy II (Přísně chráněné druhy živočichů) do přílohy III (Chráněné druhy živočichů) úmluvy. Takový krok se jeví jako vhodný zejména s ohledem na současné trendy stavu populace a úrovně ochrany poskytované režimem ochrany druhu podle přílohy III ve spojení s články 2, 7 a 8 úmluvy.
Tento návrh do značné míry odpovídá postoji, který vyjádřil Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 24. listopadu 2022 27 .
Jakmile vstoupí v platnost změna příloh Bernské úmluvy (přesunutí vlka z přílohy II do přílohy III), mohla by Unie upravit odpovídající přílohy směrnice o stanovištích tak, aby odrážela nižší úroveň ochrany vlka v jejím vnitřním právním řádu.
4.Právní základ
4.1.Procesněprávní základ
4.1.1.Zásady
Ustanovení čl. 218 odst. 9 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) zavádí rozhodnutí, jimiž se stanoví „postoje, které mají být jménem Unie zaujaty v orgánu zřízeném dohodou, má-li tento orgán přijímat akty s právními účinky, s výjimkou aktů, které doplňují nebo pozměňují institucionální rámec dohody“.
Pojem „akty s právními účinky“ zahrnuje akty, které mají právní účinky na základě pravidel mezinárodního práva, jimiž se dotyčný orgán řídí. Tento pojem zahrnuje rovněž nástroje, jež podle mezinárodního práva nemají závazný účinek, ale „mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit obsah právní úpravy přijaté zákonodárcem Unie“ 28 .
4.1.2.Použití na stávající případ
Stálý výbor je orgán zřízený úmluvou.
Akty, které má stálý výbor přijmout, představují akty s právními účinky. Zamýšlené akty budou v souladu s článkem 6 a 7 úmluvy závazné podle mezinárodního práva. Zamýšlené akty nedoplňují ani nepozměňují institucionální rámec úmluvy.
Procesněprávním základem navrhovaného rozhodnutí je tudíž čl. 218 odst. 9 SFEU.
4.2.Hmotněprávní základ
4.2.1.Zásady
Hmotněprávní základ rozhodnutí podle čl. 218 odst. 9 SFEU závisí v první řadě na cíli a obsahu zamýšleného aktu, v souvislosti s nímž se postoj jménem Unie zaujímá. Sleduje-li zamýšlený akt dvojí účel nebo má-li dvě složky a lze-li jeden z těchto účelů nebo jednu z těchto složek identifikovat jako hlavní, zatímco druhý účel či druhá složka je pouze vedlejší, musí být rozhodnutí přijaté podle čl. 218 odst. 9 SFEU založeno na jediném hmotněprávním základu, a sice na tom, který si žádá hlavní nebo převažující účel či složka.
4.2.2.Použití na stávající případ
Hlavní cíl a obsah zamýšleného aktu se týká životního prostředí.
Hmotněprávním základem návrhu rozhodnutí je tudíž čl. 192 odst. 1 Smlouvy o fungování EU.
4.3.Závěr
Právním základem navrhovaného rozhodnutí by měl být čl. 192 odst. 1 SFEU ve spojení s čl. 218 odst. 9 SFEU.
5.Zveřejnění zamýšleného aktu
Vzhledem k tomu, že akty stálého výboru by pozměnily přílohy II a III úmluvy, bylo by vhodné je zveřejnit v Úředním věstníku Evropské unie, pokud budou přijaty.
2023/0469 (NLE)
Návrh
ROZHODNUTÍ RADY
o postoji, který má být zaujat jménem Evropské unie k předložení návrhů na změnu příloh II a III Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť s ohledem na zasedání stálého výboru úmluvy
RADA EVROPSKÉ UNIE,
s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 192 odst. 1 ve spojení s čl. 218 odst. 9 této smlouvy,
s ohledem na návrh Evropské komise,
vzhledem k těmto důvodům:
(1)Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (Bernská úmluva) (dále jen „úmluva“) byla uzavřena Unií rozhodnutím Rady 82/72/EHS 29 a vstoupila v platnost dne 1. září 1982.
(2)Podle článku 17 úmluvy může stálý výbor přijmout rozhodnutí o změně příloh této úmluvy.
(3)V souladu s článkem 17 úmluvy je lhůta pro předložení návrhů na změnu nejméně dva měsíce před datem zasedání stálého výboru. Unie může jako smluvní strana úmluvy navrhnout změny uvedených příloh.
(4)S ohledem na doporučení stálého výboru č. 56 (1997) týkající se pokynů, které je třeba zohlednit při předkládání návrhů na změnu příloh I a II úmluvy a při přijímání změn 30 , zahrnují příslušné úvahy pro zařazení druhu do příloh úmluvy ekologické a vědecké faktory, jako je stav z hlediska ochrany, trendy populací a hrozby.
(5)Článek 2 stanoví cíl úmluvy, kterým je dosažení úrovně populace, „která odpovídá zejména ekologickým, vědeckým a kulturním požadavkům, a současně přihlíží k požadavkům hospodářství a rekreace (...)“ a stanoví širší kontext opatření přijatých smluvními stranami úmluvy. Tento cíl lze zohlednit při navrhování změny příloh Bernské úmluvy.
(6)Stav vlka z hlediska ochrany vykazuje za poslední desetiletí pozitivní trend. Vlčí populace se na celém kontinentu úspěšně obnovují, přičemž došlo k výraznému zvětšení areálu rozšíření tohoto druhu a populace dosáhly značných úrovní, přičemž podle odhadu došlo v EU za deset let téměř k jejich zdvojnásobení (z 11 193 jedinců v roce 2012, 11 000 až 17 000 jedinců v roce 2019 na 20 300 vlků v roce 2023). Průběžně rovněž přicházejí zprávy, že populace rostou po celém kontinentu 31 . Navzdory přetrvávajícím hrozbám, jimž vlci čelí, svědčí úspěšná obnova jejich populací a zvětšení areálu jejich rozšíření na evropském kontinentu v posledních desetiletích o značné přizpůsobivosti a odolnosti tohoto druhu.
(7)Současně pokračující zvětšování areálu rozšíření vlka v Evropě a rekolonizace nových území vedly k rostoucím socioekonomickým problémům, pokud jde o koexistenci s lidskou činností, zejména v důsledku škod na hospodářských zvířatech, které dosáhly významných rozměrů a zasahují stále více regionů a členských států EU i třetí země.
(8)Nejnovější údaje o velikosti populace vyplývající z posouzení stavu vlka z roku 2022 vypracovaného Iniciativou pro ochranu velkých šelem v Evropě (LCIE) pro Bernskou úmluvu a z hloubkové analýzy stavu vlka v Evropské unii z roku 2023 poskytují dostatečné důkazy na podporu úpravy statusu ochrany vlka (Canis lupus) podle úmluvy.
(9)Proto je vhodné úroveň ochrany vlka upravit. Vlk by měl podléhat ochraně druhů vyplývající ze zařazení do přílohy III ve spojení s článkem 7 úmluvy.
(10)Tato úprava úrovně ochrany by zvýšila flexibilitu při řešení narůstajících socioekonomických problémů spojených s vlkem v souvislosti s pokračujícím zvětšováním areálu rozšíření vlka v Evropě a rekolonizací nových území vlkem.
(11)Jak je stanoveno v doporučení stálého výboru Bernské úmluvy č. 163 (2012) přijatém dne 30. listopadu 2012 o řízení rozšiřujících se populací velkých šelem v Evropě, se smluvní strany Bernské úmluvy vyzývají, aby podle potřeby spolupracovaly s ostatními státy, které sdílejí stejné populace, s cílem zachovat jejich zdravý a příznivý stav z hlediska ochrany. Tato spolupráce zahrnující opatření pro soužití a ochranu bude i nadále nezbytná a relevantní, pokud bude vlk zařazen do přílohy III úmluvy.
(12)S ohledem na 44. zasedání stálého výboru úmluvy v roce 2024 nebo na jakékoli dřívější mimořádné zasedání, o které může Unie požádat, by proto Unie měla předložit návrh na změnu přílohy II a III úmluvy spočívající ve vyřazení vlka obecného (Canis lupus) z přílohy II a jeho zařazení do přílohy III.
(13)Je vhodné rovněž stanovit postoj, který má být jménem Unie zaujat na tomto zasedání stálého výboru, neboť rozhodnutí o změnách příloh úmluvy budou pro Unii závazná.
(14)Návrh by měl být sdělen sekretariátu k projednání na příštím zasedání stálého výboru úmluvy nebo na jakémkoli dřívějším mimořádném zasedání, o které může Unie požádat,
PŘIJALA TOTO ROZHODNUTÍ:
Článek 1
1.Komise se zmocňuje, aby jménem Unie předložila stálému výboru úmluvy návrh na přesunutí vlka obecného (Canis lupus) z přílohy II „Přísně chráněné druhy živočichů“ do přílohy III „Chráněné druhy živočichů“.
2.Komise tento návrh sdělí sekretariátu úmluvy.
Článek 2
Postojem, který má být zaujat jménem Unie ve stálém výboru Bernské úmluvy, je podpořit vyřazení vlka obecného (Canis lupus) z přílohy II a jeho doplnění do přílohy III úmluvy.
Článek 3
Zástupci Unie mohou s ohledem na vývoj jednání během zasedání stálého výboru odsouhlasit drobné úpravy postojů uvedených v článku 1 a 2 bez dalšího rozhodnutí Rady, a to v konzultaci s členskými státy během koordinačních schůzek na místě.
Článek 3
Toto rozhodnutí je určeno Komisi.
V Bruselu dne
Za Radu
předseda/předsedkyně